Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Hraniční pohoří přes Území Alateyské smečky

Když se blížili k území, zjišťovala, že hrát si na statečnou a vyrovnanou bude těžší, než si původně myslela. Všechno se jí vracelo. Vzpomínky, pocity, myšlenky. Když procházela spolu s otcem a Clarou známými místy, dýchala na ni ta povědomá atmosféra, kterou už dlouho nepoznala. Domov. Jednoduché slovo, které v sobě skrývalo celou škálu významů. A když tlapkami po tak dlouhé době stanula v úkrytu své rodné smečky, srdce se jí rozbušilo takovým způsobem, až si myslela, že jí brzy vyskočí z hrudi, kterou ještě pořád statečně vypínala vpřed.
Otec byl unavený, viděla to na něm. Sliboval, že si později promluví, na což reagovala jen pokývnutím hlavy, ale doufala, že se jí podaří tuto promluvu oddalovat co možná nejdéle. Nebyla na ni připravena. A tušila, že ani nikdy nebude. Otcova další věta ji ale zarazila. Pokud potkáme... sourozence? Nora naklonila hlavu na stranu v nevyřčené otázce, ale nevypadalo to, že by měl otec prostor zodpovídat její dotazy. Proto nechala otázku zaznít jen ve své hlavě a zamířila stranou, když se otec vydal do jedné z komůrek. Marně se Nora rozhlížela po matce, která by byla posledním článkem ve skládačce s názvem 'nejtěžší chvíle znovushledání'. Zamířila proto kamkoliv, kde bylo místo, a tam se schoulila, aby si alespoň na chvíli zdřímla.

TIME SKIP

Dlouhé, táhlé vytí. To ji ráno vzbudilo. Poznala otce, který pravděpodobně svolával vlky k rannímu průzkumu území, jak avizoval předchozí den. Ještě chvíli ležela s hlavou položenou na předních tlapkách a zadumaně hleděla před sebe, načež se přece jen donutila vyhrabat na nohy. Pohledem zavadila o skupinku okolo jejího otce, ale rozhodla se, že se bude držet raději stranou. Rozhlédla se tedy kolem sebe. Byla doma, ale... cítila se jako vetřelec. A věta o sourozencích, o kterých předchozího dne mluvil otec, jí neustále běhala hlavou. Jako by už těch myšlenek neměla sama dost! Povzdechla si a mírně se protáhla. Nikdy by netušila, jak si může vlk ve svém vlastním domově připadat tak cize. A vůbec... byl to ještě vůbec její domov? Vlky kolem sebe téměř nepoznávala, ačkoliv jí některé tváře připomínaly postavy z jejích vlčecích let, které už si však téměř nepamatovala. Byl to zvláštní pocit. A nějak nevěděla, jak s ním naložit.

Ještě chvíli na sebe s otcem hleděli, než k nim přišla i Taiclara a zabořila Noře čenich do hebké srsti. "Claro..." zamumlala Nora téměř plačtivě a následně se k sestřičce pevně přivinula. Snad ani nedoufala, že se někdy dočká okamžiku, kdy znovu ucítí její pach a bude ji moct obejmout. Taiclařina další slova ji však zmrazila na místě. Noah... Zabila jsi Noaha, zabila jsi Noaha, skandoval hlásek v její hlavě neúnavně, jako by si to ona sama neopakovala už tisíckrát. Takže o Noahově smrti vědí, odtušila v duchu. Nebylo to překvapivé, někdo ho ve sněhu musel najít. Museli ho najít... tak, jak ho tam nechala. Museli pohlédnout na jeho mrtvé tělo. Museli udělat to, co Nora tehdy nedokázala. Z té vzpomínky jí přeběhl mráz po zádech, a když si uvědomila, že by asi měla něco říct, slova se jí pletla na jazyku: "Noah... on... já... nic mi není," dostala ze sebe po chvíli snažení, jelikož nechtěla, aby otci a sestřičce přišlo její mlčení podezřelé. "Omlouvám se," zopakovala, jelikož Taiclaře v daném okamžiku nemohla slíbit, že už je nikdy neopustí. Měla pocit, že se co nevidět rozuteče pryč, až na ni dolehne tíha okamžiku. Až ji vina začne znovu sžírat zevnitř. Až pochopí, že před ní nikam neuteče.
Nová vlna tepla umlčela její myšlenky. Otec kolem nich rozprostřel svá křídla (jejichž existence Noře stále tak trochu nedocházela), a pevně je objal. Nora dlouze vydechla, jelikož přesně něco takového potřebovala. Obejmout, utěšit. Ale utěšovat ji nikdo nemohl, jelikož nikdo nevěděl, co se doopravdy stalo. Od otce se odtáhla až v momentě, kdy k nim přišla další vlčice. Neznala ji, ale otec ji oslovil jako Shine. Skrčila se a schovala za Taiclaru, ale když vlčice začala otci léčit jeho rány, pochopila, že pro ně černá nebude hrozbou.
Hrozbou však byl onen návrh, který Shine předestřela a otec následně přijal. Návrat do úkrytu. Stáhla uši k hlavě a kdyby se nekrotila, snad by i nahlas zakňučela. Ne! Nesmíš tam přijít jako spráskaný vlk! Znovu se narovnala v zádech, vystřela huňatý krk, zhluboka se nadechla. Hrát divadlo bude patrně to nejlepší, co může udělat. Vrátit se ke svému starému já a nechat sžíravou vinu za sebou. Proto se s hlavou hrdě vztyčenou vydala za otcem směrem k úkrytu Alateyské smečky.

>>> Úkryt přes Území Alateyské smečky

Zdálo se jí, že na zakrvavenou postavu svého otce zírá celé hodiny. A když k ní zvedl zrak, útroby se jí sevřely ještě o něco pevněji. Stála na místě jako kamenná socha, než ji vyrušil povědomý hlas. Taiclara. Jestli se Noře před chvílí téměř zatmívalo před očima z návalu vzpomínek, které hory i pohled na otce vyvolaly, nyní měla pocit, že se skutečně vyvrátí. Clara jí však stihla položit jen dvě neúplné otázky, než si všimla otce. Na rozdíl od Nory se k němu však okamžitě rozběhla a začala ho ošetřovat. Nora byla pořád jako opařená, a rozhodně to nebylo až nepřirozeně teplým podnebím, které v horách panovalo. Sluníčko ji hřálo a její kožíšek, nyní už téměř suchý, odrážel různé odlesky zrzavé. O potopách, které postihly ostrovy, toho příliš nevěděla, jelikož byla povětšinu času zalezlá v jeskyni v horách a občas zakousla jen nějakého malého hlodavce, který si holt vybral špatné místo pro úkryt.
Jak tak pozorovala Claru, která poskakovala kolem otce a snažila se ho dát do pořádku, pocítila silné nutkání se otočit a odejít. Vycouvat a tvářit se, jako by se nic z tohohle nikdy nestalo. Nevěděla, co si myslela, když se vydala směrem k území smečky. Že nikoho nepotká? No, smůla. Narazila rovnou na Alfu, který byl shodou náhod jejím otcem a někým, kdo se rozhodně nesměl dozvědět, co se tehdy v horách s Noahem doopravdy stalo.
Myšlenka na bratra jí k uklidnění příliš nepomohla. A když už si opravdu myslela, že útěk bude to jediné možné řešení, otec sebral ze země sviště, kterého zakousl jen před pár okamžiky, a vydal se směrem k ní. Nora udělala nesmělý krok vpřed, pak ještě jeden. Co se teď stane? Vynadá mi, že jsem byla tak dlouho pryč? Vykáže mě z území smečky, do které už nepatřím? Nebo- Další katastrofické scénáře už nestihla vymyslet, jelikož to už stál otec přímo před ní. Očichal ji, a ona zase jeho, jako by ani jeden z nich nevěřili tomu, že opravdu stojí naproti sobě. Zubožený vlk stojící před ní jí následně k tlapkám položil malého hlodavce a přisunul ho k ní, jako by jí ho nabízel. Trochu nerozhodně těkala pohledem mezi svištěm a otcem, jelikož sice měla hlad, ale nepřišlo jí vhodné, aby se do kořisti pustila. Otec se nadechoval, snad jí chtěl něco říct, ale místo toho se rozkašlal. Až to ji nejspíš probralo z transu. "Tati," pípla tiše, jelikož to byla už celá věčnost, co promluvila nahlas. "Promiň." Nevěděla, co jiného říct, a omluva se jevila jako to nejrozumnější řešení. Alespoň v momentální situaci, kdy rozhodně nebyl prostor na to, aby otci a Claře vysvětlovala, kde celé ty měsíce byla. A navíc... musela si důvod své nepřítomnosti v podstatě vymyslet, jelikož jim rozhodně nemohla říct pravdu. Ne teď a ne nikdy jindy. Zkrátka to... nešlo.

>>> Úkryt přes Území Alateyské smečky

Nora nevěřila tomu, že se do těchto míst ještě někdy vrátí. Jakmile její šedá očka spatřila pohoří, které pro ni drželo tolik bolesti a vzpomínek, žaludek se jí stáhl v nevyslovitelné úzkosti. Snad to mohlo být i tím, že už poměrně dlouho nic nepozřela, ale přičítala to hlavně své minulosti.
Vlastně ani nevěděla, kam jde a proč tam jde. Mířila patrně stále blíž k území smečky, ale prozatím se nerozhodla, jestli chce někoho ze smečky potkat. Hloupá otázka. Samozřejmě že nechtěla. Nebyla připravená nikomu čelit. Co by jim tak vykládala?
Její stará známá výřečnost byla po všech těch měsících tatam. Ploužila se pomalým krokem a ostražitě sledovala všechno kolem sebe. Každé křoví, odkud se mohl někdo vynořit, každé zákoutíčko, které mohlo skrývat nějaké nebezpečí. Fakt, že prozatím na nikoho nenarazila, Noru poměrně uklidňoval. Dokud se horami nerozlehlo táhlé zavytí, pocitově ne až tak vzdálené od její pozice. Ztuhla na místě a kdyby mohla, snad by nejraději splynula se skalami kolem sebe. To ale bohužel nemohla. Pomalu udělala jeden krůček vpřed, poté další. Dobře, možná se mi to jen zdálo, uklidňovala se v duchu. Nějaký vlk mohl výt klidně na druhé straně hor, a zmátla mě jen ta ozvěna... ach ano, to je určitě ten příp-
Svou druhou myšlenku nedokončila, jelikož zrovna prošla malou zatáčkou a naskytl se jí pohled na zrzavého vlka s křídly, s tváří potřísněnou krví. Zamračila se na něj, snad proto, že se snažila přijít na to, čím je jí onen vlk povědomý. Žádné vlky s křídly neznala, ale když krátce zavětřila a k jejím nozdrám doputoval povědomý pach, začala si spojovat dvě a dvě dohromady. Povědomý pach a povědomé zbarvení... znala přece vlka, který by až na ta křídla odpovídal popisu, a to byl-
Pokud předtím ztuhla na místě, tentokrát zcela zamrzla. Einar. Ten Einar Fiske z Alatey. Alfa. Vážený člen smečky. Její otec.
Možná trochu naivně doufala, že si jí nevšimne, ale to bylo téměř nemožné, jelikož mu stačilo jen lehce pootočit hlavu a měl by ji přímo před čenichem. Nedokázala se pohnout, ani vypustit jakoukoliv hlásku. Prostě tam stála, zírala před sebe na krvácejícího vlka a v hlavě měla úplně prázdno. Tedy, téměř úplně. Co si počnu? Ta otázka se jí opakovala v mysli jako mantra. A nejděsivější na tom všem bylo, že na ni nebyla schopná najít odpověď.

Inu, Nora si moc neuvědomovala, že by svými výroky mohla tatínkovi pořádně zavařit, ale na tu druhou stranu... copak neříkala pravdu? Máma to ale tak dramaticky neviděla, asi, protože aktuálně měla větší starosti s tím, kam se poděla její starší dcera. Což štvalo i Noru, protože... jak si to Clara mohla jen dovolit?!
Nakonec se obě dospělé vlčice dohodly, že bude nejlepší vzít Noru a Noaha s sebou a při příležitosti pátrání po ztraceném vlčeti se rovnou porozhlédnou po území. Na tváři maličké (už ne tak maličké) Nory se zjevil pobavený úšklebek. "Ano prosím!" Její šedé oči se rozzářily a jeden by v tu chvíli snad i řekl, že se v nich skrývá jakási magie a nejsou pouze... šedé a nijaké. "Čekala jsem, kdy to řekneš." Někdo tu měl evidentně prořízlou tlamu. Snad začínající puberta? Během toho, co se vydala za matkou a Vločkou, stihla svým ocasem poplácat Noaha. To kdyby mu náhodou bylo líto, že se neřeší on, ale sestra.

>>> Hraniční pohoří přes Území Alateyské smečky

Nora nechápavě naklonila hlavičku na stranu. Tohle nedomyslela! Zkrabatila obočí a dala se do usilovného tichého kníkání, což byla asi známka toho, že usilovně přemýšlí. Proč ji mohl Einar potřebovat? "Potřebuje, abys mu pomohla s bouky!" Nakonec to vymyslela tak parádně, až se jí z toho šoku zamotala hlava a dopadla na zadek. Jenže hned potom jí cvaklo, že by si to Vločka mohla vyložit tak, jako že Nora není hledání brouků schopná. Podrážděně zakníkala.
Co se týkalo Vločky a její snahy si hrát... řekněme, že Nora tím sice byla zaujatá, ale než se nadály, už tu byla máma. Totiž hamu papu. Nora si zlomyslně užívala, že musela Vločka Astrid vysvětlit, že ztratili Claru. Noru totiž bolelo srdíčko z toho, jak sprostě ji tu její velká sestřička nechala, a přišlo jí děsně suprové, že se může alespoň odreagovat nějakým dramatem. Potíž byla v tom, že to až tak dramatické nebylo, poněvadž máma se jen zamračila.
Aha. Takže to znamená, že jsem ta oblíbenější dcera? Zatímco Nora dumala nad svým postavením, vrhla se k ušákovi. Měla hlad, cítila potřebu řvát, a už jí i docela začalo docházet, že o řvaní nikdo nestojí a měla by si čas od času zalepit tlamu. Začala tedy pomaloučku žvýkat a pak trochu rychleji, až v ní skončila polovina králíka. Noah ji mezitím odstrčil a Nora se zabavila tím, že zatímco jedl, žužlala mu nohy.
Máma mezitím vedla tichý rozhovor s Vločkou, jenže to by to nebyla Nora, kdyby se k nim tak trochu nepřipletla a jako pijavice si nestoupla přímo k Vločce. "Táta tu není, táta nás tu nechal a ošklivě o mě řekl, že často řvu!" napráskala ho rychle, s nevěřícně vykulenýma očima. "Mamí, to se nedělá, viď že ne? A kde je Claruška? Ona mě tu taky nechala, no chápeš to?!" Ještě štěstí, že měla protentokrát plný žaludek, protože se jí těžko řvalo, a tak se jen zívla. Byla tu zavřená už moc dlouho a měla pocit, že se jí nedostává kyslíku. Chtěla ven!

Nora se nedůvěřivě zamračila. Vločka doopravdy vypadala jako velká huňatá koule, takže teoreticky mohla i hezky hřát, a dokonce byla i podobně světlá jako maminka, ale maminka to tedy rozhodně nebyla, takže? Někde byla jistě chyba! Třeba si myslela, že je Nora nejen uřvaná, ale i hloupá. To by tak hrálo! Zatvářila se jako největší rozumbrada a kousla Vločku, velmi zlehka, do nohy. Moc sílu v tlamě neměla, ale zoubky přece jen měla docela ostré! Nevinně se posadila.
Hodně rychle ale začala zpytovat své svědomí, protože ona velká žužlací bílá koule měla skutečný zájem dozvědět se od buclaté Nory moc moc zajímavé fakty! "Uhuhuuu," vypískla a rychle mávala ocáskem. Teď byla ve svém živlu! Skoro zapomněla, že má hlad. Že u-mí-rá hlady! "Věděla jši, že bouci rostou jen v létě? Jo a myslím, že bys měla jít plyč, protože tě potřebuje táta! To je Einar." Patrně se naladila na Taiclařinu vlnu a už zjišťovala, jak se Vločky zbavit! Ale přirozeně, že to byla nejlépe mířená rada.
Taiclara potom zmizela. Budeme hrát? Nadšeně si poskočila. Chtěla být spíš sama, ale... Mohli by to třeba zkusit spolu? Vykulila na Vločku oči, kousla Noaha do ocásku, a než stihla pelášit pryč, východ z jeskyně zastínila...
"Hamu papu!" zařvala a už se vrhala k mámě. Chvíli na ni zírala a potom na ušáka. To po ní už zase chtějí něco jíst zubama?! To nemohla jen cucat? Zklamaně kecla na zadek.

Aileenka - 5 % do lovu, děkuji :3

Nora vyletěla jako čertík z krabičky. Sestra ji poučovala a opravovala. Tak to teda ne! Nora ve všem chtěla být první a chtěla radit. Kdepak, že ji bude poučovat vlastní sestra! Ošklivě se na ni podívala a v rámci projevu velké lásky se ji pokusila tlapkou strhnout na stranu. "Bouci ne? No tak ne," řekla pak nakonec, ale to jenom proto, že takhle ukončila debatu sama, takže se technicky vzato i sama rozhodla, jak to s těmi bouky teda na světě chodí.
Její naběhnuté žilky uklidnil i fakt, že začala žužlat cizí vlčici, jenže pak si z toho vzpomněla, že má hlad. Otočila se na Claru a na chvíli přestala hulákat. Culila se na ni jako na svatý obrázek. "Já nežvu!" bránila se. "Já volám tatínka. Mám hlad. Kde je tatínek, no? Víš to, Claruško?" Pohlédla na sestru jako na raněné štěně. Když teda byla první narozená, ať jí s tím pomůže! To už ale žužlací hračka běžela pryč, takže se Nora zase rozeřvala, ale pak uslyšela, že žužlací hračka přinese něco na zub – což bylo trochu matoucí – a zase se uklidnila.
Nyní se na Vločku upřel pár ďábelských šedých očí hladového vlčete. "A já jsem Nora, protože se to líbilo mamince!" vymýšlela si. Samozřejmě si nemohla pamatovat, kdo ji pojmenoval nebo jak k tomu přišel. "Věděla jsi, že je moje maminka Astrid?" připomněla jí, protože jí to přišlo jako neskutečně zajímavý detail! A bylo to taky to jediné aspoň trochu zajímavé, co aktuálně tenhle malý capart jménem Nora věděl. Vykulila oči. "Já nic nebudu plašit! Tak, už jsem tichá jako pěna."
Zjevně se se sestrou v lumpárnách střídaly, protože sotva jim byla slíbena hra a sotva Nora zmlkla, Taiclara si to už štrádovala ven. Průser byl v tom, že v žádném případě si to nemohla Nora nechat ujít, a tak běžela za ní. "Počkej! Věděla jsi, že když nebudeš poslouchat tátu, utečou bouci?" bafla na ségru zákeřně. Sice nebyla moc svatá a asi nebrala tátu tak vážně jako ségra, pořád jí přišel extrémně důležitý a hustý na to, aby se šla jen tak promenádovat pryč. Nebo snad? Když ale vykoukla ven, sestra byla pryč. Nora začala natahovat moldánky. A bylo to tu zase.

Čauky, vezmu to ve zkratce!✨

Ráda bych zažádala o sedmý další charakter, páč ano, Adě je v tom druhém řádku hrozně moc smutno! Uvědomuju si, že v poslední době to prostě nedávám, ale myslím, že všeobecně aktivní jsem a snažím se psát – chaos občas vstoupí do života každého, ne? *mrk mrk*

• +- 3 roky na MG - s Khanem jsem tu cca 3 roky a 2 měsíce
• na prvním charakteru cca 350 postů - 377
• na druhém charakteru cca 250 postů - 266
• na třetím charakteru cca 150 postů - 160
• na čtvrtém charakteru cca 100 postů - 148
• na pátém charakteru cca 60 postů - 114
• na šestém charakteru cca 40 postů - 10

Uznávám, že u Ady je to opravdu ostudné, ale na moji obranu, je malá, a i když bych za ni chtěla hrát, rodinné hry se prostě většinou sekají. Zároveň si ale uvědomuju, že aktuálně to stojí na mně :šilh: Pokud si ale nezlomím na horách všechny ruce, potom svorně slibuju, že se polepším a zase na to psaní sednu v plné parádě!

Jako další charakter bych ráda na Mois přitáhla členku elitní rodiny, Anniku Arvid, totiž dceru Jainy a neteř Einara. Konečně bych chtěla mít jeden normální charakter, na který nebudou vznikat meme (okay, Zarča je na tom dobře a Aileenka v rámci možností taky). Spíš bych ji ale přivedla někdy později, jen bych nerada čekala až na podzimní konkurz.

Kháně zdraví <3 a děkuje za zvážení!

Schváleno. Gratulujeme!

<<< Alatey

Máma! Máma! Jako by přesně tohle křičel úkryt na malou Noru, když se s tátou a sourozenci vracela domů. Byla docela utahaná, rozhodně víc, než by tátovi přiznala – to proto, že si chtěla ještě hrát. Ale bylo dobré, že už neměla hlad a moc se neprojevovala. Bouci očividně nezaujali pouze její starší sestru Claru, ačkoli bylo zjevné, že Nora... no, měla raději jídlo. Ale bouci... bouci se třeba taky dali žrát?
Jen co si tuhle myšlenku narvala do hlavy, začala řvát jak na lesy a poskakovat okolo otce. Stačilo však, že ji hlasitě oslovil jménem, a zavřela tlamu. To proto, že aktuálně ji mnohem víc štvalo, že máma... máma není. Potvrdil to jak táta, tak i nějaké dvě cizí vlčice. Jedna byla prťavá, ta druhá byla značně objemnějších rozměrů a zaujala Noaha. Nora se přirozeně nemohla držet zpátky, ale řekla si, že pro změnu oblízá kotníčky té menší, Sieře. Než se však něco takového mohlo stát, táta už všechny vykázal ven. Dobrodružství pokračovalo. "Bouci? Tati, kde jsou bouci?" zeptala se potom po cestě, ačkoli tím, jak to zamumlala, to spíš vypadalo, že s tou palčivou otázkou tatínka nechce trápit. Už ho jistě natrápila dost se svými "chci jídlo" výlevy.
Nakonec došlo na seznámení s dalšími dvěma vlčicemi. Nora byla asi moc mladá na to, aby chápala, že jedna z vlčic, Tiara, je smutná. Nevypadala sice tak vesele jako ona, ale to nemohla posoudit, protože na sebe neviděla. "Já jsem Nora," vypadlo z ní, jako by ji táta před okamžikem nepředstavil. Chtěla si své jméno pořádně vštípit do hlavy a taky se naučit komunikovat s cizími vlky. Tihle asi byli ze smečky. Tak či onak, Nora neznala v žužlání končetin a ocásku hranic, takže se hned jako torpédo přiřítila k Tiaře. Táta mezitím zmizel. Zbyla tu jen ona, Clara, Noah, Vločka a no... ta oběť, které zrovna lízala kotníčky. Vzpomněla si, že má zase hlad. "Hamu papu."
Netrvalo to ani pár minut, aby nejmladší dcera severního vůdce Einara a léčitelky Astrid rozeřvala na celé lesy. Totiž, na celý ledový komplex.

Nora byla víceméně smířená se svým osudem, pokud by se to tak tedy dalo nazvat, vzhledem k tomu, že neustále někomu kousala kotníčky, tahala někoho za uši nebo hlasitě pískala. Jestli se snažila napodobovat zvuky, jež slyšela ve svém okolí, nebo se jen po vzoru tatínka dovtípila, že by bylo dobré se naučit mluvit, těžko říct. Tak či onak, byla náležitě spokojená s tím, když ji táta hodil do sněhu, a ještě náležitěji spokojenější s tím, když Noah... no, prskal jiskřičky. Z táty toho vyšlo rozhodně víc než z něj, co tak na to Nora se zájmem koukala. Její mozeček to moc nepobíral. K čemu to šlehání jen bylo? A proč... proč ona dělá se sestrou něco jiného?! Copak to bylo spravedlivé? Chtěla přece být ve všem první! Za trest tedy vyplázla na Noaha jazyk a zakousla se mu do ocásku, což se neukázalo jako trest, jako spíš zábava. S tátou a sourozenci to pak začali praktikovat víc a víc, a nejvíc se jí samozřejmě líbily okamžiky, kdy se mohla vyškrábat tátovi na záda nebo mu lézt po břichu. Zklamaně zjistila, že tam skutečně nemá tolik výstupků jako maminka, jenom jeden velký až podezřele jinde, a že z toho červeného a tuhého, totiž masa, se stal nový koncept hamu papu.
Po vyčerpávající lekci stopování uždibla kousek toho ptáka (nakonec uždibla víc než kousek, někde se ty faldíky přece nasbírat musely!) a usínala šťastná a rozesmátá a s plným bříškem a dokonce už tak neřvala. Plamínky, jenž produkoval táta, byly zajímavé, ovšem asi jimi nebyla fascinovaná tak jak by se slušelo a patřilo na dceru, no, ohnivého vlka ze Severních smeček. Jaká to škoda, že? Nějak tatínka potrápit se sestřičkou musely!
Vrcholu jejich dobrodružství dosáhli patrně tehdy, co je táta vzal k vodě. Nora zjistila, že to cosi plovoucí má o něco řidší konzistenci než mámino mlíčko, ale zároveň je to skoro to samé, co spolykala, když na jazyku až příliš dlouho nechala rozpouštět bílý sníh. Co to jen bylo za magii?! Očividně padla snaha ji a sestru přesvědčit, aby se též pustily do stopování – což Nora hned poctivě začala plnit. Vydala se mokrým sněhem okolo holých stromků, zatímco čenich tiskla dolů k zemi. "Sestjííí, Taiclaro!?" zvolala – z její výslovnosti bylo patrné, jaká slova se pilně učila několik dní a jaká nepěkně zanedbávala. "Tady bouk," oznámila hrdě, hypnotizujíc šedýma očima obyčejný kus kamínku. Ať byl bouk cokoli, tohle jistě bouk byl, a že je uvidí až v létě? No, léto, to už určitě taky bylo. Před chviličkou totiž nesněžilo a sníh jistě znamená léto. Ne?

>>> Úkryt

"Hamu papu, hamu papu!" skandovala neúnavně malá Nora a překulila se před otcem na záda ve znamení naprosté podřízenosti. Kde jen bylo hamu papu? Kde byla máma?! Skandování hamu papu se nakonec proměnilo v naštvané kníkání, když se otec vzdálil a nakonec přišel s bílým zajícem v tlamě. Nora k němu už natahovala krk, ale to zajíc doslova zmizel v útrobách otcových. Nechápavě se zamračila. Ta jedna nervová buňka, kterou měla, jí jasně říkala, že to bylo mrtvé... a tak nějak dávalo smysl, že mrtvolky vzduchem nelítají. Z jakého důvodu to tedy táta hodil po Noahovi? Musela tomu přijít na kloub!
S bojovým výkřikem se rozběhla za letícím běloučkým a jistě i velmi chutňoučkým zajícem, zatímco cvakala zoubky po Taiclařiných kotníčkách. I tak by se to její snažení dalo nazvat, ale pravda byla taková, že běh ve sněhu byl pro její malé tlusté nožky obtížný a nakonec se musela spíš soustředit na to, aby se nenatáhla jak široká tak dlouhá, než aby stíhala sestru. To ovšem znamenalo, že by nebyla první! Zrada! Sestrozrada! Bratrozrada!
Nakonec se úspěšně probojovala za Clarou i Noahem a s tichým zavrčením zabořila čenich do masa. Skutečně to vonělo, i když to bylo celé rozsápané a červené. Oblízla si čumák. Cosi znovu letělo vzduchem. Tentokrát to však spadlo mnohem dřív. Byla to její sestra. "Takyyy!" vypískla Nora a hnala se bez přemýšlení za otcem, aby o nic nepřišla.

Řvaní, to byla Nořina jistě oblíbená aktivita. Jen co totiž až po uši zahučela ve sněhu, pištěla, jako když ji na nože berou. Lepkavý sníh se navíc znenadání vzdálil z dosahu jejích tlapek. V tlamě Stiny se kroutila jako žížala a kopala nohama. Nelíbilo se ji, že jí zvedají. A obzvlášť tak obrovská monstra, jako byla ta neznámá černobílá vlčice! Chudák holka se nemohla rozhodnout, co vlastně chce, ovšem viset ve vzduchu se jí nelíbilo ani trošičku.
Dramaticky sklapla čelisti a když je chtěla opět otevřít a začít ječet, najednou se ocitla zpátky na sněhu. Probodla vlčici varovným pohledem a potom nechápavě pohlédla na tátu. Kde byla máma? Tohle totiž rozhodně nebyla máma! Noře se při vzpomínce na teplou mámu sevřelo srdce, takže měla o to větší důvod chovat se jako malá dotěrná pijavice a lézt všem na nervy. Kecla na zadek. Vyčerpaná pijavice, to bylo zlé znamení. Byla hladová, mrzutá a byla jí zima. Od severu vál štiplavý chladný vzduch.
Rozhodla se ho s naštvaným mručením pronásledovat. "Baf! Bhaaa!" odháněla poryvy větru, přítomnost drobné vlčice, jež zmizela stejně rychle, jako se objevila, ji tentokrát až tak nezajímala. Hanku ostatně znala jen velmi okrajově, ještě z doupěte, než ji dali na hromadu s tím vlčecím vetřelcem. Nora se kutálela sněhem, a jakmile se přiblížila k sestřičce, vzala ji za ocas. Potom se otočila zpátky na tátu. Určitě se někam chystal! Rozběhla se tedy zpět, díře v zemi se tentokrát raději vyhnula obloukem.
"Hamu papu?" oznámila hladově.

<<< Úkryt

Nora pěkně vychovaně ťapkala za tatínkem, ačkoli si pořád stála za tím, že bylo docela divné, že Taiclara se nese a ona musí... chodit. Podle jejího vřískání sice usoudila, že je to vážně privilegium, ťapkat po svých, ale co když... co když ne?! Nora zakvičela a s otcem a sourozenci se vydrápala ven. Terén pod tlapkami se okamžitě změnil. Už necítila na bříšcích tlapek chladný kámen a sem tam ostré výčnělky. Chodila po čemsi měkoučkém... a taky šeredně studeném. Zhluboka se nadechla, jako by tím mělo dojít k tepelné výměně. Do plic si tak nevědomky natáhla takové množství studeného vzduchu, že se nejdříve hlasitě rozkašlala a potom udělal její čumáček hlasité "Pšík."
Bylo to tak dvě vteřiny předtím, než pro změnu Taiclařino tělo udělalo bum bác. Nora zvedla uši. Dřív to nešlo a měla je permanentně přitisknuté k temeni hlavy, ale teď zjistila, že jimi může lépe hýbat. Hezky pěkně, jak se slušelo a patřilo na dámu jejího věku, se jí začaly narovnávat. Nechápavě se dívala na díru, do níž sestra zajela, a potom se podívala na tatínka. "Škrí? Škrííí!" Během chvíle vřeštěla jako pomatená. Sestra ji najednou až tak nezajímala. Zajímala ji zrada, kterou utrpěla tím, že ji tam nehodili taky. Však... chtěla být ve všem přece první! A taky měla hlad. Kde bylo to jídlo, no?
Taiclara se mezitím vyhrabala a vydala se na lov Noaha. Nora se rozhlížela okolo. Instinkty vlčete jí velely, aby se k nim přidala, hlad jí velel, aby zůstala a vykřičela si jídlo u táty. Copak se z toho, co mu viselo z nohou, nedalo taky pít mlíčko jako z máminých cancourů? Ještě než se to vydala zkoumat, došla k nim cizí vlčice. Byla obrovská. V Noře trochu zatrnulo. Potom se ji rozhodla jít ožužlat, ovšem než tam došla, byla až po uši pohřbená pod sněhem. Skončila v té samé díře, do jaké předtím Einar rozhodně upustil její sestru.