Příspěvky uživatele

< návrat zpět

---> Zlatý les (přes Baštu)

na to jsem odpověď neznala. "Možná. Možná ne. Když jsme odcházeli, zdálo se, že jsme všechno vyřešili, ale kdo ví, možná u nich přijde nějaká další katastrofa. Stejně je ale zajímavé, že kvůli tomu musí volat vlka odsud." Měli tam vlastní magii a technologie, o kterých se nám ani nezdálo a přesto potřebovali naši pomoc. Možná za to mohlo to, co se s námi stalo ve vortexu. V Yaloru jsem byla někdo jiný a stejnětak i ostatní místní vlci. měla jsem tam jiné schopnosti a ani mi to nepřišlo divné. Přikývla jsem: "Jo, nuda tu není, to je pravda. I když až budeme mít vlčata, ocenila bych, kdyby se nějakou dobu nedělo nic... zajímavého. Myslím, že s nimi bude i tak dost práce." A hlavně jsem nechtěla aby se jim něco stalo. "Kde se tu berou všechny ty potvory?" odpověděla jsem na její otázku otázkou. taky by mě to zajímalo. "Potkala jsem ho na severu. Možná tam v té zimě žijí. Bylo by snadné si jich ani nevšimnout." Pak se ale zeptala na ještěrku. "No... v podstatě se to ještěrce podobalo jenom šupinama a tvarem hlavy, ale bylo to větší než vlk a chodilo to po dvou," vysvětlila jsem. prostě fakt podivná ještěrka. Přikývla jsem. "Ano, Dale." Nejspíš ho neznala. Já zase neznala jejího Taylora. Pokud však oba bydleli v Daénu, dost možná se dřív nebo později všichni potkáme. Obzvlášť pokud jsme skutečně chtěly plánovat, aby se naše děti znaly.
zavrtěla jsem hlavou. "Je to vlastně docela legrační. S Dalem jsme se plánovali přidat do nějaké smečky. Kvůli vlčatům, jestli mi rozumíš. Budou to naše první a vždycky se hodí mít poblíž někoho, kdo by nám mohl pomoct, kdybychom to nezvládali. Prošli jsme snad celé ostrovy, nikde nikdo a pak narazíme na smečku hned vedle našeho doupěte." Kdyby bylo v Daénu víc vlků jako Freki, nedotkla bych se ho ani klackem, ovšem pokud byla většina smečky jako Solfatara... nemuselo by to nakonec být tak špatné. byla jsem sice rozhodnutá nepřidávat se do smečky, pokud to nebude nutné, ale možná osud rozhodne jinak.
I já se na chvíli zastavila u jezera a dala si pár doušků studené vody, než jsme pokračovaly v chůzi.

---> Bažiny (přes Baštu)

---> Tichá zátoka

Jinak jsem si to vysvětlit nedokázala. "Je to možné. Já o tom světě taky moc nevím. Asi bude dost podobný tomu našemu a ten je taky veliký." Místní vlci nám přece říkali, že tam pravidelně volali vlky z našeho světa, abychom vyřešili jejich problémy. Pravdu se nejspíš nedozvím, dokud si nepromluvím přímo s Lucianem a to jsem teď dost dobře udělat nemohla.
Usmála jsem se, když zmínila boha lásky. my s Dalem nic takového nepotřebovali, ale bylo hezké, že ne všechno, co tu žije, nám jde po krku. Solfatara totiž vypadala rozhodně spokojená, že jim bůh lásky takhle pomohl v jejich vztahu. Já bych to asi tak neocenila, měla jsem ráda alespoň zdání kontroly nad vlastním životem. Svět mrtvých oproti tomu zněl děsivě. zašklebila jsme se. "Koukám, že život není to jediný, o co se tu vlk musí bát." Znělo to jako pěkný adrenalin! Když se rozmluvila, postřčilo to i mě, abych si přisadila svou a podělila se o své zážitky. Když zažila tohle, jistě je nebude považovat za smyšlené, bez ohledu na to, jak nereálně zněly mě samotné. Ale zážitky to byly. "Já tu jednou potkala yettiho, ale ten byl spíš hloupý, než nebezpečný. Pak takovou divnou přerostlou mluvící ještěrku... bylo tu jedno takové období, kdy ožívali mrtví a nic nešlo zabít. To bylo extrémně divné. S Dalem jsme se vlastně dali dohromady při jednom takovém šíleném zážitku, kdy jsme hledali poklad. tam jsme i poprvé potkala tvého bratra, ale nebyl tam moc čas si povídat." Stále jsme si živě vzpomínala, jak jsme padali kamsi do hlubin, přesvědčení, že umřeme, a tak jsme si navzájem vyznali lásku. Neumřeli jsme, za což jsem byla ráda.
Když zmínila, že jsme na území jiné smečky, rozhlédla jsem se. Nevypadalo to tu jako území smečky, přesto jsme si zapamatovala, kde se nacházíme. Pro pozdější použití a tak. "Překvapuje mě, že jsem na ty smečky ještě nikdy předtím nenarazila," přiznala jsem.

---> Zlaťák (přes Baštu)

---> Oblouky bohů (přes Mlžné pláně)

Zamračila jsem se. "Jak tedy Lucian ví o Yaloru? nepamatuju si, že bych ho tam potkala..." Ale na druhou stranu Ra-avise taky yalorský portál ukradl dřív, než mě. Možná někdy v průběhu času ukradl i Luciana. To ale byla novinka, možná jsem yalorské přeživší celou tu dobu hledala na špatných místech. Udělala jsme si v duchu poznámku, že si o tom s Lucianem budu muset někdy promluvit, až ho zase potkám. Sice jsem ho moc nemusela, ale třeba si zasloužil druhou šanci. Pokud zas nebude strkat čenich do cizích záležitostí.
"Bylo to... zajímavé. Abych řekla pravdu, od té doby, co tu žiju, jsem radši, když se mi zážitky vyhýbají. Mám totiž takový pocit, že tady zážitek znamená něco, při čem můžeš docela snadno umřít, když si nedáš pozor." Neměla jsme nic proti dobrodružství, ale draci a vlkožraví ještěři byli moc i na mě. proti těm byl yetti ještě slabý odvar, stejně jako mluvící had... ano, skutečně jsem mohla dát pěkný výčet všech potvor, které jsme potkala od chvíle, kdy mé tlapky poprvé spočinuly na moisgrisské půdě. "Ty máš nějaké... zajímavé zážitky, však víš, podobného rázu, kromě té tvé ozdůbky?" Zajímalo mě, jestli se takové věci děly všem místním, nebo jsem takovou smůlu měla jen já. "Tři smečky? Já zatím narazila jen na tu vaši a i to poměrně nedávno. Jsou tu i další?" To jsme se s Dalem skutečně museli nevědomky vyhnout všem a všemu, jinak jsem si to nedokázala vysvětlit. "Je to záhada. Ale je tu hezky. Já si rozhodně nestěžuju," pousmála jsem se. "Máš pravdu, je." Pokračovala jsme za ní v chůzi dál. Z neúspěšného lovu nakonec, jak se zdálo, vzniknul hezký výlet, kdy se dozvím spoustu zajímavých informací.

---> Zlatý les

---> Mlžné pláně

Zamračila jsem se. Tak moment. "Já myslela, že by ti o něm řekl spíš Balrog..." Rozhodně jsme si nepamatovala, že bych Luciana viděla v Yaloru, takže jsem si nedokázala vysvětlit, jak se o něm mohl dozvědět. Snad z vyprávění někoho jiného? Možná jemu o něm řekl Balrog? "Každopádně Yalor je místo, kde jsem Balroga potkala. Byl to docela zajímavý zážitek," řekla jsem. "Docela mě překvapuje, že vůbec víš, o čem mluvím, abych řekla pravdu." Když jsme s Dalem hledali vlky, a to hlavně smečkové vlky a ty, co yalor znali, nenašli jsme nikoho. teď jsem šla na lov a místo toho jsem narazila na vlčici, vlčici ze smečky a navíc vlčici, která o Yaloru slyšela. Osud měl skutečně zvláštní smysl pro humor.
"Já o tom nikdy moc nepřemýšlela. pamatuju si akorát, že jsem sem jednoho dne prostě došla, aniž bych cokoli přeplavala, a ani mi nepřišlo divné, že by to vlastně nemělo být možné, když je to ostrov." byla to skutečně záhada. Tohle místo v sobě ukrývalo obrovské množství magie, možná mělo i vlastní vědomí. "To by mě také zajímalo. Zatím jsem neměla pocit, že by nás tu držel proti naší vůli. Vlastně odsud ani odcházet nechci..." Možná... možná že tak ostrov působil. Možná nás přiměl věřit, že i když je tohle nebezpečné místo, chceme tu zůstat... ne, o tom jsme nehodlala uvažovat. Z toho bych se akorát zbláznila. některé věci bylo lepší nevědět, pak o tom jeden akorát přemýšlel a pak podezíral všechno okolo sebe, že mu jde po krku, to už si znova zopakovat nechci. "Ať je to tak nebo tak, ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by byl zoufalý, že je tu uvězněný a nemůže pryč. Možná že pokud chce někdo doopravdy odejít, tak ho ostrov nechá." A nebo takové vlky zabi... utla jsme tu myšlenku v zárodku. ne. Tohle je teď můj domov a ať už tu magie je nebo ne, můj život byl tady. Plánovali jsme budoucnost a rodinu. A nakonec i kdybychom tu byli uvěznění, co nám tu chybělo?
Poslouchala jsem, co mi říkala o Chaosu. Celá smečka! Skutečně jsem žila v bedně, když jsem nic takového neslyšela. S Dalem mi možná bylo dobře, ale rozhodně jsem potřebovala chodit víc ven sama a poznávat jiné vlky. "Nechápu, proč by útočili bez důvodu. Ale když říkáš, že jsou zlí a temní, možná to udělali pro zábavu? Aby vás vyděsili?" Kdo viděl ostatním do hlavy? Já tedy ne. "Tomu rozumím. Les alf je dobré místo pro smečku. Spousta zvěře a tak." takže utíkali před jinou smečkou? Ale Chaos snad nebyl tak nebezpečný, jinak jsem si byla jistá, že už bych se o něm doslechla. Usmála jsme se, když vyslovila to, o čem jsme sama před časem uvažovala. "Asi je to plánování moc do budoucna, ale rozhodně by to bylo hezké. Představ si to, hromada malých vlčat." malí postraši lesa, jako jsme byli já a moji sourozenci. Moc pěkné by to bylo. I já jsem se na chvíli zastavila a prohlédla si zvláštní místo, kam nás tlapky zavedly. Symboly na kamenech mi moc neříkaly, takže jsme pokračovaly dál.

---> Tichá zátoka (přes Mlžné pláně)

---> Krápníková jeskyně (přes Sněžné tesáky)

"Vlastně je zas tak dobře neznám," přiznala jsem. "Luciana jsem potkala jen dvakrát a to dost krátce. A tady na ostrovech." Zas tolik jsme ho nemusela. Poprvé byl vlezlý a podruhé... no, podruhé jsme každý někoho hledali a prohodili jsme spolu sotva pár slov. A Balrog? Naklonila jsme hlavu na stranu: "Říká ti něco slovo Yalor?" Byla jsem si docela jistá, že jsme Solfataru z Yaloru neznala, ale možná věděla, o čem mluvím. "To je zajímavé, že jste skončili všichni na stejném místě. Pokud vím, tohle místo je ostrov, nemělo by být tak snadné sem náhodou zabloudit..." Znělo to skoro jako kdyby je svedla dohromady nějaká vyšší moc. nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. na jednu stranu mi to dávalo naději, že se shledám s nějakým z mých sourozenců, aniž bych ostrovy musela opustit, ale na druhou stranu to až moc zavánělo manipulací ze strany nějaké vyšší bytosti. Z takové myšlenky se mi ježily chlupy na zádech. "Chaos...?" Začínala jsme si připadat, že žiju někde v krabici, čím víc toho říkala. To jméno mi nic neříkalo, donedávna bych netušila ani co je to Daén a teď jsem se dozvěděla, že jedna smečka dokonce zaútočila na druhou. Kolik jsem toho ještě nevěděla? Skutečně bych měla víc chodit ven. "To by vysvětlovalo, proč jsme tam na vás předtím nenarazili." takže tam skutečně nebyli dlouho. My jsme poslední dobou byli mimo les alf, takže jsme se mohli klidně minout. při její otázce jsem se usmála. "Plánujeme," odpověděla jsme prostě. Pořád bylo příliš brzy, aby na mě mohla cokoli vidět. Sama jsme stále nevěděla, jestli byl náš pokus úspěšný nebo ne.

---> Oblouky bohů

---> Sněžné tesáky

Zasmála jsem se. "Ano, nejspíš ano." Každá smečka měla podle všeho své vlastní tradice. nastražila jsem uši, když začala mluvit o své rodiče. "Lucian a Mett... teda Balrog jsou tvoji sourozenci?" Tak to byla skutečně pořádná náhoda! nejen že jsme právě potkala někoho, kdo bydlel jen kousek ode mě, ale ještě ke všemu jsem už znala dva její sourozence. Jen to třetí jméno mi nic neříkalo. "Vaše rodina ale nepochází odsud, ne?" Možná sem přišli jako rodina? I to se mohlo stát. Zajímalo by mě, jak se teď mají moji vlastní sourozenci. Ty už jsem neviděla celou věčnost, ale pochybovala jsem, že na ně narazím tady. byla to škoda, ale co se dalo dělat? Tyhle ostrovy už byly můj domov a brzy tu snad budeme mít svou vlastní malou rodinku. Ale zpět k tématu. Znova jsem si Solfataru prohlédla. Se svým černým kožichem a malým vzrůstem se svým bratrům příliš nepodobala, kdyby to sama nezmínila, nejspíš by mě ani nenapadlo, že je zná. Opravdu to bylo zvláštní.
Vešla jsme za ní do jeskyně a rozhlédla se. nebylo to špatné místo, ačkoli i tady byla docela zima a vlhko. A také jsem měla pocit, že tu cítím medvědy. Moc se mi tu nechtělo zůstávat. V rychlosti jsme si jen pomocí magie usušila kožich, ačkoli mi bylo jasné, že nevydrží suchý dlouho, a pak jsme vyrazila opět za Solf. Dost možná medvědy také cítila, že se rozhodla jít hned zase pryč. "My jsme na něj narazili, když jsme se vraceli do našeho doupěte. Bylo to zajímavé zjištění, že je hned vedle vás smečka. nesídlíte v lese alf moc dlouho, že?" Zasmála jsme se její poznámce: "Jo, to docela jo. Ale zas je pravda, že jsme teď doma moc nebyli."

---> Mlžné pláně (přes Sněžné tesáky)

To měla pravdu. Mně by něco takového, v těchhle barvách, neslušelo, ale jí rozhodně seknul. "Děkuju. V mé rodné smečce bylo zvykem dávat poněkud... netradiční jména," řekla jsem, "tvoje ale taky není zrovna obvyklé." A hlavně bylo dlouhé. Jako by mi však četla myšlenky, nabídla mi přezdívku. A nebo to bylo možná ze zkušenosti. Přikývla jsem, "je docela dlouhé, to je pravda. V tom případě mi ty můžeš říkat Nyci." Říkal mi tu tak jen Dale, ale to bylo spíš tím, že jsem nikoho z těch, které bych znala líp, už delší dobu neviděla. Zajímalo by mě třeba, kam se poděl Mett. Tedy... Balrog, jak se mi později představil. nebo Birdy, pokud vůbec byla odsud, ale přikláněla jsme se k tomu, že Yalor si vybíral vlky i odjinud, jinak bych jistě na někoho jiného, kdo věděl, co to Yalor je, už narazila.
Jenže pak mi odpověděla na otázku a já na ni chvíli zůstala jen zírat. "Počkat, počkat... ty jsi ze stejné smečky jako ten... Freki?" Znamenalo to snad, že jsem z celé smečky narazili zrovna na toho nejmíň reprezentativního vlka? Možná jsem soudila předčasně, když jsem smečku zavrhla po setkání s jedním členem. na druhou stranu, ani já ani Dale jsme netoužili se ke smečce zatím přidávat, pokud k tomu nebudeme dotlačení okolnostmi. Vstala jsem a vyrazila za ní, pokračovala jsme za chůze: "Já a můj druh máme doupě jen kousek od vašeho území." Mít za sousedku tuhle vlčici, to by mi nevadilo ani v nejmenším.

---> Krápníková jeskyně (přes Sněžné tesáky)

Dobrý přítel? Sama jsem nevěděla a neviděla jsem ty vlky už celé věky. Spíš vděčný otec to byl, ale nebylo třeba to rozebírat, stejně to bylo příliš komplikované. Zvědavě jsme naklonila hlavu na stranu, když vyprávěla, jak k té věci doopravdy přišla. bylo to... zajímavé. K místní divoké magii jsem neměla zrovna pozitivní vztah, hlavně tedy proto,. že většinou věci komplikovala a někdy to bylo dost o vlásek a nemuseli jsme vyváznout živí. Ale pokud s ní tahle vlčice měla i dobré zážitky, pokud jí pomohla, možná jsem nad ní lámala hůl příliš brzy. mně zatím přinášela jen nepříjemnosti. "Pokud ti pomáhá, řekla bych, že je jedno, jestli má nějakou skutečnou moc, nebo je to jen v tvé hlavě," řekla jsem. Muselo to pomáhat. neznala jsem ji sice předtím, ale teď mi připadala jako naprosto normální vlčice. byla mi sympatická a vůbec by mi nevadilo se s ní seznámit víc. Lov mohl ještě chvíli počkat, stejně jsem zatím neměla štěstí narazit na nic, co by se ulovit dalo. "Já jsem Nyctea, těší mě," usmála jsem se. "Ty jsi tady odsud," kývla jsem směrem k okolím horám, "nebo jsi tu taky jen na návštěvě?" jak jsme tu seděly, začínala mi být trochu zima. Ochladilo se, pršelo sice jen trošku, ale zato vytrvale, ale přidal se k tomu ještě studený vítr a tak jsem navrhla: "Nevadilo by ti se trochu projít?" Pokud půjdeme, nebude to tak strašné, ale na nečinné vysedávání, navíc u jezera, ze kterého šel také chlad, byla prostě už příliš zima.

Usmála jsem se. "Taky děkuju!" Bylo to už pěkně dlouho, co jsem naposledy mluvila s jinou vlčicí. Bylo to zvláštní. Možná bych s Dalem neměla trávit tolik času, ačkoli jsem si s ním vždycky připadala dobře. Správná vlčice by měla mít pár kamarádek stejného pohlaví. jak jsem o tom tak uvažovala, napadlo mě, kde asi skončila Akéla. Ta mi připadala sympatická. Nevadilo by mi ji potkat znova.
Muselo na mě být trochu vidět, že jsem doufala v jinou odpověď. Například že je tu nějaké tajné naleziště třpytivých kamínků. nějaký by se mi hodil. Jen tak, prostě protože byly třpytivé kamínky pěkné. No co se dá dělat, třeba mi taky z oblohy nějaký spadne. Podívala jsem se na svůj šátek. "Ah, no..." Byl to zajímavý příběh. Akorát zněl poněkud neuvěřitelně a nepřipadalo mi vhodné ho teď vytahovat. "Dostala jsem ho od přítele," řekla jsem nakonec. Byl Jarův otec přítel? Těžko říct. Byl to další z mnoha vlků, které jsem už neviděla celé věky a když se ostrovy změnily, jejich doupě už bych nejspíš nenašla. Zbyly mi jen vzpomínky. naklonila jsem hlavu na stranu. "Žiju tu sice už dlouho a viděla jsem dost zvláštních věcí, ale je obvyklé, aby tu padaly ozdůbky z nebe?"

Měla jsem pocit, že si mě všimla ještě než jsem k ní dorazila. Bylo by zvláštní, kdyby ne, když i kolem jezera pokrýval zem štěrk a po tom se nedalo chodit příliš tiše ani kdybych se snažila. A taky tu nebylo nic, co by jí bránilo ve výhledu. Posadila jsem se opodál a prohlédla si ji. první mě zaujaly její znaky, pak ta zářivá věcička, kterou měla na ocase. měla jsem ráda zářivé věcičky. podle všeho jsme nebyla sama. Můj pohled ovšem okamžitě sklouzl k jejímu břichu, které bylo větší, než by správně mělo být. Moje a Daleova vlčata tu zjevně nebudou jediná. Jestlipak by se s těmihle mohla kamarádit? Zaplašila jsem tu myšlenku už v zárodku. Vůbec jsem tuhle vlčici neznala, nebylo tedy vhodné uvažovat o nějaké budoucnosti. Navíc o budoucnosti, která byla stále ještě několik měsíců daleko, což se zdálo jako celá věčnost. "Máš moc hezké korále," pochválila jsem její ozdůbku, "asi ještě nikdy jsem takové neviděla. Jak jsi k nim přišla?" Mohla bych si také takové opatřit, nejlépe v modré, zelená by mi neladila ke kožichu.

---> Červená louka (přes portál a Vlčí tesáky)

Přenos portálem byl... nepříjemný. A nečekaný. V jednu chvíli jsem šla po louce a hledala ho, v další chvíli jsem letěla neznámo kam. Přistála jsem na štěrku a rozplácla se na zemi jak dlouhá, tak široká. Fuj. K čertu s tou zatracenou magií, k čertu s těmi zatracenými nevyzpytatelnými portály. Zvedla jsem se a vyklepala si kamínky z kožichu. Tak. jsme v horách. Alespoň něco. V horách se také příliš lovit nedalo, pokud jsem si tedy nechtěla zlomit nohu, ale kousek odsud byl les, kde by se mi mohlo zadařit. Našla jsme pěšinku a vydala se po ní. Stáčela se kolem horskéhu úbočí, klesala a stoupala, až nakonec zabočila do údolí, kde se rozkládalo velké jezero. Začínalo se pomalu ale jistě stmívat, byla jsme proto ráda, že se alespoň částečně dostanu z hor. pokud byly hory zrádné ve dne, v noci to platilo dvojnásob. Dostala jsem se na břeh k vodě a zrovna se sklonila, abych se napila, když můj čenich zachytil cizí pach. Zvedla jsem hlavu. A skutečně. Jen o kus dál seděla na břehu cizí černá vlčice. dala jsem si pár doušků ledově studené vody a pak se vydala vlčici pozdravit. "Dobrý večer!"

--> Rokle (přes Nejvyšší horu)

Červenou louku jsem našla snadno. nebylo tu, koneckonců, moc kam zabloudit, když cíp ostrova ze všech stran obklopoval oceán. Teď zbývalo jen najít portál. Kráčela jsem suchou trávou, ve které ještě místy zbývaly poslední zbytečky sněhu. Začínalo se ochlazovat a také se rozpršelo, ale nijak zvlášť mi to nevadilo. měla jsem vodu ráda a tohle nebyl žádný strašný liják, před kterým bych se musela schovávat. Vlastně jsem si docela užívala, když déšť dopadal na můj kožich. bylo to už dlouho, co jsem naposledy sama někam cestovala, aniž bych se přitom bála o cizí život. Před Yalorem jsem trávila většinu času s Dalem a po Yaloru, jakmile jsme ho našla, vlastně taky. Ne že by mi to vadilo, ale nemohla jsem ani tvrdit, že by mi tu chyběl. Tedy... že by mi tu chyběl natolik, abych to okamžitě otočila a vrátila se domů. Dokud jsem měla jistotu, že vím, kde ho najdu, a že je v bezpečí, nevadilo mi, že jsme tu teď sama. navíc budu stejně za chvíli zpátky, jen co seženu něco k jídlu.
Jenže kde byl ten zatracený portál? Sotva jsem dorazila na místo, kde měl být, začala jsem chodit po louce sem a tam. jak vypadal? Nepamatovala jsem si, že by byl nějak extra výrazný, spíš to byl jen tetelící se vzduch. Tak kde... udělala jsem krok dopředu a nějaká neznámá síla mě zvedla ze země. Překvapeně jsem vyjekla, když mě portál tak nečekaně sebral a přenesl pryč.

---> Vlčí jezero (skrz portál a přes Sněžné tesáky)

---> Les alf

Pokud jsem nechtěla zůstávat v lese, brzy jsem zjistila, že tu s lovem moc nepochodím. Na louce bych snad ještě nějakou zvěř našla, i když jsem pochybovala, že jí tam bude dost, když nad ní neustále poletovalo takové množství dravců. Ale tady? taky byla jen Rokle. Věděla jsem, že ej tu také někde vchod do podzemí, ale ten mě momentálně nezajímal, takže jsme nechala Rokli být a pokračovala v cestě dál. někde tu byl portál, kterým jsme s Dalem prošli i předtím. neměla jsem portály ráda, ale pokud jedním směrem vedl z hor na louku, mohl by směrem opačným zase vést do hor. přinejhorším jsem měla ten zvláštní předmět, který by mi měl zajistit návrat domů. Risknu to. A pak jsem vyrazila z Rokle směrem k Nejvyšší hoře a pak dál na severovýchod. Uvidíme, jestli portál najdu nebo ne.

---> Červená louka (přes Nejvyšší horu)

---> úkryt

Vyrazila jsem z úkrytu skrz les a na sever. Chtěla jsem najít nějakého zajíce nebo přinejhorším i hrabavého ptáka. Cokoli, z čeho by se dva vlci najedli. Bylo mi jasné, že sama nemám moc šancí ulovit srnu ani nic podobného, navíc bych pak měla dost práce odtáhnout to k doupěti. Jenže jako na potvoru se mi nedařilo narazit na žádnou dost čerstvou stopu. A tak jsem to stočila na východ a zamířila ven z lesa. Stejně jsem se chtěla vyhnout území té smečky, pokud to bylo možné. Dobré sousedské vztahy bylo potřeba udržovat tím, že my nebudeme narušovat jejich území. Dostala jsem se na louku a přes ní pokračovala dál. Nebyla jsme si jistá, jestli byl tím směrem nějaký les, ovšem doufala jsem, že ano. V lese bývalo zvěře víc.

---> Rokle (přes Ostříží zrak)

Nepamatovala jsem si, co se mi zdálo, pokud vůbec něco. Možná jsem šla spát až příliš unavená. Když jsem se vzbudila, Dale tu byl stále. Zdálo se, že je vzhůru. "Dobré ráno," pozdravila jsem, ačkoli ráno pravděpodobně nebylo. Nevím, ještě jsem se nepodívala ven. Vchodem do nory pronikalo slabé světlo takže musel být den, ovšem přes husté koruny stromů lesa Alf nikdy nepronikly sluneční paprsky úplně. Olízla jsme Dalea na tvář a pak vstala: "Skočím ulovit nějakou snídani, pak se vrátím." Nedokázala jsem říct, jestli také spal a prostě se vzbudil dřív, nebo skutečně stál celou dobu na stráži. Pokud ano, bylo to opravdu romantické. Ovšem i on si potřeboval odpočinout. Nebála jsem se, že by se mu v doupěti něco stalo. Vchodem by se medvěd neprotáhl a bylo jen velmi málo jiných zvířat, kteří by mohli ublížit vlkovi, a kteří by se odvážili vlézt do vlčího doupěte. "Zatím se měj!" zavolala jsem za ním a už vyrazila ven mezi stromy.

---> Les alf