Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Žužlání Xandera, táta Einar, Noah a Taiclara
Nora čekala všechno. Že ji okřiknou, že se na ni spustí hromada naštvaných vlčat, ale místo toho... přišel táta a pochválil ji? Tedy, nepochválil, ale minimálně – očividně – šel převzít velení a nevypadalo to, že by se na ni zlobil. Nevšiml si snad ďábelských jiskřiček v očích své sladké nevinné dcerky? Nora nad tím pokrčila rameny. Koneckonců nedělala nic špatného. Jen trochu drastickou, žužlající formou pomohla Vittani si uvědomit, že neleží na kupce svých sourozenců, ale slídí mezi rodinou vznešených Fiske.
Nořina střeva se kroutila a bříško kručelo. Její žužlání Xanderovy nohy zesílilo, což bylo jasné znamení, že má už vážně hlad. "Škrí! Škrííí!" Situace to byla skutečně vypjatá a Nora sebou začala všelijak mlátit. Tolik k tomu, že ještě před pár dny v poklidu spala u maminčina břicha a nezajímalo ji nic jiného než mlíčko. Kde totiž to mlíčko bylo teď, no?
Táta najednou vzal Taiclaru a Noaha a ji instruoval, aby šli za ním. Mlíčko! Její buclatá tvářička se rozzářila, do nožek vlila nová energie a už si to pádila za tatínkem. Ale proč její sestru nesou?! Nora chtěla taky, to nemohla nechat jen tak! Chtěla vyskočit k tátově tlamě, ale docílila leda tak toho, že spadla na zadek. Dostatečnou prevencí proti jejímu dalšímu ohlušujícímu řevu byla právě Taiclara, když sebou začala šít. To znamenalo, že jít pěšky je lepší. A tak Nora šla. Náležitě pyšná na tatínka, jak hezky mu to ťapká, zatímco jí to drhne.

>>> Alatey dobrodružství uuu

Vittani, Xander
Nora nejdřív nebyla na kupě zrovna dvakrát spokojená a nabručeně kňourala, zatímco se vrtěla jako žížala, ale později zjistila, že jí je takhle podobné teplo, jako když se tiskne k mamince, a tak jí to až tolik nevadilo. Cipher, totiž to vlče, které se ji ještě v doupěti snažilo usměrnit a zastavit její příšerný řev, kamsi zmizelo s jedním identickým samcem. To znamenalo, že na kupě zbyla ona, Noah, Taiclara a... Nora si prohlížela hnědou vlčici, Vittani, jež tak trochu narušovala jejich sourozeneckou kupku. Možná, že ji tu zapomněli? Přistoupila k ní blíž a hlasitě jí zapištěla do ucha, tváříc se při tom, jako by právě zachránila svět. Tak, teď určitě ta malá ví, že ji tu zapomněli, a může s Norou podniknout patřičné kroky ke znovunalezení. Kde jen byla její máma? A její táta?
Vždy, když už to vypadalo, že se Astrid nebo Einar vrátí, přišel někdo naprosto jiný. Nejdřív postarší bílý vlk, potom veselá chundelatá vlčice, naposledy huňatý vlk nápadně podobný Cipher a spol. To ji v tu chvíli ani tak nezajímalo. Spíše jí došlo, že má hlad. Vyčítavě se na Xandera podívala, jako by za to mohl on, a potom ze sebe vypravila: "Muma? Škrí!" Ať už to bylo cokoli, slyšet vlastní hlásek ji přinutilo radostně zamávat oháňkou po zemi a pyšně se zazubit. Bylo to naprosto jasné. Nora byla učenlivá a šikovná. Jen škoda, že jí asi nikdo nerozuměl, a tak šla pro jistotu Xandera kousnout do přední tlapky, aby nikdo nepochyboval, že je takhle malá buclatá příšerka hladová.

Kolikátý den to byl, to Nora nevěděla, ovšem jednoho krásného dne – nebo snad večera? – poznala taje zákonu akce a reakce. Totiž ve chvíli, kdy se dala do hlasitého vřískání a její sestra neváhala a začala vřískat taky. Nora na chvíli zmlkla a otočila se za jejím hláskem. Byla snad moc zaneprázdněná svoláváním všech živých a mrtvých, že si nevšimla, že se Claře něco přihodila, nebo byla její sestra doopravdy jen hérečka a opičila se po ní? Nora ovšem musela uznat, že jim to společně znělo opravdu hezky, a tak ještě chvíli vřískala, než se Astrid podařilo ji uklidnit. Vyčerpaně se rozplácla na zem, ale rozplácnutí jí nevydrželo dlouho. Do doupěte totiž vtrhly dvě cizí tváře, jejichž existenci přirozeně nemohla ignorovat. Usoudila, že ani jeden z vlků nebude její otec. I přesto, že hodně spala nebo měla tvář zabořenou u mámy, aby pořádně doplnila síly, na otce si pamatovala. Nechápavě se podívala na sestru, potom se odkutálela od Astrid a přistála kousek od... no, to byl její plán. Ona totiž nakonec nepřistála u nikoho, zato jí na tváři přistála facka. Vykuleně vycenila dásně na to přerostlé stvoření, jež nyní mávalo ocasem, jako by se vůbec nic nedělo. Ale kdeže! Dělo se toho spousta. Tak třeba, Nora zase řvala. A taky měla v hlavě sobeckou myšlenkou – Jak si jako myslíš, že mě budeš mlátit, když jsem dcera... no, svého otce a své matky?! Chudák malá ještě nevěděla, jak populární její tatínek je, a tak se jím moc nemohla chlubit. Na Cipher se zamračila a potom očima zabloudila k té ještě obludnější věci, již předtím přitáhla cizinka číslo dvě. Vonělo to... ošklivě. Nebo hezky? Nějak se nemohla rozhodnout, co se bude líp žužlat, ale rozhodla se začít s Cipher.


Ještě než však došlo na to správné žužlání nebo na prozkoumání, co je zač ta velká věc, o níž si Nora nebyla jistá, jestli jí voní, nebo páchne – mlíčko rozhodně vonělo lépe –, cizinka odtáhla Cipher a máma vzala všechny tři z doupěte. Noru překvapilo, že něco mimo doupě existuje, i když to asi dávalo smysl. Cipher a béžová se přece nemohly jen tak zjevit, musely odněkud přijít. Nečekaná vycházka očividně udělala dobře, protože Nora si spokojeně vykračovala vedle mámy, tvářila se, jako by spolkla všechnu svatost světa, a hlavně nevřískala. Což se klidně mohlo každou chvíli změnit. A taky že změnilo. Skoro. Vešli kamsi, kde bylo na Nořin vkus moc vlků, ale nějakým záhadným způsobem se jí vlastně představa, že se na ni všichni koukají, líbila. Problém byl v tom, že to možná byl jen výplod její fantazie, který se nakonec proměnil v naprostý opak. Vypadalo to, že se veškerá pozornost přemístila na černou vlčici, která najednou zkolabovala. Nora žárlila, vskutku. Bum uměla udělat i ona a žádné, že byla tichá jako pěna. A i tak měla černá najednou mnohem víc pozornosti, dokonce i tu máminu. Astrid jednoduše utekla. Nora se otočila okolo své osy, přičemž se při tom málem rozplácla, aby pochopila nastalou situaci. Její sestra i bratr tu naštěstí pořád byli. Zkusmo ožužlávala Noaha a hned poté chtěla to samé udělat s cizí vlčicí, s níž jim bylo nakázáno zůstat. Než se nadála, byla součástí velkého chumlu dalších vlčat. Vydala ze sebe nespokojené odfrknutí. Kam se jen vytratila spravedlnost?

Nora se... nudila. Ostatně, kdo by se nenudil. Jak dlouho už tu byla? Uvědomění, že nemá sebemenší tušení, zhmotnila do zoufalého vykviknutí, současně s tím, co tlamičkou hmátla po matčině struku. Ta tekutina ještě stále chutnala dobře a bylo to, jako by se při každém občerstvováním opět vracela do svého vlčectví. Ne, že by už byla kdovíjak stará, ovšem rozhodně byla na sebe pyšná, co všechno už dokázala! Tak třeba spát. Spánek měla moc ráda. Někdy byl klidný a bezesný, jindy snila o roztodivných věcech, které jí nedávaly smysl. Bylo to, jako by se v těch snech vzdalovala od matčina béžového kožíšku a sladkých struků – jako by něco takového bylo možné! A občas se taky stalo, že během dřímání s ní šili všichni čerti, což je ostatně něco, co bude Noru doprovázet v nejednu chvíli jejího života. Pokud by ovšem měla určit svoji vůbec nejoblíbenější aktivitu, bylo to právě být nalepená k matčině břichu a také žužlat věci, jež s ní koexistovaly tak nějak už od pradávna... jako třeba oslintávat svého... brášku a sestřičku? Ano, asi tak nějak to bylo.
Nora se zrovna překulila na plné bříško a zjistila, že když se zapře, nožky už nevypovídají službu okamžitě, ale dovolují jí... se zvednout. A co víc, dokonce získaly natolik speciální schopnosti, že se díky nim mohla vyloženě pohybovat. Svět najednou přece jen nebyl tak nudný a z kdysi rutinního spaní se nyní stalo rutinní skotačení. Astrid pravděpodobně měla plné tlapky práce, aby její mladší dcera nepřišla k úhoně, protože Nora... se nezalekla ničeho. Že to není úplně to nejlepší nastavení mysli, jaké může být, jí došlo až ve chvíli, kdy jí podklouzly nohy a čumáčkem se zaryla do země. Alateyským doupětem se rozhostilo hrobové ticho a hned na to Nořino řvaní. Jak něco tak malého mohlo vydávat tak hrozitánské zvuky?

Nejdříve byla tma, prázdno. Bylo zvláštní, že si na nic takového Ada nepamatovala a zároveň měla v prvních chvílích, co její drobné tělíčko vyklouzlo na svět, pocit, že něco takového kdysi, na nějakých alternativních ostrovech daleko od Mois Grisu, existovalo. Kdyby jí teď někdo řekl, že strávila dva měsíce v bříšku maminky, za prvé by tomu nevěřila a za druhé by to považovala za pořádnou podpásovku! Jak se něco takového mohlo bez jejího vědomí dít? Momentálně však maminka představovala jen rozostřené obrysy, a to v tom lepším v případě. Nebylo to totiž tak dávno, co měla očka ještě zalepená a jediné, co si uvědomovala, bylo... co vlastně? Ano, do tlamičky jí cosi teklo, a to cosi chutnalo neznámě, a přesto tak velmi lahodně. Cítila, že je správné to do tlamičky nechat téct, a pokud se náhodou stalo, že se ta velká cosiózní věc kousek odvalila, což Astrid dělala málokdy, začala cucat o to vehementněji. Někdy během těchto okamžiků si začínala uvědomovat, že není jediná, kdo se vrtí na zemi. Někdo tu byl s ní. Další zdroj té tekutiny, jíž vypila možná víc, než by měla? Zatím ji to přirozeně netrápilo. Když zkusila ožužlat i tu druhou vrtící věc, zjistila podstatný detail – svět najednou není černý! Vydala cosi jako zvuk a potom se svalila přímo na Noaha, čímž spustila řetězovou reakci, poněvadž Noah se jistě zákonitě musel posunout a vzít po hlavě Taiclaru. Malé buclaté Noře se to zdálo tak náročné, že okamžitě zase usnula.