Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Mlžná džungle
SVATYNĚ
Zaplatím: 10 mincí (=> 80%)
Síla: 2 % (+15 %) => 17 % / 39%
Rychlost: 5 % (+20 %) => 25 % / 76%
Vytrvalost: 2 % (+20 %) => 22 % / 50 %
Schopnost lovu: 10 % (+25 %) => 35 % / 55 %
15 + 20 + 20 + 25 = 80
Úspěšně se ztratil. Namísto toho, aby našel onen východ, tak se dostal někam, kam neměl ani v plánu jít. Zdálo se, že narazil na cosi. Tak toto viděl úplně poprvé. Bránu, vstup dovnitř byl opravdu zvláštní Kdyby ho někdo zasvětil o tom, co to vůbec bylo, možná by i pochopil, že se jednalo o zchátralý chrám. Netušil, jak něco takového mohlo vůbec existovat, natož stát. Usoudil však, že to byla jen taková napodobenina jeskyně. Možná o něco složitější svým komplexem, ale o to lákavější vejít dovnitř. Přece jen Ořešák byl pro jakékoli dobrodružství. I takové, ve kterém by měl být za hloupého Honzu.
Pozastavil se před bránou, všímal si detailů. Třeba oněch pochodní, které hořely. Lákaly ho, a něco mu říkalo, že by měl vstoupit dovnitř. A tak učinil.
Jeho oči se naskytly pohledu zajímavé síni. Všude okolo byly pilíře, na kterých byly pochodně. Pod tímto vším se nacházely artefakty na různých podstavcích. Budova vypadala zvenku vcelku malá, ale zevnitř byla opravdu obří. Ořešák se rozhodl zkoumat toto místo. A čirou náhodou narazil na kohosi. Jakéhosi postaršího šedivého vlka. Jen co ho viděl, tak měl nutkání sklonil svou hlavu.
Cítil z něj... respekt? Bylo to divné, ale netázal se na to. Vlk na něj zíral, mlčel. Vypadal ostříleně. Možná by se mohl Ořešák u tohoto vlka zlepšit ve svých dovednostech. Ten Pan Wu o mincích nic neříkal, a ani je nechtěl. Třeba tento cizinec by ty mince uvítal. No, pár takových Ořešák měl, tak proč by jich nevyužil?
,,Rád bych se zlepšil ve svých dovednostech." řekl Ořešák.

Síla
Místnost se proměnila v dřevěný ring. Ořešák překvapeně udělal krok zpátky, ale onen cizinec na něj nečekal a vrhl se přímo po něm. Proti tomuto mistrovi neměl sebemenší šanci, a tak napoprvé na hned prohrál. A to během pouhých pár setin sekund! Mistr mu ukazoval, jak se nejlépe bránit fyzickým útokům. Sice ano, uhýbání je skvělé, ale musel také útočit. Mistr ukázal Ořešákovi pár míst, kam by měl přímo útočit. Ve druhém kole už něco málo se Ořešák naučil. Vyhýbal se lépe a zkoušel i poprvé zaútočit vůči vlku. Sice proti mistrovi to bylo marné, ale nějaké základy boje pochytil. Nebyl to zase až tak zbytečný trénink, jak se na první pohled zdálo.

Vytrvalost
Najednou ring zmizel. Před Ořešákem se zjevily skály. Otráveně si povzdychl. Už předtím měl takovýto výšlap do skal. Ale tentokrát to bylo opravdu za trest. A ještě na úplný vrchol, jak Mistr nařídil pokývnutím hlavy. A tak teda do toho zapojil všechny svoje svaly, a pořádně si vyšlápl vzhůru. Mistr ho následoval. sám ukazoval dýchací techniky, aby se Ořešák rychle neunavil. Jeho cenné nevyřčené rady si vzal k srdci. Snažil se stabilizovat svůj dech. Když už si začínal myslet, že to měl Ořešák v malíku, tak se strašně mýlil.
Začínal se unavovat a srdce mu bilo o sto šest. Dokonce mu i tlapka podklouzla! A už-už to vypadalo, že by aj padal dozadu. Ořešák se na posledním vlásku zachytil zuby drápy o balvan před ním. Mistr mu znovu připomenul striktním pohledem to, aby zpomalil a nikam se neuháněl. Ořešák tak učinil. Zastavil se, chytil svůj dech a zaryl drápy do kamene. Pak pokračoval v cestě vzhůru. Sice ona stezka byla stále tak namáhavá, a nikterak zábavná, ale cítil na sobě jakési mírné zlepšení. Nakonec dosáhl vrcholu. Vítězoslavně se usmíval od ucha k uchu.

Rychlost
Najednou se s Mistrem ocitli na pláni. Ořešák pociťoval na sobě únavu. Ale chtěl se ještě mnohé naučit. Měl ještě výpravu před sebou a nechtěl dojít zpátky do smečky s prázdnou. Chtěl se zlepšit a nějak aj k světu vypadat. Žádné párátko by z něj nebylo! Mistr ho ťapnul tlapou. Bylo jasné, že Ořešák měl babu. Vlk znenadání utíkal kamsi pryč. A to neuvěřitelnou rychlostí. Ořešák na tu chvíli koukal úplně zmateně a přitom užasle. Než si teda nakonec uvědomil, že by mu měl být v patách. Ihned na to běžel za ním. Z toho co se naučil, tak se snažil držet tempo ve svém dechu. Zároveň mu to ten cizák nijak neulehčoval. Dělal zatáčky, přeskakoval překážky a leckdy se mu vlk ztratil z očí. Ořešák se musel rychle rozhodovat a zvážit, kudy dále jít, aby ho chytil. A konečně mu byl v patách! Už stačil takový malý kousíček a...! Nechytil ho. Škoda, třeba příště by mu to vyšlo.

Schopnost lovu
Tu tam se pláně rozplynula. Tentokrát se ocitli v lese. Nebyl nikterak temný, ale ani nějak extra světla tam nebylo. Mistr ukázal tlapou Ořešákovi na myší noru. Měl ulovit myš. Ořešák si myslel, že to bude úplná brnkačka. Však ve své domovské smečce býval lovcem, štvancem - musel být rychlejší než nějaká ubohá myšička. Omyl. Asi třikrát mu proplula mezi tlapkami jen kvůli tomu, že byl Ořešák nesmírně zbrklý a netrpělivý. Mistr mu ukazoval jak na to jít správným způsobem.
Nejprve se přikrčil v trávě a vyčkával, dokud myška nevyšla ven. Ta po nějaké té chvíli vyšla a začala si čistit kožíšek. Ztratila pojem o svém okolí a... šup! A už visela ve vzduchu, v papuly Mistra. Ořešák tuto techniku zopakoval a hle! Povedlo se! Konečně tu mrštnou myšku přece jen chytil za ocásek.

Les se rozplynul a opět se nacházeli ve svatyni. Ořešák se díval všude okolo sebe. Zmateně zamrkal. Myška už taky byla kdo ví kde. Byl z toho celý vedle. Však ještě před chvílí byli úplně někde jinde! Tendle mistr musel být opravdu mocný mág. Pohled mu spočinul na něm. Uklonil se mu a vzdal mu vřelé díky za vše, co se za tu dobu naučil. Svaly ho sice bolely a cítil se, jakoby za chvíli měl sebou seknout, ale přece jen se nadále držel nad vodou. Měl někam na spěch, a tak nadále neotálel. Mistrovi zaplatil mincemi, rozloučil se s ním a vydal se opět na cestu.
>> Les u Mostu (přes Mlžnou džungli)

Schváleno

Moc na ně ony slova nezapůsobila, bylo očividné, že by si myslel své o Ořešákovi a Sachi, a nebylo se asi moc čemu divit. Nechal to však tak, nebylo nutné to nadále tuto konverzaci prohlubovat. Co se stalo, tak se stalo. Možná by si získali jejich důvěru činy, než slovy. Sám Ořešák si myslel, že by to mohlo pomoci. Nu, čas by ukázal, co by se stalo dále.
Mlčky šel v shluku vlků. Okolo sebe viděl divná světla. Lákalo ho jít za nimi, vyhlížel je a možná si i naivně říkal, že by zde spatřil svého starého přítele. Ovšem to by nebylo asi ani zdaleka možné, přece ulehl k věčnému v jiném světě. Ale mohl si nadějně říkat, že by vlčí duše mohli překročit tuto hranici mezi světy. Možná tam někde byl, a možná taky nebyl. Ořešák radši sklopil pohled k zemi a jen následoval. Udělal tak pro své vlastní dobro.
Co nevidět se ocitly v oné jeskyni. Linul z ní nechutný pach. Odtušil si, že se mohlo jednat o lecco. Přece jen už to musela být nějaká doba. Nemusela to být zrovna kořist, ale mohl to být i predátor. Bylo však jasné, že už dávno byl po smrti. Znechuceně ohrnul pysky, načež pozvedl hlavu vzhůru. Porozhlédl se všude dokola, než se od skupiny krátce na to odpojil. Držel se však blízko nich, z jeskyně neodcházel. Byl to maličký prostor. Sem tam se nacházel hlavně porost mechu. Pak tu byly ony kožešiny. A nakonec ono tlející tělo, teď už jen maso, co tu bylo bůh ví jak dlouho. Pootočil se na Wissfeoha, aby mu mohl říct: ,,nic zajíma..."
Nedořekl ani slova. Zatmělo se před očima a najednou... upadl.
Cosi, nebo spíše kdosi, s ním švihl o zem. Podrážděně zavrávoral. Bolest mu projela tělem. Instinktivně pozvedl hlavu, i když i takový jednoduchý pohyb byl velice bolestivý. Lapal po dechu, cenil zuby. Měl strach, něco si s ním hrálo jako s hadrovou panenkou. Bál se, ale přitom byl zmatený. Nerozuměl tomu. Najednou se mu před očima zjevil vlk. Stín. Jeho zuby ostré a pysky zkroucené do krutého úsměvu, co by si liboval nad utrpením Ořešáka. Něco mu ten vlk říkal, ale nic srozumitelného z toho nevzešlo. Stáhl uši vzad, už už mu chtěl utéct, ale tu tam ho ten vlk vzal za zátylek. Ořešáka slil pot. Nesl ho pryč. Kamsi někam, předaleko pryč.
A z toho všeho se pak probudil s prudkým nádechem. Oči měl rozevřené dokořán a těkal s nimi po místnosti. Chvílemi si říkal, kde se to vlastně vzal, a proč tu vůbec byl. A pak mu to vlastně došlo, když spatřil i své společníky. Nechápal, co se to stalo. Pomalu se zvedl. Stále ho bolelo za krkem. Ten sen byl až moc živý. ,,Jsem." ujistil obě vlčice a pokývl hlavou, i když se k tomu teda příliš neměl.
Sachi jim vylíčila, co se jí stalo. A pak k tomu něco dodal i Wissfeoh. Ořešák se rozhodl ještě něco dodat navíc. ,,Zdálo se mi to samé, co Wissfeohovi, ale v tom snu jsem toho vlka viděl. Byl celý temný, jako stín. Usmíval se a něco mi říkal, jenže nic z toho nebylo srozumitelné. Slyšel jsem jen pískot. A pak mě lapil do zubů a nesl mě ven... dál už nevím, co se stalo." Je pravda, že to mohlo dost možná navazovat na to, co se stalo Tyloovi. Vyčkával na to, co by řekla Vittani a zraky obrátil na ní.
>> Most (?)

Vlci, tedy Vittani a Wissfeoh, se po nich nemile dívali. Nebylo tomu divu. Přece jen na ně už měli obrázek, hlavně kvůli tomu, co se ještě před chvílí událo. I tak nejprve věnoval svou první reakci Sachi. ,,Ano, už tomu tak bude." říkal to s lehkým optimismem ve svém hlase, ale zase neříkal to úplně jako nějaký šašek, co by z toho měl lehkou hlavu. Svou roli bral vážně. O to víc si vážil místa ve smečce. Nechal jí chvíli mluvit. Sama vysvětlila své chování. On, pochopitelně, se jí hodlal zastat. Přece by nenechal členku smečky ve štychu. Počkal však, než by dořekla veškeré své myšlenky. A až když měl prostor ke slovu, tak k tomu řekl své.
,,Nebylo to zase tak úplně hloupé se schovávat, každý máme snad zdravý pud sebezáchovy a vpadat někomu přímo do tváře by taky nebylo zrovna nejmoudřejší rozhodnutí." pronesl. To je snad poprvé, co jsem řekl něco fakt rozumného a nevyznělo to jako úplná ptákovina. Měl bych takovéto slovní pochody provozovat častěji. zabloudil myšlenkami do prázdna. Musil se pochválit. I když to nebylo asi úplně důležité, natož aby jim to změnilo názory na oba dva. Aspoň by v tom Sachi nejela sama. A to bylo hlavní. ,,Je to prostá součást povolání. A taky to bylo z části nedorozumění. Nic dalšího v tom nehledejte." dodal, aby to uzavřel. Nebylo potřeba se v tom nadále pitvat.
Jeho uši se pak stočily k zemřelé. Bedlivě špicoval. Veškeré otázky jim byly zodpovězeny hned jak by smet. Dalo se říct, že se tomu až Ořešák divil, co vše jim vlčice vylíčila. Soucítil však s tím, co jim vyprávěla, neboť on sám mnohé ztratil. Obzvlášť tak ty, kteří mu kdysi byli drazí. Rodinu, přátele a rovnou i celou smečku. To vše bylo dávnou historií. V jiném světe a čase. Nyní se musel soustředit na to, co měl. Hodlal si to udržet. Vůči vlčici cítil empatii. Ač se mu to zdálo zvláštní, chtěl ji pomoci. I právě proto, že věděl, jak moc chtěl konat dobro. Pro klid nejen svého srdce, ale i duše.
,,Dobrá, pomůžeme ti nalézt tvého syna, Indri." utvrdil ji s jediným pokývnutím hlavy.
Onen dar od ní si vzal. Nejprve si ho pořádně prohlédl. Držel ho v jedné tlapce. Prohlížel si kamének. Náhrdelník si přehodil okolo krku, tak, aby se na něm pohodlně usadil. Nehodlal ho spustit z očí. Však přece jen ho měl od teď stále nablízku. Na její poslední slova bral zřetel. Co se zdálo od mistra jako hrůza a děs, tak oproti tomuto to bude slabý odvar. Tohle mohlo být potencionálně nebezpečné a vysoce rizikové na zdraví. Ale aby se nad tím nějak více pozastavoval? Vůbec, ani zdaleka nehodlal se nad tím zamýšlet. Chtěl pomoct, hodlal pomoct.
O kousek dál slyšel cosi. Jakési kvílení vlčete. To kdyby bylo tak snadné, tak by namísto lovné zvěře taky padali holubi do huby. zamyslel se, a navíc, neříkala před chvílí, že jsou tu i tací, kteří nejsou tak úplně v pořádku? Co když je to jen přetvářka a doopravdy nám něco tak neškodného, jako je vlče, by nám chtělo třeba ublížit? Není radno si zahrávat s ohněm jako takovým. Hlavně ne ve světě mrtvých. Odtud se přece nemusíme dostat zrovna živí. mračil se. Radši bychom se měli poobhlédnout v úkrytu Indri, tam bychom možná našli nějaké ty stopy k nalezení Tylooa. přemýšlel.
Wissfeoh však skvěle shrnul Ořešákovi myšlenky. Otočil se čelem k němu. ,,Souhlasím s Wissfeohem," přitakal, ,,měli bychom začít přímo v srdci domova Indri, přece odtamtud se Tyloo zatoulal. Byla by velmi malá pravděpodobnost, že by se zde objevil najednou z čista jasna. Však ani Indri neví, kde on vůbec je." Jeho tělo se otočilo k volání vlčete, musil teda dodat ještě: ,,a vůbec, nešla by matka na hned za hlasem svého syna? Však matka své děti zná nejlépe. To by pak naši pomoc ani nepotřebovala. Ten hlas vlčete určitě nebude on." doznal.
Byl pro, aby se vydali zpátky do domova Indri. Snad právě tam by odkryly více vodítek.

Asi přece jen něco si odnesl z těch lekcí od Mistra, neboť vlčice se vylekala. Nejspíše byl jeho krok tišší než si myslel. Sám polekaně couvl, neboť tuto reakci od ní nečekal. Nevydal však ani hlásku, jen se na ní škaredě podíval. Asi proto, že právě na sebe upozornila. A tudíž vlci o kousek dále o nich věděli. Ještě teda ne jen oni, ale rovnou celý les. Doufal, že by se sem nikdo jiný nepřipletl. Už tak z malého maléru by byl ještě větší malér.
A taky, že byl.
Z ničeho nic potemnělo. Stíny pohltily veškeré světlo. Přišla noc, ale vždyť ještě před chvílí byl den. Vycenil zuby při poryvu větru, co se do nich nepříjemně opřel. Přivíral oči, jen aby se mu něco do nich nedostalo. Co má tohle jako znamenat? řekl si v duchu, načež pohlédl na vlčici. Ta se mu už jakoby ztratila před očima. Všude okolo nich se zhostila mlha, až by se dala krájet. Držel své nohy pevně na zemi a čekal na nejhorší. To není žádný ledabylý přírodní jev, tady si někdo s námi pohrává, očima pak zamířil tam, kde slyšel naposledy hlasy těch dvou vlků, že by to byli oni? Dokázal jen spekulovat. Ale aby měl nějakou jistotu? Sotva. Zahoukání sovy přilákalo jeho pozornost. Trhl pohledem ještě naposledy tam. Při těchto jevech nezvládl nic jiného provést, než jen stočit uši vzad. Cítil na sobě nejistotu. A možná i špetku toho strachu z neznáma.
Náhle tmou poletovaly světélka. Snažil se na ně zaostřit a zjistit, co to bylo zač. Hned jak kolem nich proletělo jedno z nich, tak už věděl, že se jednalo o světlušku. Ale nepřišla sama. Ba vlastně hned za ní se snesl celý roj. Z neškodných broučků byl najednou úplný houf, co se okolo nich motal. Snažil se je ze sebe setřást, popřípadě je kousnout. Bylo to marné, jejich oslepující světlo mu umožnilo jen klapat čelistí do prázdna. Jejich nepříjemné miniaturní nožičky se mu zaplétaly do srsti na tváři a ta odporná tělíčka s sebou házela. Tlapou si snažil pomoci.
A najednou... najednou bylo všemu konec. Všichni čtyři byli v těsné blízkosti.
Jenže ani jeden nedýchal tomu druhému na krk. Chlupy na zátylku se mu naježily. Jistěže se musil otočit, chtěl čelit nebezpečí do tváře.
Ale jen co se otočil, tak spatřilo ono... zjevení?
Nevěděl, co si o tom měl myslet. Prostě tam jen stál a jen se tak díval vzhůru na tu levitující vlčici. Její tělo bylo průhledné, šlo skrz ní vidět úplně zcela jistě. Jakoby ani nebyla. Co tohle má být za přelud? nakrabatil čelo. Chlupy po celém těle se mu naježily. Vypadal jak nějaký ježeček. Nejprve na vlčici vycenil zuby. Nevěděl, co si o ní měl myslet. Ale po jejích slovech usoudil, že asi jim nechtěla nikterak ublížit. Držel se však v pozoru, v koutě jeho myšlenek totiž bděl ten paranoidní brouk, co by jen tak nevěřil těmto slovům. Rád by však pomohl, ale byl v tom prostě háček.
Vlčice z Daénu se odhodlala s tou modrou vlčicí mluvit jako první.
,,Brej večír, Indri." rozhodl se aspoň pozdravit. Nechal vlčici z Daénu mluvit. Měla na ni dobré otázky. Pak se však zamyslel. Hodlal se taky dotázat na pár otázek. ,,Proč právě my máme pomoct tobě," zeptal se jí a ještě dodal, ,,a co taková pomoc vůbec obnáší?" Byl odhodlaný pomáhat, ale chtěl vědět, co přesně měli dělat. Jo, hledat syna, ale kde?
,,Jo jinak, já se jmenuji Ořešák," kývl na vlčku z Daénu a vlky, co byli s nimi, ,,tebe si pamatuji ze srazu, ale nepochytil jsem tvý jméno, promiň mi to." Očima zabloudil k vlčici (Sachi), a pak zpátky na cizí vlčici a cizího vlka, ,,a vy... nejste z Daénu. Kdo jste?" Ale nebyli mu ukradení. Chtěl vědět jejich jména, neboť nejspíše spolu hodlali strávit ještě nějaký ten čas spolu. Ona ta prosba nebyla jen na jednotlivce. Tázala se jich všech. A všichni museli přiložit pomocnou tlapu k dílu.

<< Mlžná džungle
Nejradši by si už odpočal. Za dnešek toho zažil až-až. Nohy ho už docela bolely. Ale ano, určitě to stálo za to. Tato výprava byla jedna nový zkušenost za druhou. Získal po cestě spoustu nových znalostí. A to ne jen o území, ale i sám pro sebe. Potkal po cestě pana Wua. S ním provedl svůj první obchod. Pak se ztratil v džungli a tam objevil chrám. Uvnitř něj se naučil mnohé od Mistra. Jeho vytěžující trénink mu dal zabrat. Ořešák se cítil jako přesmažená fašírka. Jel jako stroj, ale jako, vyplatilo se mu to. Jen teda by si nejradši aktuálně lehl do blátivé země a tam třeba aspoň na chvíli skonal. Měl opravdu nabitý den. A ten teprve začínal.
Do toho všeho ho ještě čekala cesta domů. Na to se snad těšil nejvíce, neboť by se setkal s Josie. Už tak měl sto chutí ji vyprávět, kde všude byl a kam všude šel. Ale na to ještě byl čas. Zbývalo mu ještě pár míst, kam ještě nezamířil. Navíc měl za úkol podat hlášení Vinovi, jen co by se vrátil domů. Chtěl mít všechna území vyškrtnutá ze seznamu, aby mohl mít zase klidnou hlavu. Byla to jeho práce a nehodlal v ní zklamat.
A tak mu nezbývalo nic jiného, než vstoupit do onoho lesa.
Opět, terén nebyl žádná brnkačka. Bylo těžké v něm našlapovat. Půda byla prosáklá vodou, a tudíž byla bahnitá. Bláto se mu lepilo všude, ale nejvíce z něj se mu stejně lepilo na tlapách. Jak tak postupně procházel tímto terénem, tak ho udeřil pach známé vlčice. Nebo aspoň teda, vlčice ze smečky. Nepamatoval si sice její jméno, ale věděl, že byla z Daénu. Vydal se přímo za jejím pachem.
Co nevidět se ocitl v její periferní blízkosti a zdálo se, že kohosi... špehovala? Nebo aspoň to tak na první pohled vypadalo, když tak vykukovala zpoza kmenu vyvráceného stromu. Opodál zaslechl hlasy. Byl si jistý, že to byl jen vlk a vlčice. Netušil, o co tu šlo, ale nehodlal tento dialog mezi nimi nějak narušovat. Aspoň prozatím ne. Chtěl nejprve zjistit, jaká byla situace a jestli by bylo vhodné se jim vůbec připlést do cesty.
Pomalu, a hlavně potichu, nakračoval blíže k vlčici z Daénu (Sachi).
Když už se nacházel přímo vedle ní, tak se jí jen tiše zeptal: ,,co se to tu děje?"

<< Mlžná džungle
SVATYNĚ
Zaplatím: 10 mincí (=> 80%)
Síla: 2 % (+15 %) => 17 % / 39%
Rychlost: 5 % (+20 %) => 25 % / 76%
Vytrvalost: 2 % (+20 %) => 22 % / 50 %
Schopnost lovu: 10 % (+25 %) => 35 % / 55 %
15 + 20 + 20 + 25 = 80

Úspěšně se ztratil. Namísto toho, aby našel onen východ, tak se dostal někam, kam neměl ani v plánu jít. Zdálo se, že narazil na cosi. Tak toto viděl úplně poprvé. Bránu, vstup dovnitř byl opravdu zvláštní Kdyby ho někdo zasvětil o tom, co to vůbec bylo, možná by i pochopil, že se jednalo o zchátralý chrám. Netušil, jak něco takového mohlo vůbec existovat, natož stát. Usoudil však, že to byla jen taková napodobenina jeskyně. Možná o něco složitější svým komplexem, ale o to lákavější vejít dovnitř. Přece jen Ořešák byl pro jakékoli dobrodružství. I takové, ve kterém by měl být za hloupého Honzu.
Pozastavil se před bránou, všímal si detailů. Třeba oněch pochodní, které hořely. Lákaly ho, a něco mu říkalo, že by měl vstoupit dovnitř. A tak učinil.
Jeho oči se naskytly pohledu zajímavé síni. Všude okolo byly pilíře, na kterých byly pochodně. Pod tímto vším se nacházely artefakty na různých podstavcích. Budova vypadala zvenku vcelku malá, ale zevnitř byla opravdu obří. Ořešák se rozhodl zkoumat toto místo. A čirou náhodou narazil na kohosi. Jakéhosi postaršího šedivého vlka. Jen co ho viděl, tak měl nutkání sklonil svou hlavu.
Cítil z něj... respekt? Bylo to divné, ale netázal se na to. Vlk se představil jako Mistr. Nabídnul mu kuriózní nabídku. Zlepšit se ve svých dovednostech a zaplatit... mincemi? No, pár takových Ořešák měl, tak proč by jich nevyužil? ,,Rád bych se zlepšil ve svých dovednostech." přikývl.

Síla
Místnost se proměnila v dřevěný ring. Ořešák překvapeně udělal krok zpátky, ale Mistr na něj nečekal a vrhl se přímo po něm. Proti Mistrovi neměl šanci, a tak napoprvé na hned prohrál. A to během pouhých pár setin sekund! Mistr mu vysvětloval, jak se nejlépe bránit fyzickým útokům. Sice ano, uhýbání je skvělé, ale musel také útočit. Mistr ukázal Ořešákovi pár míst, kam by měl přímo útočit. Ve druhém kole už něco málo se Ořešák naučil. Vyhýbal se lépe a zkoušel i poprvé zaútočit vůči vlku. Sice proti Mistrovi to bylo marné, ale nějaké základy boje pochytil. Nebyl to zase až tak marný trénink, jak se na první pohled zdálo.

Vytrvalost
Najednou ring zmizel. Před Ořešákem se zjevily skály. Otráveně si povzdychl. Už předtím měl takovýto výšlap do skal. Ale tentokrát to bylo opravdu za trest. A ještě na úplný vrchol, jak Mistr nařídil. A tak teda do toho zapojil všechny svoje svaly a pořádně si vyšlápl vzhůru. Mistr ho následoval. Říkal mu o dýchacích technikách, aby se Ořešák rychle neunavil. Jeho rady si vzal k srdci. Dělal tak, jak mu radil Mistr. Snažil stabilizovat svůj dech. Když už si začínal myslet, že to měl Ořešák v malíku, tak se strašně mýlil.
Začínal se unavovat a srdce mu bilo o sto šest. Dokonce mu i tlapka podklouzla! A už-už to vypadalo, že by aj padal dozadu. Ořešák se na posledním vlásku zachytil zuby drápy o balvan před ním. Mistr mu znovu připomenul to, aby zpomalil a nikam se neuháněl. Ořešák tak učinil. Zastavil se, chytil svůj dech a zaryl drápy do kamene. Pak pokračoval v cestě vzhůru. Sice ona stezka byla stále tak namáhavá, a nikterak zábavná, ale cítil na sobě jakési mírné zlepšení. Nakonec dosáhl vrcholu. Vítězoslavně se usmíval od ucha k uchu.

Rychlost
Najednou se s Mistrem ocitli na pláni. Ořešák pociťoval na sobě únavu. Ale chtěl se ještě mnohé naučit. Měl ještě výpravu před sebou a nechtěl dojít zpátky do smečky s prázdnou. Chtěl se zlepšit a nějak aj vypadat. Žádné párátko by z něj nebylo! Mistr mu vzkázal, že Ořešák měl babu a utíkal kamsi do pryč. A to neuvěřitelnou rychlostí. Ořešák na tu chvíli koukal úplně zmateně a přitom užasle. Než si teda nakonec uvědomil, že by mu měl být v patách. Ihned na to běžel za ním. Z toho co se naučil, tak se snažil držet tempo ve svém dechu. Zároveň mu to Mistr nijak neulehčoval. Dělal zatáčky, přeskakoval překážky a leckdy se mu Mistr ztratil z očí. Ořešák se musel rychle rozhodovat a zvážit, kudy dále jít, aby Mistra chytil. A konečně mu byl v patách! Už stačil takový malý kousíček a...! Nechytil ho. Škoda, třeba příště by mu to vyšlo.

Schopnost lovu
Tu tam se pláně rozplynula. Tentokrát se ocitli v lese. Nebyl nikterak temný, ale ani nějak extra světla tam nebylo. Mistr nařídil Ořešákovi, aby ulovil myš. Ořešák si myslel, že to bude úplná brnkačka. Však ve své domovské smečce býval lovcem, štvancem - musel být rychlejší než nějaká ubohá myšička. Omyl. Asi třikrát mu proplula mezi tlapkami jen kvůli tomu, že byl Ořešák nesmírně zbrklý a netrpělivý. Mistr mu ukázal jak na to jít správným způsobem.
Nejprve se přikrčil v trávě a vyčkával, dokud myška nevyšla ven. Ta po nějaké té chvíli vyšla a začala si čistit kožíšek. Ztratila pojem o svém okolí a... šup! A už visela ve vzduchu, v papuly Mistra. Ořešák tuto techniku zopakoval a hle! Povedlo se! Konečně tu mrštnou myšku přece jen chytil za ocásek.

Les se rozplynul a opět se nacházeli ve svatyni. Ořešák se díval všude okolo sebe. Zmateně zamrkal. Myška už taky byla kdo ví kde. Byl z toho celý vedle. Však ještě před chvílí byli úplně někde jinde! Mistr musel být opravdu mocný mág. Pohled mu spočinul na něm. Uklonil se mu a vzdal mu vřelé díky za vše, co se za tu dobu naučil. Svaly ho sice bolely a cítil se, jakoby za chvíli sebou seknout, ale přece jen se nadále držel nad vodou. Měl někam na spěch, a tak nadále neotálel. Mistrovi zaplatil mincemi, rozloučil se s ním a vydal se opět na cestu.
>> Les u Mostu (přes Mlžnou džungli)

>> Mlžná džungle (přes Ovocný lesík)
Jak tak kráčel dál, došel až do jakéhosi prazvláštního místa. Nikdy v džungli nebyl, takže netušil, co by měl odtud očekávat. Připomínalo to zahuštěný porost lesa, ale zároveň to nebyl tak úplně les. Všude kolem se táhly liány. Musel si dávat bacha, aby se do jedné nezapletl. Dbal na každý svůj krok a byl opatrný, když tudy šel. Všude byl mech, takže kluzký povrch tu byl podobný jak v horách. Možná by řekl, že i tisíckrát horší. Nemohl se tak úplně uhánět. Takže zvolil pomalejší tempo. Děsil ho však fakt, že někde v dáli slyšel i houkání čehosi. A ne, určitě to nebyly sovy. Zase takový neznalec nebyl. Ale tato exotika mu opravdu byla cizí.
Moře, džungle, pouště - to vše neznal. V jeho světě to byly jen lesy, pláně, hory. Tam se cítil dobře. Ale tady? Tu se mu to nelíbilo. Měl z tohoto místa i trochu strach, ale snažil se zachovat chladnou hlavu. A tak upaloval dál. Třeba by se dostal někam, kde by objevil to, co hledal. A co, že to bylo? No přece východ z této zapeklité džungle!
Třeba se Ořešák jen trošičku... malinko... ztratil.
>> Svatyně

<< Severní hory (přes Dračí průsmyk) Dračí průsmyk se za dne nezdál tak děsivý. Vlastně tam bylo úplné ticho. Hrobové, až se zdálo, že onen vítr měl hlas. Radši přidal do kroku, aby se tam nemusel zdržovat moc dlouho. Upřímně, možná přece jen mu to místo nahánělo strach. Aspoň trochu. Před očima se mu míjely různé jevy. Vyvrácené stromy, balvany v cestě, sem tam nějaké útržky čehosi na první pohled neidentifikovatelného. Přidal do kroku, už tak se mu zdálo, že i ony skuliny ve skalách měly oči. Během toho si udělal v hlavě pár poznatků o tom, co a jak bylo přístupné. Některé cesty byly zatarasené, a tak si hledal alternativy. Nakonec vyhledal východisko.
Došel až do hor. Že já jsem sem vůbec lozil. Však všude je jen samá skála, balvan a hora. To je pohoří vedle pohoří. Ale tak lepší, než se plácat někde tam dole. Trvalo by to staletí, než bych se někam dostal. v duchu si musel postěžovat. Přece jen ona cesta nebyla nikterak lehká. Bylo to náročné. Ten běh. A ještě ten terén. Znavilo ho to. Ale ještě se jen tak nevzdával. Jen zpomalil ve svém kroku. Postupoval však dále.
Najednou se musel zastavit. Do cesty se mu připletl kdosi, jakýsi cizinec. Jednalo se o postaršího vlka s blyštivými žlutými oči. Ořešák otráveně převrátil očima. Už ho hodlal obejít, ale tu ho onen vlk znovu zastavil. Představil se jako pan Wu a nabízel mu cosi. Nějaké zboží, to je asi nějaký zdejší obchodník.
Pan Wu mu nabízel mnoho věcí různého typu. Otočil hlavu na stranu zvídavě a přitom přemýšlel, co by si od toho vlka mohl zakoupit. Zahleděl se po jedné prazvláštní věcičce, co vypadala jako otisk vlčí tlapky. ,,A co je tohle?" optal se, načež pan Wu ho ihned obeznámil. Magická tlapka, co by posílila jeho magii. Pan Wu chtěl jakési blyštivé miniaturní kamínky, co měl Ořešák zapletené v srsti. Ty tlapky by se mi mohly po cestě hodit. Co když se ocitnu v nebezpečí? Nejsem nikterak fyzicky silný, ale magická síla by se mi hodila. A navíc, k čemu by mi jinak ty kamínky byly? zamyslel se, a pak přikývl. Oklepal se, aby je ze sebe vysypal. Obchod přijal.
,,Vezmu si ty tři tlapky." řekl. Zaplatil mu. Pan Wu si ony cetky s radostí převzal. Ořešák si vzal jednu z tlapek a přiložil ji ke své hrudi. Nic moc zvláštního se nedělo. Pak teda přiložil další, a ještě onu poslední. Žádná velká změna se neděla, ale cítil se... o něco silnější? Pomyslně nad tím pokrčil rameny. S vlkem se krátce na to rozloučil a šel o území dál.
>> Mlžná džungle (přes Ovocný lesík)
- NÁKUP -
- 4., 5. a 6. lvl do magie OHNĚ
KŠM před nákupem: 283 KŠM
KŠM po nákupu: 283-70-80-90 = 43 KŠM

Schváleno
x AKCE x
x Zlepši své dovednosti

<< Furijské hory (přes Němé údolí) Energie mu kolovala tělem. Nohy ho nesly daleko. Nejprve se vydal z hor dolů. To bylo poměrně složité, neboť kamení bylo stále kluzké. Svůj krok musel pokaždé zvážit a nasměrovat ho tak, aby se vyhnul jakýmkoliv zraněním. I když ano, párkrát se škrábnul, ale nebylo to nic závažného. Nějaká menší bolístka ho nehodlala zastavit. Jak sešel z oněch skal, tak byl postaven před pláni. Zem byla smáčená, kolovalo v ní bláto. To se mísilo s útržky větví a kamení. Přece jen voda strhla vše, co jí stalo v cestě. A toto po ní zůstalo. Úplná spoušť. To bylo jisté. Udělal pár kroků. Jak se tak díval do dáli tak zvážil, že by se měl vydat skrz hory. Cesta by byla o mnohem snazší tam, než v tomto blátivém prostředí. Podíval se na ty své tlapy. Vytáhl jednu z nich a párkrát s ní zatřepal. Zem se mu přilnula pod prsty a drápy. S tím se nedalo pracovat. ,,Co se dá dělat." zamručel si pod fousy. A tak vyšel směrem k horám.
Z hor do hor, to je teda výhra. Kluzký kámen, nalomené větve, zatuchlé mršiny - to vše potkával po cestě vzhůru. Nešel však nikterak vysoko, držel se tak nějak v pomezí normálu. Nebylo potřeba jít až na samý vrchol. Však ani nevěděl, co by tam sám dělal. Dívat se na šmouhy nebylo některak užitečné. Kupodivu však cestou nepotkal nikoho známého. A ani necítil žádné pachy. Možná i to mu dělalo starosti. Cítil se docela sám. Ale měl úkol a hodlal ho splnit.
Je nutno dodat, že šel teda proti větru. Možná i proto se mu nepoštěstilo někoho po cestě nalézt. Bez dalšího otálení však šlapal dál. Hodlal to zamířit přes průsmyk. A taky, že tam tudy šel. Až do dalších hor.
>> Jižní hory (přes Dračí průsmyk)
x AKCE x
x Odhal následky potop

Aspoň pro jednou se mu nic nezdálo. Žádné můry, a ani sny. Odpočatý se probudil se do nového dne. Otevřel oči a zamrkal do šera. Oheň dávno uhasnul. Pozvedl hlavu vzhůru. Pátral po Vinovi. Pak mu teda padl do očí. Stál přímo u východu. Stalo se snad něco? řekl si v duchu, že by konečně bylo už po deštích? Neslyšel kapky deště. A ani necítil vodu. Něco se muselo tam venku změnit a to mu vnuklo nadějného brouka. Co třeba takdle vstát, Ořešáku? Nakonec vstal. Krátce na to se protáhl. Příjemné zakřupání v kostech značilo, že si fakt pěkně zdřímnul. Zívnul si. Když už uvítal nový den po svém, tak došel za Vinem.
Hned na to Vino naň promluvil. Řekl mu, že už je po deštích a po potopě. Když se tak Ořešák díval za obzor, tak ano, měl pravdu. Voda se jakoby vypařila. Po ní zbyla jen duha a oslňující sluneční paprsky. To je mi divný, však ta voda by tu měla ještě být. Ale jako jo, nestěžuju si. Lepší jít pěcha, než se brodit ve vodě a blátě. pomyslil si.
Bylo to fakt zvláštní, čekal by po potopě ještě nějaké následky. Třeba nějaké větší kaluže vody, které kamsi zmizely do éteru. Pohled na duhu mu však navnadil další myšlenky. Doufám, že všichni jsou v pořádku. Hlavně Josie, nechtěl bych o ni přijít. Ne kvůli něčemu takovému. A už vůbec ne kvůli čemukoli. Snad se s ní brzo setkám. Mlčky se nad tím starostlivě zamračil, ale nadále poslouchal Vinovy slova.
Dále mu Vino oznámil, aby Ořešák šel poobhlídnout území, jen aby smečka věděla, jaké byly další následky povodní. Toť bylo vše, co mu tak nějak shrnul a zadal jako úkol. Ořešák se podíval na něj a přikývl. K tomu všemu dodal jen: ,,dobrá." Odvrátil zrak od Vina a vydal se na cestu z hor.
>> Severní hory (přes Němé údolí)
// Manipulace s Vinem byla povolena.

Ořešák (6b):
- Zamiř do bezpečí (1b)
- Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní (4b)
= celkem za tuto fázi: 5b

,,Můj domov oplýval magií, ale ne takovou." poukázal na to, co stvořil. ,,Vlci nemohli jen tak vyvolat některý z živlů. A pokud už ano, tak se mohlo jednat pouze o mocného čaroděje, který je spjat se svým živlem již od prvních krůčků." vysvětlovat. ,,A to ne každý z nás byl. Náš bůh Ilya si vybíral mezi všemi. Avšak jen někteří byli ti vyvolení." Sám nechápal, proč jej Ilya nevybral. Nebo třeba někoho ze smečky, ať už jeho bratra, nebo jeho sestry. ,,Tito vlci však nebyli součástí naši smečky. Ale o jejich existenci se moc dobře vědělo. Buď obdarovávali... a nebo pustošili naši zem. Obvykle co se nám říkalo, vlčatům, tak to bylo spíše více o tom pustošení a jak špatná ona magie mohla být." Bylo těžké říct, co bylo tímto kritériem, aby si vlk magii získal. Nehrálo se přitom ani na dobro, a ani na zlo. Sklopil uši vzad.
Pak je zase rovnal, jen aby věděl o všem, co by mu Vino řekl. Ořešák se krátce na to nad tím zamyslel. Možná mohl Vinovi nějak poradit. ,,Mně pomohla představa o tom, co by se mi teď v této chvíli nejvíce hodilo. A jednou z těch věcí byl oheň. A tak jsem si ho zkoušel představit. Úplně do detailu, živě, jakoby tady byl mezi námi." přiznal. ,,No, a pak... pak se to stalo. Objevil se." dodal. ,,Ale... nevím, no. Možná to byla jen náhoda." povzdechl si.
Jaksi ho to začalo čím dál víc unavovat, to koukání do ohně. Štípalo ho to snad do očí? Nebo to bylo tím kouřem? To sám nedokázal říct, ale cítil, že se mu chtělo spát. Byl unavený. Tak strašně unavený. Zdříml by si, ale to by pak žádný oheň nebyl. A tak bedlivě ještě držel jedno oko otevřené. Snažil se neusnout.
,,Musíme to přečkat, dovíme se všecko později. Teď už asi ani nemá cenu se v tom nadále utápět a dumat, co a jak jsme mohli udělat jinak." poznamenal potichu... a pak znenadání usnul.
// Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní (4/4)

Byl rád za svůj výtvor. Vlastně byl z něj nadšený. Skoro až unešený. Avšak netrvalo tomu tak dlouho, neboť se vzpíral vůči němu. Nechtělo se mu tu zůstávat. Chtěl uhasnout. Ozvěny větru tomu nikterak nepomáhaly. I když byli v úkrytu, tak se počasí jen tak vyhnout nemohli. A tak smetl ze svého ksichtu ten usměvavý výraz a radši držel hlídku nad ohněm, aby držel svůj tvar a sílu. Ořešákovi se chvílemi zdálo, že se mu z toho podlamovaly nohy. Proto si radši lehl, aby mohl vynaložit svou veškerou energii na plaménku.
,,Slýchával jsem o magii z příběhů, pohádek, pro mě to byl jen mýtus" načal, ,,ale nemyslel jsem si, že bych nějakou někdy opravdu oplýval." Avšak přece jen tu před nimi teď plápolal oheň. Sice bylo těžké ho mít pod kontrolou, ale hodlal ho zde udržet co nejdéle to jen šlo, i kdyby ho to jakkoli znavilo. Stálo to za to.
Až bude po všem, tak si odpočinu. Naberu síly a vydám se zase na cestu. Měl bych najít Josie. zabloudil myšlenkami kamsi do prázdna. Měl totiž jisté obavy.
Nakonec ještě teda Vinovi řekl jedno: ,,je to pro mě... nové." Musil se zamračit.
,,Vy nějakou magií oplýváte?" optal se Vina.
Svou těžkou hlavu položil na své přední tlapy. Na chvíli se odmlčel, než tiše zamumlal. ,,Doufám, že ostatní jsou v pořádku." a povzdechl si.
// Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní (3/4)

,,Mohli by, nic zlého jsme jim neřekli," dodal, aby tím zakončil diskuzi. Aspoň o nich. Nebyl důvod se nad nimi více zamýšlet. Přece jen to byly tváře zatím nic neříkající. Prosté a přesto vlčí, nikterak děsivé, a ani milé. Zlatý střed neutrálu. Sice si chvíli říkal, že nebylo by špatné, kdybych měl další přátele, a ještě ke všemu nováčky, ve smečce. Ale přesto tkvěl na názoru, že pro zatím to nebylo potřeba. Byl rád s Josie. Věděl však, že i ona měla přátele. A bylo jich více než dost! Měl by si taky nějaké najít.
Přikývl Vinovi.. ,,To ano." nezáviděl to těm, co zůstali tam dole. Napospas nespoutanému vodnímu živlu. Doufám, že jsou ostatní v pořádku. Josie, doufám, že ty jsi v pořádku. Snad se jí nic nestalo. v myšlenkách zabloudil po oné vlčici a přál si, aby vše dobře dopadlo. Hlavně pro ni. Zvedl hlavu vzhůru a nadále šel za Vinem. Hned na to narazil na to, co přesně hledali. Jeskyně! oči se mu samou radostí rozzářily. Úsměv mu opět přistál na tvář. Nečekal na Vinův pokyn se vydat dovnitř. Ihned tam vykročil. Ale ne pomalu a klidně - on se tam řítil!
Ihned potom, co vkročil dovnitř, tak se oklepal. Možná něco málo dopadlo zpátky na Vina. Ale to se dalo očekávat. Jeskyně nebyla zase až tak prostorná, pro medvěda dělaná nebyla.
Kecl si na zadek. ,,Co teď?" zamumlal si pod fousy. Rozhlížel se kolem sebe. Na sobě pociťoval příšernou kosu. Drmolily by se mu i zuby, nebýt toho, jak huňatý byl. Ale kožíšek mu přilínal k tělu. Takže to taky nebyla žádná výhra. Přivřel oči k sobě. Ještě by to chtělo se vysušit, řekl si v duchu, oči mu padly na pár klacíků poblíž, hm, třeba bych mohl něco zkusit. A tu tam ho napadl úžasný nápad.
Zavřel oči a vydechl. Začal se soustředit.
Věděl o magii. Z příběhů a pohádek. Snažil se o nemožné. O vyvolání něčeho, co pocházelo z jiného světa. Co bylo u nich doma jen pouhopouhou legendou. Podaří se mu to vyvrátit?
Představoval si plamen ohně. Krásný, žhavý, vřelý - náruče otevírající ohýnek. Viděl žlutou, a pak oranžovou. Před tlapami se mu začal utvářet malinkatý plamének, který s jeho vědomím postupně rostl. Kdyby to šlo, tak by mu stékala kapka potu po spánku. Vlci se však nepotí, takže to možné nebylo. Kousl se do spodního rtu. Zakabonil se. Dávalo mu to docela úsilí a ubíralo to na jeho energii.
Až když ho trochu začalo pálit u tlap, tak oči otevřel a poodstoupil stranou. Byl překvapený, ale tak šťastný, že se mu to povedlo. Obrátil se na Vina a řekl: ,,tadá!" Přesně jak si ono vyvolání plamene představoval, tak ten jim teď tady dělal společnost. Žhnoucí oheň. Sice nepříjemný na dotek, ale vzato velice hřejivý. Sedl si do bezpečné vzdálenosti a pozoroval ho. ,,Nemyslel jsem si, že to ve mně bude. Ale voilá, přece jen se povedl - oheň!" řekl triumfálně a hrdě vypnul hruď.
// Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní (2/4)

Vlci to nějak dobře. Až moc dobře. Ale hlavně, že šli. Aspoň se nemuselo schylovat k něčemu horšímu. Měřit si síly by nebylo moudré. Takže bylo fajn, že šli aspoň o dům dál. Ať už to bylo kamkoli. Jejich radu vzít nemuseli. A nebo taky mohli, a tak by šli o ostrov dále. Avšak nedalo se jim plně věřit. Do hlavy jim neviděl. A asi by by ani nechtěl. Bylo by to tak lepší. Pro klid Vina i Ořešáka.
Vino se zmínil o stejné obavě, kterou měl i Ořešák. Nepřekvapovalo ho to. Souhlasně přikývl k jeho názoru. Slyšel ho i přes všechen ten déšť. Přece jen naslouchal. Byla by chyba, kdyby ne. ,,To určitě ano," zadíval se do té dáli, kudy ti dva kráčeli, ,,určitě se ještě někdy vrátí." Aspoň ze zvědavosti. asi by se jim ani nedivil. Zároveň by si dával bacha. Pokud tu někdo vězel, musela to být smečka. A do té právě Ořešák patřil. Cítil se hrdě, že ho krátce předtím Vino pochválil. Zahřálo ho to u srdce. Pyšně vypnul hruď a zafuněl. Úsměv se mu cukl na tváři. Ale po chvíli zmizel. Zase tak moc se radovat nedokázal.
Šel blíže k okraji hory. Pod nimi voda. Na obloze mračna. Nevypadalo to tak, že by se měli vydat někam dále. A v tu ho to napadlo, co teď? Upřímně netušil, co by se dělo dál. Začalo se trochu i obávat, že se odtud nedostanou jen tak. Aspoň ne pěšky. Plavat by mohli, ale asi by se nikterak daleko nedostali. Proudy vypadaly zrádně. Zajíkl se při pohledu dolů. Uhnul pohledem a udělal krok zpátky. ,,Je to vůbec možné?" zamumlal si spíše sám pro sebe. ,,Nebude už všecko vytopené?" tázal se Vina. Hned na to Ořešák poslušně následoval Vina. Nehodlal tam moknout a mrznout. Nebyl zas tak hloupej.
// Zamiř do bezpečí
// Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní (1/4)