Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Překročili pomyslnou hranici jakési smečky, očividně Daánské kam měli zpočátku namířeno. Aspoň v to doufal, nechtěl se znovu kamsi zatoulat a bloudit. I kdyby ono dobrodružství bylo jakkoli zajímavé, tak byl i docela znavený onou strašně zdlouhavou cestou. Šlofíček by se hodil. Ale o to víc by byl rád za střechu nad hlavou. Zvlášť tak při tomto počasí. Očka mu bloudila po oné krajině. Všude kam se podíval, tak byl smrk - a ne jen on, ale také se tu sem tam našla nějaká ta borovice. Oceňoval aspoň nějaké to přístřeší korun stromů. Oddechl si.
Co nevidět se Josie řítila ke komusi. Maminka - tatínek? zase se měl čemu divit. Sice už se o nich nejspíše zmiňovala, aspoň o mamince určitě, avšak neměl ani nejmenší ponětí, kdo tito vlci byli. Střihl ouškem. Zvolnil svůj krok, držel se za Josie. Ocas držel svěšený podél nohou. Ve tváři bylo vidno jisté nervozity, zároveň však dumání. Přemýšlel, koho všechno by ještě potkal, neboť co nevidět zaslechl jméno Lycan? Permanentní mračení se snad ještě více prohloubilo. O tomto jménu mu neříkala. Že by to byla její chotě? tázal se sám sebe, a pak se zkoumavým pohledem zadíval po Joseline.
Když přišlo na představování, tak své zakabonění polevil. Napřímil se a hlavu vztyčil vzhůru. Kráčel v šlépějích své drahé přítelkyně. Trpělivě naslouchal, zároveň také vyčkával na to, co bude. Každým krokem byli k vlčici blíž. A pak přišlo na představování. Počkej, alfu - maminku?! zarazil se. Vrhl očko po Jo. Tak to dost vysvětluje. párkrát zamrkal. Ale nemohla jsi mi to říct dřív? prohnalo se mu myšlenkami. Zavrtěl hlavou a otočil tvář vůči Lissandře. Sebral se a vydal se přímo naproti ní.
,,Ořešák," vyřkl, ,,potěšení je na mé straně, alfo." Hlavu sklonil, vzdal ji poklonu. Snažil se o co nejlepší první dojem, jaký jen mohl. Však tay mu šlo o přijetí do smečky. Jeden špatný krok nebo náznak a už by ho hnali za hranice. A to vůbec nechtěl, a ani neměl v plánu. ,,Doslechl jsem se od Josie, ehrm, Joseline, že je součástí Daénské smečky a právě ona mě sem přivedla," kývl na Jo, ,,měl bych zájem se stát členem vaší smečky." Povšiml si i mladé vlčice (Meduňky) vedle Lissandry. Cizí vlčici však věnoval jen letmý - dá se říct, že až nic neříkající - sympatický pohled.
Podíval se zpátky na Lissandru, navázal na ní přímý oční kontakt. Nadechl se, aby se dostal ke slovu, neboť tušil, že očekávala od něj něco víc. ,,Já sám za sebe vám mohu na oplátku nabídnout své decentní lovecké schopnosti při uštvání kořisti," mluvil dál, ,,popřípadě jsem i obstojný průzkumník. Dokážu bádat těžkým terénem až do vyčerpání. Mimo jiné jsem mrštný, ostražitý a odhodlaný pro smečku položit i svůj vlastní život." zakončil. Na sucho polkl, ale nedal na sobě znát svou solidní nervozitu.

<< Irisin ráj přes Severní hory Déšť, právě ten Ořešák neuvítal moc přívětivě. Celou cestu, co běželi, tak měl sto chutí se ještě podívat vzhůru a štěkat na ono hrůzné počasí. Ale šetřil svých sil, dech mu sloužil proto, aby měl co ujít. Neměl energii na to, aby si vylíval srdce zrovna kvůli tomuto. A tak se dokázal jen a pouze mračit. Inu, to však ještě nečekal to, co ještě teprve přišlo. To už nebyl jen déšť, ale i: ,,krupobití?!" Což byla také adekvátní odpověď na otázku od Josie. Do tváře se mu vlil šok, nečekal to. Příroda dokázala být opravdu krutá. Svatý Ilyo, co jsem komu udělal?! dotazoval se v duchu otázek, na které by mu ani Ilya nedokázal odpovědět.
,,Co?!" neslyšel ji, ale přidal do kroku. Doběhl ji. Běželi bok po boku. ,,Taky že nemá!" vyštěkl, ale musil se tomu zasmát.
,,Příroda je nevyzpytatelná!" uráčil se říct a hned na to se ozval blesk - KŘÁCH!
Měli by si pospíšit.
>> Les alf přes Ostříží zrak

Čekal. Nevrle se kousal do rtu. Nozdry měl rozšířené a právě k nim vlála ona vůně. Každým záhybem vánku se mu donesla ten slaný, ale přitom štiplavý zápach. Divné, řekl si v duchu, nikdy jsem nic takového necítil. Uvědomoval si. Aspoň v tu danou chvíli našel něco, na co se mohl soustředit. Ale netrvalo to příliš dlouho. Zase se mu vnukl ten pocit. Nechuť k té vodě, a k tomu, že byl smočený. Kéžby bylo tomu už konec. Připravoval se na nejhorší. Na to, jak bude mít v tom záda, hrudník a hlavu. Jenže nic z toho nepřicházelo. Nic nebylo. Nejistě otočil hlavu po směru, odkud slyšel naposled Josie.
Vyděsilo ho, jak začala pištět. Čekal pohromu - úplnou katastrofu. Okamžitě otevřel kukadla. Josie do něj drkla, div se Ořešák nesvalil. Naštěstí se pro tentokrát udržel na nohou. ,,Co se to," nedokončil slov, neboť udeřil blesk. Už tak úplně nevnímal, jak tam stáli ti dva v tom moři. Horší byla bouře, co teprve měla dojít. Sklopil uši vzad, zvedl zraky vzhůru. Jeho pohled se střetl s mračny.
Panenky se mu zúžily. Zavrčel, a hned na to po černých oblacích zaštěkal, jakoby se snad chtěl s tou kalamitou bít. Inu, šanci by určitě neměl - nikdo by nepřemohl matku přírodu. Joseline to pochopila a už pelášila kamsi do pryč. Ořešákovi to chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Ale když už byl při smyslech, tak vystřelil hned za ní. Utíkali co jim jejich vlčí nohy stačily.
A že jim teda stačily!
>> Němé údolí přes Severní hory

,,Cože," vyhrkl ze sebe, ,,já?" Nezdálo se mu, že by byl špinavý. Vůbec. Však mám jen srst rozčepýřenou,, nějaké to smítko se sem tam na mé bujné hřívě objeví. A co jako? Vždyť se to sluší, aby správný vlk takto vypadal, jeho myšlenkový pochod mu dával více smysl, než její rozhořčená slovní spojení, špinavý, to vůbec ke mně nesedí. Ale co by, ono tomu opravdu tak bylo. Měl kožich zacuchaný, zápachem připomínal tlející listí. A co nejhoršího na té celé vizáži mohlo být, tak to by byly nejspíše jeho tlapy. Ty měl měl obzvlášť špinavé. Možná by mu koupel prospěla. Avšak Ořešák žil v domněnce, že to není tak špatné. Inu, myslet si to mohl, ale asi by s ním ne každý souhlasil. Třeba taková Joseline.
,,Není to zase tak hrozné." mínil, odfrkl si. Asi se ho to přece jen mírně dotklo. ,,Fajn, když je to požadavek ke přijetí, tak to nějak překousnu." musil se aspoň nervózně pousmát. Na tento den se netěšil. Na den, kdy se opět setká s nepředvídatelnou vodou tváří v tvář. Nebylo to tak, že by měl strach přímo z voda jako takové. On se jenom bál neznáma. Měl strach z té nekonečné vody. Co když mě odnese? chlupy se mu zježily na zádech. Ještě v myšlenkách ostýchavě přehodnocoval svou situaci.
Zavrtěl hlavou a povzdechl. Jdu do toho. řekl si v duchu a rázným krokem se vydal naproti Josie. Vypadal zprvu odhodlaně. Jako kdyby gladiátor přicházel do arény vůči divoké šelmě jen se štítem a mečem. Pak začal Ořešák přivírat oči. Nohy se mu začaly třást. Uhýbal pohledem před mořem, jako kdyby si myslil, že by mu opravdu ublížilo. Byl celý naježený, takový ježeček se z něj stal. Pevně zavřel oční víčka. Už byl skoro tam. Na tváři se mu rozlila nelibost, úplný odpor. Nakonec udělal poslední krok a...
Byl tam. Ocitl se přímo vedle ní. Všechny tlapy měl smočené. Oči však neotevíral. Nevěděl co měl dělat. Co si měl teďka počít? Dech zadržoval. Zpočátku mu to bylo opravdu nepříjemné. Musel se uvolnit - vykoupat se! Ale jak k tomu měl dojít? Vyválet se v tom opravdu nechtěl. ,,Jo... můžeš." vybublalo z něj. Strach v jeho hlase byl očividný.

Slouží - za jakých podmínek? zamýšlel se nad jejími slovy, měl to celé obrácené naruby, neboť Josie věděla asi tolik co on. Moc mu to neulehčila, ale přec jen se sám do toho rádoby zamotával ještě více, než by si ona sama přála. Zavrtěl nad tím hlavou.,,Co když okolní světy nejsou zase tak špatné, jak si vy myslíte," skočil ji do řeči, ,,přece je ani neznáte. Josie, ty je neznáš." odfrkl si. Nechápal její způsob přemýšlení. Ne vše neznámé muselo nutně znamenat špatné. Aspoň do té chvíle, dokud by to druhému neublížilo. To už byla pak jiná. Ale chtěl jí vyvrátit z těchto myšlenek k omylu. Neměla zdaleka pravdu, jak si tak hájila. Rád by to dokázal. Ale jak bych jí to mohl dokázat? zarazilo ho to. Byl v koncích. Ocas se mu stáhl mezi nohy, čelo měl svraštěné a obočí se mu insktivině zpevnilo do zamračeného výrazu. Pak ho nakopla myšlenka.
,,Přece," začal, ,,nemůžu být jediný, kdo pochází z jiných končin než z těch Mois grisských, určitě existují i vlci z jiných světů. A ti všichni sem určitě nepřišli vyvolávat jenom konflikt. Nejsou cíleně zkázou tohoto světa. Nemůžeš házet všechny do jednoho pytle." a tím to zakončil. Bylo to docela vzpurné téma. Nechtěl v něm nadále pokračovat. Ale odtušil si, že i Joseline by ráda řekla své. A taky, že řekla. Tím ho i umlčela. Z jeho hrdla se vybublal zvuk podobný nesouhlasu. Neměl však sílu na to se o tomto nadále hádat. Aspoň prozatím ne. Čekalo ho něco daleko horšího.
Koukal na tu vodu. Slaný vánek z moře ho štípal do nozder. Začínalo se mu to hnusit. Ohrnul nad tím nos, načež poukázal své zoubky. Šlo na něm vidět, že by si toho určitě nechtěl lejznout. Ani trošičku. ,,Já to nepotřebuju," mínil, ,,však je pěkný takový, jaký je." Musel trochu zalhat, jen aby sám sebe uchránil. Jeho srst nebyla zrovna v ideálním stavu na reprezentaci. Ale vážil si jí. Ač byla špinavá, tak byla suchá. Sledoval, jak si to rázovala za ním. Už-už jí chtěl uhnout, ale to už ho chňapla za ocásek a táhla ho tím směrem, kterého se obával. Zavrčel. Už šlo do tuhýho. Aby však ublížil? To sotva. To by ho ani ve snu nenapadlo. Své svaly povolil. Nechtěl, aby se po ní ohnal, kdyby ho to třeba zabolelo. A tak se rozhodl rezignovat.
,,Fajn, ale smočím tam jen ocas a tlapy. Nic víc." zabručel poraženě a nechal se jí odvést k vodě.

Ahoj všem čtenářům tohoto příspěvku na konkurz,
Je to můj první pokus u podzimního konkurzu - určitě to nebude jediný pokus. Sice jsem na Mois Gris přišla nedávno a jsem tu poměrně stále nová, ale hra mě neskutečným způsobem nadchla a ráda bych se zde zdržela na delší dobu. Teda, dokud mi to život dovolí /jk. Nedělá mi problém být do budoucna aktivní. Sbírání postů je však jiná. Píši dlouhé posty, a tak jich nebudu mít na hned 70 ze dne na den. Avšak pomalu, ale jistě je získám. Stačí tomu teda dát čas. A tedy jak bych to ukončila? Nu, ráda bych se ujala mladšího 2. charakteru.
No a to je prozatím vše!
Děkuji adminům za zvážení mého příspěvku na podzimní konkurz.

Zamítnuto

Mlčky jen přikývl na její slova. Neměl moc na výběr. Nebo měl, ale neviděl to jako volbu. Aspoň aktuálně ne. Zvládl by ujít ještě kus cesty.
Pocítil na šíji, jak se mu zvedly chlupy. Srdéčko se mu rozbušilo. Na tváři se mu rozlil úsměv plný štěstí, ale taky naprosté zděšené. Nevěděl si, co si počnout s takovýmto pocitem. A to celé jen z jejího doteku. Ucítil, jak její srst byla jemná - skoro až hedvábná na dotek. Pro něj to bylo cizí těleso. Přece jen jeho kožich byl celý hrubý. Občas si připadal jako zvětšená podoba ježka O chviličku později se jeho pozornost stočila okolo něčeho líbezného. Jak ona mu byla nablízku, tak pod nosem ho pošimrala jakási vůně. Byla mu strašně známá.
Domov, opravdu tak voněl? Ne, bylo to něco jiného. Pro něj cizího. Ale přesto moc dobře věděl, co to bylo. Jak by taky ne, však kdo by nepoznal jehličí? Lesy musely být všude možně - není možné, aby tu žádné jiné nebyly, krom toho s ovocem. Když se o tom ovoci zmiňuji, tak i takovýto pach se tam prolínal mezi touto vůní, konkuroval si s již zmíněným jehličím. Jemu to přišlo tak... krásné. Jak se od sebe oddálili, tak taky se nadechl. A pak vydechl.
Zdržoval se od vody dále. Nechal, aby Josie šla napřed. Ořešák se však k tomu moc neměl. Napřímil ocas a uši stočil vzad. Oční víčka držel pevně přivřená k sobě. Vůbec těm vodám nevěřil. Však se úplně po něm sápaly. Každá vlna byla čím dál tím blíž. I když teda stál pár metrů od ní. Možná se vnitru toho bál, že by ho to spolklo. Sic šumění hezké na poslech, ale prostě viděl to co viděl a svůj názor o tom změnit nechtěl. Hrůzy mu bylo vidno z očí, když zmínila, že ta voda nemá konce. ,,Tak to je strašné," zamumlal si sám pro sebe, ,,ne, to je úplně příšerné." Oklepal se z toho. O to horší myšlenka byla, když přišla zmínka o jiných světech. Nebylo divu, že se odtud nikdo nikdy nedostal. A ani se nikdy nikdo nikam nepodíval. Ba že, však jak by taky někdo mohl? Kolem nich nebylo nic jiného, než ta voda. ,,Hm," zabručel nekompromisně, ,,a před čím, že vás to ochraňuje? Však je to jen voda - ta nikoho neochrání. Ta může leda tak někoho utopit... zabít. Obzvlášť taková, která nemá konce!" musel to ze sebe nechat vychrlit, šlo to z něj úplně samo. ,,Co když v té vodě něco je - něco horšího než vlci a jiné světy? To ty, a ani já nemůžeme vědět. Měli bychom být opatrní." Ale byl upřímný, nezakrýval svou neoblibu vůči tomuto elementu. Odfrkl si.
Kecl si na zadek. Mračil se. Hlavu natočil na stranu a čučel kamsi do blba. Něco mu chtěla sdělit. Nastražil uši a bedlivě poslouchal. Dralo se to z ní strašně pomalu. Ani nechápal, co mu chtěla naznačit. Štvalo ho to. V ten moment mu trochu přetekla trpělivost, tak se na ní ohlédl a hnusně vyštěkl: ,,no tak už to řekni!"

Děkuji mockrát za akci, moc jsem si jí užila a těším se na příští~! ♡
A teď na přerozdělování bodů do odměn:
Ořešák: 4 mince (20 B), 1 tlapku (15 B), 1 rubín (3 B)

Dohromady: 4 mince, 1 tlapka do ohně, 1 rubín.

Zapsáno

Hlásím se s Ořešákem jako kreslíř
A můj nekreslíř bude Astrid

>> Jižní hory

Den se opět krátil a už nastávala noc. Už to měl být druhý večer strávený na Mois Grisu, ale zároveň si Ořešák říkal, jaký udělal pořádný kus cesty. Byl si však vědom, že by měl aj někdy spát, neboť se mu oční víčka klížila. Únava ho chtěla sebrat za pačesy, ale on se nedal. Dokud byli spolu na cestě, tak si musel poradit. Párkrát zamrkal, aby ten pocit zahnal. Zpočátku si myslel, že se mu to povedlo. Než teda hlasitě zívl. Nenudil se, to vůbec, ale asi si chtěl už dát voraz. A nebo taky ne, nechtěl - to vůbec! Zavrtěl hlavou a otráveně zafuněl z nozder, a pak se zakoukal pod sebe, neboť stoupal do něčeho měkkého. Půdu vystřídal písek. Koukal na to jako puk. Nikdy neviděl místo jako takové. Odlepil oči od země a hodlal se podívat na svou společnici, než si pak vzpomněl jak trapné to ještě před chvílí bylo, a tak raději koukal kamsi do dáli.
,,Mhm, dobře, Jo." zabručel spokojeně a zamával ocáskem v nadšení.
Nastalo mezi nimi ticho. Aspoň na tu chvíli. Nadechl se, cítil v ovzduší změnu - chlad. Možná i mezi nimi konverzace zamrzla. Docela se toho obával, ale zároveň si s tím nikterak nelámal moc hlavu. Trpělivě čekal, než něco přijde, a kdyby ne - nebyl by naštvaný. Pozorně se díval po okolí. Kupodivu se ti vlci vůbec o ně nezajímali, za což byl určitě rád. Nechtěl se připlést do žádné šarvátky. To by pak musel ukázat i nějaké svaly a Josie ochránit. Pravdu říct, moc té síly ale nepobral, a tudíž by nejspíše oba byli na útěku tak či onak. Nad tím se musil pousmát.
Nakonec byl z těchto myšlenek vytrhnut slovy Joseline. Pozorně naslouchal a ušima špicoval k ní. Pozvedl pomyslné obočí. Koukl ihned na svou společnici. ,,Nedumali by nad tebou?" vejral na ní vyjeveně. ,,Blázníš! Určitě se zajímají, přemýšlí nad tebou tak jako ty na ně. Jen vás dělí nějaká ta dálka a to je prostě... normální. Někdy se s nimi uvidíš a budou tak strašně rádi, že tě vidí, to se vsaď." pořádně ji ujistil, aby se nad tím netrápila. Vypadala z toho smutně a to ho netěšilo. Nejistě ocásek stáhl k tomu jejímu. A pak jí něžně pohladil. Díval se na ní. V jeho očích šel vidět soucit. Neřekl však zhola nic, neboť jeho činy konaly za něj.
Pak však ocas stáhl k sobě a hlavu otočil kupředu. ,,Jo jasný, proč ne," kývl jí na to, ,,určitě jo." Vůbec se tomuto nebránil. Vyměnil si s ní úsměvy. Srdéčko mu bušilo, když se tak zakoukal do těch jejích. Byly tam vidět hvězdy a rovnou i celá ta obloha. Zářily jako tůně z mechu a kapradí. Stočil ouško na stranu. Bylo to tak zvláštní, že si měly toho tolik co říct, ale zevnitř ho tak nesmírně těšilo. Vlastně ne jen zevnitř, i zvenčí - jeho oháňka s sebou pořád pohupovala ze strany na stranu, občas pomaloučku a jindy zrychlila, když už na sebe chrlily slovo přes slovo.
A kdyby mohl, tak by v tu ránu zrudl. Přála si úplně to samé co on! Musil se tomu zazubit. ,,No právě a ještě ke všemu by to byli tvé malé kopie, co by si hráli mezi sebou, měli své sny a přání a... chápeš, to je tak prostě krásné a úžasné, že se fakt na ně jednoho dne nemohu dočkat." svěřil se jí. ,,Ale jo, je to daleko. Předaleko." zakroutil hlavou. Nesměl se nechat unést.
Při jejích slovech div ještě víc nezrudl. Implikace se mu zamotala v myšlenkách a pohrávala si s ním, chce snad mít děti se mnou? Nozdry se mu rozšířily a překvapeně zamžoural. Po její další větě se však uklidnil, neee, jen jsem to pochopil špatně, chce abych byl jen strýc. ,,Uvidíme, to posoudí alfy, jestli se do Daénu hodím." povzdechl si. Jo, byl z toho docela nesvůj, ale tak co jiného měl dělat?
Srst mu pročechral nenápadný studený vánek. Zacítil cosi slaného. Možná mu to s trochou představivosti připomínalo rybinu. Slyšel poblíž šumění vody a než se nadál, tak už jí aj viděl. Zastříhala ušima překvapeně. ,,Vím, co je písek, ale tohle," zamířil čumákem tam na tu velkou vodu, ,,tohle jsem v životě nikdy neviděl." Nevěděl, jestli se mu to zrovna líbilo. ,,To je teda hodně divné jezero." zkonstatoval. ,,Má někde konce? Žádné břehy na druhé straně nevidím." narovnal se ještě zkoumal horizont, jestli by tam něco náhodou neuviděl. Ale nic, jen další vodu. Srst se mu naježila u zátylku, neboť slyšet to šumění bylo... příjemné? Uklidňující? Nevěděl, jak ten pocit popsat.

Kéž by jen mohl být smířený se vším, co se odehrálo, ale popravdě nebyl. A to ani přinejmenším. Musel však dělat, že ano. Takže jistěže mu to vadilo. Avšak co jiného měl vlk jako on dělat. Klečet a brečet nebylo již v úvaze, chtěl mít jasnější obzory. S takovýmto postupem, kdyby jen truchlil a mlčel, by to daleko nedotáhl. Chtěl vědět víc, i za předpokladu, že by mu byla cesta ztížena - ať už božstvem, nebo svým vlastním štěstím na shodnou událostí.
Upustil myšlenek a znovu se soustředil jen na ni. Vážně si užíval konverzace jako takové. Dlouho se s nikým takto nebavil a bylo mu to dost příjemné. Jeho přítel totiž neuměl mluvit. Na valnou většinu otázek co by vypadla z úst Ořešáka dostal jen souhlasné, a nebo nesouhlasné, zabručení od Bílého. Nic víc, a přitom ani nic míň.
,,Mě máma říkala Oříšek, ale to bylo ještě když jsem byl malý, jakože opravdický prťole, co ani nemělo pořádný tesáky. No a sestry mě měly za Vořecha." prozradil jí. Nikterak mu nevadilo se s něčím takovým svěřit. ,,Takže ti mohu říkat jakkoli, Jo?" pohrával si tou přezdívkou na jazyku, spíše s hravostí, než aby značil nějakou úmyslnou provokaci. Pak se však tázavě zašklebil. Nepřišlo mu, že by neměla moc kamarádů. Od pohledu se mu zdála společenská, měl za to, že ve smečce by byla určitě oblíbenou díky své komunikativnosti. Ne jeden vlk by se s ní nedokázal nudit.
Střihl ouškama. ,,Tak to nejsi jediná, taky jich moc nemám - jako přátel. A ani moc vlků neznám," musil si přiznat, přec jen tu strávil jen jednu noc, ještě nevěděl o všem všudy a už vůbec ne o všech co ostrovy obývali, ,,vlastně ty jsi má jediná, a také vlastně první, kamarádka v Mois grisu." přitakal si sám pro sebe.
,,Hm, budu hádat," načal, ,,jsou tví přátelé daleko a nesetkáváš se právě z tohoto důvodu tak často?" otázal se. Možná se trefil i do černého, ale třeba taky ne. Neviděl Josie do hlavy, a tak mohl jen spekulovat, proč se tak zadrhávala nad vlastními slovy.
,,Panečku - to jsou mi to ale jména!" musil se usmát. Ocas se mu samou radostí vrtěl. ,,A kdyby měla jedna ta cérka znak na čele, tak by to mohla být třeba Hvězdička." ta představa ho dostávala až u srdéčka, opravdu by si takovou dcerunku přál. ,,Ale Červánek je taky krásný jméno - nebo třeba ten Podzímek. Ach, podzim. Nemohu se na něj dočkat. To křupající listí a závody v blátě, hah, to byly časy!" řekl, z hlasu mu šlo vyčíst veselí a dětská nostalgie.
Potom však zaslechl něco, co ho aj překvapilo. ,,Vážně - to by sis přála?" nazvedl pomyslné obočí.
,,Vlastně... já bych taky rád kopu dětí. Vlastně je to můj největší sen." přiznal jí. Pak si však uvědomil, že to znělo trochu divně. Možná až trapně. A tak radši uhnul pohledem, a zase začal mluvit o tom samém, co před chvílí. ,,A co se týče jmén, ták nó, něco by se našlo. By ses někam mrkla a hned bys měla jméno vymyšlené, Čerstvá rosa na trávě - Bum okamžitý nápad! Vlče by mělo jméno... třeba Róza." zasmál se tomu, pak však zavrtěl hlavou. ,,A takto bys mohla jet až do nekonečna."
,,A víš ty co, nezní to vůbec jako něco špatné - zůstat ve smečce se svou rodinou. Vlastně, byla bys jim pořád nablízku a mohla jim pomáhat. Ale tak nějaké to dobrodružství zažít musíš, abys měla co vyprávět svým dětem. Třeba jako právě teďka." mrkl na ní. ,,Možná.. možná jednou o mně tvá vlčata uslyší." sebevědomě zamával ocáskem, ale hned na to se musel smát této myšlence. Myslel si, že na něj dost rychle zapomene, však oba byli docela dost mladí - měla toho ještě spoustu před sebou. Tušil, že by pro něj místo nezbylo, ani na tu zmínku.
,,Opravdu si to myslíš?" jejich oči se střetly. Znovu ho cosi zacukalo za srdéčko. Musel uhnout pohledem. Ten pocit mu byl cizí a sám nevěděl, jestli mu byl nějak příjemný. Zamračil se a odfrkl si. Cítil jak mu srdce tlouklo. Pučelo tak moc, že jej slyšela až v uších. Oči upíral kamsi do země, než Josie zahlásila mu jakési cizí slovíčko. Pozvedl zraky k oné... pláži.
,,Pláž?" divil se. ,,Co to je?" tázal se a nakláněl hlavu na stranu zvídavě, pokračujíc v cestě.

>> Irsin ráj

,,Asi ne.” odvětil stroze. ,,Možná tomu tak je, že mi dal tu druhou šanci, ale těžko říct. To už by snad udělal i dřív, ještě předtím, než jsem se zde objevil.” možná se už o tom dále nechtěl bavit, a tak jí podával o něco kratší odpovědi a jednoduchá pokývnutí, u nějž by se ne jeden řekl, aby už to dál nenatahoval. ,,Život není fér a božstvo s tím vždy nemá co dočinění, někdy je to prostě takové, jaké to je.” řekl a tím také uzavřel ono téma. Už nechtěl vzpomínat. Aspoň prozatím ne. Povzdechl si.
Z té zamračené grimasy se znovuzrodil ten nefalšovaný úsměv. Oháňka mu pomalu začla mávat za zády, vplížila se do ní radost. Přišlo mu vtipné, jak pokaždé si vymyslela něco jiného, na co by mohla navázat. ,,Ty přezdívky teda z tebe chrlí, asi bych ti měl taky nějakou dát,” zvážil tuto možnost nahlas, ale v hlavě měl prázdno, ,,Josie, hm, to je asi pro tebe klasika, tak ti říkají doma, ne?” optal se. ,,Haha nu, má teta se jmenovala Líska, ale asi by šlo to dát i cérce, kdybych teda nějakou měl. Ale od toho je dost daleko.” zkonstatoval ,,ah, no, můj otec… se jmenoval Dub.” jeho hlas se ztišil. Ocásek se mu zastavil. ,,Douběnka by bylo však hezké jméno.” pak už jen naslouchal jejím dalším nápadům. Moc k tomu neměl co říct, neboť jeho mysl zabloudila do vzpomínek. Sice si myslel, že nechtěl vzpomínat, ale přesto mu to jeho hlava vnutila. Vzpomínal na otce...
Pak byl z toho vytržen. Párkrát zamrkal. Podíval se na ní. ,,Eh, to ne. Jsem rád za své původní, tedy aktuální, jméno. Líbí se mi, mám k němu už vztah a jsem prostě na něj zvyklý. Nechtěl bych se jmenovat nějak jinak.” zavrtěl hlavou. ,,Navíc to jméno... Ollie... ke mně prostě nesedí.”zabručel. ,,Zůstaňme raději u toho Óři.” pak se mu zase rozhýbal ocásek. Opět byl radostný. Přišlo mu zvláštní, jak se s emocemi cítil jak na houpačce, ale neměl k tomu nějaké výhrady. Bylo mu lépe, než když se zde prvně probudil.
Nad tím jak se zasmála, tak mu srdíčko poskočilo samou radostí. Pro jeho uši to byl sladký tón, úplně krásný. Rád by ho slýchával častěji. Jenže to by ještě musel být vtipný. A to bylo pro něj docela těžké. Musil být kreativní - ne! Kreativnější! Sám se nad tím tak zamyslel, že zapomněl, na co se jí to vlastně ptal. A tak se stalo, že šli spolu o další území dál. Ani si nevšiml, že vlastně udělali jednu velkou otočku, ale asi ho to nijak netrápilo, myšlenkami byl někde jinde.
,,No a tu přezdívku pro tebe - hm, co tákdle Jos? Nebo snad Eline?” uvažoval. ,,Ale ne, ta Josie zní prostě nejlíp. Ta se k tobě hodí nejvíc.” otočil tvář k té její a chvíli se na ní tak otupěle zakoukal. Líbila se mu... o tom nebyl pochyb. Ale jen jako kamarádsky - nic jiného v tom hledat nechtěl. Aspoň to si zatím myslel.

>> Jižní hory

<< Křišťálové jezero

Už byli daleko - předaleko. Napětí v něm postupně vyprchalo. Svůj krok zvolnil, začínal být pomalejší, než se chvílemi i úplně zastavil. Pak se však dal zase do kroku. Ořešák byl přímo za Josie. Oba mlčeli. Ať už to bylo tím, co se to stalo za trapas, a nebo tím co ještě před chvílí bylo možnou noční můrou obou dvou vlků - to vše už bylo přinejmenším opravdu jenom ve hvězdách.
Jak tak kráčeli, tak si byl vědom, kde byli. No ano, to je ten les. Věděl moc dobře, kde se právě ocitl.. ,,Tady," načal, ,,právě tady jsem se probudil." dokončil. Zrychlil krok, jen aby byl zase vedle ní. ,,Nevím proč zrovna zde," pak ho to trklo ,,třeba Ilya se se mnou chtěl tímto způsobem nadobro a opravdu už naposledy rozloučit, ale pokud by tomu tak bylo, tak bych už byl dávno mrtvý. Nedává mi to smysl. Nic z tohoto mi nedává smysl." zavrtěl hlavou, uvažujíc nahlas. ,,V mé smečce je totiž zvykem, aby vlci v těchto prazvláštně, hodně podobných, lesích jako tomuto, pohřbívali své zesnulé. Nechají tam bezvládné tělo, no a o zbytek se postará Ilya. Pakliže nenaleznou tělo, tak..." odmlkl se. Po tom, co mě nenašli, tak už mě určitě vyškrtli. Prohlásili mě za mrtvého. Snažili se mě vůbec najít? smutek mu zlil tvář. Nesl jej však jen na očích. Zaleskl se v nich odraz slz. Avšak neplakal. Držel to v sobě, jak jen nejlépe mohl. Smutek zahnal do pozadí a nedával mu prostor k projevu.
Musel se oklepat z toho. A taky tak učinil. Doslova.
,,Nejmenuji se po oříšcích. Jsem Ořešák a ne nějaký Ořech." odfrkl si. ,,Ořech by byl třeba můj syn." musil se pousmát. Takováto myšlenka pro něj naprosto nádherná. Mít syny a dcery, to by on moc rád. Ale musel se uvést zpátky do reality. K takovému snu měl opravdu daleko. ,,Byla to tradice, a zároveň pravidlo, mé smečky." odvětil. ,,Jméno vlk dostal podle různých okolností. Ať už to bylo skrze jeho vzhled, a nebo jeho charakter. Mohl jej získat i tulák, ale musel by se vzdát svého původního jména. Tímto způsobem vlastně uctíváme dál památku Ilya a jeho potomstva." vysvětlil co nejstručněji to jen šlo.
,,Heh, ale to je taky dost milé. Mít jméno podle květiny." zamával trochu ocáskem. ,,Zároveň si tak určitě pomohla matka, a nebo otec těch vlčat, se zapamatováním si dost důležitých bylinek. Ať už léčivých nebo jedovatých, haha." uchechtl se tomu. ,,Řvát na plné pecky: Konvalinko - nejez ty konvalinky! Může být fakt vtipné. Rád bych to viděl naživo." zavtipkoval.
,,Určitě do toho jdi." přitakal. ,,Mít šikovného léčitele ve smečce se opravdu vyplatí, obzvlášť pokud jím jsi zrovna ty. A navíc, nemusíš chodit do bojů a být hned v první linii... i to má své určité výhody." řekl.
,,Ale... co myslíš tím ačkoliv?" naklonil hlavu na stranu.

<< Luka

Větřík si pohrával jejich kožichy při jejich stálém kroku. Cítil však, že to už nebyl ten letní vánek. Určitá změna byla cítit v ovzduší. Bylo chladné, až by řekl, že křehké na dotek. Nebylo to to samé jako včerejšek, který byl dusný a strašně hustý, až by v tom jeden utonul. Užíval si onu změnu v doušcích. Každým pomalým nádechem a výdechem. V tlapách mu tepala energie. Bděl v něm pocit jakési euforie. Ne úplně kvůli počasí. No, nelze říct, kvůli čemu. Nikdo mu do hlavy neviděl. Na tváři však nesl jakýsi líný úsměv. Možná právě teď změkčil. Jak v těle, tak i v mozku. Neměl důvod se dál tápat v otázkách, proč, nač, jak a zač. Užíval si této prazvláštní kratochvíle. Což bylo absurdní - naprosto nevídané od Ořešáka! Jeho ocásek se houpal velmi pomalu. Tak z jedné strany a tu druhou. Byl asi šťastný.
,,Hm," odvětil, neznělo to jako souhlas, ale ani nesouhlas, pouze se zamyslel ,,nemohl. Tisíc let starý strom jen tak nevypěstuješ za den a určitě nebude mít schopnosti takové, jaké měl už od pradávna. Stvořit nás, vlky, a zvěř okolo na okolo, aby brala a přitom dávala." bylo to zdlouhavé. Ale přesto nadále pokračoval ve svém vysvětlování: ,,A když už je tu řeč o pohlaví nu... tak by třeba mohl mít dceru - to ty nikdy nevíš! U stromů je těžké určit, co jsou zač. Není to tak jednoduché, jako u vlků." zachichotal se, no jo, typický odrostlý puberťák. ,,Mimo jiné... je to sice hezká myšlenka, ale nemám úplně představu o tom, že by se zvládla zrealizovat. Žádné takové proroctví nebylo předurčeno ve hvězdách." Vysvětlil, a teď už je v tom jasno... teda doufám. řekl si v duchu.
,,Určitě rád, ale třeba až příště," zívl, ne z únavy, ale z toho jak málo kyslík vlastně měl, asi ho to vyčerpalo, ,,je toho spoustu, co bych mohl ještě vyprávět o mé domovině."
Když se však jejich ocasy trochu dotkly, tak mu zády projel mráz. Bylo to jakoby ho polechtal motýl, avšak tento dotek byl o něco něžnější - jestli vůbec něco takového dokázalo existovat, tak teď byl o tom dozajista přesvědčen! Nečekal to a rychle se odtáhl o kousek dál. Udělal mezi nimi jakousi trapnou mezeru. Sice se Joseline ještě před chvílí přátelsky dotkl, ale asi nečekal, že by ona udělala to samé. Navíc mu teď projela před očima hrouda myšlenkových nesmyslů. Jeden z nich byl: chtěla mi tím snad něco naznačit? zamrkal. Zadíval se dozadu. Jejich ocasy teď byly v bezpečné vzdálenosti od sebe. Mohl si oddechnout. Pak se podíval na ni. Srdéčko se mu rozbušilo. Polkl na sucho. ,,Promiň, haha, jen mě to trochu překvapilo," zažblekotal nervózně, a pak pohledem uhnul. Zakoukal se někam do blba, uši přetáčejíc k zátylku.
A pak bylo ticho, než se Joseline odhodlala nadále s Ořešákem mluvit.
Ze samého studu mu bylo špatně. Nejradši by se asi v tu chvíli někam zahrabal. Ach, co se stalo s tím bezmyšlenkovitým pochodem kupředu.
Došli spolu až k jezeru. Zastavili se. Nic neříkal. Jen... něco se mu nezdálo na tomto místě. Ořešák zaregistroval další změnu. Do nozder ho udeřilo cosi jiného. Zvedl uši vzhůru, zahodil emoce za hlavu. Soustředil se. Vlci. to se dalo poznat podle pachu. Neodkázal však určit, jestli se jedná o smečku. Neměli žádný společný pach. Což bylo dost divné, když jich tu bylo tolik. V dáli zahlédl siluety čehosi. Hýbalo se to, to určitě ano. Znovu se škaredě zamračil. A nakonec ho udeřil pach krve?
Chlupy se mu po těle naježily. Ocas vztyčil podél svého těla, vypnul hrudník. Neměl chuť zjišťovat, o co tu šlo. Věděl však jediné - neměli tu co pohledávat. Ať už se zde dělo, co dělo, tak by měli vypadnout. A to ihned.
Otočil se na Joseline. Ta už byla dokonce i na odchodu. Uvědomila si to o dost dřív, než on. To znamenalo, že jeho obavy měly opravdu správný důvod. Ořešák šel hned za ní. ,,Rozumím, jdeme dál." špitl a šel přímo za ní. Nepotřeboval vysvětlení. Vždyť jim stálo přímo před očima.
Ohlížel se na okolo, jestli je někdo nespatřil... nebo nepronásledoval. Dělal to po celou dobu jejich cesty, dokud jezero nebylo daleko za nimi.
>> Ovocný lesík

Začalo opět ráno a on zase nespal. Však proč by měl? Určitě spal dost, ještě než se tu objevil. Třeba to mohl být víc jak den. S tím si sám nebyl jist. Jak by taky měl? Prostě se tu vzbudil a dál nic moc netušil. Inu, uběhl teprv den. Na obloze se rozprostřely sluneční paprsky. Své ruce propínaly po orosené trávě a hladily vlčí kožíšky na tváři. Zhluboka se nadechl. Vůně, co se mu proplétaly čenichem byly nevídané. Ale přesto voněly tak, jako kdyby byl doma. Přišlo mu to zvláštní. Stále si zvykal. Ale aspoň si mohl být jistý, že žádný ledajaký sen to nebyl. To by mu jeho mozek nedovolil. Aspoň ne do takových měřítek představivosti.
,,Možná i to by šlo,” přitakal, načež jeho oči utekly k její tváři, ,,ale na třetí pokus by to určitě vyšlo.” Musil se tomu zasmát. Byl to pokus o takový hloupoučký vtípeček, ale přišlo mu, že by byl i docela trefný. Přece jen se nikdy nikam nehlásil k žádné smečce. Mělo to být jeho poprvé, co by dostal druhou šanci mít strop jeskyně nad hlavou. A byl by za to rád, to ne že ne.
,,Se uvidí,” jemně jí požduchl, ,,jak moc pořádné slovo máš.” Pousmál se, opravdu neměl ani tucha, s kým se to bavil. A to Josie na sobě nesla přímo několik pachů. Nevěděl však, že právě ona byla dcerou vůdců.
Nad tím svým komentářem nikterak nepřemýšlel. Jen si byl jist, že by si stál za svým. Žádné úpravy, serepetičky, a ani voňavky by na sobě nesnesl. Neměl to rád a chtěl zůstat takovým, jakým doposud byl. Neupraveným, ale přesto přírodně voňavým! Když už by ho přijali, tak přece musejí počítat i s tím, že to bude se vším všudy!
Oči teď upíral na ty její. Oranžové plameny jeho očí jen mlčky plály a olizovaly temně černé zorničky. Ty hledaly v brčálově zelených očkách nějakou smysluplnou odpověď, kterou by jí mohl podat. Pak jak jí našel, tak mohl mluvit dále. ,,Má víra k němu nikdy nezemřela,” řekl, zvážněl na hlase, ,,víru nelze jen tak ztratit, neboť žije uvnitř mě.” Pak zavrtěl hlavou a oddálil se. Určitě musel vypadat děsivě, když jí byl tak tváří v tvář. Špička jeho ocásku se nevrle hnula ze strany na stranu. ,,Abych se opravil - řekl jsem, že Ilya byl, neboť si nemyslím, že bude fyzicky součástí Mois Grisu. Přece jen je to tisíc let starý strom, nemohl by se tu jen tak z ničeho nic objevit. Není to jen tak nějaký stěhovavý pták.” vydechl. Doufal, že by to teď chápala. Ale třeba taky ne. Dál už to asi nechtěl rozebírat.
,,Hm.” čelo se mu svraštilo při těch slovech. ,,Je potřeba nějaké mít. Aspoň po boku boje. Ale snad jste od něčeho takového prozatím dostatečně daleko.” odfrkl si, znělo to, jakoby měl i jakousi starost. Možná přece jen nechtěl, aby se Joseline něco stalo. Ale proč mi na tom tak záleží? špitl si v duchu. Jak se dodrbal, tak vstal. Dal se do kroku a byl ji hned v patách.
,,Haha, šťastlivec. Ale to by nemuselo být zase až tak špatné, přece jen utvrzení dobrých vztahů by mohlo mít pozitivní vliv na vaše smečkovské spojene-” zastavil se, poznal že se jí to nelíbilo. Aspoň TO zvládl vyčíst z jejího hlasu. Nechápal moc proč, ale i tak změnil průběh svých myšlenek. ,,A nebo ne - NE. JE to špatné. VELICE špatné. To si nemůžou dovolit! Takto zacházet s vlčí svobodou, tsk.” znovu se razantně opravil. Pak už Ořešák šel mlčky bok po boku Joseline.

>>> Křišťálové jezero