Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vzhůru dolů, pánové! Jak jsme zalezli do naší ledové klády, už nebyl čas si to rozmyslet. Už nebyl čas vylézt a vrátit se na břeh. Ne že bych teda chtěla! Takovýchhle věcí se nelitovalo. Byla to životní příležitost. A taky možná to poslední, co v životě uděláme, že jo, tak proč to pořádně nerozjet. Doslova, samozřejmě.
A pak už jsme jeli dokud jsme s hlasitým šplouch nepřistáli v jezeře. Okamžitě jsem se vynořila nad hlavinou, prskajíc vodu a tlemíc se od ucha k uchu, jak jsme si to vyrazila zpět ke břehu. "Sléfooo! Tady! tady jsem. To byla paráda, co?" A zinek šutroval, takže na toho jsem pochopitelně rázem zapomněla. Doplavala jsem ke břehu a řádně se oklepala. Pěkně se nám teda rozpršelo, zatímco jsme se koupali. Jako by té vody nebylo dost v jezeře. "Tyjo, tohle byl parádní nápad. Čí vlastně byl?" Chvíli jsem ještě zůstala sedět na břehu, jak houbičky pomalu vyprchávaly - o něco úspěšněji, než voda v mém kožichu. "Hele, taky se ti zdá, že se nám nějak rozpršelo? Já ti nevím, ale možná bychom měly pohnout a někam se přemístit. někam do sucha, třeba, co ty na to?"
A dokonce i to jezero se nám nějak začínalo rozvodňovat. přiťapala jsme blíž, sklouzla do něj a udělala zkušebně pár temp, než jsem se zase vyhrabala. Nah, plavat v dešti, to nebylo ono. To kdyby svítilo sluníčko... jezero se ale začínalo rozlízat a to znělo docela spolehlivě jako signál vypadnout. Zinek nezinek, ten už byl dávno utopený a zapomenutý. "Možná bychom měly vyrazit někam do hor," navrhla jsem.

× Projdi se po zatopeném území
× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí
× Pokus se plavat

Smrt? Ne! Dobrodružství a zábava! Co by to bylo za zábavu bez špetky nebezpečí? Pohodlně jsem se usadila na konev voru, nacpala hezky všechny nožičky dovnitř, protože končetiny musí po dobu jízdy zůstat uvnitř vozidla a tak dále a pak už nezbývalo než vyjet. "Jo, to zní jako plán, jdem na to!" Co král zavelel, to se taky stalo. Nožičku jsem vystrčila - vlastně dokonce dvě - a hezky nás odpíchla od břehu, abychom nabrali nějakou rychlost. "A JEDÉÉÉÉM!" Vzhůru dolů za jistou smrtí v ledových hlubinách oceánu, jak se sluší a patří na chrabré dobrodruhy. "Tak šup, skluzavku, kloužem, kloužem, dolů je cesta daleká!" Už jsem se rozmnožila, moje děti už byly dospělé, už jsem se přece nemusela bát, že se o ně nebude mít kdo postarat a že po sobě nic nezanechám, kdybych tu náhodou zařvala, ne? Nikdo z nás neměl co ztratit, jen co získat. tady se psala historie, tady se tvořily vzpomínky. Teda jestli budu jednou vnoučatům vyprávět, jak jsem se sjela a pak sjela vodopád...

To on dělává? Aha. "Oh, dobře, takže je to pro něj teda normální. Dobře, nebudu se tím znepokojovat," oznámila jsem Sléfě spokojeně. Pokud to běžně dělal, tak už v tom měl určitě praxi a nepotřeboval, aby mu do toho někdo rýpal.
Ovšem když se Zinek nazval králem, přimělo mě to ke smíchu. "Král? To sotva. leda tak dvorní šašek s tímhletím na hlavě. Každej ví, že král jezer nosí věnec z chaluh, ne tuhle... misku a lupení." nah, Zinek byl stejná padavka jako my, protože kdyby nebyl, tak by s námi nemohl jít spadnout z vodopádu.
"NEČEKÁM, POMALÍ JSTE, MAKEJTE!" zařvala jsem na ně zpátky. hah, čekat? Když tu ten vodopád tak lákavě hučel? Ani náhodou, Zinku, hejbni kostrou.
Naštěstí se ani jeden z nich nenechal zahanbit a Zinek se už pustil do výroby našeho korábu. "Téééda, to je fajnová loďka." Zvědavě jsem ji potlapkala. "Snad nenarazíme na šutr, já..." A to už se Zinek ptal na pozice a Sléfa samozřejmě šlohla tu nejlepší. "Tak já jdu dozadu. Třeba z toho během sjezdu sklouznu!" zahihňala jsme se nadšeně. "Šup, Sléfo, nastupuj, nezdržuj! Ať nám to ještě neroztaje." a pokud si Zinek vylezl na koráb, já ho hned následovala.

---> Severní hory

Kdo ví, jaký byl plán. Já se to totiž rozhodně nedozvěděla, protože jsme najednou byli u jezera a Zinek už cosi hulákal o padavkách. tak to prr! COŽE? "No to teda, sám budeš padavka!" Zavolala jsme na něj a už mazala k vodě. Já a padavka? Ne, ani náhodou! Zahučela jsem do vody stejně stylově, jako Ásleif, tedy jako sud plný kamení. Nešla jsme ale ke dnu jako Zinek, takže jsem se vynořila hezky vedle Sléfy a chvíli jsme tak mohly koukat na svět jako dvě vydřičky. "Hele, kam zmizel?" zeptala jsem se. "Myslíš, že se utopil?" Nutno podotknout, neptala jsem se ani krapet znepokojeně, jen zvědavě.
Nah, neutopil se. V mžiku už na nás koukal jako sůva ze špaget, nebo spíš z chaluh. "Co to máš, další kytky? Tos šel sbírat podvodní salát?" Připlavala jsem k němu, abych si prohlédla, co to vytáh. "No to je moc hezká miska. A ještě hezčí klobouk." Poznamenala jsem, prohlížejíc si tu kytku. Okay. To si zapamatuju. "Padavky jsme všichni, Sléfo, však vidíš, jak jsme do té vody zahučeli. jako padavka. A budeme ještě větší padavky, až spadnem z vodopádu. Jdeme, bando!" A už jsem mířila ke břehu, abych mohla vyšplhat nahoru, abych mohla sjet dolů. Není čas ztrácet čas.

Žvýkala jsem. A pak jsem patrně také musela chvilku počkat, než houbička zabere, protože takové věci nejsou hned. "Hele, neboj, my tě Lissandře rozhodně nepráskneme. Kdyžtak můžeš vždycky tvrdit, že jsi byl na obchůzce a udržoval přátelské sousedské vztahy, protože já a můj druh máme doupě kousek od hranic tvé smečky." Pokud se teda Daén od té doby zas nepřestěhoval. Nevím, já to nesledovala a upřímně mi to bylo jedno. "Za vodou říkáš? Tak jo!" Oh, plánoval něco? Copak to asi bude? Chtěl se stát tou troskou úplně? Každopádně jsme si nestěžovala, protože voda byla doslova můj element. Vyrážíme, panstvo! "zas prodává tu svoji magii, znáš ho," řekla jsem Sleifě s úšklebkem. "No a co chceme u té vody dělat? Rybit?" zeptala jsme se. Bacha, rybit, ne rybařit! To byl rozdíl. Tihle da ale určitě museli mít nějaký plán a já byla odhodlaná mu přijít na kloub!

---> Křišťálové jezero

Tady byli, neztratili se úplně! Doběhla jsme k nim. "Ale, zahlédla jsem pana Wu, tak jsme si s ním vyrazila pokecat a..." ohlédla jsme se, ale vozíček už tam nestál. No co už, asi šel za lepší klientelou. Možná neměl rád vlky na houbičkách. A to už mi Sleifa nutila houbičky. "Ah, houbičky, jasně. Vás dva vlastně zajímají kytky, že? Já vlastně znám jednu, co by se vám mohla líbit." Dala jsme se do čarování. Nebylo to tak jednoduché, protože i když lektvar od Wua mé magii pomohl, pořád jsme s ní neuměla moc zacházet. Nicméně šlo o jednu kytku, nic co bych nezvládla. Brzy se už mezi námi skvělo Vlčí oko. "Koukejte, tohle se vám bude líbit," uchechtla jsme se. Obzvlášť teď, když tripujou. A proč nepřičarovat ještě jedno hned vedle. Země na nás kouká! "Tohle je Vlčí oko žluté. Obvykle teda roste v lese, takže tyhle dvě tu brzo chcípnou, ale já zas takový fanda do kytek nejsem, že jo. Květ a kořen se dají použít do lektvarů, ale jinak mě nenapadá, k čemu by bylo dobré. Tak jo, dejte sem tu houbu." Jaká je to legrace být tu ta jediná plně při smyslech? Hlucina svotvárná říkali? Tak jako tak jsem se do ní zakousla a pořádný kus jí slupla. "Tak jo, a co teď?"

Prosím slevu 5% za 3 žetonky pro Nycteu :>

Schváleno.

---> Rokle (přes Ostříží zrak)

Jen co jsem se důkladně vynadívala na své sněhové dílo v Rokli a zaskotačila jsem si v tajícím sněhu na louce, pokračovala jsem dál. bylo pochopitelně moudré vyhnout se v tomhle počasí lesu, protože mokrý, tající sníh měl takové nepříjemné tendence padat vlkům na hlavy. Sněhovou čapku bych schytala nerada.
Brzy jsem dorazila až k horám a neohroženě se vydala vpřed, jen abych narazila na jistého vlka s vozíčkem. "Oh, zdravím."
A to byla chyba, protože v tu chvíli mi začal nabízet nejrůznější předměty a další legrácky a já dokázala odmítat jen chvilku, než jsem se pustila do neohroženého nakupování. A že to byl nějaký nákup! Pořídila jsem si nějaké ty tlapičky do magie, ale i další drobnůstky, které mě zaujaly, protože prostě proč ne, že ano?
jenže sotva jsem byla hotová s nákupem, zjistila jsem, že moji společníci nějak zaostávají, takže jsem Wuovi poděkovala a vyrazila nazpět, abych je ještě někde po cestě neztratila. Radši už dál půjdu s nimi.


Nákup
4., 5., 6, slot - 450 kšm
magie hradba - 200 kšm a 5 rubínů
7.-10. lvl do ledu - 460 kšm
2.-10. lvl do země - 810 kšm
2.-5. lvl do hradby - 260 kšm
element vzduch - 180 kšm
celkem: 2360 kšm a 5 rubínů

Lektvar lásky - zdarma (učení kytek Zinkem)
mystery box - 50 kšm

Na celý nákup (krom předmětů, ofc) uplatňuju slevu 75 %
Celkem: 553 kšm + 50 kšm + 5 rubínů
Na účtu před nákupem: 1027 kšm a 57 rubínů
Po nákupu: 424 kšm a 52 rubínů

Mystery box - 18 - Zubní protéza

Schváleno.

---> Červená louka (přes Nejvyšší horu)

Popoběhla jsme trochu napřed, protože Ásleif ještě něco řešila na louce a Zinek... no, Zinek prostě nešel na můj vkus dost rychle. Chtěla jsem si ještě užít sněhu a možná v rokli zkontrolovat svou skluzavku, aniž by ti dva věděli, co jsem tam postavila. Ujistila jsem se, že jsou mi stále v patách a seběhla dolů do rokle, kde jsem rychle překontrolovala vlkuláka i kluziště a pokud byli ti dva v doslechu, upozornila jsem je: "Tady bacha, je tu led, tak ať neuklouznete a nevymelete se." A už jsem běžela dál přes louku a směrem k horám. nechtěla jsme se jim pochopitelně úplně ztratit, ale nutno přiznat, měla jsem po tom dlouhém odpočinku spoustu energie, kterou jsem potřebovala nějak vybít. Potřeba užít si toho sněhu, než nám roztaje, protože jak se s příchodem ráda oteplilo, bylo jasné, že dřív nebo později se to tu všechno změní na nepříjemnou břečku. Holt se už blížilo jaro.

---> Severní hory (přes ostříží zrak)

Zinek, Sleifa, Artume, Peisia, řve kytku na všechny, co chtějí poslouchat

Stejně bylo legrační, že jsem Ásleif vždy potkávala, když na něčem jela. Dobře, potkaly jsme se dvakrát v životě, ale i to se počítalo. Zajímalo by mě, jaká byla vlastně její skutečná povaha. Třeba to jednou zjistím. Třeba ne. "Pak se ho taky budu muset zeptat," řekla jsem. A vyzkoušet to.
Věnovala jsem krátký pohled té vlčici, co neposlouchala, a zavrtěla nad tím hlavou. "Ale ten tvůj kamarád vážně huhlal. Možná to prostě neslyšely." Takže když se Zinek jal ukazovat další kytku, jala jsme se opět tlumočit, aby slyšeli i ti v zadních řadách. "Tohle je Stromzitka, je jedlá a parazituje na stromech. Slyšeli všichni, co slyšet chtěli? Ano? I ty zravá tam vzadu? A ty tmavě hnědá?" Otočila jsem se na tu zrzku, co předtím neposlouchala a na tu druhou, co předtím brala kytku do tlamy. "Výborně. Tohle do tlamy brát můžete, ty jsou v pořádku." Dobře, že šedivák neukazoval nic jedovatého, s tím, jak potichu mluvil. A šedivák zavelel k odchodu a já se na něj usmála. "Přidám se k vám ráda. Já jsem Nyctea, mimochodem. Máte vy dva namířeno někam konkrétně?" Loupla jsem očkem po Ásleif. "Lissandra? Myslíš alfu té smečky tady nedaleko?"

---> Rokle (přes Nejvyšší horu)

Zinek, Ásleif, Iona

Zakřenila jsem se na ni. "Koukám, že z toho děláme tradici. Máte ještě trochu toho matroše? Koukám, že tvůj kamarád támhle to měl taky." Natáhla jsme se k ní a trochu ji potlapkala. To bude dobré, Ásleif, existenční krize se občas přihodí každému. "Já si půjdu poslechnout, co to tamten povídá." Ah, a jaké pěkné rostlinky to vypěstoval. Posadila jsem se opodál a hezky si poslechla, co říkal, načež jsem se otočila do davu a hezky to na ně zakřičela, kdyby někdo šedého přeslechl. "Violka pichlavá, pro ty kdo neslyšeli. Roste na loukách, když ji sežerete, ať už tak jak je nebo ve vývaru, blokuje magii, A píchá, takže... ne, zatraceně, tys toho vlka neposlouchala, nebo co? Neber to do tlamy, teď to říkal." To jsem se otočila na tu světle šedou, ale vypadala dost odhodlaně a neposlouchala mě. "No jak chceš," povzdechla jsem si a otočila se radši na toho šedého vlka. "Znáš ještě něco zajímavého? Třeba to, co jste s Ásleif zkoušeli?".

Reakce na Ásleif

---> Rokle (přes Nejvyšší horu)

Bylo vážně fajn, že se ta zatracená hora dala prostě po úpatí obejít. Šplhat přes ni až nahoru a pak zase zpátky dolů by se mi vážně nechtělo. Stála tu v cestě a ani ji nenapadlo, jak moc tu může překážet. No, ale dostala jsem se na druhou stranu a zjistila jsem, že se tu nachází celkem pěkná sešlost. Což znamenalo, že se tu děje něco zajímavého. A opravdu, stála tam černá pohublá vlčice nad nějakou kytkou. Hm. Kytka. Může se hodit.
"Zdravím," řekla jsem mladé vlčici. "Copak to tu máme?" Ale... ona chtěla informace. Informace, hm? No, něco v té své hlavě snad vyhrabu. Co by ji tak mohlo zajímat? "Neměla jsem toho teď čas moc podnikat, abych pravdu řekla," přiznala jsem, "takže asi žádné zajímavé novinky nemám. Akorát kdybys někdy v blízké době zavítala do rokle, tak pozor kam šlapeš, zrovna jdu odtamtud a postavila jsem tam tak trochu... no, ledové kluziště. A je u něj socha ze sněhu, takže to nepřehlédneš. Ale jestli se chceš klouzat, posluž si. patrně to tam vydrží než to roztaje nebo než to zapadá sněhem." Ale to bylo tak nějak všechno, co se novinek z mé strany týkalo. "Jinak jsme se teprve pár hodin zpátky probudila z... připadalo mi to jako zimní spánek. Přijde mi to zvláštní, bylo jaro a najednou je opět prostředek zimy. Přisuzuju to magii místních ostrovů." Zas tak mě to ovšem neznepokojovalo. Jen ať si z toho mladá udělá závěry jako chce. "Hmm, nepotkala jsi náhodou někdy nedávno některé z mých vlčat? Hádala bych, že byste si mohli rozumět, jsou zhruba ve tvém věku." Ovšem to odbočuju od tématu. A vlastně i vlčata Solfatary a jejího druha by nyní byla v podobném věku. Jestlipak se naše vlčata s Konvalinkou a jejími sourozenci potkala? Nebyl ten druh od Scallii náhodou Konvalinčin bratr? Ah, chyběli mi. Měli jsme toho tolik, o čem bychom se mohli bavit a co jsme mohli dohánět. "Nic dalšího zajímavého ti ale asi neřeknu," uzavřela jsem to a šla se podívat na tu rostlinku, která tam tak živořila ve sněhu. Co živořila, vypadala, chudák, že tu skončila zapomenutá od podzimu. Místo aby odkvetla spolu s ostatními, zůstala růst, byla příliš zvědavá, jak se krajina změní, až napadne sníh, a tak zůstala a jak na to doplatila? Zakonzervovaná ve sněhu, na první pohled stále živá, ale bylo víc než jasné, že už to má pěknou dobu za sebou. A přesto vypadala smrtí nedotčená, jak se zima postarala, aby si zachovala svou původní krásu. Bylo to na jednu stranu morbidní, ale na stranu druhou neuvěřitelně fascinující. Zima byla čas, kdy všechno umíralo. Všechno a všichni. Přežili jen ti nejsilnější. Příroda pročistila řady živých aby na jaře uvolnila místo nové generaci, která se bude prohánět po světě, ale tahle malá kytička se přesto snažila žít dál, dostat se dál. Selhala, ano, ale zkusila to. Snažila se. Hnala se za svým cílem, přestože byl nedosažitelně daleko, a nebyla právě to podstata života? Naděje? Síla jít dál bez ohledu jak to nakonec všechno dopadne? Seděla jsme tam a přemýšlela o ní. A svým způsobem jsem tu malou rostlinku obdivovala. Připomínala mi ale ještě něco. Kromě naděje a života byla... mrtvá. Připomínala mi smrt a kamarádku, kterou jsem před časem ztratila. Ah, Solfataro, chybíš mi. Bylo tomu už tak dlouho a život šel dál, ale přesto byl svět bez ní o něco chudší, stejně jako bude svět o něco chudší bez téhle rostlinky. Až sníh roztaje a přestane ji chránit ve své věčně zmrzlé kráse, nebude trvat dlouho a i ona opět zmizí, jako by nikdy neexistovala. Tak to bylo se vším. Všechno přicházelo a zase odcházelo, nic netrvalo věčně. Takový už byl život a jeho věčný koloběh. Pohodila jsem ocasem a zlehka ke květince natáhla tlapku, abych se jí dotkla. Opatrně, nechtěla jsme ji poškodit. Bylo tu kolem tolik vlků a všichni se kochali její krásou, takže co bych to byla za vlka, kdybych přišla a prostě ji zničila? Zasloužila si zůstat zachovaná alespoň do jara. Dožije se dalšího roku. Možná se tu potká s dalšími... ne, tahle rostlinka tu musela být od podzimu a bez ohledu na to, jak živě vypadala, živá nebyla. Ale možná potká sněženky a bledule, ty vyrážely ze sněhu jako první. A možná jim povypráví o zimě, o smrti a o životě. Jaké by to asi bylo, být touhle květinou? Zajímalo by mě, co řekne. Co tu celou zimu viděla. Pozorovala snad životy nás vlků, jak se pachtíme za potravou a svými vlastními povinnostmi? Jak se snažíme přežít, zatímco ona sama je ve svém vězení z ledu věčná a nesmrtelná, alespoň tak dlouho, než vyjde slunce a led se pod jeho hřejivými paprsky rozteče, aby jí připomněl, že ani ona zde nebude navěky a že její nesmrtelnost je jen zdánlivá.
Eh, z tohohle by si jeden uhnal existencionální krizi. Jak jsem tu seděla a zírala na ty rudé, časem a mrazem vybledlé lístky, na okamžik jsem si jako ta rostlina připadala, než jsem se vzpamatovala a uvědomila si že já jsem stále jen vlk a ona je stále jen rostlina. zatřepala jsem hlavou. Dost bylo rozjímání nad pomíjivostí života, dost bylo ztrácení času. Já, narozdíl od ní, do zimy přežiju a možná se sem na podzim přijdu podívat na novou generaci červených květin. Ona byla rostlina, já byla vlk, a co vlci dělali? Socializovali se. Protože koho jsme to tu v davu neviděla? Ten známý hnědý kožich? Oh ano, tuhle jsem si pamatovala. To nebylo setkání, na které bych mohla zapomenout. "Ásleif! Tak co, jak jde život?" Rozhodně líp, než život té kytky, pokud můžu soudit. "Tak co, taky si tu uháníš existencionální krizi, nebo jsem jediná?"

3) Najdi léčivou rostlinu, kterou zachoval a pohřbil sníh (osud) - 3

---> Les alf (přes Ostříží zrak)

Louka pod sněhem vypadala pořád stejně. Pořád jsem okolí poznávala, pořád to byl můj domov. Pokračovala jsem dál a seběhla dolů do rokle kde... jsem se na chvíli zastavila. Hmm, taková hezká rovná plocha? Toho by se dalo využít. V mžiku jsme se rozhodla a dala se do práce. První úkol byl odklidit sníh. Rozběhla jsem se do závěje a jala se udupávat a rozhrnovat a hrabat, až se mi podařilo vytvořit relativně pevnou, rovnou plochu. A sněhovou hromadu hned vedle. Té by se ostatně taky dalo využít. Okay, jedno hezky po druhém. Uplácala jsme tu hromadu a pokusila se jí dát alespoň trochu vlčí tvar, aby nějak vypadala. Sem tam jsme si musela pomoct magií vody a spláchnout nějaký nepohodlný sníh, na který tlapky nestačily, ale výsledek byl ucházející a nakonec to i docela vypadalo jako vlk. "Okay, ty budeš hlídat tohle vlčí kluziště, vlkuláku," nakázala jsem mu. Tak. A teď si hezky postavíme kluziště. Plocha už byla udusaná, stačilo na ni nalít pěknou dávku vody, kterou jsme si mohla snadno vytvořit, a pak už jen pomocí ledu zmrazit a kluziště bylo na světě. Si tu o to dost možná někdo rozbije tlamu, když si toho nevšimne. Například já. Rovnou jsme zacouvala pár metrů, rozběhla se, skočila na led a wheeee! A na druhé straně dolů A znova wheee,,, jenže najednou se mi zadrhla tlapka a jak jsme se klouzala, setrvačnost mi podrazila nohy a poslala mě tlamou napřed k zemi až to řachlo, jak jsme se na ledu rozplácla. Ouch. Pomalu mě to doklouzalo k okraji, kde jsme se opatrně vyhrabala na nohy. Ouch, ouch, ouch. Tohle bolelo. Jo, to mám z toho, že dělám voloviny. Ale nic zlomeného, zdá se, nebylo, a těch pár modřin budu muset přežít. Tak jo, dost už bylo blbnutí. Nechala jsme kluziště kluzištěm a vyrazila opět na cestu. Podívám se, jak vypadá první ostrov.

6) Postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného - samozřejmě ze sněhu - 1 bod
8) Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu - 1 bod
5) Vytvoř za pomoci magie něco kreativního - 3 body

---> Červená louka (přes Nejvyšší horu)

---> úkryt

Vážně byl všude sníh. kam se podělo jaro, to jsem netušila, ale ve skutečnosti mi to zas tolik nevadilo, protože moisgrisské ostrovy byly... prostě sem tam divné. Už jsem zažila podivnější a magičtější věci a tohle k tomu všemu asi docela patřilo, co? No jo, klasika. Čas vyrazit na průzkum a třeba si trochu užít zimy. Vyrazila jsem mírným poklusem skrz les a chvíli do sebe prostě jenom nasávala krásy zimy. Krajině sníh slušel. A jak se kolem mě tak vznášely sněhové vločky, neodolala jsem a začala je lovit. Chramst sem, chramst tam, hop sem, hop tam... pár těch mršek mi uniklo, ale přesto jsme do tlamy nasbírala slušnou hromádku... teda kdyby ty potvory neroztály sotva se dotkly mého jazyku. Na konci mého lovu kolem mě taky zůstala pěkná sněhová spoušť a změť otisků tlapek, ale to mě ani v nejmenším nezajímalo a... hle, byl tamto rampouch? Mmmh! Doťapkala jsme k němu a už jsem natahovala jazyk. Byl tak pěkně třpytivý a akorát v dosahu a... uh. Lehce jsem zatáhla, abych se odlepila, jenže rampouch mě nepustil. Zatáhla jsme trochu víc a lup! Zůstal mi viset na jazyku. Opatrně jsme ho vzala do tlamy a zkusila na něj dýchnout. "Hnnnnh! Puchche pochvocho!" Tohle je teď můj život, hádám... co naplat. Čas vyrazit dál.

1) Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů? - 1 bod
2) Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V) - 1 bod

---> Rokle (přes ostříží zrak)

Byli jsme spolu, ano. A všechno ostatní už nějak dopadne. Nakonec jsme se vedle něj uložila ke spánku a spala jsem... dlouho. bylo tu teplíčko a příjemně. Když jsem se probudila, pořád tu byl. Vedle mě. Ale já už dál nechtěla zůstávat v úkytu, chtěla jsme si trochu protáhnout ztuhlé svaly a vyrazit ven se krapet provětrat, protože zvenku dovnitř proudil svěží vzduch, který přímo lákal ven. Brzy bude léto a... ale když jsme vystrčila nos z pelechu, přivítal mě sníh a mráz. A tohle má být jako co? Ne že bych si stěžovala, takové počasí mi vyhovovalo, ale... neměla být trochu jiná roční doba? Čas vyrazit ven a podívat se tomu za zoubek. Vydrápala jsme se z nory a vyrazila prozkoumat zasněžený les. Dale ať si odpočine, vypadal, že pořád hluboce spí, ale já byla příliš zvědavá, než abych tu zůstala a čekala, až se probudí.

9) Ohřej se v libovolném úkrytu - 1 bod

---> Les alf