Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlastně mi nevadilo, že mi se jmény nepomáhal. Už jen to, že schválil nebo neschválil co jsme navrhla byla pomoc při vymýšlení. Možná tvrdil že neumí vymýšlet jména, ale uměl spoustu jiných věcí, které jsme zase neuměla já. byli jsme partneři od toho, abychom si pomáhali a podporovali se navzájem ve všem, co jsme dělali. A tak to bylo správně.
Poslední z vlčat si na jméno muselo počkat, než jsem se vzbudila, ale pak i ono dostalo jméno a jedna věc tím tedy byla odbyta. Starat se o malá vlčata nebylo zas tak složité. Potřebovala jen spát a krmit a sem tam opucovat, ale naše malé chlupaté kuličky rostly jako z vody. Ani jsem se nenadála a už to lezlo, žvatlalo to a pošťuchovalo se to navzájem. Bylo to prostě roztomilé. I když už uběhla pěkná chvíle od jejich narození, stále jsme nemohla uvěřit tomu, jaká byla naše vlčátka úžasná a dokonalá. A hlavně tomu, že byla opravdu naše, že jsme si po takové době, kdy jsme jen plánovali, skutečně pořídili rodinu. Nakonec se všechny naše (a hlavně moje) obavy ukázaly jako neopodstatěné. Všechno se zdálo jít hladce, všechno jsme zatím zvládali i bez pomoci smečky.
Neuniklo mi, jak malá Scallia začíná pokukovat po východu z doupěte. Možná že už přišel i čas na první krátké výlety, čas rozšířit našim maličkým obzory a poprvé jim ukázat svět, do kterého se narodili.

Serena... bylo pěkné, to měl pravdu, ale jak jsem se tak dívala na naši dceru, prostě se to k ní nehodilo. Dale žádné jméno sám nenavrhl, takže jsem se snažila něco vymyslet ještě já sama. Mohla bych jich vymyslet několik a pak mu dát na výběr. Byla to holčička, mohla by to být třeba... Annie? To znělo tak hrozně obyčejně. Sice se to snadno řeklo, vymyslet několik jmen a pak mu je navrhnout, ale byla jsem unavená a v hlavě měla vygumováno. Podívala jsem se na poslední vlče, u kterého jsem se ještě ani nepodívala, jestli je to kluk nebo holčička. Mohlo by na jméno počkat, až se trošku prospím, ne? "Co třeba Mie... Mielei?" Dlouze jsem zívla. "Nic moc jiného mě nenapadá." Položila jsem si hlavu na přední tlapky a pozorovala ty malé kuličky, jak se vrtí, lezou, pijou a spí. Brzy jsem si z nich vzala příklad a taky usnula. Pořád ještě chybělo pojmenovat jedno vlče, ale to vlče si zasloužilo pořádné jméno, ne něco, co bych vymyslela v polospánku.

Dale můj návrh odsouhlasil, ale sám nic nenavrhl. Nevadí. Horlivě jsem přemýšlela o dalších jménech, která bychom mohli našim potomkům dát. Jedno z vlčat se vydalo na průzkum. Chvíli jsem sledovala, jak se plazí pryč, ale když začalo kvíkat, natáhla jsem se pro něj a přitáhla si ho zpátky. Tedy... Ne ho, ale ji, i tohle vlčatko byla holčička. "A tohle by mohla být třeba... Hm, Serena? Ne, ne to je takové tvrdé jméno, něco jemnějšího by se k ní hodilo víc, co myslíš?" Zatímco jsem se věnovala jednomu vlčeti, zbylá dve se také měla k světu. Vrtěla se, kvíkala, sála mléko... Byla dokonalá. Tři malá, zdravá vlčátka. Dvě holčičky, třetí jsem ještě nezkontrolovala a byla jsem zvědavá, jestli budeme mít alespoň jednoho kluka. Nevadilo by mi samozřejmě ani kdyby byly všechny holky, milovala jsem je tak, jak byly a hlavně byly naše a na ničem jiném nezáleželo.
Dávala jsem si pozor, aby se žádné z vlčat nezatoulalo moc daleko, aby náhodou neprochladla. Byla zatím malá a vypadala hrozně křehce, až jsem se bála, abych jim nějak neublížila. I když jsem je hlídala jak ostříž, byla jsem unavená, ale když usnu, pořád tu byl Dale, který dohléhne na to, aby byly v pořádku.

Rozhodně jsme byla ráda, že to mám za sebou. i když mě teď už netížilo velké břicho, připadala jsem si unavenější, než kdy jindy. zato tři malé kuličky se měly čile k světu. Vrtěly se, kníkaly a snažily se dostat k mléku. nevydrželo jim to však dlouho, sotva se napily, pohyb z větší části ustal a místo pískání se začalo ozývat pravidelné oddechování. Unaveně jsem se usmála na Dalea a pak se pustila do čištění jejích drobných tělíček. Tohle byla naše malá vlčátka, jen naše. Byla dokonalá. Chvilku jsem si je jen prohlížela a usmívala se, než jsem Daleovi odpověděla: "Vidíš, ani mě nenapadlo, že jsme si možná měli nějaká jména připravit předem..." Ale nevadí, vymýšlet se dá i za pochodu. "Hmm... líbilo by se mi třeba jméno... Scallia. To zní jako pěkné jméno pro vlčí holčičku, co myslíš?" něžně jsem šťouchla do jednoho z vlčat, abych ho obrátila na záda. "Tohle třeba vypadá na holčičku." U malých vlčat se to poznávalo špatně. Poznat, jestli je dospělý vlk, nebo vlčice, to šlo i po pachu, ale tyhle tři kuličky byly teď cítit jen jako my dva.

Byl skvělý, ať si myslel, co chtěl. Nejedna vlčice by mi ho mohla jistě závidět. byl hezký, byl hodný a ještě ke všemu to byl gentleman. "Pak myslím, že se k sobě dokonale hodíme," opáčila jsem s úsměvem, když i on mě nazval nejlepší vlčicí. byla jsem ráda, že mu nevadilo, že jsem se se Solf trochu zapovídala a vrátila se později, než jsem zamýšlela. nechtěla jsem, aby si připadal odstrčený, nebo aby se o mě zbytečně bál, nic takového by si nezasloužil. No, teď se zase budu věnovat jen jemu, tedy alespoň dokud se vlčata nenarodí. Ovšem jako bych to nepřivolala, ucítila jsme bolest v podbřišku. Zmateně jsem se na vlastní břicho podívala, "au?" Bylo už slušně velké, to ano, ale nemyslela jsem si, že bych dorazila až tak na poslední chvíli. Možná jen nějaké z vlčat kopalo. Bolest však nepřestávala. otočila jsem se na svého partnera. "Dale? Myslím... myslím, že se derou na svět." Říkal, že je připravený na všechno, ovšem byl i na tohle? Já teda ne, nečekala jsem, že to přijde tak brzy, ovšem jen těžko jsme si teď mohla říct, že ještě rodit nebudu. Vlčata chtěla na svět. A jak chtěla, tak také udělala. Porod rozhodně nebyl nic příjemného a nebyl ani extra rychlý, ovšem jak se narodilo první z vlčat, další následovala velmi brzy po něm a pak byla všechna na světě. Pustila jsem se do jejich čištění. Všechna vypadala, že se mají čile k světu, vrtěla se a otevírala tlamičky. byla tak strašně maličká, malé, šedohnědobílé kuličky. Naše malé kuličky. "Podívej sena ně," špitla jsem, sotva jsme je přiložila ke svému břichu a ona si začala plnit bříška.

"Já vím a omlouvám se," sklopila jsem uši, "myslela jsem, že jen něco ulovím a zase se vrátím, ale víš jak to chodí, když potkáš někoho zajímavého. Dáte se do řeči a den uplyne jako voda." Nelitovala jsme toho výletu, jen mi bylo líto, že jsme Dalea nechala dlouho samotného. On tu v okolí doupěte asi na nikoho podobného, s kým by si rozuměl, nenarazil. Alespoň že jsem kolem necítila pach nikoho ze smečky a jestli Freki vyřídil, že nás tu potkal, nikdo si to nepřišel ověřit. Možná jsme smečku nezajímali. To by mi ani v nejmenším nevadilo.
Zasmála jsem se: "Ani v nejmenším, vypadala tou myšlenkou nadšená." Ovšem nejdřív bychom se měli seznámit i s jejím druhem, když jsem nad tím tak uvažovala. Avšak tu myšlenku jsem prozatím odsunula do pozadí. teď se s nimi rozhodně seznamovat nepůjdeme. Měli malá vlčata a i naše nenarozená vlčata už se začínala projevovat sem tam nějakým tím kopnutím. Oplatila jsme mu olíznutí. "Dobře. Já se odsud zatím ani nehnu." dale nebyl pryč dlouho. Klidně bych řekla, že ulovil zajíce v doslova rekordní rychlosti. Sotva jsem zamhouřila oči, už byl zpátky. usmála jsem se na něj: "Děkuju," a pustila se do večeře. Nebylo nad čerstvé maso, když měl jeden hlad. Když jsem dojedla, olízla jsme si čenich od krve a přitulila se k němu. "Dobře. Jsi ten nejlepší vlk na světě, víš to?" lepšího partnera jsem si skutečně nemohla přát. "Jak jsi se vůbec měl, když jsem byla pryč? nepřišel nikdo ze smečky, že ne?"

Neubránila jsem se úsměvu. "I ty jsi mi chyběl." A to jsem ani nebyla pryč tak dlouho, alespoň mně to tak nepřišlo. Když se jeden nenudí, čas skutečně ubíhá rychleji, než když jen sedí doma a nedělá nic. byla jsem ale ráda, že jsem zpátky doma a Dale je tu se mnou. Stihla jsem si už zvyknout, že ho mám neustále po boku. na jednu stranu bylo fajn zažít pro jednou něco zajímavého a seznámit se s někým novým, ale na stranu druhou jsem byla ráda, že se vždycky mám kam a ke komu vracet. Teď už jsme rozhodně neplánovala nikam vyrážet, takže jsme se pohodlně svalila na výstelku našeho doupěte a udělala přesně jak řekl. I kdybych šla teď i jen na krátký výlet před doupě, funěla bych za chvíli jak parní lokomotiva a to jsem ani nemluvila o tom, že by to bylo krajně nepohodlné, tahat se s takovým velkým a těžkým závažím. "Byla fajn, docela jsme si padly do noty. Víš, až se naše vlčata narodí a vyrostou, možná bychom je mohli s těmi jejich seznámit, aby si měla s kým hrát," uvažovala jsem nahlas, "ale to bude až za dlouho." na jeho návrh, že půjde něco ulovit, jsme vděčně přikývla. Něco k jídlu by se hodilo. "Solf říkala, že je rozumná a docela v pohodě, ale taky bude přísná. Rozhodně bych se ale držela toho, že do smečky nepůjdeme, pokud to nebude nezbytně nutné."

---> Les alf

Domov, sladký domov. Byla jsme ráda, že jsem zpátky. Prolezla jsem vchodem a ocitla se uvnitř v našem malém doupěti, které už jsem neviděla snad celou věčnost. "Ahoj, jsem zpátky!" zavolala jsem vesele. Nemusela bych ani chodit dovnitř, abych věděla, že je Dale doma, nebo někde poblíž, jeho pach tu byl stejně výrazný, jako když jsem předtím odcházela. "Promiň, že mi to tak trvalo, ale potkala jsem jednu vlčici z Daénu. Vypadá to, že se to tam teď bude hemžit vlčaty." měla jsem docela dobrou náladu. bylo skvělé si popovídat s někým, kdo byl stejného pohlaví jako já, i si protáhnout nohy a proběhnout se po ostrovech. Stejně skvělé bylo i to, že teď nějakou dobu nikam nebudu musela nebudu se muset tahat se svým břichem, které se už slušně zakulatilo, přes celé ostrovy. "Ale... ulovit se mi nakonec nic nepodařilo. Ale místo toho jsem se dozvěděla něco o alfě té místní smečky." a udělala si jasno v tom, že do smečky skutečně nechci, pokud to nebude nutné. ne že by ta alfa byla podle Solfina vyprávění špatná, ale měla jsem až příliš ráda svou svobodu.

---> Dračí průsmyk (přes Severní hory)

Přes hory jsem nechodila ráda ani normálně, ale teď jsem to ocenila ještě méně. Byla jsme ráda, když jsme se konečně přiblížily na dohled k lesu alf. "Docela i jo. Ve snu mi to připadalo normální, ale ráno jsme se chytala za hlavu, jakou hloupost to můj mozek vyplodil," ušklíbla jsem se. Sny už takové prostě byly. Naslouchala jsem jejímu popisu posmrtnému života. Když to podala takhle, tak nezněl zas tak špatně, ale pořád... pořád jsme byla ráda, že jsem živá. Líbilo se mi, jaký život jsem tu měla. Všechno se zdálo být dobře nakročené.
Dorazily jsme do lesa a nastal čas se rozloučit. Už bylo skutečně na čase a já se také musela vrátit do doupěte, abych pak nemusela rodit někde pod keřem uprostřed lesa. "Taky jsem tě ráda poznala a doufám, že se zase brzo uvidíme," usmála jsem se na ni. Stačila jedna výprava a už jsme ji považovala za dobrou kamarádku. Byla jsme ráda, že jsme si tak rozuměly a že budu mít někoho poblíž. Milovala jsem Dalea nadevše, ale každá vlčice potřebovala i kamarádky stejného pohlaví, no ne? "Měj se, Solf," rozloučila jsem se s ní a také vyrazila svým směrem, zpět k doupěti.

---> úkryt

---> Most (přes Les u mostu a Luka)

Už byl nejvyšší čas se vrátit. nakonec jsem se vracela s prázdnou, ačkoli jsem Daleovi říkala, že jdu na lov. No, s tímhle břichem už toho stejně moc neulovím, i když jsem se teď snažila si pospíšit, i pouhá chůze byla dost namáhavá. měla jsem pocit, že funím pomalu jak parní lokomotiva a představa, že bych se snad měla hnát za nějakým zajícem, byla ta nejmíň lákavá věc, na kterou jsem teď mohla myslet, i když žaludek tvrdil, že by nějaké to jídlo snesl. No, bude muset počkat, doma pak můžu požádat Dalea. Stejně se ten můj výlet nakonec nějak protáhl.
"Mně jo, jednou. Sny jsou fakt někdy divný." Ona s tím podle jejích slov taky měla své zkušenosti, i když nemluvila o normálním snu. "To je dobře, že jsi na to přišla. Nedokážu si představit, jaké by to bylo zůstat ve světě mrtvých..." I když... nedostaneme se tam tak jako tak až umřeme? Ale proč nad tím přemýšlet, když se ještě nikdo do hrobu nechystal, že?
Také mi dělalo potíže se zvednout, ale zdaleka ne tolik. Oproti Solf jsem byla větší, takže v porovnání se zbytkem těla nebylo mé břicho tak velké, jako to její. A možná čekala i víc vlčat, kdo ví? "V pořádku?" zeptala jsem se. netušila jsem sice, jak bych jí mohla případně pomoct, ale přišlo mi lepší něco říct, než stát a zírat. Ale zdálo se, že ano. Byl opravdu nejvyšší čas vrátit se domů. V lese alf se nejspíš budeme muset rozloučit. Nechtěla jsem zbytečně chodit na území smečky, kde bych byla vetřelec. "To je asi stejně dobrý úkryt, jako ten váš," řekla jsem. "A určitě se u nás stav kdykoli, bydlíme kousek od hranic na severovýchodě, neměl by být problém nás najít." Jo, viděla jsme to stejně. teď mi to tak sice nepřipadalo a na vlčata jsme se těšila, ale dřív nebo později si od nich určitě budu chtít odpočinout a v tu chvíli bych rozhodně vyrazila vyhledat Solf.

---> Les alf (přes Severní hory)

---> Poušť (přes Jezero smrti a Temný les)

"To je pravda. tady může být realita pěkně divoká." Nutno přiznat, že sny byly často ještě divočejší, ale když bych porovnala mé přání klidného života a bezpečného místa pro naše vlčata a všelijaké ty nestvůry a divnou magii, mé přání znělo přece jen o něco reálněji. "A nebo tě honí obrovské modré žížaly a chtějí po tobě, abys jim zazpívala," uchechtla jsme se. Ovšem existovaly sny a sny. V obou byla značná dávka reálnosti a nereálnosti a já už vlastně ani nevěděla, co je a co není možné, protože vždycky když jsem si myslela, že už to chápu, ukázalo se něco, co mě přesvědčilo o opaku.
Srovnala jsem se Solfatarou krok, jak jen to šlo. S tím závažím, která teď představovala naše břicha, jsme rozhodně nedosahovaly žádných rychlostních rekordů a bylo hrozně jednoduché se zadýchat. "Myslím, že u alf je hlavně potřeba, aby věděly, co dělají, není potřeba se s nima kamarádit. Stejně mi přijde divný kamarádit se s někým, koho zároveň musíš poslouchat." Ale nemohla jsem moc soudit. Sice jsem si už o té Lissandře ze Solfatařina povídání stihla udělat obrázek, ale pořád jsem ji sama nepoznala a nikdy jsem ji ani neviděla, co mi tak bylo známo.
Solf řekla, že bychom měly přidat a já velice rychle pochopila, co tím myslí. Vždyť jsme na tom byly stejně a jestli jsme já měla pocit, že tu budou vlčata každou chvíli, pak na tom ona musela být podstatně hůř a do Lesa alf nám pořád nějaká ta míle zbývala. přidala jsem do kroku jak jen mi to břicho dovolovalo. "Máte doupě někde v lese alf?" zeptala jsme se, abych si ověřila, že vím, kam to jdeme.

---> Dračí průsmyk (přes Les u Mostu a Luka)

---> Mělká pláž (přes Zlatý les)

"Jo, nejspíš jo," přiznala jsem, "ale copak vlčice nemůže snít?" Spokojila bych se i s tím, kdybych měla jistotu, že si dobrodružství užijí, ale vrátí se z něj v jednom kuse. To snad nebylo tak moc, ne? "Dokud budou v bezpečí doupěte, tak myslím nic nehrozí, horší to bude, až začnou chodit. Jsou rychlejší, než vypadají a zkus jim rozmluvit chození ven, když ještě ani neumí mluvit." Jo, byla jsem si jistá, že jakmile se vlčata narodí, ani jedna z nás se nudit nebude. Vždycky bylo riziko, že se něco stane, ale obě jsme měly ještě partnery (i když jsem toho jejího neznala, ale vlčice jako ona si určitě uměla dobře vybrat), kteří se budou na výchově a ochraně drobotiny podílet. nezbývalo prostě než udělat, co bylo v našich silách, a doufat v dobrý výsledek.
Přešli jsme les a přebrodily se mělkou vodou v zátoce, až jsme se dostaly na poušť. Tady jsem to neznala, s Dalem jsme předtím šli trošku jinudy, nicméně les v dálce, ke kterému jsme mířily, mi byl povědomý. Co nevidět budeme zpět na druhém ostrově. "I to je možné. Zdá se ale, že na tom nakonec bylo i něco dobrého, ne? Teď máte alfu, která se zdá být docela schopná." jeden by se musel zeptat přímo té smečky, proč to udělali, což já rozhodně v plánu neměla. "Taky doufám. nejspíš se to dřív nebo později dozvíme." nehodlala jsem se stěhovat, navíc když jsem se dozvěděla, že poblíž bydlí vlčice, s kterou jsem si rozuměla. Rozhodně jsem doufala, že tohle není naposledy, co Solf vidím. Budoucnost, ve které by se naše vlčata znala a hrála si spolu od malička, se mi zamlouvala.

---> Most (přes Jezero smrti, Temný les)

---> Mangrovy (přes Bažiny)

To měla pravdu. Zkusila jsem si představit, jako by to bylo, kdybych o těchto ostrovech vyprávěla některému z mých sourozenců nebo někomu z mé rodné smečky Sama bych tomu nevěřila, kdybych to nezažila a teď už mi to všechno vlastně připadalo normální. "Nemyslím, že by to tady hrozilo, i když si říkám, že bych byla ráda, kdyby měli normální život," zašklebila jsem se. Představa, že by si tím, čím jsme si prošla já, prošlo některé z mých vlčat, která se měla teprve narodit, mě děsila. Sice jsem všechno ve zdraví přežila, ale dobře jsem věděla, že ne každý musel mít takové štěstí. Vždyť jak dopadl Balrog, s kovem, který mu trčel z těla? Radši jsem o tom nechtěla moc přemýšlet. "Nepřekvapilo by mě, kdyby důvod neměli. napadnout celou smečku kvůli jednomu vlkovi mi přijde trochu přitažené za chlupy, nemyslíš? To už skoro pravděpodobnější zní, že se prostě rozhodli, že vás tu už nechtějí." Být ve smečce se zdálo být docela nebezpečné, jak jsme ji tak poslouchala. Na jednu stranu to byla velká skupina vlků, která spolupracovala, ale na druhou stranu na mě a Dalea samotné neměl nikdo žádný důvod útočit. Když Solf poukázala na jizvu na své tváři, prohlédla jsem si ji znova a lépe a všimla si, že rozhodně nemá jen jednu jizvu.
Pokračovali jsme dál a nechali Bažiny i ten divný les za zády, což mi vůbec nevadilo. Na písku se sice nechodilo dvakrát dobře, ale zato byl rovný a neklouzal. "Nechám na tobě, jestli jí o nás řekneš, nebo ne. Nebydlíme přímo na vašem území, jen poblíž, alespoň podle Frekiho slov, takže nemyslím, že by to vadilo a rozhodně nechci, abys kvůli nám zanedbávala své povinnosti. vaše alfa zní docela rozumně a zajít za ní budeme muset nejspíš dřív nebo později tak jako tak. Stejně už jí o nás nejspíš řekl, takže si nemyslím, že by k něčemu bylo kdybys jí ty nic neříkala." teď jsme stejně byly na druhé straně ostrova a tady stejně nic nedomluvíme, takže jsem to zatím chtěla nechat být. "Uvidíme, jak se to vyvrbí, taky bych nerada narychlo hledala jiné doupě," uchechtla jsem se.

---> Poušť (přes Zlatý les)

---> Bažiny

tahle část ostrova pro mě byla něco nového a musela jsem přiznat, že nešlo o nejlepší terén. Tlapky mi po kořenech klouzaly a nijak zvlášť nepomáhalo že moje břicho už také začínalo být viditelně větší. Pokud to dělalo problémy mně, radši jsem si nepředstavovala, jaké to muselo být pro Solfataru. Tenhle les rozhodně nebyl místo pro březí vlčice. Přikývla jsem: "Těžko můžeš nevěřit v něco, co vidíš na vlastní oči." Bylo to ale dost o zvyku. Kdybych potkala všechno to, co jsem tu potkala za ty roky, hezky naráz hned po příchodu, stáhla bych ocas a pokusila se zmizet. Teď už mi to tak ani nepřišlo a dokud mě nic nechtělo sežrat, jen ať si tu bohové a nestvůry klidně žily. "O Nerovi jsem neslyšela. Počkej... říkáš, že vaši smečku napadli?" Netušila jsem o jakém společenstvu to mluví, ale pokud a smečky útočili, nebyla jsme si úplně jistá, jestli jsem v takové smečce chtěla být. nebyla jsem špatný bojovník a rvačky mi nevadily, ale přirozeně bych se jim radši vyhnula, pokud bych mohla. Navíc nešlo jen o mě, ale i o mou rodinu. Měla jsem jistou zodpovědnost jak k Daleovi, tak k našim nenarozeným vlčatům. Poslouchala jsem, co Solfatara vyprávěla o jejich smečce a hlavně o alfě a přemýšlela, jestli bych doopravdy chtěla být součástí něčeho takového. Jistě, ta jejich alfa nezněla špatně a pokud nerozkazovala, asi bych si dokázala zvyknout. Už jsem si tak nějak navykla na to, že jsem byla paní svého času a nikdo se většinu času nestaral o to, kde jsem byla a co jsem dělala. Bylo to takové... pohodlné a já sama jsem smečku nikdy doopravdy nepotřebovala. Dozvědět se o Daénu dřív po svém příchodu na ostrovy, nejspíš bych teď byla členem, ale uvědomovala jsem si, že vlastně ani do smečky příliš nechci. A co víc, Dale také nechtěl. byl ochotný to udělat kvůli mně a vlčatům, ale nebyl z toho nadšený. "Skutečně nezní jako špatná vlčice," řekla jsem, abych nějak odpověděla, i když mé myšlenky byly jinde. "To ano. Potkali jsme ale Frekiho, který je od vás, takže myslím, že pokud si s Lissandrou dřív nepromluvíme sami, vyřídí jí to." Pokud byl ten vlk skutečně k něčemu dobrý.

---> Mělká pláž (přes Bažiny)

---> Zlaťák (přes Baštu)

"Asi jo," souhlasila jsem. V jistých ohledech byl zajímavější, než náš svět. Už jsem to téma ale nerozváděla, stejně jsem neměla moc co dalšího říct. "Jo, to mi povídej. Obří zajíc by snad alespoň nebyl masožravý..." Vlastně jsem nevěděla, co takoví yettiové jedli. ten, kterého jsem potkala, pracoval pro Jarova otce. Jen jsem mu ukradla vlče, které s ním nechtělo být, jinak jsem se s ním příliš nevybavovala. Obří zajíc by mě to nepřekvapil. Měla jsme pocit, že tady už jsem toho viděla tolik, že mě nemohlo překvapit nic, co bych potkala.
"Já na takové věci také nevěřila, ale když toho jeden vidí tolik, nemůže se tvářit, že nic z toho není," přiznala jsem. "Je možné, že je povolává nějaká vyšší moc. Ale jinak si nemyslím, že by měli bohová čas se zabývat každým vlkem. Možná jsou tu ti tvorové prostě protože je tu i magie. Jakože to jde ruku v ruce. Kde je magie, tam jsou i potvory." Bohy jsem nikdy nepotkala a i když jsem jejich existenci nezpochybňovala, už ne, ani jsem v ně přímo nevěřila a už vůbec je neuctívala.
Povzdechla jsem si. "Jo, to je jeden z důvodů proč se ke smečce moc přidávat nechceme. Ani jeden z nás nemá rád, když mu někdo říká, co dělat." Poslouchala jsem, co říkala o té Lissandře, což musela být jejich alfa. Tu už zmiňoval i Freki, pokud jsme si pamatovala. Dorazili jsme do Bažin. Tuhle čst ostrova jsem zatím neznala, takže jsem na chvíli zmlkla a věnovala se prohlížení okolí. Snad tu nikde nezapadneme, bažiny uměly být zrádné.

---> Mangrovy