Příspěvky uživatele

< návrat zpět

---> Les alf

Zarazila jsem se, když jsem spatřila tu kopu vlků před sebou. Co to povídali? A proč na sobě měli takové divné věci? na okamžik mi tohle všechno začalo připadat divné. před chvílí jsem byla se svým druhem v lese a lovila a teď... no, tohle les rozhodně nebyl. Ale bylo to skutečné, to jsem si ověřila ťápnutím na kámen pod sebou. Jistě že to bylo skutečné. ještě aby nebylo. to by byl opravdu hodně divný sen. Zaplašila jsem myšlenku na les a na vlku s mírnou lítostí. bylo to hezké, ale skutečnost je jiná. Tohle je skutečnost. Znovu jsem se podívala na vlčice a znovu jsme ucítila ten slabý pocit nepatřičnosti, ale rychle se rozplynul. Nebyla jsem tu sama. Stála jsem ve skupince dalších pěti vlků. Dav z nich byli vlci. byl jeden z nich můj druh? s nadějí jsme si je prohlédla, ale pak mi došlo, jak absurdní myšlenka to je. takto nebyla realita, tohle je. A děje se tu něco moc zvláštního. Co to ty vlčice říkaly? "Počkejte, před čím jste zachráněni? Jistěže vám pomůžeme! teda... alespoň já určitě!" To znělo jako příležitost, třeba se konečně prosadím jako bojovnice! Já chci být bojovnice? Jistěže ano! Trochu mě zmátla jejich poklona, ale nenechala jsem se zaskočit. hrdě jsem se vyprsila a spokojeně se usmála, "tak jo, kde je bitva?" Muselo jít o nějakou bitvu, v těch se přece zachraňuje. Ať už šlo o cokoliv, se mnou můžou počítat!

ještě chvilku. Srně už pomalu docházely síly, přestávala se bránit. ještě chvilku musím vydržet a budeme mít oběd. Pořád jsme ji ještě neměli, srna ještě bojovala, ale já už ji i tak začínala považovat za ulovenou. Ano, říká se, že nemáme počítat s tím, co jsme ještě nezískali, ale samým nadšením z lovu jsem na to docela zapomněla. Jednu chvíli jsem stála zakousnutá do srny a ve chvíli druhou jsem najednou dostala kopanec do žeber a vyletěla do vzduchu, ani jsem nevěděla jak. Bylo to tak rychlé a náhlé, když srna vykopla, že jsem ani nestačila zareagovat. během letu jsme měla akorát tak dost času na jednu rychlou myšlenku: Dopad bude zatraceně bolet.
Ale nebolel, osud se rozhodl jinak. Nedopadla jsem totiž ani na zem, ani na strom, jak jsem čekala. Stalo se něco docela jiného. Svět se okolo mě najednou začal zavírat. věděla jsem moc dobře, co to je. Hlavou mi bleskla myšlenka na Ra-avise a trhlinu, která sežrala jeho. Už jsem na to málem zapomněla, ta vzpomínka mi s časem začala připadat nereálná. Jenže jsme věděla, co tahle trhlina znamená. byl to můj konec. Toho vlka jsme už nikdy neviděla, stejně jako Dale už nikdy neuvidí mě. Natáhla jsem k němu tlapku v poslední zoufalé a marné snaze o záchranu. "Dale! utíkej!" Já byla ztracená, ale nesměla jsme dopustit, aby trhlina dostala i jeho. Pak už mi zmizel z dohledu a já začala čekat smrt. Osud měl ale zřejmě úplně jiné plány, které jsme jen špatně pochopila. neumřela jsem v žaludku nějaké divné trhliny v hmotě světa. Místo toho se začalo dít něco jiného. Svět se točil. Obloha se točila, byla všude okolo mě. temná noční obloha plná hvězd. Na malý okamžik mě napadlo, že je to svým způsobem krása, ale věděla jsem, že nejsem mrtvá, protože vzápětí přišla bolest. neviděla jsem, co se děje, ale cítila jsme všechno. A pak to přestalo. Dopadla jsem na zem a zůstala tam ležet. Pode mnou byl kámen, ne lesní zem, jak jsme očekávala. Ale proč by tu měla být lesní zem? To bylo absurdní. Co bych dělala v lese? Vstala jsem a oklepala se. To byla hloupá myšlenka. Urovnala jsem si límec okolo krku a vyrazila někoho najít.

---> Yalor

Prosím penízky na Scara a procenta všechny Barn do schopnosti lovu (koukám, že už je to docela dlouho, ale není tu datum, do kdy se to musí zapsat :D)

na okamžik jsme zalitovala, že s sebou nemáme ještě někoho třetího. bylo by to pak snazší a mohli bychom srnu obklíčit místo abychom ji takhle naháněli. jakž takž se mi s ní dařilo držet krok. Soustředila jsem se hlavně na ni a Dalea sledovala jen tak, abych měla přehled o tom, kde je a co dělá. Zřetelně jsme viděla, jak o naše kořist kopla, ale běžel dál, takže to nebylo nic vážného.
Snažila jsem se srnu zpomalit a udržet ji v přímém směru. Hlavně se nesměla vrátit ke stádu, o což se usilovně snažila. Ostatní srny už neprchaly, zpovzdálí nás ostražitě sledovaly, ale nesnažily se své kolegyni pomoct. Už zřejmě pochopily, že od nás jim nebezpečí nehrozí, protože už máme kořist vybranou.
Sotva se Dale zakousl srně do nohy, vyrazila jsem i já a přispěchala mu na pomoc. Skočila jsem po srně z druhé strany a tentokrát si mé zuby našly lepší cíl. Zakousla jsem se jí do volnější kůže na břiše a snažila se zapřít. Srna se vzpírala, měla pěknou sílu, ale byli jsme na ni dva a ona byla zraněná. už jsme si byla docela jistá, že ji ulovíme.

No jen aby nebyl zklamaný. Ale nijak zvlášť jsme to neřešila. prostě mu ukážu to nejlepší, co dokážu. Samozřejmě, že bych se před ním ráda trošku předvedla, ale věděla jsme i, že nemusím. I kdybych se teď na lovu úplně ztrapnila a třeba zakopla o vlastní tlapku, věděla jsem, že na jeho vztahu ke mě to nic nezmění. "Když to říkáš, tak o tom nebudu pochybovat," odpověděla jsem mu s úsměvem.
Zaujala jsem svou pozici, bedlivě jsme sledovala jak stádo a naši vyhlídnutou kořist, tak svého partnera. Vyčkávala jsem. Dale srnku zručně oddělil od stáda a stočil směrem ke mě. nečekala jsem, až bude přímo u mě. Kdybych jí vyskočila pod nohy, mohla bych dostat kopýtkem a to by nebylo nic příjemného. ne. Počkala jsem, až byla pár metrů přede mnou a v tu chvíli vyběhla přímo proti ní. nečekala mě, takže na okamžik zpomalila, jak se snažila do mě nevrazit. V ten okamžik jsme doskočila k ní a chňapla jí po krku. nepodařilo se mi chytit ji dost pevně. Kůže na krku mi vyklouzla a mé tesáky na ní zanechaly jen tenké, rudé ranky. Srna se rychle vzpamatovala a uhnula stranou. pustila jsem se do pronásledování.

Zazubila jsem se, "To nemůžeš vědět, nikdy jsi mě lovit neviděl." Lichotilo mi to, abych řekla pravdu. Důvěřoval mi i v tomhle, aniž by pro to měl důvod. Já sama ale věděla, že lov není zrovna má silná stránka, přesto jeho důvěra ve mě pomohla i mé sebedůvěře.
Pozorně jsme si prohlížela stádo. bylo jich moc, budeme je muset rozehnat a oddělit kus, který chceme, jinak se nám to nepovede. "Nevím, jestli to není nad naše síly, ale proč to nezkusit?" odpověděla jsem. "Ano, vidím ji. Vypadá jako snazší kořist." Abych řekla pravdu, byla jsme ke svému vlastnímu překvapení docela nervózní. nebyl to můj první lov, přesto jsme se těšila. bylo to něco nového. Toužila jsem se předvést a ukázat se v tom nejlepším světle, zároveň jsme byla zvědavá, jak si povede Dale. Už dlouho mi představa lovu nepřipadala tak vzrušující a neotřelá. "Tak jdeme na to," zavelela jsme a neztrácela žádný čas. Rovnou jsme se začala pomalu a tiše přesouvat dál od Dalea, abychom zaútočili ze dvou směrů zároveň a vyvolali ve stádečku zmatek.

"Já taky. ještě nikdy jsme spolu nelovili, co? Myslíš, že nám to společně půjde?" byla to spíš řečnická otázka, protože já o tom nepochybovala. Doplňovali jsme se ve všem, proč by tomu u lovu mělo být jinak? No dobře, budu realista, možná se nám nebude dařit zrovna napoprvé, ale to už je o cviku. Plánovala jsem s tímhle vlkem strávit zbytek života, budeme mít spoustu času to natrénovat.
Našlapovala jsem tiše jako myška na lesní zem, s čenichem skloněným k zemi a pátrajícím po stopách všemožného lesního tvorstva. A že jich tu bylo požehnaně. Spousta těch stop patřila hlavně malé havěti. Tu nemělo moc smysl lovit, když jsme byli dva. byly to spíš jednohubky a svačinky, než pořádný oběd. Většina stop byla taky stará.
Konečně jsem našla novější pach a chtěla na něj upozornit Dalea, ale když jsem se na něj podívala, zrovna na mě kývl a tak jsme nechala stopu stopou a vyrazila za ním. "Co jsi objevil?" zeptala jsme se.

Ah, už jsem zmiňovala, jak je úžasný? radši s tím ani nebudu začínat, protože to by bylo na dlouhé povídání. Vesele jsme se usmála a oplatila mu olíznutí na čenichu. jeho slova vždy dokázala zahřát u srdce. Když jsme byla mladší, nikdy jsem si nedokázala představit, jak úžasné bude mít někoho, kdo mě bude milovat a koho budu milovat já. Snažila jsem se, ale realita byla úplně jiná. Byl má jistota. Vždy po mém boku. Společně jsme překonali pár překážek a teď jsme plánovali rodinu. Zvykla jsem si na jeho společnost tak, že jsme už skoro zapomněla, jaké to bylo být osamělým vlkem, který se staral jen sám o sebe. nechtěla bych se k takovému životu vrátit.
"Dobře, vyrazíme." Když na mě zavolal, abych počkala, byla jsme dobrých pár okamžiků v pokušení začít jako o život upalovat pryč, čistě abych zjistila, co na to řekne, ale neudělala jsem to. Hry byly sice fajn, ale můj žaludek na to měl jiný názor. už se začínal hlásit o nějakou tu prácičku. Možná jindy. přibrzdila jsem, aby mě Dale dohnal a mezitím už se začala rozhlížet po nějakém tom jídle. V lese vždy žilo hodně zvěře.

Rošťácky jsem se zazubila, "ani nevíš, jak hezky se to poslouchá." Jakmile bylo uvnitř našeho nového doupěte místo a kámen byl odstraněn, nanosila jsem dovnitř nasbíranou podestýlku a rovnoměrně ji rozprostřela. Bude to pohodlné doupátko. ještě bylo potřeba, abych se lépe seznámila s okolním lesem a našla to tu, až budu potřebovat.
"I já se na ně těším, víš?" přitulila jsem se k němu a na krátký okamžik schovala svůj kožich v jeho srsti. Táák měkoučký. A jen můj. Žádné bych ho nedala, tohohle vlka už jsem si hodlala nechat.
"Lov není vůbec špatný nápad. Když o tom tak mluvíš, tak myslím, že já už nejedla ani nepamatuju." A opravdu. naposledy jsme slupla snad nějakou zeleninu na té louce. jedli jsme mezi tím? něco určitě ano, protože od toho už uplynula pěkná doba, ale teď jsem si prostě nemohla vzpomenout. Dodělala jsme poslední úpravy na doupěti a pak se rozhlédla, abych si dobře zapamatovala, jak vypadá okolí. "Tak můžeme vyrazit," informovala jsem pak Dalea a sama zamířila do lesa. jen škoda, že se počasí nějak začínalo kazit. obloha rozhodně nevypadala moc přívětivě.

přišla jsem k němu a olízla ho na čenichu, "za to mi děkovat nemusíš." On byl dokonalý celý, nabylo to jen proto, že uměl hledat dobré úkryty, ačkoli to byl bonus. To jsem mu ale přece nemohla říct, aby mi ještě nezpychnul, ne? Hravě jsem ho plácla tlapkou, "zvládla bych to, kdybych chtěla!" zasmála jsem se a pak už ho nechala s jeho prací samotného a vydala se do lesa na lov. Na lov mechu, ne opravdový lov. V okolí rostlo spoustu rostlin, takže jsme před úkryt postupně nanosila hezkou hromádku všeho měkkého a pohodlného, co se mi podařilo objevit. V duchu jsem začala tvořit plány, jak to uvnitř rozložím.
"Samozřejmě, že to myslím vážně. Už jsem přece řekla, že vlčata chci." On mi snad pořád nevěřil! Klidně bych si je udělala už teď, ale věděla jsem, že bych mohla takové unáhlenosti později litovat a ti malí by za to mohli draze zaplatit. Už teď jsem se na ně ale mohla těšit. Zima přijde brzy, pak jaro, a s trochou štěstí už kolem budou běhat malé, chlupaté kuličky. Život je krásný.

Prosím následující odznáčky:
Barnatt: láska, smečka - povýšení (dvě tlapky prosím do světla)
Nyctea: Pisálek 200
Scar: Roček, Pisálek 100

Odznáček za Týmovou se na profilech nezobrazuje.

přidáno

"Našel jsi to tu naprosto dokonale," odpověděla jsem s úsměvem. Tohle tedy bude náš nový domov. Už jsem se těšila, jak si to tu zútulníme a nastěhujeme se natrvalo. A pak přijdou malé chlupaté kuličky a budeme velká šťastná rodinka. Těšila jsem se na to.
"Tak dobře, pro začátek bychom měli tenhle kousek trochu vyhrabat a odstranit tenhle kámen. nevypadá moc velký, ale jak trčí ze země, tak by se na něm špatně leželo," Ukázala jsem na část jedné stěny a na kámen na dně doupěte. "To si můžeš vzít na starost, jestli chceš," důvěřovala jsme mu, že si s tím poradí, "Já se zatím podívám po okolí po nějaké suché trávě nebo mechu, kterým bychom to vystlali." neplánovala jsme jít daleko, tady poblíž toho rostlo dost,a by to vystačilo na jedno pohodlné doupě. "Myslím, že to by mělo zatím stačit. Kdyby se nám něco nelíbilo, můžeme to upravit i později." Bude to tu skvělé.
Nad otázkou vlčat jsem se na chvíli zamyslela a v duchu počítala. měla jsme jen nejasnou představu, jak dlouho trvá, než se vlčata narodí, takže to chtělo mít trochu rezervu, "myslím, že ideální by bylo začít na nich pracovat uprostřed zimy," odpověděla jsem.

Zde: http://mois-gris.tode.cz/index.php?p=les-alf&r=1#post-37573

Post 2

"Je to tu perfektní," ujistila jsem ho s úsměvem, "bude to samozřejmě chtít pár úprav, ale nic, co by se nedalo rychle zařídit." Byla jsem s naším novým úkrytem nadmíru spokojená. Teď už jsem si jen potřebovala zapamatovat kde že ho to máme, abych ho pak našla. "Myslím, že se můžeme rovnou nastěhovat," vlezla jsem dovnitř, abych si ho mohla pořádně prohlédnout. Tady bude chtít kousek vykopat, támhle kořeny hezky podpíraly strop, takže by nám to nemělo při větším dešti spadnout na hlavu. Mohli bychom sem taky natahat nějaké suché listí nebo trávu, abychom mohli spát na měkkém. Nebo možná mech? Suchý mech byl taky pohodlný. Živý mech by tu asi moc dlouho nevydržel, i když kdo ví. Zase když ten nasákne vodou, tak to není nic příjemného na něm spát.
Když jsem zhodnotila vnitřek, vylezla jsem zase ven a podívala se na Dalea, "Vlčata na jaře už tenhle rok nestihneme," poznamenala jsme očividné, "myslíš, že kdybychom na nich zapracovali teď a všechno šlo podle plánu, stihla by se narodit a zesílit natolik, aby i bez smečky přežila zimu?" Jeden by mohl říct, že bych tu já měla být ta zkušenější, jakožto vlčice, ale já sama nikdy vlčata neměla a ve výsledku jsem nevěděla o moc víc, než Dale. Chtěla jsem vlčata a to co nejdřív, ale obávala jsem se, že když věci uspěcháme, mohlo by se nám to krutě vymstít.

Post 1

Zasmála jsem se jeho poučce. Upřímně mě pobavila, no vážně, "já vím. Ale znáš to, koukáš na větve nahoře a úplně přehlédneš větev dole." Brala jsme to tak, že mi les prostě připomněl, že ho sice můžu obdivovat jak chci, ale zároveň bych měla být i opatrná. Jeden nikdy neví, co se může stát.
Místo obdivování jsem se ale pustila do hledání, což byl pravý důvod naší přítomnosti tady. Kochat se lesem budu moct až se zabydlíme. Jak jsem tak běhala kolem a prohlížela si různá místa, něco jsme i našla, ale většina skrýší byla tak pro jednoho a z té větší na mě podrážděně zaprskala liščí matka s mláďaty, takže jsem zase vycouvala a nechala ji být. Měla tam malá liščata a ačkoli já mladé nikdy neměla, naprosto jsem ji chápala.
Přesunula jsem se tedy dál a zrovna zkoumala takovou malou dutinu v kmeni starého, napůl suchého stromu, do které bych měla problém nacpat se i já sama, když mě Dale zavolal. Vytáhla jsem čenich ze stromu a doběhla k němu. Byl výrazně úspěšnější než já, protože úkryt, který našel, byl nejen dostatečně velký pro nás pro oba a případné nové přírustky, ale i okolí vypadalo moc pěkně a úkryt byl takový, že se muselo trochu hledat, než jeden narazil na vchod. "To vypadá dobře," zhodnotila jsem to spokojeně. Budou potřeba ještě jisté úpravy, ale to je to nejmenší.