Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Temný les přes Most

V těchto částech ostrovů ještě nikdy nebyla, a proto postupovala velmi opatrně. Nechtěla nechat nic náhodě, jelikož se jí to už několikrát vymstilo. Jen co stanula opět na pevné zemi, protáhla se a vzhlédla k nebi, které se začalo pomalu rozjasňovat. A když na ni červánková znovu promluvila, všimla si jejího milého úsměvu, což Noru vykolejilo. Nebyla zvyklá, že by se k ní vlci chovali hezky. Minimálně tedy cizí vlci. Na této vlčici bylo něco zvláštního. Neznala ji, a přesto jí byl její pach trochu povědomý, když se na něj zaměřila o něco důkladněji.
"Mhm," broukla jen tak, aby přerušila ticho, které se mezi nimi rozhostilo poté, co jí červánková oznámila, že má do svatyně také namířeno. Náhoda? Chvilku přemýšlela nad tím, jestli právě nepadala do rafinovaně nastražené pasti, jestli se jí černý narušitel nesnaží nachytat nepřipravenou. Ale... vlčice neměla pach podobný černému, ne... spíše... Spíše Lišákovi, uvědomila si a máchla ocasem. To mohlo být dobré znamení.
Vlčice se následně představila jako Ushari. "Mé jméno je Nora Fiske z Alatey," oznámila vzápětí, s hrudí hrdě vypnutou. Červánková se rozpovídala o různorodosti ostrovů, na což Nora reagovala jen neurčitým pokýváním hlavy. Pravdou bylo, že kromě smečky skoro nikoho nepotkala. A když už ano, nedopadlo to kdovíjak slavně. Zmínka o poušti ji ale zaujala. "Pocházíš z pouště? Tak to sis nevybrala úplně ideální prostředí pro život... teď, když jsou celé ostrovy pod sněhem, to tu poušť moc nepřipomíná. Ani vzhledově, ani teplotně," utrousila s lehkým ohrnutím pysků.

Našlapovat po sněhu bylo sice příjemné, ale hlučné. Snad i proto sebou červánková ani necukla, když se k ní Nora zezadu přiblížila. Musela o ní vědět už dřív. Zrzka si z toho nic nedělala a držela si svůj nonšalantní výraz, zatímco po vlčici nedůvěřivě pokukovala. Ne, už nemohla věřit nikomu. Sice se mohlo zdát, že jí nebezpečí nehrozí, když se po ní červánková hned neohnala, ale raději byla opatrná. Vlk nikdy neví.
"Dobře," pokývala hlavou, když jí vlčice oznámila, že skákat neplánuje. Byla to pitomá poznámka, ve skutečnosti opravdu nechtěla být svědkem něčeho podobného. Červánková následně vstoupila na most, a Nora ji, velmi ostražitě, následovala, připravená skočit hned zpět, kdyby se vlčice o něco pokusila. Ona však kráčela dál a dokonce se na ni i otočila s otázkou, kam má namířeno. Co je ti po tom, odfrkla si v duchu, ale navenek jen vypnula hruď a zadívala se na cizinku pochodující před ní. "Do jisté svatyně. Měla by být tímto směrem... slyšela jsem, že tam vlk může zesílit," rozhodla se nakonec pro upřímnou odpověď, ačkoliv měla na jazyku několik ironických poznámek. Snad chtěla dát červánkové najevo, že na sobě plánuje pracovat, a proto není úplně dobrý nápad si s ní zahrávat. "A ty?" zeptala se na oplátku, aby nepůsobila jako nevychovaný spratek.

>>> Les u Mostu přes Most

<<< Území Alateyské smečky přes Hraniční pohoří

Začínalo se rozednívat, což jí hrálo do karet. Nebyla kdovíjak rychlá, vlastně se spíše jaksi valila kupředu, ale její mohutný kožíšek ji alespoň chránil před zimou. Krátce přeběhla po okraji hor a už se zase ocitla v lese. V lese temnějším, než jí bylo příjemné. Měla ráda sníh, ten vždycky pěkně zářil, ale ani tady bohužel nepomohl k tomu, aby koruny stromů nějakým způsobem rozjasnil. Všude byla podivná tma, ze které jí vstávaly chlupy na hřbetě. Ale nezastavovala se. Ne, dokud v dáli konečně nespatřila most, k němuž se měla vydat. Pokyny Arryna měla stále čerstvě v hlavě a nehodlala na ně v nejbližších chvílích zapomenout. Kupředu ji pohánělo prosté odhodlání. A snad i trochu vzteku z toho, jak slabou ji černý vlk zastihl.
Zavrtěla hlavou, nechtělo se jí přemýšlet nad tím, jak snadno si s ní mohl poradit, kdyby opravdu chtěl. Ne. Dostala druhou šanci. A proto se na sobě rozhodla také řádně pracovat, aby mohla při příštím setkání černému dokázat, že s dcerou Alfy se do křížku opravdu pouštět neměl.
Jak tak postupovala lesem směrem k mostu, ke kterému upírala pohled, všimla si, že v lese není sama. Kousek od mostu totiž postávala vlčice teplých, zrzavočervených, snad až červánkových barev, která k Noře stála zády. Mohla se k ní připlížit a řádně ji pozdravit, ale na nějaké velkolepé entrée neměla náladu. Proto prostě přišla blíž a zastavila se vedle cizinky. "Pokud plánuješ skočit dolů, udělej to rychle, nemám na to celý den," pronesla s lhostejným mlasknutím a protáhla se. Ano, červánková jí stála v cestě a to se Noře ani trochu nelíbilo.

S letmým úsměvem sledovala Fialku, která zamířila za Podbělem, zatímco si Nora povídala s Arrynem. Bylo zajímavé pozorovat, jak se spolu ti dva dokáží bez problému domluvit i beze slov. Nora často nedokázala vyjádřit své pocity nebo myšlenky, a to i přesto, že mluvit zvládala bez obtíží. Ostatně, někdy možná mluvila až moc.
Lichotky hnědého vlka, ke kterým následně upřela pozornost, ji donutily jen mírně zavrtět hlavou: "Jsi příliš laskavý, děkuji," pokývla hlavou a zadívala se vlkovi do pronikavých fialových očí. Byla nevychovaná, když staršímu a výše postaveného vlkovi tykala? Možná. Ale nijak ji to netrápilo. A kdyby mohla, nad jeho dalšími slovy by jen nonšalantně mávla tlapkou. "Tvá zavázanost je nemístná," snažila se věc uvést na pravou míru, "narušiteli jsem se sice snažila postavit, ale byla jsem proti němu bezmocná. I proto potřebuji zesílit." Odfrkla si, stále ještě ne zcela smířená s tím, jak ji černý vlk ponížil. Arryn ji sice pobízel k odpočinku, ale Nora měla pocit, že nedokáže zamhouřit oka, dokud nenajde způsob, jak se proti případným útočníkům lépe bránit. A tento její pocit ještě umocnil fakt, že hnědý následně zmínil její mladší sourozence. Měl totiž pravdu. Narušitele mohl potkat na hranicích nebo kousek za nimi kdokoliv. A vlčata by proti dospělému vlkovi neměla sebemenší šanci. Ne že by z jejich existence byla kdovíjak nadšená – vlastně ještě stále čekala na vysvětlení, jak k tomu všemu vůbec došlo – ale přesto se v ní probudilo cosi jako smečková povinnost. A spolu s ní i jakési nutkání bránit členy smečky i své vlastní rodiny, nehledě na to, kdo je komu patří a proč.
To už se ale Arryn rozpovídal o jisté svatyni, o níž Nora nikdy předtím neslyšela. Na jih, přes most, na druhý ostrov, do džungle... Instrukce byly jasné jako slunce, které již pomalu mířilo na svou denní pouť oblohou. Na tváři zrzavé vlčice se usadil spokojený úsměv. "Děkuji ti za cenné rady, Arryne, věř mi, že si tvé pomoci nade vše vážím," pronesla s úctou a mírně se uklonila. Následně přelétla pohledem všechny přítomné a věnovala o něco delší pohled dvojici vlků: "Ráda jsem vás poznala, jistě se brzy uvidíme," pokývla hlavou. "A buďte opatrní. Vlk si teď nemůže být jistý ničím a nikým." Přidala i mírný úsměv, načež se otočila na Fialku a pozvedla pysky o něco víc. Pomalu k ní natáhla hlavu a lehce se dotkla čumákem její tváře. Vypadala unaveně a Nora nemusela být kdovíjaký génius, aby si toho všimla. "Běž si do úkrytu odpočinout," promluvila k ní tiše a svá slova potvrdila letmým pokynutím hlavy směrem k místu, kde se smečkový úkryt nacházel. "Potřebuješ to," dodala ještě, kdyby měla Fialka náhodou ambice protestovat. "A kdybys potkala mého tátu, vyřiď mu prosím, že se vrátím brzy," poprosila vlčici, zatímco se pomalu otáčela. Možná chtěla ještě něco dodat, ale veškerá další slova raději spolkla. Naposledy kývla všem na rozloučenou a vyběhla zpět směrem, odkud s fialovou přišly. Mířila na jih. Tam snad konečně najde odpovědi na své otázky. Snad právě ve svatyni u Mistra získá vše potřebné k tomu, aby už ji žádný vetřelec znovu nepřekvapil.

>>> Temný les přes Hraniční pohoří

Byla ráda, že s Fialkou na někoho narazily. Dva vlci, patrně také členové smečky, se objevili jako na zavolanou, a Nora se k nim proto také vydala, aby jim mohla sdělit, co se v horách stalo. Fialová vypadala z jejich přítomnosti nadšená, nebo přinejmenším z přítomnosti hnědého vlka s pronikavýma fialovýma očima. Druhý vlk byl šedý, a jeho pach byl svým způsobem povědomý. Nad tím však prozatím jen zavrtěla hlavou a rozhodla se jít rovnou k věci.
"Zdravím, mé jméno je Nora Fiske z Alatey, jsem dcera Einara Fiske a Astrid," pronesla s lehce vypnutou hrudí, zatímco pomalu sbírala ze země své pošlapané sebevědomí. "A Fialku asi znáte," dodala a několikrát přeskočila pohledem mezi trojicí vlků. Následně se hnědý představil a meziřečí zmínil i jméno svého společníka, na což Nora reagovala jen letmým pokýváním hlavou: "Těší mě, Arryne, Podběli," kývla vlkům na pozdrav a o něco pozorněji se zadívala na šedého Podběla. Ten však nepronesl ani slovo, a tak Noře začalo vrtat hlavou, jestli se za tu dobu ve smečce nestalo něco, co mohlo zapříčinit podobnou reakci. Možná tu o hlas přišlo více vlků... Co všechno ještě o událostech v Alatey nevěděla?
Zmínka o vytí ji přinutila k ráznému pokývnutí, a ačkoliv se stále cítila ponížená, snažila se na sobě nedat nic zdát. "Ano, to vytí... to jsem byla já," přiznala následně a střelila pohledem k Fialce. "V horách kousek od hranic smečky jsem narazila na vlka... vládl magií ohně, byl černý a zjizvený. A ty jeho oči... tak rudé oči jsem snad ještě neviděla," popsala narušitele a ohlédla se směrem k horám. "Napadl mě," pokračovala a lehce při tom ohrnula pysky. "Snažila jsem se ho vyhnat dál od smečky, ale nedal si říct. A když došlo na boj, neměla jsem šanci. Naštěstí se objevil další cizinec, hnědý vlk jménem Lišák, s jehož pomocí jsme nakonec černého zahnali. A tady Fialka přiběhla krátce poté a postarala se o můj šrám na uchu." S poslední větou věnovala vlčici vděčné přikývnutí a poté pohledem znovu přeskočila z Arryna na Podběla. "Tím chci říct... že nebezpečí je protentokrát zažehnáno, ale vlci jsou čím dál troufalejší... Hranice smečky už nejsou tak bezpečné, jak jsem si pamatovala." Nechtěla vyznít jako uplakánek, ale pokud s něčím opravdu nepočítala, tak právě s tím, že ji někdo napadne kousek za hranicemi smečky. Možná Arryn bude vědět, co s tím, zadoufala v duchu a rovnou se na hnědého otočila. "Pokud se budou podobné situace opakovat, musím být připravenější... my všichni. Nevíš, kde najdu obchodníka Wua? Nebo kohokoliv jiného, kdo mi pomůže zesílit?" zeptala se ho rovnou, protože potřebovala vědět víc. Fialka jí sice naznačila, co by měla udělat, ale... uvítala by i jakoukoliv doplňující informaci.

"Plazivec, aha!" pokývala hlavou, když její natvrdlá palice konečně pobrala správný název rostlinky. Měla radost z toho, že Fialka promluvila, ačkoliv to byla jen jednotlivá slova. Zamávala ocasem a o něco spokojeněji postupovala po území směrem k domovu. Přitom nasávala okolní pachy a snažila se najít někoho, koho by mohly informovat. Věděla, že otec je pravděpodobně ještě stále pryč, a proto se rozhodla, že bude nejmoudřejší zkrátka odchytit náhodného kolemjdoucího, splnit si povinnost a pak zalézt někam hodně hluboko do úkrytu a užít si chvíli samoty.
A nebo se vydat hledat nějakého Wua. Nora s úžasem sledovala světelnou projekci, kterou před ní Fialka předestřela, snad i údivem pootevřela tlamu. "Páni, to je teda něco!" usmála se a zamávala ocasem. "Myslíš, že by mi tenhle Wu pomohl získat magii? Já ji totiž... nemám," zamumlala skoro až potupně, jelikož opravdu byla nejspíš jediná z rodiny, kdo se narodil bez magie. Styděla se za to, a proto to nevykládala každému na potkání. Ale, když se nad tím opravdu sobecky zamyslela, zrovna Fialka ji kdovíjak zkritizovat nemohla, no ne?
Jak tak pokračovaly dále po území, Nora si mezi stromy všimla dvou vlků, které viděla už dříve, když tu byli s Espenem. Třeba bychom to mohly říct jim, pomyslela si, kývla na Fialku a namířila kroky směrem k nim. Sice je neznala, ale když si dala dvě a dvě dohromady, došlo jí, že vzhledem k její dlouhé absenci bude snad každý vlk ve smečce výše postavený než ona. Tedy, kromě vlčat. Přesto vypnula hruď a kráčela vpřed s grácií sobě vlastní, jak se na dceru Alfy slušelo a patřilo.

<<< Hraniční pohoří

Dolů sestupovaly pomalu a koncentrovaně, přece jen sebou nechtěla plácnout někde do sněhu a skutálet se až dolů. Na to byla Nora až příliš hrdá. Všimla si, že ještě než opustily hory, Fialka dala Lišákovi některé ze svých rostlin, přičemž ty zbylé si vzala s sebou. Nora měla rostlinky ráda, koneckonců se jim věnovala její matka, ale nikdy si k nim nevybudovala takový vztah, aby mohla bylinky s jistotou poznávat.
V tom byla fialová zřejmě o něco napřed, jelikož vytvořila mast na Nořino ucho a i další bylinky patrně dobře znala. Kráčela kousek před Norou, když se k ní najednou otočila a ukázala jí, co si nesla v tlamě. A pak z ní vyšla dvě velmi tichá slůvka, až z toho Nora málem zakopla o vlastní tlapky. "Ty mluvíš!" vyjekla překvapeně a usmála se. Tak přece jen není němá! "A co že jsi to říkala? Mlazivec lékařský?" Na první dobrou jí moc nerozuměla, ale chtěla si jméno rostlinky zapamatovat správně, aby o ní třeba jednoho dne mohla říct matce a pochlubit se, že se přece jen něco z její profese naučila.
"Ty, Fialko, nevíš náhodou, jak bych mohla zesílit?" zamyslela se potom nahlas a upřela pohled na vlčici po jejím boku. "Potřebuju se umět bránit... v horách teď opravdu není moc bezpečno." Fialová přece jen vypadala o něco znalejší života, a proto si Nora usmyslela, že musí znát odpovědi na všechny otázky světa. A teď, když zjistila, že může mluvit, byla najednou konverzace ještě o něco jednodušší.

Fialová přikývla, bylo tudíž rozhodnuto. Tak tedy Fialka. Nora si i sama pro sebe pokývala hlavou, aby si tuto informaci pečlivě uložila do paměti. Fialka se následně zadívala směrem, kterým černý vlk zmizel. I Nora se dívala do houstnoucího šera, a přemýšlela nad tím, že musí zesílit. Alespoň tak, aby byla schopná se sama ubránit nepříteli. Jak totiž na vlastní kůži zjistila, svět kousek za hranicemi smečky byl mnohem zrádnější, než si pamatovala.
Když se fialové zeptala, jestli se vrací ke smečce po delší době, odpovědí jí bylo jen neurčité pokývání hlavou. Nora moc nevěděla, co si z toho vzít, ale nechala to být. Uvědomila si, že by se nejspíš měly vrátit domů. Minimálně by se slušelo informovat ostatní členy smečky a ujistit je, že nebezpečí, kvůli kterému vyla, je zažehnáno.
Po chvíli si všimla, že Fialka v jednom místě odhrabala sníh stranou a z půdy náhle vzešel život. Nora zvědavě popošla blíž, pozorujíc zelené šlahouny, které jí rostly před očima. Vypadalo to, že fialová s nimi něco zamýšlí, protože se před ní náhled objevila další rostlina, jejíž lístky začala rozžvýkávat. Nora poté sledovala, jak se Fialka obrátila k ní, rozžvýkané lístky si vyplivla na tlapku a natáhla se k jejímu zraněnému uchu. Chvíli zůstala překvapeně stát, ale nakonec sklonila hlavu, aby fialové usnadnila práci. "Děkuji," řekla a věnovala jí i letmý úsměv. "Mimochodem, jsem Nora. Nora Fiske z Alatey. Omlouvám se, ale v tom shonu jsem se ti ani nepředstavila." Jen co dokončila seznamování a počkala, až jí vlčice ošetří zranění, na tváři se jí usadil zamyšlený výraz. "Asi bychom se měly vydat domů a dát vědět ostatním," hlesla směrem k Fialce a otočila se k hnědému vlkovi, který postával opodál. "Ještě jednou ti děkuji, Lišáku, a nezdržuj se v horách moc dlouho. Není tu bezpečno." Věnovala poslední pohled místu, kde před chvílí zmizel hrubý narušitel. "Ještě se uvidíme. Dlužíš mi odpovědi na pár otázek," kývla na Lišáka významně. Chtěla ještě dodat něco ve smyslu, aby na sebe hnědý dával pozor, ale tato slova raději spolkla. Cítila potřebu se toho o svém zachránci dozvědět víc, aby si byla jistá, že mu může věřit. Ale smečkové povinnosti měly v tu chvíli přednost. Proto na Lišáka jen kývla, jako by mu tím chtěla dát najevo, ať se příliš nevzdaluje. Další pokývnutí patřilo Fialce, načež se vlčice vydaly dolů z hor směrem k území smečky. Domů.

>>> Území Alateyské smečky

Fialová vlčice se uvolnila, což bylo dobré znamení. Bojů a nervozity v okolí bylo za jeden den až až. I Nora si znovu oddechla, a věnovala vlčici povzbudivý úsměv, čekajíc na to, až se jí představí. Z jejího hrdla však nevyšla ani hláska. Němá? Najednou si připadala hloupě, že se jí ptala na jméno, jelikož se fialová jen omluvně usmála a kývla hlavou k Lišákovi. Tak možná on ji zná? Ne, nakonec to bylo úplně jinak. "Fialka?" zopakovala po tmavě hnědém vlkovi, který usoudil, že její jméno odhadl. "Tak se jmenuješ?" obrátila se s otázkou na fialovou vlčici, aby se ujistila. Ačkoliv... to jméno by k ní opravdu sedělo.
Nora vlčici nechala, aby jí očichala ránu na uchu, vážnějším zraněním však naštěstí unikla. Fialová se vydala i k Lišákovi, který si ji stále prohlížel dost nedůvěřivě. Nora se mu nedivila, byl v nevýhodně a zcela očividně si to uvědomoval. Zatímco se její smečková kolegyně odebrala stranou, zaměřila pozornost zpět na tmavě hnědého vlka. Ušklíbal se, snad mu byla Nora i celá situace úplně jedno. "Tak jsem měla štěstí," zopakovala po něm nonšalantně a ohrnula pysky, jelikož měl hnědý pravdu. A v reakci na jeho další slova jen pokývala hlavou. "Dopadli jsme ještě dobře... vůbec nechápu, co to toho vlka popadlo. Měl zvláštní přízvuk, nejspíš nebyl zdejší." Zavrtěla hlavou a povzdechla si. Ještě se s podobným chováním nesetkala. Členové její smečky takoví nebyli a na nikoho jiného ještě vlastně ani nenarazila.
Znovu se obrátila na fialovou, která stála opodál, a přešlápla z tlapky na tlapku. Nevěděla, jak si s ní povídat, když jí vlčice nemohla odpovědět, ale přece jen se o to alespoň pokusila: "Necítila jsem tvůj pach ani v úkrytu... vracíš se teď ke smečce po delší době?" zeptala se, dávajíc tak fialové možnost buď jen přikývnout, nebo zavrtět hlavou.

Jen co trochu zklidnila dech, zadívala se na vlka o něco pozorněji, všímajíc si kromě jeho světlých očí také tmavě hnědého kožichu, který byl v šeru téměř nerozeznatelný od černého. Vyčkávajíc na jeho odpověď ze sebe jen oklepala sníh, který se jí dostal do srsti, a vzhlédla k nebi, k němuž se následně vznesl obláček páry, když dlouze vydechla. Jemný vítr ji pohladil po tváři, ale kromě toho k ní také donesl nový pach. Stočila hlavu stranou, jelikož v něm cítila něco povědomého. Cítila v něm hřejivý pocit něčeho blízkého, až se jí z toho skoro zamotala hlava. Smečka, uvědomila si a zamávala ocasem.
Z šera se vyřítila postava, kterou neznala. Vlčice zajímavých barev do ni zabodla fialové oči a okamžitě zaujala místo po jejím boku, měříc si nedůvěřivým pohledem tmavě hnědého vlka opodál. "To je v pořádku, pomohl mi," snažila se uvést věci na pravou míru, aby náhodou svému zachránci nezpůsobila nevyžádané potíže. "Ten, který mě napadl, už zmizel..." Zamračila se směrem, kterým černý vlk zamířil, načež se znovu otočila na fialkovou vlčici. "Nečekala jsem, že mě někdo uslyší... děkuji, že jsi přišla. Vrátila jsem se ke smečce teprve nedávno a... nevěděla jsem, že jsou hranice tak zrádné." Ano, Třezalka jí vyprávěla, co se stalo Cinder, ale Nora netušila, že toto nebezpečí přetrvává. "Nepamatuji se, že bychom se potkaly, jak se jmenuješ?" zeptala se fialové a poté se otočila zpět k hnědému vlkovi, který se jí konečně představil. Lišák. Zajímavé jméno, ale nekomentovala ho. Jen pokývala hlavou a pokusila se o drobnější úsměv: "Děkuji, Lišáku. Přišel jsi jako na zavolanou." Ta tam byla její hraná hrdost. Jediné, co v tu chvíli cítila, byl upřímný vděk.

Snad to bylo její zavytí, snad zásah vyšší moci, ale z hromádky, na které se trojice ocitla, najednou jeden vlk zmizel. Černý narušitel cvakl čelistmi naprázdno a stáhl se, vlkví, co ho k tomu vedlo. Jen co ze zad setřásl druhého vlka, štěkl směrem k Noře poslední výhružku a zmizel v šeru, které je začalo obklopovat. Nora chvíli jen ležela na boku a oddechovala. Z ucha jí tekla krev, možná měla ještě pár nepatrných šrámů na těle, ale ty ji nezajímaly. Dokonce ani rozcuchaný kožíšek, na který jindy tak dbala, pro ni tentokrát neznamenal téměř nic. Byla naživu... a ne tak úplně vlastním přičiněním. Pohledem zabloudila k druhému vlkovi se svítícíma očima, kterého černý před chvílí setřepal, ale nevypadal, že by ho u toho nějak vážně zranil.
"Děkuji," vypravila ze sebe po chvíli a ohrnula pysky. Nebylo to nepřátelské gesto, ale děkování a uznávání cizí pravdy jí nikdy nebylo zrovna dvakrát po srsti. Vydrápala se na všechny čtyři, aby mohla na vlka pohlédnout o něco důstojněji. "Jsem Nora Fiske z Alatey," představila se, tentokrát však neměla důvod vypínat hruď hrdě vpřed, jak to normálně dělávala. Snad se spíše mírně uklonila. "Komu vděčím za pomoc a záchranu?" Chtěla znát jméno toho, kdo jí zachránil kožich. A chtěla si ho zapamatovat, aby mu tuto službu nikdy nezapomněla.

Černý vlk se zdál naprosto zaslepen svým hněvem, který byl z nějakého důvodu namířený na ni. Snažila se cenit zuby a vrčet, ale pravdou bylo, že začínala mít strach. Nevypadalo to, že by si nechal domluvit, a jestli ji přece jenom zabije, smečka bude v ohrožení. To nemůžeš dopustit! Hlásek v její hlavě se jí pro jednou nevysmíval, ale snažil se ji povzbudit, což kvitovala s povděkem. Znovu zavrčela, ale to už se po ní cizinec vrhnul se vší vervou. Skočil po ní a svalil ji tak, že narazila hřbetem do skály za sebou. Z hrdla se jí vydralo vyjeknutí, jak ji tvrdý náraz překvapil, a v rudě svítících očích, které na ni hleděly, zahlédla něco, co v nich do té chvíle neviděla. Tentokrát jí chtěl opravdu ublížit, ne-li ji rovnou zabít. Jsem nahraná.
Vlk stojící opodál se však naštěstí také zapojil, a odrazil se od skály, načež se po černém vrhnul. Ať už ho svalil úplně či nikoliv, získal Noře čas, který se rozhodla řádně využít. Ztemnělými horami se ozvalo hlasité zavytí, následované sérií ozvěn, kterým dávala Nora všem v doslechu najevo, že smečce hrozí nebezpečí. A taky že ona sama lítá v poměrně slušném maléru.

Měl nad ní poměrně jasnou fyzickou převahu, tak nebylo překvapením, že ji držel na zádech bez větších obtíží. Noře se ale vzápětí podařilo zasáhnout popálené místo na jeho hřbetu, na což reagoval vyprsknutím a letmým ústupem. Využila příležitosti, překulila se a vysmekla se z jeho sevření, načež odběhla stranou a mohutně oddechujíc na něj znovu vycenila zuby. Náhle ji však do čumáku uhodil další neznámý pach a kousek od ní se zjevila tmavá silueta vlka. Zklamaně zjišťujíc, že se nejedná o nikoho z alateyských, se začala smiřovat s tím, že přesilu rozhodně nepřepere, ale druhý příchozí začal na černého vlka mluvit a opakoval podobná slova jako Nora před několika okamžiky. O nedaleké smečce, o ubohé ukázce síly... Neměla čas přemýšlet nad tím, kdo to je a proč jí pomáhá, ale byla mu v tu chvíli neskonale vděčná. Znovu na černého zavrčela, když měl ještě tu drzost se ptát, jestli chce ještě. "Nevím, o co ti jde, ale nic jsem ti neudělala. A rozhodně nemám v plánu tě pustit blíž k území smečky, když bezdůvodně útočíš na každého, koho potkáš!" štěkla po něm v obraně a popošla trochu blíž k druhému vlkovi, načež se znovu přikrčila a naježila.

"Odpověz!" naléhala na cizince, který však nevypadal, že by měl v úmyslu s ní vést nějakou akademickou debatu. Vlastně... jakoukoliv debatu. Jako by ji pomalu ani neviděl, zkrátka po ní skočil a povalil ji do sněhu. Nora sebou házela ze strany na stranu ve snaze se z jeho sevření vyprostit, a cvakala zuby do míst, kde tušila jeho tvář. Drápem se mezitím pokoušela dosáhnout na vlkův hřbet a zasáhnout popálené místo, kterého si předtím všimla. Ani cizincovy tesáky však nezahálely, a proto v jedné chvíli ucítila štiplavou bolest, když se jí zakously do ucha. Kníkla a znovu sebou začala házet, ale to už se ocitla přímo pod vlkem. A zase ty rudé oči, jimiž jí vypalovat díru do hlavy.
Mohutně oddechovala a sledovala, co vlk udělá. Byla drzá, zatraceně drzá, ale boj o přežití v ní probouzel staré návyky a móresy, které jí byly vlastní už jako vlčeti. "Co uděláš, zabiješ mě?" zavrčela vlkovi do tváře, pysky ohrnuté, tesáky vyceněné. "Tady, kousek od hranic smečky? Nebude trvat dlouho, než mě tu někdo najde. Než někdo z mé rodiny ucítí tvůj pach. A než budeš mít za kožichem celou smečku rozzuřených vlků, kteří mě budou chtít pomstít." Snažila se hrát o čas, možná se vlkovi chtěla dostat do hlavy. Neměla šanci ho přeprat, toho si byla vědoma, ale mohla takticky vyčkat na moment, kdy neznámý poleví v ostražitosti, a v tu chvíli se mu pokusit vysmeknout.

Vlk byl ve výhodě a věděli to oba dva. Alateyská smečka sice opravdu sídlila nedaleko, ale Nora tušila, že by jí ani hlasité vytí nepomohlo – pokud by po ní cizinec skočil, zardousil by ji dřív, než by stihla vydat jedinou hlásku. Jeho rozzuřenost Nora svým způsobem nechápala, a její zmatení se ještě umocnilo v momentě, kdy naznačil, že na území smečky ani vstoupit nechce. Že by to nebyl narušitel? Chtěla mu něco odpovědět, ale to už na ni cizinec vyjel. Úderu tlapou, který mířil Noře na hruď, se vyhnula, načež několikrát sekla drápy směrem k vlkovi, který měl tu drzost se po ní ohnat. S vyceněnými tesáky následně odskočila stranou a až tehdy si všimla popáleného místa na vlkově hřbetu. Slabina. Nehodlala se s ním prát, jelikož by s jistotou prohrála, ale rozhodně neplánovala jen tak pláchnout a nechat ho tu, potulovat se tak blízko u hranic. "Tak co tu tedy chceš!?" vyštěkla a výhružně zavrčela. "Spálit naše území na popel!?" Jeho rudé oči jí napovídaly, že vládne ohněm, vždyť i její otec měl takové, stejně tak Espen. Proti magii ohně by toho příliš nezmohla, naštěstí ji však obklopoval sníh, do jehož objetí by se mohla uchýlit, kdyby bylo nejhůř.