Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poprosím o slevu 30% do obchůdku, pro Ořešáka si prosím o element Země a stejně tak tlapku do země, děkuji. <3

Postupně se tu shromáždilo spousty vlků, některé ani od pachu, natož tváře, nepoznával. Jeden z nich mu byl však povědomý, jo, to je tám ten léčitel, jméno mu však v hlavě neutkvělo, ale byl si jistý, že už ho někdy viděl. Jenže to, jak se bavil se Sachi ho docela zarazilo, pěknej pruďas, to má zašprajclej klacek v zadeli? Prohlédl si ho od hlavy až k patě. Věnoval mu nepatrné zamračení. Řekl by mu na to něco, ale radši se kousl do jazyku. Stejně by to nebylo ani některak důležité, natož užitečné. Jen mlaskl, otočil oči v sloup, a koukl jinudy.
Třeba na tu podívanou, co se mezi ne vtísnila. Jakési podivné potvůrky je přišly navštívit. A nebo snad vlci jim jen zavazeli. Naštěstí se však nehrnuly do boje. Koukal na ně jako na zjevení, to je teda haluz, neboť když jedno z těch malých potvůrek spořádalo šišku, tak na něm najednou vyrostly... křídla? Otočil tu svou palici ku Wissovi. Nevěděl, čemu by se měl divit dřív. Jestli tomu, že tam náhle u něj byla vlčice s vlčetem, a nebo snad tomu, že se mu nic nestalo. Pozvedl jedno z pomyslných obočí. Pozorně si ho prohlédl. Zatím na něm opravdu nic nerostlo. Žádné křídla, a ani rohy, neviděl. Ale to možná mohla být pouhá otázka času, než by se začalo něco opravdu dít.
,,No tak jich pojez víc," pobídl ho Ořešák, ,,třeba ti taky narostou křídla." Žertoval, nebral to moc vážně. Ale proč by taky měl? Však Wissfeoh se na první pohled zdál být v pořádku. Zajímalo ho, co by se stalo, kdyby jich snědl třebas víc.

Jméno vlka: Ořešák
Počet příspěvků: 7
Postavení: Sigma
Povýšení: ///
Funkce: /// (rád by se stal hraničářem, případně lovcem)
Aktivita pro smečku: ///
Krátké shrnutí (i rychlohry): Při účasti v akci V rukou zemřelých dopomohl s ostatními ke shledání matky se synem, to však neskončilo šťastným koncem. Inu co k tomu říct, z výpravy si nakonec odnáší jizvy na těle, ale i na duši. K tomu všemu ho nově zdobí i krystalky (wau)! Skupinka se pak společně vydala do lesa, kde objevila nový druh rostliny. A tam se nakonec rozhodli zakempit... čekají, co přijde dál.
Questy smečky: ///

Ořešák: 1, 5, 8, 10, 15
Elvean: 0, 3, 6, 9, 11

Taktéž moc děkuji za akci, bylo to skvělý :') <3
Poprosím o magii Světla, 3 tlapky do Ohně a 2 tlapky do Světla, všech 12 % do schopnosti lovu
Barvičky (a návrh na jizvy) jsem už zaslala Barnatt, těším se na výsledek ^^

Jméno vlka: Ořešák
Počet příspěvků: 12 (prosinec), 14 (leden)
Postavení: Sigma
Povýšení: ///
Funkce: /// (rád by se stal hraničářem, případně lovcem)
Aktivita pro smečku: ///
Krátké shrnutí (i rychlohry): Dva měsíce strávil ve světě mrtvých, kde se pokoušel o to, aby pomohl nalézt ztraceného syna jednomu přízraku vlčice. Při této výpravě se potýkal s nemalými problémy, ve kterých leckdy bojoval o svůj holý život. Mezitím však upevňoval vztahy se svou smečkovou kolegyní Sachi, ale také nalezl nové spojence, Vittani a Wissfeoha.
Questy smečky: ///

>> Poušť (přes Kvetoucí louku)
Mlčení, i to bylo občas potřeba. Mezi nimi nastalo ticho. Ovšem, každý z nich si nesl z tohoto své strasti a obavy. Nebylo by tedy potřeba se v tom nimrat. Hlavně po tom všem, kdy rány byly stále čerstvé. Ale ne jen ty na duši, ale i na těle. Pálily ho ne jen po celku, ale i na tváři.
Ozdobený všemožnými šrámy, dolámaný s bolavými zády, a do toho všeho ho bolela hlava. Nedokázal by si však některak stěžovat, neboť věděl, že byl živý. Koneckonců na tom jediném záleželo. Sic by měl mít nějaké výčitky svědomí, a nebo snad uvědomění se jak mohl někoho jen tak připravit o život. Jenže k něčemu takovému se neschylovalo. Věděl, co provedl a nelitoval. Podobně se vyjádřil už předtím. Pevně si za tím názorem stál. Nehodlal by se ho jen tak vzdát. Avšak říkal si v duchu, jak mohl být někdo tak hodný, jako byla Sachi. Sama se jala kopat hrob tomu bídákovi, a hned na to se do díla k ní přidali Wissfeoh a Vittani. Ořešák se však k nim nepřipojil. Prostě se šel dál. Neohlížel se.
Zvedal tlapu před tlapu, kráčel kupředu. Hlavu nenesl vzhůru, měl ji svisle dolů. Byl celý shrbený, polámaný. Ten, kdo by jej znal déle, tak by věděl, že bylo netypické ho takto vidět. Vypadal jako zubožený mrzák. Ale nebyl mrtvý. Jako připomínku se mu ozvalo hlasité kručení břichu, aby mu připomnělo jak moc naživu byl, a dožadovalo se nějakého zasycení. Avšak tomu nehodlal vyhovět. Ještě nepřišel čas k tomu, aby si sedl a jedl. Ne dokud se nezbaví amuletů.
Ucho mu cuklo, jen co slyšel Vittani mluvit. Pootočil hlavu za sebe, aby si ji poslechl, avšak stále našlapoval dále. Jen, co to dořekla, tak si to projel hlavou. ,,Beru to taky tak," přikývl, načež Vittani věnoval letmé pousmání. Pak se obrátil tváří opět kupředu. Nastával další den. Sluneční paprsky ho ozářily, až musel trochu přivřít oči. Byl však rád, že se ocitl znovu v čele světla. Krev už zaschla, rány však zůstaly otevřené. Přesto však mohl zůstat klidný.
Jenže co nevidět byl jeho klid narušen. Zaslechl křupnutí kousek od něj. Zahlédl, jak Sachi zničila amulet. A tak se Ořešák rozhodl udělat to samé po svém. Vyplivl ho z úst, načež jej chytil tlapou a drápy do něj zasekl. Zavřel oči a začal se soustředit. Většinu své magické energie mířil přímo do předmětu. Co nevidět se okolo něj objevil oheň. Mocně plál a svíral amulet. Ořešák rychle stáhl tlapu. Plameny se vzpínaly a točily, než se vrhly po talismanu jako hladová zvěř. Rozkouskovaly ho do nepoznání, dokud se samy neuhasily. Sám si nad tím povzdechl. Konečně ukončil tuto dobrodružnou kapitolu ve svém životě.
Pozvedl oči vzhůru. Rozkoukal se, tentokrát pořádně. Povšiml si všech těch barev okolo sebe, přišlo mu zvláštní, že byla okolní příroda tak sytě zabarvená, zvlášť tak ony stromy. Jenže než by se o tomto faktu vyjádřil, tak zastihl v koutku oka jakési siluety, co by se proplížila mezi stromy. A než by něco řekl, tak se Sachi zmínila o něčem kuriózním. Pozvedl jedno z pomyslných obočí vzhůru, jakoby jí ani nevěřil. Co nevidět hlavu zaklonil dozadu, aby se přesvědčil sám na vlastní oči. A opravdu, modré šišky rostly na vínově rudém jehličnanu. Pár z nich bylo popadaných na zemi, neodvážil se však k nim nějak strkat čumák. Rychle stočil zraky dolů a viděl, jak Sachi šla za tou siluetou, vlkem co by posedával opodál. Šel ji v patách.
Jenže než by něco řekl, tak Sachi byla rychlejší. Do vlka se pustila vší vervou. Tlamu snad ani jednou nestačila zastavit. Možná byl za to i rád, že se nemusel na cokoliv doptávat, jenže přišlo mu zvláštní, kde nabrala takovou obrovskou hrst energie. Jemně zavrtěl hlavou, sic mlčel, ale pozdravit ještě dokázal. A tak vlku řekl: ,,brej den." Načež hned poté se usadil někde vedle Wisse, aby si taktéž odpočal. Druhého vlka zaregistroval taktéž, tomu jen pokývl hlavou, avšak nepozdravil ho.
Už se hodlal položit na zem, když v tu náhle se rojily další slova. Další nápady a šílené myšlenky. Jedlé šišky? zarazil se nad tím, nikdy o tom nikde neslyšel, a to ani v jeho původní domovině. Zaraženě se zakoukal po těch stromech. Zahleděl se po jedné z těch šišek. Modrá barva mu nepřišla přirozená, aspoň ne v přírodě. Nebe bylo modré odjakživa, ale aby šiška měla být modrá? Něco jiného v tom mělo prsty, třeba to mohla způsobit magie. Ale nevsázel by na to, že by to bylo jedlé. A jestli ano, tak určitě jedovaté. Okusíš jednou a naposled, tak, jak je to učili jako vlčata. Přesně proto nikdo nejí bobule tisu.
Jenže než by se nadál něco říct, tak ho něco dalšího překvapilo. Wissfeoh se vyloženě postavil, prohlásil že nejsou veverkami, a pak se sám rozhodl ochutnávat. Bylo to nečekané, docela aj vtipné, nebýt nad okolností situace tak by se i zasmál. Jenže Ořešák mlčel a koulel po něm oči, jako kdyby Wissfeoh spadl z višně. Normálně to před nimi začal žvýkat, a dokonce i polykat. Očividně se zbláznil. Ale Ořešákovi to nedalo a kuriózně natočil hlavu na stranu.
,,Tak co," vydal konečně ze sebe hlásku, ,,chutná?"
Sám se pak postavil na nohy. Přišel o kousek blíž ke stromu. Nakonec i on si očichal šišky na zemi. Nedokázal přesně určit, po čem mu voněly, ale i tak vzal jednu do zubů a odnesl si ji o kousek dál, jen aby si ji prohlédl zblízka. Lehnul si do sněhu, šišku položil mezi přední tlapy. Zvědavě očuchával skulinky a párkrát šišku olízl. Nehodlal ji však sníst, jen vyzvídal, co byla zač. Třeba nebyla tak úplně jedlá, ale mohla sloužit k něčemu jinému. Kdyby býval se vyučil na léčitele, tak by i pochopil, co mohla být zač, nebo k čemu by mohla být. Jenže tím on nebyl, a ani se jím nestal. Vlastně nakonec ho šiška přestala zajímat, a tak ji odhodil stranou. Ke všemu štěstí (nebo snad neštěstí) se šiška odrazila od hlavy Wissfeoha, dokud nedopadla na zem. To už však Ořešák nezaznamenal, neboť hlavu položil na přední tlapy, přičemž v tichosti poslouchal rozhovor nově příchozího Delphina a Sachi.

// návrh na jméno: Lišáčka azurová

Ano, byla to poněkud dobrá otázka, pro koho by mohla být ta pátá perla. ,,Kdo ví, třeba ta jedna mohla být pro Tylooa," odvětil Vittani letmo, než by se pustila do haldy otázek, ze kterých nevěděl na co by měl odpovědět nejdříve. Do toho Wissfeoh zmínil, že už by rád vypadl odsud, v čemž by Ořešák mlčky souhlasil. Taky by už byl rád na odchodu. Ale nejprve by se rád postaral o ty perly. ,,Vezmeme si je s sebou na památku, každá pro jednoho," s těmito slovy si vzal jednu z perel do zubů, tu si pak schoval do kožichu (inventáře).
Zpětně se vrátil k dotazům Vittani. Přikročil k mrtvému. ,,Proč bychom se měli o tohoto bídáka starat," zavrčel podrážděně, ,,příroda se o něj postará po svém, ať ho brouci prolezou, aspoň k něčemu bude po smrti užitečný." Kruté, avšak pravdivé. Nemělo by cenu se starat o mrtvého. Zvlášť tak proto, že ten někdo ublížil nespočty vlčím duším, hlavně těm nejmenším. Bylo by spravedlivé, aby si nezasloužil úctyhodný pohřeb.
Z Ořešáka vylezlo zachmuřené odfrknutí. Museli se jich nějak zbavit, to byla pravda. Jenže neměl sílu aktuálně používat magii, a ani do nich lomcovat vší vervou. Už tak byl na krajíčku svých sil a nejradši by s sebou plácl o zem a spal. Sklonil hlavu ke krku toho vlka a vytrhl mu jeden z talismanů ,,Každý si vemte jeden," řekl.
,,Zničíme je, ale ne tady," rozhodl, ,,půjdeme." A hned na to se vydal tunelem ven.
>> Začarovaný les (přes Kvetoucí louku)

1. Ořešák
2. Předchozí účast: 0x
3. Témata: Iluze, květiny, láska, lži, důvěra, tajemství, jaro, pohádky

Moc nevím jak tato akce funguje, takže asi bych ocenila i něco bokem třeba na chill (puzzle, spojovačky, křížovky, osmisměrky)

Z beder Ořešáka opadala jakási tíha. Nejspíše to byl onen pocit, co by ho svíral tak dlouho v náručí. Jeho mysl utichla. Postupně ho ona samota opouštěla. Sám začínal mít i menší naděje nad tím, že opravdu na něj někdo tam venku čekal. Odtáhl se o kousek dál. Díval se na tu hrstku neštěstí, co se před ním sesunula k zemi. A pak tam v tu chvíli se z ní vyrojilo vlče. Ano, byl to Tyloo. Ten, koho celou dobu hledali. Hned na to s sám jal mluvit.
Ale na jeho slova se nedalo nic říct. Ořešáka to docela vzalo. Neodpustil by, ani po tom všem. Jenže nehádal by se s ním. Měl k tomu své důvody a určitým způsobem je i chápal. Takže to nakonec neskončilo úplně v nejlepším světle tady toto shledání matky a syna, ale aspoň se vlče vymanilo ze spár temnoty. Aspoň za něco mohl být Ořešák rád. ,,Rozumím," zašeptal a přikývl mu na to. Nechal, aby se vlče o něj otřelo, přičemž mu to oplatil. Lehce ho drkl čelem o to jeho.
Jeho zraky poté padly na Indri. Její srst se začala třpytit. Mizela jim před očima. Tohle bylo naposledy, co by se s ní nejspíše shledali. Bylo jí až líto, ale chápal obě strany. S tím by se už však nedalo nic dělat. Živí udělali, co jen mohli. A splnili tak i úkol, co dostali. Na poděkování stihl jen přikývnout, nijak dál se k tomu nevyjadřoval. Ujištění, že by se vrátili do světa živých ho však nadchlo. Byl by už rád doma. Chybělo mu to tam.
Co nevidět odstoupil od Tylooa, aby mohla Indri se podívat na svého syna aspoň naposled. Moc nechápal, co tím Tyloo naznačoval, když se zmínil o tom, že ještě odejít nemohl. Ale pak když dodal, že se jednalo o... další, tak zhruba vydedukoval, o co tady šlo. Jasně, však proti všemu zlu se tu drásali zuby nehty. Ale aby na to zůstal sám? Nedokázal si to představit. Snad měl Tyloo aspoň nějaký plán k tomu, jak by postupoval dál.
Zastesklo se mu však, když bylo na čase se rozloučit, i když to bylo poněkud bolavé tak se držel na nohách a zadržoval slzičky. ,,Sbohem, Indri." zašeptal, neboť se mu hlas z toho třepal. Nedokázal by si představit, že by tomu opravdu byl konec. Tomu všemu. Ale chýlilo se k tomu. Co nevidět by byli zpátky. Povšiml si i menší kuriozity. Tam, kam dopadly slzy Indri, tak tam se cosi zalesklo.
Nebyl však čas to zjišťovat, tak se mu náhrdelník okolo krku začínal trhat. Než by však z něj odpadl, zaslechl velmi povědomý hlas. Ale než se nadál za ním otočit, tak se před ním Tyloo rozplynul, jakoby nikdy nebyl. To znamenalo jediné, že se všichni nacházeli ve světě živých. Podíval se okolo na všechny přítomné. Všichni tu byli. Sachi, Vittani, Wissfeoh - každý z nich dolámaný, ale živý. Nevědomky si z té úlevy oddechl Už nemuseli bojovat, vystavovat krk nebezpečí. Chtěl padnout do onoho písku, ale než by se nadál, tak Sachi cosi poznamenala. Pozvedl jedno z uší a vyšel za ní.
Pohled mu spadl na těch pár perel, co leželo v písku. ,,Jsou." přitakal unaveně.
Byla to památka na Indri. Přece jen to byly její slzy. Měly by s nimi něco provést.
,,Co s nima provedem?" nadhodil otázku po krátké odmlce.

To, co jim řekl, znělo poněkud pochmurně, skoro jakoby si to sám stín přál. Zmizet, opustit každý svět, ať už živých, či mrtvých. Jenže pak by žil v osamocení, v prostoru, kde na ničem už nejspíše asi ani nezáleželo. To už si mohl jen sám Ořešák domýšlet co by zbylo po stínu. Po jeho památce. Mysleli by na Ořešáka taky tak, kdyby zmizel? Stačilo jen se vypařit, stejně tak, jak to stín chtěl. Ale jak by mohl?
Tu náhle zpozorněl. Dunivý hlas mu řinčel v uších. Všímal si, jak okolo stínu se vytvořila rudá záře, ke kterému táhl zářivý paprsek, jenž následně byl pohlcen v temnotě. Zvídavě na to zíral, ale zároveň byl zmatený. Slova, co říkal, mu zlehounka promlouvala do duše. Zesílit by rád chtěl, ale aby kvůli tomu museli trpět ostatní? Ne, to nechtěl. Zahlédl, jak z Vittani cosi stoupalo. Krystaly se odlepily od jejího těla a mířily od ní pryč.
Slova, které zaslechl dál ho však ranily. I on se tak z části cítil. Ale nebylo to něco, nad čím by si vždy lámal hlavu. Udělal krůček zpátky. Pohled mu sklouzl tentokrát na Sachi. I z ní se kameny vznesly a hrnuly se jinudy. Opouštěly je postupně, a tak hádal, že by byl další na řadě Wissfeoh. Než se v tom však pokračovalo, tak se schylovalo k dialogu mezi matkou a jejím dávno zapomenutým synem.
A musel sám uznat, že to bolelo. V hloubi ho to svíralo na hrudi, jakoby se ho ta zloba dotýkala. Říkal si, jestli i jeho matka ho někdy hledala. Nezdálo se mu, že by po něm některak pátrali. I oni na něj zapomněli. A matka samotná zapomněla na tvář jejího vlastního syna. Stejně tak, jako Indri zapomněla na svého Tylooa. Jak si jen mohla? Surově ho opustila, nechala ho. A stalo se z něj tohle. Skončil by Ořešák stejně tak? Byl by taky tak... osamocený?
Ale hledal by ho ještě někdo jiný? Bylo by to vůbec možné? Přece nebyl v životech druhých zase tak dlouho, aby byl zapamatovatelný. Byl snad jen další tvář mezi několika? Měl předurčené, aby prostě zhynul sám? Všechny ty otázky se mu rojily v myšlenkách a on jen mohl nečinně stát a přihlížet.
Dokud se ho něco nedotklo v hloubi jeho duše. Něco, co se v něm zachvělo. Chtělo to vyjít napovrch a říct si své.
,,Tyloo," promluvil po krátké odmlce, jeho oči padly na něj, ,,jmenuješ se Tyloo, nejsi jenom syn Indri. Býval jsi vlče, míval jsi určitě velké sny a přání. Je mi líto toho, že jsi žil tak krátkou dobu... v posledních momentech jsi žil v bolestech a trápení. Ale koneckonců jsi se musel cítit... opuštěný." Vydechl. Přišel blíž k němu. ,,Ale nebyl jsi zapomenutý. Přece jen jsi kdysi miloval svou matku... a ona ze všeho nejvíc milovala tebe. Když tě nemohla najít ve světě živých, pokoušela se o to alespoň tady. Byl, a stále jsi, její svět. Její všechno." Díval se mu z očí do očí.
Položil mu tlapu na hruď. ,,Součástí života je i odpuštění, Tyloo." Bez něj by nenalezl klidu. Bez toho by ani Ořešák nenalezl klidu.
Odpustil by své matce, sestrám, bohu... i Bílému.
Odpustil by jim, neboť oni ho neopustili.
Byli stále s ním. V jeho vzpomínkách, v jeho srdci.

To, jak stín mluvil, tak ho zarazilo. Avšak nebyl vyveden z míry. Jen se mu do mysli přivalilo několik dalších myšlenek, pár určitých pochybností tam slídilo. Jenže nebyl by tak lehce přesvědčen nějakým stínem. I když měl toho dost co říct, a nebojoval zrovna proti nim. Ořešák postával na místě a propaloval ho pohledem ne zrovna chápavým, a ani empatickým, byl chladný. Měl toho už plný zuby, ale sám si nebyl jistý, jestli by měl zrovna znovu zaútočit. A tak poslouchal slova ostatních. Držel jazyk za zuby, neměl co k tomu podotknout, neboť každý z nich podtrhl nějakou část jeho myšlenek. Avšak teorie Vittani ho lehce vyvedla z míry. Smysl by to možná dávalo, jenže nebyl by si s tím až tak jistý. Ale přesto mu něco říkalo, že to mohla být pravda. Mlčky poslouchal, co by jim stín na to řekl.

Cítil tepající žílu. Chopil se jí a pevně sevřel. Křup! Škubl svou hlavou a vší silou vyrval to, co nejspíš neměl. Z těla prchaly kapky krvavého deště. Potřísnil vše okolo, jak zem, tak i tlapy a tváře. Ořešák měl zorničky zúžené. V očích šlo vidět, že tam tak úplně nebyl. Nejprve ani sám nevěděl, co vůbec provedl. Byl jen rád, že mohl dýchat. Ubránil sám sebe a ostatní. Za to jediné mohl být rád. Ale přesto nebyl, i když vlastně nechápal proč. Možná právě proto, že to bylo poprvé v jeho životě, kdy někoho zabil. Oči mu těkaly po těle. V uších mu pískalo. Na jazyku cítil železitou pachuť krve.
Udělal menší zlo, aby vykonal vyšší dobro. Nebyl vrah, když se zbavil vraha. Aspoň tak si to říkal, musel si nalhávat. Sklonil hlavu a zhluboka oddechoval. Mlčky zíral na onu spoušť. Hlavou se mu honilo vše možné. Ale ta nejdůležitější otázka byla prominentní než všechny ostatní. Je tomu konec? Suše polkl.
Jeho myšlenky na moment vytěsnily do uší řezající řev, ale to nevydrželo některak dlouho, dokud nebyl o chvíli později vhozen zpátky do této kruté reality. Zatřepal hlavou a udělal pár kroků vzad s pevně přitisklýma ušima k lebce. Zavřel oči. Jeho tvář se svinula v agónii, bylo bolestivé to poslouchat. Myslel si, že mu z toho všeho pukne už hlava.
Jenže pak najednou všechno utichlo. Neslyšel už ani svůj vlastní dech. Možná proto, že ho zadržel. Opatrně pozvedl jedno z uší vzhůru, a pak to druhé. To samé udělal u očí. Pohled mu padl na mrtvé tělo. Až teď na něj dolehl těžký pocit viny. A nebo to snad byla úleva? Nebyl si s tím tak úplně jistý, ale byl rád, že už to skončilo. Aspoň tomu se tak na první pohled zdálo. Ale pak se něco z toho těla
vyrojilo. Byl to přízrak cizáka. Ořešák chtěl znovu zpevnit svaly. Avšak tělo se mu klepalo. Odmítalo ho poslouchat.
Než se však nadál, tak z ničeho nic ten přízrak napadl stín. Přesně ten stejný, který kdysi viděli. Nečinně přihlížel a stál jako přikovaný. Šokující obrázek ho přiměl k tomu, aby ani nedýchal. Znovu stáhl uši k zátylku. Hrůza mu obepínala srdce. Teď už slyšel vše. Trýznivý křik se rozléhal a nešlo mu prchnout. Avšak díval se dál. Větší zlo teď pokořilo to menší. A co by přišlo dál?
Cizák zmizel. Jenže to nestačilo. Stín si šel pro další oběť, pro Indri. Oči mu sklouzly právě k ní. Sachi však nečinně nestála, rozhodla se krýt tělo vlčice svým vlastním. Možná právě to připomnělo Ořešákovi, kvůli čemu tu vlastně byl. Aby pomohl matce najít její dítě. Aby jí pomohl. Bez ní by ten cíl neměl sebemenší smysl.
Chápal obavy Wissfeoha, ale nemohli to ukončit. Ne zrovna teď a tady. Z posledních sil se přidal k Sachi. Nenechal by ji ve štychu, i když mu šepoty říkaly opak. Sice byl rozlámaný a raněný, ale přesto se nechtěl vzdávat.
,,Ani krok." výhružně na stín zavrčel.

>> Asshiřin labyrint
Nemile se mu vyvlekl ze spárů. A tudíž měl vlk navrch. Avšak nechtěl, aby vyhrál. Rozzuřeně, a už poměrně frustrovaně, zavrčel. Krev mu o to více v žilách vřela. Zvlášť tak proto, že si dovolil ublížit vlčici. Nespočet vlčatům. A matkám těch vlčat. Přepískl to, překročil přes veškeré hranice. Než však stihl dojít za Sachi a podívat se, jestli byla opravdu v pořádku, tak v tu ránu se po něm cizák ohnal. Nejprve se po něm ošil zuby, těm se však o píď vyhnul (5), avšak vlk mu vzal ždibec z ucha. Sykl.
V očích Ořešáka se zablýskl hněv. Pomstychtivost. Ale než se nadál, tak dostal další ránu od tohoto cizince. Očividně nehodlal marnit časem. Tentokrát to však bylo drápy. Naštěstí v tu chvíli měl Ořešák oči zavřené. Z úst se mu vydral bolestivý výkřik. A když je znovu otevřel, tak se mu jedno oko zakalilo krví. Byl ozdoben hlubokými šrámy, ale naštěstí o oko (zatím) nepřišel. Uskočil zpátky, aby si pořádně promyslel, co by provedl dále.
Vycenil tesáky. Jen co mu Wiss dal tu příležitost, tak se jí chopil zuby nehty. Neměl nejmenší pochyby o tom, že právě teď a tady by toto utrpení ukončil. Na dobro a navždy. Museli ho donutit se vzdát. Zavřít oči napořád a už se nikdy neprobudit. Nikdy by už žádnému vlku, vlčici, a ani vlčeti neublížil.
Vzápětí se vrhl po hrdlu cizince (2) a hodlal ho pevně sevřít mezi tesáky. Pokoušel se o to, aby byla rána co nejhlubší. Hlavně nepouštěl, i kdyby měl vytrhat jen pouhou hrstku chlupů a nějaké té kůže. Neměl v plánu odejít bez trofeje, ať už by měla být jakákoli.