Příspěvky uživatele

< návrat zpět

---> Nížina hojnosti

"To doufám, že ne, ale kdybys náhodou zapomněl, jak moc tě miluju, ráda ti to kdykoli připomenu." Natáhla jsem se k němu a olízla ho na čenichu. Z louky jsme se dostali k lesu, už to nebylo domů daleko i když se ještě pěkně projdeme. tenhle les jsem moc nemusela, byl na můj vkus příliš... temný a strašidelný a hnusně páchl, ale k mostu jiná cesta nevedla. Doufala jsem jen že nikde nezabloudíme.
"Já právě taky nevím," řekla jsem. "Možná... možná by bylo lepší si o tom také nejdřív promluvit s někým, kdo už má zkušenosti." jenže nikoho takového jsem neznala a najít někoho, kdo měl zkušenosti s vlčaty, se nám povede asi stejně jako potkat nějakého člena smečky. zatím to vypadalo, že jsou šance na oboje mizivé. Přesto jsem vlčata nechtěla už víc odkládat. Pokud bychom je odkládali věčně, nepořídíme si je nikdy. Občas bylo nutné skočit do toho po hlavě i když jsme se báli, že něco pokazíme. "Jen si myslím, že mít za zády smečku by znamenalo pomoc pro nás dva a taky někoho, kdo by nám mohl poradit. Víc hlav víc ví a tak všechno. V mé staré smečce, kde jsem vyrůstala, to tak fungovalo." Když jsem nad tím tak přemýšlela, kdyby šlo jen o mě, nevadilo by mi přidat se do smečky, pokud bych věděla, že je dobrá a je na ni spolehnutí. Chtěla jsem ale aby byl i Dale šťastný, a sama jsem také slyšela o špatných smečkách.

---> Spáleniště

---> Slané jezero

"Jestli ty nemáš jen velmi špatnou paměť, co se omylů týče," zasmála jsem se. Byl dokonalý. Lépe jsme si skutečně vybrat nemohla. Pořád jsme si říkala, jaké to mám štěstí, že se zrovna mě podařilo ulovit takového skvělého vlka, kterého by mi nejedna mohla závidět. Olízla jsme ho na čumáku. "To ráda slyším." takové věci, to se neomrzelo poslouchat pořád dokola. Než jsem Dalea potkala, nemyslela jsem si, že je možné mít někoho až tak ráda, ale on mě dokázal přesvědčit o opaku. S ním se všechno zdálo být jednodušší, měla jsme pocit, že dokud budeme spolu, zvládneme všechno, a zatím se mi ta domněnka jen potvrzovala.
"Možná budeme," zamumlala jsem nepříliš přesvědčeně. A možná taky ne. "Ale třeba je chyba, že se chceme přidat do smečky jen kvůli vlčatům a osud se nám snaží zabránit v tom tu chybu udělat." Pořád jsem si nebyla jistá. Připadalo mi logické, že pokud bychom měli za zády smečku, měli bychom někoho, kdo by nám s vlčaty dokázal pomoct, ale na druhou stranu jsem žádnou z místních smeček neznala. Co kdybychom kvůli tomu museli opustit naše doupě? To bych kvůli vlčatům ještě snesla, ale možná byly všechny smečky tady na ostrovech špatné a nestaraly se o své členy. nemohla jsme říct, že takové nebyly, dokud jsme neměla možnost je poznat. "Uvidíme, jak se to vyvine. I tak to je hezký výlet, když už nic jiného." Od jezera jsme se dostali na louku a pak začali směřovat k Temnému lesu.

---> Temný les

Sign me in

---> Hraniční pohoří

usmála jsem se. "Jsi také jen vlk a ti nejsou neomylní," odpověděla jsem prostě, "A já bych to ani jinak nechtěla." Dala jsem mu vlčí pusu na tvář. "Kdybych měla partnera, který ví všechno a má vždycky pravdu, myslím, že bych se s ním brzy začala nudit. O čem si můžeš s někým takovým vůbec povídat? Nemůžeš mu vyprávět své zážitky, protože ví, co jsi dělal, když jste nebyli spolu, nemůžeš s ním diskutovat, protože s ním můžeš buď souhlasit a nebo se mýlit... Já si myslím, že by to byla dost otrava. Mám tě radši takového, jaký jsi."
napodobila jsem jeho hrdé vyprsení, když mě nazval moudrou a zkušenou vlčicí. Ten kompliment mě hřál u srdce snad víc, než předchozí, protože to bylo něco, co mi možná ještě nikdo neřekl. V hloubi duše jsme si přála, aby to skutečně byla pravda, ačkoli jsem věděla, že se my vlci máme stále co učit.
"To je pravda." bažiny, které by se objevily uprostřed lesa, ještě patřily k těm méně divným věcem, které jsem tu viděla. "Vím, že to není konec, ale doufala jsem, že možná něco najdeme, než si vlčata pořídíme." Ale i když jsme nic nenašli, nechtěla jsem vlčata odkládat na příští rok. Tím způsobem bychom se jich nedočkali nikdy. To jsem ale zatím nahlas neříkala. zaplašila jsme ty myšlenky a usmála se také. Třeba se ještě nějaká příležitost naskytne. nebyli jsme doma, pořád před námi zbýval velký kus cesty. Z hor jsme se dostali k bílému jezeru, které ani v tuhle roční dobu nevypadalo moc zamrzle. za ním už čekala louka.

---> Nížina hojnosti

---> Mokřady (přes Tajgu)

"O tom mám jisté pochybnosti," odpověděla jsem na jeho hrdé prohlášení se smíchem a hravě ho dloubla tlapkou do hrudi. "Ale věřím, že jste jistě moudrý a zkušený vlk, pane." Byla jsem ráda, že jsme se z bažiny dostali bez úhony. V horách bylo příjemněji. I tady byla zima, ale foukal tu jen mírný větřík a žádná velká chumelenice nás tu také nezastihla. "Je to možné," souhlasila jsem s ním, "a nebo to tu už bylo a jen jsme na ni nikdy nenarazili." Tady bylo možné všechno. Na téhle naší výpravě už jsme narazili na pár míst, kde jsem nikdy nebyla.
při jeho další poznámce jsem si povzdychla. "Tak jsme se dohodli, ne? Cestovat v zimě není ideální. Jen mě trochu mrzí, že jsme v podstatě nepotkali vůbec nikoho. I kdybychom nenarazili na žádného vlka, který by znal Yalor, doufala jsem, že potkáme alespoň někoho, kdo by nám popovídal o smečce." Dívala jsem se teď pod nohy, abych na horské cestě neuklouzla. "Yalor je něco, co mě zajímalo spíš ze zvědavosti, ale smečku budeme dost možná potřebovat kvůli vlčatům."

---> Slané jezero

"To máš naprostou pravdu," usmála jsem se. Život vždycky dokázal překvapit a stejně tak vlci, o kterých jsme si mysleli, že je známe naprosto dokonale. Nebyla by to jinak nuda, kdyby šlo všechno podle našich očekávání.
"Vypadá to jako bažina. nepamatuju si, že by tu něco takového dřív bylo..." Pořád jsme byli uprostřed lesa, který už jsem alespoň jednou navštívila, ale tahle část zatím mé pozornosti unikala. Skoro až s vděkem jsem souhlasila s jeho návrhem. Bude nejlepší, když se teď otočíme a vrátíme se domů. Stejně už zima začala a po ostrovech jsme putovali déle, než bylo v našem původním plánu. jen mě zklamalo, že jsme v podstatě nikoho nepotkali. O smečkách a Yaloru jsme věděli asi tak stejně jako před odchodem. "Máš pravdu, bude," řekla jsem s povzdechem. Bažiny jsme přešli bez nehody, ačkoli to bylo párkrát dost těsně. Brzy se opět změnily na les a měli jsme pod nohama zas pevnou půdu. Stočila jsme náš kurz na západ, směrem k horám.

---> Pityas (Common forest)

---> Small (přes Kvetoucí louku a Common)

"Co si jen počnu," odpověděla jsem náležitě zoufale, ale můj výraz tedy tónu hlasu naprosto neodpovídal, protože jsem se zubila doslova od ucha k uchu. "Jeden takový kukuč a jsem tvá, o slovech tu nepadlo ani slovo, ne?" zeptala jsem se, "ovšem pokud bys měl nějaká pěkná, poslechnu si je moc ráda." Vůbec by mi nevadilo, kdyby prostě jen zopakoval co už předtím řekl. Náš jazyk prostě neměl dost slov, aby se dalo všechno říct pokaždé jinak. "Hmm... myslím, že to ti nehrozí, když vidím, jak stydlivě se tváříš, když ti řeknu, jak jsi úžasný. Naopak ti pár lichotek prospěje."
Byli jsme opět na cestě, ale i tak mě víc zajímal můj společník, než krásy okolní krajiny. No jo, vybrala jsem si dobře, to rozhodně. Přesto když se les začal podezřele měnit a zem začala být nějaké měkčí, než bylo zdrávo, musel jít náš rozhovor do pozadí. Zastavila jsem a zkusmo ťápla na jednu podezřelé místo. zem se obemkla okolo mé tlapky a skoro jako by ji chtěla stáhnout s sebou. Rychle jsem ucukla. "Nevím, jak tobě, ale mně se tohle místo nelíbí," poznamenala jsem s pohledem upřeným na vlastní tlapku, umazanou od bahna. "Dávej pozor, kam šlapeš, ano? myslím, že jsme se dostali do bažin..." Nechtěla bych v nich skončit. A co víc, rozhodně jsem nechtěla, aby v nich skončil on.

---> Kvetoucí louka

"To jsem ale asi udělala taktickou chybu, když jsem ti to prozradila, co?" Stále jsem se usmívala od ucha k uchu. Tyhle slovní přestřelky mezi námi dvěma, ve kterých v podstatě nešlo o nic důležitého, mě bavily. Bylo fajn se pro jednou bavit o zbytečnostech. "Teď toho určitě budeš využívat, protože víš, že jsme proti tomu tvému kukuči naprosto bezbranná." za chůze jsme se o něj škádlivě otřela a pak si hraně povzdechla: "To mám za to, že jsem ulovila toho největšího fešáka v okolí." zastavila jsme u jezírka a napila se. Brzo se budeme muset vrátit domů, začínalo se už rychle ochlazovat a co nevidět napadne první sníh. Trochu mě trápilo, že jsme ještě nesplnili ani jeden cíl cesty a jak plynul čas, tak se zdálo čím dál pravděpodobnější, že žádný cíl ani nesplníme. neměla jsem si ale na co stěžovat, pořád tahle výprava znamenala čas, který jsme s Dalem mohli nerušeně trávit spolu, a ten čas pro mě znamenal víc, než jsem dokázala vyjádřit slovy. Chyběl mi, když jsem se vrátila z Yaloru a snažila se ho najít.
"Tak to se nechám překvapit," odpověděla jsem spokojeně, zatímco jsme vyrazili přes louku směrem k lesu na severu.

---> Mokřady (přes Common forest)

"Abys nebyl překvapený," řekla jsem a vesele se zazubila. Asi měl pravdu, neměla jsem v kožichu žádné triky, které bych na něj mohla vytáhnout, alespoň tedy žádné, o kterých bych věděla, to ale neznamenalo, že jsem nemohla předstírat, že nějaké mám. "Už to tak bude, odhalil jsi mou slabinu." Měl pravdu, odpustila bych mu téměř cokoli, kdyby se na mě smutně podíval. Ale kdyby smrděl, dost možná bych ho nejdřív opravdu nahnala do řeky nebo do jezera, trvá týdny, než pak doupě vyčichne.
Rozhlédla jsem se po okolí a v dálce spatřila skupinku vlků, ale byli tři, takže jsem se rozhodla, že za nimi nepůjdeme. Možná bychom je rušili. Místo toho jsem vyrazila k jezírku, studená voda přijde po cestě přes kus pouště vhod i když už bylo spíš chladné počasí. "A co ty, čím bys mě mohl překvapit?" zeptala jsme se upřímně zvědavá, jak mi odpoví, zatímco jsem pokračovala trávou. Byla vlhká od nedávného deště, ale voda mi nikdy nevadila, i když urousaná srst nepatřila k mám oblíbeným věcem.

---> Small

---> Oáza (přes Poušť)

"No jak myslíš, jen abys pak nebyl překvapený," zasmála jsem se. Jo, pořád jsme měla pár tajemství, jako každá vlčice. Ale i já jsem si byla jistá, že ho znám dobře a on by tedy měl znát mě. Zvedla jsem se, "no pokud by jsi smrděl... ale jen dokud by ses nevykoupal. A nebo dokud bys na mě nehodil smutný kukuč, to bych tě pak nedokázala nechat venku." Také jsem se protáhla, leželi jsme tu docela dlouho, byl čas zas trochu rozhýbat ztuhlé svaly a jít dál. Museli jsme toho ještě spoustu stihnout, zima klepala na dveře a my neměli času nazbyt, než přijdou první ranní mrazíky a svět se přikryje bílou.
Tentokrát jsme vyrazili zase na sever. Před námi ležel ještě kus pouště, ale krajina se brzy začala změnit a tam, kde před chvílí ležel písek, byla nyní opět měkká, zelená tráva, kterou zdobily květiny. Sice už byla většina odkvetlých, ale i tak jsme si představovala, jak krásné to tu muselo být na jaře a v létě. bylo to takové romantické místo. byla jsem ráda, že jsme s Dalem zase vyrazili na cesty a měli jsme čas jeden na druhého. S nikým jiným bych tu nechtěla být víc, než právě s ním.

Zazubila jsem se, "no dobře, odhalil jsi mě." nevěděla jsme všechno, ale to asi nikdo, každopádně měl pravdu, že jsem si pamatovala dost. Obzvlášť když šlo o věci, které pro mě byly důležité, třeba o něj. Ne tedy, že by byl věc. Spokojeně jsem se usmála, když si stejně řekl to, co jsem chtěla slyšet "A ty jsi můj a taky tě miluju a taky ti to budu připomínat." Sice jsem si nemyslela, že by tohle dokázal zapomenout, ale říkalo se to stejně hezky, jako se to poslouchalo, jen co je pravda. Říkat někomu, jak moc mi na něm záleží, s vědomím, že jemu na mě záleží úplně stejně, byl úžasný pocit.
"To není pravda, taky voníš. jsi prostě cítit jako vlk a jako Dale." Znova jsem se spokojeně nadechla jeho pachu, "mimo to, kdybys smrděl, tak tě nepustím do pelechu." zazubila jsem se, aby poznal, že žertuju. I když... jo, nejspíš bych ho nejdřív vykoupala, kdyby fakt smrděl.
Teď jsem se ale už zvedla, váleli jsme se tu dost dlouho a ačkoli to bylo fajn, měli jsme i jiné věci na práci. vyrazili jsme směrem na sever přes louku. Když jsem v dálce uviděla les, uvažovala jsem, jestli ten šedý vlk našel také onu vlčici, kterou hledal, když jsem tam na něj narazila.

---> Kvetoucí louka (přes Poušť)

Milovala jsem tyhle naše rozhovory. Zajímalo by mě, jestli to jiné páry měli podobně, tohle předhánění se, kdo je úžasnější a kdo má toho druhého víc rád. "Ale já si všechno nepamatuju," postěžovala jsem si a trochu se zavrtěla, pak jsem se na něj rozplácla a zamumlala do jeho srsti, "například to, jak moc mě miluješ, to určitě pořád zapomínám. Možná bys mi to měl připomínat častěji." Možná byl můj nenápadný způsob, jak si poslechnout víc těch pěkných slovíček, až moc okatý, ale to mi nevadilo. Dale stejně věděl, že bych nikdy nezapomněla, co pro mě znamená. "S radostí. jsi milý, šikovný a úžasný. A taky moc pěkně voníš." zavrtala jsme čenich do jeho kožichu a spokojeně vydechla. nějak jsme neřešila, že mi už bylo fakt docela horko. I když... "Ne že by tohle nebylo pohodlné, ale možná bychom mohli zase vyrazit, co ty na to?"

Kdo říkal, že se partnerství přeceňuje, ten zjevně nebyl s tím správným vlkem. Já si rozhodně neměla na co stěžovat a teď už bych si nedokázala představit život bez něj. nevěděla jsem, co bych udělala, kdybych se vrátila z Yaloru a zjistila, že je náš domov skutečně zničený a on mrtvý. "Byl bys dočista ztracený," odpověděla jsem se smíchem. "A já taky." Neuvědomovala jsme si co mám, dokud jsem si nemyslela, že jsem to ztratila.
Přitulila jsem se k němu ještě víc, spokojeně zavřela oči a jen si užívala okamžik. všechno teď bylo jak to mělo být. byli jsme spolu na společném dobrodružství a v dohledu nebyly žádné problémy, pokud se tedy smečka a vlčata nepočítala, ale to bude stejně až za dlouho. "Pak ale musíš počítat s tím, že ti budu komplimenty oplácet," zamumlala jsem do jeho srsti, "Protože ty jsi ten nejlepší vlk, kterého znám a taky tě moc miluju." A asi bychom měli pokračovat v cestě, ale teď se mi opravdu nechtělo vstávat.

5 % prosím do vytrvalosti ^^

Zapsáno

Já podobné věci zapomenout nemohla. Navzdory tomu, že jsme tehdy tak ta unikli smrti, to pro mě byly jedny z nejhezčích vzpomínek, které jsem měla. Stále jsme si živě pamatovala, jak jsme si s Dalem vyznali lásku, když jsme padali vstříc smrti a mysleli si, že to bude naše poslední příležitost si cokoli říct. "Budu si to pamatovat za tebe," slíbila jsme mu se smíchem. Byla jsem si jistá, že to taky nezapomněl, jen si na to prostě nevzpomněl dokud jsem to sama nezmínila. některé věci se prostě nezapomínají. Pak budeme mít jednou o čem vyprávět vlčatům, až budou dost stará, aby pak z Krahulla neměla noční můry.
Vesele jsme se usmála, "ale jistěže vím, jen se to prostě moc hezky poslouchá, když to takhle řekneš." A on byl můj poklad. Jeden by řekl, že po takové době, kdy jsme spolu, se náš vztah stane spíš rutinou, ale nebylo tomu tak. A já za to byla ráda.