Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vyslechl si názory. Avšak neměl ani tucha, co dělat. Vkuse to bylo pořád to samé. Buď vstát a čelit tomu, a nebo jít a utéct. Pro něj byla volba jasná. Nechtěl trhat skupinu. Ale v tomto případě mu nepřišlo vhodné, aby čelili vůči početné skupině. Zvlášť proto, že neměli na to čísla. A dvě vlčice byly stavy někde jinde, dovolil by si říct, že byly v horších končínách. Z Ořešáka vyšel výdech. Vittani měla jasno, hodlala jít do boje. Wissfeoh přemýšlel. Sachi mlčela. Ořešák se jal něco dělat. Vstal. ,,Mám to," vyřkl, ,,pokud je zdržíte magií, a zatarasíte vchod... a nebo s nimi budete bojovat... na tu chvíli, tak máme čas najít další možný východ," pokynul hlavou vzhůru k masitým kořenům, ,,Sachi není schopna boje, vezmu jí s sebou a omrkneme to tam."
,,Jestliže se tudy půjde dat projít, tak vám pošlu nazpátek ohnivou kouli. Pokud žádná nepřijde do deseti minut, tak očekávejte, že se za vámi vracíme a jdeme taky do boje." Ořešáka nebyl zbabělý, ale chtěl, aby bylo na výběr. Nechtěl jen bojovat. Třeba by takový boj ani nikam nevedl. Odtrhl si kousek kořene. ,,Omlouvám se ti, ale ten kořen na tu chvíli potřebuji." zašeptal ku stromu. Ořešák pak nechal kousek kořene vzplanout. Vytvořil si tím ledabylou pochodeň, která by mu svítila na cestu.
,,Půjhdeme." řekl s plnou tlamou a jemně strčil do Sachi. Sám počkal, než by vstala, a pak se rovnou vydal na rychlou obhlídku vzhůru po kořenech v naději, že by možná našel nějakou zkratku - možné východisko - odtud. Příliš se neohlížel, spoléhal na to, že Sachi šla s ním.

Musel udělat úhybku před tesáky. O chlup ho Wissfeoh málem ostříhal na pravém líci, naštěstí byl Ořešák o trošičku rychlejší. I tak by to nejspíše nebylo nic závažného, avšak chápal, že Wissfeoh určitě nebyl rád z Ořešákovi blízkosti. Na otázku přikývl. ,,Je tomu tak." přitakal.
Než se ujal znovu slova, tak Wissfeoh nechal prorůst kořeny onen východ. A vlastně taky vchod pro příšeru. Nejprve si myslel, co to?! Proč to udělal? Nejprve zmatení, a pak, Však to nedává smysl! Ale dává. Musel se jen podívat okolo sebe. Což udělal. Všiml si toho taky. Stejně tak jako ostatní. Stačilo jen pochopit. Jeden zející vchod do útrob onoho stromu, co by se tvářil jako východ. Ale neměl ani nejmenší ponětí, jestli opravdu by jím prošli někam. Doufal by však, že by to bylo lepší, než setkat se znovu tváří v tvář s tou obludou. Ať už byla jedna, a nebo jich bylo sedm, nechtěl je už ani vidět. A tak Wissfeoh ujistil aspoň nějaký náskok. Už to chápu. Tak to pochopil. A nebylo ani nutné použít slova. Jen přemýšlet.
,,Ano, ty obludy šly za námi." dořekl pak. ,,Snad ta tvá magie je zdrží... aspoň na chvíli." tato slova spíše zamumlal. Na moment se posadil. Musel načerpat nějaké energie. Nebylo chytré pořád jen běžet, a ani se nezastavit. Bylo potřeba si udělat nějaký plán. Aspoň když na to aktuálně byl čas. Neodtušil si kolik, ale bylo nutné si říct, co se mezitím stalo. A co bude třeba aj dál. Zatím však setrvával v tichosti na místě a oddechoval.
Sledoval však, co se dělo dále. Krystaly nad nimi létaly. Díval se, kam šle. Obletěly je všechny. Než konečně doputovaly k Sachi. Teprve tam se zastavily. Tančily okolo ní, než se jí náhle vryly do obličeje. Viděl, jak vytvářely nádherné klikaté slzy. Zároveň ho to však zmátlo o to víc. Tohle se předtím Vittani nestalo. Při otázce od Wissfeoha Sachi neodpověděla. Kdo ví, čím si Sachi prošla. bylo mu jí líto. Svěsil obočí, nakrabatil čelo starostlivě, do tváře se mu vyryl pocit lítosti. Vstal a popošel k ní. Pak se vedle ní usadil. Připomínala mu... jeho sestru. Opatrně jí začal hladit po zádech. Jeho bratrský instinkt s ním docel dost pohnul, aby aspoň něco jednou udělal správně.
,,Neboj Sachi, co nevidět tomu bude konec, půjdeme domů." utěšoval klidným hlasem.
Naslouchal všemu, co jim Wissfeoh vylíčil.
Ořešák se zamyslel. ,,Mohli bychom se vydat skrze tu dutinu ve stromě a doufat, že bychom právě odtamtud našli východisko. Kdyby ne, tak při nejlepším bychom aspoň měli náskok vůči příšerám a napadli bychom je uvnitř," navrhl, ,,a nebo bychom mohli čelit těm stínům už teď a pokoušeli se o boj s nimi. Ale mají převahu nad námi v číslech. A ani nevíme jejich opravdovou slabinu." dokončil, a pak pomlčel. Chtěl slyšet názory ostatních.

Nic nešlo. Ať už se snažili sebevíc, tak si spali dál. Osobně by si s nimi nejradši vyměnil místa, kdyby mohl. Ale kdo ví, co oni mohli prožívat. Viděl na nich, jak s sebou škubali. Taky se snažili o to se vzbudit. Nebo možná se něco dělo. Wissfeoh vypadal, že měl noční můru. Ještě s ním párkrát zatřásl, ale přesto se nebudil. Odstoupil dál. Otočil se k Vittani. Nedařilo se jí, stejně tak jako jemu. Probouzení těch dvou byl opravdu oříšek.
,,Možná," zabručel, ,,ale nemůžeme to vědět s určitostí. A co by vůbec bylo s těma dvěma," znovu se otočil ke spícím, ,,třeba by se už nikdy neprobudili. Neměli bychom riskovat. Nebudeme jim to sundávat." A ještě se pakl zakabonil. Ještě něco ho přece jen napadlo. ,,A navíc jsme něco Indri slíbili. Najdeme jejího syna. A pak odsud vypadneme. Všichni, společně." dokončil. Jak hrdinské! Ale povedlo by se jim to?
Pak zraky obrátil na Wissfeoha. Znovu k němu přistoupil. Musel ho probudit jinak. Ale bylo by zapotřebí, aby na to přišel, a to rychle. Slyšel totiž vrčení kdesi od vchodu, odkud přišli. Zároveň však cítil, jak ho vnitro lákalo blíž. Slyšel tepání, hřejivý pocit ho vítal k sobě. Avšak odolával. Musel.
Ne, nenechám je tu. řekl si v duchu. Ucho mu střihlo k Vittani. Nic však neříkal. Zatím mu nepřišlo, že by si zažíval to nejhorší. Z těch všech mu přišlo... jakoby ho ty zrůdnosti míjely. Jistě, bál se. Ostatně, kdo by se nebál něčeho, co by vám šlo po krku. Sám si však myslel, že se ho noční můry úplně nedotkly. Ale možná... možná ještě nebyl na řadě. Tato myšlenka ho upřímně děsila. Co by se mu mohlo zjevit? Když ne rodina, tak přátelé. Když ne přátelé, tak domov. A když ne domov... tak co jiného?
Nebylo čas polemizovat nad myšlenkami. Zavrtěl nad tím vším hlavou. ,,Vittani, kašli na to. Budeme je muset odtáhnout s sebou," zkonstatoval, načež se chopil zátylku Wissfeoha, ,,to monstrum nás pronásledovalo, nemáme času nazbyt."
Jestliže nebyli všichni čtyři, tak nevěděl, jestli by ve dvojici tu příšeru přemohli. A tak se rozhodl zapojit všechny své síly a táhnul Wissfeoha k onomu vnitru stromu. Nevěděl, jestli by to tam bylo bezpečnější. Ale cítil, že by to možná bylo lepší, než tady nečinně stát a pokoušet se o něco, co se jim ani nedařilo.
// Krom 24.12 by to mělo být v pohodě.

Ale přece jen ho spánek nezmohl. Držel se na nohou. Cítil však, že se mu oči zavíraly. Možná jen na chvíli je mohl nechat odpočinout. Avšak tu mu na pomoc přispěchal Tymián. Štípl ho do ucha, načež Ořešák tiše sykl v bolesti. Jistěže ho to probudilo. Rozlepil oči od sebe. Chvíli zamrkal. Pak s sebou otřásl. Ohlédl se na vlčka.
,,Díky." řekl mu. Jak se tak otáčel, neviděl už jeho bratra. Očividně už odešel odpočívat. A nebo se jenom ztratil v útrobách onoho stromového komplexu. Tak či onak, nepomáhalo ani to, že nebyl jediný, kdo měl na vlásku usnout.
Neslyšel totiž hlasy ostatních. Přišlo mu divné, že to tu náhle utichlo. Jakoby se po nich slehla zem. Musil se otočit na patě. Viděl, jak tam Sachi a Wissfeoh leželi na zemi. Na tvářích bylo vidno jakéhosi mučenlivého utrpení. Zhostil se jich spánek a spáry nočních můr. To nevěstilo nic dobrého. Kousl se do spodního rtu. Vittani byla naštěstí vzhůru. A tak na ní promluvil. ,,Musíme je probudit," řekl jí, ,,nemůžeme je tady jen tak nechat." Přistoupil k nim blíže a zkusil aspoň Wissfeoha probudit. Rozhodl se tak, aby Vittani mu třeba nějak neublížila. Měli mezi sebou nevyřešené spory a toto by jen vyeskalovalo situaci v něco horšího.
,,Jestli se ta obluda vrátí dřív, než my je probudíme, tak budem možná tak několik stop pod zemí." sdělil. ,,Zkus probudit Sachi, prosím." dodal.
Vzal Wissfeohovo ucho do papule a štípl ho stejně tak, jako Tymián štípl jeho samotného. Doufal, že by nebyl uvězněná v hlubokém spánku.

hod 6

Běželi, co jim síly stačily. Sice Wissfeoh měl náskok, ale to na situaci vůbec nic neměnilo, neboť útěk stejně nepomohl. Příšery za nimi běžely. Nezdálo se, že by je mělo cokoli zastavit. Bylo otázkou času, jestli by polevilo oni, a nebo by se dříve za nimi dostavili. Ořešák se však neohlížel, aby se některak sám přesvědčil. Především to nedělal proto, aby třeba nezakopl o něco.
Tam, kam měli namířeno, tak se tam dostali. Sice už úplně znavení, ale byli tam. Sic to bylo jen u stromu, ale aspoň nějaký úkryt tam mohl být. Třeba by se mohli dostat pod kořeny a nějak to tama projít. Mohli by oklamat ony duše a rozloučit se s nimi. A nebo by mohli najít důvod oné aury. Toho zvuku, co se podobal tepotu srdce. Chtěl tím směrem vyrazit. Chvílemi pociťoval, že by se nejradši sklubil do klubka. Plakal by a řval, jak moc byl svět nefér, aby ho nechal tka samotného. Ořešák toužil po tom, aby u jeho bůh pomohl. Možná tento strom byl součástí nějaké větší skládačky právě k němu. Musel nějakou naději držet při životu.
Ale než se nadále, tak se mu klížily oči. Měl sto chutí je zavřít a prostě spát. Jenže on nemohl. Nehodlal dopustit na to, aby právě v tu chvíli usnul. Ohrozil by ti ne jen sebe, ale nejspíše i celou skupinu. Pohled mu zabloudil k Sachi, co by něco zamumlala. Snažil se jí odpovědět, aspoň nějak smysluplně: ,, není cesty... zpět." A pak si zivl. Snažil se ji následovat, ale možná ho ta únava přece jen mohla přemoci. Kdo ví, třeba by nakonec mohl usnout.

Stejně jako Sachi, tak i Ořešák se přidal k Daénu nedávno. Avšak ta jména mu nic neříkala. Prostě je vypustil z paměti. Možná jednou by se se všemi zmíněnými setkal tváří tvář. Ale dnes tomu by tak nebylo. A vůbec, čas jako takový akorát pouhou nicotností, ve srovnání s tím co se aktuálně dělo.
Jak tak po vlčici řval, tak už se probrala k životu. Třeba i z části díky němu. Na to však nebyl čas přemýšlet a chválit se za nějaké nicneříkající hrdinské činy. Musely pláchnout. Jenže nevěděl úplně kam. Do lesa určitě ne. A dál jít taky nebyl ideál.
Zavytí Sachi to rozhodlo. Šlo se ke stromu. Nebo teda nešlo - přímo běželo. Neváhal, a vydal se s nimi. Jistěže nešel pozvolně. Utíkal, bez toho aby se ohlížel. Masitá hrouda vlků jim musela být v patách. Potvrzovaly mu to ony hlasy, co by volaly Sachiino jméno.

Ošil sám se sebou. Ani Ořešák úplně nevěděl, o koho šlo. Nějaká zmínka o Zinkovi mu byla cizí. Sice byl Daéňan, ale nebyl tam zase tak dlouho. Někteří vlci mu prostě ještě stále byli neznámí. Nebo mu prostě ona jména neutkvěla úplně v paměti. A proto taky jen zavrtěl hlavou. Nebylo moc co k tomu říct.
Pak to zde přistálo. Smršť informací. Ořešák jen mlčel a snažil si to vše uložit do paměti, ne úplně každé slovo, ale něco málo z toho všeho. Dozvěděl se, co byly krystaly zač. Aspoň zhruba. Uslyšel i vrčení VIttani. Nejspíše právě onen krystal v ní něco zmítal, jakýsi vztek, jak již bylo řečeno. Ohlédl se na ní, a pak na jejich dvojici. Nakonec jeden Sachi ji přiměla, aby zůstala v klidu. Wissfeoh jen vrčel zpátky. Očividně něco mezi nimi vřelo. Udělal pár kroků mezi ně, držel si však od obou odstup. Pohled mu sklouzl na Wissfeoha, a pak na Vittani. ,,Nechte si to na potom," procedil skrz zuby, ,,na spory mezi námi všemi tu není ani místo, a ani čas." Možná jen přikládal třísky do ohně. Ale měl nutkání něco jim sdělit. Tak aspoň něco udělal. Po slovech Sachi jen dodal: ,,Vittani, nenech s sebou jen tak mávat. Nenech, aby tě vztek jen tak ovládal. Jsi větší než svá zloba. Překonej to. Překonej samu sebe."
Na jeho otázky nebyla nalezena odpověď, a ani sebemenší myšlenka. Mrzelo ho to, ale zároveň ho to nikterak nemohlo nechat rozhodit. Prostě jen nad tím mávl tlapou, jakoby to nic nebylo. Jen ho ten strom zajímal. A mrtví asi ani neměli sebemenší tušení, kde se ten strom vzal, a jaká byla jeho současná funkce.
Wissfeoh měl ještě otázku. A tu Ořešáka napadlo hned několik najednou. ,,Co vůbec vede k tomu, aby se z vlka stalo tamto?" otázal se dvojice vlčích duší. ,,A je to vůbec stále ještě vlk?" nad touto myšlenkou se zamračil. ,,Je možné, že by tato... věc... napadla někoho ve světě živých?" třeba to mohlo za vraždu Tylooa?
Rozhodně však chtěl už vyrazit. Neboť při zmínce onoho monstra, se to ozvalo. Slyšel onen chór hlasů, co by volal po jedné z vlčic. Ovšem, že je ta příšera měla v plánu najít. Nebyla zas tak úplně mrtvá. Podíval se tam jen letmo. Pak poplašně vyšel za Sachi, kterou ta příšera chtěla. Drkl do jejího ramene. A pak přistoupil blíž k jejímu obličeji. ,,Sachi, nestůj tu jen tak!" vyhrkl ze sebe.
,,Musíme JÍT!" zvýšil hlas. ,,HNED!"

<< Temný les
Vlčí duše se hnali bez starosti a jakékoli námahy před nimi, zatímco oni udýchaní a zlámaní běželi za nimi. Zdálo se to docela vtipné. Aneb živí trpěli a ti mrtví si běželi jak laňky na louce. Neměl však k tomu moc co říct. Ba naopak, hlavou se mu hnaly různé myšlenky. Hlavně takové, které se hlásily o názor na tu dvojici. A pak na to, co se ještě před chvílí odehrálo. Ovšem také dumal nad Indri. Doufal, že by si k nim cestu našla.
Co nevidět se zastavili. Chvíli lapal po dechu. Hlavu měl sklopenou. Lilo z něj jak z konve. Z ran mu vytékaly střípky krve. Vnímal na sobě bolest, únavu, ale také energii pro něco víc. Nechtěl to vzdát. Nesekl by se sebou o zem. Ještě tomu všemu nebyl konec. Museli najít syna Indri. Co nevidět čapl svůj dech, a tak hlavu vynesl vzhůru. A pak to viděl. Strom s mohutnými větvemi, co by nesly tíhu celé oblohy. V očích mu zajiskřilo. Nevěděl, jestli se měl však radovat. Očividně se zdál být v šoku. Býval to až moc známý obrázek. Aspoň pro jeho oči. A zvlášť tak jeho vzpomínky. Byl to snad... jeho domov?
Slyšel v okolí jakýsi tepot, a pak viděl i onu auru. Vycítil z toho bezpečí, možná i jakési mateřské pohlazení. ,,Ilyo." špitl do větru. Přece jen mě můj bůh neopustil. Musil se nad tím pousmát. Hřálo ho to u srdce. Do očí se mu vtrhly slzy, neboť přesně tento obrázek mu dopřával něco, co už dávno zakopal jako svou minulost. Zamrkal, jen aby je mohl zahnat. Nebylo mu zapotřebí tady brečet před ostatními. Zavrtěl hlavou.
Znovu pohlédl na dvojici přízraků. Vylíčili jim spoustu informací, ale hlavní bylo, že jim chtěli aspoň nějak pomoct. Zarazila ho zmínka o Daénu. Nad tímto jen podezíravě povytáhl jedno z obočí. Nechal, aby Sachi se ujala slova. Byla docela asertivní, což Ořešáku přišlo poněkud zajímavé. Nad tím, že Sachi a Ořešák pocházeli oba z Daénu jen pokývl. Vittani se nikterak nevyjadřovala. Držela se od skupiny zpátky a upřímně? Neměl ji to za zlé. Prošla si teď něčím, co jí muselo udělat hluboké šrámy na duši.
,,Ořešák." představil se krátce po Wissfeohovi. Oba dva měli dobré otázky, a tak se musel k nim přidat. ,,Neříká vám náhodou něco jméno Tyloo?" byla to poněkud hloupá otázka. ,,Je to syn Indri, vlčice, které pomáháme jejího syna nalézt." Světem mrtvých se míjelo určitě nespočet duší. Ale musel se zeptat, aspoň pro jistotu.
,,A ten strom," otočil se vůči němu tváří v tvář, ,,ve světě mrtvých roste odjakživa?" Jistěže ho nejvíce zajímal ten strom, ale nepouštěl se své hlavní mise. Jen... mu připomínal jeho původní domov. Cítil bodavý pocit u srdce. Nebyla to bolest, ale stesk - smutek. Musel být aspoň trochu sobec v takovéto situaci.
Chtěl se ke stromu vydat. Lehnout si pod něj. Šel bych spát...

Příšera však nečině nestála. Namísto toho po nich vyslal páru, co by řezala do kůže. Síla téhož útoku ho však poslala po větru. Avšak zastavil ho kmen, o který plnou parou narazil. Z úst se mu vydralo bolestivé vyjíknutí. Slyšel aj, jak mu cosi křuplo v zádech. Naštěstí se to nezdálo být tak závažné, neboť o chvíli znovu vstal. Ale všiml si něčeho jiného. Z krku a plece se mu valila krev. Při doteku sykl bolestí. Zavrtěl však hlavou. Nebyl čas se zaobírat tím, kde všude byl zraněn. Dokud byl naživu, tak musel konat. A to rychle.
Náhle příšera zavřeštila. Pohled mu sklouzl k srdci. Teď už to však nebylo tak úplně srdce. Spíše to vypadalo jako krystal. Ten se odkradl k Vittani. Ořešák se neodhodlal znovu zaútočit, už tak se zdálo, že už bylo vše u konce. Nestvůra se jim před očima zmenšovala za doprovodu chrlící páry.
A pak za nimi kdosi zařval. Další duše. Otočil se za nimi. Nechápal, oč jim tu šlo. Bylo však jasné, že tu zůstat nemohli. Až by tohle skončilo, tak nevěděli, co by se stalo potom. Mohlo je to zardousit, a taky nemuselo. Nevěřil však úplně dvojici vlků. Byly to jen další přízraky. Wissfeoh měl taky recht. Skupinka nevěděla nic. Avšak na rozkaz Sachi už neváhal. Tentokrát šel bez otázek. Utíkal za nimi jako poslední, směrem ke Spáleništi.
>> Spáleniště

hod 3
Situace začínala nabírat obrátek. Bytost před nimi začala měnit svou podobu. Ona tvář, co ještě před chvílí byla vlčí, teď začínala stékat. Nestvůra rostla, a zároveň z ní jaksi bublalo. Z očí se jí valilo zlato. Chlupy na zátylku, a vlastně všude po těle, se mu naježily. Zorničky se mu zúžily do úzkých štěrbin. Ovšemže měl strach. Nahánělo mu to hrůzu. Nedokázal ani říct, co toto stvoření bylo vlastně zač. Nebyl to ani vlk, a ani jiné zvíře. Bylo to něco, co ani pořádně neznal. Aspoň ne v realitě, ale z pohádek, a nebo spíše nočních můr. Stíny se plížily k monstru. Nabíraly s ním na síle a zahalily ho v rouši temna. Ořešák uši držel vzad a cenil na to zuby. Slova, co na onu věc vyřkl, tak neměla žádný účinek. Blábolilo se to nadále své. Chtělo je to zahnat do kouta. Zastrašit, nechat je utápět se ve strachu. Věděl však, že se nesměl nechat. A možná měli proti ní šanci. Viděl, že to mělo nějakou reakci vůči ohni. Štítilo se ho to jako čert kříže. Třeba to byla slabina.
V té tmě však zahlédl i cosi v hrudi té bytosti. Vypadalo to jako srdce, nebo aspoň se to tak tvářilo, neboť to bilo. Zároveň ona rudá záře ho přivedla k myšlence, aby zaútočil přímo tam. Nebyl však jediný, kdo si to pomyslel. Vittani vyslala vůči temnotě magický útok, a hned poté se o to pokusil Wissfeoh. Ořešák nemarnil dechem a taky zkusil zaútočit. Před tváří se mu začal vytvářet oheň, co postupně nabíral tvar do větší koule. Tu kouli pak mrštil po svém cíli. Mířil přímo na srdce bytosti (hod 5).

<< Most
Ocitli se zase na zemi. Ořešák oddechoval. Byl to výboj energie, co by sám nečekal, že by musel vynaložit. Ohlížel se za sebou a díval se, jestli i Indri byla za nimi. Avšak neměl ani ponětí, kde by se mohla ocitat. Snad vítězné straně v onom bojišti. Olízl se okolo huby, snad aby zahnal žízeň. Hned na to slyšel hlásek Sachi. Ouško mu cukalo za ní, a hned na to se tam i otočil. Ořešák zavrtěl hlavou. ,,Není to tvoje chyba, není potřeba se omlouvat," řekl a k tomu všemu dodal, ,,hlavně, že jsme z toho vyšli celí." Aspoň zatím. Pomalu šli spolu dále.
Hlásek ve větru se k nim donesl. Volalo to jméno. Vábilo to Vittani. Avšak nedalo mu to a točil se po hlase i on. A tam spatřil přízrak. Podle těch slov bylo jasné, že to byla její matka. Byl trochu v šoku. Takže přece jen tu můžeš potkat své přátele, svou rodinu. Vše, na čem ti kdy záleželo. Ale přece jen... ne, je to vážně ona? Její matka? očima koukal po Vittani. Její reakce to jen potvrdila. Děsilo ho to, ale přesto zajímalo. Nic neříkal a jejich rozhovor poslouchal.
Než teda vyústil k něčemu strašnému. Bylo to jakoby se díval na jednu ze svých mnohých nočních můr, avšak tentokrát to bylo o něco živější a odpornější, než kdy jindy. Matka Vittani líčila vše, co jí tak mrzelo. Ale neznělo to upřímně. Viděl v tom něco podlého. Zavánělo to zlobou. Sachi vykřikla, ale i přesto to šlo dál. Nestačilo to. Vittani se bránila, avšak oproti tomu, co stálo před ní, vypadala tak malá. Dalo by se říct, že až bezbranná. Skoro jako vlče. Wissfeoh nečekaně vystoupil vpřed a postavil se před Vittani a její matku. Ořešák se zamračil, cítil, že by taky měl něco udělat. Nehodlal jen přihlížet a dál to poslouchat. Sice nevěděl, co měl tak úplně udělat, ale něco udělat musel.
Vykročil vpřed a postavil se vedle Wissfeoha. Hodlal Vittani bránit svým vlastním tělem. I když ji sotva znal, tak nechtěl dopustit na nejhorší. Sice to byla matka, ale... tím kým bývala, už nejspíše nebyla.
Zbyl po ní jen odraz, jak Wissfeoh sám říkal.
Ořešák napnul své tělo. S odvahou v očích se díval vlčí duši do tváře.
,,Kliď se nám z cesty, duše ztracená." zavrčel pevným hlasem.

Přišli až za onou vlčicí. Jak už očekával, tak vlčice tam prostě kráčela. A pak šla mezi ně a její šeptání zesílilo. Byla to slova, avšak nikterak mu nic neříkala. Něco, co by mohlo sloužit jako klíč, tak byla jen spousta nesmyslů. Řekl by, že to byla snůška blábolů a něčem, co se jí mohlo stát. Ale třeba také nestalo. Zbloudilé duši se nedalo nic věřit. Uši měl sklopené, cenil na ní tesáky. Jen, co se k němu přiblížila, tak hodil zpátečku, ale jen o krok. Neměl potřebu si měřit síly s vlčicí. Pohlédl na ostatní. Duch se připletl až k Vittani. Ale k té důrazně hlásal něco jiného. Doslova po ní řval. Ořešák měl otazníky v očích. Bába se jí koukala do očí. Vittani měla očka stejně tak oranžová, jako Ořešák. Že by oči navazovaly na nějakou podobnost s magií? Ale proč mě ta babka tak obešla a neřvala aj po mě? Má to snad nějaký hlubší význam? tázal se sám sebe v duchu.
Viděl na duchovi, že hodlal útočit. Ale to už se mezi rašplí a Vittani vpletla Indri. Na rozkaz udělal tak, jak si přála. Běžel po vratkém mostě s ostatními do bezpečí. I když... jak moc bezpečnější ono "bezpečí" hodlalo být?
>> Temný les

Jméno vlka: Ořešák
Počet příspěvků: 26
Postavení: Sigma
Povýšení: ///
Funkce: Lovec
Aktivita pro smečku: Nově se přidal do smečky. Poznal několik nových členů na srazu. Aktuálně cestuje po území a odhaluje následky potop. Zároveň zlepšil své fyzické vlastnosti a magické dovednosti pro benefici sám sebe a hlavně smečky.
Krátké shrnutí: Nedávno přišel s Joseline do Daénu, byl přijat do smečky Lissandrou. Poprvé se účastnil srazu a podílel se na povodňových opatřeních (obhlídka území a přečkání povodně). Na obhlídce se podílel s Vinem, který ho po zmíněných událostech vyslal na další obhlídku území, aby zjistil stav území PO povodních. Aktuálně se účastní akce "V rukou zemřelých".
Smečková minihra: ///

>> Les u Mostu
Jak se dostali ke všem odpovědím, tak z toho usoudili vlastně jednu klíčovou cestu, kterou se právě teď společně vydali. Mířili k mostu. Myslí mu však zmítalo nemálo hezkých myšlenek. Třeba to, že viděl v oné vizi toho vlka, ten stín. Znepokojoval ho ten fakt, že mu někoho možná připomínal. I když jo, sotva mohl, však ani neměl obličej. Radši to vyhnal ze své hlavy jedním rázným zavrtěním.
,,Duch asi úplně ne," řekl Sachi, a hned na to dodal, ,,mohl to být třeba někdo jim blízký." Možná nějaký rodinný příslušník, nebo blízký přítel - a nebo prostě někdo, kdo snil o pomstě vůči té vlčici. Ale proč jen trápit malé vlče, kvůli tomu všemu? přemýšlel, avšak nic dále neříkal. Bylo lepší si některé věci nechat pro sebe.
Zastavili se na okraji mostu, už hodlali jít dál, než ho zastavila bolest. Nebyl však sám, Sachi taky svázala jakási bolest. Ořešák cítil, jak mu cosi tlouklo do spánků. Bolestivě sykl a hlavu sklopil dolů. Nozdry se mu rozšířily a tesáky se mu zaryly do spodní čelisti. Už se chtěl zeptat, jestli byli všichni v pořádku, než dostal se mu vryla do mozku vize. Zase on! viděl toho vlka, a aj Tylooa, a jdou přes most, je to jisté, jsme na správné cestě. Bolest lehce pominula, když byla vize u konec. Avšak stále cítil, jak ho cosi štípalo v mozku. Jako kdyby mu tam někdo obíjel šutrák o šutrák a chtěl z toho mít ohňostroj.
Pozvedl hlavu výše. Na mostě viděl vlčici. Jako každý jiný duch byla průzračná, avšak poměrně stará a na pohled podvyživená. Při jejím šepotu se mu zvedaly chlupy na zádech. Ale to nebylo to, čeho se obával. Vycítil z ní cosi... divného. Nevěděl si rady, a tak jen vztyčil ocas podél těla se staženými uši vzad.
,,Ta stará rašple nevěstí nic dobrého, přijde mi jiná než Indri, něco mi na tamté smrdí," zavrčel potichu ke svým společníkům, ,,opravdu si myslíš, že by nám chtěla pomoci? Vypadá, jakoby tam oxidovala záměrně." Pohlédl na Sachi, a pak na ostatní.
,,Než ona přejde, tak tu můžeme být celou věčnost," zadíval se zpátky na tu starou vlčici na mostu, a existuje snad nějaký lepší nápad? Jeho čelo se nakrabatilo, s ním i čumák ohrnul.
,,Nechci se dostat do křížku s duchem, ále jako asi můžem s ní zkusit prohodit pár slov... pokud nás teda nepřehodí do tý hluboký propasti." moc nevěřil, že by je vlčice nechtěla přehodit. No, však se ještě uvidí. Poslední slovo měl Wissfeoh a Vittani, snad oni by představili nějakou alternativní variantu, jak se vypořádat s tou stařenou.

Ořešák (=> 9 b)
× Zlepši své dovednosti (1b)
× Odhal následky potop (2b)
Elvean (=> 3 b)
× Zkontroluj svůj/smečkový úkryt (1b)
× Odhal následky potop (2b)