Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlásím Nycteu!

---> Ostříží zrak

Opravdu se neměl čeho bát. Lichotilo mi, že žárlí, to ano, ale nikdy bych ho neopustila pro jiného vlka. Vždyť jsme pro něj běžela přes celý ostrov a také jsme toho spolu spoustu zažili. No a co, že nebyl v Yaloru? Alespoň jsme mu měla o čem vyprávět. "Možná bude," přiznala jsem, "ale tetička vždycky říkala, že průměrný vlk ze sebe udělá pitomce každý druhý den, takže si nemyslím, že by to bylo až tak divné," zazubila jsem se. No co, vlci se ptali i na divnější věci a já opravdu chtěla ty vlky najít. Zajímalo mě, jaký život vedli doopravdy, než je ten portál unesl, a co víc, cítila jsem s nimi sounáležitost. Co kdyby někdo z nich potřeboval pomoc? "Nemám s nimi zas tolik zkušeností," přiznala jsem, "Ale myslím, že jsou relativně bezpečné, i když to není nic příjemného jimi cestovat. Ale ten, co tady někde byl, prostě vedl z místa na místo, jen nevím, co se s ním stalo. Když proskočíme společně, určitě nás to nerozdělí." Předtím mě portál nezklamal, snad tomu tak nebude ani teď.

---> Nejvyšší hora

---> Les alf

Zkoumavě jsem se po něm ohlédla. Žárlil snad? Vážně si myslel, že bych stála o jiného vlka? Ten můj hlupáček. Navíc by mě nepřekvapilo, kdyby byl Mett už zadaný. "Je to jediný vlk, kterého jsem potkala i tady a ne jen v Yaloru. A taky jediný, kterého znám i jménem. Vyhodilo nás to společně na louce, takže jsme prohodili pár slov a pak jsem tě běžela hledat." Podala jsem to tak, aby pochopil, že ten rozhovor nebyl nic jiného, než prostě přátelský. Mett koneckonců nebyl nic jiného, než kamarád, a ani nebude. "Ne, nemyslím, že by se vzhled měnil nějak výrazně. A vždycky se dá zeptat. Navíc jsme myslím zahlédla ještě jednoho vlka, a ten taky vypadal podobně i v Yaloru, i tady." Už jsem si nebyla jistá, jak se tam jmenoval. Možná bych si vzpomněla, kdybych se snažila, ale nebylo to zas tak důležité. Stejně jsem se na to jméno nemohla vyptávat, protože by ho tu tak nikdo neznal. "Asi by bylo dobré začít na prvním ostrově. Doufám, že nemáš nic proti portálům." Nebyla jsem si jistá, jestli tu portál stále je, když ten z opačné strany zmizel, ale za pokud nic nedáme.

---> Rokle

Své penízky mám zapsané.

Byla to rozhodně zajímavá akce se spoustou úkolů, které tu snad ještě v žádné akci nebyly. Asi k tomu nemám moc co říct, ale 10/10 would murder the Moon again would participate again.

---> Úkryt

"Ne. Tedy... nejsem si jistá. Vím, že já si kromě vzpomínek a té náušnice nic nepřinesla, ale zase Mett ano." To byl také další důvod, proč jsem chtěla najít ostatní. věděla jsem toho dost, ale zároveň příliš málo, abych mu mohla dát odpovědi, "Magie, řekla bych." Když jeden nevěděl na co to svést, vždycky se to dalo hodit na magii. Vždyť stejně nikdo pořádně nevěděl, co všechno magie umí a neumí a co to ta magie vůbec je, když na to přišlo. protože třeba my vlci jsme určitě ovládali jen zlomek toho, co bylo možné.
Zazubila jsme se, "do tohohle se pouštět nehodlám! pak bychom se jen hádali, kdo z nás je lepší. Já se budu držet své pravdy a ty své, co ty na to?" Byl roztomilý a to mi nikdo nerozmluví. Vybrala jsem si dobře. pak jsem ale zvážněla a zamyslela se nad tím, "hmm, možná. Pokud ve skutečnosti nevypadají výrazně jinak, než vypadali tam, tak je snad poznám. Se jmény to už bude horší, ani já si tam nepamatovala to svoje, natož abych ho používala." Jak to tak vypadalo, bude to dlouhé pátrání. Ale byli jsme na to dva a nikde jsme nemohla být šťastnější, než po boku svého druha. Když se ke mě před úkrytem připojil, vyrazila jsem přes les směrem na louku. Metta jsem potkala právě tam a tam mě i portál vyhodil, připadalo mi to tedy jako lepší místo, kde začít, než druhý ostrov.

---> Ostříží zrak

Přikývla jsem. "Myslím, že to mělo něco společného s těmi schopnostmi, které jsme tam měli. Mett, tedy ten vlk z kovu, právě ovládal kov." Sice to byla vážná věc, ale jeho reakci jsem se nemohla neusmát. Přitulila jsem se k němu, "víš, nemyslím, že by ta to mohli přímo ti vlci, takže bys úplně neměl koho zabít. Ale chápu tě." taky bych z toho neměla radost, kdyby ze mě udělali něco, co jsme být nechtěla. Byla jsem spokojená jako vlk, nepotřebovala jsme být stroj. pak jsme ale opět promluvila vážně, "proto je chci hledat. víš, myslím si, že Mett není jediný, kdo to podobně odnesl. A že nás šest nebylo prvních, koho ten portál unesl." měla jsem s tím přece jisté zkušenosti. Uvažovala jsem, jestli o tom Daleovi říct, nebo ne, ale nakonec jsem se rozhodla pro, "krátce po tom, co jsem sem přišla, jsem potkala jednoho vlka. V klidu jsme si povídali, když se najednou objevil stejný portál a prostě ho sebral. Nejdřív jsme si myslela, že je to nějaká špatná magie, která vlky zabíjí. Už jsem ho pak nikdy nepotkala. No a pak přišlo tohle."
Když souhlasil, že půjde se mnou, usmála jsme se na něj a olízla ho na čenichu. "Díky, jsi nejlepší, víš to? Lepšího partnera bych si nemohla přát." Asi pochopil, že mi na tom záleží. A nebo se mnou prostě chtěl trávit čas. Ať už byl důvod jakýkoli, byla jsem ráda, že s ním můžu počítat a podpoří mě v tomhle dobrodružství. Já věděla, proč jsem ho milovala. "Hned?" zeptala jsem se trochu překvapeně. Nečekala jsem, že půjdeme hned, ale... nakonec proč ne? "Myslím, že to není špatný nápad. Akorát netuším, kde začít hledat. Napadá tě něco?" Nakonec asi budeme muset potkávat vlky a vyptávat se, jak jsem to tak viděla. Zvedla jsem se a vylezla ven z doupěte, kde jsem na něj počkala.

---> Les alf

Jo, své 'asi' bych asi měla vysvětlit. Povzdechla jsem si, "jde o to, že sice ano, jsem ráda, že nás zavolali, abychom jim mohli pomoct, ale na druhou stranu... vždyť nás v podstatě unesli. Neptali se, prostě vyvolali portál, který nás sebral, ať jsme v tu chvíli dělali cokoli. A když jsem se vrátila, myslela jsem, že už tě možná nikdy neuvidím. A co víc, potkala jsem tu jednoho s vlků, které jsme viděla i tam. Změnil se. Prý byl před Yalorem normální vlk, ale když se ocitl zpět tady, z těla mu trčel kov, skoro jako by ho měl místo kostí." otřásla jsem se nad tou představou. "Co je to za odměnu za pomoc cizincům, když tě to takovým způsobem zmrzačí?" Pořád jsem z toho měla smíšené pocity. Docela mě to děsilo a děkovala jsem všemožném bohům, že mě nepotkalo nic podobného. "Víš, chtěla bych se pak někdy podívat po okolí, jestli tu nepotkám i další vlky, s kterými jsem tam byla," vyslovila jsem nakonec svou myšlenku i nahlas. "Chápu, že bys byl v takové skupině trochu mimo, když jsi tam nikdy nebyl, ale... pomohl bys mi je najít?" Ne hned, samozřejmě. Teď jsem na chvíli měla dobrodružství víc, než dost, ale v blízké budoucnosti jsem to rozhodně plánovala udělat.

Přikývla jsem, "Víš, já si myslím, že když už nic jiného, každý by měl mít alespoň domov. jsem ráda, že nás tam zavolali... asi." byla to pravda, tady bylo možné skutečně všechno. Třeba o Jarovi a yettim jsem Daleovi nikdy nevyprávěla. Ale i když se tady dělo tolik věcí, kterým jsme nerozuměli, stejně už jsem se tady cítila bezpečně. tenhle ostrov, jakkoli divný, byl můj domov. jednou bych tu mohla mít i rodinu, vychovávat tu vlčata.
Z myšlenek mě vyrušilo zahoukání sovy někde venku. Pousmála jsem se. To pro mě byla další připomínka domova. kde se líbilo sovám, tam se líbilo i mně. Víte, hodně vlků nemělo moc rádo sovy. Hodně vlků si myslelo, že jsou ošklivé... no, já nesouhlasila. Já sovy milovala. Zadívala jsem se k východu z úkrytu, dunivé scree proťalo vzduch ještě jednou. Nechala jsem sou sovou a položila si hlavu na Daleovi přední tlapky, "to máš pravdu. Vždycky když už si myslím, že jsem viděla všechno, tak se něco stane. třeba se objeví portál a sežere mě, jen aby mě vyplivl v jiném světě," zasmála jsem se.

Byla to pěkná ozdoba. A připomínala mi Yalor. Byla to jediná připomínka, o které jsem věděla, že jsem si ji odtam odnesla. Byla jsem ráda, že tomu tak je, když jsem viděla, jak dopadl Mett. Naušnice byla jen pěkná a tím to končilo, kdežto železo trčící z těla... Při té vzpomínce jsem se otřásla. Mohla jsem skončit daleko, daleko hůř a ani jsem si netroufala odhadovat, jaké prokletí jsem mohla vyfasovat se svými schopnostmi.
Rozhodla jsem se, že je vlastně pěkné, že se Dale zajímá. I když by bylo hezké, kdyby tam mohl být se mnou. Ušetřili bychom si tak mnohé nepříjemnosti a co víc, byla jsem si jistá, že proti našim spojeným silám by sen drak neměl nejmenší šanci.
"Jak? Já ani nevím. Nějakým způsobem vytvořili ty portály, které nás odsud přenesly." Nedokázala jsem mu dát lepší odpověď, Shielda se o to moc nezajímala. Na další otázky jsem ale odpovědět mohla. Spokojeně jsem se usmála, "ano, pomohli jsme jim dostat se do nového světa, který byl stejně živý a krásný, jako ten náš tady. Myslím, že se tam nakonec mají dobře." Kdekoli by se měli líp, než v tom světě, do kterého jsme prvně přišli. "Měl jsi je vidět, když se pro ně otevřel ten portál."

Jo. Když jsem se ocitla v jiném světě, byla jsem z toho stejně zmatená, jako on teď z mého vyprávění. "Yalor. Tak se jmenoval ten svět, kam jsme se dostali. A byl zničený, pomáhali jsme těm vlkům dostat se někam, kde by mohli žít." Jejich svět byl zničný a smutný. Byla jsem svým způsobem ráda, že jsme jim mohli pomoct. "Tohle?" ťukla jsem tlapkou do naušnice, "to je jen na ozdobu. Alespoň tedy nevím, že by to něco dělalo." Byla to prostě taková malá vzpomínka. "Měla jsem... Štít, s kterým jsem uměla házet a trochu ho na dálku ovládat." Takhle to vyznělo jako dost na houby schopnost. "Pak tam byla vlčice, která ovládala ptáky... A vlk, který ovládal koc. Toho jsem pak potkala i tady." Ovšem kde byl konec těm ostatním, těžko říct. "To netuším, asi to nebralo víc vlků najednou. Ale nezdálo se mi, že by v tom byl nějaký systém, prostě to odněkud sebralo šest vlků. A myslím, že my se tam nedostaneme, ti vlci říkali něco o tom, že nás tam přivolali." Proč se na to ptal? Chtěl mi snad zmizet do Yaloru? Vypadal ten svět z mého vyprávění až tak úžasně? Protože nebyl. Byla to ošklivá pustina plná mrtvol a o schopnosti jsme stejně s návratem přišli. Metta dokonce ošklivě poznamenaly. "Ale věř mi, i když to možná zní úžasně, úžasný to fakt nebylo," ušklíbla jsem se. Málem jsme skončili jako žvýkací hračka pro draka.

Dale nejspíš sám nevěděl, co se tady stalo. Pokud se tu vůbec něco stalo. Mohla mě opravdu klamat paměť? Už jsem se na to radši dál nevyptávala. Možná mi dá odpověď někdo jiný, než můj druh. "Když jsem se vrátila, také jsem tě hledala. Nemohla jsem najít portál zpět na třetí ostrov. Myslela jsem, že budu muset přeplavat zátoku." Ale o svém hledání jsme mluvit nechtěla. A nechtěla jsem na to ani myslet. "Hlavní je ale, že jsme zase spolu." přitulila jsem se a olízla ho na tváři. A teď tedy k jeho otázce. Srovnala jsem si myšlenky a pustila se do mluvení. "Když mě unesl ten portál, dostala jsem se do místa, zvaného Yalor. Já... asi to bude znít divně, ale byl to jiný svět. Myslím tím jiný, než já. A byl zničený. A já jsem nebyla já. Jmenovala jsem se jinak a měla jsem jiné schopnosti." Ani jsem nevěděla, jestli bych byla schopná ovládat v Yaloru svůj element. Ani mě nenapadlo to zkusit. "Měla jsem i... tuhle věc," ukázala jsem tlapkou na naušnici na svém uchu, "bez ní bych si skoro myslela, že to byl divný sen, ale bylo to až příliš skutečné, aby to byl sen." Když jsem o tom mluvila, vzpomínky na Yalor byly ještě živější. Jasně jsem si vybavovala jejich zničený svět. Jejich beznaděj a zároveň touhu změnit svůj osud. Bylo mi z toho smutno. Ti vlci nás nějakým způsobem přivolali z našeho světa, vytáhli nás z našich životů, aniž by věděli, co tím mohou způsobit, a byli bezmezně závislí na naší pomoci. Věděla jsem, že náš svět může být stejně křehký, jako ten jejich. Jaké by to bylo, vidět, jak nás svět umírá a vkládat jedinou naději do pár cizinců z jiného světa? Odvrátila jsem hlavu, aby mi Dale neviděl do obličeje. "Vlci, kteří tam žili, nás požádali o pomoc. byla jsme tam já a ještě pět dalších vlků, kteří budou někde odsud... zatím jsme tu potkala jen jednoho, ale určitě tu budou i ostatní." Nechtěla jsem moc zabíhat do podrobností, nechtěla jsme si znova detailně vybavovat všechny události v Yaloru. Změnil mě i můj život a i když na něj nikdy nezapomenu, nechtěla jsem o něm příliš přemýšlet. Byla to ukázka, jak by mohla vypadat i naše budoucnost a jak je všechno v životě křehké a pomíjivé a obyčejní vlci často nemají sílu to změnit.

---> Les alf

Našla jsem si pohodlné místečko, zatočila se do kolečka a lehla si. I sem do doupěte pronikala sluneční záře, nebude trvat dlouho a bude takové vedro, že budeme na déšť opět s láskou vzpomínat a přát si, aby bylo chladněji. Doupě mělo naštěstí tu výhodu, že v něm přes zimu bylo teplo a v létě poskytovalo chládek. "No, byla jsem pryč a když jsem se vrátila, málem jsem to tu nepoznávala. Sever je větší, než si pamatuju a portál, který dřív vedl na třetí ostrov, je buď úplně jinde, nebo dočista zmizel." Pamatovala jsem si, kde býval a pamatovala jsem si i jak jsem zpanikařila, když jsem ho nenašla, protože to byla nejkratší cesta z ledových plání na třetí ostrov. A taky jediná cesta, pokud si jeden nechtěl pěkně zaplavat. "A teď jsem se sem dostala přes most a jak jsem říkala, ta hora kus odsud bývala jinde. Je to poměrně výrazný orientační bod, takže si tím jsem jistá." na jeho otázku jsem přikývla, "nevím o tom nic, jen že to tu teď vypadá jinak." A Dale si toho ani nevšiml? Možná ty změny nebyly tak výrazné a rychlé. A nebo jsem si možná pamatovala špatně... ne, byla jsem si jistá, že vím, kde co bylo, než mě unesl vír.

Nemyslela jsem si to, ale podobné věci se stejně moc hezky poslouchaly. Kterou vlčici by nepotěšila upřímně myšlená lichotka od jejího druha? Já taková vlčice rozhodně nebyla. I kdyby mi to říkal po sto padesáté, stejně to nikdy nebudu brát jako samozřejmost. Kdyby to řekl jednou, nejspíš bych se jen pousmála, ale teď už jsem se usmívala jako měsíček na hnoji. To prostě jinak nešlo. Byl roztomilý a já ho milovala a nikdy jsem ho nechtěla ztratit. Když jsem dojedla, olízla jsme si tlamu a pak se zadívala na naše schované zbytky úlovků, "Nemyslím si, že by to někdo kradl takhle blízko našemu doupěti. Liška nebo jezevec se sem neodváží a ostatní vlci mají snad dost slušnosti, aby nechali cizí úlovek být," usmála jsem se na něj. I když... kdo ví, jestli by třeba ti vlci, které jsme potkali na pláni, měli dost slušnosti. Takové sousedství se mi nezamlouvalo. Doufala jsem jen, že si nás opravdu nebudou všímat, nerada bych se musela stěhovat tak brzy po tom, co jsem se
vrátila domů. Měla jsem tohle místo ráda. Zadívala jsem se do korun stromů, kterými pronikala sluneční záře a odrážela se od posledních vysychajících dešťových kapek. Zadívala jsem se do kaluže, kterou déšť utvořil nedaleko mých tlapek a můj vlastní odraz mi pohled oplatil. Dva modrá válečky za uchem mi připomínaly, co jsem prožila v Yaloru. Byly stejná, jaké jsem měla, když jsem byla Shielda. Jeden by to neřekl, ale Yalor mě naučil vážit si obyčejných věcí víc, než dřív. Ne jen čas, strávený tam, ale i události, které ho provázely. Vlci tam neměli to, co jsme my považovali za samozřejmost. jejich svět umíral. neměli žádný takový les, který by mohli nazývat domovem. Znova jsem se rozhlédla kolem a pokusila se vtisknout si tu scenérii do paměti. Les alf, naše doupě, partner po mém boku, to všechno jsem si chtěla zapamatovat, protože jsem si uvědomovala, jak málo stačí, abych o všechno přišla. Až pak jsem se otočila a následovala Dalea do doupěte. Bylo toho hodně, o čem jsem si s ním musela promluvit. Nyctea, která se vrátila domů, nebyla ta samá Nyctea, kterou unesl vír.
Tak, a teď byl čas vyřešit, co jsme zažili. "Dale? Možná to bude znít jako hloupá otázka, ale jak dlouho jsem byla pryč? Všimla jsme si, že se území dost změnilo. Nanešla jsem portál, který byl na severu, a předtím jsme bydleli na třetím ostrově, ne na druhém. Navíc i ta hora kus odsud je jinde, myslím, že bývala na východě, ne na severu..." Nevěděla jsem, co se tu stalo a chtěla jsem vědět všechno. Já měla co vyprávět, ale to můj druh také. byl čas na dlouhý rozhovor.

---> Úkryt

Usmála jsem se, když řekl, že jsem šikovná, "to jsme oba." Asi by nám stačil i jen jeden králík, ale dva budou lepší. měla jsme pořádný hlad: neuškodí se jednou za čas trochu nacpat. Šli jsme k úkrytu, ale zůstala jsme před vchodem a našla si tam hezké místečko na mechu. Nechtěla jsem ušpinit svou snídaní všechnu tu suchou trávu a mech, který jsme nanosili dovnitř, abychom nespali na holé zemi. měla jsem v plánu se najíst a pak zalézt dovnitř. Nebylo zrovna dobré počasí na to, abych vysedávala venku. Snědla jsem část králíka a zbytek schovala kus od doupěte na později. Nebylo takové horko, když pořád pršelo, v tomhle počasí maso chvíli vydrží pokud to nenajde nějaké zvíře dřív, než se to rozhodnu dojíst. pak jsem si šla zalézt dovnitř a pohodlně jsem se tam uvelebila. Chtěla jsem počkat, až Dale dojí, abychom si pak mohli popovídat a dohnat to, co jsme prošvihli. Snažila jsem se utřídit si myšlenky, abych věděla, kde začít. Vyprávění o Yaloru bude nejspíš znít dost neuvěřitelně.

Mně taky hrabání nebadilo, přesto by bylo lepší ulovit naši snídani ještě na povrchu. Nemám v jídle moc ráda pachuť hlíny. Ale přežila bych to. Pořád lepší hlína, než nic. Vyrazila jsem ve stejný moment, jako můj druh. Všimla jsme si, že před ním jeden vyběhl, ale králík byl příliš rychlý. přesto když mě spatřil, tak zazmatkoval a zpomalil. Pokusila jsem se ho nahnat víc k daleovi, když tu mi přímo pod nohama vyskočil jiný. Zareagovala jsem rychle. Změnila jsem směr a už jsem šla po něm. byl rychlý a hbitý, ušák jeden, ale to jsme já přece taky. Ještě skok, ještě jeden... ušák se pokusil skrýt v noře, ale špatně skok vypočítal a na malou chvíli se v ní zasekl. ta malá chvíle byla přesně dost dlouhá na to, abych ho chytila a vytáhla. Vzpíral se a bránil se, ale jak byl jednou polapený, už neměl šanci. Nenechám svou snídani utéct. rychle jsem ho zakousla a pak se podívala po Daleovi. On už mezitím taky ulovil kořist. usmála jsem se a s králíkem v tlamě vyrazila za ním. "navrchuju chnícht chi to docha." zamumlala jsem s králíkem stále v tlamě a pro jistotu, kdyby mi nerozuměl, zamířila zpět k doupěti.