Příspěvky uživatele

< návrat zpět

8. s Ásleif

Vzpomínka na Francise začala v porovnání s novým zvratem událostí blednout. Já taky nebyla jeho matka, takže měla stejně Hnědka právo smutnit za ztraceným synem víc, než já. Já už brzo nemyslela na nic jiného, než na to, jak se nadlábnout toho šťavnatého salátku, co rostl všude okolo. Nemohla jsem se té trávy nabažit a cpala jsem si plnou tlamu. Když jsme uviděla, že se hnědka taky začala pást, zvýšila jsem své úsilí sežrat trávy co nejvíc, aby mi ji náhodou nesnědla ona. Ale neřekla jsem jí nic, nebyla to moje tráva a hnědka byla kamarádka, jen jsem se prostě všechnu snažila sežrat dřív, než se k ní dostane. Ačkoli jsem se snažila, nedařilo se mi pást se tak rychle. tesáky se na tohle moc nehodily a neměla jsem takovou praxi v býložravectví, abych se se svými zuby mohla už dřív naučit slušně napást. "To teda nejsou. nechápu, proč vůbec jíme maso, když je tráva tak mňamózní!" odpověděla jsem mezi sousty a usilovným žvýkáním, "a víš co je nejvíc super? Nezdrhá před námi!"

7. S Ásleif

Zatímco jsem žvýkala bobulky, koukala jsem se do míst, kde zmizel Francis. "Snad se mu bude v životě dařit." Jo, pořád jsem z toho byla slušně naměkko. "Ještě si pamatuju, jak jsem ho uviděla poprvé..." Začala jsem, jako by snad od té chvíle uběhlo několik let a ne pár minut. Ale co?Stejně je to smutný, když se děcko takhle osamostatní. Ovšem od dalšího vzpomínání na tu vzdálenou současnost mě vyrušila opět Hnědka. "Tohle? Jo, to jsou jen nějaké bobulky. klidně si taky posluž," odpověděla jsem celkem zbytečně, protože je koštla, než jsem stačila odpovědět. Ale co to? Pohled mi z bobulkového keře a Hnědky sklouzl zpět na trávu a v hlavě se mi začaly rýsovat myšlenky, jestli jsem ji neodsoudila příliš brzy. Předtím mi sice nechutnala, ale teď začala vypadat tak nějak... lahodněji. prostě jako príma svačinka. Třeba je nutný si na ni nejdřív zvyknout a koštnout ji víckrát.
Aniž bych cokoliv řekla, začala jsem se mlsně olizovat a během chvilky už jsem se zas pásla, tentokrát s větší chutí. A jak báječně najednou chutnala! Nemohla jsem pochopit, proč jsem ji předtím pomalu vyplivla, když to byla taková mňamina. Škubala jsem trávu i s kořínky, na hlínu nekoukala, a ládovala se jak nezavřená.

6. Ásleif, znova koštuje vzduch a k tomu bobulky

Ačkoli jsem se pořád cítila v pohodě a hrozně fajn, teda až a to, že se mým střevům ta tráva moc nelíbila, začínala jsem si připadat nějak moc střízlivá. Dokonce mě na malý okamžik i napadlo, jestli je normální rozplývat se nad čmelákem, ale tu ošklivou myšlenku jsem rychle zaplašila. Jistěže bylo, vždyť Francis byl úžasnej. Koukla jsem po okolí, jestli někde neuvidím vlastního Francise... teda pardon, Frederika. Pak mě napadla spásná myšlenka, vyčmuchám ho! "S dovolením!" Sklonila jsem se k Hnědčinému čmelákovi a zhluboka s nadechla, pak jsem se nadechla okolního vzduchu a snažila se najít stejný pach. Zabrala jsem se do nasávání vzduchu a pobíhání okolo tak moc, že mi chvilku trvalo, než jsem postřehla, že se Francis něham vydal. Dohopkala jsem za Hnědkou, "Hele, a je fuč! Myslíš, že má někde nějakou čmeláčici a malá čmeláčata?" Nevěděla jsem o čmelácích ani co se za drápek vešlo, takže jsem hned předpokládala, že to mají, co se rozmnožování týče, jako vlci. Div mi neukápla slzička, když jsem ho viděla odlétat. přišlo mi tak dojemné, že by vyrazil za svou láskou. "Fňuk, ty děti rostou tak rychle!" A abych zaplašila to nenadálé dojetí, hned jsem si ukousla pár bobulek z nedalekého keříku.

5. Ásleif, žere trávu (a pravděpodobně hlínu)

Světlá hnědka se ukázala taky jako pěkný morous, takže mi vůbec ale vůbec nevadilo, že si ti dva šli vlastní cestou. Ale tmavá hnědka, ta táhla se mnou. Alespoň s někým byla sranda. Ovšem já tu měla poslání - ulovit motýlka! Brala jsem své poslání velmi vážně, ale ti mrňaví třepetaví mizerové se prostě ne a ne ukázat. Ovšem pak hnědka vykřikla a já šla okamžitě zkontrolovat co objevila. "Ukaž! Máš nějakého? Kdes ho našla?" Ale ne, to přece nebyl motýl, to byl... Ale co! byl taky super. "Paráda!" zahihňala jsem se a sledovala Francisova malá křidýlka. Vážně jsem hnědku poplácala po rameni, div mi neukápla slzička hrdostí nad jejím úlovkem, "téda, gratuluju." Stejně rychle, jak jsem se rozhodla lovit motýli, mě taky přestali zajímat. teď jsme si chtěla lapit vlastního čmeláka a taky si ho pojmenovat. Třeba Frederik! Ale jak jsem koukala do trávy, napadlo mě něco zcela jiného. Otevřela jsem tlamu a chramst! Nabrala jsme si jí celý trs a pomalu ještě s hlínou ji rychle sežvýkala a spolkla. pak jsme se zašklebila, "No fuj! jak tohle můžou ty srny žrát!"

4. Ásleif, Liss, Wiss

"Si piš, že se bavím dobře!" odpověděla jsem stále vytlemená jedné z hnědek. Byla to fakt sranda, ale... moment. Přimhouřila jsem oči a přepočítala vlky, kteří tu stáli. Jo, bylo jich nějak víc, než předtím. Hnědka? Támhle. Druhá hnědka? A černý? Kde ti se tu vzali? "Hele, vy dva jste tu předtím nebyli." obvinila jsem je, jako bych jejich přítomnost považovala za největší možnou urážku. Oplatila jsem černému hrozivé zamračení. A pak jsem to pokazila tím, že jsem se začala zas nadšeně chechtat. "Jo, je to legrační!" Zopakovala jsem tomu, koho Hnědka nazvala sucharem. To bude jeho jméno, jinak by mu tak určitě neříkala, protože jak suchar nevypadal. A ani nebyl nudný, protože vzápětí hupsl do vody za námi. Nebo něco na ten způsob. Šplouchla jsem na něj tlapkou ještě trochu té podivně zbarvené vody, "No vidíš, že se taky umíš bavit, Suchare! Podívej, Hnědko, není nudnej.
Rozhodla jsem se, že mě to ve vodě už nebaví, takže jsem vyskočila na nohy a důkladně se otřepala, čímž jsem postříkala tou podivnou vodou všechno okolo. "Myslím, že půjdu lovit motýlky," oznámila jsem tak nějak do prostoru a začala si to hopkat pryč. Ne tedy. že bych tu nějaké motýlky viděla, ale to mi bylo báječně fuk.

3. S Ásleif

Co se pořád tak cukala? To měla tik nebo tak něco? Koukla jsem na ni ze svého místa v jezírko, jazyk stále ven z tlamy, "Fo, to uf je leffí. Fakf netufím, kmaf pfedtíf tak fpěchala." zahuhlala jsem na ni, když konečně promluvila alespoň trochu srozumitelně. Druhou hnědku, tu světlejší, která se brzy koupala se mnou, jsem ignorovala. Můj mozek si tak nějak splnil slova první hnědky o tom, že už se jde taky koupat, s tím, že tahle žuchla do vody, a tak nějak je začal považovat za jednu a tu samou vlčici, jak jsem z toho celého byla zblblá. Pak se i první hnědka přihnala a přidala se ke mě ve vodě, ale v tu chvíli už jsem je považovala za jednu i když byly rozhodně dvě. A tak jsem se dál cachtala. "No není to bájo? Jo a moment, já nejsem šedka, já jsem... já... ee..." zamyslela jsem se, proč mi vlastně vadí, že by mi říkala šedka. To divné slovo na N bylo stejně míň výstižné, ať už znamenalo cokoliv. jak jsme tak ležela na zádech, napadlo mě strčit hlavu pod vodu a vyfouknout z čenichu bublinky. pak jsme se vynořila a sledovala, jak jich pár posledních pracká na hladině a začala jsme se tomu hihňat. "Hele, hnědko, poslyš, taky ti ta voda přijde tak legrační?"

2. S Ásleif

Začala jsem se tlemit od ucha k uchu. nevěděla jsem proč, ale prostě mi všechno přišlo hrozně super. Ještě víc super, než předtím. "Héj, ahoj§" zařvala jsem na tu hnědou, jen co na mě promluvila, "Jasně, že mluvím normálně, proč bych nemluvila normálně? To ty mluvíš divně?" Musela jsem být slyšet až na druhou stranu louky, ale proč jinak mluvit, když nejsem slyšet pořádně? Mimo to se ti na druhé straně určitě také chtěli přidat do naší skvělé konverzace. Jo, rozuměla jsem té hnědé, ale taky by mohla krapet zpomalit, "hele, zkus mluvit pomaleji, jo? Hrozně spěcháš, jak ti má pak jeden pořádně rozumět?" Ale co? I kdybych jí nerozuměla, bylo by to fuk, jen mi zrovna v tu chvíli přišlo zábavné ji na to upozornit.
V tu chvíli jsem zmerčila vodu a prohopkala okolo vlčice, jen abych do ní vystřihla hezkou vlčí šipku a rozprskla ji všude okolo. Plácla jsem sebou na hřbet a začala se v ní blaženě válet, jazyk mi visel z tlamy ve spokojeném úsměvu. "Hnědko! Pojď se přidat!"

Parťák Ásleif, koštuje vzduch

---> Common forest

Moc jsem nedávala pozor na cestu. můj jediný cíl bylo dostat se na jih a kam běžím jsem sledovala jen tak napůl. Vběhla jsem do toho podivného dění na louce doslova po hlavě a až hodný kus od té podivné bariéry jsem zastavila. najednou jsem nevěděla, kam tak upaluju. jistě, netušila jsem, co se stalo s mým druhem, ale nedokázala jsem si vybavit, proč by mě to sakra mělo zajímat. A tak jsem to nechala plavat. místo toho jsem vyrazila na průzkum tohohle zvláštního místa. nepamatovala jsem si, že by to tu takhle vypadalo i posledně, ale jak se to říká, eh? Změna je život. Nic jsem neochutnávala, pořád jsem se po tom zběsilém běhu snažila popadnout dech, a tak se stalo, že jsem se toho podivného vzduchu tady možná nadýchala krapet víc, než by bylo zdrávo. No a? Vzduch je od toho, aby se dýchal. Uviděla jsem opodál cizí hnědou vlčici a tak jsem zamířila k ní abych... s ní prohodila pár slov, nebo něco takového. Bylo tu docela fajn, cokoli dalšího mohlo klidně počkat. I ten můj partner, za kterým jsem se předtím tak hnala. Malé zdržení přece nic nezkazí, už tak mi dost trvalo, než jsem se dostala sem.

K ničemu to zjevně nebylo, ale i tak jsem to musela zkusit. ten vlk měl ale vlastních problémů dost. No co se dá dělat. nemínila jsem se tu zastavovat a pomáhat mu tu jeho fešandu hledat, tím pádem pro mě nebyl zajímavý. "Myslím... že nějaké hledání... něčeho?" bylo mi vcelku jedno, odkud mi byl povědomý. Jestli to bylo tamto dobrodružství, tak tam měl stejně téměř veškerou mou pozornost Dale. Dale. Kterého jsem teď hledala. "Jasně, a já svého partnera. Hodně štěstí," popřála jsme mu, ačkoli to vyznělo neupřímně. Byla jsem myšlenkami už někde jinde. "Nyctea," odpověděla jsem mu ještě na představení, než ten vlk opět zmizel a nechal mě v lese samotnou, aniž bych z tohohle setkání získala jakékoli informace, které bych potřebovala. Stihla jsem se mezitím trochu vydýchat, takže jsem se sebrala a vyrazila na další cestu na jih. Když byl portál pryč, muselo se na druhý ostrov dát dostat i po suché zemi. I kdyby to mělo trvat další rok, byla jsem odhodlaná vrátit se domů do doupěte a zjistit, co se stalo s mým druhem.

---> Kvetoucí louka

Ani bych si nevišmla, že tu nejsem sama - má mysl se zaobírala jinými věcmi - kdyby na mě ten vlk nepromluvil. I tak bych nejspíš pokračovala dál a ignorovala ho, kdo taky tvrdil, že musím na oslovení reagovat, obzvlášť když mám dost vlastní práce, ale už jsme sotva popadala dech. pokud budu pokračovat tímhle tempem, tak na jih nedoběhnu, ale spíš někde padnu vyčerpáním.
Zastavila jsem před vlkem a chvilku se jen snažila zklidnit svůj dech natolik, abych mohla normálně promluvit. "Nevi... neviděla. neviděl jsi... hnědobílého... vlka? Byl..." pak mi došlo, že tohohle šedáka odněkud znám. Už jsem ho určitě někde viděla. Před Yalorem. To bylo dobře, znamenalo to, že nás vortex s Balrogem vykopl ve správné době. Alespoň přibližně. A to znamenalo, že se tu muselo stát něco vážného, co ostrov takhle změnilo. "Známe se, že jo?"

---> Congelat

Netušila jsem, jak dlouho už běžím a jak daleko jsem se dostala, když jsem v dálce před sebou konečně uviděla něco, co vypadalo jako zeleň. Modlila jsem se, abych měla pravdu a nebyla to jen halucinace z toho pitomého bílého sněhu všude okolo. Kéž by se všechen rozpustil!
Ale ne, jak jsem se přibližovala, začala jsem poznávat stromy a hory kdesi napravo. Bylo to skutečné. Skutečný les. Hory napravo znamenaly, že jsem se dost odchýlila od kurzu, ale nehodlala jsem se teď vracet. V té bílé tmě bych se dost možná ztratila úplně. Bude to kousek zacházka, ale byla jsem odhodlaná to doběhnout a dostat se do našeho doupěte. A najít Dalea. pokud tedy druhý ostrov stále existoval, když se sever takhle změnil. jak dlouho jsme byla pryč? měl Balrog stejné problémy jako já, taky někde bloudil a hledal své přátele a známé? Kdo ví. Přála jsem mu jen to nejlepší. Ale opravdu, stál mi život všech těch vlků v cizím světě za ztrátu mého vlastního domova a všeho, co jsem znala? Nevyplivl mě vortex na jiném ostrově?

---> Broken North (přes ledové pláně)

Tahle krajina vypadala ještě méně povědomě, než když jsem tudy šla s Akélou a Desmondem. Brzy jsem se přestala snažit jít přímo na jih a snažila jsem se nechodit v kruhu a dostat se kamkoli, kde nebyla krajina pokrytá sněhem. Potřebovala jsem na druhý ostrov. Kde byl ten stokrát prokletý portál, když byl jednou potřeba? To přenášel vlky jen když to nechtěli, nebo co?
Dostala jsem se k zamrzlému jezeru, kde jsem na chvíli bezradně zastavila. bylo to nové místo, to bylo dobře. Snad. Znamenalo to, že v kruhu nechodím, ale nemuselo to znamenat, že jsem se dostala jižněji. Kdyby alespoň nesněžilo a byla dobrá viditelnost. Chvilku jsem vydechla, ale pak jsem opět vyrazila stejným směrem, jako předtím. Já se na jih dostanu.

---> Common forest

---> Dvojčata

Dál se ostrov tříštil na ledové kry a v dohledu nebyl žádný portál. Nic. kam se poděl? proč vypadal celý sever jinak a já to tady už ani nepoznávala? A kam zmizeli oba moji společníci? I Akéla, i Desmond byly přece kousek ode mě, tak proč jsme je teď vůbec neviděla? otočila jsem se a rozběhla se zpátky. Tudy cesta na jih nevedla, takže mi zbývala jen jedna možnost, doběhnout to pěšky. Bude to dlouhá cesta, ale co mi zbývalo. Musela jsem se ujistit, že je Dale v pořádku. Chtěla jsem ho zase vidět, říct mu, co se mi stalo a povyprávět mu o Yaloru. proč mi tohle bohové dělali? Sotva jsem si myslela, že se můj život ubírá správným směrem, vcucl mě ten hloupý portál a přišla jsem o všechno.
nechala jsem kry opět za zády a vyrazila zpět na jih. Doufala jsem, že jdu správně a že před sebou brzy uvidím známou louku, ale v téhle bílé se nedalo pořádně orientovat.

---> Congelat (přes Ledové pláně)

"To rozhodně nebylo, i když na jihu je trošku tepleji, než tady," souhlasila jsem s Desmondem. Proto jsme také doufala, že najdeme portál. Musel tu přece někde být, takové věc se jen tak neztratí. "Není to něco, o čem bych chtěla přemýšlet, prostě doufám, že tam bude," odpověděla jsem popravdě a povzdechla si. "Ale myslím, že by ten portál měl být vázaný na pevninu. Předtím to tak bylo. Hlavně ho ale nejdřív musíme najít." I kdybychom měli po průchodu portálem spadnout do ledové vody, byla jsem odhodlaná to zkusit. jestli oni nechtěli, to byla jejich věc, ale pokud jsou druhý a třetí ostrov zničené a Dale mrtvý, jaký smysl mělo dál žít? Nahlas jsem ale nic neříkala. Navíc Akéla mohla mít pravdu, pád do vody nemusel ani v tomhle počasí znamenat takovou katastrofu, kdybychom se z ní včas vyhrabali.
Litovala jsem, že opravdu nevím, jaká je na jihu situace a co se vlastně stalo. Ten portál do Yaloru prostě nosil smůlu, jen ta smůla vypadala pro každého jinak. nejdřív mi ukradl kamaráda a já ho už nikdy neviděla, pak Metta přeměnil do čehosi kovového a mně teď možná ukradl domov a partnera. Nemohla jsem kvůli němu být tam, kde jsem být měla. Proč musel být náš svět s tím druhým propojený, tomu jsme opravdu nerozuměla.

---> Broken North

---> Ledové pláně

tyhle hory tu rozhodně nebývaly. To se opravdu území změnilo tolik? Dokonce se mi zdálo, že celá severní zasněžená část je i větší, než bývala. "Myslím, že není připojený k hlavnímu ostrovu. jen tedy tím portálem." Nezkoušela jsem dostat se tam po pevnině, nebyl tam ale most jako mezi prvním a druhým ostrovem. "Myslím, že by se dalo i přeplavat, ale nezkoušela jsem to." Kdybych uměla chodit po vodě, bylo by to něco jiného, ale to jsem neuměla. Ani jsem nevěděla, jestli je to možné. "Proč se tam chodí? A proč se chodí na druhý ostrov? Proč jsme tady?" zeptala jsem se na oplátku vlka. Třetí ostrov byl pěkné místo se spoustou zvěře, proč by se tam nemělo chodit? přístup byl trochu složitější, to ano, ale nijak výrazně. Tomu portálu jsem věřila asi stejně, jako mostu. "A Akéla má pravdu, dostat se odsud na třetí ostrov pěšky by zabralo pěknou dobu. Mimo to bychom si museli zaplavat."