Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ale ne, já totiž nejsem o moc lepší a poslední dobou jsme pořád někde pryč. :) (Navíc cihly nejsou můj styl a rozbíjení hlav taky ne.)

To klouzání opravdu nebyla zábava, kterou bych plánovala nějak vyhledávat. Jednou to stačilo. Já mám radši pod tlapkami pevnou zem. "Tři sourozence říkáš? Vsadím se, že se jmenují Léto, Podzim a Zima." Ušklíbla jsem se. Ne že by to nebyla pěkná jména, a i počtově to sedělo.
"No, já ti nic nevyčítám, to přenechám tvým rodičům. nejsem tu přece od toho, abych se tě snažila vychovat, nebo snad ano?" Byla to řečnická otázka. Copak někdy strážní andělé, kterým jsme teď v očí toho mrňouse byla, někoho vychovávají? Ne, jen chrání, případně ukazují cestu. "Ale máš asi pravdu. I když bych řekla, že tak malé vlče jako ty zažije spoustu situací, při kterých by strážného anděla potřebovalo." A pak jsme ještě opravila své jméno. bylo trošku neobvyklé, pravda, a nedivila jsem se, že ho neřekl správně. "Nyctea, ale klidně mi říkej i takhle. Nebo jakkoli jinak budeš chtít." Usmála jsem se na něj. Přeskočila jsme jednu hromádku sněhu, která mi stála v cestě a pak vyrovnaným tempem pokračovala k horám. "No, nemusela by. Snad jsme ji dostatečně zaměstnala tou cestou do panství andělů. Zdálo se, že to s tím myslel vážně." Jo, občas to holt vyjde. Radši jsem si ale ani nechtěla představovat, jak by to dopadlo, kdyby mi neuvěřil. Jsem ještě moc mladá na to, aby mě někdo sežral, nebo abych byla placka. Stejně tak by nikdo neměl věznit vlčata.
Všimla jsem si jeho sklopené hlavy. bylo možné, že se staděl za svůj strach? Možná bych mu mohla trošku zvednout náladu. "To já také." Přiznala jsem. "Ale víš, říká se, že statečný není ten, kdo se nebojí, ale kdo se bojí, ale přesto se nenechá svým strachem ovlivnit a udělá to, co považuje za správné. zapamatuj si to, až se příště dostaneš do podobného průšvihu." Dobře, původní znění bylo trošku jiné a já si to pořekadlo upravila, jak se mi hodilo, ale význam byl v podstatě stejný. "A ty jsi neutekl, přidal jsi se k tomu, co jsem říkala já." Dodala jsem.

"Neboj, hory znám." Ujistila jsem ho s úsměvem. jeho nadšená reakce byla docela roztomilá. A klouzání na ledu stejně tak. "No... nevím, nevím... ale tak jo." Změřila jsem si led pohledem a pak na něj skočila. Tlapky mi samozřejmě podjely a chvíli jsme měla co dělat, abych se jak dlouhá, tak široká nerozplácla. Zabrzdila jsem až o malou hromádku sněhu dál a přesunula se opět na pevnou, neklouzavou zem. Doklusala jsem k vlčeti. "Jaro? to je docela nezvyklé jméno." Podivila jsem se. "každopádně mě ale těší, Jaro. Ale já nejsem Andílek, nejmenuju se tak. Jsem Nyctea." Zkusila jsem napodobit jeho úklonu, ovšem nebyla příliš povedená. No co? já nejsem typ vlka, který je zvyklý se klanět. A to ani jen tak z legrace.
Zdálo se ale, že už se opravdu chtěl vrátit domů. Opět jsme vyrazila směrem do hor. "Tak předvést, ano?" V mém hlase byl slyšet mírný nesouhlas. ne že bych já jako vlče rodiče nějak zvlášť poslouchala, ale později jsem zjistila, že někdy opravdu měli pravdu. 'Neskákej do té vody, Nycteo, je ještě moc studená a nastydneš.' nebo 'Pozor, tenhle kámen klouže, vyhni se mu.' A mnoho dalšího.
Ale pak jsem se opět usmála a pohlédla na vlče. "Ale víš co? Myslím, že už jsi se dostatečně potrestal sám." Uzavřela jsem to. Takový Yetti, zima a vánice... to opravdu není žádná úžasná věc. A Jaro si teď už pro příště lépe rozmyslí, jestli rodiče neuposlechne. Stejně jako kdysi já, i když mě yetti nikdy neunesl.

"To je dobfe." Řekla jsem si spíš pro sebe a zadívala se na hory. Vlče už začínalo být docela těžké. Ráda bych ho co nejdřív položila, ale pokud by znova zapadlo do sněhu, mohlo by se nachladit a to jsem nechtěla. "No, tak tam zajdeme a zkusíme je najíf, co tomu fíkáš?" Zamířila jsem naznačeným směrem. Konečně jsme se dostala na místo, kde se země zdála pevnější a vlče tam položila. "Máš ty vůbec nějaké jméno?" zeptala jsem se ještě. Určitě měl, bylo by zvláštní, kdyby ne. "Víš, ale nemyslím si, že by jsi měl dostat výprask za to, že tě unesl yetti. To by bylo trošku nefér, ne? Já bych řekla, že budou hlavně rádi, že tě mají zpátky." Sdělila jsme mu svou domněnku.
Pokračovala jsme volným tempem, aby mi ten mrňous stačil, dál k horám a maličko se přikrčila před větrem. Snad z toho nebude bouřka, ta by nám tak ještě chyběla. No, nejdřív zabloudit, pak ještě ta první bouřka, pak potyčka s yettim a teď ještě další bouřka? nebyl by to už opravdu špatný den? takovou smůlu snad zase nemám, ne? Ale až se dostaneme do hor, bude větší šance najít nějaký úkryt, než tady. Omluvu vlčete jsem jen tak přešla, mě moje řeč taky připadala legrační.

"O to jsem se také snažila. Ale netušila jsem, že mi vážně bude věřit." Odpověděla jsem s úsměvem. "A ne, neodejdu. tedy dokud se neujistím, že nejsi v bezpečí a že se o tebe má kdo postarat." Nemohla jsem se o něj přece starat sama, nebo s ním zůstat. Musel mít někde rodiče, jen kdybych věděla kde. "Poslyš, nevíš náhodou, kde tvoji rodiče žijí? Kde mají doupě a tak?" Šla jsem za vlčetem. tak rychle, abych mu neutekla, ale zároveň ne tak, aby se mi ztratil z dohledu. Naštěstí jeho kožich nesplýval se sněhem. Doufala jsem, že bude vědět, kam máme jít. "No, doufám, že ano, ale nevím, kde bydlí..." Skočila jsem za ním a vytáhla ho ze sněhu. I já jsem se v tomhle místě dost bořila, což se mi moc nelíbilo. "Dáfej fi pofof kaf flapef." Napomenula jsem ho a pomalu pokračovala i s ním v tlamě dolů z kopečka, hledajíc pevnější zem, nebo alespoň místo, kde by bylo míň sněhu, kam bych ho mohla zase položit. Byl docela těžký.
Pokud ale sám nebude vědět, kam máme jít, mohl by to být docela problém. Najít tady někoho konkrétního, koho ani neznám, by mohlo zabrat celou věčnost, neměla jsem ani přehled o tom, jak je tohle území velké.

"Bude mi ctí." Zamumlala jsem ještě a čekala, dokud nebyl yetti bezpečně z dohledu. Kdo ví, třeba opravdu ono místo, kam jsme ho poslala, najde a stane se andělem. A nebo během své cesty pochopí, že existují věci, které pokud nemá, tak ani nezíská, jako například rozum a schopnost improvizovat.
Jakmile byl pryč a my jsme byly v bezpečí, sklonila jsme hlavu k vlčeti a něžně mu olízla tvář. "Myslel jsi si, že bych mu tě nechala?" zeptala jsem se s úsměvem. "A ne, nejsem tu proto, že musím. Opravdu si myslíš, že ochrana někoho jiného je trest? Ne, jsme tu proto, že tu chci být. A nebo spíš proto... že jsem tak trošku zabloudila a nevím, jak se odsud dostat zpátky..." Druhou část jsme řekla o poznání tišeji a rozhlédla se. Už nebyla sněhová bouře a naopak bylo vidět poměrně daleko. Viděla jsem odsud až kamsi do dálky na vrcholky hor. "Ale myslím, že když půjdeme támhle, tak bychom měli dorazit někam, kde bude tepleji." Dodala jsem s úsměvem. "Půjdeš sám, nebo tě mám nést? Nebo bys si radši odpočinul?" Zeptala jsem se vlčete. vypadalo, že je mu zase zima a i když nebezpečí už snad nehrozilo, nechtělo se mi tu zůstávat. "A tvoji rodiče mě neposlali, spíš nějaká šťastná náhoda." Pro něj určitě šťastná. jestli i pro mě, to už bylo trošku spekulativní.

S tím, že jsme mu přikázala, aby prosil vlče jsem to zjevně přehnala, pokud se tak dalo usuzovat z yettiho reakce. jeho odpověď 'On sejmout nebo já sejmout' by mi možná za jiných okolností připadala legrační. za okolností, že by tím nemyslel udělat ze mě nebo z vlčete, případně z obou, krvavou kašičku. tentokrát už jsem ale nijak nezareagovala na Chlupáčovu prudkou reakci. Možná že jsem ji tak trošku čekala. Možná že kdybych byla pravý strážný anděl, tak bych teď yettimu vynadala, jenže jsem nebyla a nepřipadalo mi to jako zrovna bezpečné. Yetti se ukázal jako kapánek ješitný.
Podívala jsem se na malé vlče a souhlasně přikývla. Bylo to myšlené jako pochvala a zároveň poděkování, že moje představení nepokazil. Pak jsem se otočila opět na Yettiho. "Takže všechno. Dobře. Řeknu ti jak, ale jak s mou radou naložíš je jen na tobě." Mluvila jsme důležitým tónem, jako bych yettimu sdělovala nějaké tajemství. "Správně bych to neměla říkat nikomu, než pár vyvoleným, ale zachoval jsi se správně a proto teď pozorně poslouchej." Rozhlédla jsem se, jako bych snad kontrolovala, jestli nás nikdo nesleduje a pak tišším hlasem pokračovala. "Abys ovládl magii... všeho, jak jsi ji nazval, je nutné, abys splnil obtížný úkol." Úmyslně jsem se vyhýbala přímým příkazům. Pak jsem přelétla yettiho hodnotícím pohledem. "I když pro tebe zřejmě nebude tak obtížný. jsi silný a už teď mocný." Nadechla jsem se. "jedná se o dlouhou cestu přes moře do Plovoucího města, kde žijí strážní duchové. Jeho přesnou polohu ti nesmím prozradit, protože bych tím porušila pravidla úkolu, ale následuj své instinkty a najdeš ho. Nemusíš nijak spěchat, cestu tím neurychlíš. Duchové tě budou podrobovat různým zkouškám a za jejich splnění tě vždy odmění a až dopluješ až k jejich chrámu, staneš se jedním z nás." Hrdě jsem vypjala hruď. "Ale pamatuj, cestou ti nesmí žádná jiná živá duše poradit nebo pomoct. I já ti smím prozradit jen pravidla úkolu."
To bylo tak všechno co se mi podařilo vymyslet. Byla jsme na sebe docela hrdá, protože to dávalo smysl.
O krok jsem se k yettimu přiblížila. "A ještě jedna rada. Až budeš strážným andělem, dávej si pozor, ať se na tebe ostatní duchové nerozzlobí. Jinak skončíš jako já jako poskok nějakému smrtelníkovi." zatvářila jsem se... no, ne zrovna nadšeně a podívala se na vlče.
Ještě naposledy jsme se otočila na yettiho a věnovala mu drobnou úklonu. "Ať tě štěstí provází a už brzy tě přivítáme mezi námi." Rozloučila jsem se obřadně, vzala vlče do tlamy a pomalým, ale jistým krokem s ním zamířila pryč.

Moje malé divadýlko mělo efekt, v který jsem ani nedoufala. Zastavila jsem se a překvapeně na yettiho zamrkala, jako bych ho snad viděla poprvé. nemusela jsme to ani hrát, moje překvapení bylo opravdové. A to ze dvou důvodů? "Moje? Propouštíš ho?" zeptala jsem se a než jsme stačila něco pokazit, připomněla jsme si pravidla téhle hry. "Dobře, ale než ho necháš běžet, měl bys ho poprosit, aby z tebe sejmul onu mocnou magii. Pak tě už nebude ohrožovat." Mrkla jsem na vlče. Doufala jsem, že to teď nepokazí nějakou otázkou jako třeba jak to má udělat. Nebo prohlášením, že žádnou magii nemá, to by byl asi největší průšvih. "Věřím, že tvé prosbě vyhoví." Byla jsme v pokušení dodat ještě něco typu že když yetti pochopil, že udělal chybu a pokusil se ji napravit, měl by dostat šanci, ale tušila jsem, že by to tu hromadu chlupů mohlo naštvat.
Napřímila jsem se a chvíli si yettiho mlčky měřila. "Umět magii? Kterou myslíš? magii, kterou ovládá to vlče, nebo magii strážných andělů?" Honosný název pro obyčejné používání mozku. Problém ale byl, že budu muset opravdu vymyslet nějaký způsob, jak by se to mohl naučit. Přesněji přechytračit ho tak, aby mě ani vlče už nepronásledoval a byl zaměstnaný nějakou jinou činností. Mohla bych ho třeba poslat na nějaké vzdálené místo...

To je tedy divný účel. To ho chce jako ozdobu? Pomyslela jsem si. "Jak myslíš, tvoje věc. Říká se ale, že nic nelze udržet zavřené proti jeho vůli. A u tohohle to platí dvojnásob. A ne, necítí. O tom ty nerozhoduješ." věděla jsem, že mě poslouchá, i když už očividně došel k závěru, že ho údajná magie vlčete nemusí zajímat. "Tak si tu magii užij, bude legrace to pozorovat." Usmála jsem se na jeho záda tím nejzákeřnějším úsměvem a nechala zlomyslnost proniknout i do mého hlasu. "Výraz v tvojí tváři, až zjistíš, že jsem měla pravdu a už bude pozdě cokoliv změnit."
Dobře, jeho reakce teď už nebyla úplně podle plánu a mě začínaly docházet nápady. Zaútočit jsme nemohla, tím bych pokazila úplně všechno a navíc i pravděpodobně nepřežila déle než pár vteřin. "No, podle toho, co ten mrňous říká, se mu uvěznění nelíbí a ty už vůbec ne." Mluvit s yettiho zády bylo příjemnější, než když na mě koukal.
Zadívala jsem se na ledové střepy. Každopádně jsem měla v rukávu, nebo spíš pod packou ještě jeden nápad. Pokud byl tedy troll tak hloupý, jak jsem doufala. Sice se na mě nedíval, ale určitě mě pořád slyšel. Narovnala jsem se a hlasitým, rozkazujícím hlasem pronesla. "Já, Strážkyně, vám přikazuji rozestupte se." Tohle byl celkem risk, doufala jsem ale, že to vyjde. Jakmile jsme dořekla tuhle větu, která by pro náhodného pozorovatele s vyšším IQ musela připadat hodně hloupě už proto, že za ní nenásledovala žádná reakce a ledové kusy od sebe byly dost daleko, abych mezi nimi prošla, jsem se protáhla mezi ledem a pokračovala dál přímo rovně, doufajíc v nějakou yettiho reakci.

Možná jsme používala až příliš složitá slova. Ta tupá hromada chlupů vypadala, že mi rozumí tak polovinu toho, co říkám. Přinejlepším. Možná jsme o něm měla až příliš vysoké mínění.
"Zavřít. Fajn. Ale k čemu ti dál bude. Moc k jídlu to není, je to malé..." To byl můj osobní zájem, zjistit, k čemu mládě chce. Ten byl ale až na druhém místě, proto jsme se přiměla vrátit k původnímu tématu. "Anděl je magická bytost, sloužící dobru. Většinou dobru všech." Vysvětlila jsme poměrně jednoduše. Dokázala bych to určitě popsat tak, že bych ho v tom náležitě zamotala, ale něco mi říkalo, že by to nemusel být ten nejlepší nápad a že můžu udělat i jiné věci.
Krátce jsem vyhledala pohled malého vlčete a nenápadně na něj mrkla. Snažila jsem se tím říct, že neodejdu, že ho té obludě nenechám. Pak jsem se pohledem vrátila k Yettimu. "Pravidla? Pokud vím, nejsou složitá. Ta magie chrání ty, kteří chrání toho mrňouse a ubližuje těm, kteří dělají něco, co se mu nelíbí." To nebyla lež a bylo to jednoduše řečeno. Dobře. Tvorova následující reakce mě už přiměla o kousek uskočit. nečekala jsme ji a už takhle byly moje nervy napjaté k prasknutí. rychle jsem se napomenula. V klidu, jen se předvádí. A pořád se mě nepokusil zamáčknout, no ne? jediná dobrá zpráva.
"Máš pravdu, jsi ničivý, jsi silný i úžasně mocný. Ale proti tomuhle ti tvá síla nepomůže. Musíš tu magii znát, abys ji dokázal zničit." Zareagovala jsme pohotově. "A ne, já nebudu dělat nic. Jen ti říkám, co musím. Pro mě za mě, klidně si ho nech, následky poneseš ty."
Zamířila jsem k ledové hradbě, kterou vytvořil a zastavila před ní, měříc si ji pohledem a záměrně se otáčejíc k yettimu zády, což sice mohl být špatný nápad, pokud by se rozhodl mi ublížit, ale nakonec, co by se změnilo, kdybych jeho útok viděla? měla bych dost času na obranu nebo útěk?

Poslechl. To bylo dobře. vyhrabala jsem se z hlubokého sněhu, otřepala se a zadívala se na Yettiho. Takže ho to přece jen zajímá. To je dobře. "Fajn, tak já ti to tedy řeknu. je fér, abys byl varován." Odpověděla jsem ledabylým tónem a postavila se čelem k yettimu. "Tohle vlče totiž není tak docela obyčejné, ale toho jsi si všiml, řekla bych, když o něj tak stojíš." Slova jsme doplnila kývnutím k jeho obří tlapě, která malou hnědou kuličku svírala. "Ale měl bys zvážit, jestli ti tvůj záměr za to stojí. Co s ním vůbec plánuješ, pokud ti tedy nevadí, že se ptám?" Otázku jsem přidala čistě ze své zvědavosti a pak jsem pokračovala dál. "Víš proč tu jsme já?" tahle otázka byla naopak řečnická, ale stejně jsem měla podezření, že mi ta hora bílé srsti odpoví. "Abych varovala každého, kdo se na to vlče pokusí jen sáhnout." rychle jsme přemýšlela, jak budu pokračovat. Přílišné protahování by mohlo onu obludu znudit. "Říká mi Andílku, jak jsi si všiml, ale já nejsem tak docela Anděl strážný. Ne v pravém slova smyslu. Jak jsme řekla, jen mám varovat kohokoli, kdo s tím mrňousem bude mít nějaké plány." Mávla jsem ocasem ze strany a stranu a na okamžik se odmlčela. také jsme se podívala kamsi nalevo od sebe a chvilku tam zůstala zírat, než jsme se otočila zpět k Yettimu. Snažila jsem se tím dát najevo, že mě tenhle rozhovor nudí a měla bych ho co nejdřív ráda za sebou. Skoro jako by to opravdu byla nějaká nepříjemná povinnost.
Povedlo se mi to docela věrohodně, vzhledem k tomu, že jsem tohle dohadování opravdu už chtěla mít z krku. I když z jiného důvodu, než je nuda.
"A tak to říkám i tobě. na tomhle vlčeti něco je, nesmím říct, co přesně, to je proti našim pravidlům, ale jedná se o velmi prastarou magii, silnější než kterákoli jiná. o magii, která je pokladem, ale i prokletím zároveň." pochybovala jsem, že tomu tupohlavovi dojde, že to, co označuju jako magie, je přátelství a také ten důvod, proč vlčice chrání mláďata. A to i když někdy nejsou jejich. na okamžik jsme se ještě zamyslela, co bych mohla dodat. Zase jsme to nesměla přehánět. Nakonec, v obavě, že by si to mohl yetti vyložit nějak jinak a chtít si to otestovat, třeba tím, že vlčeti ublíží, jsme dodala další větu. "Je to opravdu zvláštní magie, na první pohled nezjistitelná, ale s obrovskou silou, která útočí pomalu a nikdy nezmizí, ale je ničivá." Doufala jsem, že nepoužívám moc složitá slova. Tohle už popisovalo spíš pomstu, ale podstata byla stejná. "Takže si ho klidně nech a já půjdu. nebo chceš ještě něco vědět?" Dokonalá ukázka znuděného tónu.

"Fajn, tak mi nevěř, mě to, co se stane tobě, přece nemusí zajímat." Odpověděla jsem tonem, který naprosto jasně vyjadřoval můj nezájem. Když mě ale chytl za nohy a vytáhl nahoru, měla jsem co dělat, abych poděšeně nezakňučela. To byl hloupý nápad otočit se k němu zády.
nasadila jsem naštvaný výraz. "Pf, to sotva. Proč bych měla říkat něco někomu, kdo ani nemá slušné vychování? Jestli se chceš něco dozvědět, polož mě na zem." Docela se mi povedlo mluvit rázně a rozhodně, dokonce i s náznakem vzteku, kterým jsme maskovala strach. Dokud jsem stála na zemi, bylo to celkem dobré, ale teď už se tvor zřejmě rozhodl, že vím něco důležitého. Jen aby ho ještě nenapadlo, že to ze mě vytluče. Krátce jsem se podívala na vlče, bez jakéhokoli výrazu, abych si své představení nepokazila. Doufala jsem, že pochopí, že teď už je na útěk trošku pozdě.
Také mě ale napadlo, že bych mohla využít i jeho přesvědčení, že jsem jeho Strážný anděl. Protože... proč bych jím nakonec nemohla být? Jsem sice jen vlk, ale když se snažím někoho chránit, nestávám se alespoň na okamžik něčím, co by se dalo nazvat strážný anděl? Ale dokud tu budu takhle viset, jakkoli taktizování mi bude k ničemu.

Zdálo se, že moje slova měla alespoň nějaký účinek. Stvoření se alespoň otočilo, což znamenalo, že mi možná nevěří, ale nechce to ponechat náhodě. Co kdybych si nevymýšlela, že? I přes jeho zařvání jsme zůstala stát na místě, jen jsem se mírně přikrčila. Mluvil, to bylo dobře. To by mi mohlo jít lépe, než jemu. Horší by bylo, kdyby došlo na pěsti. "Tvoje? fajn, já ti to neberu. Kdybys byl chytrý, tak to položíš a prcháš pryč." Promluvila jsem co nejklidnějším hlasem s jistotou. "Ber má slova jen jako přátelské varování." zatvářila jsem se tajemně a na okamžik se podívala velmi blízko tvorových očí. neměla jsme odvahu se podívat přímo do nich, ale klidně to tak mohlo vypadat. Pak jsem se otočila a pomalou chůzí zamířila pryč. Pokud je dostatečně podezíravý, zavolá za mnou, abych zastavila. Možná se mi povede v něm vzklíčit semínko podezření.
V hlavě jsem si zatím formovala své další plány. Co mu o tom vlčeti řeknu, když se bude vyptávat? A pokud nebude, co udělám?

Tahle cesta rozhodně nebyla dobrá volba, což mi došlo v okamžiku, kdy jsme i přes věškerou snahu začala klouzat dolů. A pak se tu objevil ten tvor. byl tak velký, že mě už jeho samotný zjev přinutil přitisknout uši k hlavě a couvnout. Až hlas vlčete mi připomněl, že ten tvor nejde po mě. Já ho nezajímám, chce to mládě. Tu malou hnědou kuličku. Ale tu nedostane. Pomyslela jsem si odhodlaně a vzápětí musela uskakovat před obrovskými kusy ledu, které se tu objevily tak nějak samy. V nějaké části mé mysli, která se momentálně nezabývala ani strachem ani touhou chránit vlče se ozvala zvláštní myšlenka. Já vidím yettiho. opravdového a živého Yettiho! V dalším okamžiku se u mé tlamy objevily dvě ruce a chytily mládě.
Kdyby to bylo cokoliv jiného, možná bych se začala přetahovat, ale nechtěla jsme tomu klubíčku ublížit. Ale nemohla jsme ho přece nechat té obludě! "To tedy ne, nikam nejdu. Co bych to byla za Andílka, kdybych tě tu nechala?! Odpověděla jsme vlčeti a rychle přemýšlela, co můžu dělat. nebyl důvod utíkat, mě ten tvor nechtěl, což jsem si připomínala stále dokola. Také nemělo smysl bojovat, yetti by mě mohl zabít stejně snadno jako otravnou mouchu. Ale kusy ledu mi vnukly nápad. Musela jsem toho tvora nějak přelstít. Udělala jsem krok na pevnější půdu, mimo led, a tak zastavila. Narovnala jsem se, abych vypadala větší a pak se zadívala na yettiho. "Zadrž, nevíš co děláš." Promulvila jsem tím nejjistějším hlasem, jakého jsem byla za daných okolností schopná. "Nech to mládě být, sic tě stihne strašlivý osud." nebylo těžké zařídit, aby to neznělo jako výhružka, vzhledem k tomu, že by mě v životě nenapadlo vyhrožovat něčemu o tolik většímu než já. Pokud ale měl ten tvor alespoň trošku rozumu a byl schopný něčeho jako strachu, otočí se a bude se zajímat, co to blábolím. A přesně to jsme momentálně potřebovala. Byl nejspíš rychlejší, než já a sama jsem neměla šanci mu vlče sebrat. Ale dokud ho udržím tady a budu s ním mluvit, bude tu jistá šance. Navíc kusy ledu by mi mohly pomoct i k jistému nápadu. Ten tvor totiž očividně předpokládal, že mě zadrží.

neběžela jsem proti tomu něčemu, co pronásledovalo vlče. Ale tím dobré zprávy končily. Díky dešti bylo lépe vidět na cestu, což bych možná ještě před nějakou dobou ocenila, ale teď to rozhodně dobré nebylo. To, že jsem viděla na cestu totiž znamenalo, že může cokoliv vidět i nás. K tomu navíc země pod tlapkami začínala podkluzovat a vlče nevědělo, že když se takhle mrská, mohla bych ho omylem upustit. Buď chvilku v klidu, mrňousi! Pomyslela jsem si. Možná bych to i zakřičela nahlas, kdybych neměla tlamu plnou hnědých chlupů.
Přidala jsem do kroku. Před námi byla jakási sněhová skála. Moc jsem nad tím nepřemýlela a prostě běžela k ní, doufajíc, že půjde přeběhnout a neodřízne nás od únikové cesty. nebo ještě hůř, že to bude něco živého, co je schované pod sněhem a sežere nás. Při stoupání jsem musela trošku zpomalit a pomalu už mi začínal docházet dech. ne, nevidíš! tady nikdo není!ˇodpověděla jsem v duchu příšeře. Nemínila jsem tu to vlče nechávat a ani se nechat jen tak chytit. Nikdo tu není! Není, není a není! Možná jsem se o tom částečně snažila přesvědčit i sebe, ale věděla jsem, že není možné, aby se mi ten hlas jen zdál.