Příspěvky uživatele

Byla docela legrace se tu bavit o neexistující... tedy doufala jsem, že neexistující příšeře. Pokud mi to vážně sežral, o to líp, ale na tom mi nezáleželo. Hlavně, že se přidal a nezačal se mi hned smát, že vykládám hlouposti. Plusový bod pro něj. "Že jo, sotva by se pustila do jídla, hned by jí zase došlo a neměla by nic. Navíc jsme děsně kostnatí a tak..." Zasmála jsem se. Všimla jsem si, že jsme se o velkém vlkovi, chrlícím oheň, začali bavit jako o ní. Znělo to tak o něco děsivěji. "hele, nevím jak ty, ale já tu žádnou dámu v nesnázích nevidím." Hraně jsem se přehnaně rozhlédla, jako bych vážně hledala nějakého dalšího vlka. On myslel pravděpodobně mě, jenže to mě ještě dost neznal. Dobře, to k téhle podivné hře ale stačilo. navíc i on stočil téma jinam. "Hlad? Ale docela i jo. Co si takhle skočit něco ulovit?" Souhlasila jsem spokojeně a protáhla se. "Víš tu o nějakém dobrém lovišti? já jsem tu teprve sotva... hm... asi tak dva dny." Ztrácela jsem o tom přehled a to hlavně proto, že jsem ani netušila, kde to "Tady" začíná.

//To nevadí :) Taky neodepisuju zrovna nejrychleji.

Ušklíbla jsem se. "Staře? ne, to rozhodně ne." Stejně jsem mu už tykala, tak co. A on mě přece taky. "Taky." Odpověděla jsem s upřímným úsměvem. Zatím to rozhodně na mou bídnou smrt nudou nevypadalo. Uvidíme, co bude dál. Obtočila jsem si ocas okolo tlapek a naklonila hlavu na stranu. Sledovala jsem, jak se rozhlédl, jako by snad opravdu čekal, že na něj něco takového, co jsem právě popsala, vyskočí. Hm, tak nic, no. "Ne, myslím, že ne." Odpověděla jsem hlasem jako by nic. "Možná se tu nějaká potuluje, ale nás si určitě k snídani dát nechce." Nečekala jsem, že by to nějaký takový vlk opravdu byl, spíš mě bavilo sledovat jeho reakce. On si snad vážně myslel, že na něj ta obluda vybafne jen co se o ní zmíním. Byla to celkem sranda, tohle bych měla zkoušet častěji. Oklepala jsem se, abych si vytřásla ze srsti kapičky vody a pak se opět posadila. Voda jako taková mi nijak zvlášť nevadila, spíš naopak, vždyť je to i můj element. Ale déšť bývá studený. Hlavně pak ten podzimní. Ještě bych se mohla nachladit. A nebo se tu procházet a vypadat přitom jako zmoklá slepice, nebo tak. To by bylo ponižující.

Slušností a podobným vymyšlenostmi jsem se obvykle nezdržovala, ale tenhle vlk se zdál fajn, připadalo mi tedy správné se alespoň zeptat. "Mám... vám nebo tobě, vykat nebo tykat?" Byla to jen zdvořilostní otázka, stejně bych mu nevykala, tak co. Což jsem ale dokázala hned další větou. No jo, já a podobné věci, to moc nejde dohromady."Jsme Nyctea, Pokud ti to přijde moc dlouhé, zkrať si to jak chceš, ale neslibuji, že na to uslyším." Takže Ra? nejmenuje se tak nějaká lidský bůh? ne, ne to byl Re. tenhle vlk vypadal přátelsky, ale mohl to být jen první dojem, mohlo se z něj klidně časem vyklubat něco jiného. Tím jsem se ale teď nehodlala zabývat. Byl to vlk, byla to nějaká společnost, jaká, to už mě nezajímalo. Odejít přece můžu vždycky, kdyby hrozilo, že umřu nudou. Pak jsem ale ještě dodala jednu věc. No jo, představivost je potvůrka. "Hm... a neviděl jsi tu náhodou takového dva metry vysokého černého vlka, chrlícího oheň, kterému by rudě zářily oči? Můj hlas zněl naprosto vážně.

---> Ice world
Jo, tady je rozhodně lépe. Zpomalila jsem až do chůze a spokojeně nastavila čenich měsíčnímu svitu. Ale troška tepla by se hodila. Pročpak nehřeješ, Měsíčku? Zavrtěla jsem nad tím hlavou a ušklíbla se. Já fakt nevím, co chci. nakonec jsem úplně zastavila a zavětřila. Ve vzduchu se tu vznášel ne jeden, ale hned několik pachů. Tři z toho novější, pokud jsem počítala správně. Jeden určitě patřil vlkovi, u dalších dvou jsem si nebyla úplně jistá. Ten toho vlka byl nejnovější a taky nejblíž. Mohl být starý tak pár hodin až den. Tak se podívám, kdopak to je. Z toho nedostatku společnosti už začínám pomalu šílet. Vydala jsem se za pachem a v duchu přemýšlela, koho asi tak objevím. Samozřejmě, že si moje fantazie začala vymýšlet pitomosti, takže než jsem k vlkovi došla, čekala jsem, že objevím alespoň dvoumetrovou příšeru, která bude chrlit oheň a její oči budou rudě zářit. No, nic takového se nekonalo. ten vlk byl docela obyčejný. Posadila jsem se kousek vedle. "Koho to vidí mé bystré oči?"

---> Common forest

Začínala být až nepříjemná zima, že jsem si začínala říkat, jestli v tom lese přeci jen nebylo lépe. Ale když už jsem byla tady, proč se zase vracet? Ale nápad jít někam, kde bude sníh, abych nebyla takový svítící majáček, se ukázal jako opravdu špatný. Lepší být vidět, než zmrznout, ne? Zamířila jsem proto na jih a to co nejkratší cestou. Na jihu obvykle bývá tepleji. Sluníčko, promiň, že jsem na tebe tak nadávala. Já chci být zase topinka, opravdu! Topinka? ne tak docela, ale pořád lepší se péct, než mrznout. Moje srst se ještě nezměnila z letní na zimní. teprve dorůstala. Zpomalila jsem do klusu, protože ten dlouhý běh už mě docela unavil. Naštěstí kousek dál už se zdálo, že sněhu ubývá a objevuje se něco použitelnějšího.

---> Laica Mar

---> Zauberwald
Když jsem konečně vylezla z toho prvního lesa, byla jsem i docela ráda, že je tu víc světla. No, tedy... bylo by, kdyby už nebyla noc. Rozhodně ale byla lépe vidět obloha, což jsem rozhodně oceňovala. Tenhle les působil příjemným dojmem. Byl tu docela klid, až na zvuky všelijaké noční havěti. Trochu mi ale vadilo, že moje z větší části bílá srst ve tmě téměř zářila. No co, s tím stejně nic nenadělám, leda bych se vyválela v nějakém blátě. A nebo se přesunula někam, kde bude moje srst splývat s okolím. Třeba někam, kde je sníh. I když poslední dobou bývalo dost teplo, byl podzim a blížila se zima, takže najít sníh nebude problém. Maličko jsem upravila svůj kurz na jih a přidala do kroku. Les už kousek přede mnou opět končil.
---> Ice world

---> Mlžné pláně
Les byl hustý a působil, jako by se v něm schovávala nějaké magická zvířata nebo něco takového. Docela se mi i líbil. Ale ne, nebudu se tady zdržovat. Vypadá to tu jako po vymření. Kam se poděli všichni vlci? Je tu pár starých pachů, ale jinak ani tlapka. Přidala jsem do krou a pak se rozeběhla. nechtěla jsem přece najít hezké místo, ale potkat nějaké vlky, jedno jaké. Možná, že se do tohohle lesa pak vrátím, neměla jsem teď stálý domov a tak by se nějaký mohl hodit. Ale pak, ne teď. někdy... někdy příště. les kolem ubíhal, až se v dáli přede mnou objevilo světlo, značící jeho konec. Konec? Ne tak docela, jak jsem poznala. Za tímhle lesem byl další les. Les, který nebyl tak hustý a slunce prosvítalo korunami stromů. No, tak se tam podíváme.

---> Common forest

---> Mlžné pláně
Klusala jsem vysokou trávou a v duchu nadávala na sluneční paprsky, které pálily do zad. Bylo to dost nepříjemné. Tak nepříjemné, že už jsem si připadala jako topinka na opravdu hodně rozpálené pánvičce. Tedy na předpokladu, že by neležela topinka na pánvičce, ale pánvička na topince. Ještě štěstí, že nemám černou srst. To už bych byla doslova připálená topinka. Dokonce i správnou barvu bych na to měla. tahle louka mě ale nijak nezajímala, prostě jsem pokračovala v běhu dál. Přímo přede mnou se prostíral les, který vypadal opravdu starobyle. Snad tím půjde proběhnout, nerada bych to celé obcházela. Pomyslela jsem si a zaběhla do lesa. zevnitř už to nevypadalo tak strašně jako zvenku a brzy se za mnou zavřela cesta, takže všude okolo byl jen les.
---> Zauberwald