Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"To ano. Ať už je kdekoli, věřím, že to zvládne a zase se k nám vrátí." Těžko říct, jestli jsem se snažila přesvědčit ji, nebo sebe. Byly jsem na tom v tomhle ohledu stejně. Nebyl to příjemný pocit, nevědět, jak se mají moji blízcí a zda jim nehrozí nějaké nebezpečí. Ale tak jako tak jsme s tím ani jedna nemohly nic udělat.
Oplatila jsem jí úsměv. "To rozhodně." Jaká matka, taková dcera, že?
Naklonila jsem hlavu na stranu, když začala mluvit o Chaosu, a mírně se zamračila. "Nějak mi ke Scallie nesedí, že by si vybrala zrovna takovou smečku. Jsi si tím jistá?" Protože pokud ano, nejspíš bych měla svou dceru najít a trochu jí promluvit do duše. Nelíbilo se mi, že by se stýkala s takovými vlky. Mohlo by to pro ni být nebezpečné. Možná... Možná v tom bylo něco víc, co Mie nevěděla? Možná měly ty dvě smečky důvod k vzájemné nenávisti, nebo došlo třeba k nějaké nehodě, při které ta vlčice zemřela? To bylo ale příliš mnoho možná a málo určitě. "Myslím, že až Scalliu zase uvidím, tak si s ní promluvím a zeptám se přímo jí. Tohle zní jako spekulace." Uzavřela jsem téma Chaosu. Ten Deiron mě ale zajímal víc. Syn alf? Mie rozhodně mířila vysoko. Jen tak dál.
Přivinula jsem ji k sobě. "Neboj, jsem opatrná. A ty buď také opatrná, ano? Neodpustila bych si, kdyby se ti něco stalo a já ti nemohla pomoct..." Ano, rozhodně jsem potřebovala potkat pana Wu a promluvit si s ním, zda nemá nějaká šikovná udělátka. Už to nebyl jen můj druh, u koho jsem se musela strachovat, zda se mi vrátí domů v pořádku.
"To ale skutečně zní, jako by ty smečky měly mezi sebou nějaké neshody. Hlavně se do toho nezapleť, dobře?"

"Snad ne," řekla jsem zamyšleně. Snad byl také někde na cestách a třeba zrovna teď mířil domů a doufal, že nás tam najde. Když jsem nad tím tak přemýšlela, hodilo by se mít nějaký způsob, jak najít na ostrovech své blízké, aniž bychom museli spoléhat na náhodu. Jenže to bych nejdřív musela narazit na pana Wu, abych se ho mohla zeptat, zdali něco takového nenabízí. Takže to muselo počkat.
"Já jsme toho názoru, že je dobré zkusit všechno a udělat informované rozhodnutí. A myslím, že víš, že ať už se vy tři rozhodnete, že je pro vás nejlepší jakákoli cesta, já a táta vás v tom budeme podporovat," usmála jsem se na ni. Chtěla jsem hlavně aby byli zodpovědní a nedělali ukvapená rozhodnutí, ale věřila jsem, že jsme je vychovali dobře a není tedy čeho se bát. Oni už se se životem nějak poperou. A kdyby něco, domů snad trefí vždycky.
nemohla jsem se ubránit úsměvu nad její reakcí. Bylo víc než očividné, že ona z toho vlka nadšená je. A nebyla jsem slepá, tohle nevypadalo jako obyčejné přátelství, spíš jako první láska. No nebylo to hezké? "A dokonce tu má i sourozence, říkáš? To je moc hezké." Musel to tedy být vlk, který se narodil na ostrově, jak jsem odhadovala. Docela jsme se těšila, až se seznámíme.
"Těžko říct. Slyšela jsi o té její smečce něco víc?" zeptala jsem se. "Nico... to mě taky. Byl z vás všech vždycky takový nejstydlivější a nejvíc doma." To, že ani ona neměla o svém bratrovi žádné zprávy, mě trochu znepokojovalo.

"Když jsem tam byla naposledy, táta tam nebyl," informovala jsem ji. Ale být to předchozí den, mě by tam jistě zastihla. Jenže já se vydala hledat zbytek rodiny, takže bychom se tak akorát minuly.
Byla to škoda, že jsme se teď už tak moc nevídali. Najít na ostrovech někoho konkrétního bylo povětšinu času přinejlepším obtížné, ne-li zcela nemožné. Vlk mohl akorát jít, vyptávat se a doufat, že bude mít štěstí. Na její slova jsem přikývla. "Ony i smečky mají svoje výhody. Máš stálý domov, přátele, které většinou najdeš na území a vlky, kteří jsou ochotní se o tebe postarat a pomoct ti, když to potřebuješ. Ale vždycky je to něco za něco. Já už bych třeba neměnila." Do smečky jsme se s Dalem plánovali přidat jen pokud by se nám narodilo víc vlčat a my zjistili, že se o ně bez pomoci nedokážeme postarat, ale to se nestalo. Naklonila jsem hlavu na stranu, když se rozpovídala o jistém vlkovi. Ale! Takže si přecejen možná našla chlapce. "Pokud nás budeš chtít seznámit, určitě ho moc ráda poznám," řekla jsme jí s úsměvem. Zněl docela slušně, ale těžko posuzovat podle jedné věty, že? Víc jsem však nevyzvídala, když mi bude chtít říct víc, tak může, ale nehodlala jsem se vyptávat.
"Hmm, Společenstvo Chaosu. O tom moc nevím, ale myslím, že už je dost velká, aby dokázala posoudit, jestli je to pro ni to pravé. Hlavně aby byla spokojená, ano." Nijak zvlášť mě to netrápilo. Ať byla ta smečka jakákoli, neměla jsem na ni názor.

Také jsme byla moc ráda, že ji vidím. Nic mě nepotěšilo víc, než vědět, že je má dcera živá, zdravá a zjevně se jí vede dobře. "Já tebe taky," řekla jsem, na tváři široký úsměv. "Zrovna jdu od domova. Hledala jsme vás, je to už hrozně dlouho, co jsme se naposledy viděly." Sevřela jsem ji v pořádném objetí. Byla z ní krásná a silná vlčice, přesně taková dcera, na kterou jsme byla pyšná. Byla jsem pyšná na všechny svoje děti. Nutno přiznat, chyběly mi časy, kdy byli malé chlupaté kuličky, co sotva vystrčily nos z doupěte, ale každá kapitola života měla něco do sebe a nic nebylo krásnější, než sledovat je růst.
"Docestovala jsem sem s jednou vlčicí. Neith se jmenuje, patří k pouštní smečce.A co ty? jak jsi se měla? Povídej, přeháněj. Viděla jsi v poslední době sourozence nebo tátu?" A jestlipak už měla nějakého chlapce? Jistě toho musela spoustu prožít a potkat mnoho zajímavých vlků.
"Na konci léta, říkáš?" To už bylo docela dávno, ale pořád to byly dobré zprávy. "Já ji neviděla snad ještě delší dobu. Byla jsem teď hlavně doma." Ve světle, které vytvořila, jsme si ji mohla pořádně prohlédnout. Vypadala hodně jinak, ale ten nový kožich jí rozhodně slušel. A oni běhali všude možně a poznávali širý svět. No, jen dobře pro ně. V tom jsem je podporovala, i když mi samozřejmě doma chyběli.

---> Kvílivec (přes Kvetoucí louku)

prošly jsme loukou na na kraj fialového lesa. Tohle místo jsem ještě nenavštívila a to bych přísahala, že už mám ostrov prochozený celý. Na druhou stranu tohle byly končiny, kam jsem moc často nezavítala. "Za pár měsíců ti to tak nepřijde, věř mi. Taky jsme si myslela, že mi to bude trvat, ale dá se na to zvyknout překvapivě rychle," věnovala jsem jí povzbudivý úsměv.
U modrého stromu jsme zastavily. Ušly jsme už pěkný kus cesty, jen co je pravda. Malý odpočinek by neuškodil. Stočila jsem pohled k obloze. "Začíná být chladno, to je pravda." A ačkoli se mi s ní nechtělo loučit, chápala jsme ji. Nebyla na tohle zvyklá. Nechtěla jsem ji tu držet, ale sama jsem se nechtěla vracet na poušť, když tady bylo ještě tolik míst k objevení. "Rozumím ti. Tak příjemnou cestu, moc ráda jsme tě poznala. Někdy se určitě stavím, až se přes nás tahle zima přežene." Bude to za dlouho, ale tak už to v životě chodilo. "A pak ti snad i povím o mně a Daleovi. Třeba mezitím taky poznáš nějakého zajímavého vlka."
A tak to bylo. Ona šla a já zůstala na místě. Doufala jsem, že se bude mít dobře a že se jí bude dobře dařit. Zamlouvala se mi. Byla by škoda, kdybychom se už nikdy nepotkaly. Lehla jsme si pod strom, stočila se do klubíčka a na chvíli si zdřímla.

Vzbudily mě něčí kroky. Původně jsme si myslela, že se Neith rozhodla vrátit, ale ne. byl to někdo jiný. Někdo, koho už jsme taky neviděla celou věčnost. "Mie?" Zamumlala jsem rozespale. Šálil mě snad zrak? Ne, byla to skutečně ona. Moje dcerka. Vypadala jinak, ale i tak jsem ji bezpečně poznala. A taky vyrostla, nebo mi to tak alespoň připadalo. Ah, jak ten čas letěl. Ale na tom nezáleželo, našla jsme někoho z rodiny. tady, kde bych to rozhodně nečekala.

---> Kvetoucí louka

Tak pak to bylo jasné. prostě ještě nepotkala dost vlků na to, aby našla toho pravého, který by stál za to se s ním usadit. Potřebovala jen vyrazit trochu do světa a seznámit se, to bylo celé. To by bylo, aby nenašla vlka, jakého hledala. "Jsi tu teprve chvíli. Tohle se stejně nesmí uspěchat." Vždyť mně taky trvalo, než jsem si konečně našla toho pravého. A že jsem potkala nějakých prospektivních samců! Někdy bylo prostě nejlepší vyrazit do světa a tak nějak doufat, že se zadaří, že pro nás má osud nachystaného něco hezkého, jen je potřeba mu jít trochu naproti.
"Hmm, moc tichý? Ale s tím by se třeba dalo něco dělat. Víš, samci jsou pro naši přízeň někdy ochotní udělat téměř cokoli." Neměla jsem v tu chvíli nejmenší tušení, že se jí snažím dohodit vlastního bratra. Jak jsem to také mohla vědět? Ani jsem netušila, že je tady na ostrovech, natož že se právě bavím s vlčicí, která ho zná. "Líbí se ti alespoň?" To bylo přece hlavní. Vlk mohl být sebelepší, ale pokud nebyl podle našeho vkusu, tak to stejně nebude fungovat. "Pokud plánuješ vlčata, tak hlavně taky potřebuješ někoho, kdo bude dobrý otec. A taky aby měl podobné názory na výchovu a tak." Najít si hodného partnera, to byla hotová věda. A já byla tak zabraná do rozhovoru, že jsem sotva vnímala okolí. Na chvíli jsme zastavila u jezera, abych se napila. Už jsem z toho všeho mluvení měla vyschlo v krku. A pak jsme šly dál.

---> Modrák (přes Kvetoucí louku)

---> Jezero smrti

Ano, moje rodina byla úžasná. nemohla jsem s nimi být spokojenější a za nic bych je nevyměnila. Vůbec by mi nevadilo jim Neith někdy představit, kdyby se naskytla příležitost. "Určitě jednou také budeš mít," ujistila jsem ji a myslela to naprosto vážně. Však to bylo tolik pěkných vlků, stačilo si jen vybrat a pak toho někoho samozřejmě ulovit. A o vlčici, jako byla ona, by se měli vlci jen přetahovat. hezká byla, měla dobré vychování... možná si mysleli, že je mimo jejich ligu a že u ní nemají šanci? I to bylo možné. A dost možná pravdivé, když tvrdila, že má na vlky poněkud vyšší nároky. Hmm... Ale i s tím se přece dalo pracovat. Že nepotkala toho pravého znamenalo akorát že jich prostě a jednoduše nepotkala dost. "A se svým druhem a vlčaty tě ráda někdy seznámím. Tedy až je zase najdu, samozřejmě." Usmála jsem se. "Znáš třeba nějakého vlka, co by tak odpovídal tvým standardům? Alespoň částečně?" Rozhodně toho o lásce už něco málo věděla. Zajímalo mě, jestli měla v minulosti třeba nějaké nadějné nápadníky. "Vlci se tu dost střídají a i když to vypadá, že jsou ostrovy docela malé, pořád se tu objevuje někdo nový. Můžeš tu toho pravého poznat stejně dobře jako kdekoli jinde. Samozřejmě je to takové hledání jehly v kupce sena, ale co je důležité je, že ti vlastně stačí najít jednoho dobrého nezadaného vlka a máš vystaráno." na její slova o smečce jsem soucitně přikývla. "Ani jsem nevěděla, že je v poušti nějaká smečka. Ale je pravda, že já se o ně nikdy moc nezajímala."

---> Kvílivec

---> Pichl

Byla jsem ráda, že jsme se brzy začaly blížit ke konci tohohle kaktusového pole. To byl zas nápad sem lézt! Ale jezero, ke kterému jsme se blížily, nevypadalo o moc přívětivěji. "Přesně ti," odpověděla jsem, "ale nedělej sis tím starosti, jsem si jistá, že se dřív nebo později zase objeví u našeho doupěte. naše vlčata jsou už docela velká, nepřekvapuje mě, že mají vlastní život." Nechtěla jsem si kazit výlet tím, že budu neustále přemýšlet o tom, jak moc mi chybí a jestli se jim něco nestalo. Stejně jsem je neměla jak najít.
Konečně jsme se dostaly k jezeru a musela jsem uznat, tohle nebylo místo, kde bych se chtěla déle zdržovat. Bude lepší, když půjdeme dál. Ani jsem se tu nehodlala zastavovat, abych se napila. Určitě najdeme i lepší zdroj vody.
"Tomu rozumím," řekla jsem, "ono to není rozhodnutí, které se vyplatí brát na lehkou váhu. Ale věřím, že jednou toho pravého taky potkáš. Mít partnera je... nevím, jak to popsat, ale je úžasné vracet se do doupěte a mít tam někoho, kdo na tebe čeká."

---> Kvetoucí louka

---> Duny

"To máš pravdu," souhlasila jsem, "obzvlášť pokud ovládáš magii ohně, aby sis ho ještě vyhřála." Už předtím jsem postřehla barvu jejích očí a odhadovala jsem, že by ji mít mohla. Sice nebyly červené, ale byly dost blízko alespoň oranžové. nebo na to byly moc světlé? Ne, nemínila jsem teď vyzvídat, možná později.
"No, mám hustý kožich a abych řekla pravdu, jsme na to zvyklá tak nějak od mala. Tam, kde jsem se narodila, bylo podobné podnebí jako tady. V zimě závěje, přes léto horko." Můj kožíšek se brzy začne měnit z letního na zimní, jak to už měl ve zvyku. nebála jsem se, že bych v zimě nějak zvlášť mrzla. "Mimo to mám také úkryt, kam se můžu schovat, kdyby bylo nejhůř. V lese. tam většinou nebývá sněhu tolik."
Usmála jsem se na ni, když mi složila kompliment. "A i kdyby ne, vždycky je hezké znova navštívit stará známá místa a podívat se, jak se změnila." Napřiklad to místo, kam jsme se blížili. nepamatovala jsem si, že bylo takhle zarostlé kaktusy a,,, auch. To jsem zrovna málem šlápla plnou vahou na jeden maličký, co lezl z písku. Zamračila jsem se na něj a pak ho obešla. Tady aby si jeden dával opravdu pozor. "To je v pořádku, klidně mluv jak ti to víc vyhovuje," nabídla jsme jí. zas tak mi na tom nezáleželo, ale vykání pro mě nebylo vždy nejpřirozenější, hlavně pokud jsme s někým měla trávit víc času. "Tulácký život je... občas složitý. Ale tu absolutní svobodu bych za nic na světě nevyměnila. A kdybych potřebovala, pořád mám alespoň rodinu na kterou se můžu spolehnout, nejsem v tom sama za sebe, jako někteří jiní tuláci."

---> Jezero smrti

---> Palmová pláž

Na té úvaze rozhodně něco bylo. na poušti by rozhodně sníh padat neměl, když tam ani nepršelo, že? "Myslím, že zima tam bude podobná, hlavně v noci," řekla jsem, "Ale alespoň tomu sněhu se snad vyhnete." neznala jsme však jiné místo, kde by se tady zimě dalo opravdu vyhnout, a abych pravdu řekla, nikdy jsem to ani nezjišťovala, vzhledem k tomu, že to nikdy nebyl můj cíl.
"Myslím, že jsem je nikdy doopravdy chodit neviděla, ale říká se to. navíc je tam dost těžké se zorientovat a cesty jako by tam samy mizely. Docela bych tomu i věřila, nebyla by to ta nejpodivnější věc," vysvětlila jsem. "Tak se můžeme projít po okolí a na co narazíme, na to narazíme. Určitě je tu víc zajímavých míst, akorát si je zrovna nevybavím." Docela jsem se na cestu těšila, i když to znamenalo, že budeme muset nejdřív překonat ten písek. A pískové duny, které byly přímo před námi.
"Myslím, že většina vlků tady v tom rozdíl taky nevidí," poznamenala jsem. Stočila jsem pak kurz na sever.

---> Pichl

Ah tak. Teď už jsem jejímu rozhodnutí rozuměla. Zima byla sice ještě dle mého docela daleko, listí se ještě ani nezačalo zbarvovat a teploty pořád dosahovaly těch letních, ale ve vzduchu byla cítit změna a slunce jako by už nemělo onu sílu jako ještě pár dní zpátky. "To je moudré rozhodnutí. Tak snad se ti tady bude líbit. Zimy většinou nebývají moc mírné, míváme tu docela dost sněhu, ale kořisti je většinou dost." Navíc tady na poušti bude počasí jistě snesitelnější. S cestou domů jsme jí však poradit nemohla. Já odsud nikdy neodešla a ani jsme to neplánovala. Líbilo se mi tu. I přes všechny ty nestvůry a podivnosti. Holt nic nebylo dokonalé, ale alespoň jsme se nenudili, ne?
"Magické říkáte..." Nad tím jsem se musela trochu zamyslet. "No, kus odsud je portál, ale to bychom museli přeplavat průliv." a mně se do vody znova nechtělo. "Pak mě napadá ještě les, ten je dál, ale dá se tam dojít suchou tlapkou. Prý tam stromy umí chodit." Museli bychom se dostat přes poušť, ale to snad nějak půjde. "Mohla bych vám tykat?" zeptala jsme se ještě, "pokud spolu budeme cestovat, připadá mi to jednodušší."

---> Duny

Takže skutečně hledala průvodce? Bude mi ctí posloužit. Prozkoumávalo se vždycky líp ve dvou, když se u toho daly ještě probírat zajímavé věci. Ovšem čekala jsem, že to bude spíš cestovatelka, když mluvila o tom, jak chce všechno vidět a všechno znát (nebo něco na ten způsob), takže mě trochu překvapilo, když řekla, že to tady chce zbytek života nazývat domovem. "Neznáte to tady a už jste se rozhodla, že tady chcete žít?" zeptala jsem se. Že by se jí tu až tak zalíbilo? No, byla to její věc, ne moje, ale z mého pohledu to bylo rozhodnutí poněkud ukvapené. Mohla přece ještě zjistit, že se jí tu nelíbí...
"Máme tu všechno, ano. Několik hor, pak myslím na severu je ještě jeden menší ostrov, kam se dá dostat jen přes vodu, ale ještě jsme ho neprozkoumala. Poušť, řeky, jezera, led a sníh..." lesů a luk tu také bylo hned několik. "Na jihu je i džungle." I pláží tu bylo dost, ale ty byly leda tak hezké na pohled, ale jídla na nich moc nebylo a písek pálil do tlapek. Osobně jsem je zas tak moc nemusela. "Co byste ráda viděla jako první?"

Neith. Krátké a jednoduché, navíc to začínalo na stejné písmeno, jako moje jméno. To si zapamatuju. "Ráda vás poznávám, Neith." usmála jsem se na ni. Byla tady na ostrovech teprve chvíli? Pokoušela se bádat? To mi znělo jako by se té vlčici šiknul nějaký průvodce a já koneckonců o ostrovech už něco málo věděla, navíc jsme neměla žádné lepší plány. "Pokud byste měla zájem, mohla bych vás tu trochu provést. Už tady žiju..." jak dlouho vlastně? Rozhodně déle, než jednu nebo dvě zimy, už mi to začínalo splývat dohromady. "Pár let to bude, co jsem sem přišla." Ostrovy jsem už dlouho považovala za svůj domov, i když nutno přiznat, taky jsem je ještě neměla prochozené celé, byla tu spousta míst, která jsem neměla tu možnost navštívit a většinou jsem se zdržovala hlavně v okolí doupěte, hlavně od chvíle, kdy se narodila naše vlčata. "Navštívila jste tedy předtím jiná zajímavá místa?" zeptala jsem se. Z jejích slov jsem soudila, že je cestovatel.

Přikývla jsem. Tak nějak jsme s tím počítala. "To nevadí, oni se dřív nebo později někde objeví." Zas tak mě to netrápilo, byla bych víc překvapená, kdyby mi řekla, že někoho z nich viděla. pokud chtěli, znali cestu domů a byli všichni dospělí, takže jsem se nebála, že by se někde ztratili. Jen mi docela chyběli. "To bych vám byla vděčná," řekla jsem, když navrhla, že jim o mně řekne, kdyby na někoho narazila, "A jsem Nyctea. Vy jste...?" Nebyla tu dlouho? Že by byla moje teorie o tom, že tady někde bydlí, mylná? Přišlo mi hloupé se na to hned takhle z okraje zeptat, možná později, pokud spolu zapředeme rozhovor. Pokud se tedy teď rovnou zase nesebere a nepůjde si po svém, ale na to nevypadala, pokud jsme měla soudit. Vždyť i předtím tu tak postávala, rozhodně nepůsobila, že by měla někam naspěch. "A co vás dnes přivedlo takhle k moři?" oplatila jsme jí předchozí otázku. Bylo tu hezky, jistě, ale spíš mě zajímalo, jestli stojí o společnost nebo chce být osamotě.

S okolním pískem dokonale splývala, nepřekvapilo by mě, kdyby tady někde poblíž bydlela, protože pro někoho jako ona muselo být tohle prostředí ideální. Já osobně dávala přednost lesu, ale každému vyhovuje něco jiného. "Trocha zvědavosti není na škodu," odvětila jsem, "Jen tudy procházím, chtěla jsem se trochu provětrat a poznat nějaká ta místa, která jsem ještě neměla možnost navštívit." Poušť nepatřila mezi má oblíbená místa. bylo tam moc horko, moc světlo a se svým bílým kožichem jsme v ní za slunečného dne doslova zářila. "Mimo to hledám svoji rodinu, neviděla jste náhodou někoho z nich? Můj druh je takový černobílý vlk se závojem na hlavě, a pak mám dvě dcery a syna, Mielei byste poznala bezpečně, má dvoubarevné oči a je šedá s hnědými pruhy, Scallia vypadá jako já v hnědé a Nico je celý bílý, jen s pár hnědými flíčky." Pochybovala jsem, že by na ně tahle vlčice měla štěstí, ale za pokus nic nedám.