Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hr-HROMADA CHLUPŮ!? Tak takhle ji snad ještě nikdo neurazil. A jestli někdy využívala postavení svého otce jen tak pro legraci, nyní vycítila příležitost ho využít v kritické situaci a řádně toho drzouna usadit. "Dávej si pozor," zavrčela, "takhle bys s dcerou Alfy mluvit neměl." Celá její smečka mu mohla být fuk, ale přece jen si chtěla získat alespoň nějakou psychologickou výhodu. Přece jen, měla za zády svou rodinu a všechny ostatní členy. Co měl on? Leda svou nevychovanost!
"Moje smečka je nedaleko, a jestli vkročíš na její území, se zlou se potážeš!" Nechtěla mu sdělit přesnou lokaci, co kdyby jich tady v okolí bylo víc? Sice nikoho jiného necítila, ale vlk nikdy nemohl být 'až příliš opatrný'. Další cizincova věta ji však div nerozesmála. "Vyrušen? To tys vyrušil mě!" bránila se a podrážděně cvakla zuby, když se po ní cizinec ohnal tlapou. "Já o společnost nestála! A vůbec, nejradši bych byla kdekoliv jinde!" křikla po něm, snad to byl náznak bolesti, slyšitelný v jejím hlase?

Neznámý měl pravdu, její skála to nebyla, ale otec by jistě neuvítal zjištění, že se takhle v blízkosti smečky pohybují cizí vlci. Dobře si pamatovala na to, co jí říkala Zalka – jednu z členek smečky narušitelé hranic zabili. Tlapky se jí trochu podlomily tíhou okamžiku, když se k ní vlk s vyceněnými zuby začal blížit. Nora zůstala stát na místě, stále přikrčená v tichém vyčkávání, co se bude dít. Za normálních okolností by hrdě vypla hruď a náležitě se cizinci představila, ale tušila, že kdyby jen na chvíli odhalila své slabé místo, šel by jí po krku.
Neznámý došel až skoro k ní. Jeho rudé oči svítily ve tmě, rozzuřeně zabodnuté do těch jejích. Vybízel ji, vyloženě ji popichoval. Musel poznat, že se rozhodně nejedná o bojovnici nebo hraničářku, která by mu byla schopna být rovným soupeřem. Znovu vycenila zuby. "Blížíš se k hranicím smečky," zavrčela, ale neucouvla. Musela si držet svou pozici. "Nemáme rádi cizince," pokračovala, aby dala vlkovi jasně najevo, že by se měl otočit a hezky rychle zmizet tam, odkud přišel. Zároveň přemýšlela, co by dělala, kdyby se po ní vrhnul. Vtom si všimla, že se ze hřbetu narušitele zvedá... kouř? Ano, chvíli předtím ve vzduchu cítila spáleninu, ale nepřikládala tomu příliš velkou váhu. Znovu se zahleděla do rudých očí. "Co jsi zač?" zeptala se, aniž by uvolnila křečovité postavení těla, které se stále krčilo pod nepřátelským pohledem cizince.

Po chvíli otevřela oči a její pozornost upoutal záblesk světla a salva neznámých slov, což působilo ve ztemnělé krajině opravdu nepřirozeně. Zaostřila do šera a najednou dokázala rozpoznat siluetu vlka. Ve tmě se blýskly dvě rudé oči a okolím zazněl ostrý hlas s jasně slyšitelným přízvukem, ze kterého se jí zježila srst na zátylku. Tohle není nikdo z Alatey, uvědomila si a skrčila se, přičemž i jí se z hrdla vydralo zavrčení. Musela působit sebevědomě, nemohla dát cizinci najevo, že je sama a vlastně není tak úplně v rozpoložení, ve kterém by dokázala nezvaného hosta zahnat na útěk, či ho dokonce porazit v boji. Když nad tím tak přemýšlela, vlastně nikdy s nikým doopravdy nebojovala. Její odpovědí byl výhradně útěk, ale... nemohla ho přece zavést až na území smečky, co by jí na to řekl otec?
"Já se neschovávám," odvětila raději cizinci a s dalším výhružným zavrčením se naježila, aby působila ještě o něco větší. "Zmiz," zkusila narušitele nejprve vyprovodit po dobrém, "tady nemáš co pohledávat." Zatímco hleděla do neznámých rudých očí, zvažovala svoje možnosti. Když udělám dostatečně velký rámus, tak mě někdo ze smečky uslyší... že? Bylo hloupé doufat v cizí pomoc, ale v danou chvíli jí nic jiného nezbývalo.

<<< Úkryt přes Území Alateyské smečky

A zase ji tlapky zavedly do hor. Jako by se jí sám osud vysmíval. Chichichi. Zdálo se jí to, nebo opravdu slyšela posměšný hlásek ve své hlavě? Nedivila by se. Byl to její věrný společník, který utichal pouze... vlastně poprvé pořádně utichl až v momentě, kdy poznala Zalku. Při vzpomínce na šedou mírně pozvedla koutky, ale ty hned zase spadly, když si vybavila, čeho byla svědkem v úkrytu. Nejspíš to nic neznamenalo, ale když viděla svou matku ve společnosti toho černobílého vlčete... něco se v ní pohnulo. Cítila, jak se jí šedá očka plní slzami. Kecla si na zadek a nechala chladný vítr, aby si pohrával s její načechranou srstí. S dlouhým výdechem vzhlédla k obloze, která postupně tmavla. Bylo chladno, ale vlastně jí to nevadilo. Užívala si to, že je sama, a že může zase na chvíli volně dýchat. Nevěděla proč, ale v úkrytu se zkrátka cítila jako v pasti.
Zavřela oči, a aniž by ji zajímal svět okolo ní, chvíli jen existovala, dýchala chladný večerní vzduch a vnímala jen přicházející šero, které ji pomalu halilo do tmavších barev. Do tlapek ji studil sníh, který se v horách držel, a proto jen pozvedla koutky v blaženém úsměvu a nechala chladné podnebí postupně chladit i její rozdivočelou hlavu.

V úkrytu byl poměrně klid. Hlouběji v jeskyni slyšela nějaké hlasy, ale moc se jí za nimi nechtělo. Ale pak k ní zavítal jeden pach... Byl povědomější než ostatní, snad až podivně nasládlý a vítající. Mohla to být...? Nora to nakonec nevydržela a opatrně se vydala dál. Jen co pod tlapkami ucítila měkký lišejník, zastavila se a srdce jí vynechalo několik úderů. V ten moment ji totiž spatřila. Máma. Stála tam, byla živá a v pořádku. Nora se už už chystala rozběhnout za ní, ale na poslední chvíli se zastavila. Její matka s někým mluvila. S vlčetem... které bylo až nápadně podobné Espenovi. Ne... Nora ucouvla a málem zakopla o vlastní tlapky, jak se následně rozběhla pryč, jen co její matka pootočila hlavu stranou. Sice se smrákalo a v úkrytu bylo přece jen o něco tepleji než venku, ale cítila, jak se dusí. Potřebovala čerstvý vzduch, a proto vyrazila zase pryč.

>>> Hraniční pohoří přes Území Alateyské smečky

<<< Hraniční pohoří přes Území Alateyské smečky

Espena už po cestě neviděla, a proto se bez dalšího otálení ocitly k úkrytu. Domov. Alespoň tak se tu tomu vždycky říkalo. Co to bylo teď? Mohla by tomuto místu Nora přece jen ještě někdy říkat domov? Nevěděla, jelikož se v úkrytu prozatím necítila zrovna vítána. Co za to mohlo? Těžko říct, ale už od chvíle, co tlapkami vkročila dovnitř, cítila, jako by na ni všichni vlci upírali pohrdavé pohledy, kterými jí dávali jasně najevo, že už k nim nepatří. Nejspíš se jednalo jen o další výplod její fantazie, jelikož byla všem okolo patrně ukradená, ale přesto se toho pocitu nemohla zbavit.

Zápis rychlohry s Třezalkou (3/3; celkem +6 herních postů)
Nora s Třezalkou společně došly do úkrytu. Popřály si hodně štěstí, jelikož Třezalka mířila hledat svou matku a Nora zase tu svou. Nebo otce či někoho dalšího z rodiny, na tom jí příliš nezáleželo. S Třezalkou se domluvily, že se zase brzy potkají, a každá se poté vydala svou cestou. (KONEC)

Jen co osaměla, začala nasávat okolní pachy. Cítila starší stopy vlků, které znala, ale také zcela neznámé pachy, případně takové, na které už za tu dobu stihla skoro zapomenout. Kde jsi, mami? Tiše zakňučela, ale hlouběji do úkrytu se jí nechtělo. Připadala si... zranitelnější, když po svém boku neměla žádného dalšího vlka. Proto se posadila hned na kraji, aby mohla sledovat dění okolo a mít přitom pocit, že není všem přítomným spíše na obtíž.

<<< Nížina hojnosti

Do hor se jí původně vůbec nechtělo, jelikož je neměla spojené se svými nejlepšími vzpomínkami. Vlastně, spíše s těmi nejhoršími. Přesto do nich však nakonec opět vstoupila, jelikož cesta zpět do úkrytu Alateyské smečky bohužel jinudy nevedla.

Zápis rychlohry s Třezalkou (2/3)
V horách vlčice probíraly převážně Třezalčiny sourozence, jejichž jména si Nora snažila zapamatovat. Hvozdík, Meduňka, Šalvěj, Máta, Podběl, Konvalinka, Tymián, Heřmánek... Bylo jich hodně. Třezalka se svěřila, že i ona má nějaké nevlastní sourozence, ale moc toho o nich nevěděla. Zmínila jen 'Citrónka', kterého Nora automaticky přihodila na hromadu jmen, ke kterým nebyla schopná přiřadit tvář ani pach. Kromě toho si povídaly o rodinných vztazích, o Třezalčině matce a svých oblíbených kratochvílích. A také se shodly na tom, že jsou kamarádky. V dobrém rozpoložení pak již skutečně zamířily do úkrytu.

>>> Úkryt přes Území Alateyské smečky

<<< Území Alateyské smečky přes Hraniční pohoří

Stín, který viděla mezi stromy, byl zřejmě jen výplodem její fantazie. Mysl si s ní pohrávala, jako vždy. Došla až na mýtinu, kde opravdu na nikoho nenarazila. To, co jí v šeru připomínalo vlka, se na otevřeném prostranství rozplynulo do mlhy, která se jí jen nenápadně mihla kolem tlapek a zase zmizela. Odfrkla si a chvíli jen přemýšlela nad tím, kam se vydat. Měla by se vrátit za Espenem, ale myšlenky jí náhle odběhly někam úplně jinam. Máma... Neviděla ji tak dlouho a zlobila se na sebe, že se v úkrytu lépe nerozhlédla, jestli ji někde neuvidí. Ne, měla by se jít Espenovi omluvit a vydat se hledat svou matku. Chtěla teď být u ní a nechat si vysvětlit, co se stalo. Jak však vykročila zpět, v čumáku ji zaštípal neznámý pach.

Zápis rychlohry s Třezalkou (1/3)
Nora potkala další členku své smečky, hraničářku Třezalku. Ta jí pověděla o smrti Cinder (kterou ale Nora neznala), probraly také Nořina otce, matku, všechny sourozence a obecně novinky ve smečce, které Nora promeškala, zatímco byla pryč. Dozvěděla se tak o Stině, Zinkovi, Yarovi a Letovi, Arrynovi a celé škále Třezalčiných sourozenců. Následně se obě vlčice vydaly zpět směrem k úkrytu, zatímco pokračovaly v konverzaci.

>>> Hraniční pohoří

Zatímco čekala na odpověď černobílého vlčete, rozhlížela se kolem sebe. Sněžení pomalu ustávalo, jen tu a tam zahlédla nějakou bílou vločku, která se snášela z oblohy. Měla zimu ráda, koneckonců to bylo její nejoblíbenější roční období. Přesto však nyní přemýšlela nad tím, co by si počala, kdyby teď zůstala někde sama. Mráz přituhoval, což jí díky jejímu huňatému kožíšku nevadilo, ale přesto se jí ta myšlenka z nějakého důvodu vkradla do hlavy. Noahovi musela být taky zima, připomněl jí hlásek v její hlavě, až z toho překvapením zaškobrtla. Ten vtíravý hlas už se nějakou dobu neozval, a to jí vyhovovalo. Proto teď jen mrzutě ohrnula pysky a raději se znovu zadívala mezi stromy.
Stmívalo se, a proto chvíli přemýšlela, zda je dobrý nápad se někde toulat. A ačkoliv Espenovu matku ještě nepotkala, uměla si živě představit její naštvaný výraz, kdyby zjistila, že Nora ohrožuje život jejího vlčete nějakým bezduchým potulováním se bůhvíkde.
Jak tak uvažovala nad rozhořčenou vlčicí, jejíž tvář prozatím neznala, zdálo se jí, že mezi stromy někoho vidí. Letmo přivřela šedá očka, aby lépe zaostřila, ale stín byl natolik neostrý a pomíjivý, že se jí to nedařilo. "Počkej tady," hlesla směrem k Espenovi a vykročila za stínem. Sama nevěděla proč, ale popadla ji nějaká zvláštní smečková povinnost. Pokud se jednalo o cizího vlka, měla by ho náležitě upozornit, že se nachází blízko hranic smečky. A kdyby bylo nejhůř, probudí v sobě dávno zapomenutý vřískot, jímž byla v mládí pověstná, kterým zaručeně zmobilizuje všechny vlky na území.

>>> Nížina hojnosti přes Hraniční pohoří

Espenova další slova jí přišla... chladná, ne-li útočná. Nemohla se mu divit, nebyla zrovna nejlepší společnicí. A on se zase nemohl divit jí, protože návrat do smečky po tolika měsících a zjištění, co všechno se za tu dobu změnilo... taky nebylo jednoduché. S frustrovaným zafuněním vzhlédla k obloze, ze které se začaly snášet první sněhové vločky. Dopadaly jí na kožich a čumák a nepříjemně zábly. S cvaknutím zubů se ohnala po jedné z větších vloček, která se k ní blížila, a ještě párkrát cukla hlavou, načež se ozvalo hlasité kýchnutí, když se jí jedna z vloček dostala do čenichu.
Znovu shlédla na Espena. Sestro. Taiclara jí tak nikdy neříkala a od Espena znělo toto oslovení spíše jako urážka. Jeho první větu tedy raději nekomentovala a zaměřila se až na to, co pronesl poté. "Máš ještě čas... věřím, že jednoho dne všem ukážeš, že jsi se změnil." Možná to z její tlamy vyznělo jako prázdná fráze, když černobílého téměř neznala, ale nic jiného mu snad ani říct nemohla.
Na jeho následný povzdech nereagovala. "Říkal, že se sejdeme všichni, jako... rodina," pronesla, ačkoliv jí po tom všem to slovo přišlo spíše směšné. "Ale pokud se chceš někam projít, asi můžeme... kdoví, kdy se otec vrátí," zamumlala trochu odevzdaně, protože stejně neměla nic lepšího na práci. A navíc... myšlenka, že by se vzdálila od smečky, se jí svým způsobem zamlouvala. Možná by nebylo odvěci zamířit jinam a alespoň na chvíli se vymanit ze svíravé náruče vzpomínek. "Pokud nepůjdeme do hor, je mi to jedno," dodala a zahleděla se na vlče po jejím boku. "Jen... co tvoje matka? Nebude mít starost, že se takhle touláš?" Nevěděla, jak to teď ve smečce chodí, ale Espen byl přece jen ještě poměrně mladý, a dost možná by Nora dostala pěkně vynadáno za to, že ho tahá po všech čertech.

Natáhla do plic chladný vzduch a párkrát kuckla. Ochlazovalo se, což naštěstí díky svému huňatému kožíšku téměř nepociťovala, ale přesto ji každý nádech nepříjemně zaštípal.
Přemýšlela, co si s Espenem počít, obzvláště když neměla nejmenší ponětí, jak s ním mluvit, jak ho uklidnit nebo co vlastně udělat. Snad i proto se znovu jen zhluboka nadechla a rozhlédla se kolem. Na holé větve stromů, na oblohu, která se pomalu začínala zatahovat. Na trsy trávy pokryté jinovatkou a pak na vlastní tlapky, které stále kráčely neznámo kam. Otřepala se a znovu pohlédla na černobílého, který opět promluvil.
"Aha," reagovala stroze a na chvíli se ve vzpomínkách vrátila do vlastních vlčecích let. Nora nebývala nejukázněnějším vlčetem, to dokázala sama posoudit. Snad se i trochu ušklíbla, když si vzpomněla na všechno, co jako malá vyváděla. Až zatřepání hlavou ji donutilo se znovu vrátit do přítomnosti. "Jsi synem Alfy," začala, "a proto se od tebe asi očekává určitá úroveň chování. Ale... pořád jsi vlče. My s Taiclarou a... Noahem jsme taky nebyli žádní svatouškové." Jméno jejich mrtvého brášky jí pořád lezlo přes tlamu dost obtížně, ale snažila se před Espenem ovládat. "Pořád jsi mladý. A i když ti může být jedno, co o tobě kdo říká... ještě stále to můžeš změnit. A dokázat těm vlkům, že spratek nejsi." Rady, ty Nora rozdávala vždycky a ráda. Ale... skoro nikdy nedávaly smysl. Jenže tentokrát měla pocit, že se alespoň snaží říkat něco, co by vlčeti mohlo pomoci. Vždyť se sama často setkala s tím, že ji vlci ze smečky napomínali, protože byla uřvaná nebo hubatá. A... hele, kam se dopracovala.
Zároveň se až divila tomu, jak ji Espen dokázal rozmluvit. Myslela si, že ze sebe po návratu ke smečce nevyloudí ani hlásku, ale dokud nemusela mluvit o Noahovi a o tom, co se tehdy stalo, všímala si, že se jí pomalu vrací její výřečnost. To si sama pro sebe zhodnotila krátkým pokývnutím hlavy.
Espenův návrh s procházkou po ostrovech ji překvapil. Celkově nečekala, že s ní černobílý bude chtít trávit víc času, než bylo nezbytně nutné. Trochu pohodila hlavou, snažíc se tvářit nonšalantně. "Nevím, jestli bych se měla vzdalovat. Otec... říkal, že si chce promluvit, až se vrátí." Hledala výmluvy? Možná, ale opravdu si nebyla jistá, jestli bylo moudré se teď někde toulat. Stejně jako Espen předtím, i ona následně zavětřila. Cítila otce a Taiclaru v doprovodu známějších i méně známých pachů. Podle všeho měli namířeno do hor, kterým by se Nora osobně nejraději vyhýbala už do konce života.
Vlče po jejím boku se následně znovu rozpovídalo. Espen mluvil o Taiclaře a o tom, že by bylo dobré mít lepší vztah se starší sestrou. Nora jen máchla ocasem. Pořád si nemohla zvyknout na to, že má pět mladších sourozenců. "Na Claru se nezlob," pokusila se sestru bránit. "Rodina pro ni vždycky byla na prvním místě. I pro mě. A proto asi nenese úplně lehce fakt, že se ta rodina, kterou znala jako vlče, takhle rozpadla." Ačkoliv mluvila o tom, jak to asi vnímá Taiclara, vyjadřovala skrze ni hlavně své vlastní pocity. Ano, cítila se zraněná a ublížená, že jejich otec na matku zanevřel. Možná k tomu měl nějaký důvod, to Nora nevěděla, ale ani to ji nebránilo v tom, aby na něj byla naštvaná.

Měla pocit, že toho promeškala tolik, že už nebylo možné, aby se někdy znovu zorientovala. Xandera si matně pamatovala ještě z vlčecích let, o jeho družce ale snad nikdy neslyšela. Jak by mohla, byla ještě malá, mohla být vůbec ráda, že si pamatovala pár jmen. Všechno to bylo tak dávno...
Espen znovu zopakoval, že otec asi její matku neměl doopravdy rád, když měl vlčata s jinou. A jakkoliv ji toto tvrzení dráždilo, asi mu musela dát zapravdu. Nemohl ji mít rád... ne, jinak by něco takového přece neudělal. Chtěla se vztekat, chtěla to ze sebe všechno dostat, ale... měla na krku plačící vlče. Proto se zhluboka nadechla a znovu se obrátila na červenookého vlčka.
Hory... Opět před sebou viděla Noaha. A ani zatřepání hlavou nepomohlo k tomu, aby se toho obrazu zbavila. Otec nezvládne zachránit všechny... Espenova slova ji ničila, aniž by o tom černobílý věděl. Přesto v nich cítila něco víc. Něco skrytého. Proč by jinak přemýšlel o tom, že by ho měl potkat stejný osud jako ono mrtvé vlče? "Nevím, co všechno se změnilo za tu dobu, co jsem tu nebyla, ale... táta by svým vlčatům nikdy neublížil. A o jakém chování to vůbec mluvíš? Udělal jsi snad něco, čím bys tátu naštval?" Snažila se pochopit pozadí jeho úvah, opravdu. Zadoufala totiž, že řešení problémů druhých alespoň na chvíli utiší hlasy v její hlavě. A skryje její vlastní problémy, kterým se věnovat nechtěla.
Po pár krocích si všimla dvou vlků, kteří v lese odklízeli nepořádek, který po sobě zanechala velká voda. Chvíli zapřemýšlela, jestli se k nim Espen nebude chtít přidat, ale vzápětí si vzpomněla na jeho slova o tom, že nechce, aby někdo viděl to, co se bude dít. Pravděpodobně tedy zrovna dvakrát netoužil po tom, aby ho v tomto stavu někdo viděl. Proto jen dvojici kývla na pozdrav a pokračovala s Espenem dál.

Nora tomu nerozuměla. Jak mohl mít její otec vlčata s jinou vlčicí? Proč... proč by to dělal? Espen vypadal, že jejímu rozpoložení rozumí, což jí následně potvrdil i slovy. "Pět?" vykulila oči v neskrývaném překvapení. Takže mám... pět nevlastních sourozenců, zopakovala si v hlavě, ale nahlas si jen rezignovaně povzdechla. Co s tím mohla udělat? Zhola nic.
Trochu posmutněla, když Espen přiznal, že její matku nezná. Jeho další slova ji však donutila znovu překvapeně vykulit oči. "Jak jako, že ji nemá rád?" pípla trochu dotčeně, ačkoliv neměla ani v nejmenším právo na to, aby se dotčeně cítila. To ona ve smečce celé ty měsíce absentovala. Ona, Nora, nikdo jiný. A přesto cítila jistou zradu, že o ničem z toho, o čem Espen mluvil, až do té chvíle nevěděla. "Říkáš to tak klidně... jako by to bylo úplně normální, že má táta vlčata s někým jiným a že vlastně na mámu úplně kašle!" pronesla možná hlasitěji, než chtěla, jako by to snad malému Espenovi vyčítala. Nemohl za to, to přece věděla. Ale bohužel byl v daný okamžik první na ráně. "To... to snad není možný!" pokračovala, jak se v ní nahromaděná frustrace z nevlastních sourozenců začala pomalu uvolňovat. "Táta... táta je přece ten velký Einar Fiske z Alatey. Má... má jít příkladem! A ne mít vlčata pokaždé s někým jiným a ještě to neříct vlastní dceři!" Ano, ublížilo jí to. A nevěděla, jestli ji víc mrzelo to, že to otec udělal, a nebo spíš to, že jí o tom neřekl, než se vrátili do úkrytu. A než to všechno musela zjistit sama.
Veškerý její vztek ale musel ustoupit do pozadí v momentě, kdy se vlče vedle ní rozplakalo. Znovu na něj kulila oči, jelikož pokud něco opravdu neuměla, tak utěšovat druhé. Vždyť ona sama potřebovala utěšit! "Hej, co je? Co jsem řekla?" začala se zajímat, čím by ho mohla tak rozhodit. "Já to tak nemyslela," dodala pro jistotu, kdyby si její předchozí výlev vzal nějak osobně. Nakonec se ale ukázalo, že to nebyl její výlev, co Espena tak rozhodilo. A jen co začal mluvit o mrtvém vlčeti, krev jí ztuhla v žilách. A zase měla před očima Noahovo tělíčko, ještě při vědomí. To tělíčko, od kterého utekla. Někdo ho tam venku nechal... bylo to příšerné. Espenova slova spolehlivě zajistila, že se jí do srdce zabodly nepříjemné jehličky viny. Viny, kterou s sebou nesla a kterou s sebou ještě dlouho ponese.
"Kdes to vlče viděl?" pípla, hlas podivně přiškrcený. Chtěla slyšet cokoliv, jen aby ho nenašel v horách. Kdekoliv, jen ne v horách... Samozřejmě jí nedošlo, že incident s Noahem se stal snad ještě dříve, než se malý Espen vůbec narodil. Ne... v tu chvíli měla pocit, že každé mrtvé vlče musí být její malý bráška.
Znovu ji probrala až vystrašená otázka černobílého. "Cože? Proč by ti měl táta něco takového udělat?" odpověděla otázkou, nechápavě naklánějíc hlavu na stranu. "Táta... táta by přece nedovolil, aby se jeho vlčatům něco stalo." Vždycky je chránil, to byla pravda. Jen... ne všechny stihl zachránit. Nora pomalu cítila, jak se i její oči začínají plnit slzami.

<<< Úkryt Alateyské smečky

Chvíli mlčky následovala mladého vlčka, načež se jí začal omlouvat. Mručel si sice něco pod čumákem, ale přesto jeho slovům rozuměla. Za normálních okolností (tedy za dob svých vlčecích let) by mu jistojistě dala přednášku na téma, ale tentokrát si to odpustila. "To nic," hlesla místo toho a pomalým krokem mířila za černobílým dál směrem k území, odkud před chvílí přišli s Taiclarou a otcem. A jen co k ní tato myšlenka doputovala, její společník se představil. Espen Fiske z Alatey. Syn Einara Fiske a Stiny Ezry. Žádnou Stinu neznala, nebo si ji alespoň nepamatovala, ale přesto ji tato informace viditelně zaskočila. Táta měl vlčata s někým jiným než s mámou? Na chvíli zůstala jako opařená, ještě když Espen dodal, že je tím pádem její poloviční bratr. Bratr... Jakkoliv nechtěla na Noaha myslet, ta vzpomínka se jí stejně vkradla do hlavy. Prudce se nadechla, až ji chladný večerní vzduch zaštípal v plicích. Maska! Tichý hlásek v její hlavě na ni křičel, protože její plán o hereckých výkonech nabourávala každá jedna zmínka o Noahovi. A jak už její divadlo získávalo stále další a další praskliny, tušila, že se dříve nebo později rozpadne na tisíce malých kousíčků, které už dohromady nikdy neposkládá.
Další hluboký nádech. "Aha," utrousila, aby alespoň něco řekla. "Je vás víc? Chci říct.... máš nějaké vlastní sourozence?" zeptala se ho, jelikož ji to opravdu zajímalo. Kolik věcí se tu změnilo od dob, co jsem tu nebyla? A vůbec... Najednou se prudce nadechla. "A kde je máma? Teda... Astrid?" položila i druhou otázku, která ji pálila na jazyku od chvíle, co se Nora dozvěděla, že má nevlastní sourozence. "Znáš ji? Stalo se jí něco?" Pouhé pomyšlení na to, že zatímco byla pryč, její matku postihl nějaký tragický osud, v Noře vzbudilo nekontrolovatelné chvění, kterého se nemohla zbavit. Espen ji ale vedl dál. Moc nechápala, kam jdou nebo jestli mají nějaký cíl, ale když vlče vyslovilo svou prosbu, trochu překvapeně na něj pohlédla.
"Tak jo," pokývala hlavou, a snažila se tvářit alespoň troch znuděně, ale bylo poznat, že se její maska skutečně rozpadá. Pohled, který Espenovi věnovala, totiž rozhodně znuděný nebyl: "A... cože je to, co se bude dít?"

Jestli na ni Taiclara ještě před tím, než se předešlého dne rozešly spát, mluvila, Nora si z jejích slov nepamatovala zhola nic. Byla natolik zaskočená familiárností, která ji v úkrytu objala, že vlastně nevnímala nic a nikoho kolem sebe. Tedy, téměř. Zavadila pohledem o skupinku okolo otce, ke které se přidávali další a další vlci. Zahlédla i Taiclaru, ale ani ta ji nedonutila zamířit za nimi. Vetřelče, vetřelče, povídal si s ní hlas v její hlavě. Co povídal, vysmíval se jí. Byla to její jediná společnost po celé ty měsíce, kdy byla pryč, což se na ní asi náležitě projevilo. S dlouhým povzdechem se znovu rozhlédla kolem sebe, ale její pohled se příliš daleko nedostal. Zastavil se totiž na přibližně půlročním vlčeti, které se náhle zjevilo před ní. Nasála jeho pach a zvědavě naklonila hlavu na stranu – voněl tak zvláštně povědomě, načež došla k závěru, že se asi jedná o jednoho z jejích sourozenců, o kterých mluvil otec. Ale... nevypadal jako on nebo Clara. Trochu se na něj zamračila, když k ní promluvil. Ani se nepředstavil, jen zkonstatoval situaci a prohlásil 'jdeme'. Jak jako jdeme? Chtěla se na něho obořit, ale výraz v její tváři mluvil za ni. Už dlouho jí nikdo nerozkazoval. Naposledy snad otec. Ale 'jdeme' od otce a 'jdeme' od tohohle malého špunta byly dvě rozdílné věci.
Ale což, vydala se za ním. Ale proto, že sama usoudila, že bude lepší nechat otci a ostatním prostor, aby si popovídali. Přece jen, neměla v plánu se toulat někde daleko. Clara by jí to neodpustila a ona ji nechtěla ranit. Ne znovu. Maska, Noro, maska! Zatřepala hlavou a hrdě zvedla bradu.
"Jen abys věděl, nejdu s tebou proto, žes mi to řekl," pronesla směrem k černému vlčeti narovinu, aby si náhodou nemyslel, že snad Nora skáče tak, jak on píská. To nikdy nedělala a neměla v plánu s tím začínat. "Co jsi vůbec zač?" vypustila z tlamy vzápětí, možná trochu hrubě, ale potřebovala se přece jen přesvědčit, že se jedná o někoho, s kým by pravděpodobně měla vycházet. Myšlenka toho, že byli rodina, se jí nepozdávala, ale nechala prcka, aby se prvně vyjádřil sám.

>>> Území Alateyské smečky