Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tohle nemělo smysl. I kdybych mu ještě jednou zopakovala, že jeho strážný anděl nejsem, stejně by si stálo za svým. "No dobře." Odpověděla jsem odevzdaně. Zdálo se, že stejně přesvědčený je i co se týče příšery, což už moc dobré nebylo. Příšera. Jestli to bude velký černý vlk s rudě zářícíma očima... Vzpomněla jsem si na příšeru, o které jsem mluvila s Ra-avisem. Bylo možné, aby se moje představy staly skutečnými? Budeme muset doufat, že ne.
Zaposlouchala jsem se do větru. tahle bouře rozhodně nevypadala, že by měla brzy skončit. A pak jsem zaslechla ten hlas. Opakoval pořád dokola to samé slovo a přibližoval se. V tu ránu jsem vyskočila na nohy. I přes vítr se dalo poznat, odkud zvuk jde. tedy víceméně. nerada bych vběhla tomu něčemu přímo pod tlapy. Tady ne. tady nic není. Odpověděla jsme v duchu i když to nebyla tak docela odpověď myšlená té příšeře. Spíš jakási část mě doufala, že by tím tvora mohla přesvědčit a od by se sebral a šel pryč. "Tak jo, dobře. Tohle vážně vypadá na příšeru. Mizíme odsud" Docela jsem v tu chvíli zalitovala, že vážně nejsem anděl a nemůžu prostě odletět. I když v tomhle větru by mi asi křídla stejně k ničemu nebyla. "Bude rychlejší, když tě ponesu." Oznámila jsme vlčeti a bez toho, abych čekala na jeho odpověď, jsme ho popadla za kůži na krku. Vyrazila jsme směrem, kterým jsme doufala, nebyla ona tajemná příšera. Nebylo sice vidět moc dobře, ale tady stejně nehrozilo, že do něčeho narazím. Přidala jsme do kroku a brzy už i s vlčetem upalovala pryč.

Zavrtěla jsme hlavou. "Ne, opravdu nejsem anděl. A nevyslyšela jsme tvé modlitby, zavedlo mě k tobě tvoje kňučení." Pokusila jsme se vysvětlit, ale neočekávala jsem, že by mi uvěřil. Už jeho tón vypovídal o tom, že si své přesvědčení nedá tak lehce vzít. Ale nakonec... co se změní, když si o mě bude myslet, že anděl jsme? Nic. Nic na čem by záleželo. Při jeho další větě jsem se usmála, přesto že jsem si plně uvědomovala, že na tom nic směšného není. "neboj, tady není vidět pomalu ani na krok a tvoje stopy už dávno zapadaly. tady tě nenajde. Ale jestli chceš, můžeme se přemístit jinam." Ten mrňous začínal vypadat dost ospale. Velká příšera?Snad přehání, příšer a jiných věcí, které unáší vlky, už mám vážně dost. "A víš, co je ten 'On' zač?" Pochybovala jsme, že by mluvil o nějaké opravdové příšeře, ale potřebovala jsem se o tom ujistit. "Ale neboj, ať už je cokoliv, nedám mu tě." Položila jsem si hlavu do sněhu vedle něj. Jak se ten mrňous jmenuje? A proč by nějaká příšera unášela vlčata, to přece nedává smysl. Pomyslela jsem si a zadívala se kamsi do sněhové bouře před sebe. Už mi nebyla taková zima jako před chvilkou. Takhle, když jsem ležela na sněhu a vítr foukal spíš nade mnou než na mě, tu bylo docela příjemně. Možná, že bych mohla zkusit vyhrabat ve sněhu ďolík, abychom byli trošku chránění před větrem. V mé staré smečce jsme to tak v zimě dělali, když jsme byli mimo smečkové doupě.

Odpověděl mi tenký hlásek, žadonící o pomoc a pak se mi něco přitisklo k noze. Něco malého a chlupatého. Překvapeně jsme k tomu sklonila hlavu. Bylo to rozhodně vlče, o tom nebylo pochyb, ale co dělalo tady? V zimě, v bouřce a úplně samo? Ale co jsme s ním měla dělat? Vypadalo tak zoufale a zdálo se, že je rádo, že mě vidí, i když jsme úplně cizí. Chvíli jsem na něj jen koukala, než mi došlo, že bych možná měla něco říct.
"Eh... ne. Nejsem tvůj strážný anděl." I když bych klidně mohla tvrdit, že ano... ale lhát vlčeti? to mi nepřišlo správné. Lehla jsem si do sněhu a obtočila své tělo okolo něj, abych ho trošku zahřála i když jsem nevěděla, jestli to k něčemu bude. Já sama byla dost promrzlá a sníh, který na mém kožichu tál, zrovna moc nepomáhal. "Ale co tu děláš? A kde máš rodiče? Rozhodně bys tu neměl být v téhle zimě sám." Pokusila jsme se dát do svého hlasu přísnost a vyčítavý tón, ale moc se mi nedařilo a to hned ze dvou důvodů. Tím prvním byla zima. Těžko budu znít přísně, když mi zimou cvakají zuby, no ne? Druhým důvodem bylo samotné vlče a to, že mě považovalo za svou spásu, zatímco já byla jen další ztracená duše v téhle sněhové pláni. A navíc, pokud rodičům uteklo, tohle ho už vytrestalo dostatečně.

Počasí se začínalo zhoršovat. Ne pomalu, ale opravdu, opravdu rychle. A bez varování. Přivřela jsme oči před padajícími vločkami a větrem a snažila se zjistit, odkud vítr vane. Mohla jsem použít kus ledu jako clonu, kdybych to zjistila. jenže se zdálo, že vítr vane doslova ze všech stran zároveň. Co má tohle zase být?! Zatřásla jsme hlavou, abych ze sebe setřásla vločky. V tomhle počasí tu zůstat nemůžu, musím se někam schovat. Jenže kam? nebylo vidět dál, než jen kousek a pokud se příliš vzdálím, tak ztratím i tu slabou ochranu, kterou skýtal ledový výběžek. Ale když tu zůstanu, k čemu to bude?
Pak jsem zaslechla jakýsi podivný zvuk. Nejdřív jsme ho chtěla přičíst větru a sněhu a nevěnovat mu pozornost, dost možná se mi jen zdál, ale... pak se ozval další zvuk a vítr se na okamžik utišil. Ten zvuk, to zavytí se mi nelíbilo. Vzpomínka na trhlinu, který vcucla Ra-avise byla příliš čerstvá, než abych se prostě rozběhla zjistit, co nebo kdo to tak zděšeně vyje. Rozhlédla jsem se ve snaze objevit zdroj, když vítr znovu udeřil a znemožnil mi cokoliv zjistit. Zůstala jsme stát směrem, ze kterého jsme předpokládala, že to šlo. Ale kdo ví, mohla jsem klidně stát úplně špatně. Řídit se sluchem v takovémhle větru je k ničemu.
"Haló?! Je tam někdo?" Pokusila jsem se zavolat. No, hůř už být nemůže a můžu tu tak leda čekat, až ta bouře přestane. Pokud tedy dřív nezmrznu. Pomyslela jsme si sklesle. Pamatovala jsem bouři, která trvala tři dny, tahle mohla být klidně ještě delší. A nebo taky ne.
Udělala jsme krok dopředu a na chvíli zastavila. Neměla jsem sem lézt. Pak jsem se dala do chůze. Šla jsme rovně, našlapovala pomalu, tlapkami kontrolovala zem před sebou a prodírala se větrem a malými, vlezlými vločkami.

---> Laica Mar
Pokračovala jsme v chůzi. Krajina tu byla všude tak podobná, že jsem brzy ztratila přehled o tom, odkud jsem přišla a kam jdu. Takže mi nakonec nezbylo než prostě pokračovat rovně a doufat, že se někam dostanu. Ideálně někam jinam než do moře. Proč já sem vůbec lezla? A jak se mi vůbec povedlo ztratit, když jsme šla k horám, které jsou vidět snad z většiny území? To mi hlava nebrala. Ale zároveň to potvrzovalo mou teorii, že ztratit se může kdokoli, kdekoli a to i když to místo zná. Já tu ale byla teprve podruhé a napoprvé jsem jen probíhala. Třeba potkám někoho, koho se budu moc zeptat na cestu. Pomyslela jsem si s přehnanou dávkou optimismu. Narazit na někoho tady by byl snad malý zázrak. Sníh a zima znesnadňovaly stopování a většina pachů tu byla stará. Ale... mohla bych přecejen mít trošku štěstí?
Zatočila jsem a obešla velký kus ledu, který trčel kamsi do nebe a narušoval tak jednotvárnost okolí. Mohl by to být orientační bod, protože jinak bylo okolí tady všude úplně stejné. Mohla jsme tu bloudit pořád dokola a ani o tom nevědět. Navíc pokud začne sněžit, nenajdu ani vlastní stopy.

Běžela jsme dál a neohlížela se, jestli za mnou jde nebo nejde. To byla chyba, protože jaksi... nešel. A já navíc nemířila do hor, ale přímo na sever, což sice bylo blízko horám, ale nakonec jsem se dostala jinam. Čím déle jsme běžela, tím větší začínala být zima a než jsem si uvědomila, že jdu špatně, rozkládala se okolo mě ledová pláň a já byla opět sama. No, co se dá dělat, vracet se mi opravdu nechtělo.
Zpomalila jsem do chůze a rozhlížela se okolo. tady už jsem jednou byla, přesněji krátce po svém příchodu na tohle území, nebo ostrov, chcete-li. Moje srst docela hezky splývala s okolím, ale byla tu nechutná zima. Pf, to jsem nemohla zabloudit někam jinam? Třeba do tropů? Do krásného teplíčka a na sluníčko... Při té myšlence jsem se usmála. A to jsme si při příchodu stěžovala na vedro. Já vážně někdy nevím, co chci. Ale tak když už jsme tady, proč se tu trošku neporozhlédnout? Je zima, jinde nebude o moc tepleji. Budu se muset zahřát pohybem.

---> Ice world

"Proto říkám pokud budeš chtít." Odpověděla jsem s lehkým úsměvem. Bylo zajímavé, jak se opravil, když mluvil o smečce. Jo, tady není žádná smečka, tady jsi sám za sebe. Poznamenala jsme v duchu, ale ne tak docela k němu. Já tu přece také nikoho neměla.
Ale stejně to vypadalo, že se rozhodl mi dát nějakou přezdívku, o čem by jinak tak přemýšlel? ne, že by tedy nemohl přemýšlet o něčem jiném... "taky bych řekla, nikdy jsme nic podobného neviděla... ale teď by to mohlo být nažrané, ten vlk, kterého sežrala, byl docela velký..." No co? A neříká se, že v ohrožení je důležité postarat se nejdřív o živé a pak až se zaobírat mrtvými? Mě nikdy nikdo nepodezíral z toho, že mám vybrané způsoby a nic neříkám natvrdo. "Ale i tak bych radši neriskovala." Dodala jsme ještě.
Podívala jsem se směrem kterým ukazoval. Hory. Osobně bych dala přednost spíš lesu nebo vodě, ale on nevypadal, že by měl vodu zrovna v lásce. Hory nebudou špatné. "Lepší než tady. Hory mám ráda." Zakončila jsme to a bez čekání vyrazila. On to navrhl, tak proč bych měla kontrolovat, jestli běží za mnou? Přece by to nezůstal. A navíc po tom, co jsme mu řekla. I když mě trochu překvapilo, že mi věřil, Ra mi s tou obludou o které jsme vyprávěla jemu nevěřil. Ale možná proto, že předtím jsme si opravdu vymýšlela a teď jsme mluvila pravdu.

"Pokud chceš, klidně si to nějak zkrať, mě to vadit nebude." Dodala jsme ještě s letmým úsměvem ke svému jméno. Pár vlků už mi říkalo Tea, nebo dokonce Nyc a Niky. Slyšela jsme na všechno. "No jo, mě taky těší." Hloupá zdvořilostní fáze, ale i tak se občas hodila.
Posadila jsem se na zem a obtočila si nohy ocasem, upřeně sledujíc vlka. "No tak fajn, pokud tě to vážně zajímá... Povídala jsem si s jedním vlkem." Nechala jsme to tak, ve skutečnosti jsme si tak docela nepovídali, spíš jsme se prali, debatovali o tom, že život není fér a snažili se jeden druhého co nejvíc překvapit... Což jsme podle mého vyhrála, jak jsme si myslela, i když tohle vítězství už bylo tak trochu k ničemu. Nemohla jsme to teď dát Avisovi pořádně sežrat, jak jsme původně chtěla. Už jaksi žádný Ra nebyl. "Najednou se za ním objevilo... něco. vypadalo to jako nějaká trhlina, nebo tak, a vcuclo ho to." Bylo trošku zvláštní, že mě to nechalo být, ale asi tomu jeden vlk stačil. A nebo si mě to nevšimlo. "No, takže asi tak. Bylo to kousek odtud, myslím, že by se to mohlo vrátit." Znovu jsem se rozhlédla, mohlo to vypadat, že si myslím, že tu trhlinu svými slovy přivolám. Teď už jsem se snažila působit klidně a sebevědomě, ale těžko říct, jak moc se mi dařilo. Něco takového vlkovi trošku pocuchá nervy.

Stála jsem na místě a ani se nehnula. Vlkovi chvíli trvalo, než se zvedl a pozdravil také, ale už teď jsme ho vyhodnotila jako 'v pohodě'. Rozhlédla jsme se po okolí, skoro bych čekala, že se odněkud vynoří ta trhlina nebo co a ukradne i tohohle vlka. "Děkuju." Odpověděla jsem na jeho poznámku ohledně mého kožichu, i když jsem ho poslouchala tak nějak napůl. Moje mysl byla až příliš roztěkaná, než abych se plně soustředila na přítomnost.
Opět jsme se rozhlédla a pak se podívala na vlka. "Darien? Uhm... já jsem Nyctea." Přešlápla jsme na místě. Jo, nový. To jsme já v podstatě taky. A Ra taky byl. Poznamenala jsem si v duchu maličko cynicky. Fajn, už se uklidni, žádná trhlina tu už není a jedním vlkem se už určitě nažrala. Ale tenhle vlk by měl být varovaný. "Nejsem tu o moc déle, ale ta chvilka mi stačila. Viděla jsme dost." Odpověděla jsem hlasem, který nebyl tak úplně neutrální a nezněl ani příliš přátelsky. Spíš rozzlobeně. "Narazíš tu na milé vlky, ale hlídej si záda." Teď už byl můj hlas smrtelně vážný. "Objeví se přímo za tebou, nedostaneš ani možnost bránit se, a sežerou tě zaživa." Varovala jsem ho, než jsme si uvědomila, jak pitomě to zní.Ten vlk neviděl to, co já. Muselo to znít jak snůška nesmyslů a já mu musela připadat jako pěkně paranoidní vlčice. To bych rovnou mohla dodat něco ve smyslu: Ty je nevidíš, nevíš o nich, ale oni tě sledují. Sledují každý tvůj krok!
Narovnala jsem se. "Hm, víš co? zapomeň, co jsem právě teď řekla." No, tímhle to moc nevylepším. Proč musím vždycky když někoho potkám plácnout něco podobně inteligentního? Ale Ra moje povídání o obřím černém vlkovi docela pobavilo...

Po chvíli bezhlavého sprintu jsem zvolnila a přešla v klus. bavila jsem s es ním a ono ho prostě sežralo nějaké světlo nebo co. Nebo prasklina? Prostě něco. Přímo přede mnou. A pak ta prasklina zase zmizela. Zatřepala jsme hlavou a snažila se uvažovat trošku racionálně. Jestli něco žralo vlky tady, mohlo je to přece žrát kdekoliv. A já s tím teď nic neudělám. Ani jsem nevěděla, kde je ten žíhaný vlk, kterého jsme vyhodnotila jako fajn společníka, teď. pokud vůbec žije.
Zpomalila jsem do chůze a s hlavou skloněnou k zemi se vydýchávala. Pak jsem ucítila nějaký další pach, pach, který mi nic neříkal, ale jak by taky mohl. Ra byl jediný, koho jsem tu zatím potkala. Zamířila jsem za ním v naději, že objevím někoho jiného, s kým bych se mohla bavit a případně ho varovat před tou trhlinou. Tak jo, v klidu. Hlavně ho hned nevyplaš. Zatím to tu vypadá jako na místo obývané přátelskými a milými vlky a ty potřebuješ přijít na jiné myšlenky. Brzy jsem uslyšela zurčení místního potůčku, nebo možná říčky, na tom nakonec nesešlo. Jak jsem následovala pach, zvuk vody sílil, až jsem uviděla vlka, který kousek vedle odpočíval. Předpokládala jsem, že už o mě ví, nebo si mě velice brzy všimne. Zastavila jsem tedy kousek dál a chvíli jen stála a pozorovala ho, než jsme se odhodlala promluvit. "Zdravím"

"Jo, to nikdo neví." Odpověděla jsem na jeho první otázku. A spokojeně se usmála, vlastně mi nijak nevadilo, že jsem před ním ležela na zádech a on na mě koukal takhle svrchu. "Já vím." Odpověděla jsem spokojeně a s pocitem zadostiučinění sledovala jeho reakci na moje olíznutí. Překvapila jsem ho tím, což byl přesně můj záměr. neměla jsem ale dost času, abych si tu jeho reakci náležitě vychutnala, protože se přímo za ním objevila trhlina. jen tak ve vzduchu, z ničeho. "Pozor, za tebou!" Chtěla jsem ho varovat, jenže příliš pozdě, ta mizerná trhlina ho prostě a jednoduše vcucla. "Avisi!" Okamžitě jsem byla na nohou, ani jsem nevěděla jak. V ten okamžik mě ani nenapadlo přemýšlet nad tím, proč trhlina vcucla jen jeho a ne i mě. Možná prostě neměla takový hlad, aby žrala dva vlky, kdo ví? S otevřenou tlamou jsem zírala na místo, kde ještě před chvílí stál a snažila se pochopit, co se stále stalo. Přímo před mýma očima zmizel jediný místní vlk, kterého jsem zatím potkala a s kterým se navíc dalo bavit. Prostě zmizel. nevěděla jsem, jak dlouho jsem tam takhle stála a zírala, než jsem se otočila a dala na útěk. Nechtěla jsem strávit na místě, kde nějaký nebezpečný a navíc téměř nezpozorovatelný nepřítel žral vlky.

Neotočil se. Škoda. Ale asi jsem s tím měla počítat, málokdo se nechá napálit několikrát za sebou a už vůbec ne někdo, kdo měl v hlavě místo pilin mozek, což Ra očividně měl. A můj vtípek byl stejně celkem průhledný. "Na to ti neskočím." Odpověděla jsem na neurčité naznačení ohledně mého kožichu. "Ale máš pravdu, ono je spíš nenormální být normální, než být nenormální." Trošku zamotaná věta, ale co? "Opravdu? zatím jsem takového vlka nepotkala, ale on se asi vždycky někdo najde." Když zmínil, že si moc nehraje, trošku jsem posmutněla a v duchu mu chtěla odškrtnout jeden bod ze zábavnosti, ale s jeho další větou jsem si to rozmyslela. Pokud jsem to špatně nepochopila, byla totiž naprosto v rozporu s tou větou před tím, což dávalo jistou naději... "Ano? A..." To bylo asi tak všechno, co jsem stihla říct, než se zem nějakým záhadným způsobem přiblížila a já se ocitla na zádech. A taky v trávě. Vzápětí mi došlo, že mě Ra shodil. Podívala jsem se na něj a zamračila se, jak nejhrozněji jsem uměla. "Teď bych se měla urazit, víš? Tohle není fér, takhle někoho shodit bez předchozího varování... rychle jsem si promýšlela, jak to oplatit. samozřejmě jsem mu nijak nezazlívala, že mě shodil, naopak. Ale proč ho chvilku nenechat myslet si to? A když dodal poslední větu, v hlavě mi začal klíčit plán, který se mi docela zamlouval. Mohlo by ho to opravdu zaskočit. "takže myslím, že mám plné právo se bránit." Odvětila jsem a olízla mu čenich. Pak jsem se spokojeně usmála a sledovala ho. A co uděláš teď, hm?

Zatvářila jsem se jako kočka, která právě spatřila nehlídaný hrnek smetany. "Ano, to jsem ti zapomněla říct, já totiž umím číst myšlenky!" Prohlásila jsem vážným hlasem. "Ne, dělám si srandu, máš to napsané na kožichu." Kývla jsem hlavou k jeho pravému boku. Nic tam samozřejmě neměl, ale zajímalo mě, jestli se tam podívá. Dál už jsem pokračovala normálně. "je to také dobrý způsob, jak zjistit, jestli má někdo smysl pro humor. Přinejhorším mě budou považovat za blázna." Což by mi nijak nevadilo. Co je mi po tom, co si myslí ostatní? První kapky deště mě mírně překvapily, ale setřepala jsem je z kožichu a zaujatě se podívala na nebe. Tak nic, lov se odkládá, až přestane pršet. Ale s tou vodou by mohla být legrace. Z legrace jsem po jedné kapce chňapla a spolkla ji. "ne, to je v pořádku. Mám vodu ráda. Byla by hloupost se schovávat před vlastním elementem, ne?" Odpověděla jsem vesele. "Akorát bude lepší odložit lov, až to přestane, takhle by se nám špatně stopovalo. Co si mezitím zahrát nějakou hru a pořádně si zmáčet kožich?" Zářivě jsem se usmívala. Moji sourozenci většinou vodu moc nemuseli, ale Avis, jak jsem se rozhodla mu říkat, tedy alespoň v duchu, rozhodně nevypadal rozladěně z toho, že začalo pršet. Spíš naopak. To, že se před kapkami vody nekrčil o něčem vypovídalo. "Pokud se tedy nechceš schovat ty. V tomhle se přizpůsobím."

Pochopila jsem, že dámou myslí mě a teď byla taková příhodná chvíle opět změnit téma. Ono když se mluví o něčem legračním moc dlouho, tak už to začne být nuda. vesele jsem se zazubila. Ale příležitost odpovědět na tohle jsem si nemohla nechat ujít, to rozhodně ne. "Ale jdi, je to na tobě poznat. Vždyť vypadáš jako vlčice, jsi cítit jako vlčice, dokonce se i jako vlčice jmenuješ... Ra-avis... hm... ne, určitě jsi to jen změnila a ve skutečnosti se jmenuješ Avisa." Měla jsem takový pocit, že tohle by mohlo Ra-avise urazit, neznám ho přece tak dlouho... Velice rychle jsem ho zahnala. Rozhodně měl smysl pro humor, jenže jak moc velký? No, to zjistíme. Ale teď už byl opravdu čas na trochu vážnosti. "Moc často ne, ale občas se prostě naskytne taková příležitost, že neodolám a skočím po ní." Zadoufala jsem, že nebudu muset vysvětlovat, co za příležitost to bylo tentokrát. Nemusel by vzít úplně dobře, že za to mohla jen moje představivost. No jo, představivost je mrcha. Ona ta potvůrka může často za spoustu nepříjemností. "Takže mám rozhodovat já? No dobře..." Chvilku jsem nad tím popřemýšlela. "Řekla bych, že tak ideální by byla nějaká menší srnka." Rozhodla jsem.

Ano, to je hrozný zlozvyk. Pomyslela jsem si vesele. Opět jsem se pozorně rozhlédla, jak mi radil a zatvářila se zmateně. "To je zvláštní... není neviditelná? Pořád žádnou nemůžu najít. jsme tu jen my dva." zahleděla jsem se na něj naoko vyděšeně. "Tak moment... nechceš mi tvrdit... ne, to nemůže být pravda." Povedlo se mi docela věrohodně napodobit tón, který bych použila, kdyby mi někdo řekl třeba že se blíží konec světa a nebo že bílá srst vyšla z módy. "Když tu žádnou dámu v nesnázích nevidím a jsme tu jen my dva... to musí znamenat... že ty jsi holka?" V posledním slově se smíchal tázavý tón s nedůvěřivým. V duchu jsem se pochválila za to, jak jsem dobrá herečka. Pak jsem se vrátila ke svému obvyklému výrazu a porozhlédla se po okolí. Bylo tu dost pachů drobné zvěře, ale lovit ve dvou králíka? Ne, díky. Chtělo to něco většího. Třeba srnku. jelen je pro dva zase moc. "Máš pravdu, tady by to mělo být dobré. Jakou kořist chceš lovit?" Tohle rozhodnutí bych radši nechala na něm. Já neměla zas takový hlad a ještě k tomu mi bylo jedno, co se dnes stane mojí snídaní. A nebo obědem.