Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odložil tápání za sebe a uháněl chodbou vpřed. Nevěděl, kam měl dojít, nebo jestli měla konce. Ale tušil, že by se ho dočkal. Ať už nárazem o stěnu, a nebo opravdové východisko odtud. Výkřik mu potvrdil, jak blízko už musel být. Zbystřil a ještě více zrychlil, i když se to zdálo nemožné.
Co nevidět doběhl na scénu jako poslední účastník zájezdu. Spatřil to, jak se vlci snažili složit cizáka. Ty známé tváře viděl moc rád. Avšak zarazil ho fakt, že i Sachi se chopila kuráže a právě ona se ocitla v boji taktéž. V rohu také zahlédl dva vlčici a vlče, avšak těm nedal tolik prostoru. Rozhodl se, že by měl i on pomoci. Museli se zbavit vyššího zla. A proto vyběhl za cizákem. Rychle ho uchopil za zadní nohu a pevně ho sevřel tak, aby mu jakýkoli útěk o to více ztížil. (5)
>> Poušť

Šel pořád dál, i když nuceně. Srdce ho vedlo kupředu. Avšak mysl mu říkala, aby se vzdal. Snažil se odolávat svým vlastním myšlenkám, nehodlal se do nich úplně vtáhnout, i když byly nesmírně bolestivé a zapíraly svými spáry do hloubi jeho duše. Slzy mu stékaly po lících, ale i nějak vytěsnil. I když občas se zastavil, aby si otřel oči a viděl si na cestu.
Jenže v tu najednou zaslechl něco, co ho donutilo se do myšlenek zaposlouchat. Nebyly to jeho vlastní myšlenky, neboť on nad maminkou ani tak nepřemýšlel. Soustředil se na ona slova. A snad ještě více se mu z nich chtělo brečet. Měl pocit, jakoby se bavil s ním. Se svým mladším já. Jeho svaly polevily. Zůstal stát na místě.
Do paměti se mu vlil i obraz vlka. Bílý, tak ho pojmenoval, ale jaké bylo doopravdy jeho pravé jméno? Opravdu s ním chtěl trávit čas, a nebo jen Ořešák marnil jeho časem? A vůbec, proč se ho rozhodl opustit? Byla to snad Ořešákova chyba?
Zíral kamsi do prázdna. Slyšel tepání své srdce. Slyšel i svůj vlastní dech. Cítil se jako jediný vlk na světě. Byl tu sám. Úplně sám. Zraky se mu mlžily všemi těmi slzami. Shrbil se a nechal slzy padat na zem. Zhluboka se nadechoval a vydechoval. Jeho dýchání postupně zrychlovalo.
,,Proč," šeptl, a pak zařval, ,,proč jste mě všichni opustili?!"
Zalapal po dechu. V koutku oka zahlédl odraz. Siluetu sám sebe. Zadíval se na ni a sledoval, kam odcházela. Utíkala daleko, předaleko pryč. Od všeho, co mu mělo být drahé, a nebo mohlo být. ,,Stůj! STŮJ ti povídám!" řval po svém odrazu, ale marně.
Neslyšel. Sklopil uši vzad. Zakoukal se na zem. Znovu si otřel slzy.
Zatni zuby a jdi. Tady není konec.
Něco ho znovu pohnalo, aby vyšel kupředu. Ale nešel pomalu.
Máš život před sebou, tak dělej, běž!
A nakonec se rozběhl.

Hlásek, co by slyšel, zněl povědomě. Skoro jakoby to byly jeho vlastní slova. Vzpomínky, které se zdály být zakopány, tak se vydíraly napovrch. Ale přesto nic předtím nevyřekl, nepípl ani hlásku, byl přece jen celou dobu potichu. Tak proč to slyšel? Nejspíše ho ona samota sžírala zaživa. Hrobové ticho tomu jenom napomáhalo. Postupoval vpřed poněkud pomalu. Obavy se mu proháněly hlavou. Ilyo, kde jen jsi? v těchto temných časech čekal na útěchu, aspoň od něčeho, co znal celý svůj život. Ale nikdo nepřišel. Žádný hlas, ani slůvko.
Nějací přátelé o něm asi ani nevěděli. Nějaká smečka ho nejspíše brala jen jako dalšího řadového člena. Nebyl nikým víc, než jen vlkem, co by prahnul po společnosti druhých. Po krásných chvílích a hezčích dnech, než byl tento. Nebo snad už uplynulo několik dnů? Strachoval se o něj někdy někdo? Zbyl na to všechno opravdu sám? Josie, vpadlo mu do mysli její jméno, poznáš mě, až přijdu... domů? Ale co byl domov? Opravdu si myslel, že ho přijali mezi své? A... chtěla by ho vůbec ještě někdy vidět? Však on jí také opustil, odpustila bys mi?
Cítil, jak ho cosi štípalo v očích. Jemně si je otřel a zjistil, že tlapu měl mokrou. Smočenou slzami. Nad tím se musel potichu zasmát, ,,hah...haha." Jak směšné to muselo být, že zrovna nad tímto brečel. Ale kluci přece nepláčou. Neměl už chuť do toho, aby šel dál. Aby předstíral, že byl hrdinou. Chtěl si už prostě lehnout. Odpočívat a nechat čas utíkat. Vsadil by se, že by to ti tři zvládli i bez jeho pomoci. Byl si tím jist. Byl si jistý i tím, že i oni by ho nakonec opustili.
Ale tu náhle zahlédl cosi. Kohosi?
Jenže co by tady někdo dělal?
Mysl si s ním jen krutě pohrávala. On prostě nemohl, nedokázal jít dál. Sečkával chvíli na místě a nechával se vtáhnout myšlenkami do těch nejtemnějších míst, než... udělal krok vpřed. A pak další. A ještě jeden! Ale šel pomalu, nejistě, jakoby se přízrak před ním měl každou chvíli rozplynout vniveč. Stejně tak, jako kdokoli jiný, kdo mu vkročil do života. Kdo jen přišel... a odešel.

Hledal všude. V zákoutí výklenků, ve zdech, na zemi. Všude, kam oko dohlédlo, tak tam se podíval. Nezbývalo mu však času nazbyt. Hledání však stále nemělo konce. Snažil se jak nejlépe mohl. Ale i přesto to nestačilo. Výkřik ani tak nevnímal, ale stihl zahlédnout v koutku oka útok Wissfeoha. Drápy projely po tváři toho vlka. Ano! Dej mu co proto. zasloužil si to, ale aby nad tím jásal v radosti, tak to spíše ne. Věřil, že by Vittani a Wissfeoh porazili tohoto zloducha, i kdyby se k nim Ořešák sám nepřipojil. Jenže pak se něco stalo.
Něco bylo špatně. Zem pod ním se hroutila. Než by však něco stihl udělat, nebo říct, tak se propadl dolů do hlubin. Naštěstí šikovně dopadl, a tak se mu nic nestalo. I když ano, pobolívala ho nějaké ty části těla. Určitě by je měl pohmožděné. Pomalu se sebral a vstal. Zraky pozvedl vzhůru. Byl příliš daleko na to, aby se vyškrábal nahoru. A vůbec, dalo se to vůbec nějak udělat? Veverkou zrovna nebyl, takže asi těžko. Odfrkl si. K čertu s tím vším. zaklel si v duchu sám pro sebe. Zavrtěl hlavou. Porozhlédl se pak okolo sebe. Nic moc neviděl, neboť tu byla tma jak v pytli. Rozhodl se vytvořit si menší ohnivý plamínek, jen aby si viděl na cestu. A taky na své společníky. Teda, aspoň zpočátku předpokládal, že se sesunuli do tohoto místa s ním.
,,Héj," vyhoukl, ,,kde jste všetci?" Bez odezvy.
Při posvícení do chodby se všiml nemálo věcí. Nejprve toho, že tu nikdo nebyl. Přišlo mu to tak zvláštní, že se tu teď ocital tak sám. Zrovna v tento moment. V tuto chvíli. Copak mě tu nechali napospas? nevěřil by tomuto faktu, musel doufat, že by je co nevidět našel. Jenže něco mu v hloubi duše říkalo, že by tomu tak nebylo. Že tu byl opravdu sám. Tak jak tomu bývalo dřív. A tak jak tomu bylo, když ho opustil Bílý. Znovu však musel zavrtět hlavou. Ne, někde budou. Musí tu být. řekl si. Přece by jen tak neodešli. Nesundali by si ty talismany beze mě. No ne snad? ujišťoval se, a snažil se zachovat chladnou hlavu nad situací. Krystalů na svém těle si zatím nepovšiml.
Najednou zaslechl hlas vlčete. Byl to snad ,,Tyloo?"
Vydal se po směru hlasu, jen aby se sám přesvědčil, zdali to byl opravdu on.

Naražení protivníka vyvedlo trošinku z rovnováhy, ale i přesto to nestačilo, neboť hned na to se po něm ohnal tesáky. Ořešák nestihl uhnout, a tak se mu zabořily do srsti u krku. Z jeho tlamy se vydralo zakňučení, které ihned nahradilo potemnělé zavrčení na útočníka. Vší silou ho ze sebe předními tlapami odstrčil od sebe, což způsobilo, že hrst chlupů se vytrhala jedním škubnutím. Ale nejednalo se pouze o chlupy, vlkovi se podařilo vyrýt své čelisti do jeho kůže. Z otevřené rány unikaly pryč kapičky krve, avšak to Ořešáka nikterak nerozptýlilo, a ani netrápilo. Aspoň teď tomu tak bylo, ale uvidělo by se, co by bylo po bitce.
Odskočil od nich dál. Všiml si, jak na krku vlka cosi bylo. Zbystřil a pozorně si ho prohlédl. Ano, byly to ty amulety. Rozevřel oči dokořán. V tu ránu nemyslel už jen na souboj, ale i na něco dalšího. Něco, co jim chybělo. Klíč k vítězství. Z těch amuletů nejspíš čerpá sílu, podíval se na zbytek své party. I oni měli něco. Každý z nich měl krystal. Vittani, Sachi, a aj Wissfeoh. Jediný Ořešák nic na sobě nenesl. Jediné, co každý z nich měl byl ten náhrdelník. Ten, který je dělil od světa živých a mrtvých. Sachi se ozvala. Chtěla, aby jej Vittani zničila. A proč to nezkusit i jinak, Vittani mu vnukla skvělý nápad, a tak houkl po Wissovi a Vitt: ,,strhněte mu všechny ty amulety z krku!"
Jenže on se k nim nepřidal. Když se totiž pořádně rozkoukal po místnosti, tak si povšiml i dalších kamenů, které ho poněkud zaujaly. Možná to byly taky krystaly. Každý ten krystal... jim něco dal, a zároveň vzal, zachmuřil se nad tímto faktem neměl bych i já nějaký mít - nějaký, který by nám mohl pomoci? Rychle vyběhl k nim prosím tě, Ilyo, pomož mi, a snažil se najít ten pravý.
Hledal, jak nejlépe mohl.

Stál vzadu a koukal, jak si ostatní vedli. Chtěl už být na druhé straně. Už měl sto chutí to ukončit. Zastavit veškeré to zlo. A utrpení oné matky. A vlastně hlavní, čeho se sám dožadoval v myšlenkách bylo, aby se konečně navrátil domů. Ano, mohl ze sebe sundat náhrdelník. K čemu by mu to však bylo? Trpělivě čekal. Nebo aspoň se o to pokoušel. Skřípal zuby o sebe. Dýchal zhluboka. Sotva stál na místě bez toho, aby neudělal krok vpřed. Sečkal však, než by byla díra dost velká.
A když se naskytla příležitost, nečekal. Šel hned za Wissem. Rozběhl se a prolezl na druhou stranu. Když vylezl ven, tak sotva mu uhnul Wissovi. Zíral, co se před nimi dělo. Jeho tvář, plná vzteku a chuti po pomstě, se rázem zkřivila do naprostého nepoznání. Nebyl už tak úplně sám sebou. V očích se mu rozhořel plamen. To co viděl, cítil. Chtíč po odplatě. Po krvi. Srdce se mu rozbušilo. Hučelo mu v uších. Zavrtěl hlavou. Tentokrát neváhal.
Stejně jako Wiss, tak se i on rozběhl proti vrahovi. Vyskočil, a pokusil se útočníka svalit na zem, jen aby rituál přerušil. (hod 4)

Krystal měl na dosah. Stačilo jen natáhnout tlapku a uchopit ho do polštářků. Před očima se mu stmívalo. Každý okamžik se zdál být tím posledním. Zaťal zuby a pořádně kopl do vody, jen aby se přisunul blíž k drahokamu. Jenže než se nadál, tak už ho získal někdo jiný. Ořešák by se sám k němu nejspíše nikdy nedostal, a bez pomoci Wissfeoha by se odtud asi ani neměl sebemenší šanci, zrovna v ten moment se mu zdálo jakoby jeho snaha o záchranu vešla vniveč. Ale než by Wissovi řekl díky, tak je ozářilo světlo, které se zdálo dost oslepující. A ne jen, že se to zdálo, ale sám Ořešák musel přivřít oči, jen aby mu to kompletně nevypálilo zrak. A pak z ničeho nic jej něco stáhlo. Tentokrát to nebyl stín, ale úplně jiný problém. Jednalo se o vodní vír. Sám nevěděl, kudy ho vlastně nesl. Rozevřel oči dokořán v panice. Svým tělem narazil o to druhé, což ho přimělo je znovu zavřít.
A pak nastala chvíle ticha. Ležel tam. Nehýbal se. Trvalo mu to, než se pořádně rozkašlal. Ale přece jen pak začal lapat po dechu. Znovu dýchal. Okusil snad života napodruhé? Nebo tomu tak bylo už napotřetí? Rozlepil oční víčka od sebe a kýchl si. Utřel si čumák do tlapy. Při pohledu na ni vypozoroval, že se jednalo pouze o vodu. No jasně, jak by jen mohl zapomenout na takovýto zážitek, vždyť se málem - podruhé - utopil. Neuniklo mu si nad tímto faktem odfrknout. Za co mě ten bůh trestá?
Ucho se mu natočilo po hlase. A on se pak celý otočil za ním. Nepřežil to sám, přežili to oba dva. Wissfeoh se ocitl v blízkosti Ořešáka. On ho ze sebe lehce setřásl s pokývnutím hlavy. ,,Zatím jo." zachraptěl mu odpověď nazpátek a vstal po svých. Sice se třásl, ale balanc si získal co nevidět. Neboj Josie, já to zvládnu. Vrátím se domů co nevidět. říkal si v duchu, jen aby sám sebe uklidnil. Byl unavený, ale museli jít dál. Ještě tomuto nebyl tak úplně konec. Oklepal se a hned na to vyšel za Wissem.
Došli až za Sachi, Vittani a Indri. Ty se shledaly s ledovou stěnou před sebou. Obličeje měly nalepené blízko ní. Rozhodl se k nim připojit, neboť něco na druhé straně se zdálo o to víc zajímavější, než tady s nimi.
A pak ho viděl, toho vlka. Přesně ten se mu zjevil ve vizi. Ořešák však nebyl jediný, kdo ho viděl, Wiss to jen podpořil svými slovy. ,,Je tomu tak," šeptal, v mezičase stáhl uši vzad a díval se na to, co se tam dělo ,,parchant jeden." Při pohledu na to, co prováděl, tak se mu zlostí obracel žaludek. Zafuněl. Chtěl tomu vlku s amuletem něco provést. Něco zlého.
Na pokyn dvojice však odstoupil stranou. Nechal je pracovat. Celou situaci mlčky pozoroval.
Sám se však nevědomky rozhodl přispět do tohoto magického díla i po svém.
Začal okolo sebe ohřívat vzduch, v naději, že by ledová stěna mohla i pod tímto teplotním nátlakem polevit. (hod 1)

Veškeré světlo za ním se uzavřelo. Nejprve viděl jen černo, voda byla kalná, nechutná na dotek. Celá tato zkušenost mu šla proti srsti, ale nedal se, pořád to zkoušel. Kopal nohama, aby plaval, rozhlížel se okolo sebe jak nejlépe mohl. A pak hle, něco se mu ukázalo před jeho zraky. Zelená kápě, přesně taková, kterou měl Wissfeoh na sobě. Okamžitě plaval naproti němu. Chtěl plášť uchopit do zubů, jenže to už se proti němu vyřítilo cosi jiného, nejspíše další stín. Nemotorně se po této bytosti ošil, jenže zase tak lehké to nebylo. Ve vodě mohl těžko něco udělat. Zprvu se pokoušel bojovat, ale nakonec uznal, že by to nikam nevedlo. Rezignoval. Přivřel oči a nechal se unášet.
Nezbývalo mu nic jiného, než se nechat táhnout. Čirou náhodou zahlédl poslední vzduchové bublinky stoupat nahoru k vodní hladině, jenž mu uprchaly z čumáku. Hlavou mu však nic neprocházelo, nepřišlo mu ani tak zvláštní, že se právě ocital v takovéto situaci. Však už v ní jednou byl. Už ani tak nepanikařil, jak když tomu bylo na pevnině. Zavřel oči, slyšel, jak mu bilo srdce o hruď. Také cítil, jak cosi, nebo spíše kdosi, do něj narazilo. Ale na to nikterak nereagoval. Aspoň zatím.
Když si myslel, že už bylo po všem, tak tu náhle uzřel vizi. Malé vlče, co by stálo právě na onom místě, do kterého nikdy neměli vkročit. Před ním stál vlk, co by držel podivný amulet. Myslel si, jak už nic z toho ani smysl nemělo. Prakticky vzato už měl nakročeno do svého vlastního hrobu.
Avšak v tu ránu ho něco přimělo, aby oči rozevřel dokořán. Málem zalapal po dechu, ale naštěstí si hodně rychle uvědomil, že byl stále pod vodou. Okamžitě se rozhlédl okolo sebe. A pak to zahlédl. Omamné světlo v černočerné temnotě. Jejich nejspíše poslední naděje. V koutku oka zahlédl, jak se kdosi snažil k němu dostat. Ořešák se tedy pokusil o to samé, aby zvedl šanci záchrany. Netušil, kam by to spělo, nebo jestli by mu krystal pomohl, ale pokoušel se ze všech sil se k němu dostat. I kdyby musel jít přes mrtvoly, tak myslel na jediné.
Musel se vrátit domů.
Chtěl ještě naposledy vidět Joseline.

Za sebe se neotáčel, a tudíž nevěděl, že by za nimi vlčice nešly. Ale to ho asi zatím netrápilo. Však by se pro ně vrátili, no ne? A tak šli dál. Někdy se ocitli ve slepé uličce, takže se otočili a vyrazili jinudy. Neměli určitý cíl. Vedl je vztek. Chuť po pomstě. Jenže i přesně takový malicherný pocit je zaslepil, a nedal jim indicie k další stopě onoho vraha. Možná i proto chodili v kruzích. ,,Tohle nikam nevede," utrousil, ,,možná bychom se měli vrátit k Sachi a Vittani, třeba něco našly." zamumlal si spíše sám pro sebe. Začínal si uvědomovat, jak daleko od nich nejspíše byli. Nelíbilo se mu to.
Najednou narazili na něco kuriózního. Jeskynní komplex, který však nebyl jako každý jiný. Měl pocit, jakoby mu cosi dýchalo za krkem. Prazvláštní chlad mu zvedal chlupy u krku. Ořešák hlavu pootočil. Nic však za sebou nezahlédl. Jen chodbu, kterou vešli. Jedno z uší se mu stáhlo vzad. Nedůvěřivě se rozhlédl okolo sebe.
Opodál od nich se naskytl pohled na vodní hladinu. ,,Hm?" vydal ze sebe. Uprostřed celé této místnosti se nacházelo menší jezero. Ne úplně něco, co by bylo netypické pro jeskyně. Zároveň se mu to zdálo divné. Podezřelé. Možná proto, že dlouho na nějaké nenarazili. I jeho menší strach z vody ho odrážel od toho, aby se přišel na to podívat. Nakonec mu to nedalo a vydal se svému strachu naproti, avšak nepředbíhal Wissfeoha, šel pomalu za ním. Držel uši pevně přitisklé ke své lebce, cítil na sobě nejistotu.
Wissfeoh se přiblížil dost blízko. Možná až přes příliš blízko. Chtěl něco říct, třeba aby se otočili. Aby šli zpátky. Ale než něco stihl ze sebe vydrat, tak se před nimi vynořil onen stín. Ten se jal vzít Wissfeoha okolo krku a vtáhl ho s sebou do hlubin. Hluboko pod vodu. ,,WISSFEO!" vykřikl poplašně. Vlčice ho určitě musely uslyšet. Ale kdo ví, třeba ho neslyšely.
Kupodivu se však nevrhl do vody nahned. Přemýšlel, přešlapoval na místě. Váhal, nevěděl, jestli se mu měl vydat naproti. Jeho hlava byla jako vosí hnízdo. Z jedné strany mu pud sebezáchovy říkal, aby tam neskákal. Z druhé strany mu svědomí říkalo, aby tam skočil. On sám si nevěděl rady. Mohl se taky otočit na patě a běžet za vlčicemi. Prosit je o pomoc. Ale to už by pro Wissfeoha bylo možná příliš pozdě. A bylo by to poněkud potupné i pro Ořešáka samotného. Nechtěl být za sraba. Za prostého zbabělce. Tím on být nechtěl. Chtěl z toho vyjít jako vítěz. Jako hrdina.
,,Do háje," zafuněl, ,,sakra," vycenil tesáky, ,,K ČERTU S TÍM!" zaklel. Nakonec padlo na rozhodnutí. Nabral dech do hrsti. Skočil po hlavě do vody. Ponořil se pod vodní hladinu, a pak se pokoušel plavat v těch temných hlubinách. Měl v plánu Wissfeoha najít a vytáhnout ho odtud.

Nezdálo se, že by je Indri znala. Svět zde nejspíš byl o něco větší, než u nás, u těch živých. U mrtvých asi duše mizely, a nebo se prostě vypařily. Třeba našli svého klidu. I když kdo ví, sám nevěděl, jak to tu fungovalo. Jestli byly duše uvězněné, a nebo zde přežívaly ze dne na den. Tak či onak, oni byli mrtví. A my živí. Sám Ořešák byl rád, že tomu tak bylo, i když jejich osudu mu bylo líto. Neznal je však, a tak nikterak nad tím nadále nepřemýšlel.
Všichni se společně vydali do jedné z chodeb, konkrétně do té prostřední. Puch z ní táhl a sahal až do útrob jeho nozder. Nepříjemně nad tím nakrčoval čumákem. Čelo měl svraštěné a obočí spuštěné dolů v zamračení. Netušil, co by je čekalo na konci té chodby, ale i tak byl odhodlaný pokračovat. Jenže to si začínal rozmýšlet hned po té, co zaslechl Wissfeoha. Chodba se totiž začínala zmenšovat, zúžila se natolik, že bylo těžké se jí provléct. Vylézt z ní bylo nemožné, neboť se ani otočit na místě nemohl. Něco si zaklel pod fousy, ale nikdo jiný - krom něj - to nezaslechl. Stále šel dál.
A pak už byli u konce. ,,Huff," povzdechl, ,,snad to byl jediný, a zároveň poslední, klaustrofobický zážitek." procedil skrz tesáky. Nevadily mu stísněné prostory, ale i tak to bylo poněkud nepříjemné. Hned poté udělal pár kroků vpřed, aby udělal místo pro ostatní. Otřepal se a letmo si protáhl tlapy na místě. Pak se podíval okolo sebe. Doupě toho únosce? řekl si v duchu, a pak ještě letmo se zakoukal všude, kam na oko dohlédl To sedí. Má to své osobité... kouzlo.
Jenže než udělal další krok vpřed, aby to tu prokoukl, tak slyšel povzdech. Ovšem, byla to Indri, a hlásala o něčem strašném. Ořešák se nejistě vydal za nimi jako předposlední, aby nahlédl na co se tak urputně Wissfeoh a Sachi dívali. Až v tehdy, když to zahlédl, tak pochopil.
Malá tělíčka, nebo kostičky, poházené v jámě. Nezakopané, prostě jen tak pohozené. Původně to byla vlčátka, to poznal. Byla ,,mrtvá." Doplnil slova Sachi. Nevěřícně zamrkal. Neměl dál slov. Píchalo ho to do hloubi srdce. Svíral se mu žaludek. Zalapal po dechu a rázně se otočil na stranu. Nechtěl se na to dívat, dělalo se mu z toho zle. Ne jen z toho pocitu, co viděl, ale také co cítil. Věděl, že by jednou měl i svá vlčata. Své vlastní děti. To byl přece jeho velký sen. A vidět tohle? Sen se mu rozpadal před očima. Jako domeček z karet. Co kdyby je neochránil? Co kdyby skončily takto? Proč? i taková otázka mu vpadla do myšlenek. Proč by tohle někdo vůbec udělal? zmítalo se mu hlavě spousty otázek. Co tím vlastně chtěl dokázat? nebylo to z pomsty, byly v tom hlubší úmysly. Horší, než jen pouhá pomsta. Byl to příslib. Příslib ďáblu.
V očích mu vzplál oheň. Vycenil tesáky. Zaryl drápy o kámen.
Chtěl, aby ten vrah trpěl. Aby trpěl jako ty děti. Aby byl konec tomu všemu.
Poslední slova Wissfeoha ho přiměla s sebou hnout. Na to poslouchal, a jak mile rád šel přímo za ním.

>> Spáleniště přes Temný les
Nebral to průzračné za zlé, sami se k tomu dali, a chtěli jen pomoci. Jen lehce nad tím zavrtěl hlavou, jakoby to nic nebylo, ale sám nic neříkal. Neměl na to sil, aby se zmohl na nějaká slova. Ano, chtěl být hrdina, ale aby na sebe vázal veškeré zásluhy? Vůbec, to se mu dost protivilo. Sám byl moc rád, že vlci se do toho dali. Že v tom jeli za jedno brdo. Každý táhl za jeden provaz. Ať už více, nebo méně. Na tom vůbec nezáleželo. Konec konců šlo tady o něco většího. O nalezení ztraceného syna.
Naslouchal všem slovům. Nejprve se soustředil na Indri, neboť právě ona prolomila ono toto ticho. Svěřila se jim s tím, co se ještě před nějakou dobou stalo. Výsledek byl úspěšný, neboť držela krystal v tlamě jako vítěz ze šarvátky. Pak pokývl hlavou ku Sachi. Ořešák začal mezitím vysvětlovat Indri, co všechno se jim přihodilo. ,,I ty jsme potkali. Říkali nám cosi o těch nepřátelských přízracích, že se krmí, hm, pocity? Zmínili cosi o vzteku a bolesti." odmlčel se na chvíli, aby zahlodal do své paměti. ,,Vydali jsme se naproti tomu stromu, vešli jsme dovnitř. Cosi nás tam uspávalo. Tymián mě probudil, a pak... se vypařil? No, a potom nás napadly ty stíny. Takže... tak, no." mlaskl. Už jen vypravování té situace bylo poněkud unavující, ale co se dalo dělat. Hlavně, že už to měli za sebou. Ale nejspíše by se s něčím podobným setkali co nevidět znovu. Tento svět mrtvých byl poněkud nevyzpytatelný, plný nástrah a hrůz. Ořešák byl na pozoru, i když jeho tělo už tak nějak odmítalo jakoukoli akci, krom chůze.
Došli až k vstupu do labyrintu. Vešli dovnitř. Postupně se dostávali hlouběji a hlouběji, až do útrob onoho labyrintu. Co nevidět se před nimi postavily tři různé cesty. Ořešák si odfrknul nad tím, co viděl před sebou zapeklitá situace, co dalo čekat. Sám nečekal nic pozitivního. Zaujala ho však osvětlená cestička. Sachi taktéž, sama to dala aj najevo slovy. Ořešák prozatím mlčel. Bylo by hezké na chvíli zvolnit, vybrat si něco od pohledu bezpečného. Ale přece jen něco mu na tom smrdělo, že by past? Měl i takové myšlenky.
Jeho čumák se zkroutil v nelibosti, když se jeho tvář otočila ku... druhé možnosti. Z té chodby linul smrad a odpor. Zamračil se a zavrtěl nad tím hlavou. Co nevidět se otočil tělem ku Wissfeohovi a Vittani. Tentokrát Wissfeoh promluvil. Ořešák s jeho slovy v duchu souhlasil. ,,Aspoň to omrkneme. Můžeme se kdykoliv vrátit nazpátek." ujistil zpětně Sachi, jen aby se nemusela bát. Měl o ní starost. Avšak nesečkával na místě, rovnou se vydal za Wissfeohem.

Už jim zbýval jen krok a... byli venku! Stíny jim sic byly v patách, ale Ořešák tušil, že by venku bylo lépe než uvnitř. Už mu to lezlo na mozek. Boj a neustálé bitky byly mezi živými a mrtvými. Zápasení se stíny nebyla lecjaká brnkačka. Byla to fuška. Jenže on se nedal a jeho parťáci taky ne. Oheň z něj vyprchal. Okraje jeho srsti byly ohořelé. Trochu se z Ořešáka doutnalo. Hodil zraky zpátky k díře. Viděl, jak za nimi šli. Nestačilo jim to. Chtěli víc. Ořešákova tvář se zkřivila v zlobě a úplné nechuti. Táhněte odkud jste přišli! pomyslel si, ale přitom v očích mu bylo vidno strachu. Neměl už náladu bojovat. Byl by rád to ukončil.
Chtěl v ten moment padnout vyčerpáním. Cítil, jak mu podél líce projela kapka potu. V puse měl vyschlo. A byl smáčený od krve. Ale přece jen přežil. Do očí ho zprvu praštilo světlo. Přivřel zraky. Stíny, které před chvílí viděl, tak se rozplývaly pod náporem světla - to stihl zaregistrovat. A také viděl, jak ten velký skočil zpátky do onoho otvoru, co si původně vytvořili. Ořešák zavrčel, tys měl ještě chvíli počkat, ty mizero prašivá, přemýšlel, že by za ním a vytáhl ho ven, jen aby se taky nabažil tohoto trestu. Přijdeme si pro tebe příště. Ale rychle si to rozmyslel. Bylo by hloupé se vydat zpátky.
Otočil se po hlase. A tu tam stála, v celé své kráse, Indri. Zůstal na ni hledět. Jeho oči pak padly na krystal. Ten krystal, kde už jsem ho jen viděl, ohlédl se na Sachi, a pak na Vittani, díval se po jejich krystalcích hm, podobají se docela. Přivřela oční víčka k sobě. Nasměřoval svůj pohled zpátky k Indri a pozorně naslouchal jejím slovům. Na dva vlčí duchy úplně zapomněl. Ne, že by chtěl, ale prostě se mu to vykouřilo z palice. Zafuněl unaveně. Na chvíli se posadil a svěsil hlavu dolů. Wissfeoh pak začal mluvit. Dal jim další klíčovou informaci. A co nevidět se museli znovu dát na cestu. Ořešák znovu vstal. Neměl co k tomu dodat, Wiss to shrnul celé tak, aby se to dalo pochopit. A tak je Ořešák v tichosti následoval.
>> Asshiřin labyrint přes Temný les

Útok se nezdařil, ale zase na oplátku získal nějaký ten čas navíc. Cítil však na sobě oči, doutnající zlost. Rychle své zraky tudy přemístil a viděl, jak na něm lpí pohled toho hlavního stínu. Ořešák si odfrknul a vycenil po něm tesáky. Hluboce zavrčel. Měl už toho plný zuby. Něco mu totiž říkalo, že by boji ještě nebyl tak úplně konec. Museli se dostat odsud ven. A to co nejrychleji. Pohled přemístil vzhůru ke dvojici. Ti nadále se snažili, co jim síly stačily. Jenže i pro ně mohly nastat trable. Jedna z těch nestvůr se sápala za nimi.
Znenadání padla stěna dolů. Dovnitř se dostávaly davy stínů. Armáda se vyřítila proti nim. Ořešák i Vittani stáli v první linii. Vyčerpávala ho tato neúnosná myšlenka toho, že by se musel dokolečka jenom mlátit s nějakými stíny. A ne jen to, ale opravdu to vyčerpání na sobě i pociťoval. Bylo na čase udělat další krok.
,,Padáme vodsud!" vyhrkl ze sebe s podrážděným tónem, nechtěl se sice vzdávat, ale musel. Museli to oba vzdát. Aspoň pro tentokrát. Bylo potřeba odejít. Na obranu si vytvořil oheň na svém těle. A hned na to rychle upaloval za Sachi a Wissfeohem, doufal, že by ho Vittani následovala.
Bylo mu jedno, jestli by to po cestě schytal. I kdyby měl, tak se snažil aspoň vyhýbat jak nejlépe dokázal, aby utrpěl co nejmenší zranění. I když to bylo docela marné. Jakmile se dostal ke schodům, tak si to po nich vyšlapával vzhůru až k Sachi a Wissfeohovi. Stín, který stál za nimi, přišpendlil k zemi svým vlastním tělem. Myslel si, že by ho oheň na jeho vlastním těle mohl přece jen oslabit, a tedy by se ta obluda nepokoušela o něco dalšího.

Tak přece jen se zadařilo. Stín se pod žárem rozemlel na prášek. Nezbylo z něj nic jiného, než možná nějaký popel. V tom šeru to však nešlo vidět. A ani ho to nějak netrápilo. Hlavně, že se rozplynul. Nebyl čas na oslavy. Pohlédl k Sachi. Pak zpátky k Vittani. Přemístil pohled na Wissfeoha. Bylo potřeba posily. Jenže někdo musel být nahoře. Ne jen, aby Sachi hlídal. Ale hlavně jí chtěl pomoci. Akorát, že nemohl. Magie mu to nedovolala. A strom nechtěl poškodit. Pak ho to vnuklo. Držel své zraky na černém. Rychle seběhl dolů za nimi, načež se vyhýbal, jak nejlépe uměl, před tesáky všech těch stínů. Určitě si odnesl pár těch ran. Jenže to teď tady nehrálo roli. Adrenalin mu koloval v žilách. ,,Wissfeohu," vyštěkl, načež se postavil před něj, bránil ho svým vlastní tělem ,,běž za Sachi, pomoc ji!" Napnul svaly a vycenil na stín tesáky.
,,My je zdržíme. Že jo Vittani?!"
Bylo pošetilé si to myslet. Přece nebyl o nic lepší, než Vittani. Ale Ořešák si musel věřit. To byl klíč k úspěchu. Byl to klíč k tomu, aby přežili. Neotálel. Hluboce zavrčel po monstru. A pak s námahou vyvolal další magický útok. Vytvořil si ohnivý plamen, co by si hned poté vytvaroval do žhnoucího biče. Vyslal bič proti krku té šeredy, která stála přímo před ním. Chtěl onen bič obmotat okolo krku té zrůdy a pevně ji přitisknout k zemi. (hod 1)

Kam se hnul Ořešák, tam šel i oheň s ním. Snažil se zjistit, kde by našel závan větru. Aspoň lehký vánek by postačil. Jistě, šlo to těžko. Celkově škrábat se po kořenech nebylo moc praktické. Nebo hledat nějaké, co by je udržely. A nebo ještě ke všemu takové, odkud mohli jít dál. Naštěstí tu měli Wissfeoha. Vyčaroval schodiště. A hned šla práce ve hledání východu lépe. Ořešák letmo k němu kývl, jen aby mu vzdal vděk.
Ohýnek se mu mihnul. Vlál za větrem. Vzhlédl vzhůru. Hle okénko! Další možný východ ven. Viděl, že bylo tak akorát, aby jím prošli i ti největší. Jenže bylo úplně mimo dosah. Netušil, jak by se k němu dostali. No tak Ořechu - mysli. Mysli! slyšel tepání svého srdce. Oči mu těkaly. Hledal, kudy by mohl jít dál. Ale nic nenašel. V tu ránu uslechl Sachi. Hned na odezvu houkl: ,,tady taky, ale je mimo náš dosah!" Ale co kdyby nám Wissfeoh vypomohl, přemýšlel, pak bychom se tam tudy dostali všichni a měli bychom možný druhý východ. Možný plán B. Nebo snad C?
Zraky mu spadly dolů, pod něj. Dole bylo peklo. Stíny vtrhly dovnitř. Jeden z nich cestu nepřežil, spálil se na popel. Odešel však s výkřikem, což bylo poněkud zvláštní, a zároveň děsivé. Ořešákovi se naježila srst u zátylku. Stáhl uši vzad, načež nos se mu nakrabatil. Vycenil tesáky. V koutku oka zahlédl i jakýsi odlišný stín, co by převyšoval nade všemi, nejspíše se jednalo o jakéhosi vůdce. Ořešákovi blesklo hlavou ten stín vypadá jak ten z toho snu! zubil se stejně tak, jak v tom snu. Ořešák držel oči doširoka otevřené. Urputně to sledoval. Nemohla to být náhoda. Určitě nebyla!
Viděl, že vlčí stín mířil po Vittani. To nebylo dobré. Vůbec ne!
Pustil se taky do práce. Z nějaké té výšky, ale přece jen. Měl by nad nimi menší výhodu. Aspoň z takovéto perspektivy mohl na ně zamířit a pálit, jak si jen zachtěl. Začal si vytvářet větší plamen. Ten si pak vytvaroval do ohnivé koule, kterou následně vyslal po útočníkovi, který šel po krku Vittani. (hod 4)