Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Já si taky nepamatuju, že bych potkala někoho nemocného. Leda pak tebe." Ale povídali jsme si tu chvilku. Tak že by to bylo od těch mrtvých zvířat? Ale já si mrtvě nepřipadala a Noir taky působil docela živě, takže to se mi moc nezdálo, i když bylo jejich množství značně znepokojivé.
"To nemoci bývají... ale tak snad to brzy zase přejde." Ani já si nepřipadala zas tak špatně. Jistě, byla jsem najednou nějaká unavenější a rozhodně jsem se necítila na žádné olympijské výkony, ale jak jsme tu stáli a prostě si povídali, bylo to docela v pohodě.
"Asi můžeme i tady, pokud se ti nechce nikam chodit, ale mohlo by se nám zadařit víc v horách." tady s trochou štěstí najdeme díru pod kořeny nebo něco podobného, ale v horách by mohla být hezká jeskyňka. Ovšem naděje na to, že si ji budeme moct hezky vyhřát, velice rychle vzala za své. "Ah, škoda..." poznamenala jsem. "Já ovládám akorát vodu a led, což nám moc nepomůže." Hold nám bude muset stačit, že budeme v úkrytu chránění před větrem. "Barvy tvorů říkáš? O tom jsem snad ještě neslyšela. K čemu taková magie slouží?"

"To asi ano, ale ta zima taky udělá svoje. A když se sejde víc věcí dohromady, tak je z toho nachlazení jako nic." Moc jsem toho nevěděla jak nemoci fungují, ale takové ty babské rady jako že je dobré zůstat v teple, vyležet to a moc se nenamáhat, to se ke mně dostalo. Stejnětak se ke mně dostalo, že když je zima, je koupání holý nerozum, protože z toho vlk může tak akorát nastydnout. "Nepotkal jsi třeba někoho nemocného? Mohl jsi to chytit od nich." A já bych to pak chytila od něj, to bylo klidně možné. Už jsme tu chvíli stáli a vybavovali se. No co nadělat? nebylo to příjemné, ale nebylo to ani nic tak strašného. Holt si to odstůněme a pak budeme mít snad zbytek zimy od nemocí zase pokoj. To by bylo hezké. "Jo, taky mám ten dojem. Trochu mě škrábe v krku. Ale snad to brzy přejde."
Zmínil, že jejich léčitel moc použitelný nebude. Co to bylo za léčitele, který ani nebyl k zastižení? Na druhou stranu zase alespoň léčitele měl, což jsem já jakožto tulačka tvrdit nemohla.
"Mohli bychom se podívat po nějakém úkrytu," navrhla jsem. "Trochu se z toho vyležet a nebýt tady venku v zimě. Nemyslím, že by ten studený vzduch mohl pomoct. Neovládáš náhodou magii ohně?" Já ji neměla, ale kdo ví, co uměl on.

Když o tom tak mluvil, říkala jsem si, že bych mohla třeba vyrazit a zkusit ten strom obhlídnout ještě jednou. Třeba bych skutečně zjistila něco zajímavého. Ovšem jak tak mluvil o mrtvolách a o nachlazení, taky mě začalo škrábat v krku. ještě abych to od něj nechytla... "V tomhle počasí to máš hned. Je chladno, je lezavo, v tom se nemoci přímo vyžívají." Takhle na podzim po horkém létě, když se najednou prudce oteplilo, to vždycky narůstal počet nemocných, co jsem si tak pamatovala ze svého mládí. Pravda byla, že tady na ostrovech jsem to nepozorovala, ale to mohlo být klidně tím, že jsem nežila se smečkou a když už jsem někoho potkala, bylo to venku, kam nemocní vlci obvykle moc nelezli. Zakašlala jsem, abych ulevila hrdlu, ale proti škrábání v krku to moc nepomohlo. Možná bych se měla něčeho napít? Mluvili jsme tu už docela dlouho, klidně jsem mohla potřebovat jen trochu vody a nachlazená jsem nebyla vůbec.
"Ty mrtvoly jsou poněkud znepokojující, to jo," přiznala jsem a rozhlédla se. V tuhle chvíli jsem ale naštěstí žádnou neviděla.
Nad jeho otázkou jsem se zamyslela. "Abych řekla pravdu, já se v nich nevyznám, vím o nich jen něco málo. Ale pokud má vaše společenstvo léčitele, můžeš se zkusit poptat tam. Určitě by ti bylinky pomoct mohly."
Jeho sdělení mi ani komické nepřipadalo. "To je v pořádku, každého zajímá něco jiného. Taky je nepovažuju za extra zajímavé, dokud se teda nedají sníst, ale prý užitečné jsou, pokud víš, jak je použít. Ale musíš si dávat bacha, protože existují i jedovaté." varovala jsem ho. "Ale myslím, že tvůj důvod je stejně dobrý, jako kterýkoli jiný. Taky jsme zvědavá, jak to ovoce dostat dolů."

"Můžu se na to taky zkusit poptat, ve dvou třeba zjistíme víc," navrhla jsem. Nikdy jsem se sice o flóru nijak zvlášť nezajímala, ale bylo to tajemství a tajemství bylo potřeba rozlousknout. Vyšťourat všechny šťavnaté podrobnosti. Vlčice si musela najít nějakou zábavu, ne?
pak se ale Noir rozkašlal. Kousek jsem od něj odstoupila, spíš zmateně, než z jiného důvodu. "Nejsi nachlazený?" zeptala jsem se. "Možná by mohly pomoct nějaké bylinky. A teplý úkryt." Zjevně ne každý snášel zimu tak dobře jako já.
K mému poučení o kytkách se nijak nevyjádřil, ale ani se na mě nedíval divně, že ho tu poučuju o takových samozřejmostech. Hmm, že by jeho rodiče udělali chybu ve výchově a tuhle základní věc nezmínili? Nebo to prostě nepokládal za důležité. Nechala jsme to být, stejnak jsem už neměla moc co dalšího o stromech říct. Noir se opět rozkašlal a vysloužil si tím starostlivý pohled. Nebyl to sice můj syn, ale pořád to bylo svým způsobem vlče, ačkoli na prahu dospělosti, a já byla dospělá vlčice a navíc matka. "Je všechno v pořádku? Cítíš se dobře?" Takovýhle kašel se mi nechtěl líbit.

Přikývla jsem. "To by dávalo smysl. Většina ovoce padá na podzim, ale některé rostliny to mají jinak. Možná že spadne, až přejde mrazem?" Kdo ví, jak to u toho stromu fungovalo. Nikdy jsme se nad tím nezamýšlela, ani jsme netušila, k čemu by mi mohlo být takové ovoce dobré, když jsem si mohla jednoduše ulovit večeři, oběd nebo snídani jinde. Ani jeho druhá teorie nebyla k zahození. "Možná že potkáš nějakého vlka, které to bude vědět."
Když však položil další otázku, musela jsme zvednout obočí. Plody na okrasu? Co ho to napadlo? "Ne, jistěže ne. Květy přece taky nejsou na okrasu. Ani listy. V plodech se ukrývají semínka, z kterých rostou malé rostliny. A plody samotné ty semínka chrání a jsou potrava pro jiné živočichy." Podle jeho tónu jsem soudila, že to nemyslí ironicky, i když obsahem by to tak mohlo vyznít.
"To to vaše společenstvo skutečně zní moc hezky. Nedivím se, že si ho Scallia vybrala." Jeho slova mi stačila k tomu, abych došla k závěru a už nepotřebovala dál vyzvídat. Ještě jsem samozřejmě plánovala zjistit, proč si ta Merlin myslela kdovíco, ale Noirova slova dávala smysl a z toho, co mi řekl, jsme si dokázala udělat obrázek.

To od něj bylo hezké. Celkově tenhle Noir vypadal jako slušný mladý vlk. Pokud jsem mohla soudit, moje dcera si skutečně uměla vybírat přátele dobře. "Také jsem si všimla," řekla jsem. "Žiju tady už dlouho, ale stejně mám pocit, že jsem zdaleka neviděla všechno." Naklonila jsme hlavu na stranu, když zmínil Modrák. To byla ale náhodička! "Zrovna jdu odtamtud. Nezkoušela jsem je sice trhat, ale myslím, že určitě musí existovat způsob, jak je dostat dolů. Proč by tam jinak byly? ještě jsme neviděla strom, který by měl plody jen tak pro okrasu." Možná jen nezabrali dostatečně. A nebo existoval nějaký speciální způsob, jak je dostat dolů.
"Spíš jsem nikdy po smečce netoužila, tulácký život mi vyhovuje víc. Mám svou rodinu a to mi stačí," vysvětlila jsem. "Žila jsme ve smečce jako malá, a když jsem pak odešla, zjistila jsem, že bych tu svobodu tuláckého života za nic nevyměnila, i když samozřejmě smečky jistě také mají své kouzlo." naklonila jsem hlavu na straně, když zmínil alfy. To znělo poněkud... vyhýbavě? Co tím asi myslel? Možná to byla moc obecná otázka. "Takže... jsou přísní, ale spravedliví?"

"Je to nevychované. Dost vlků to nemá rádo," řekla jsem. "Ale pokud to tobě nevadí, tak jsem ráda." Ať už to myslel jakkoli, přijala jsem to jako kdyby mi poskytl omluvu pro moje nezdvořilé chování a nechala to být.
"Skutečně. Ale na poznávání světa nevidím nic špatného. Alespoň nabere zkušenosti a bude mít o čem vyprávět." Jak já tomu rozuměla! Měla bych sice ráda přehled o tom, kde je, ale chápala jsme, že poznat kus světa bude pro Scalliu jen dobré. Byla svůj vlastní vlk, který vedl svůj vlastní život. Mohla jsem jí poskytnout sem tam nějakou radu, ale čím byla starší, tím menší právo jsme měla jí do života mluvit a uvědomovala jsem si to.
Nepotřebovali hranice? Tak to už jsme o něco víc rozuměla rozhodnutí své dcery. "Tak to dává smysl," řekla jsem zamyšleně. O smečce mi toho moc neřekl, ale nepotřebovala jsem, aby toho moc říkal. byl toho názoru, že se Scallie ve smečce líbilo. To bylo hlavní. Co víc, tento mladý vlk vypadal slušně. Možná bylo to, co o Chaosu Mielei říkala, že jí řekla ta Merlin, skutečně jen pomluva. proč měla ona Merlin potřebu pomlouvat jinou smečku, to jsem netušila. Asi nějaký důvod měla. Já však nechtěla dát na pomluvy, ale na fakta. "Vždycky je důležité, aby se nám ve smečce líbilo. ty jsi s tou vaší tedy spokojený? Alfy s vámi zachází slušně?" Nechtěla jsme vyzvídat zas příliš, chápala jsem, že jsem tulák, který se nehodlá přidat a tak nemám žádné právo vědět o smečce příliš mnoho.

Moje zírání zjevně nebylo tak nenápadné, jak jsem si myslela. Trochu jsme se zastyděla, když mi vysvětlil, jak o oko přišel, aniž bych se zeptala. "Omlouvám se, to bylo trochu nevychované takhle zírat." Cizáci mi nic moc neříkali, ale ten pojem moc vysvětlovat nepotřeboval. Ani jsme je nemusela a nechtěla potkat, stačilo mi, když jsem viděla následky jejich práce.
Přikývla jsem. "Barvy má po otci, ale ano, podobné jsme si hodně." Vždyť měla dokonce i stejný element jako já. Být cizí vlk, a vidět nás za tmy, taky bych si nás pletla. "Myslím, že to má po mě také. A skutečně." Vždyť já sama jsem teď byla na průzkumu. bylo tu až moc zajímavých míst na to, aby vlk pořád seděl zalezlý doma.
Jeho kladná odpověď mě mírně překvapila. "Zajímavé. nejsi cítit jako člen smečky," řekla jsem spíš pro sebe. "Ale to je jedno. Ne, nemám zájem se připojit, jen vím, že se k vám Scallia přidala, tak mě zajímalo jakou smečku si vybrala. Pořád chci mít o svých vlčatech trochu přehled, i když se už rozběhla do světa, jestli mi rozumíš," řekla jsem. Nebyl vlčice a rozhodně nebyl něčí matka, ale jistě měl také někde rodinu, kterána něj čekala a která chtěla, aby byl šťastný, ne?

Až teď jsem si všimla, že vlkovi vlastně chybí jedno oko. Jistě, jeho maska se nedala přehlédnout, ale zatímco měl jedno oko normální a zdravé, místo drohého měl podobně zbarvený... co to bylo, kámen? narodil se tak, nebo o oko přišel? Takový mladý vlk a už si nesl takový hendikep. Ale nepřipadalo mi vhodné na to upozorňovat.
Scallia byla jeho nejlepší kamarádka? Usmála jsem se na něj. Jakýkoli kamarád mých dcer a syna byl někdo, s kým jsem i já chtěla dobře vycházet. "Je to moje dcera," řekla jsem mu, "ráda slyším, že má kamarády. Už jsem se s ní neviděla celou věčnost." Ale jméno si ve světě dělala slušné. Ještě před chvílí jsem se bavila s její sestrou, popojdu kousek dál a hned potkám dalšího vlka, který ji dobře znal. "Jsem Nyctea, těší mě," představila jsem se také. "Poslyš, nepatříš náhodou také do Chaosu?" Hádala jsem, že odpověď bude záporná, ale pokud znal Scalliu... třeba se poznali přes smečku.

Zdálo se, že jsme vlka vylekala, podle toho, jak se po mně otočil. Ah, jistě, v mlze nebylo nejlíp vidět a to, že jsme já cítila jeho pach nemuselo nutně znamenat, že on cítí můj. natočila jsem hlavu na stranu, když mě málem oslovil jménem mé dcery. Znal ji? To byla docela náhoda, že jsem zrovna ze všech možných vlků narazila zrovna na někoho, kdo ji znal. A kdo si nás dokonce málem spletl.
prohlédla jsme si toho vlka lépe. Hádala jsem, že je docela mladý. Dost možná nebyl ani plně dospělý, i když mu k tomu jistě mnoho nechybělo. "Znáš se se Scalliou?" Zeptala jsem se, i když to bylo docela očividné, když použil její jméno. Ovšem nějak jsme konverzaci začít musela, že? A pokud znal ji, byla tu jistá šance, že mohl něco vědět i o její smečce. Byl sice cítit jako tulák, ale to nemuselo nutně nic znamenat.

---> Mlžné pláně (přes Zubří)

Opustila jsme sice mlžné pláně, ale mlha mě pronásledovala pořád. Bylo dnes hezky sychravo. Pravé podzimní počasí, tedy bez vší té podzimní barevnosti. Bylo lezavo a vlhko, ale to mi nijak zvlášť nevadilo. Vodu jsme měla vždycky ráda a co se týkalo deště... i kdyby mělo pršet, dokud jsme zůstávala v pohybu a dokud to nebyl nějaký obrovský slejvák, nebylo to nic, co by mě rozhodilo.
Zatímco jsem se procházela mezi stromy, hledala jsme hranice smečky. na jednu stranu jsme chtěla poznat někoho od nich, na druhou stranu mi připadalo krajně neslušné prostě vpadnout na jejich území, takže jsem šla pomalu a dávala si pozor.
A brzy jsem ucítila cizí pach. Vlk byl cítit... řekla bych, že jako tulák. neměl pach Daénské smečky, který byl jediný, který jsme bezpečně poznala, ale nepřipadalo mi, že by byl cítit jako kterákoli jiná smečka. Tak či tak jsem vyrazila za ním, abych alespoň pozdravila. Třeba budu mít štěstí a skutečně se bude jednat o někoho ze Zlaté. Brzy jsme ho uviděla. Bíločerný vlk se znakem na rameni. "Dobré ráno," pozdravila jsem.

---> Modrák (přes začarovaný les)

Tak jsem byla na cestách opět sama. Říkala jsme si, že bych to mohla vzít oklikou a přes portál zpět domů, ale nějak se mi ještě nechtělo vracet. Možná právě proto, když jsem vyrazila ven ze Začarovaného lesa a na pláně pokryté mlhou, jsem místo toho, abych pokračovala rovně, zahnula směrem na jih. Tam už jsem nebyla kdoví jak dlouho. Možná několik let. měla bych víc cestovat. abych trochu znala svět.
Když jsme před sebou uviděla Zlatý les, moje kroky se stočily směrem k němu. Třeba bych tam mohla potkat někoho ze smečky, o které mluvila Mielei. Jistě, technicky vzato mi do toho nic nebylo, ale i tak mě zajímalo, jaká byla ta smečka, o kterou se jedna z mých dcer nyní tak zajímala. Co bych to byla za matku, kdybych se nestarala co dělají mé děti, a v jaké společnosti tráví čas? I když už byly velké?
A tak jsme se brzy ocitla pod stromy.

---> Zlatý les (přes Zubří pláň)

"Za prozkoumání to rozhodně stojí," souhlasila jsem. "Jak už jsem řekla, vždycky je fajn udělat si vlastní názor. pak mi budeš moct povykládat, jestli z té smečky někoho potkáš." Tak jako tak to bude jedno velké dobrodružství, ať už bude výsledek jakýkoli. Skoro jsem byla v pokušení si také oběhnout ostrovy a pokusit se poznat z každé smečky někoho. Skoro. Ale ve skutečnosti jsme ani nevěděla, kolik dalších smeček tady je. zatím jsem slyšela o... čtyřech? Nějak tak.
"Tak se měj zatím hezky a přeju bezpečnou cestu. Můžeš ode mě Deirona pozdravovat." Ale to bylo na ní. "Taky tě mám moc ráda. A jsem na tebe pyšná. vyrostla z tebe úžasná vlčice," řekla jsem jí s úsměvem. "A dám na sebe pozor, neboj."
Sledovala jsem, jak odchází. Já sama se ještě na chvíli usadila u stromu. Až po nějaké době jsme se zvedla a vyrazila také dál.

---> Mlžná pláň (přes Začarovaný les)

Téma Scallia, Chaos a možné problémy mezi smečkami už jsem dál nerozebírala. Existovaly lepší a veselejší věci, o jakých se bavit s vlastní dcerou, než hrůzy, které mohla přinést budoucnost. Nechtěla jsem tohle setkání kazit tím, že budeme rozebírat naše obavy o zbytek rodiny ještě víc dopodrobna.
Místo toho jsem poslouchala Mieleiny plány. Skutečně byla po mně. Víc, než si možná myslela. Protože kromě záměru najít svou rodinu, a teď tedy také zjistit něco víc o Chaosu, jsem plánovala úplně to samé. "Z té v poušti jednu vlčici znám. Působila moc mile, ale o té smečce také nemluvila moc dobře. Prý se přidala jen aby měla kde přečkat zimu," řekla jsem zamyšleně. Odsud to ale bylo do pouště jen kousek, takže to znělo jako dobrý krátkodobý plán. "A Deie můžeš klidně někdy přivést k nám domů. Plánuju ještě chvíli prozkoumávat a pak se nejspíš zase vrátím tam." Dozfala jsem, že bych tam třeba zase mohla potkat Solfataru, pokud se tedy mezitím nepřestěhovala do jiné smečky a nic mi o tom neřekla. "A kdybych na Nica nebo tátu narazila já, tak jim zase povím o tobě," slíbila jsem jí. Bylo by hezké se zase vidět všichni pohromadě, celá rodina. Třeba se jednou zadaří.

Všechno to byly jen spekulace, které bylo potřeba si ověřit. Věřila jsem dobrému úsudku své dcery, ale zároveň povídání té Merlin byla poněkud znepokojivá. Další úvahy jsme proto prozatím odložila stranou, alespoň než budu mít možnost si se Scalliou promluvit osobně, nebo zjistit něco o tom Chaosu od dalšího vlka. "Chtělo by to zjistit o tom víc," řekla jsem. A to tím, že tu budeme stát a povídat si, nezjistíme, takže to bude muset počkat.
"Od toho je rodina," usmála jsem se na ni. Alespoň tedy rodina jako ta naše. I když jsme teď byli rozprchnutí všude možně, když jsme byli spolu, kryli jsme si záda a i teď jsme se snažili udržovat si jeden o druhém přehled. "To je dobře," řekla jsem. Ovšem ano, dokud do smečky nepatřila. Dokud. radši jsem se rozhodla změnit téma. "A co máš teď vlastně v plánu? Nějaká zajímavá místa na prozkoumání? Vlci, s kterýma by ses chtěla seznámit?" Zajímalo mě to i proto, abych případně věděla, kde ji hledat, pokud nebude doma. Samozřejmě mi nemohla přesně říct kde bude v tu a tu dobu, ale i obecný přehled pomáhal.