Příspěvky uživatele

< návrat zpět

V tom měl pravdu. A ani já jsem tu nebyla, abych jí pomohla. Přesto jsem řekla: "Ale dopadlo to dobře a myslím, že lítostí stejně čas nevrátíme." Mohli jsme se z toho jen poučit a příště jednat lépe, ačkoli jsem doufala, že podobné příště už nebude. Nic jsem si nepřála víc, než aby byla celá moje rodina v bezpečí.
Přitulila jsem se k němu a když navrhl, že by mohl jít se mnou a pomoct mi s roznášením špatných zpráv, přikývla jsem. "To... to bych byla opravdu ráda, děkuju." S ním po boku to najednou nevypadalo tak strašně. On možná svou kamarádku neztratil, ale přesto mi pomáhal vědět, že v tom nejsem sama. "Požádala mě, abych něco předala jedné z jejích dcer," dodala jsem ještě, "myslím, že to bychom měli udělat jako první." Budeme muset nějakou z nich najít, ale snad to nebude tak těžké. Snad budou někde tady v okolí.
Přikývla jsem. Měl naprostou pravdu. "Ten její kamarád, kterého jsem potkala, působil docela mile. Nemyslím, že by ta smečka byla zas tak špatná. Snad jsme ji vychovali dobře a umí dělat správná rozhodnutí." Usmála jsem se na něj.

"Nevím přesně, co to bylo, ale způsobovalo to kašel a problémy s dýcháním. Potkala jsem víc vlků, kteří to chytili, patrně jsi měl štěstí, že se ti to vyhnulo." Léčitel by mu o té chorobě asi řekl víc, já mohla mluvit jen z vlastní zkušenosti. Přesto jsem však pochybovala, že by Dale potřeboval znát podrobnosti. Prostě tu řádila nebezpečná choroba, která mohla i zabíjet.
Mírně jsem se od něj odtáhla, protože mluvit s ním, kdež jsme se takhle tulili, bylo poněkud nepraktické. "Myslím, že to většina z nich ani neví. Asi... asi bych je měla najít a říct jim to. Jejich strýc je patrně vůbec nezná a... a nepřipadá mi fér nechávat to na Arrowovi, který u toho byl taky. Už tak pro něj bude těžké ses tím vyrovnat." Dost možná stále ještě pohřbívali Solfatařino tělo.
Na jeho vysvětlení jsem přikývla. Tak to vypadalo, že si z něj ostrovy udělaly dobrý den. "Já jsem vás hledala na ostrovech, ale narazila jsem taky jen na Mie. A na jednoho kamaráda od Scallii, který patří do stejné smečky jako ona. Prý se přidala do Chaosu. nevím, kolik ti toho Mie už říkala, mně o tom řekla taky ona. Je to taková trochu rozporuplná smečka, co jsme tak slyšela, ale zdá se, že je tam spokojená, což je myslím to hlavní." Co bylo s Nicem, to byla otázka.

"My tebe taky." Sledovala jsem, jak Mielei odchází, a v duchu jí přála hodně štěstí. Za jiné situace bych se možná na toho jejího Deirona vyptávala víc, ačkoli jsem o něm už něco málo slyšela, ale v tuhle chvíli mě příliš nezajímal. Brzy jsme v doupěti s Dalem osaměli. "Zas o tolik ne," řekla jsem mu. "ale... právě jsem se dozvěděla, že ta nemoc, co řádí na ostrovech, připravila o život moji kamarádku. Víš, tu z daénské smečky. Ona a její druh měli vlčata v podobnou dobu jako my." ta skutečnost poněkud pokazila mou radost ze znovushledání s ním. "Ale... alespoň vy jste v pořádku. Netušíš, jak moc jsi mi chyběl. Kde jsi celou tu dobu byl? Hledala jsme vás snad všude." Přitulila jsme se k němu a zabořila čenich do jeho měkké srsti. Bylo to tak dlouho, kdy jsem tohle udělala naposledy a přesto jako by to pořád byla ta nejpřirozenější věc na světě.

Takže o Scallie nikdo nic nevěděl. nebo možná Dale ano? S ním jsme si měla hodně co říct. už jsme se neviděli kdo ví jak dlouho. Kde byl celou tu dobu? Jak se měl? Bylo mezi námi všechno při starém, nebo se věci změnily? "Můžeme jen doufat," řekla jsem Mielei. "Potkala jsem jednoho jejího kamaráda z té smečky, kam se přidala. Docela milý vlk." Ale jeho informace o mé dceři nebyly zrovna nejčerstvější. Věděla jsem, že se o sebe Scallia dokáže postarat, a doufala jsem, že pokud by opravdu byla nemocná, postará se o ni její smečka, když by se nedokázala vrátit domů, ale naděje byla to jediné, co nám zbývalo.
"Ukázala bych ti nějaký, ale nenapadlo mě ho sebrat," dodala jsme omluvně k rostlině. "Ale určitě ho poznáš. Viděla jsme jich pár na louce cestou sem. Čím víc vlků bude rostliny znát, tím lépe do budoucna." Vlastně bylo zvláštní, že mezi vlky neměla nemoc víc obětí, protože mrtvých zvířat bylo předtím všude spoustu, ale mrtvých vlků nebylo zas tolik, což pro nás bylo asi jediné štěstí. Ale i těch pár bylo příliš mnoho, pokud jsme tomu mohli nějak předejít. Ovšem teď už jsme to změnit nemohli.
Nechala jsem se objemout. "To by určitě bylo záslužné, Mie." Možná yb Solf pořád žila, kdyby něco takového existovalo? Mohli jsme něco změnit? Mohli jsme ji zachránit, kdybychom se zachovali jinak? Ale ve chvíli, kdy jsme ji našli na louce, už bylo nejspíš příliš pozdě.
Odtáhla jsem se od ní. "Ty jsi teď byla na odchodu, že? No, myslím, že já a tvůj otec máme taky co dohánět. Kdybys potkala Scalliu, vyřiď jí prosím, aby přišla domů." Poprosila jsme ji ještě a pak už se otočila na Dalea.

Takže Mielei tu nemoc chytla taky, ale podle všeho měla podobně lehký průběh jako já a Noir. Oddechla jsem si. A Mie mě ujistila, že i Nico je v pořádku. "O Scallie náhodou něco nevíte?" Potřebovala jsem vědět i co se stalo se zbylými členy naší rodiny. Měli všichni takové štěstí, aby se jim nemoc vyhnula nebo je nijak zvlášť nepoznamenala? Mohla jsme jen doufat. "Byla jsem, ale už to přešlo. nebylo to nic vážného." Neznala nic léčivého? To bylo potřeba změnit. "Roste tu na loukách taková červená, tulipánu podobná rostlina. Jmenuje se trychtýřek. Výluhy z ní jsou prý léčivé a mohly by proti takovým nemocem pomoct," poučila jsem ji. "Poradil mi to jeden vlk, kterého jsem teď nedávno potkala." Vlk, který ztratil sestru. "Mie... pamatuješ si na tu vlčici z Daénu, jak jste si hráli s jejími vlčaty, když jste byli malí? Jmenovala se Solfatara." S ušima sklopenýma k hlavě jsme se na ni podívala. "Ona... zemřela. Ta nemoc ji zabila." A já s ní byla v jejích posledních chvílích.

---> Ostříží zrak

Šla jsme rychle. Vlastně jsem pomalu běžela. Doufala jsem, že doma v úkrytu někoho opravdu najdu a nepřivítá mě prázdné doupě, jak tomu bývalo obvykle. Pro jednou jsem chtěla, aby byli všichni doma a v bezpečí, e ztracení někde na ostrovech na výpravě. Potřebovala jsem je vidět a ujistit se, že jsou všichni v pořádku. Brzy jsem dorazila do Lesa alf a odtamtud se vydala známou cestou k domovu. Nikde jsme se nezdržovala a neztrácela čas, i když jsem dobře věděla, že spěch ničemu reálně nepomůže. Buď doma budou nebo nebudou, to jsem ovlivnit nemohla. na okamžik jsem zachytila Nicův pach, ale byl to takový malý závan, až jsem pochybovala, že jsme si to nevymyslela. Brzy už jsem uviděla náš strom, pod kterým se nacházel vchod. A co víc, ucítila jsme dva známé, čerstvé pachy. Mielei a Dale! Svého druha jsme hledala kdo ví kde, a on byl přitom tady. "Dle! Mie!" na nic jsem nečekala a už jsem lezla dovnitř. byli tu. nemohla jsme uvěřit vlastním očím. ještě Nico a Scallia a byli bychom kompletní, ale v tuhle chvíli jsem byla ráda i za dva členy své rodiny. "Moc ráda vás opět vidím." Musela na mě být vidět zřetelná úleva. Byli tu. byli oba v pořádku. "Není nikdo z vás nemocný, že ne?"

Bylo mi Arrowa líto. Truchlila jsem stejně jako on, ale přesto jsem si nedokázala představit tu bolest, kterou právě procházel. Nerozmlouvala jsem mu, že není mrtvá. Sám musel vědět, že je to pravda a že jeho slova a protesty nic nezmění. Musel se s tím vyrovnat sám. "Myslím... myslím, že by se jí líbilo někde na té velké hoře kus odtud. Bude moct i po smrti shlížet na svět," řekla jsem Excelovi. Prožila velký kus života tady, nedokázala jsme si představit lepší místo. Navíc to nebylo zas tak daleko.
Excel pak začal mluvit o rostlinách, Zamrazilo mě, když jsme si vzpomněla na konverzaci, kterou jsem nedávno vedla s Noirem, a kde přišla řeč na hodně podobné téma. Rostliny dokázaly zachraňovat životy. "To máš pravdu..." souhlasila jsem. Kdyby se objevil nějaký vlk, který by pro Solfataru připravil lék včas, možná, že by tu s námi ještě byla? Možná bychom teď nepřemýšleli, kam uložit její tělo? "Děkuju, Exceli," řekla jsem. "Pokud nevadí... nechám vás tu s ní o samotě." Připadala jsme si tu nyní trochu nepatřičně. Tohle byla její rodina a já... já byla jen kamarádka. Dobrá kamarádka, jistě, ale připadalo mi správné, aby ji formálně pohřbili oni. Mimo to, teď, víc než předtím, jsem začala pociťovat neklid. Potřebovala jsem najít svoji rodinu. Potřebovala jsem se ujistit, že jsou v pořádku. Solfataře už nikdo nepomůže a byla tu v dobrých tlapách, ale já svého druha a vlčata neviděla už kdo ví jak dlouho? Možná někoho z nich také postihla nemoc? Možná potřebovali mou pomoc? "Já... musím se vrátit ke své rodině. Musím je najít." Podívala jsem se z jednoho na druhého, pak naposledy na tělo své kamarádky. Nevěděla jsem, co dalšího bych měla udělat nebo říct, takže jsem se prostě rozloučila a vyrazila domů.

---> úkryt v Lese Alf (přes Les Alf)

Navzdory našim snahám bylo příliš pozdě. Odmítala jsme přijmout to, co Solf už věděla, totiž že umírala a tohle byly naše poslední společné chvíle. "Postarám se o to," slíbila jsem jí. Netrvalo dlouho a vydechla naposledy. Cítila jsem, jak mi po čenichu stéká první slza. A za ní druhá. Zůstala jsem ležet vedle ní a tiše plakat. "Byla to moje nejlepší kamarádka," řekla jsem šedému vlkovi. "Nikdy jsme si nemyslela... nikdy by mě nenapadlo..." že to dopadne takhle. Byla ještě mladá a měla toho tolik před sebou. nemoc, která mně a Noirovi jen trochu znepříjemnila den, ji připravila o život. vyčerpala její tělo tak, že už s ní dál nedokázala bojovat. nakonec jsem se natáhla a opatrně stáhla z jejího ocasu šperk, abych splnila její poslední přání. Schovala jsem ho zatím do svého šátku. nepřipadalo mi vhodné, abych ho sama nosila na ocase, i když by to patrně bylo lepší místo.
Pak nás ale vyrušil nově příchozí. Mladého vlka jsme neznala, ale musela bych být hloupá, abych nepochopila, o koho jde. "Arrow..." oslovila jsme ho jemně, "Ona se nevzbudí, je..." je mrtvá. Nedokázala jsem to však vyslovit. Skutečně vypadala, jako by jen spala. jako by se mohla každou chvíli probudit. pach smrti však říkal něco jiného. Vstala jsem a pokusila se Arrowa dotykem ukonejšit, ale nebránila jsem mu, aby přišel k tělu své matky. Každý truchlil jinak. Tohle byla pravděpodobně první ztráta blízkého, kterou zažil a musel se s tím vypořádat po svém. Připojila jsme se tedy k Excelově proslovu. "Byla jsi ta nejlepší kamarádka, kterou jsme si kdy mohla přestavit. odpočívej v pokoji, budeme na tebe navždy vzpomínat." Otřela jsem si tlapkou slzy. "Budeš nám chybět."

Byla vzhůru. Poznávala mě. A poznávala i druhého vlka, kterého jsem já neznala. To bylo dobře, ne? To bylo dobré znamení. Nebyla jsem slepá abych neviděla, že je na tom špatně a že je tohle spíš poslední chvilka jasného uvažování před smrtí, než dobré znamení, ale to jsme si nechtěla připustit. Byla to moje nejlepší kamarádka a měla rodinu, která ji potřebovala. "Cokoli potřebuješ, jsem tu pro tebe," řekla jsem jí. "Ale neměla bys moc mluvit, zbytečně tě to vyčerpává." Musela mít stejnou nemoc jako já a Noir, ale mnohem, mnohem horší. Pokud ji taky přemáhal kašel a špatně se jí dýchalo, měla by šetřit dechem. Podívala jsem se po vlkovi, Excelovi, "Mám v lese kus odsud doupě, ale nevím, jestli to není moc daleko." Ale tady na louce jen těžko najdeme něco lepšího. Budeme to muset alespoň zkusit. neovládala jsem ani vítr, ani oheň, abych nás mohla ochránit před nepřízní počasí. Museli jsme to alespoň zkusit. Museli jsme jí pomoct. Nemohla tady přece umřít. nemohla jsme ztratit svou nejlepší kamarádku. Neviděly jsme se tak dlouho a nyní se shledáme takhle. Pokusila jsme se vlkovi pomoct ji naložit na jeho hřbet, ale vzdal to příliš brzy. Možná... možná ji můžeme ochránit před počasím jinak? Zahřát ji vlastními těly? Bude to lepší, než se snažit ji přemístit? Přitiskla jsem se k ní z druhé strany než on. "Oba jsme tu s tebou, slyšíš? Bude to zase dobré." Ale věřila jsem tomu?

---> Rokle

Vylezla jsem na druhé straně z rokle. Les už byl na dohled, už jen stačilo dostat se přes louku. Těšila jsem se, až se stočím do klubíčka v našem doupěti a pořádně si odpočinu někde, kde na mě ani nefoukalo, ani nepadal sníh. Nedostala jsme se však daleko, když jsem si všimla velkého šedého vlka, kterého jsme neznala, jak se dívá na něco tmavého, co leželo na zemi. zamračila jsem se. Dělo se tu něco? Vlk nevypadal, že by to byl jeho úlovek, protože jsem zaslechla, jak na to tmavé mluví. byl to snad jiný vlk? Potřeboval pomoct? "Dobrý den, děje se tu něco?" oslovila jsme ho, jakmile jsem se dostala blíž. Hromadu chlupů na zemi jsem zpočátku nepoznávala, ale když jsme se dostala blíž a mohla si ji lépe prohlédnout, netrvalo mi dlouho identifikovat známý černý kožich se zlatavými znaky. Solf vypadala otřesně. Proč ležela tady uprostřed louky? Proč byla tak vychrtlá? Dýchala, to jsem viděla, ale jestli jí nebylo dobře, musela se dostat někam do tepla, ne ležet tady. "Solf? Solf, slyšíš mě?" Opatrně jsem do ní strčila čenichem.

---> Červená louka (přes nejvyšší horu)

Pokračovala jsme v chůzi dál. Podařilo se mi najít příjemnou cestičku, která vedla kolem nejvyšší hory. musela jsme si sice dávat pozor, aby mi na zledovatělé, úzké cestě nepodklouzla tlapka, ale to mi nevadilo, protože jsme klidně mohla jít pomalu. Měla jsem zimu ráda, ale musela jsme uznat, že led na cestách zas tak moc nemusím. Led na jezeře, to bylo něco jiného, s tím byla legrace, ale tenhle akorát ztěžoval život.
Nechala jsem horu za zády a pokračovala dolů do rokle. nemusela jsem scházet až úplně dovnitř, potřebovala jsem ji jen obejít a dostat se na druhou stranu. Průzkumy podzemí mě zas tak nelákaly, obzvlášť ne teď. cesta už mě pomalu ale jistě začínala unavovat.

---> Ostříží zrak

---> Mlžná louka (portálem přes Sněžné tesáky)

Pokračovala jsem v chůzi dál. Měla jsem pocit, že už se ta nemoc zlepšuje, ale možná za to mohl akorát studený vzduch, díky kterému se mi volněji dýchalo. Domov se každým krokem přibližoval. Prošla jsem přes portál a uviděla před sebou červenou (nyní spíš bílou) louku. V dálce za ní se tyčila nejvyšší hora, kolem které jsme musela projít. pak přes rokli, loukou, do lesa, a už tam budu. jestlipak tam potkám někoho z rodiny? Měla jsme pocit, že jsme se doma docela míjeli. Možná že v lese narazím i na někoho z Daénské smečky. I když by asi bylo lepší, kdybych nikoho nepotkala, aby ode mě tu nemoc ještě nechytil. Alda Daénu by asi nebyla ráda, kdyby jí lehla půlka smečky kvůli nemoci, kterou by tam dotáhla tulačka. No, uvidíme koho potkám.

---> Rokle (přes Nejvyšší horu)

---> Zlatý les (přes Zubří pláň)

Opustila jsme les a zamířila směrem k horách, jak jsme původně navrhovala i Noirovi. Mohla by tam být nějaká pěkná jeskyňka, kam bych se mohla schovat před větrem a vyležet se. Byla jsem si už docela jistá, že jsem nemocná, protože škrábání v krku neustávalo a stejně tak jsem kašlala víc, než bych kašlat měla. Možná bych udělala nejlíp, kdybych rovnou vyrazila domů, ale nechtěla jsem nakazit svého druha nebo některé z vlčat, kdyby tam náhodou byli, navíc to byl pěkný kus cesty.
vyběhla jsme z lesa, překonala první louku, a ponořila se do mlhy. Se sněhem, který pokrýval zem, jsem si nyní připadala, jako by kolem mě neexistovalo nic, než nekonečné bílo. pamatovala jsme si však směr a mířila neúnavně, i když trochu pomaleji, abych se nepřetěžovala, k horám. V horách jsem sice neobjevila úkryt, zato jsme našla portál, a skočila skrz něj. Alespoň budu blíž k domovu.

---> Červená louka (přes Sněžné tesáky portálem)

Skutečně bylo zvláštní, že se tu nepohybovaly žádné hlídky. Ale nebyla to moje smečka, tak jsme to nehodlala moc řešit. Jestli jim nevadili cizinci u hranic, byl to jejich problém a bylo to na jejich zodpovědnost. "Možná to tak máte lepší, že nemusíte hlídat hranice," podotkla jsme ohledně Noirovy smečky.
Noir se ke mně přidal v úkrytu, který jsme našla. taky jsme nějak neřešila, jestli se dotýkáme nebo ne. Proč taky? Alespoň nám nebude zima a jestli se nám povedlo chytit nějakou chorobu, byla trocha tepla akorát vhod. Stejně byl moc mladý a já moc zadaná, aby kohokoli z nás zajímalo, že se tu krčíme v malém doupěti. "Ale rozhodně to zní zajímavě," podotkla jsem a složila hlavu na tlapky. když na nás nefoukalo, bylo v lese hned mnohem příjemněji a trocha odpočinku s nemocí jen pomůže. Usnula jsem docela rychle.

Probuzení bylo poněkud drsné. Větru se patrně nelíbilo, že jsme se před ním schovali a teď tu tak klidně spíme, protože se po čase obrátil a začal fučet přímo do našeho úkrytu. Probudila jsem se jen chvilku po svém společníkovi a zpražila vítr pohledem. Z úkrytu jsme se zas tak nehrnula, ale když se Noir zvedl a řekl, že půjde, přikývla jsem. "To budu ráda, děkuju. Šťastnou cestu a zatím se měj." Sama jsme ještě chvíli poležela, ale protože vítr nevypadal, že by hodlal změnit směr, také jsem se zvedla a vyrazila pryč.

---> Mlžné pláně (přes Zubří pláň)

"To já taky ne," přiznala jsem. To bychom se asi museli zeptat přímo nějakého vlka, který se léčitelstvím zabývá, pokud bychom chtěli vědět víc. Ve výsledku na tom ale stejně nezáleželo, protože už jsme oba byli nemocní, tak nebylo důležité kde jsme to chytili. Hlavní bylo se toho zas zbavit. Jeho prohlášení mě nejdřív poněkud zarazilo, ale pak jsem si uvědomila, že má vlastně pravdu. Smrt k životu patřila. Byla smutná, jistě, ale nikdo nežije věčně. A dokud neumře nikdo z mé nebo z jeho rodiny. Nemohli jsme se zajímat o všechny.
"Tak můžeme zůstat tady. Snad nejsme moc blízko místní smečce... ale i kdyby, myslím, že by se o nás neměli dvakrát zajímat, dokud jim nelezeme na území." Porozhlédla jsme se kolem a brzy zahlédla padlý strom, který pod sebou vytvářel chráněný prostor, kam by alespoň nemuselo foukat a kde bychom mohli chvíli posedět. "Co třeba támhle?" V lese sice nefoukalo tak, jako třeba na louce, ale mít kolem sebe alespoň tři stěny bude pořád lepší.
Poslouchala jsem jeho vyprávění o magii, zatímco jsem se šla uvelebit do objeveného úkrytu. "Takže to má i praktické využití. Rozhodně to zní jako zajímavé magie." Podle všeho s ní ještě tolik neuměl a teprve se učil, co která barva znamená a co ta magie dokáže, ale na to jistě přijde. "Potkal jsi už nějaké vlky, kteří by ji ovládali také?"