Příspěvky uživatele

< návrat zpět

7.

---> Les alf (přes Ostříží zrak)

Jen co odsouhlasila program, už se zas objevily ty její věčné otázky. tentokrát se naštěstí ptala na něco, na co jsme jí zvládla odpovědět. A tak, zatímco jsme šly přes louku směrem k jezeru, jsem jí to vysvětlila: "Ryby jsou vodní zvířata. Bude lepší, když ti je přímo ukážu, až budeme na místě, než abych ti je teď popisovala." Vždycky bylo lepší učit přímo názorně, než o tématu jen mluvit. "Jsou slizké a kluzké a ulovit je není nic lehkého, ale jsou dobrá svačinka. Takže ano, jíst se to dá, pokud to nejdřív chytíš." Mimo to byla legrace je lovit. vyžadovalo ti jistou šikovnost a pořádnou dávku trpělivosti. "A myslím, že z tebe budou nadšení stejně jako ty z nich." Já sama se těšila, až Solfina vlčata uvidím, navíc by rozhodně nebylo špatné, aby se Mielei seznámila s někým jejího věku.
Vzápětí už bylo jezero na dohled. Dovedla jsem Mielei až k němu a posadila se na břehu, kousek od vody. Voda lákala, docela jsem se těšila, až se namočím, ovšem vyzkoušet magii, to bylo lepší ze břehu. "Pojď sem blíž, až úplně k vodě," vybídla jsem ji.

6.

---> Úkryt

Jdeme zas ven, ano. Ono v doupěti stejně nebylo moc co dělat, když se nad tím jeden zamyslel a byla by škoda sedět doma, když bylo venku tak pěkně. Mielei se mnou tenhle názor zjevně sdílela. Spokojeně jsem se ušklíbla, když mi připomněla, co jsme slíbila. Já věděla, že si to pamatovala, potvůrka jedna. "Jen tě zkouším," řekla jsem. "Kousek odsud je jezero, jen vyjdeme z lesa, přeběhneme louku a už jsme tam. Myslím, že to bude ideální místo. A mohla bych ti ukázat i jak se loví ryby." Neměla jsem zas takový hlad, ale já byla taky dospělá. Ona byla ve vývinu a potřebovala jíst častěji, navíc jsem si myslela, že na první loveckou lekci už rozhodně dost velká je. "A pak až se najíme, podíváme se, jestli nenajdeme mou kamarádku a její vlčata, co na to říkáš?" Mohl by to být hezký, nepříliš namáhavý plán na celý den. nebudeme pochodovat nikam daleko ani složitým terénem a bude to poučné a navíc s trochou toho sociálního vyžití.

---> Němé údolí (přes Ostříží zrak)

5.
Probudilo mě, jak jinak, nadšené vypísknutí mé dcery. No, teď už jsem rozhodně nespala. Kde ta vlčata pokaždé brala tolik energie? Byli jsme my taky takoví, když jsme byli malí? Líně jsem otevřela jedno oko. No jasně, už byla opět na nohou a připravená vyrazit za dalším dobrodružstvím. tak tedy žádné povalování, čas jít něco dělat. Však jsme jí přece slíbila, co podnikneme tentokrát. Plán číslo jedna - najít vodu a vyzkoušet, jestli moje dcerka podědila také moji magii. "Už nespím," řekla jsem, vstala, protáhla se a dlouze zívla. Dalo to práci, postarat se, aby si takové vlče vybilo přebytečnou energii. "Tak tedy pojďme," pobídla jsem ji a vyrazila ven z doupěte. Venku bylo stále světlo a počasí nám také přálo, den jako dělaný na další výlet, obzvlášť když po Dalovi a Scallie s Nicem nebyly nikde stále ani stopy, kromě starého pachu. "Tak copak bys teď chtěla podniknout?" zeptala jsem se, i když jsem měla docela jasnou představu, co mi odpoví. Pochybovala jsem, že by zapomněla, co jsme jí předtím naslibovala. Vlčata možná bývala roztěkaná, ale podobné věci si pamatovala, obzvlášť když se jednalo o něco, co je zajímalo.

---> Les alf

4.

Zeptá se sestřičky. Dobrý. ta jí na to určitě odpoví líp, než já, která jsem mohla tak akorát hádat. Vždyť jsem ani netušila, jaké všechny magie existují, natož abych si pamatovala, která se váže s kterou barvou očí. "Taky si myslím. ty máš třeba moc pěkná očička. ž si odpočineme, půjdeme se podívat někam k vodě, abys je sama viděla." Vodní hladina nebyla dokonalé zrcadlo, ale nic lepšího jsme jako vlci neměli, takže to bude muset stačit. Mohla jsem pro ni hladinu jedinou myšlenkou vyrovnat. To ale budeme řešit až potom. "Myslím, že jsme se s nimi minuli, před chvílí tu byli všichni tři. Ale třeba se vrátí a když ne, tak se tu s nimi potkáme příště." Ujistila jsem Mie, když jsem viděla, jak zklamaně se tváří na prázdné doupě. Počkala jsem, až se sama uvelebí. "Myslím, že určitě," ujistila jsem ji bezmyšlenkovitě, aniž bych řešila, na koho se ptala, a pak se také odebrala do říše snů. nebyla jsem zas tak unavená, ale sledovat spící vlče by byla nuda a krátký šlofík mi neuškodí.

3.

---> Ostříží zrak

"Dobře," souhlasila jsem. To znělo jako plán. netušila jsem, kde teď Dale a naši zbylí potomci lítají, ale až si s Mielei trochu odpočineme, rozhodně bych ji mohla vzít k jezeru a mohly bychom vyzkoušet, jestli si zvládne poradit s vodní magií. Byla jsem sama docela zvědavá, jaký talent moje dcerka předvede. "To by ti řekl pan Wu, co znamená ta růžová. nebo Scallia by ti mohla říct, co od něj dostala. Ony ty barvy občas nejsou úplně jednoznačné. Máš čtyři elementy a pak jsou další magie, ale je jich hodně a oči můžou mít různé odstíny. Představ si, jak nudné by bylo, kdyby měli všichni vlci se stejnou magií úplně stejnou barvu očí." Začínala jsem být s jejími otázkami poněkud v koncích. Zjevně by mi trocha vzdělání v tomhle směru neuškodila.
To už jsme ale dorazily do lesa a doupě bylo taky na dohled. "No, lese žije dost vlků, ale všichni rozhodně ne. ostrovy jsou veliké. Žije tu kus od nás jedna smečka, k té patří ta moje kamarádka, za kterou pak zajdeme. další vlci žijí třeba v jiném lese nebo i v horách. je spousta míst, kde může být fajn bydlení." vysvětlila jsem, zatímco jsme dcerku vedla mezi stromy k doupěti. Kolem byly cítit poměrně čerstvé pachy zbytku rodiny, museli jsme se sotva minout. No, teď je hledat nepůjdeme, Mielei si potřebovala odpočinout. Vlezla jsem dovnitř a schoulila se do klubíčka.

2.

---> Irisin ráj

Jak to zjistí? Nemyslela jsem si, že by to šlo zjistit nějak jinak, než metodou pokus-omyl. "Prostě to vyzkoušíš. Nejlépe na něčem malém a bezpečném. Můžeš třeba zkusit zvlnit hladinu jezera nebo zapálit myšlenkou malý ohýnek. O ohni by ti víc pověděl táta." Vzpomínala jsem na své začátky. tehdy jsem byla asi o něco starší, než Mielei a nejdřív jsem také nedokázala nic velkého. Ona se to však taky časem naučí, bez ohledu na to, jestli ovládala oheň nebo vodu. byla po mně a po Dalovi, tedy měla v genech, že bude šikovná a silná vlčice. "Prostě to tak je, víš? Říká se, že oči jsou takové okno do duše, takže dává smysl, že odráží naše magické schopnosti, ne? Představ si, jak složité by bylo zjistit, jakou magii kdo ovládá, kdyby se to v barvě očí neukazovalo." Netušila jsem, proč tomu tak je. byl to prostě jeden z faktů, který jsem přijala tak, jak byl, a dál ho nepitvala. "A pláž je sice hezké místo, ale leda tak a návštěvu. není tam úkryt, kdyby přišla bouřka, tak by to bylo nepříjemné. Není tam ani pitná voda a jídla taky moc ne. Les je v tomhle ohledu mnohem přívětivější." Když už jsme mluvily o lese, cíl naší cesty už byl na dohled. už stačilo jen přeběhnout louku a byly jsme pomalu zpět doma.

---> úkryt (přes les alf)

1.

Fascinovalo mě, jak se sovička Mielei držela, i když se znaly sotva chvíli. Tohle rozhodně nebylo kdejaké divoké zvíře. Vůbec se nebála vlků (a vlastně ani Frank se nebál) a celkově vypadala, jako by s Mielei byly už teď nejlepší kamarádky. pan Wu, jak se zdálo, věděl, co dělá.
Usmála jsem se na ni a byla ráda, že se jí můj návrh zalíbil. bylo to dobře, protože pokud by chtěla jiné jméno, byla bych opět v koncích. No, takhle byla katastrofa zažehnána a já se mohla dál tvářit jako ta dokonalá, vševědoucí matka, kterou jsem se snažila i být. "Rozhodně vypadá, že ano," řekla jsem. pak se zeptala na magie. na to já nebyla rozhodně žádný expert, věděla jsem o nich jen něco málo a z toho mála se většina mých vědomostí navíc týkala přímo magie vody, ale nějakou odpověď jsme jí dát dokázala: "Malá šance to je, ale i když má někdo dvoubarevné oči, moc často se to nestává. Nejspíš budeš mít jednu, nebo druhou. Ale," dodala jsem, "je klidně možné, že až budeš starší, objeví se u tebe sama od sebe i druhá." Svou magii ledu jsem si třeba rozhodně nepořizovala u pana Wu, i když už jsem si tak docela nepamatovala, kdy se u mě objevila poprvé. "Ale toho, že bys neměla ani jednu, se bát nemusíš. Stát se to může, ale pokud by ses narodila bez magií, měla bys šedá očka, což nemáš. V životě jsem nepotkala jediného vlka, který by měl barevné oči a přitom žádnou magii."
"Jsme na pláži," vysvětlila jsem, "říká se tu tomu Irisin ráj, podle bohyně Iris." O které jsem kromě jména nevěděla vůbec nic. nemyslela jsem si, že bych ji kdy potkala, ačkoli jsem nepochybovala, že je skutečná. Už jsem si tu zažila dost divných věcí, abych se naučila nepochybovat. Chvíli jsme se tu zdržely, ale byl čas pomalu zase vyrazit dál, zpět k domovu. Mielei nebyla ještě tak velká, aby vydržela celý den pochodovat. Vsadila bych se, že než se dostaneme zpět, bude pěkně unavená.

---> Ostříží zrak (přes Severní hory

---> Severní hory

"tak to rozhodně budeš mít příležitost." I já si myslela, že jí to jen prospěje, mít i nějaké vrstevníky. Nejen jí, ale i zbylým vlčatům. Kamarádi se hodili vždycky. "Víš co? tak pak půjdeme zpět do doupěte a pokud tam bude zbytek rodiny, tak si uděláme výlet za Solfatarou, jo?" a pokud ne, tak půjdeme samy dvě. Pochybovala jsem, že zatím Dale nevzal zbylá dvě vlčata zas někam ven.
"Tak když je to holčička, měla by mít nějaké pěkné jméno. Co třeba... hmm, Luna?" Navrhla jsme první věc co mi přišla na mysl. Sovy přece měly měsíc rády, no ne? bylo to navíc o poznání důstojnější jméno, než to, co mě napadlo předtím.
"Speciální ani ne, ale je to hezké místo, které by se ti mohlo líbit. Uvidíš." Byla jsem zvědavá, co řekne na oceán. Možná budeme mít štěstí a narazíme i na raka nebo něco podobného. Mohla by to být dobrá příležitost pro první loveckou lekci. Takže ano, mohla se tam naučit něco nového. "Proč bychom byli my vlci speciální? Každé zvíře je svým způsobem speciální." To bylo najednou otázek. nestíhala jsem pomalu ani odpovídat. "Sestřička si barvu očí nejspíš nechala u pana Wu změnit, víš? On prodává i jiné věci, než mazlíčky. například barvy na kožíšek nebo různé magie. Ty máš jedno očko modré a druhé červené, což znamená, že budeš buď ovládat vodu, jako já, nebo oheň jako tatínek." Možná byl i vhodný čas naučit ji něco o magiích.

"Myslím, že by mohli," řekla jsem, stále se usmívajíc. Neexistovalo mnoho vlčat, která by si hrát nechtěla, to bylo jisté, navíc pokud nebyla všechna Solfina vlčata velké stydlivky, věřila jsem, že budou na jiná vlčata stejně zvědavá, jako byla tady Mielei. Bylo by skvělé, kdyby se naše vlčata skamarádila. Tak nějak jsme si to přece představovaly, nebo ne? Možná by náš první rodinný výlet mohl být právě za Solfatarou a její rodinou, pokud nebude Dale proti. Nakonec, chtěla jsem přece, aby se s mojí kamarádkou taky seznámil a sama jsem byla zvědavá, koho to Solf ulovila.
"Ty jsi taky skvělá," olízla jsem jí s úsměvem ouško. Jak jen jsem bez těch vlčat mohla tak dlouho vydržet? Vždyť byla úžasná! Za nic na světě bych je už nevyměnila. "Jméno... no to je otázka." Kdyby Mielei věděla, jak jsme vymýšleli jejich jména, nejspíš by se nezeptala, za to bych dala drápek. "A víš, jestli je tvoje sovička ona nebo on?" zeptala jsem se,a bych nahnala čas. U sov na tom asi zas tolik nezáleželo, jestli měly jméno, které by se víc hodilo pro druhé pohlaví, ale problém byl v tom, že mě nenapadalo nic, co bych mohla navrhnout. Sovička by asi neměla radost, kdyby dostala podobně hloupě roztomilé jméno jako třeba Měkoušek nebo Chmýříčko. Jenže co jsme měla dělat, když mi ta sovička přišla tak roztomilá a k sežrání (obrazně myšleno, samozřejmě)?
"Něco nového? tak dobře, pojď za mnou, myslím že vím o něčem, co by se ti mohlo líbit." Věděla jsem přesně o místě, které Dale se Scalliou nenavštívili a které bylo doslova dechberoucí. Zajímalo mě, co na něj Mielei řekne.

---> Irisin ráj

Taky jsem se těšila, až je seznámím. Se Solf jsme se od posledně neviděly a vlastně jsem ani nevěděla, jak s vlčaty dopadla ona. Kolik jich je, jak se mají a tak podobně. "Jsou myslím o trošku starší, ale jen opravdu o trošičku," slíbila jsem jí. "No a jak se jmenují, to by ses měla zeptat přímo jich, nemyslíš?" Mrkla jsem na ni. Samozřejmě jsem jí nemohla dát jasnou odpověď, Když jsem Solfčina vlčata a ani Solfataru samotnou ještě od jejich narození nepotkala, ale nemohla jsem přece narovinu přiznat, že nevím, ne když z toho měla takovou radost.
To už ale naštěstí její pozornost odvedlo něco jiného, totiž Frankové... tedy lasičky v kleci. A samozřejmě pan Wu a roztomilé sovičky. Možná se nepodobaly mé sově, které byl konec neznámo kde, ale pořád to byly sovy a jaké! Takové docela maličké a roztomilé, naprosto dokonalí kamarádi pro malé vlče. Moje dcerka jadnoho z nich prostě potřebovala. A co víc, pan Wu souhlasil, protože během chvíli už byla sovička venku s Mielei. "No to koukám!" zasmála jsem se. "A doufám, že se o něj budeš dobře starat." Hodili se k sobě dokonale. Byla jsem opravdu ráda, že i Mielei teď měla zvířátko, které ji bude doprovázet, jen škoda, že nám ještě zbývalo poslední vlče, které by teď také potřebovalo mazlíčka. Nebylo by fér jednoho ze sourozenců zanedbat. "Kam by ses teď chtěla podívat?" zeptala jsem se dcerky.

Škoda, že jsem příliš kamarádů, které bych jí mohla představit, neměla. napadla mě Akéla, ale kdo ví, kde byl té konec, navíc jsme ji viděla jen jednou v životě. byla tu ale jedna kamarádka, kterou jsem Mielei rozhodně mohla představit. "To si piš, že ano! Kousek od nás bydlí jedna moje dobrá kamarádka a taky její vlčata. Mohli bychom je brzy všichni zajít navštívit." nemyslela jsem si, že by byl Dale proti, ale také jsem to s ním chtěla probrat, než začnu dělat jasné plány. "Ano, pana Wua. No a kamarád to přímo není, ale má spoustu zajímavých věcí. jestli chceš, třeba ti dovolí, aby sis něco z jeho vozíčku vybrala a vzala si to domů, tak jako sestřička." Samotnou mě zajímalo, co to bylo tentokrát vystavené na jeho vozíčku. Brzy se to dozvíme.
"Tohle je svým způsobem dravec, ano. I když spíš jeho napodobenina, nikdy to nebylo živé, je to jen taková figurka, která má dravce připomínat," vysvětlila jsem. její otázky možná nikdy nekončily, ale líbilo se mi, jak je zvědavá a jak se na všechno vyptává jako správné vlče. "To je pan Wu a ta divná věc, kterou myslíš, je jeho vozík. tak si vozí všechny ty zajímavé věci." vyčkávavě jsme se na ni zahleděla a pak sama vykročila blíž. nebyl důvod, aby se pana Wu bála, ale taky jsem po ní nechtěla, aby se za ním prostě rozběhla a nakoupila si, co ji napadne. Spousta z těch předmětů by mohla být pro malé, nezkušené vlče nebezpečná. Pozdravila jsem šedého vlka a pak opět promluvila na svou dcerku. "Tak pojď. Budu stát hned tady vedle tebe a ty si hezky prohlédni, co má na vozíčku. Kdyby tě něco zaujalo, tak mu to řekni, ano?" Možná bude mít ten vlk i nějakou speciální nabídku. Co jsem si tak prohlížela zboží, viděla jsem, že s sebou má pár lasiček, podobných Frankovi, ale byla tu i jiná, zajímavá zvířátka. Co byla ta věc s dlouhým ocasem a oranžovými tlapkami, to jsme ani nechtěla hádat, ovšem co mě přirozeně nejvíc zaujalo, byly malé opeřené kuličky, co na nás zíraly velkýma, kulatýma očima. "Podívej, taky je jeden dravec zblízka!" spitla jsme k Mielei.

---> Les alf (přes Ostříží zrak)

Jak se zdálo, z Mielei vegetarián nebude, i když se zpočátku zdráhala. nespěchala jsem na ni. jen ať si zvykne na to, co bude nejspíš jíst celý zbytek života.
Pak už jsme vyrazily. na její otázku jsem jí nedokázala dát jasnou odpověď. "To nevím," řekla jsem popravdě, "už jsem ho dlouho nepotkala. Bydlel v horách daleko odsud, ale je dost možné, že se od té doby přestěhoval. Víš, potkala jsem ho dlouho předtím, než ses narodila. myslím, že dokonce ještě předtím, než jsem poznala vašeho tátu." Zajímalo by mě, kde byl Jarově rodině konec, ale nejspíš se to už nikdy nedozvím. Snad se měli někde dobře. "Koho ale rozhodně můžeme potkat, je pan Wu," usmála jsem se na ni, "zajímá tě, koho to táta a Scallia navštívili?"
"Dravec je takový velký pták, který žere maso, podobně jako my vlci. Když budeš mít štěstí, třeba nějakého uvidíš i zblízka, často sedávají na stromech okolo luk." Rozhlédla jsem se, ale teď jsme zrovna žádného neviděla. Možná budeme mít víc štěstí jindy. Ti ptáci stejně nevypadali, že by se odsud v nejbližší době hodlali někam stěhovat, takže příležitostí bude jistě ještě spousta.
Nechali jsme louku za zády a už jsme se dostali do hor. Tady jsem zpomalila a dávala pozor, aby si Mielei na složitějším terénu neublížila. Tlapka se mohla na štěrku snadno smeknout, když si jeden nedal pozor. "Koukej se pod nohy a dávej si pozor, kam šlapeš, ano? Zem tu ráda uhýbá pod tlapkami." Za chůze jsme jí ukazovala místa, kterým bylo lepší se vyhnout a kam bylo naopak bezpečné stoupnout a sama jsem volila tu nejschůdnější cestu. než jsme se nadály, usmálo se na nás štěstí. nečekala jsem, že potkáme pana Wu tak blízko od domova a přece! tam, kus před námi, stál známý vozík, od kterého se na nás už usmíval starý šedý vlk a lákal nás, ať jdeme blíž.

---> úkryt

"Třeba pro tebe pan Wu také bude nějakého mít," řekla jsem. Rozhodně by to bylo super, aby se holky o chudáka Franka nepřetahovaly. Ovšem pan Wu nenabízel mazlíčky jen tak někomu, vlastně bylo s podivem, že se rozhodl něco tak nebezpečného, jako byla lasička, svěřit docela malému vlčeti. Ovšem asi věděl, co dělá, a Dale Scallie mazlíčka schválil.
Počkala jsme na Mielei u srny a když se ukázala, předvedla jsem jí, že je srna jídlo a ukázala jsme jí, které kousky jsou nejlepší a nejvýživnější, aby na cestu neměla hlad. Sama jsme se také najedla, ovšem nepřecpávala jsem se, abychom se pak celou cestu místo chůze nemusely koulet. "Tohle?" kývla jsem směrem ke svému šátku. "To je taková ozdoba. Klidně si sáhni, jestli chceš. Dal mi ji jeden přítel, kterému jsem pomohla." Te šátek... v podstatě nic zajímavého nedělal, ale rozhodně pro mě byl cenná vzpomínka. Až teď, když jsem měla vlastní vlčata, jsem konečně pochopila, jaké muselo být pro otce malého Jara, když se jeho syn ztratil. Také bych byla vděčná komukoli, kdo by mi přivedl domů některé z mých vlčat.
Když jsme vyšly z lesa, na chvíli jsem na louce zastavila a ukázala směrem k obloze, kde jako obvykle poletovalo několik dravců. "Podívej." Mně se dravci vždycky líbili a napadlo mě, že by se mohli líbit i jí. na jejich letu bylo něco fascinujícího. nechtěla jsem se tu však zdržovat dlouho, protože mým cílem bylo najít Wua a toho jsem tady na louce nikde neviděla. Možná bude v horách? Měl tendenci objevovat se, když ho jeden hledal.

---> Severní hory (přes Ostříží zrak)

Takže Scallia už dostala i první loveckou lekci. To jsme měly s Mielei do dohánět. jen škoda, že poslední vlče zatím nebylo tak průbojné, ale i to určitě dřív nebo později jeden z nás vezme na výlet. Nebo bychom pak mohli někam vyrazit i společně, jako rodina. Teď však byl čas na to, aby se ven podívala Mielei. "Jídlo se bude určitě hodit, jsi nejlepší, víš to?" usmála jsem se na Dalea. Však už byl pomalu čas, aby naše drobotina přešla na pevnou stravu. "pan Wu se jmenuje ten obchodník, u kterého jste byli," vysvětlila jsem Scallie a pak se otočila an Mielei, "A my tedy vyrazíme, jen co si dáme svačinku, ano? Ale ne, ta lasička je kamarád, tu jíst nebudeme. Jídlo na nás čeká venku, pojď, ukážu ti to." Vstala jsem ze svého místa a ohlédla se na zbytek rodiny: "Tak se tu zatím mějte, pak vám povyprávíme, co jsme podnikaly." Olízla jsem Dalea na tváři, "a neboj, budeme opatrné." A už jsem vyrazila ven z doupěte, kde jsem u úlovku počkala na malou Mielei.

---> Les alf

Dale a Scallia byli na výletě a já se zbylými vlčaty zůstala doma. Ovšem Mielei se příliš nelíbilo, že ona nikam nešla a že je její sestřička fuk. "Táta a sestřička šli jen na výlet, hned se vrátí," řekla jsem trpělivě. "A kdo je Míněj?"

Ovšem netrvalo dlouho a zbytek rodiny byl zpátky. Usmála jsem se na Dalea a pak na Scalliu. S překvapením jsem zjistila, že si moje dcerka pořídila malého kamaráda. A co víc, pokud jsme si dobře pamatovala, její očka mívala stejnou barvu, jako ta moje, ale teď... "To jsem zvědavá co jste podnikali. Potkali jste pana Wua?" To by rozhodně mnohé vysvětlovalo. jenže teď měla jedna dcerka zvířecího kamaráda, ale zbylý vlčata ne. Co když si ho budou závidět? "Tak co jste zažili, povídej." pobídla jsem Scalliu s úsměvem, jenže než ta mi stačila něco povědět, už spala jak poleno. Ten výlet ji musel pěkně zmoct. "Myslím, že mi to bude muset povykládat později," poznamenala jsem vesele k Daleovi. "Vzala bych Mielei taky na výlet, pohlídal bys zatím..." kývla jsem směrem ke dvěma spícím vlčatům a spiklenecky na něj mrkla stylem: 'musíme unavit i naše poslední dítě.' "Co ty na to, Mielei, chtěla by ses taky podívat ven?"