Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Možná že ti vlci nepanikařili nadarmo, možná byla naše snaha opravdu marná. To mě napadlo, když jsem uviděla, jak moc jsou naše útoky účinné. Nebo spíš neúčinné. Mechanické útoky nedělaly nic, co by stálo za zmínku, ale magické útoky, to bylo horší. Stačilo mi vidět, jak ta divná ptačí věc ještě nabírá na síle, "hej, vy dva, nechtě toho! Akorát jí to pomáhá!" zařvala jsem na toho černého a Holy. Museli jsme vymyslet něco jiného, a to rychle. Už jsem útočit přestala, byla bych hloupá, kdybych tvrdohlavě pokračovala v něčem, co nemělo žádný účinek. místo toho jsem se snažila alespoň trošku ochránit ostatní svým štítem, ale ani to moc nemělo smysl, bylo jich moc a já jen jedna. "O co té opeřené vůbec jde!? Co z toho bude mít, když tu všechno zničí?" zavolala jsem na své společníky. byla to spíš řečnická otázka, koho zajímaly důvody?
Nakonec jsem skončila vedle Birdy. Zvědavě jsem se na ni koukla, když vyslovila svou myšlenku. "A jak jako? nevím, jak ty, ale já světlo střílet neumím. Nikdo tady, kromě támhleté, ale to nějak moc nezabírá." A že bych sebrala trochu té její síly a přesměrovala ji? To těžko, nic takového neumím. Možná... Podívala jsem se na svůj štít. Šlo by odrazit zpět na ni? Šance, že se to odrazí a odrazí se to správně byla mizivá, ale když nic jiného nefunguje, můžu to stejně dobře taky zkusit. Horší už to nebude, ne? No, mohlo by mě to zabít.
Připravila jsem si štít a vyrazila lovit světlo.

Nic, co jsme zkusili, moc dobře nefungovalo. Už jsem tak docela nechápala, co se to s těmi artefakty děje, jediné co jsem věděla, byla skutečnost, že mlátit do nich štítem má ještě menší účinek, než to, co dělala Holy. Nic, co bych dokázala udělat, nám nemohlo pomoct. Nechala jsem toho černého vlka a Holy dělat, co uznají za vhodné, protože ti alespoň vypadali, že mají nějaký plán, a vrhla se mezi panikařící vlky. Ignorovala jsem příkaz černého, protože můj štít mi proti síle ostatních připadal jako nic. Byl jeden, byl možná ostrý, ale nelétal zdaleka tak rychle. Měli stejnou šanci uspět a trefit toho ptáka se mnou i beze mě. Rozhodla jsem se místo toho pro něco jiného. Tady mi moje válečné schopnosti k ničemu nebyly, byla tu ale ještě pořád ta část mě, kterou jsem se snažila zahrabat hluboko do země a předělat na něco, co nebyla. Ta část mě, která toužila ochraňovat ostatní. Mohla by tahle moje část dokázat i něco jiného? přimět vlky, aby se pokusili bránit i sami?
A tak jsem se vstříc blížící se Apokalypse jala uklidňovat místní vlky. Když budou panikařit, ničemu to nepomůže, ale když se zklidní a začnou přemýšlet, někdo z nich by mohl přijít s nějakým nápadem. Tohle byl jejich svět, oni ho znali líp, než my.
Procházela jsem mezi vlky a snažila se zůstat klidná, dát jim nějaký vzor a naději, že ještě není vše ztraceno. tu jsem špitla povzbudivé slůvko, tu konejšivě olízla cizí čenich, "nestůjte tu tak a nebojte se, nedejte svůj svět zadarmo!" Asi jsem se chytala stébla trávy, ale ostatní nápady mi došly, tak proč nevyužít všech zdrojů? "Existuje způsob, jak tohle všechno zastavit, nestůjte tu, nebojte se a koukejte přemýšlet!" Nutno přiznat, neměla jsem zrovna nadání na povzbudivé řeči, ale vstříc blížící se apokalypse jsem zvládala zachovat klid a tihle vlci vypadali, že přesně to potřebují. někoho, kdo by je mohl organizovat a říct jim, co můžou dělat, místo toho hloupého pobíhání. "Ty!" vybrala jsem si náhodně jednu vlčici z davu, "nějaké nápady? Víš něco o artefaktech?" Aniž bych čekala na odpověď, už jsem běžela k další, "jaké máte zbraně? Sem s nimi, přineste všechno, co máte a útočte, braňte se! Sestřelte toho ptáka z oblohy!" Snažila jsem se sehnat vlky dohromady, aby se mi v panice nerozutekli. sama nedokážu moc, moje síla byla čistě mechanická, nebo jsem si to alespoň myslela, ale když se k jednomu šípu přidají ještě kopí a zbraně domorodců... "Útočte spolu s námi!" zakřičela jsem na ně a pak, abych jim šla vzorem, jsem na Maledettovo teď hodila štít, doufajíc, že nebudu jediná.

ještě dobře, že naše náramky fungovali. Vrátili jsme se zpět ke smečce, ale že by to tu bylo lepší než tam, to jsem tedy tvrdit nemohla. Jestli takhle nevypadá apokalypsa, tak už nevím, jak by měla vypadat. Ovšem neměla jsme moc času se rozhlížet, protože naše úloha tady po donešení artefaktů ještě nebyla ukončená, tak jak jsme myslela. "Cože, zničit? Když jsme si dali takovou práci, abychom je získali?" zaprotestovala jsem, ale protesty mi nevydržely dlouho, protože ty artefakty se začaly chovat divně a černá měla pravdu, něco by se s nimi udělat mělo, protože ty věcičky samy vypadaly, že se na zničení tohohle světa budou podílet velmi ochotně. tak to prr.
Netušila jsem, jak bych je měla zničit, takže jsem udělala jedinou věc, která mi v té chvíli přišla logická. Mrštila jsem po nich svůj štít. No, ano, byl spíš ostrý, než aby mohl něco rozdrtit, ale házet ho po nebezpečných věcech už se mi párkrát vyplatilo, tak proč to nezopakovat? Nejsem myslitel, jsme bojovnice. Ale hození štítu mi nepřišlo jako dostatečné, takže jsem vzápětí za ním letěla i já sama, ve zběsilém pokusu popadnout nějaký z artefaktů a odnést ho od těch ostatních. To bylo to jediné, co mě momentálně zajímalo. Možná nedělám věci úplně správně nebo promyšleně, zato se do nich vrhám řádně po hlavě.

Každý přispěl svou troškou a postupně jsme začali draka likvidovat. Když se vrhl do akce Mett, byla jsem nucená vnést do svých bezhlavých útoků trochu řádu, abych ho omylem netrefila. kámen by mu asi moc neublížil, ale můj štít měl pěkně ostré hrany. Však my toho draka ještě zabijeme. Už se ani moc nebránil a nesnažil se utéct, na artefakt už taky docela zapomněl, přesto jsem stále útočila a nehodlala jsme přestat, dokud nebude mrtvý. Snažila jsem se mířit na hlavu a krk, protože mi přišly nejzranitelnější. "Za chvíli je po něm!" zavolala jsem na Metta. nebylo těžké vyhnout se ohni a ledu, protože drak už skomíral a už ani nabyl tak velký, jako předtím. Jo, tahle mise byla úspěšná.
Pořád jsme ale neměli tak úplně vyhráno, potřebovali jsme tři artefakty. kdo ví, jak dopadla druhá skupina, jestli se jim také zadařilo. Naposledy jsem ještě hodila kámen po drakovi a pak se rozběhla k Birdy. Drak zřejmě ještě mrtvý nebyl, ale brzy bude a tady to začínalo být nepříjemné, "dobrý nápad!" zavolala jsem na vlčici ve snaze přeřvat vítr. tohle už začínalo vypadat jako ta apokalypsa, o které vlčice mluvily. Jenže jak se vrátit? Uviděla jsem, jak Birdy dělá něco s náramkem na tlapce. No jasně, stejně, jak jsme přišli. Málem bych na náramky v zápalu boje zapomněla. Velice rychle jsem ji napodobila.

Copak tohle nikdy neskončí? Sotva jsme začali dávat dohromady nějaký plán, stalo se něco, co nám v tom zabránilo. jak tu má jeden prokázat své schopnosti, když mu v tom svět zrovna dvakrát nepomáhá? Velice rychle jsem zapomněla na svou teorii o Birdy jako o zrádkyni. Její zázračné uzdravení a rozhovor s drakem teď postrádali důležitost. vykašlala jsem se na své dva společníky a rozběhla se proti drakovi, za běhu jsem vzala svůj štít a mrštila ho po něm. "Tak to prr! my jsme s tebou ještě neskončili. hej, slyšíš mě? koukej mi věnovat pozornost, já jsem mocná válečnice a jdu tě porazit a ty mi pak vydáš ten zatracený artefakt!" Jak by se mi teď hodily šípy! Mett už mi asi další nevyrobí a i když štít byl užitečná věcička, byl jen jeden. Co mě ale docela dopalovalo, byla ta drakova drzost. Co to dělal? My plánujeme, jak ho porazit a získat artefakt a on... co vlastně? Co to měl v tlapkách? Pochybovala jsem, že se najednou rozhodl nám artefakt přinést.
Štít s emi samozřejmě zas vrátí, to už jsem zjistila, ale mezitím, než ke mě doletí, jsem začala sbírat vše, co mělo přiměřenou velikost a připletlo se mi to do cesty, a metala to po drakovi, jak mi tlama stačila. Tak mi to alespoň připadalo. ve skutečnost musela moje snaha házet po něm kamínky a jiné věci působit dost směšně. Ani jsem nemířila, prostě jsem házela a snažila se přimět draka, aby se zaměřil na mě. Na mě! na jeho protivnici!

Dařilo se mi najít si cestičku mezi kameny a dostat se k drakovi blíž. V duchu jsem si pochvalovala, jak mi to hezky jde, protože drak mi zjevně moc pozornosti nevěnoval. byla jsem úžasně nenápadná. Jenže... no, tak úplně to nevyšlo a ne mojí chybou. Když jsem uslyšela to podivné dunění, plán se mi rychle vykouřil z hlavy a já se ohlédla, abych našla původce toho zvuku. To znělo jako něco nebezpečnějšího, než drak, výrazně nebezpečnějšího. Pak začlo padat kamení. nestihla jsem moc zareagovat, protože nade mě Mett postavil přístřešek, ale i kdybych se o něco snažila sama, nejspíš bych prostě zvedal štít nad hlavu, zůstala na místě a doufala, že na mě nic nespadne.
Když kamení padat přestalo, zjistila jsem, že už nemám kam šplhat. Vlastně celý můj plán přišel dokonale vniveč. Připojila jsem se zpět ke svým společníkům a k vlastnímu překvapení shledala, že Birdy je živá a taky naprosto zdravá. "Páni, já myslela, že je po tobě! vypadalo to dost definitivně, všechna ta krev a tak..." koukla jsem na ni způsobem, který říkal víc, než slova: jak to, že žiješ? Měla snad k ovládání ptáků ještě rychlou regeneraci? Nechci nic říkat, ale dvě schopnosti, to by bylo zatraceně nefér. Navíc jak mohla přežít? A když jsme přišli, tak si s drakem povídala... Najednou mě zasáhlo poznání: ona hraje na dvě strany! Tak proto ji drak nezabil, ona je určitě s ním! Rychle jsem od ní odvrátila pozornost, aby nezjistila, že jsem ji odhalila. Muselo to tak být, ne? Jak jinak si to všechno vysvětlit?
Ale zpět k drakovi. nechápala jsem, proč prostě neodletěl a stále tu zůstával. Byla to nějaká léčka? Nebo neodletěl kvůli těm vajíčkům? Ale ta by přece snadno pobral... "Myslíš, že to bude nějaké z těch vajec?" zeptala jsem se Metta pochybovačně. Mně připadala prostě jak vajíčka, alespoň z téhle dálky. Každopádně proč ne? jen když ukradneme vajíčko a draka nezabijeme, budeme muset pak zdrhat a to zatraceně rychle.

Snažila jsem se stále najít toho zatraceného draka, když se mě Mett na něco zeptal: "Nevím, nejsem si jistá. Pokud jsem toho draka trefila, tak mu to nejspíš moc neublížilo." Neměl ani ponětí, jak moc mě to frustrovalo, protože teď jsme neměli ani mrtvého draka, ani artefakt, ani jednu z našich společníků. No jestli tohle není porážka, tak už nevím. Ale nevzdáme se tak lehce, teď už tohle bylo osobní.
netušila jsem, co dál, ale naštěstí Mett dostal nějaký nápad a tak se stalo, že jsme následovali malé červené ptáčky. vadilo mi, že teď kromě štítu nemám žádnou zbraň. Birdy byla nejspíš ze hry, byli jsme proti drakovi tedy ve značné nevýhodě. byla to docela namáhavá cesta, ale opravdu jsme draka opět uviděli. Co mě ale překvapilo, byli tlumené hlasy, které se k nám nesli. "On se tam s někým vykecává!" sdělila jsem Mettovi ohromeně. S Birdy? To je nesmysl, ne? Vždyť se nás ta ještěrka předtím snažila zabít, vůbec nevypadala, že si chce pokecat. Sotva nás ale obluda zmerčila, rychle jsem si vytáhla štít a připravila se na útok. "Odvedu pozornost a ty zaútoč," Zašeptala jsem k vlkovi a vyčkávala. Tak co bude? Udělá ta ještěrka něco? proč už nechrlí plameny? Otázkou taky zůstávalo, jak se dostat nahoru, ale to už se vymyslí. "Hej, draku! Jdeme si pro tvého rukojmí. Vydej nám ji a nic se ti nestane!" zavolala jsem, aby mě drak slyšel. Všechno hezky popořadě, nejdřív bych ráda věděla, jak jsou na tom naše řady. Artefakt budeme řešit potom.
Kde jsme to ale byli? bylo tohle nějaké hnízdo nebo skrýš? Možná nás drak nevědomky zavedl k místu, kde artefakt schovává. Možná bychom ho ani nemuseli zabíjet, to se totiž ukázalo jako složitý úkol, mohli bychom to prostě ukrást. takže zatímco jsem se snažila upoutat drakovu pozornost, nenápadně jsem se také snažila najít cestičku, vedoucí nahoru. jasně, upoutávání pozornosti a nenápadnost moc dohromady nejdou, takže muselo být naprosto jasné, o co se snažím, ale kdo říká, že vím co dělám, pokud nejde o obranu?

Štít se vrátil, hurá! Netušila jsem jak se to stalo, ale stalo se to a já za to byla ráda. Tohle byla šikovná dovednost, která stála za zapamatování. Ale teď tu byl pořád ještě drak, kterého jsme museli porazit. Jenže... málem bych zapomněla, že jsme tu tři. Když si nás drak na chvíli přestal všímat, myslela jsem, že máme vyhráno, že třeba uteče, ale on ne. Ani jsem nevěděla jak, když tu ji držel v tlamě. Ale ne, to nevypadalo dobře. To nevypadalo vůbec dobře! Nechala jsme štít štítem, popadla od Metta nový šíp a okamžitě vztekle vyrazila proti drakovi, "nech ji být, ty odporná, přerostlá, smradlavá ještěrko!" Hodila jsem šíp a připravila si k dalšímu hodu i štít. Byla jsem odhodlaná začít po něm metat vším, co jsme měla v dohledu a taky jsem se chystala to velmi rychle udělat. Drakův hlas mě ale přišpendlil na místě. Dým nutil ke kašli, než jsem opět zvedla hlavu, abych našla cíl, drak byl pryč. Začala jsem se rozhlížet, kde je, kde je, kde je... Kdybych ho uviděla, navzdory jeho varování, štít bych po něm hodila. Už jen proto, že jsme mohla, bych to udělala, ale neviděla jsme ho. Sakra. byla jsem toho názoru, že záchrana světa byla přednější, navíc jsem si myslela, že bychom naši ptačí kolegyni stihli zachránit, já i Mett jsme přece vážně šikovní. "Nemůžeme odejít, dokud nebudeme mít, pro co jsme přišli!" zavolala jsem na draka a dál ho zběsile hledala. Co jiného jsme taky mohli dělat? Vrátit se k vlčicím s prázdnou a navíc bez jedné z nás? nemohli jsme přece rovnou přiznat porážku. "Nějaké nápady?" zavolala jsem na Metta. Proč nám ten drak tu věc prostě nedá, místo aby si bral rukojmí? Nemusíme ho přece zabíjet, o to nikomu nešlo. Ačkoli... udělala bych to docela ráda, bylo by to přece hrdinské, ne?

Tak házení mi opravdu šlo, ale nemohla jsem tvrdit, že bych ze svého zásahu mohla mít radost dlouho. nevypadalo to, že by šíp drakovi něco udělat, tedy kromě toho, že ho pořádně, ale pořádně naštval. Skrčila jsem se pod štítem a zoufale se ho snažila udržet pod zásahem ledu. Kdybych ho teď neměla, už by ze mě byl malý, chlupatý rampouch. Mám jiné životní ambice, abych řekla pravdu.
Naštěstí úkol netrval dlouho, i tak mě ale zanechal řádně otřesenou. teď jsem tedy unikla smrti jen o vlásek. jakmile se mi naskytla příležitost, kterou mi chvilkovým rozptýlením draka získal Mett, vysmekla jsem se a prchala z dosahu velkých tlap, aby mě náhodou zas neuvěznily. A že jsme měla co dělat, když se drak začal tak zmítat. Sotva jsem stíhala uskakovat. jenže teď už jsme neměla žádnou útočnou zbraň, zbyl mi jen ten štít, který se sice ukázal užitečným, ale k čemu je válečnice beze zbraně? Možná bych mohla použít nějaký z okolních kamenů? Jenže nebyl čas, abych se snažila něco vymýšlet. Mett vypadal, že má potíže, bylo jen fér, abych mu teď svou záchranu oplatila. Pocítila jsem bodnutí lítosti, když jeden z mých šípů dokonal v plamenech. "Tak na to zapomeň!" zařvala jsem na draka a doslova vlítla mezi něj a Metta se štítem v pohotovosti. měla jsme v plánu postavit ho mezi nás, aby nás alespoň trošku ochránil, ale místo toho jsme udělala něco jiného. Nejspíš proto, že jsem byla na draka naštvaná, že zničil jeden z mých drahovených šípů, a proto, že jsem předtím také házela věcmi, jsem se prostě rozmáchla štítem a hodila ho přímo po drakově tlamě, připravené chrlit oheň nebo led. Jen co jsme ho vypustila, hlavou mi bleskla rychlá myšlenka: Doufám, že se zas vrátí, protože jestli ne, tak jsem se zbavila své poslední věc, a zůstanu úplně nechráněná. No jo,. občas nemyslím moc dopředu. Ale alespoň mívám štěstí, protože pořád žiju, ne?

No vždyť já věděla, že vyjednávat nebude! Málem bych vítězně vykřikla, když jsme zběžně zahlédla, jak můj první šíp našel cíl a opravdu se zapíchl. Jenže jak ho teď dostat zpátky? Vážně bych potřebovala víc munice... Dva na zabití draka prostě nestačily, hlavně když byly takhle maličké. Musela bych se opravdu dobře trefit, možná do oka nebo zespodu do čelisti, abych ho s nimi mohla zabít, ale neznala jsem dračí anatomii dost dobře na to, abych se o takový kousek pokusila. Navíc bych musela umět házet o dost přesněji a mít kopu štěstí, což, jak se ukázalo v dalším okamžiku, jsem neměla, protože jsem skončila sražená v prachu a jedna obrovská tlapa mi bolestivě přišlápla ocas k zemi. neubránila jsem se zakňučení. Můj první instinkt bych pokusit se ocas zpod tlapy vytáhnout, ale jen jsem bezmocně hrabala tlapami ve vzduchu, nebylo o co se zapřít. A bolelo to. Vlku, ten drak vážil snad tunu a čtvrtina té tuny teď byla na mém ocase... no, pokud jsme se nepřepočítala, jakože matiku moc neovládám. Velice rychle jsem těch snah nechala. No to můj útok skončil rychle. Ale zatím to nebylo tak strašné, žila jsem, moji dva společníci jistě během chvilky draka zaměstnají, abych se mohla vymanit... jako by té smůly nebylo dost. Pochopila jsem velice rychle, na co se ta ještěrka chystá! jsem příliš mladá, aby ze mě byl rampouch! Vykulila jsem oči a samým leknutím upustila šíp, který jsem až doteď držela v tlamě. Znova jsem se pokusila vymanit zahrabáním tlapkami, ale když to nezafungovalo, pokusila jsem se udělat tu poslední zoufalou věc, kterou jsem mohla, popadla jsem štít a nastavila ho neobratně mezi sebe a dračí hlavu, doufajíc, že mě ochrání alespoň před tím nejhorším.

Už jsem chtěla začít plánovat tajnou přepadovku a tichou vraždu, když Birdy řekla, že drak spí. zarazila mě ale Mettova otázka, "jak velká? ještěrky přece velké nejsou. hele, proč ti opeřenci tak panikaří?" Co když nám toho draka probudí? "Klidni je trochu, ať ho nepro..." stáhla jsem uši k hlavě při tom nepříjemném zvuku, který zněl skoro jako by něco opravdu obrovského zívalo. otočila jsem se a vykulila oči, "no do p..." Ten byl obrovský! Tohle ty vlčice tak nějak opomenuly zmínit. Ještěrka s křídly bylo hrubé podcenění skutečnosti. Tohle celkem vysvětlovalo ty mrtvoly a skutečnost, že ho nepřemohla skupina vlků, mám-li k tomu něco říct.
rychle jsem se ale vzpamatovala, já přece nejsem žádná obyčejná vlčice a moji společníci taky ne. "Jsme moc malí, abychom stáli za sežrání!" zavolala jsem na draka. No, nebyla jsem si už tak jistá, že s ním chci bojovat. proti takové kůži nebudou mít moje zuby nejmenší šanci, ledaže... konečně jsme se podívala na svůj štít a šípy. Štít? Bah, ten byl na obranu, štítem se bojuje, až když není zbytí. Ten bych použila leda kdybych se musela bránit a já přece žádný obránce nejsem. Jsem Válečnice! Mett mi tak přece říká.
Drak se zatím netvářil, že by nás chtěl rovnou zhltnout, ale ani na povídání zřejmě nic nebude, ačkoli tvrdil opak. jeho poznámka o tom, pro co jdeme, byla pěkně definitivní. No, tak to holt půjde násilím. Když sežral jednoho z Birdyiných ptáčků, rozhodla jsem se už dál nečekat. Vyzkouším si, jak moc jsou mé šípy ostré a ukážu mu, zač je toho Válečnice. Kdy, když ne hned?
Vzala jsem jeden šíp do tlamy. Byl to zvláštní pocit, ale přišlo mi to jaksi správné. Tohle bylo něco, po čem toužilo mé srdce, vyrazit a bojovat. Mám v tlamě šíp, šípy létají. měl by letět. Musím ho hodit. Napřáhla jsem se tedy, zamířila na obrovské tělo, které vůbec nebylo složitý cíl, vzhledem k jeho rozměrům, a hodila. "Za malého červeného ptáčka!" zařvala jsem a vyrazila plnou rychlostí proti drakovi. Snažila jsem se mu z boku dostat pod břicho a už za běhu jsme si připravovala druhý šíp. Možná bych jich potřebovala víc.

To to trvalo, než jsme se konečně dozvěděli, co to ten drak je. velká ještěrka? nechci nic říkat, ale to nezní zrovna nebezpečně. i ty největší ještěrky, které jsme kdy viděla, byly menší, než já. Ale co, už jsme si vybrala, že chci jít na draka a nebudu to měnit. Ovšem mé mínění o místních vlcích značně kleslo, když ani několik z nich na tuhle ještěrku nestačilo. no nevadí, tak to bude jen rozcvička. A že chrlí oheň a led? S tím už si poradím. Od něčeho jsem ten štít přece měla. "Drak nebude problém," usmála jsem se na obě místní alfy. To už se mi ale na tlapce objevil onen náramek. Stačil stisk a já se ocitla docela jinde. Stačilo se jen rozhlédnout a už jsem chápala, proč ty vlčice mluvily o konci světa. tady to jako konec světa vypadalo. Žádná zeleň, pach spáleniny a... byla tohle kostra? Nakrčila jsem čenich, "tohle se mi tedy vůbec nelíbí. Navrhuju najít toho draka a zmizet odsud. Ale vážně, co za zvíře může chtít žít v takového ošklivé pustině?" zamumlala jsem směrem k Mettovi. Možná plazům podobné podnebí vyhovuje. Mně tedy ne.
Začichala jsem. tenhle pach ale nevypadal tak moc jako spálenina, spíš mi připomínal šupiny. To bude ono. "Hele, támhle něco kouří," rovnou, bez váhání, jsem zamířila tím směrem.

"Já jsme Shielda." představila jsem se také. tím byla tahle malá formalitka odbyta, "ale klidně mi dál říkej Válečnice, líbí se mi to víc," mrkla jsem na Metta. Taková pěkná přezdívka! Té by byla škoda. A navíc se mnou ten vlk souhlasil, že prý mám dobrý nápad, když jsme si řekla o směr. Rozhodně to byl můj oblíbený člen našeho podivného spolku!
"Jo, rozdělení mi přijde jako dobrý nápad," zareagovala jsem na Speary. Na toho draka nás určitě nebude potřeba všech šest, když měl každý z nás mít sílu deseti místních vlků. Třeba bych na něj stačila i jen já sama. To by byl teprve způsob, jak se konečně prosadit jako válečnice. Hned jsme si vyrazila pro jeden z těch 'teleportů,' plně jsme místním důvěřovala, že mluví pravdu. Ani mě nenapadlo o nich třeba pochybovat. "My už si s tím drakem nějak poradíme," odmávla jsem je sebevědomě tlapkou. patlat se s mapou mě rozhodně nelákalo, když jsem mohla jít do akce. Hlavně už jsem chtěla vyrazit a ne tu dál postávat a vybavovat se.

na slova pruhovaného jsme si znova prohlédla své společníky. něco na tom bylo, pravda. Zahřálo mě u srdíčka, když mě označil jako válečnici. Hned se mi ten vlk zamlouval. "No mě to taky připadá divné, ale vyznělo to tak," odpověděla jsem té s křídly. A vůbec, je to nepraktické říkat jim přezdívkami, ačkoli se mi ta moje líbila. "Jak se vás pět vůbec jmenuje? Když máme zachraňovat svět, nechci na vás volat třeba hej ty, Ptačí mistryně nebo tak..." To bylo moc dlouhé. "No budeme přece slavní a uznávaní hrdinové!" odpověděla jsem hned s nadšením sobě vlastním oné Ptačí mistryni. To snad potřebovala něco víc? Já tedy ne.
No jo, ale zvládneme to? Jasně, byla jsem všemi čtyřmi pro. Mohly jsme buď něco udělat, nebo sedět se založenými tlapkami a sledovat, jak se svět řítí do záhuby. Za mě byla volba jasná, ale co když to nezvládneme? My bychom se mohli vrátit tam, odkud jsme přišli, ale co vlci tady? Mohli yb jít s námi, nebo by to pro ně znamenalo jistou smrt? V takovém případě to radši koukej nepokazit, pomyslela jsme si rozhodně.
"Drak? Co je to drak?" to slovo jsme slyšela poprvé, ale znělo to zábavněji, než skládání mapy. Vždyť ty kousíčky byly tak mrňavé, že jsme je skoro neviděla! Ať se s tím patlá někdo jiný, já jdu do akce. "jdu s tebou," postavila jsem se vedle Ptačí mistryně. "Ukážete nám, kde ta hora a ten drak je? Nebo byste nás tam mohli dovést!" Jo, to by bylo lepší, tak alespoň nezabloudíme. Co kdybychom toho draka našli a nepoznali? já bych tedy nevěděla, po čem se mám dívat.

Odpovědi těch dvou se mě tedy dotkly, "já vím, že to nemusí být boj, ale... i tak." Stejně teď ty dvě vlčice mou předchozí domněnku víceméně vyvrátily. Jako mohlo jít a zároveň nejít o boj? byla jsme jediná, komu to tak docela nedávalo smysl? Ani z jejich dalších slov jsem nebyla zrovna moudrá, "Já si teda nepamatuju, že bych byla nějaký dávný hrdina. Samozřejmě mi to lichotí a ráda bych hrdina byla, ale pokud jste chtěli někoho konkrétního, nejspíš máte špatnou vlčici." Rozhlédla jsem se po ostatních, "a když už jsme u toho, kdepak to jsme?" Tohle byl tedy jiný svět, ale stejně mi připadalo, že patřím víc sem, než kamkoli jinam. každopádně jsme se rozhodla tohle prozatím neřešit.
naklonila jsem hlavu na stranu, "takže pokud to chápu správně, chcete najít všechny artefakty. Jako získat je do vlastnictví..." to znělo jako úkol hodný bojovníka, ale... "moment, když je ale získáte, co když se spojí. Vy to tu chcete zničit?!" Byla jsem si docela jistá, že ještě před chvílí říkali, že chtějí tenhle svět zachránit. Aby taky ne, když v něm žijí. Plánování akce opravdu nebyla moje věc. Otočila jsem se na svých pět společníků - bylo zvláštní, že to byli moji společnící, přísahala bych, že je vidím poprvé v životě a nemohla jsme si vybavit jejich jména - "hele, víte co? Možná se radši ptejte někdo jiný, já se v tom začínám zamotávat."