Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Někteří vlci jsou pěkně divní," podívala jsem se směrem k louce. Když se chtěli pozabíjet, prosím. Do toho mi nic nebylo, i když jsme nechápala, co na rvačkách vidí. Sebral snad někdo někomu nejšťavnatější kousek srny? někteří vlci vedli fakt hloupé spory. "Ulovit králíky, když jsme na to dva? Ani náhodou!" Nadšeně jsem si olízla čumák, "i když bude možná potřeba hrabat." Zajíci byli fajn v tom, že nebylo třeba dostat je ze země, ale zas byli rychlí a obratní. Králíci na druhou stranu právě moc rádi mizeli v norách a občas bylo potřeba jim z nich pomoct, pokud vlk toužil po čerstvé a šťavnaté svačince.
Pach, který jsme sledovali, sílil a brzy se k mému čenichu donesl pach dalších králíků i po větru, což napovědělo, že jdeme správně. Přikrčila jsem se, abych mohla snáz obhlédnout situaci. proplížila jsem se okolo stromů skrz lesní podrost až na malou mýtinku. Hopsal tak jeden, ne, dva, tři, čtyři huňatí králíčci. Nazdar, snídaně, pomyslela jsem si a ohlédla se na Dalea. Kývla jsem směrem ke kolonii. Snažila jsem se najít kde se nachází vchody do nor, abychom mohli nějakého z ušáků obklíčit, než zmizí pod zemí.

Pousmála jsem se, "neboj, nehodlám tam lézt, je jich moc a neznáme je, jen by mě zajímalo, co tam vyvádí." jsem zvědavá, ne hloupá, i když pokud si nás nevšímali předtím, nejspíš by si nás nevšímali ani teď. Ale co už, snídaně zněla na každý pád zajímavěji. Snídaně a Daleova společnost. Krátce jsem se o něj otřela, "mimo to nehodlám nikam odcházet."
tak tedy zpět k lovu. tlapkou jsem ukázala na místa, kde jsem cítila králičí stopu, "tady a tady. Vypadá to na čerstvou stopu, králíci. Možná tu bude poblíž nějaká kolonie." Jeden králík pro nás pro oba by sice stačil, pokud by byl plně vzrostlý, přesto by nebylo od věci ulovit víc a něco si třeba schovat na později. Vyrazila jsem spolu s ním po stopě. Držela jsem si teď od svého druha odstup, abychom mohli zaútočit ze dvou stran současně, až narazíme na kořist.

---> Úkryt

Vzpomněla jsem si na vlky v Yaloru. Mett se proměnil v kov, kolem jedné vlčice zase neustále poletovalo hejno ptáků... Dale měl pravdu, tady bylo možné všechno. Nebyla bych překvapená, kdybych tu potkala vlka s rohy nebo něco podobného. Pousmála jsem se, spíš vlastním myšlenkám, než jeho poznámce, "Jo, to máš pravdu." Pustila jsem se rovnou do hledání pachů. prošmejdila jsem okolí s čenichem u země. Zvířecích cestiček tu bylo dost, stejně jako staré vlčí pachy. Tudy nedávno proběhla myš, támhle prošla srna, tady o strom se otřela liška... V lese bylo vždy živěji, než na loukách. Taky jsem nijak nestála vzdalovat se od doupěte víc, než bylo nutné, kořist najdeme i tady. "Stejně by mě zajímalo, proč tam bylo tolik vlků. Tady poblíž nikdy tak živo nebylo..." Nebo bylo a já si toho jen nevšimla? Tak jako tak jsem také neměla zájem jít to zkoumat zblízka a plést se do toho. "Myslím, že jsem na něco narazila," oznámila jsem, když jsem vyčenichala králičí stopu a hned vedle druhou. Obě byly čerstvé, s trochou štěstí by nás mohly dovést ke kolonii.

Můj kožich mezitím stihl uschnout, což bylo dobře. Vstala jsem, protáhla se a zívla. Tak tedy zpět k běžnému životu. Už jsem si moc dobře nepamatovala, co jsme před mým zmizením - tedy kromě vlčat - plánovali, ale na tu určitě dřív nebo později také přijde řeč. Tak jako tak, i když jsem měla opět Dalea po boku a po návratu z Yaloru jsme si myslela, že mám dobrodružství na nějakou dobu dost, ale přesto mě duše táhla ven a objevovat. Zajímalo mě, co se stalo s ostatními, kteří byli v Yaloru se mnou. A také jestli jsou tu vlci, kteří byli unesení už dřív a zase se vrátili, tak jako my. Ale to počká. proč si chvíli neužít klidu a rodinného života? A nakonec... proč bych nemohla Dalea požádat, aby mě na takové pátrání doprovodil? Jaká bude budoucnost, to se ještě uvidí, teď jsme se chtěla zaměřit pouze na tu blízkou, tedy na snídani.
zasmála jsem se Daleově poznámce, "kdybys měl hlad jako něco jiného, začínala bych mít jisté pochybnosti co je můj partner zač."
Následovala jsem ho ven z doupěte, "Asi by bylo dobré zůstat tady poblíž, pokud tu něco najdeme, co na to říkáš," Podívala jsem se směrem k louce, přes kterou jsme přišli, "Možná už tam bude klid, ale osobně bych se ráda vyhla tomu, co se dělo tam. Ať už to bylo cokoliv."

---> Les alf

Jeho přání dobré noci jsem už nevnímala. Sny se mi nezdály, byla jsem na to až příliš unavená. A nebo pokud se mi zdály, nepamatovala jsem si je. Vzbudila jsem se relativně odpočatá a co víc, Dale byl stále vedle mě. Nikam nezmizel, jak jsem se stále podvědomě obávala. Napadlo mě, jestli se Ra-avis po návratu z toho víru, tedy z Yaloru, také cítil tak jako já. Jestli byl stejně zmatený a stejně zoufale hledal své známé a přátele. Ale... To nebyla moje věc. Kdo ví, kde byl tomu vlkovi konec, popravdě mě to teď už ani nezajímalo.
Usmála jsem se na svého druha, "dobré ráno." Život se mohl opět vrátit do starých kolejí. Mojli jsme zase začít tam, kde jsme předtím skončili. Zdálo se, že vhodnou dobu na vlčata se nám opět podařilo prošvihnout, ale na ta jsem teď stejně neměla ani pomyšlení.
Zakručelo mi v břiše a já si vzpomněla, že už jsme pěkně dlouho neměla pořádné jídlo. Podívala jsem se na Dalea, "navrhuju snídani, co ty na to?" Mohli bychom si něco ulovit a pak se vrátit do doupěte a klidně zbytek dne odpočívat.

---> Les alf

Bylo dobře, že převzal vedení. Příliš jsem se mezi stromy neorientovala, jak jsem byla dlouho pryč. Přesto, jak jsme se blížili k doupěti, mi okolí začínalo být povědomé. A pak jsme stáli před starým stromem s dutinou pod kořeny. Usmála jsem se na Dalea a taky si důkladně protřepala kožich, než jsem ho následovala dovnitř. Tolik času to zabralo, ale byla jsem konečně zpátky. A s Dalem. Stočila jsem se vedle něj do klubíčka a přitulila se. "Dobře, dobrou," zamumlala jsem ještě. Bylo tu teplo, bezpečno, měla jsem tu jediného vlka na světě, kterého jsem milovala a opět jsem byla dokonale šťastná. Spánek se dostavil takřka okamžitě, co jsem zavřela oči.

---> Luka (přes Severní hory)

Chtěla jsem být doma. A ne si popovídat, pořádně se prospat, po ničem jiném jsem už netoužila. Už když jsme přešli hory, všimla jsem si, že je na louce nějak živo. Tak jako tak, neměla jsem náladu ani energii zkoumat, co se tam děje, chtěla jsem jen projít na druhou stranu k lesu. Ať už ti vlci dělali cokoli, bojovali, povídali si, to mi bylo jedno. S Dalem po boku jsem zamířila oklikou, abych se jim vyhnula a abychom se dostali k lesu a do ničeho se nepřipletli. Stejně jsem si nemyslela, že by si nás tu někdo všímal, mohli jsme jim být volní stejně jako oni nám.
A pak už nás zahalily stromy a domov byl téměř nadosah. Les se od mé poslední návštěvy změnil. Dlouze jsem zívla, "trefíš odsud domů?" Zeptala jsem se. Bude lepší, když mě teď Dale povede, nerada bych, kdybychom ještě zabloudili.

---> Doupě (les alf)

---> Most (přes Les u Mostu)

Na jeho slova jsem pouze přikývla, protože už jsem koukala pod nohy a hledala kam šlápnout. Klouzalo to pěkně, jen co je pravda. Dnes by na druhou stranu spěchal jen opravdový sebevrah. Vůbec mi nevadilo, když Dale chytil můj ocas. Připadala jsem si na kluzkých prknech mostu jistější, když jsem věděla, že by mě chytil, a co víc, věděla jsem tak, že je stále za mnou.
Cesta přes most se obešla mez nehod. Párkrát mi podklouzla tlapka, ale pokaždé jsem pevně stála na třech dalších. Celou cestu lesem jsem nic neříkala a jen si užívala Daleovu společnost. Všechno, co jsme sinpotřebovali říct na místě už jsme si řekli. Sdělování soukromých zážitků počká. Jak jsme se blížili k domovu, těšila jsem se, až si odpočinu. Začínala na mě silně doléhat únava z předchozího zběsilého pobíhání a strachování se o Daleovi zdraví a život.
Ještě před námi byl kus cesty, než se opět dostaneme do známého lesa, ale ta cesta ubíhala relativně rychle. Byla jsem opět doma a byl to úžasný pocit.

---> Ostříží zrak (přes Severní hory)

Bylo hezké všechno to prostě hodit za hlavu s tím, že to můžeme řešit později a teď se tím nezaobírat. Co se mě týkalo, svět byl zase v pořádku. Přitulila jsem se a olízla ho. Nic jsem neříkala, dokud se opět neozval on a já si uvědomila, že ať je sezení tady a tulení se jakkoli fajn, kožich už mi začíná docela nasákávat a i Dale předtávak být tak pěkně načechraný. Navíc jsme seděli na mostu, který ačkoli tu vydržel dost dlouho, stále vypadal, jako by měl v následující chvíli spadnout. "Máš pravdu, bude to lepší," přiznala jsem a trochu neochotně ho pustila. Bála jsem se, že mi někam zmizí, když se ho nebudu dotýkat, ačkoli byl ten strach naprosto iracionální. Zatracený Yalor a zatracená smůla. Nepotřebovala jsem připomínat, že štěstí je pomíjivé a může zmizet stejně snadno, jako se objevilo. Postavila jsem se a trochu se od něj odtáhla, abychom měli oba na přechod mostu dost prostoru. Prkna teď ještě víc klouzala, jak byla mokrá, a poslední, co by někdo z nás chtěl, by byl pád dolů. "Tak pojďme."

---> Luka (přes Les u Mostu)

Od chvíle, kdy jsem se vrátila z Yaloru, jsem se ho snažila najít. Trvalo mi to dlouho, ale každá chvíle toho zmateného pobíhání se vyplatila. Pořád jsem nemohla uvěřit, že jsme zase spolu. Jedna moje část se bála, že se každou chvíli vypaří a nebo že se probudím a zjistím, že tohle všechno nebyla pravda. Ale tohle nebyl sen, tohle byla skutečnost. Naprostá a opravdová. "Máš pravdu, povím ti to jindy," stejně se mi teď dvakrát nechtělo vzpomínat na to všechno, co jsem v posledních měsících prožila. Proč kazit radostné shledání ošklivými vzpomínkami? "A ty mi povyprávíš, co se dělo tady," dodala jsem. Byla to spíš prosba, i když tak nebyla formulovaná. Zajímalo mě, proč ostrovy vypadají jinak a co se tady dělo, když jsem byla pryč. Ale... Nezajímalo mě to teď. Všechno to může počkat. Teď jsem se chtěla jen tulit k Daleovi a na všechno ošklivé zapomenout. "Už nikdy nechci takhle zmizet. Když jsem se objevila zpět na ostrovech, bála jsem se, že už tě třeba nikdy nenajdu,"

Tohle nebyly vidiny ani halucinace. Tohle bylo opravdové. Daleův hlas bych poznala kdekoli. Rázem mě přestala kluzká prkna zajímat. Přidala jsem do kroku a brzy už vzdálenost, která mě od mého druha dělila, překonávala dlouhými skoky. V další chvíli už jsem zabořila čenich do jeho měkké, hnědé srsti. Nikdy jsem nebyla zrovna cíťa, ale teď se mi do očí nahrnuly slzy, slzy úlevy a radosti. "Nevíš, jak ráda tě zase vidím," zamumlala jsme do jeho srsti, "myslela jsem, že jsem tě ztratila, když jsem se dozvěděla, co se stalo s ostrovy. Že je to tu celé jinak a jih je zničený, a... a..." Slovy mi přišla zbytečná. všechen ten strach a obavy se teď staly minulostí, protože tu byl se mnou a byl v pořádku. Pokud byl jih opravdu zničeným, tak si najdeme jiné místo na doupě, na tom nezáleželo. Hlavně, že jsme byli opět spolu. Bylo mi jedno, že sedíme na vrzajícím provazovém mostě vysoko nad propastí a stejně tak mi bylo jedno, že na nás pršelo a že pokud tu zůstaneme, tak budeme brzy promočení až na kost. Tak ať! "Miluju tě," zamumlala jsem. Všechna ta smůla, která se mi lepila na tlapky, se opět začala obracet ve štěstí. Aniž bych se od něj odtáhla, pokračovala jsem, "mám toho tolik, co ti musím povyprávět."

---> Temný les

Neměla jsem šanci celou cestu uběhnout, bylo to prostě moc daleko. To ale neznamenalo, že jsem se o to nesnažila. Přesto když jsem doběhla k mostu, už jsem sotva popadala dech. Už to bylo jen kousek, jen přeběhnout tenhle ostrov a měla bych se dostat k našemu úkrytu. Pokud tam pořád byl. pak jsem ale zaslechla cizí hlas, který mě přiměl zvednout hlavu a rozhlédnout se. Mohlo se mi to jen zdát, mohla to být jen halucinace. Přála jsem si tak usilovně opět slyšet jeho hlas, že jsem si ho začala představovat? Jako by mohlo být ještě hůř.
"Dale?" zašeptala jsem. Byla tam, na druhé straně mostu, nějaké postava, nebo se mi to jen zdálo? Všudypřítomná mlha mi znesnadňovala rozeznat siluetu vlka. Pokud to vlk byl. Mohl ten zvláštní stín nad jeho hlavou být Daleova koruna? Už jsem radši ani nedoufala. "Dale!?" zavolala jsem, tentokrát hlasitěji, a vydala se na druhou stranu mostu. Prkna mi nepříjemně vrzala pod tlapkami. tady jsem se běžet neodvažovala, bylo příliš snadné uklouznout a zranit si tlapu, ne-li hůř. Kdo ví, jak hluboká byla ta propast.
Jak jsme se blížila, byla jsem si docela jistá, že ten stín v mlze je opravdu vlk. Srdce mi běželo jako o závod. Je možná, aby to byl můj druh? Jak pravděpodobné to bylo?

---> Kvetoucí louka (Přes Pityas)

Louku jsem rychle nechala za zády a stejně tak hory. V duchu jsme si nadávala, jak jsem se mohla na té louce tak zdržet. A ty pitomosti, které jsme tam vyváděly. celé to byl jen sem, jen hloupý, špatný sen. Pořád mi ještě nebylo dvakrát dobře ze vší té trávy, kterou jsem sežrala, ačkoli se mi jí povedlo většinu vyzvrátit. Nechápala jsem, jak mi mohla chutnat. Po téhle zkušenosti mi bude trvat dlouho, než zase vezmu do tlamy něco zeleného. Skoro jako by nám tam něco lezlo na mozek. To nebylo normální, jak se ti vlci okolo chovali. jak jsme se já chovala. Francis! Proč jsem musela mít od toho zatraceného únosu do jiného světa takovou smůlu? Než se to stalo, byla jsme šťastná. měla jsme druha, domov, a plánovali jsme rodinu. pak mě sebral vír a všechno šlo do kytek. Bála jsem se, co na druhém ostrově najdu, ale to mě jen pohánělo vpřed. Lepší strašlivá jistota, než nejistota a pochybnosti, ať si tvrdí opak kdo chce. S jazykem visícím z tlamy a sotva popadající dech jsem proběhla i přes les a zamířila k mostu. Ten naštěstí stále stál, což mi dalo jistou naději.

---> Most

Hnědka mě opustila, ale zas tak mě to netrápilo. Ještě chvíli jsem se pásla, ale tráva velice rychle přestala chutnat dobře. Svět se opět začal měnit. najednou jsem nechápala, co se tady děje, co tu vyvádím a proč jsme tak mokrá. Vzpomínala jsem si jen, že jsem se vykoupala ve vodě nebo něco takového, ale od toho by mi měl kožich už dávno uschnout. A proč mám tlamu plnou trávy?
Můj žaludek si tuhle chvíli vybral k důraznému protestu, že takhle tedy ne. Udělalo se mi ze vší té zeleniny špatně a hezky jsme ji zas vyzvrátila. jak mě vůbec mohlo napadnout, že je dobré se jí takhle nacpat?
Rozhlédla jsem se po okolí. Nechápala jsem, co mě přimělo se tu takhle zdržet, měla jsem předtím nějaký úkol, který jsme musela splnit. Co to bylo... Dale! Provlka, jak jsem na něj mohla takhle zapomenout? Dost bylo prodlev. vyrazila jsme opět na cestu na jih.

---> Temný les (přes Pityas)

9. S Ásleif

Stačilo se chvíli pást a Francis byl docela zapomenut. jak já teď záviděla srnám a jiné býložravé havěti, že tuhle pochoutku objevili tak brzy a nikdy se neobtěžovali s namáhavým lovem. Mít lepší zuby, jela bych teď jak sekačka, tak moc jsme se nemohla toho fajnového salátku nabažit. Úplně jsem ignorovala protesty svého břicha, že už má dost a že se mu tahle nová, na vlákninu bohatá strava fakt, ale jakože fakt, nelíbí. mně se tahle nová strava teda líbila, pokud jemu ne, smůla, dám mu to sežrat. "No vidíš, to mě ani nenapadlo! Všem to musíme říct." Chvilku jsme se přestala pást, abych koukla po okolních vlcích, "mohly bychom začít s nimi... i když... to jsou hrozní suchaři a morousové, zaslouží si vůbec znát takové bájo tajemství, co myslíš, hnědko?" Jo, neměli smysl pro humor a neuměli se bavit, tak proč bychom se my měly bavit s nimi? Co se mě týkalo, jen ať si dál lověj, nebudu za nima dolízat.