Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Život byl nádherný. A Dale taky. Můj skvělý a dokonalý partner. Lepšího jsem si přát nemohla. Byla jsme si jistá, že společně zvládneme cokoli, co život přinese, protože už jsme si toho prožili dost. Spokojeně jsem zavrtala čenich do jeho kožichu, nadechla se jeho vůně a zavřela oči. Už jsme je nedokázala udržet otevřené déle, jak jsem si jednou lehla, a to jsem si myslela, že až takhle unavená nejsem. měla bych víc trénovat. Když jsem nad tím uvažovala, začínala jsme mít i hlad, ale jídlo počká. Teď jsem rozhodně z pelechu lézt nehodlala. "Dobře," zamumlala jsem a pousmála se Daleovým obavám. Musel vědět, že na to je ještě brzy. Chvíli bude trvat než vlčata začnou růst. Nic jsem však neříkala. Líbilo se mi, jaký byl pozorný a obezřetný. Bude skvělý táta. Nikdy jsem nebyla ten typ vlčice, který toužil, aby ho samci obskakovali a dělali, co by mi na očích viděli, ale musela jsme uznat, že to nebylo špatné. "Tak teda dobrou," zamumlala jsem a pak už nechala spánek, aby mě pohltil.

Tím bylo rozhodnuto. Také jsme se už nemohla dočkat. Dale nikam nespěchal, ale to mi vůbec nevadilo. Naopak. Tohle byl výjimečný moment, který jsme si chtěla pamatovat do konce života, ať už se nám vlčata povedou nebo ne, ať už budoucnost přinese cokoli. "Taky tě miluju, Dale." A také to byl nezapomenutelný zážitek. Byla jsem si jistá, že Dale tohle nedělal poprvé, protože věděl naprosto přesně, co má dělat. Možná jsem o něco přicházela, když jsme se nikdy dřív podobným kratochvílím nevěnovala, ale to mi vůbec nevadilo. Dale jsme milovala víc, než kdy kteréhokoli vlka a nechtěla bych to jinak. za nic na světě bych neměnila.
Když skončil, olízla jsem ho a přitulila se k němu. Těšila jsem se na vlčata a teď, když jsme konečně udělali něco pro jejich příchod, jsem byla dokonale šťastná. Nemohla jsme se dočkat, až se ty malé, chlupaté kuličky narodí, ačkoli to ještě chvíli potrvá. "Jsi nejlepší vlk na světě a za nic na světě bych tě nevyměnila, víš to?" pošeptala jsem mu do ucha. A teď konečně přišel čas na zasloužený odpočinek po dlouhé cestě a i po tomhle. Po ničem jiném jsem teď netoužila víc, než se stočit do klubíčka a trochu se prospat, ačkoli slunce ještě ani zdaleka nedosáhlo k obzoru.

Nechtěla jsem to už dál odkládat. Situace se teď zdála ideální, a navíc kdo věděl, co se stane. Co kdyby jednoho z nás zase sežral portál? někdy bylo lepší nečekat a jednat, jinak jsme se taky nemuseli dočkat nikdy. "Myslím, že na odpočinek bude času dost i kdykoli jindy." nechtěla jsem čekat. nemohla jsme se těch malých kuliček dočkat. Bylo to něco vzrušujícího, plánovat vlčata a skutečně i pracovat na jejich pořízení. A tak jsme se zase postavila na nohy, ačkoli ty z toho neměly zdaleka takovou radost, a namožené svaly trochu protestovaly, proti dalšímu pohybu. jejich problém, budou muset ještě chvíli vydržet. Tak nějak jsem doufala, že Dale ví, co dělat, protože já v tomhle ohledu žádné zkušenosti neměla. Ovládala jsme teorii, to jistě, ovšem praxe, to bylo něco jiného. Přitulila jsem se k němu a něžně ožužlala jeho ucho. Byl nejvyšší čas posunout náš vztah na další úroveň.

---> Daén

Mohli by. Rozhodně by bylo dobré se smečkou, která byla tak blízko našemu domovu, přinejmenším vycházet. Nebyla jsem si sice úplně jistá, jestli jsem chtěla, aby se takoví vlci, jako byl Freki, potloukali okolo našich vlčat a dali jim špatný příklad, ale to jsem teď nechtěla řešit. Pokud budeme pomoc potřebovat a požádat o ni tu smečku bude jediná další možnost, pokud nebudeme chtít, aby naše vlčata umřela, zjevně nebudeme mít moc na výběr. Ale to snad přijde za dlouho, prozatím stačilo vědět, že tady jsou.
Následovala jsem Dalea do úkrytu a spokojeně se stočila do klubíčka vedle něj. Konečně opět doma! Bylo přijemné si na chvíli lehnout po té dlouhé cestě. A také mít chvíli klidu. byla jsme docela společenská, ale teď jsem stejně měla náladu jen na společnost jednoho vlka a ten tu byl se mnou. Usmála jsme se na něj, natáhla se a hravě ožužlala jeho ucha. "Hmm, co myslíš? Máme jisté plány, je pomalu nejvyšší čas, abychom na nich začali pracovat, pokud nechceme čekat na příští zimu. A nebo bychom si mohli dát šlofíka, trocha odpočinku by nám taky neuškodila. Pořadí nechám na tobě." Abych pravdu řekla, zas tak moc se mi spát nechtělo, hlavně když jsme mohli dělat něco zajímavějšího.

Ten výlet mohl skončit líp, ale i hůř. "když si my nebudeme všímat jich, nemuseli si všímat ani oni nás," odpověděla jsem Daleovi s povzdechem. Taky jsem z toho neměla moc radost, ale už vůbec jsem neměla náladu hledat teď nějakou alfu a tohle řešit. Ne, nechtěla jsem už ujít víc, než kolik bylo nezbytně nutné. Alespoň nezabrali území, které patřilo nám dvěma. Kdyby to udělali, bylo by to od nich pěkně bezohledné. Náš pach kolem úkrytu sice nebyl příliš výrazný, když jsme tu teď nějakou dobu nebyli, ale pořád muselo být jasné, že tu někdo bydlí.
na Daleův návrh jsem přikývla, nemohla jsme momentálně souhlasit víc. "Tak se měj, Freki, a díky za ukázku území, my už musíme běžet!" zavolala jsem ještě za šedákem, abychom nebyli úplně nezdvořilí a nevypařili se bez rozloučení, a už jsem běžela za Dalem. Když zmizíme dost rychle, snad šedáka ani nenapadne, že by nás mohl následovat Vzhůru domů! nemohla jsem se dočkat, až po té cestě na chvíli složím hlavu na známém místě. A pak vzhůru za budoucností, ať už přinese cokoliv

---> Úkryt

---> Les alf

Vypadalo to líp, než jsem zpočátku čekala. Bylo to těsné, kdyby hranice vedly jen o kus vedle, už bychom měli úkryt na území, ale takhle... věřila jsem, že alfa nad tím malým kouskem země přimhouří oko. Byli jsme tu první a smečka určitě nutně nepotřebovala ten jeden nebo dva čtvereční metry lesa. "Jo, zdá se, že dobré. Jsem ráda, že to nebudeme muset řešit." Souhlasila jsem s Dalem. Alespoň něco. Pokud byl Freki reprezentativní vzorek ze své smečky, tak jsem navíc nijak netoužila prozkoumávat tu smečku blíž, což znamenalo, že jsme se mohli s tímhle vlkem rozloučit a vrátit se k vlastním plánům. Pokud tedy Dale nechtěl ještě chvíli zůstat. Otočila jsem se na něj, "co myslíš, potřebujeme se o smečce dozvědět víc, nebo to necháme na jindy?" Nijak mě netrápilo, že bychom odchodem mohli zranit Frekiho city. Měli jsme na práci lepší věci, než tu po cestování po ostrovech ještě cestovat po území cizí smečky. Problém byl teď vyřešený, o jedné smečce poblíž jsme přinejhorším věděli, a já už se opravdu nemohla dočkat, až se vrátíme do našeho doupěte. Nohy už mě od toho dlouhého pochodování slušně bolely.

Dale rozhodně chápal, proč jsem chtěla vědět, kde ta smečka sídlí. Na druhou stranu pokud tam bylo víc vlků jako byl tenhle, který se nás z území nesnažil vyhnat, ale naopak nás tu pomalu přivítal, možná by to šlo nějak vyřešit. My tu byli, koneckonců, první. vydala jsem se s oběma vlky lesem. Teď v zimě vypadal jinak, než když jsme ho na podzim opustili, přesto jsem okolí poznávala a bezpečně bych odsud trefila. Už podle toho, kudy jsme šli, jsem měla pocit, že pokud náš úkryt neleží u nich, tak bude minimálně hodně blízko hranicím. nelíbilo se mi to ani trochu. "Doufám, že ano. Jsme koneckonců všichni vlci," odpověděla jsem na jeho poznámku o vlčici, která byla patrně alfa. měli i nějakou druhou alfu, nebo smečku vedla sama? těžko říct. Víc jsem se do rozhovoru nezapojovala, Freki stejně vypadal, že se chce bavit spíš s Dalem. Místo toho jsem sledovala okolí, abych měla přehled kudy to jdeme a kam. Nešli jsme zas tak dlouho, než jsme dorazili k oblasti, kde bylo cítit víc vlčích pachů. někdo to tady patrně označkoval. To musela být hranice území smečky. Podívala jsem se na Dalea. Určitě musel vědět to, co já. Náš úkryt nebyl daleko odsud. Dokud se nedozvíme kudy přesně hranice vedou, nebudeme mít jistotu.

---> Daén

Tohle nebyl dospělý vlk. Tohle bylo vlče, které někomu ukradlo kůži a teď se za dospělé vydávalo a nikdo mě nemohl přesvědčit o opaku. Ano, soudila jsem dřív, než jsem poznala, ale copak to šlo jinak? Copak by si každý při pohledu na tohohle vlka nemyslel to samé? Ten se v té smečce musel narodit, jinak jsme si nedokázala vysvětlit, že by ho nějaká alfa s půlkou mozku přijala. To znamenalo, že tu smečka nevznikla a musela se sem nedávno nastěhovat.
Líbilo se mi, jak mě Dale nazval svou partnerkou. ne teda, že by si musela dělat starosti, že bych mu snad s někým mohla utéct, obzvlášť s tímhletím... "Ano, to je," odpověděla jsem ohledně lesa konverzačním tónem. Potřebovali jsme získat informace. Snad se povede alespoň to. Potřebovali jsem vědět, jestli se budeme muset stěhovat. jak jsme sledovala toho vlka, měla jsem o místní smečce jisté pochybnosti. Ano, smečka by se nám jistě hodila, nějakou jsme hledali, ale tenhle vlk své smečce nedělal příliš dobrou vizitku. A první dojem se mění špatně. Střelila jsme pohledem po Daleovi, jestli něco nenamítne, pak jsme odpověděla. "To bychom moc rádi." Potřebovali jsme vědět, kde leží hranice. Pokud zabrali území, kde leželo naše doupě, znamenalo to, že si nejspíš budeme muset jít promluvit s alfou.

Chvíli jsem nad tím přemýšlela. kdybychom na někoho narazili pár území předtím, neváhala bych, ale teď už byla moje mysl jinde a chtěla jsem spíš domů. na druhou stranu když už nám osud přinesl cizího vlky, neměli bychom tu příležitost zahazovat bez rozmyslu. "Ale jo," rozhodla jsem, "jen to rychle prozkoumáme a pak půjdeme dál, dobře?"
Nemuseli jsme chodit daleko vlk si nás našel sám. Zůstala jsem stát opodál, nemělo moc cenu pochodovat teď někam dál. Nad jeho chováním jsem mohla jen zvednout obočí. Tázavě jsem se podívala na Dalea, jako jestli to vidí taky. Ten vlk byl... zajímavý. Ovšem nebyla jsme si úplně jistá, jestli je "zajímavý" v tomhle případě lichotka. ten asi moc nesportoval, to mu běhali pečení králíci přímo do huby, že byl taková koule? Pochybovala jsem, že je jen načechraný, ale radši jsem držela tlamu zavřenou. "Také zdravím," řekla jsem s poněkud menším nadšením, než jaké projevoval on. Ovšem jeho další slova mě překvapila. Počkat, co nás sem přivádí? Tady sídlila nějaká smečka? věděla jsem, že nám naše cesty zabraly dost času, ale zas tolik přece ne, vždyť jsme byli pryč sotva pár měsíců. To taková chvilka stačila, aby se nám vedle nory zabydlela celá smečka? "My tu bydlíme," řekla jsem vlkovi. nemohla jsem se rozhodnout, jestli se mi to zamlouvá nebo ne, něco takového dokáže jednomu pěkně pocuchat peříčka, když se to dozví. Nehodlala jsem se stěhovat ani se přidávat ke smečce jen proto, že je kus od našeho doupěte. Pokud tedy... pokud tedy neleželo naše doupě na jejich území! Rozhodně jsem neměla v plánu se stěhovat, byl to náš domov! "Kde přesně ta vaše smečka sídlí?" zeptala jsem se úsečněji, než jsem měla v plánu.

---> Ostříží zrak

Otřela jsem se o něj a usmála se. "Ale myslím, že hezky ladíme i bez korun." A kdokoli, kdo by nesouhlasil, se může jít pro mě za mě vykoupat do Prokletého jezera. "Tak jo. Ale jindy. pro zatím mám procházek dost a taky máme jiné plány," mrkla jsem na něj. Však už se zima začínala blížit ke konci. Pokud jsme to letos chtěli stihnout, byl pomalu čas začít na vlčatech pracovat. Ale nejdřív odpočinek. A možná nějaká ta svačina. "Taky už se těším domů."
Konečně jsme přešli louku a dostali se do známého lesa. Ovšem jak jsme pokračovali skrz stromy, můj čenich zachytil cizí pach a přiměl mě zastavit. "Cítíš to taky?" zeptala jsem se, "myslím, že je někdo poblíž." nějaký vlk. Že bychom přeci jen měli nakonec štěstí? Prolezli jsme celý ostrov a na někoho narazíme jen kousek od domova. To by opravdu byla ironie osudu.

---> Irisin ráj (přes severní hory)

"Tak moc jsem to zase nepromýšlela," přiznala jsem a pokrčila rameny. "Smečky mají přece také území, tak asi nějak podobně. prostě by byly naše." na jeho poznámku jsem se znechuceně zašklebila. "Jo, to by nebylo dobrý. Bude lepší, když nic takového podnikat nebudeme. Stejně si nemyslím, že bychom tu byli sami." Ve vzduchu bylo pořád spoustu cizích vlčích pachů, takže jsme tu stejně nebyli jediní. Jen jsme prostě museli mít smůlu, že se nám nepodařilo nikoho potkat. "Pak bychom spolu ladili," řekla jsem s úsměvem. Líbilo by se mi mít korunku, i když... ještě víc by se mi líbilo mít zpět štít, který jsme měla v Yaloru. Korunka je možná krásná, ale štít byl užitečný. Ale to jsem teď nechtěla řešit, to byly také sny, které se nikdy nesplní. Sny byly sny, ale realita byla lepší a hlavně skutečná. A v realitě jsem měla partnera a plánovali jsme rodinu, nebyli jsme žádní vlčí králové. "To je zajímavé," řekla jsem. "Můžeme se někdy časem jít podívat, jestli ho najdeme, co ty na to? Bylo by dobré znát zkratku na hlavní ostrov." Měla jsem k portálům trochu odpor, to byla pravda, ale pokud to znamenalo jednu cestu portálem místo mnoha hodin pochodu, přecejen jsme to dokázala překousnout.

---> Les alf

---> Luka (přes Dračí průsmyk)

"Ostrovům přece," odpověděla jsem vesele. Ano, ten plán měl jednu velkou vadu, neměli bychom poddané. Ovšem... "A nebo bychom si tu prostě založili rodinu a náš rod by ovládl celé ostrovy. Měli bychom vlastní smečku." Vlčata jsme přece stejně plánovali. "Když bych byla královna, to abych si taky pořídila takovou slušivou korunku, jako máš ty, co? Třeba stříbrnou s nějakými pěknými modrými kameny, aby mi ladila se šátkem." bylo super chvíli neprobírat co bude a jen tak nezávazně snít. Nic z toho, co jsem tu teď povídala a co navrhoval Dale, se nikdy nestane. Znělo to prostě příliš nepravděpodobně a šíleně, ale bylo hezké vymýšlet co by mohlo být. Ale byli jsme jen vlci, žádný král a královna. Vlastně mi to ani nevadilo. byla jsem se svým životem spokojená tak, jak byl. Asi bych nechtěla nikomu vládnout, i když z Dalea by musel být opravdu skvělý král. On by byl úžasný v jakékoli roli. Jistě z něj bude i dobrý otec.
"V horách je portál?" zeptala jsem se překvapeně. "Vím akorát že jeden býval na severu, ale ten už tam není a nevím, kam zmizel." Dale zjevně věděl víc, než já. "Víš i kam ten portál vede?" vyzvídala jsem. "Zkoušel jsi skrz něj projít?"

---> Ostříží zrak (přes Severní hory)

---> Most (přes Les u mostu)

Navzdory chmurným myšlenkám jsem se musela jeho poznámce zasmát. "Jasně, celé ostrovy jsou jen naše! založíme tu vlčí impérium, kterému budeme společně vládnout." Zazubila jsem se na něj od ucha k uchu. Byla to ta nejšílenější věc, která mě napadla, ve skutečnosti... by nebylo zas tak skvělé, kdybychom tu opravdu byli jen my dva. Ale to nehrozilo, bylo tu příliš mnoho cizích pachů a věděla jsem, že žijeme na ostrově. Pořád jsem tak docela nevěděla, jak se sem vlci dostávali, ale zároveň to muselo i znamenat, že není tak jednoduché se odsud dostat. "Jak by se ti líbilo být králem impéria? Byl bys Dale I. Veliký." Ale daleko víc, než Impérium, jsem chtěla být zas doma. "A já bych ti nikdy nic takového neudělala." odpověděla jsem. Také bych mu odpustila všechno, snad i vraždu. Podívala jsem se na něj a naklonila hlavu na stranu, "jakou zkratku myslíš?" Nevěděla jsem, že tu nějaká je, ale pokud ano, rozhodně bych ji teď ocenila. Cíl naší výpravy už jsme stejně tak nějak vzdali, jak jsme se blížili k domovu, nebo mi to tak alespoň připadalo.

---> Irisin ráj (přes Dračí průsmyk)

---> Spáleniště (přes Most)

Spíš jsem si myslela, že tu prostě nejsou. Bývalo tu dost vlků, ale možná se prostě odstěhovali. nepřekvapilo by mě to, tenhle ostrov - nebo ostrovy - skrýval spoustu nebezpečí. "To bych o nich zase neřekla, ale je to zvláštní. Možná tu prostě nejsou. možná je něco... já nevím, sežralo?" nebylo to téma, o kterém bych se chtěla bavit. Vlci možná byli predátoři, ale za svůj pobyt tady jsem viděla už spoustu tvorů, kteří by si z nás mohli udělat oběd. A medvědi nebo pumy byly jen to nejméně nebezpečné na tomhle seznamu.
Prošli jsme cípem lesa a konečně se před námi objevil most. Domov už nebyl daleko. Těšila jsem se, až budeme opět v našem doupěti v lese Alf. "Vím, že ano, ale... zároveň bych nechtěla udělat nic, co by ti bylo nepříjemné a s čím bys nesouhlasil. Nechci, abys byl nešťastný." Mohla jsem si snad přát lepšího partnera? jen mě mrzelo, že byla naše výprava neúspěšná. Místní bohové nám zřejmě nepřáli. Měla jsem to brát jako znamení? Možná...

---> Luka (přes Les u mostu)

---> Temný les

Les se mi nelíbil, byl ponurý a měla jsme z něj pocit, že mi každou chvíli skočí něco na záda a pokusí se mě to zabít, i když se zdálo, že tam kromě mě a Dalea nebylo živé duše. Přesto když jsme se dostali na podivnou, spálenou krajinu, přehodnotila jsme svůj názor. Stín stromů a pach hniloby byl lepší, než jemný popílek, který se lepil na tlapky a nutil ke kašli. Tady most nenajdeme, budeme se muset vrátit. "Nepotkali jsme hlavně vůbec nikoho," připomněla jsem mu. "Vlků v Yaloru nebylo zas tolik, ale někdo ze smečky tu snad musí být. Stejně jako někdo, kdo ví, jak se vychovávají vlčata." Bylo to frustrující. nevěděla jsem, co máme dělat. "Nevím jak. Chodit okolo a hledat vlky zjevně nefunguje," povzdechla jsem si. "Skoro jako by se nám všichni ostatní vyhýbali." nepřekvapovalo mě, že nikdo není zrovna na tomhle místě, tady by se nechtělo zdržovat snad nikomu, koho jsem kdy potkala, ale jinde? Prošli jsme spoustu hezkých lesů a luk kde byla spousta vlčích pachů, ale nikde nikdo. Kývla jsem. "Vím, jaký máš názor." A já ho sdílela... svým způsobem. Ale radši jsem už mlčela. Sama jsem nevěděla, co vlastně chci. Chtěla jsem jen, aby všechno dobře dopadlo, ale co jsme pro to měli udělat?

---> Most (přes Temný les)