Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vzbudila jsem se v doupěti. Těžko říct, jak dlouho jsem spala, ale hádala jsem, že docela dost, protože jsem si rozhodně nepřipadala odpočatě, spíš přespale a uváleně. Mno, čas jít něco dělat. S tím, jak se tu pořád válím, jsem už klidně mohla začít obrůstat mechem. Vstala jsem, protáhla se a vyrazila tedy k východu z doupěte. venku mě přivítalo sluneční světlo, ale podle všeho už den notně pokročil a slunce se pomalu ale jistě sklánělo k západu. Do úplné tmy ještě zbývalo pár hodin, dost času, abych se trochu prošla a možná si opatřila i něco k jídlu. Byl nejvyšší čas. Můj žaludek se už hlasitě dožadoval nějaké té potravy, měla jsme hlad, že bych snad spořádala celou srnu a ještě hladově koukala po zajících. vyrazila jsem tedy od doupěte směrem, kterým neleželo území naší sousední smečky. Po rodině nebylo nikde ani památky, ale to mě nepřekvapovalo, naše vlčata rostla jako z vody, touhle dobou už byla v podstatě dospělá a jistě měla na práci lepší věci, než se válet doma. A kde byl konec Daleovi? Kdo ví. byla jsem si však jistá, že se dřív nebo později objeví a kdyby ne, vydám se ho hledat.

---> Les alf

---> Ostříží zrak (přes Les alf)

Schovka, kterou zmínil Dale, nebyla vůbec špatný nápad. Mohla by to být skvělá příležitost, jak naše vlčata naučit něco o tom, jak používat nos. "Mohla by to být i dobrá lekce stopování, co myslíš?" řekla jsem. Však už brzy přijde čas, kdy je vezmeme na první opravdový lov. bylo by dobré, aby do té doby ovládali alespoň základy toho, jak najít kořist. Zatímco jsme šli, odpověděla jsem na Nicovu otázku. Vlastně to byl docela hezký příběh, i když jsem si spoustu detailů už nepamatovala. "Víš, on měl taky vlčata, zhruba v tom věku, jako jste teď vy. A jedno z nich se zatoulalo daleko od domova a nevědělo, jak se vrátit zpátky domů. Já jsem ho našla a přivedla zpět. Není bezpečné, aby se vlčata potulovala po okolí sama, bez doprovodu, víš? Žije tu i spousta predátorů, ne jenom my vlci, a když poblíž není nikdo dospělý, mohli by vám ublížit, protože ještě nejste dost velcí, abyste se sami ubránili." Rostli však jako z vody, brzy je budeme moc nechat vyrazit na kratší výlet i bez našeho dozoru. Ještě však ne. "Až ještě trošku povyrostete, dočkej času, ano?" usmála jsem se na Nica, "a možná potkáme někoho zajímavého na výletě."

"My jsme si daly svačinu u jezera," řekla jsem, když Dale zmínil jídlo. Ovšem pokud měla Mie opět hlad, to už bylo na ní. na jeho slova ohledně Scallii jsem kývla. naše dcerka byla rozhodně dobrodružné povahy. Pokud ovšem Dale říkal, že je všechno v pořádku a že je s tím vlkem v bezpečí, pak všechno v pořádku bylo. Věřila jsem mu.
Až na Scalliu tu byla celá rodina pohromadě a zdálo se, že to chvilku vydrží, když I Nico s Dalem měli namířeno do úkrytu. "To je šátek," odpověděla jsem synkovi, " dal mi ho jeden... přítel, kterému jsem pomohla." I on toho měl spoustu co říct a já byla ráda, že ho zase vidím. Zatím jsem si ho ještě moc neužila. Sledovala jsem jeho pohled na Mielei a zazubila se, "A nebylo by lepší, kdyby se neztrácel nikdo, co? Pak bys je nemusel hledat." Ovšem byla jsem ráda, že si užil nějaké dobrodružství. Nebyl tak průbojný, jako jeho sestřičky, bylo tedy hezké ho vidět, jak je na něco hrdý. "A další vlčata určitě taky brzy potkáš, neboj." Možná opět potkáme Solfataru nebo jejího partnera na výletě, ale i kdyby ne, určitě tu muselo být víc rodin a tedy i víc potenciálních kamarádů. "Půjdeme domů," odpověděla jsem Mielei a jak jsem řekla, tak jsem i udělala. Čas tenhle výlet ukončit a nasbírat síly, abychom se mohli vrhnout do nového dobrodružství, které na nás někde čekalo.

---> úkryt (přes Les alf)

Nakonec jsme vůbec domů chodit nemuseli. Byla to hezká náhoda, že jsme se tu všichni potkali, aniž bychom se domluvili. Jistěže, Scallia stále chyběla, ovšem Dale nám okamžitě oznámil, že není ztracená, nýbrž ji hlídá někdo jiný, možná Daleův známý? "Ahoj," pozdravila jsem je s úsměvem, "zrovna jsme vás chtěli najít. Byli jsme na výletě, ale rozpršelo se, tak teď míříme domů." Olízla jsem svého synka na přivítanou: "Ahoj Nico, tak jak jste se s tátou měli?" Pak jsem se otočila na Dalea: "Řekl jsi jim, kam mají potom přijít, že? Aby tu nikde nebloudili." Mluvila jsem samozřejmě o Scallie a tom vlkovi. Určitě to byl někdo důvěryhodný, když mu Dale přenechal naši dceru a byl teď tady, aby byl s nimi. V tomhle ohledu jsem mu důvěřovala, přece by naše vlčátko nenechal nějakému podezřelému cizinci. "No, jinak bychom si my dvě asi měly jít do doupěte odpočinout. Potkaly jsme moji kamarádku a její vlčata a Mielei si s nimi celý den hrála, než nám to počasí překazilo," řekla jsem.

---> Němé údolí

Přikývla jsem, na to co řekla, a v duchu jsem poděkovala bohům, že naše vlčata taková nejsou, protože to bych z nich vážně rostla. "Víš, to někdy sourozenci dělají. Ale taky jsem ráda, že vy takoví nejste." tedy doufala jsem, že nebyli... myslím, že ne, ještě jsme je neviděla se pošťuchovat... ale taky jsme většinu času trávila jen s jedním vlčetem a samo sebe pošťuchovat nemohlo. "Myslím, že vy takoví nejste," opravila jsem se. "A máš pravdu, nikdo není dokonalí. Ale ani dokonalý být nemusí, líbili se ti stejně, ne? A to je právě to, nikdo nemusí být dokonalý, protože ani ti ostatní nebudou a dokážeme se mít navzájem rádi i přes chyby. Kdyby byli všichni dokonalí, byla by to nuda," usmála jsem se na ni. Co už jsem neřekla, bylo, že ona pro mě třeba dokonalá byla. Ale takový už byl úděl rodičů. "Uvidíme, co se nám povede dřív, hm? Půjdeme domů, ale třeba tátu někde potkáme cestou a nebo na nás bude doma čekat." Věděla jsem, že dřív nebo později se můj druh u doupěte objeví, takže možná bude stačit tam chvíli počkat. A nebo si odpočineme a vydáme se ho hledat. Však už to stejně nebylo daleko.

"Já si stejně myslím, že náhoda často vede k těm nejlepším věcem," řekla jsme Solf. Byla jsme ráda, že mám takovou kamarádku, jako byla ona, a že jsme si tak rozuměly, i když jsme se ještě neznaly dlouho. To se ale napraví.
"tak zas někdy," zopakovala jsem po ní a pak spolu se svou dcerkou vyrazila zpět směrem k domovu. "Určitě se ještě uvidíte, akorát pokud bychom tu zůstaly, tak akorát skončíme promoklé a myslím, že nám neuškodí si zas chvíli odpočinout. pak můžeme vyrazit na další výlet," slíbila jsme jí. "A taky jsem viděla, že jste zkoušeli magie, jak to šlo?" Nesledovala jsem ji celou dobu, ovšem trochu jsem si přehled udržovala a viděla jsem, co tam dělali. Co bych to také byla za matku, kdybych svou dceru někde odložila, šla se vybavovat a celou dobu ji naprosto ignorovala? Ne zrovna dobrá matka.
Jak jsme tak šly, přemýšlela jsem, jestli už doma nebude Dale se zbytkem dětí.

---> Ostříží zrak

To jsme skutečně vědět nemohly. Ani já, ani ona. Ale teď bylo všechno perfektní, tak proč si kazit den myšlenkami na to, že zítra by to perfektní být ani zdaleka nemuselo. Někdy se skutečně všechno mohlo podělat ze dne na den, takový už svět byl. "Já myslím, že i další plán by nám mohl vyjít stejně hezky jako tenhle," prohlásila jsem s notnou dávkou sebevědomí. Protože taky proč ne? Proč nevěřit v to nejlepší? Kdybychom přemýšleli jen o všem, co se může pokazit, možná bychom to ještě přivolaly, což jsem ani trochu nechtěla.
Ovšem taky se nám poněkud zhoršilo počasí a nebyla to ani tak Mieleina únava, jako spíš déšť, co mě přimělo na svou dceru zavolat: "Mie? Už pomalu vyrazíme, ano? Ať se před tímhle můžeme někde schovat." Výlet už byl tak jako tak dlouhý, byl čas se vrátit domů. "My už půjdeme, ať neskončíme úplně promočení. Tak se snad brzy potkáme všichni pohromadě, Solf." Rozloučila jsem se v podstatě i se svou kamarádkou. taky už začínala být docela zima, což také nebylo ideální.

Toho jsem se tolik nebála. Zatím. Do puberty bylo přece ještě daleko, však se vlčata sotva narodila a... a ten čas prostě letěl hrozně rychle, uvědomila jsem si, když jsem se podívala na Mielei. Rostla jako z vody. Všechna vlčata rostla jako z vody. "No alespoň nás ta idylka nezačne nudit, nemyslíš?" Počítala jsem s tím, že žádné období jejich vlčeství nebude bez problémů. Nejdřív byla malá a křehká, pak zas utíkala rychleji, než je jeden stačil sledovat a přitom neznala dost o světě, aby se o sebe uměla postarat. A v pubertě už se o sebe jakž takž postarat zvládnou a pro změnu budou dostávat nejrůznější nápady. Rozhodně ještě bylo a co se těšit. Ovšem pokud to všichni ve zdraví přežijou, tak mi ani nevadilo, že přijde co přijde. Teď však žádné v vlčat v pubertě nebylo, všechna si hrála opodál a nevypadala, že by plánovala nějaké rebelie.
"To ano. Zdá se že alespoň jeden z našich plánů vychází," usmála jsme se. Snad jim to přátelství i vydrží. Vlčata se seznamovala snadno, ale podstatné bylo, aby kamarády i zůstala. Ovšem to už záleželo jen na nich samotných, kdybychom je k tomu postrkovaly, mohly bychom napáchat víc škody než užitku. "To je, ale asi by nám nepoděkovali. Ale už by bylo příliš pozdě, protože už by kamarádi byli!" Vlastně jsem netušila, jak Dale vycházel s ostatními vlky, připadal mi spíš jako někdo, kdo je spokojený, když může být sám... ale mohla jsem se mýlit. "Vrátit se do doupěte a snad tam potkat zbytek rodiny," řekla jsem, "hodláme uvést naše temné plány do chodu?"

Vlče bylo nakrmeno a mohlo se dál věnovat hře, stejně jak se já dál mohla věnovat dospělým rozhovorům. S úsměvem jsme přikývla na to, co Mielei řekla ohledně slibu. Ano, tak to bylo správně.
Ovšem zpět k rozhovoru. Vlčata jsem celou dobu sledovala jenom tak po očku, abych měla jistotu, že se jim nic neděje a že se někam nezatoulala. přikývla jsem. "Zatím je všechno naprosto dokonalé a doufám, že to tak i zůstane. Docela se mi líbí si chvíli jen užívat klidu a vychovávat rodinu." Žádné nestvůry se nás nesnažily sežrat, žádné portály nás nekradly a neposílaly do jiných dimenzí, nikdo kolem neumíral ani se neztrácel, co víc si mohla vlčice jako já přát. "Věřím, že Dale by z toho taky neměl radost." Spiklenecky jsme ztišila hlas: "Musíme je seznámit nenápadně, tak, aby měly pocit, že to byl jejich nápad, že budou kamarádi. Potkáme se jako dvě rodiny, budeme se tvářit, že je to pro vlčata, aby se seznámila s dalšími vrstevníky a pak to nějak zaonačíme, aby se museli dát ti dva do řeči, co ty na to?"

"To ano," řekla jsem s úsměvem. Pokud jsem já procházela s tím, co jsem věděla, životem bez problémů, pak pokud ona bude vědět víc, skutečně se v něm neztratí. Zatímco ona odnesla ryby svým vlčatům, já se pokusila ulovit druhou. i tentokrát jsme trochu podváděla, nechtělo se mi tu stát a čekat, jestli se mi zadaří, tak jsem si pomohla magií a brzy už se i druhá mrskala na břehu. pak to Mie někdy v budoucnu i naučím. Odnesla jsem ji Mielei, aby měla taky co jíst a nenudila se, zatímco se její noví kamarádi budou vypořádávat se Solfinými úlovky. "Tady máš, kdybys měla hlad, a taky pozor na kosti. Nehltej to, ať se ti nějaká nezapíchne v tlamě. Pak tě někdy naučím ryby i lovit, ano? Ale teď jsou tu ostatní, tak bychom měly využít toho," řekla jsem jí, než jsem se vrátila za Solf. "Já si přála hlavně to, aby byli všichni zdraví, takže ano," odpověděla jsem. neměla jsem na vlčata příliš velké nároky a téhle rodinné idylky jsem si zatím užívala. "To bychom mohly, ale myslím, že bychom to měly zaonačit jako rodinné setkání," zasmála jsem se, "však víš, aby neměli pocit, že jim jejich družky musí hledat kamarády." Myslela jsem to jako vtip, i když jen napůl.

12.

"Mielei bude brzy vědět víc než já, věčně se na něco ptá," zasmála jsem se. "Ale máš pravdu, je to lepší, než sedět doma. To by mě nebavilo." Ovšem až opět potkám Dalea se zbytkem vlčat, rozhodně jsem měla v plánu si je vyměnit, abych mohla trávit čas také s ostatními. A nebo ještě líp, skutečně někam vyrazit v pěti, jako rodina. Třeba na nějaký pořádný lov, ale to asi až ještě trošku povyrostou. Zatímco Solf lovila, já se pustila do své ryby. Vlčata si zatím hrála a pro Mielei pak ulovím čerstvou, nebo nějakou ulovíme spolu, takže s tím jsem ještě počkala, i když mi neuniklo, že Solf už loví rovnou i pro vlčata. Obrala jsme kostru a zbytek zahrabala na břehu do země. "A jak se ti zatím líbí rodinný život? Dopadlo všechno podle tvých představ?" Co se mě týkalo, já byla s naší rodinkou rozhodně spokojená a byla jsem navíc ráda, že se naše vlčata mohla potkat, ještě než příliš vyrostla. Každé vlče by mělo mít nějaké kamarády.

11.

zasmála jsem se. "No jo, jsou to vlčata. Ale oni si zvyknou." To Mielei taková nebyla, ta se cizích vlčat vůbec nebála a nestyděla se, i když to byla první, která potkala. každé vlče je prostě jiné, tak už to chodí. Také jsem se zadívala na jezero. "To není špatný nápad, stejně jsme Mie slíbila, že bude k jídlu ryba." A mně by nějaká sváča taky neuškodila. Zamířila jsem taky k vodě a trochu se od Solf vzdálila, abych si s ní sice mohla dál povídat, ale abych jí neplašila ryby. "Tak to docela závidím. Já mám pocit, že od chvíle, co se naučili chodit, tak pořád jenom výletujeme. Ale je to docela fajn." Zahleděla jsem se na hladinu a chvíli vyčkávala. Hleděla jsem na tmavé stíny, které se pod ní pohybovaly a vyhlížela nějaký dost velký, dost blízko. Skutečně jsme si trochu pomohla magií, abych ztížila rybě únik do bezpečí, takže když jsem proti ní vyrazila, sevřela jsem okolo ní zuby a ještě mrskající se ji vytáhla s vody. Nebyl to žádný kapitální úlovek, ale byla to ryba a byla ulovená na první pokus.

10.

Možná to říkala, protože nic jiného nepoznala. Neznala zatím jiné vlky, než nás. Ale i tak jsem se na ni usmála a věděla jsem, že ať se v budoucnu rozhodne jakkoli, já ji budu vždycky podporovat. Mohla zůstat tulákem, mohla se přidat do smečky, mohla odejít poznávat neznámé kraje. Hlavně když bude šťastná.
Na další lekce s magií už ale nebyl čas, protože jsme tu měly návštěvu. Musela jsme se zasmát Mieleině reakce. ta se teda rozhodně nestyděla, naopak se na zbylá vlčata snesla jako takový malý hurikán veselí. Bylo to roztomilé. Co víc, poskytlo nám to se Solf možnost promluvit si jen ve dvou, protože se vlčata zaměstnala navzájem. "Také nechoď nikam daleko," upozornila jsem ještě dcerku, aby si nemyslela, že na ni upozornění pro zbylá vlčata neplatí. Chtěla jsem na ni pořád vidět.
"To rozhodně. A má. Když jsem se o tobě a tvých vlčatech zmínila, hrozně se těšila, až vás pozná," zasmála jsem se. "Koukám, že máte pořádnou rodinku. A ne, není jediná, máme ještě další dvě, ale ty jsou teď s Dalem. Vlastně jste se s nimi právě minuli. Jmenují se Nico a Scallia, synek a dcerka," řekla jsem a pak se naklonila k Solfataře a pokračovala spikleneckým šeptem: "Taky mají ti vaši tolik energie? Pomalu nevím, kde mi hlava stojí, ono by to pořád jen lítalo venku!" zažertovala jsem.

9.

"Smečka, to je sdružení vlků, kteří žijí na jednom území a spolupracují spolu. Taková jedna velká rodina, jako máme my, ale většinou tam nebývají jen vlci, kteří jsou ve skutečné rodině," vysvětlila jsem své všetečné dcerce. lekce magie byla poté přerušena příchodem zbytku - pardon, části - rodiny. No a pak Mielei vyzkoušela svou magii. Ne však úspěšně. "Je možné, že se ti to jen nepovedlo, protože to zkoušíš poprvé. Může se zadařit až to vyzkoušíš příště," řekla jsem jí. "A nebo tě pak táta může zkusit naučit oheň, jedno nebo druhé se ti povede."
K jezeru mezitím dorazila další skupina vlků. nejspíš bych jim nevěnovala příliš pozornosti, vypadali prostě jako další rodinka na výletě, jenže tu vlčici jsem poznávala. "Solf!" zavolala jsme nadšeně, "plánovaly jsme, že přijdeme na návštěvu, ale koukám, že nebudeme muset," poznamenala jsem s úsměvem od ucha k uchu. Sklonila jsem se k Mielei: "Tohle je ta kamarádka, o které jsem ti vyprávěla." A její dvě vlčata, dcerka a synek, jak jsem hádala. "Taky vás ráda vidím. Jste a výletě?" Nikde k vidění tu nebyl žádný vlk, který by mohl být její partner, takže jsem hádala, že buď je někde na lovu, nebo možná hlídá ještě další vlčata, podobně jako jsme si je rozdělili my s Dalem. "Jak se ti dva jmenují?"

8.

"Když žádnou nechytíš, tak ti nějakou chytím já. Ono to není nic jednoduchého nějakou z nich lapit, jsou to mršky kluzké." Ovšem přemýšlela dobře, to se jí muselo nechat. "A máš naprostou pravdu, s magií vody to není vůbec nic složitého jednu z nich dostat." Pokud bude mít magii vody, tohle bude jedna z mnoha věcí, které ji naučím. Měla jsem v tom už slušnou praxi, taky už jsem na světě nějaký ten pátek byla a používání magie pro mě nebylo nic neobvyklého. "Já a tvůj otec jsme se rozhodli, že ve smečce žít nechceme, že radši zůstaneme někde jen my dva, bez dalších vlků kolem," vysvětlila jsem.
Na její poznámku, že je stejně krásná jako já, jsme se zasmála a olízla ji na hlavičce: "Jsi úžasná." Všichni tři byli úžasní. Vlastně všichni čtyři. Moje malá dokonalá rodina. nepotřebovali jsme smečku, abychom mohli být šťastní, protože už jsme měli všechno, co jsme potřebovali. Ale zpět k tématu. "Soustřeď se na hladinu a pokus se na ní myšlenkou vytvořit vlnky." instruovala jsem ji.
Ovšem než jsme dostaly příležitost něco zkusit, vyrušilo nás volání. Zvedla jsme hlavu. ten hlas mi připadal povědomý. A opravdu, to už se k nám řítila malá, hnědobílá koule, kterou jsem poznala bezpečně. "Ahoj Nico," pozdravila jsme ho s úsměvem, "jsi v pořádku?" Ten pád nevypadal vážně, spíš legračně, ale i tak. Ovšem úsměv mě přešel, když se k nám dostal i Dale a řekl, co se stalo se Scalliou. Mohlo mě napadnout rovnou, že tady někdo chybí. Ovšem... dale se netvářil, že jde o něco vážného. Možná to byla jen nějaká jejich hra? Možná se domluvil s nějakým kamarádem a učili teď Nica stopovat? Nejspíš ano, jinak by to přece podal jinak. "Dobře," souhlasila jsem, "Já mám zatím v plánu ukázat Mielei magii a lov ryb, pak možná vyrazíme za tou vlčicí z Daénu, kterou jsem zmiňovala už dřív. Její vlčata budou v podobném věku, jako ta naše." Dale se zatím vydal pryč, takže jsem ještě olízla synka na hlavičce a pak počkala, než odejdou oba. Já a Mielei jsme tu ještě měly práci.