Příspěvky uživatele

< návrat zpět

---> Červená louka

Dalo to dost práce, ale nakonec jsem se zavěšená na svém provizorním plováku ze dřeva dostala na druhý břeh. Sotva moje tlapky dosáhly na dno, pustila jsme ho a zbytek prostě doplavala, až jsem vylezla na břehu. Oklepala jsme se, pak pomocí magie usušila svůj kožich, abych se alespoň částečně zbavila soli, která se v něm z mořské vody jistě zachytila. Sůl také pálila v ráně na noze, ale to mi zas tak nevadilo. Alespoň se vyčistí od čehokoli, co měl ten otravný pták na drápech, a stejně šlo spíš o škrábanec.
Bylo tady pěkné vedru, palmy mnoho stínu neposkytovaly, ale pořád lepší, než nic. Vydala jsem se podél pobřeží tedy dál, zanechávajíc za sebou stopy v písku, které ale jistě brzy smaže vítr a voda. Před sebou jsem spatřila cizí vlčici, která tedy vypadala spíš jako nějaký tvor, který se tu zvedl z písku a jen se za vlka vydává, ale vlk to byl skutečný. Stála tam na kraji vody, pravděpodobně ztracená ve vlastních myšlenkách. "Dobré poledne přeji," pozdravila jsem, sotva jsem byla na doslech.

Boj s orlem skončil, což bylo dobře, protože jsem už nějak neměla náladu se do něj znova pouštět. Nechtěla jsem ho zabíjet a ani jsme nechtěla zachraňovat zadek té vlčici, pokud by se ona rozhodla mstít za chlupy. Podívala jsem se na to zmoklé kuře. Jo, bylo nějaké bojovnější, než tihle tvorové obvykle bývali. Chápala bych, že by na nás zaútočil, kdybychom byli někde v horách, kde by nás mohl prostě jenom shodit, ale tohle byla louka. Možná byl mladý a nezkušený?
"To nemám od Wua," řekla jsem. "Dal mi to jeden vlk za to, že jsem mu pomohla najít ztracené vlče." Jo, kde jen těm byl konec. Jaro už jistě musel být dospělý vlk. A stejně i jeho sourozenci. Pamatoval si mě vůbec? Nejspíš ne, jak jsem ho znala. "Tak se měj a hodně štěstí," rozloučila jsem se taky a šla si po svém.
Kroky mě zavedly ke kraji moře v nejtenčím místě průlivu. Kolem na pláži leželo nějaké naplavené dřevo, což mi vnuklo nápad. ještě nikdy jsem se to tu nepokusila přeplavat, ale nevypadalo to nemožně a dostala bych se na druhý ostrov velice rychle, aniž bych musela skrz portál a přes hory (do kterých jsem se po orlím útoku nehrnula.). Plavat celou cestu se mi ale taky nechtělo. Našla jsem si velký plochý kus dřeva, který se sem nejspíš dostal z nějakého lesa po bouřce, dotáhla jsem ho na vodu a s odrazem na něj skočila, abych ho dostala na vodu. A pak už stačilo jen vyvolat vlnu pomocí magie a kopat nohama, abych ho uvedla do pohybu. nešlo to nijak zvlášť rychle a používat magii v takové míře bylo docela namáhavé, ale šlo to. Samozřejmě jsem se na druhou stranu nedostala suchou tlapkou, kus dřeva nebyl tak tak velký, abych ho mohla použít jako loď. Pouze mi poskytl plovoucí oporu, kdyby se ukázalo, že je druhý břeh dál, než se zdá.

---> Palmová pláž

Predátoři 8 - konec

Jo, dost bylo legrace, čas na ústup. Okolo stejně nebyl nikdo, kdo by to viděl. Nikdo nám nic nedokáže. "A kdyby se někdo ptal, tak to nebyl orel, ale přinejmenším drak," přisadila jsme si, protože přecejen bude chvíli trvat, než se Ikariiny rány zahojí. "Sice nevím jestli tu žijou, ale nepřekvapilo by mě to." nechala jsme už orla orlem a poskytla mu trochu životního prostoru. "No moc dobře to nevypadá," zhodnotila jsme pohledem Ikariina záda a pak na ni použila magii, abych ji alespoň osušila. "Promiň za tu sprchu, nenapadlo mě v tu chvíli nic lepšího." Orel už skutečně vypadal, že dá pokoj. Docela pokojně odhopkal pryč a zanechal za sebou jen hromadu peří, ale vypadal, že pokud si nebudeme všímat my jeho, tak už si nebude všímat ani on nás. Asi se poučil ze svých chyb. "Jo, toho šedýho vlka už jsme potkala. Dostala jsem od něj takovou kulatou věc. Pořád nevím, k čemu je dobrá." Ten vlk ale měl fakt zajímavé věci. Třeba by to za to stálo, jen ho najít.

Predátoři 7

nemyslela jsem si, že by to bylo až tak dramatické. ten, kdo vám dokázal oznámit, že umírá, obvykle neumíral. Co ovšem bylo dramatické byla ta vlčice. No dobře, měla bych k ní být trochu fér, byla poškrábaná dost ošklivě a ještě byla zmáčená, kdyžto já měla jen lehce podrápanou jednu nohu. masožravá slepice se ale k boji taky už moc neměla, jen se tak čepířila, crčela z ní voda a snažila se vypadat nebezpečně. Přisadila jsem si k Ikariinu zavrčení svým vlastním, vytvořila ještě trochu vody a chrstla ji na orla, čistě proto protože jsme mohla. Na zemi tak obratnej nebyl, co? "To ani ten pták. Ale navrhuju ústup. Já nikomu neřeknu, že nás to kuře porazilo, když to nikomu neřekneš ty, platí?" navrhla jsem. Stálo nám vůbec za to se tu s tím orlem bít? Jasně, šlo o princip, když už o nic jiného, neměl si na nás dovolovat, ale i tak. Ale možná...možná že když byl teď pták navlhlý a sotva mohl lítat, možná ho ta bojovnost taky přešla. Zkusmo jsme vyrazila a provedla falešný výpad. Cvakla jsme zuby jen kus od jeho hlavy, abych se zase rychle stáhla. A to kuře ucuklo! Ah, ale to měnilo situaci!

Predátoři 6

Doufala jsem, že mi vlčice pomůže, ale zjevně ji výprask od orla a nedobrovolná sprcha připravily o zbytek odhodlání. jenže problém byl takový, že já sama proti orlovi moc šanci neměla. Kolem to vypadalo, jako kdybychom tu vraždili celé hejno slepic, ovšem orel pořád zůstával prakticky nezraněný, i když z toho celého rozhodně nemohl být šťastný. Brzy se mi vyškubl a já zacouvala z dosahu, pro případ, že by se hodlal mstít a oškubat zas pro změnu mě. Ale nevypadal, že to plánuje. vyskočil na nohy, roztáhl křídla a podrážděně na nás syčel, ale zatím se k dalšímu útoku neměl. No jo, vypadal trochu zřízeně a asi tomu jeho ptačímu mozečku docvaklo, že útočit na dvě dospělé vlčice není úplně košer.
"Seš v pohodě?" houkla jsem po Ikari, aniž bych z toho zmoklého kuřete spouštěla zrak. Jo, jasný, taky byla zmoklé kuře, a dokonce mojí vinou, ale tak to pak napravím, jen co tady bude klid.

Predátoři 5

Jo, orla se mi podařilo zbavit. To bylo fajn. Oceňovala jsem, že se mi už nesnaží vyškrábat oči. Ovšem Ikari... ta takové štěstí neměla a já přece nebyla taková svině, abych se teď prostě sebrala a zmizela, takže jsem vyrazila za nimi a připravila si svou magii, tentokrát vodu, kterou jsme ovládala mnohem lépe. Uvidíme jak se tý slepici bude líbit, když zmokne! přivolala jsme tedy vodu a prostě ji na orla chrstla. hezkou, velkou vlnu. Snažila jsme se pochopitelně moc nezmáčet Ikari, ale vzhledem k tomu, jak na ni byl orel nalepený, to nebylo úplně jednoduché. Ovšem musela uznat, že lepší mokrý hřbet, než takový přerostlý vřískající parazit. A jak vlna smetla orla, vyrazila jsem po něm, abych využila, že je na zemi, než se vzpamatuje. Skončil na zádech, takže jsme si dávala zatraceně bacha, abych se neocitla příliš blízko jeho drápům. Přišlápla jsem konec jeho křídla a snažila se vymyslet, co dál. Pochopitelně se bránil, nemyslela jsem si, že ho udržím nějak dlouho, aniž bych to odnesla. Ostré pařáty a zoban zanechaly na mé noze pár mělkých šrámů

Predátoři 4

Co proti nám ten parchat opeřená měl? To mu trocha odleželého masa stála za to? Neudělal by líp, kdyby šel obtěžovat nějaké králíky nebo tak něco? Povedlo se mi ho sundat z Ikariiných zad, jenže jsme toho vzápětí litovala, protože se rozhodl, že můj obličej potřebuje nějakou tu dekoraci v podobě zaseknutých orlích drápů. zareagovala jsem instinktivně. Ucukla jsem a pařáty narazily do ledového štítu, vytvořeného narychlo a nepořádně. Drápy sice odrazil, ale vzápětí se sesypal na zem v podobě ledových úlomků. Odrazilo to nejen drápy, ale i orla. patrně si musel natlouct, protože to ten nečekaný a notně kluzký odpor odral o balanc a srazil na zem, kde se malý okamžik plácal, než se posbíral a vyrazil k dalšímu útoku. Zpět na Ikari, samozřejmě, když u mě nepochodil. A stálo tohle za to nám? Třeba když mu to maso přenecháme, dá pokoj. Já už ho stejně nepotřebovala, já hlad neměla. "Ikari, pozor!" Hukla jsem na ni, když se na ni orel s vřískotem vrhl, aby ji obral o pár těch barevných chlupů, které měla na hřbetě.

Predátoři 3

Na jméno jsme se pochopitelně netvářila vůbec nijak, protože mi neříkalo vůbec nic. "Já jsem Nyctea," představila jsem se také. zatímco ona zírala, já si stále převážně prohlížela okolí, protože prostě kdybychom zíraly obě, začalo by to být fakt divný. Mnohem divnější, než když zírala jedna. Její další poznámka mě přiměla uvažovat, jaký vztah to mezi sebou vlčice vlastně měly, když je hledala, ale nemluvila o nich zrovna lichotivě. Jo, byla jsme si docela jistá, že to byli příbuzní, pravděpodobně sourozenci. Měla jsme přece taky vlastní sourozence a projevování sourozenecké lásky bylo občas velmi... specifické.
A stejně specifické byly i vztahy s jinými masožravci, konkrétně s orly. Náš vztah s tímhle orlem byl přinejlepším mizerný. Ikari skočila po orlovi, ale ten se jí vyhnul a zaútočil. Toho jsem využila já. zatímco se zabýval druhou vlčicí, skočila jsme po něm a chytila do tlamy pár ocasních per, která jsem pevně sevřela a škubla. Povedlo se mi orla přimět, aby přestal věnovat pozornost jí a začal ji věnovat mně. A taky abych měla také tlamu plnou peří. No jo, nic není dokonalé. Přehazovaly jsme si toho ptáka skoro jako horký brambor.

Predátoři 2

"Jak ty se vůbec jmenuješ?" zeptala jsem se. Když už jsme se tu bavily, přišlo mi hloupé se nezeptat, ačkoli jsem pochybovala, že tu postojíme déle, než dokud nezmizí poslední maso nebo se vlčice nenají. Možná bych jí ale mohla pomoct hledat? Stejně jsem neměla nic lepšího na práci, navíc moje vlastní rodina byla nejspíš stejným směrem. Šance, že na někoho z nich narazím, byly stejné kdekoli na ostrovech. "Před chvílí jsem přišla," řekla jsem, "pokud se tu objevily před tím, musely jsme se minout. Okolo té hory za námi vede určitě několik cest." Bylo možné, že by ten portál, co jsme teď měly za zády, nepřenášel vlky hned, ale některé třeba pozdržel? Ale ona přece neříkala, že s těmi vlčicemi procházela portálem, jen že zmizely, zatímco spala. teda ta jedna zmizela, zatímco spala, ta druhá ještě předtím.
Rozhovor narušil nevítaný host. uskočila jsme před ním a naježila se. Vycenila jsem na něj zuby. Ano, možná mám opeřence ráda, ale tenhle se choval vyloženě nezdvořile. Cvakla jsme po něm zuby, abych ho odehnala z našeho oběda. Orel si to nenechal líbit. Zavřískl na mě a zamával křídly, což mě přimělo instinktivně uhnout a sklopit uši. Takhle na zemi vypadal mnohem větší, než když byl na obloze. Zatracené nebeské kuře.

Predátoři - 1.

Taky bych nebyla zrovna šťastná, kdyby mi někdo takhle utekl, takže jsem to, jak se vlčice chovala, nijak nekomentovala. Možná by jí neuškodilo si něčím spravit náladu. nějakou činností třeba, ne nutně tím kusem mršiny, i když pokud měla hlad (jakože vypadala, že fakt má), i to by jí mohlo pomoct. Rvala se s mršinou, jako by snad řekla něco nepěkného o její matce. No, hlavně že jí chutnalo, řekla bych. Alespoň to maso nepřijde nazmar, navíc ty nejlepší a nejměkčí části už stejně sežral ten, kdo to ulovil, vrány, a pak já, takže už tam nezbývalo moc toho, co by se dalo snadno obrat. "Snad je zase brzo najdeš. není to tu tak velké, aby se mohly ztratit úplně. Určitě se ti povede potkat alespoň někoho, kdo je viděl." Mně už se přece také stalo, že jsem tu náhodně narážela na známé vlky a ty dvě, o kterých mluvila, nemohly z ostrovů jen tak zmizet, pokud teda neuměly lítat a nebo se nerozhodly si pořádně zaplavat.
Jak jsem tak napůl pozorovala a nepozorovala vlčici, nepostřehla jsem, že nad námi něco krouží. něco, co vypadalo, že by si to s dovolením také vzalo pár soust, pokud bychom my dvě ráčily uhnout. Te někdo nás obletěl jednou, dvakrát, a pak se rozhodl, že už toho bylo dost, a snesl se s vřískotem přímo mezi nás.

Jo, ta šedá rozhodně neměla zrovna radost, ale podle toho, co řekla, jsem se jí ani nedivila. "To od nich není zrovna hezký," poznamenala jsem. Moje rodina alespoň doopravdy nezdrhla, jen vyrazili na výlet a zase se vrátí. Ale jestli tahle vlčice s někým cestovala, pravděpodobně s příbuznými, když zmínila i že budou cítit podobně jako ona, divila jsem se, že na ni alespoň nepočkaly. Ve více vlcích se vždycky cestovalo líp.
Pak se zeptala na mršinu. Stočila jsme k ní pohled a olízla si čenich. "Teď už ano," řekla jsem, "ale klidně si posluž, pokud ti nevadí, že to tu už chvíli leželo. Chutná i voní to pořád dobře." Já už byla najezená, tak co bych se nepodělila. Stejně to nebylo tak, že bych si to jídlo ulovila sama. Odstoupila jsme tedy od něj a přenechala ho šedé, pokud ho tedy shledala poživatelným. "Ty a ty dvě vlčice. Cestovaly jste tady po ostrovech?" zeptala jsem se spíš protože mi bylo hloupé tu jen tak sedět a prohlížet si okolí, nebo sledovat, jak jí. Taky bych neocenila, kdybych jedla a někdo na mě upřeně zíral.

Spokojeně jsme si žrala svou svačinu, když tu mou pozornost upoutal cizí hlas. Takhle mi už dlouho nikdo neřekl. Avšak kdz6 jsem vl4ici uvid2la, royhodn2 jsme nemohla tvrdit, že bych ji poznávala. napůl jsem čekala, že mi teď řekne něco ve stylu "vypadni od mého úlovku" ovšem nic takového se nestalo. Místo toho začala cosi povídat o nějakých vlčicích. "Ne," odpověděla jsem, "vlastně jsem tu nepotkala vůbec nikoho, co jdu od doupěte až sem na louku. Když už o tom mluvíš, neviděla jsi hnědobílého vlka se závojem na hlavě? Nebo nějaká odrostlá vlčata, jedno vypadá skoro jako já, ale v hnědé, jedno šedohnědé a jedno bílé s pár flíčky." Můj postoj nebyl o nic submisivnější, než ten její. Proč taky? Nebyly jsme tu na území žádné ze smeček a já stejně nikam nepatřila, tudíž jsem si nemusela nechat od nikoho rozkazovat a nemusela jsme nikoho poslouchat, přesně jak jsme to měla ráda. Ovšem její slova mě znepokojila. Mizeli tu snad vlci? "Proč se vůbec ptáš? Byli s tebou a ztratili se?" Právě prošla portálem, ale pochybovala jsem, že je tu dost dlouho, aby prošla omylem a zjistila, že ji její společnice nenásledovaly, takže jsme tuhle možnost nenavrhovala.

---> Rokle (Přes nejvyšší horu)

Chvíli mi trvalo, než jsem našla pěšinu, kudy se hora dala obejít, aniž bych musela kamkoli šplhat. Nechtěla jsem riskovat poranění, hory byly za deště ještě zrádnější, než když nepršelo, když se zem změnila v bláto a kamení začalo klouzat. Avšak cestu jsme našla a horu úspěšně obešla, abych se ocitla na kvetoucí louce. Dělala nyní čest svému jménu, snad každý kousek porostlý množstvím rudých květů. Ačkoli nepatřily mezi moje oblíbené rostliny, dokázala jsem jejich krásu také ocenit, protože pohled na celou louku v plném květu byl skutečně dechberoucí, i když ona krása netrvala věčně. Patrně jsem je zastihla v jednom z posledních okamžiků, kdy ještě stály za to, než na zimu odkvetou. Mnoho z nich už se proměnilo v makovice. Co mě však zaujalo víc byl nasládlý pach, který se donesl k mému čenichu. Bylo to něco mrtvého, čerstvě zabitého, co vonělo náramně chutně. Vydala jsme se tedy po pachu, doufajíc, že ať zvíře zabil kdokoli, už se najedl a odešel, a já budu mít jídlo zdarma. A opravdu, dnes jsem měla štěstí. Brzy jsem se dostala k napůl sežrané mršině, ze které můj příchod odehnal dvojici vran. Se zakrákáním vzlétly, jako by mi snad nadávaly, že je ruším při obědě. "Hamouni," zamumlala jsem, "taky se můžete rozdělit. byste pak nevzlítli, když to sežerete všechno." Ještě jsem se rozhlédla, abych se ujistila, že poblíž skutečně nikdo není, a pak jsem se pustila do jídla.

---> Les alf (přes Ostříží zrak)

Dostala jsem se z lesa na louku, kde obvykle létali dravci a kde jsem byla před časem na výletě se svými dětmi. Kde jim však byl konec, to jsem netušila. Byli už velcí, objevovali svět na vlastní tlapku a já mohla jen doufat, že se pak zase v pořádku vrátí domů. Ani Dale se už dlouho neukázal a abych řekla pravdu, postrádala jsem ho. Všechny jsem je postrádala, vždyť to byla moje rodina. Teď jsem se vzdalovala od domova, bez cíle a bez plánu, jen s nadějí, že narazím na něco zajímavého, čím bych se mohla zabavit. Nebo na něco k snědku. Cokoli by bylo dobré, hlavně jsem už nechtěla sedět doma a ztrácet čas.
Z louky jsem pokračovala dál, skrz rokli a na východ, kde, pokud jsem si dobře pamatovala, ostrov končil. Cesta však nikoli, protože se tam nacházel portál. Mohla bych se vydat portálem. Nemyslela jsem si, že by bylo v tomhle počasí moc vlků venku, většina musela být někde schovaná, pokud měli jen trošku rozumu, ale i kdybych na nikoho nenarazila, bude to alespoň hezká procházka. Mohla bych se podívat někam, kde jsem ještě nebyla.

---> Červená louka (přes Nejvyšší horu)

---> úkryt

Les alf vypadal... pořád stejně, řekla bych. Až na to, že sotva jsem vylezla, začalo pršet. Z toho jsem si však nic nedělala, trocha deště ještě nikoho nezabila, rozhodně ne vlka s elementem vody. takže jsme směle vyrazila do lesa, proběhla mezi stromy a lesním podrostem po mechových polštářích, které už stihly slušně nasáknout vodou, a pokračovala jsem pryč, směrem ven z lesa. Kolem jsem necítila žádný z pachů členů mé rodiny, ačkoli se tu nacházely pachy mnoha vlků, některé dokonce vzdáleně povědomé a poměrně nové. Já se jimi však nezabývala, déšť je stejně smyje a ti vlci už touhle dobou budou kdovíkde. Neměla jsem však žádný cíl, jen jít kupředu. možná na něco zajímavého narazím, možná také ne, to věděl jen osud, ne já, obyčejná vlčice.

---> Rokle (přes Ostříží zrak)