Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Křišťálové jezero

Už byli daleko - předaleko. Napětí v něm postupně vyprchalo. Svůj krok zvolnil, začínal být pomalejší, než se chvílemi i úplně zastavil. Pak se však dal zase do kroku. Ořešák byl přímo za Josie. Oba mlčeli. Ať už to bylo tím, co se to stalo za trapas, a nebo tím co ještě před chvílí bylo možnou noční můrou obou dvou vlků - to vše už bylo přinejmenším opravdu jenom ve hvězdách.
Jak tak kráčeli, tak si byl vědom, kde byli. No ano, to je ten les. Věděl moc dobře, kde se právě ocitl.. ,,Tady," načal, ,,právě tady jsem se probudil." dokončil. Zrychlil krok, jen aby byl zase vedle ní. ,,Nevím proč zrovna zde," pak ho to trklo ,,třeba Ilya se se mnou chtěl tímto způsobem nadobro a opravdu už naposledy rozloučit, ale pokud by tomu tak bylo, tak bych už byl dávno mrtvý. Nedává mi to smysl. Nic z tohoto mi nedává smysl." zavrtěl hlavou, uvažujíc nahlas. ,,V mé smečce je totiž zvykem, aby vlci v těchto prazvláštně, hodně podobných, lesích jako tomuto, pohřbívali své zesnulé. Nechají tam bezvládné tělo, no a o zbytek se postará Ilya. Pakliže nenaleznou tělo, tak..." odmlkl se. Po tom, co mě nenašli, tak už mě určitě vyškrtli. Prohlásili mě za mrtvého. Snažili se mě vůbec najít? smutek mu zlil tvář. Nesl jej však jen na očích. Zaleskl se v nich odraz slz. Avšak neplakal. Držel to v sobě, jak jen nejlépe mohl. Smutek zahnal do pozadí a nedával mu prostor k projevu.
Musel se oklepat z toho. A taky tak učinil. Doslova.
,,Nejmenuji se po oříšcích. Jsem Ořešák a ne nějaký Ořech." odfrkl si. ,,Ořech by byl třeba můj syn." musil se pousmát. Takováto myšlenka pro něj naprosto nádherná. Mít syny a dcery, to by on moc rád. Ale musel se uvést zpátky do reality. K takovému snu měl opravdu daleko. ,,Byla to tradice, a zároveň pravidlo, mé smečky." odvětil. ,,Jméno vlk dostal podle různých okolností. Ať už to bylo skrze jeho vzhled, a nebo jeho charakter. Mohl jej získat i tulák, ale musel by se vzdát svého původního jména. Tímto způsobem vlastně uctíváme dál památku Ilya a jeho potomstva." vysvětlil co nejstručněji to jen šlo.
,,Heh, ale to je taky dost milé. Mít jméno podle květiny." zamával trochu ocáskem. ,,Zároveň si tak určitě pomohla matka, a nebo otec těch vlčat, se zapamatováním si dost důležitých bylinek. Ať už léčivých nebo jedovatých, haha." uchechtl se tomu. ,,Řvát na plné pecky: Konvalinko - nejez ty konvalinky! Může být fakt vtipné. Rád bych to viděl naživo." zavtipkoval.
,,Určitě do toho jdi." přitakal. ,,Mít šikovného léčitele ve smečce se opravdu vyplatí, obzvlášť pokud jím jsi zrovna ty. A navíc, nemusíš chodit do bojů a být hned v první linii... i to má své určité výhody." řekl.
,,Ale... co myslíš tím ačkoliv?" naklonil hlavu na stranu.

<< Luka

Větřík si pohrával jejich kožichy při jejich stálém kroku. Cítil však, že to už nebyl ten letní vánek. Určitá změna byla cítit v ovzduší. Bylo chladné, až by řekl, že křehké na dotek. Nebylo to to samé jako včerejšek, který byl dusný a strašně hustý, až by v tom jeden utonul. Užíval si onu změnu v doušcích. Každým pomalým nádechem a výdechem. V tlapách mu tepala energie. Bděl v něm pocit jakési euforie. Ne úplně kvůli počasí. No, nelze říct, kvůli čemu. Nikdo mu do hlavy neviděl. Na tváři však nesl jakýsi líný úsměv. Možná právě teď změkčil. Jak v těle, tak i v mozku. Neměl důvod se dál tápat v otázkách, proč, nač, jak a zač. Užíval si této prazvláštní kratochvíle. Což bylo absurdní - naprosto nevídané od Ořešáka! Jeho ocásek se houpal velmi pomalu. Tak z jedné strany a tu druhou. Byl asi šťastný.
,,Hm," odvětil, neznělo to jako souhlas, ale ani nesouhlas, pouze se zamyslel ,,nemohl. Tisíc let starý strom jen tak nevypěstuješ za den a určitě nebude mít schopnosti takové, jaké měl už od pradávna. Stvořit nás, vlky, a zvěř okolo na okolo, aby brala a přitom dávala." bylo to zdlouhavé. Ale přesto nadále pokračoval ve svém vysvětlování: ,,A když už je tu řeč o pohlaví nu... tak by třeba mohl mít dceru - to ty nikdy nevíš! U stromů je těžké určit, co jsou zač. Není to tak jednoduché, jako u vlků." zachichotal se, no jo, typický odrostlý puberťák. ,,Mimo jiné... je to sice hezká myšlenka, ale nemám úplně představu o tom, že by se zvládla zrealizovat. Žádné takové proroctví nebylo předurčeno ve hvězdách." Vysvětlil, a teď už je v tom jasno... teda doufám. řekl si v duchu.
,,Určitě rád, ale třeba až příště," zívl, ne z únavy, ale z toho jak málo kyslík vlastně měl, asi ho to vyčerpalo, ,,je toho spoustu, co bych mohl ještě vyprávět o mé domovině."
Když se však jejich ocasy trochu dotkly, tak mu zády projel mráz. Bylo to jakoby ho polechtal motýl, avšak tento dotek byl o něco něžnější - jestli vůbec něco takového dokázalo existovat, tak teď byl o tom dozajista přesvědčen! Nečekal to a rychle se odtáhl o kousek dál. Udělal mezi nimi jakousi trapnou mezeru. Sice se Joseline ještě před chvílí přátelsky dotkl, ale asi nečekal, že by ona udělala to samé. Navíc mu teď projela před očima hrouda myšlenkových nesmyslů. Jeden z nich byl: chtěla mi tím snad něco naznačit? zamrkal. Zadíval se dozadu. Jejich ocasy teď byly v bezpečné vzdálenosti od sebe. Mohl si oddechnout. Pak se podíval na ni. Srdéčko se mu rozbušilo. Polkl na sucho. ,,Promiň, haha, jen mě to trochu překvapilo," zažblekotal nervózně, a pak pohledem uhnul. Zakoukal se někam do blba, uši přetáčejíc k zátylku.
A pak bylo ticho, než se Joseline odhodlala nadále s Ořešákem mluvit.
Ze samého studu mu bylo špatně. Nejradši by se asi v tu chvíli někam zahrabal. Ach, co se stalo s tím bezmyšlenkovitým pochodem kupředu.
Došli spolu až k jezeru. Zastavili se. Nic neříkal. Jen... něco se mu nezdálo na tomto místě. Ořešák zaregistroval další změnu. Do nozder ho udeřilo cosi jiného. Zvedl uši vzhůru, zahodil emoce za hlavu. Soustředil se. Vlci. to se dalo poznat podle pachu. Neodkázal však určit, jestli se jedná o smečku. Neměli žádný společný pach. Což bylo dost divné, když jich tu bylo tolik. V dáli zahlédl siluety čehosi. Hýbalo se to, to určitě ano. Znovu se škaredě zamračil. A nakonec ho udeřil pach krve?
Chlupy se mu po těle naježily. Ocas vztyčil podél svého těla, vypnul hrudník. Neměl chuť zjišťovat, o co tu šlo. Věděl však jediné - neměli tu co pohledávat. Ať už se zde dělo, co dělo, tak by měli vypadnout. A to ihned.
Otočil se na Joseline. Ta už byla dokonce i na odchodu. Uvědomila si to o dost dřív, než on. To znamenalo, že jeho obavy měly opravdu správný důvod. Ořešák šel hned za ní. ,,Rozumím, jdeme dál." špitl a šel přímo za ní. Nepotřeboval vysvětlení. Vždyť jim stálo přímo před očima.
Ohlížel se na okolo, jestli je někdo nespatřil... nebo nepronásledoval. Dělal to po celou dobu jejich cesty, dokud jezero nebylo daleko za nimi.
>> Ovocný lesík

Začalo opět ráno a on zase nespal. Však proč by měl? Určitě spal dost, ještě než se tu objevil. Třeba to mohl být víc jak den. S tím si sám nebyl jist. Jak by taky měl? Prostě se tu vzbudil a dál nic moc netušil. Inu, uběhl teprv den. Na obloze se rozprostřely sluneční paprsky. Své ruce propínaly po orosené trávě a hladily vlčí kožíšky na tváři. Zhluboka se nadechl. Vůně, co se mu proplétaly čenichem byly nevídané. Ale přesto voněly tak, jako kdyby byl doma. Přišlo mu to zvláštní. Stále si zvykal. Ale aspoň si mohl být jistý, že žádný ledajaký sen to nebyl. To by mu jeho mozek nedovolil. Aspoň ne do takových měřítek představivosti.
,,Možná i to by šlo,” přitakal, načež jeho oči utekly k její tváři, ,,ale na třetí pokus by to určitě vyšlo.” Musil se tomu zasmát. Byl to pokus o takový hloupoučký vtípeček, ale přišlo mu, že by byl i docela trefný. Přece jen se nikdy nikam nehlásil k žádné smečce. Mělo to být jeho poprvé, co by dostal druhou šanci mít strop jeskyně nad hlavou. A byl by za to rád, to ne že ne.
,,Se uvidí,” jemně jí požduchl, ,,jak moc pořádné slovo máš.” Pousmál se, opravdu neměl ani tucha, s kým se to bavil. A to Josie na sobě nesla přímo několik pachů. Nevěděl však, že právě ona byla dcerou vůdců.
Nad tím svým komentářem nikterak nepřemýšlel. Jen si byl jist, že by si stál za svým. Žádné úpravy, serepetičky, a ani voňavky by na sobě nesnesl. Neměl to rád a chtěl zůstat takovým, jakým doposud byl. Neupraveným, ale přesto přírodně voňavým! Když už by ho přijali, tak přece musejí počítat i s tím, že to bude se vším všudy!
Oči teď upíral na ty její. Oranžové plameny jeho očí jen mlčky plály a olizovaly temně černé zorničky. Ty hledaly v brčálově zelených očkách nějakou smysluplnou odpověď, kterou by jí mohl podat. Pak jak jí našel, tak mohl mluvit dále. ,,Má víra k němu nikdy nezemřela,” řekl, zvážněl na hlase, ,,víru nelze jen tak ztratit, neboť žije uvnitř mě.” Pak zavrtěl hlavou a oddálil se. Určitě musel vypadat děsivě, když jí byl tak tváří v tvář. Špička jeho ocásku se nevrle hnula ze strany na stranu. ,,Abych se opravil - řekl jsem, že Ilya byl, neboť si nemyslím, že bude fyzicky součástí Mois Grisu. Přece jen je to tisíc let starý strom, nemohl by se tu jen tak z ničeho nic objevit. Není to jen tak nějaký stěhovavý pták.” vydechl. Doufal, že by to teď chápala. Ale třeba taky ne. Dál už to asi nechtěl rozebírat.
,,Hm.” čelo se mu svraštilo při těch slovech. ,,Je potřeba nějaké mít. Aspoň po boku boje. Ale snad jste od něčeho takového prozatím dostatečně daleko.” odfrkl si, znělo to, jakoby měl i jakousi starost. Možná přece jen nechtěl, aby se Joseline něco stalo. Ale proč mi na tom tak záleží? špitl si v duchu. Jak se dodrbal, tak vstal. Dal se do kroku a byl ji hned v patách.
,,Haha, šťastlivec. Ale to by nemuselo být zase až tak špatné, přece jen utvrzení dobrých vztahů by mohlo mít pozitivní vliv na vaše smečkovské spojene-” zastavil se, poznal že se jí to nelíbilo. Aspoň TO zvládl vyčíst z jejího hlasu. Nechápal moc proč, ale i tak změnil průběh svých myšlenek. ,,A nebo ne - NE. JE to špatné. VELICE špatné. To si nemůžou dovolit! Takto zacházet s vlčí svobodou, tsk.” znovu se razantně opravil. Pak už Ořešák šel mlčky bok po boku Joseline.

>>> Křišťálové jezero

Opuštění hornatého úžlabí a následné přemístění se na osvěžující louku poseté květinami bylo přivítání, které vážně nečekal, ale byl za něj zároveň rád. Měl krajinu přímo pod nosem, kterou si mohl očichat a ne jen to, pořádně by si ji zvládl prohlédnout. A taky, že to udělal. Očima pročesal každičké zákoutí této pastviny. Vítr lehce vál do květů, a tak se tato vůně květin mísila všude možně. Svaly se mu uvolnily, necítil, že by měl být zase až tak napjatý. I když ano, stále byl zároveň trochu ostražitý. Ale není se čeho bát. řekl si v duchu. Měsíční svit jim zářil na cestu. Přivíral víčka k sobě. Měl pocit klidu na duši. Dokud ho teda neoslovila Joseline.
,,Hm?" zamručel, otevřel oči. Přemýšlel, co mu to právě řekla. A vlastně na co mu to odpovídala. No jo vlastně, ohledně té smečky. Jistě. vzpomněl si. Rozevřel oči od sebe víc. ,,To ano, ale no, nevím jestli mě přijmou mezi své. Nezáleží jen úplně na mém rozhodnutí." zvážněl trošku. Mrskl ocasem. ,,Třeba se jim nebudu zdát jako vhodný adept do smečky z... nějakého důvodu, nedokážu si přímo představit jaký by měl být, ale prostě i taková je možnost." vysvětlil a oddechl si. Říkal spoustu slov. Na to nebyl moc zvyklý.
Po slově koupel mu přejela husí kůže po zádech. Chlupy mu na hřbetu vstaly na povel. Podíval se ní, jestli to myslela vážně. Pak ještě párkrát zamrkal s tím stejným výrazem na tváři. Co by měl s takovouto informací dělat? Musel se nad tím zamračit. A to pořádně. Odvrátil od ní zrak, jen aby řekl: ,,v žádném případě, nepřipadá v úvahu." S tím si byl zarputile jistý. Minul však to, že zmínila svou maminku. V životě by mu nedošlo, že její maminka by byla zrovna alfou její rodné smečky.
Pak jí jen tak vyprávěl o tom, jak to vypadalo v jeho domovině. Popisoval to velmi vybarveně, jakoby tam zrovna nebyl. Také tam byl trochu té zkreslenosti. Je fakt, že už tam docela dlouho nebyl. Jako přímo doma. Ve smečce. Bylo tomu tak už dávno, co se viděl s rodinou. Inu, nikdo ho nešel hledat. A určitě se na něj ani nikdo nevyptával. Měl by zapomenout. Ale přesto nechtěl. Zmítaly se mu v hlavě celkem chaotické myšlenky. Nadále však mluvil klidně a otevřeně.
Znovu ho vytrhla z myšlenek. ,,Určitě se tu rád zabydlím, když už to musím zůstat na nějakou tu dobu neurčitou." daroval ji takový ten posmutnělý úsměv, nevypadal však nějak zoufale, ale tak jako nadějně. Doufal, že by si to zázemí jednou našel. A třeba aj u nich!
Při zmínce o smečce se zamyslil, jestli by jí to měl říct. Inu, neměl důvod to zatajovat a svým způsobem byl stále hrdý na svůj původní domov. ,,Ilyadorská smečka. Ilya je, nebo teda byl, náš bůh." nadechl se, aby mohl nadále vysvětlovat ,,byl to přes tisíc letý starý strom. Říká se, že veškeré stromy jsou vlastně z něj utvořené. A s ním také přišli na svět my, vlci, abychom darovali Ilyovi zpět to, co dal zemi." dořekl. Olízl se okolo tlamy. Z toho všeho vysvětlování byl jaksi žíznivý.
A nakonec opětoval otázku ji. Zajímajíc se, jaké to tady vlastně je. Čekal na její vysvětlení.
,,Daénská smečka, hm..." zamumlal si pro sebe. To už neznělo tak špatně. Ne jako ostrovy Mois gris, ty se mu moc nezamlouvaly na jazyku. Poslouchal nadále slova Joseline. Vůbec mu nevadilo, že mu tak házela jako páté přes deváté. Však vyprávěl úplně stejným způsobem. Chaoticky a s chutí do života. Tak to měl rád a vyhovovalo mu, jak se spolu bavili.
,,Chaos..." to též si zamumlal pod fousy. Z toho slova si zvládl utvořit jakýsi obrázek. Zkáza a krveprolití. byla první dvě slova, která ho napadla. Zdálo by se, že vlček by nebyl daleko od pravdy, pokud by opravdu věděl, jací doopravdy jsou. Možná to bylo právě jen proto, že mu Joseline řekla, jak jsou s Daénskou oni nepřátelé.
,,Hehe, ale tak zdá se, že je vás víc než dost. Určitě by vás spojenci z ostatních smeček podrželi, kdyby se k něčemu špatnému schylovalo." řekl sebejistě.
,,Počkej Josie, musím se zastavit, škrábe mě v uchu." ušli už pěkný kus cesty, ale i tak se musel posadit. Bolest zespod už odezněla naštěstí, ale teďka mu lezla jakási breberka do ucha. Posadil se a začal se zadní packou drbat za uchem, jen aby toho neřáda vykopl ven. ,,Ale klidně vyprávěj dál, já si to rád poslechnu." poznamenal, mezitím co se tam tak škrabkal.

Asi mohl být rád, že neměl ani ponětí, o čem právě ona přemýšlela. Sám by si z jejího výrazu neodmyslil, co tak měla v plánu. Možná mě přece kuchne až se otočím jí zády. vloudila se mu vtipný postřeh do mysli. Ale ne, nevypadá jakoby taková byla. uklidňovalo ho však přimění, že jí však tak moc věřil. Věru, mohla to jen hrát, což by ho poněkud dostalo. Ale doposud necítil, že by se měl držet napjatý. Situace byla nadmíru poklidná. Až teda na to, co se stalo ještě před chvílí. To byl naprostý opak onoho slova.
,,Rád bych se podíval k vám do smečky, to určitě ano," přitakal, ,,a možná bych se i přidal, haha, inu kdo ví." Bylo mu trapné to říct takto nahlas, ale zase naopak projevil možná i menší zájem. Přece jen ještě nebyla zima a určitě by se nějaká ta tlapa hodila. Takový nový člen smečky, kýmž by mohl být Ořešák, by nemohl být zase tak špatný komplic. ,,A pokud by mě nechtěli, tak i ta návštěva by mohla být přece jen fajn." usoudil sám pro sebe, ale i to jeho mrmlání šlo slyšet, určitě by ho ho postřehla.
Přikývl na její slova. Na tváři mu ladně hrál úsměv. Byl to hřejivý pocit, co v něm tak tkvěl a chtěl na svobodu. A konečně se mohl po dlouhé době znovu projevit. Vydechl s klidem na duši. Aspoň prozatím tuto vyrovnanost v sobě cítil. Následoval jí do kroku. ,,Ano a ne jen to, měly jsme různé stráně a zákoutí. Každý si mohl najít své místo k odpočinku. Ať už to mělo být poblíž křišťálově čistých vodopádů, a nebo luk posetých bujnými různobarevnými květinami. Území mé smečky též nebylo nikterak malé, ale nebyli jsme jediní. Museli jsme se o něj dělit." vyprávěl.
,,Ostatně tak jako každá jiná smečka jsme museli udržovat mezi sebou a svými sousedy harmonii a mít nějaký kodex pravidel, podle kterých bychom se museli řídit. Takže nic zvláštního, až teda na..." tu se najednou utnul, mluvil až přes příliš. ,,A vůbec, ty pocházíš od jaké smečky? A nebo takto - kolik smeček tu v Mois Grisu máte?" rozhodl se jí nevědomky tykat. Necítil, že by jí měl už nadále vykat. Myslil si, že by mohli být přátelé. Ty on právě hledal. Když už na novo, tak ne osamocený.
>> Luka

Trochu ho potěšilo to, jak mu řekla. ,,Tak mi už dlouho nikdo neřekl." zamumlal si sám pro sebe a sklopil ouška vzad. Kdyby to bylo možné, tak by se mu na tváři vynořil ruměnec.
Inu, tuto reakci nedržel na sobě dlouho Totižto dolehla na něj realita, zvlášť tak obava. Husí kůže mu prolétla tělem. Nebyl si jist, jestli by se měl zrovna těšit. Spíše v něm vzrůstal ještě větší strach. Ne jen, že by už nikdy nenavštívil hrob zesnulého přítele, ale už by nikdy neviděl svůj původní domov. Svou rodinu, své přátele (jestli vůbec se jim tak dalo říkat, zase tolik jich neměl), a už vůbec ne svou matku. Ani jsem se s nimi nerozloučil. Natož je znovu potkat. mračil se nad těmito myšlenkami. Ostrov měl být pro něj jakási náhrada. Mois Gris. musel si to znovu říct v hlavě. Nelíbilo se mu to jméno. Viděl v ní pachuť hořkou a ne moc lákavou. Časem si snad na ten název navyknu. usoudil a dále to neřešil. Viděl to úplně jinak než ona.
Zvedl ouška. Bedlivě naslouchal. ,,Aspoň něco se zde nezměnilo," zkonstatoval s úsměvem, ,,hory a lesy jsou mi známé." Na to bylo potřeba jedině přikývnout. Aspoň nějaká úleva ho pohladila po hřbetě. Ještě že tak, čekal už i něco, co by v jeho světě nebylo možné. Nevěděl by však v určitém smyslu, co by nebylo možné. Pro lidské chápání by to byla třeba taková sopka... nebo džungle. Inu, lepší nevědět, jak vědět vše.
Jak tak mluvil, tak si říkal, že mě tu opravdu nechá? K čemu jí budu jako dobrý? Jakože se budeme vodit za ocasy jako slepci? Má svou hlavu, zná to tady tak proč by mě brala s sebou? Proč jsem se já vůbec ptal?! šroubovalo mu to v myšlenkách, až by se z jeho uší pára vytrácela. Už měl v plánu se i této prosbě vzepřít a vydat se na cestu sám, když v tu najednou mu na to... přikývla? Souhlasila s tím? Aspoň on to tak pochopil. Rozjasnily se mu očka. Byl moc, TAK MOC rád, že by nešel sám. Nerad by šel sám. Ne, že by se bál toho jít o samotě. Ale ocenil by tu společnost. Jeho ocásek začal pomalu mávat ze strany na stranu. Jeho mračení polevilo a na tváři se mu rozlil vděčný úsměv. Pak však krátce na to pochopil, co mu naznačovala.
No jasně, vždyť je to rebelka! její úsměv musel nakopčit.
,,To by se dalo tak udělat." taky na to kývl. Pomalu se vydal za ní. Byl stále v té... nevýhodě, takže se nikam neřítil. Jen mlčky došel až vedle Joseline a čekal, kampak by se ti dva vydali. ,,Můžeme vyrazit." řekl, připravený. Šel by kamkoli, kam by ona šla, bez ohledu na to, jestli by ho vedla na cestu k hladové příšeře. Získala jeho důvěru.

,,The risk I took was calculated, but man, am i bad at math."

Natočil hlavu na stranu. Nemyslí snad mě, ne? už se i nadechoval, jen aby něco k tomu řekl, ale radši zavřel tu svou papulu. Nezněla by tak vesele kdyby mluvila o mně. No, tak ať to dopoví. Třeba se tu ukáže ten další vlk. vztyčil ocas podél těla. Uši měl našpicované. Opravdu očekával přítomnost vlka. Myslil si, že by jej dávno ucítil. Přece jen vlčice sama na sobě nesla tolik pachů. A byly vlčí, to si byl jistý. Určitě patřila do smečky.
Znenadání za ní přilétlo cosi malého. Jakési zvířátko, co se podobalo myšičce. Ale přitom bylo okřídlené. Vlastně jo, už si vzpomněl, že to byl netopýr! Docela na to koukal. Divil se tomu, jak mohlo takové zvíře najít oblibu zrovna ve vlkovi. Však musel se usmát nad tím, jak mu říkala. Netopýrek. řekl si v hlavě. Pak však osvětlil na ten svůj monolog. Milion dotazů a přitom nikterak zdárné odpovědi.
Možná by bylo lepší mlčet. Ale jak jen mohl? Měl toho tolik na jazyku. Nemohl prostě to utnout a vydat se dál. Co by mu to přineslo? Však chtěl být teď velký dobrodruh, tak se musel vyjádřit. Aspoň jednou. Jak dopovídala, tak byl snad zmatený ještě více. ,,Magie? O magii jsem slýchával možná jen z pohádek, nic takového neznám, aspoň ve své domovině ne. Spoléhali jsme na to, co jsme měli při tlapách." řekl. Počkat co to říkala? Ostrovy, jakože uprostřed moře, široko daleko nic jen voda? To je snad zlý sen. Tak to se už nikdy nepodívám domů. posmutněl v myšlenkách. ,,A jak, že se to tu nazývá?" doptával se.
,,Druhý ostrov?" už se do toho zamotával. Zbystřil, když se chystala k odchodu. Ihned pajdal za ní, i přes bolest mezi nohama. Nechtěl být otravný, ale teď by se mu to náramně hodilo. ,,Já - počkejte, prosím." přímo dychtil po oněch odpovědích. ,,Sice teď nejsem úplně užitečný, ale mohu vám dělat doprovod až domů, možná by se to hodilo víc jak jít o samotě. Přece jen jsou dvě hlavy lepší než jen ta jedna." přesvědčoval ji. ,,Jen mi na oplátku prosím povězte cestou víc." stále si držel od ní odstup. Nechtěl ji zastrašit. Byl jen vážně zvědavý.
Ale jak tak na ní koukal, tak si všímal na ní lecčeho. Třeba toho, jak se jí leskla očka ve světle měsíce. Zelenající se dvě tůňky, co se odvracely a chtěly prchnout. Připomínaly mu mechové bochánky. Přesně ty, co se upínaly ke stromům. Možná taková Joseline byla uvnitř. Že se také před ním chtěla schovat. Ale to nebylo zdaleka vše. Viděl, jak její kožich byl nadýchaný a uhlazený, naprosto odlišný od toho jeho. Asi proto po něm vyjela, když on sám byl takový neupravený.
Byla opravdu... jiná.
Ale přesto stejná jako každá jiná vlčice.
Zavrtěl hlavou. Moc se zasnil, nad čím to tady přemýšlím?

A mám tam nějakou ránu? drnklo ho, hned na to se tam koukl. Nic tam neviděl, ale přišlo mu, že i tak se tam něco dělo. S poklady cosi bylo, ale nemohl přijít na to co. Radši od toho odvrátil zrak. Možná radši nechtěl vědět, co mu bylo, a nebo co se vůbec stalo. Zavrtěla hlavou. Bolest už odeznívala. Sice stále se šklebil zlostně, ale ne až tak vražedně. No, i když asi stále něco málo tam zbylo. Zrak upřel na vlčici. Vydechl. Nemusel jsem po ní řvát. jeho pohled uhnul jinudy. Stále se cítil podrážděný. ,,Tak aspoň, že jste spadla do měkkého a nic se vám nestalo, příště takové štěstí mít nemusíte. Přece jen kdyby to byl někdo jiný, silnější, tak by se asi s vámi zase tak nepídil a rovnou by vám šel po krku." rýpl si. ,,Vlci mohou občas být intolerantní vůči nějakým omluvám a nevyzpytatelní svým chováním" zamumlal.
Pomalu se začal zvedat. Když už stál, tak se oklepal. ,,Nic mi není." odsekl jí, jen aby se to dál neřešilo. I kdyby ho to stále bolelo, tak už to zvládl snést lépe. Možná si na to i zvykl, kdo ví. Znovu na ní spadl jeho pohled. Jeho oči se vryly do těch jejích. Ač by se to nezdálo, bral si toto setkání osobně. Narovnal se.
,,Nepřišel jsem nikomu ubližovat." povzdechl. ,,Jen jsem si říkal, proč vy jste tu tak sama, a mluvíte si tu pro sebe" mračil se na ní, ,,ale očividně jste věděla, kampak míříte, tak jsem vás chvíli sledoval a zjišťoval kam máte namířeno." přiznal se jí. ,,Za to se já omlouvám vám. Jen jsem chtěl vědět, kde se to nacházím. Toto totiž není má domovina. Nepoznávám to tady." zavrtěl hlavou. Tolik slov za tak krátkou dobu? Od Ořešáka to byl opravdu nevídaný jev.
,,Když už jsme u těch jmen, tak se vám také představím," načal, a pak dodal, ,,jsem Ořešák a... opravdu nic se nestalo."

Zavřel oči. Ve tváři se mu mísil vztek s agónií. Byl by rád, kdyby to ustalo. Ale ne a ne se toho zbavit. Třeba by bylo potřeba léčitele. Sám však doufal, že ne. Určitě to není tak strašné na to, aby mě někdo odnesl za druidy, to opravdu ne. myslil si. Kousl se do jazyka. Tentokrát to zabolelo na jiném místečku. Očividně ne jen on trpěl, ale také hlavně jeho klenoty. Snažil se s sebou hnout. Neúspěšně. Co jsem komu udělal?! opět musel zaúpět, teď však potichu. Neměl rád, když se projevila jakákoli jeho slabina, i taková která se nedala moc vystát. Znovu se to snažil rozdýchat. Mezitím se už oddálila od něj. Což přineslo vlnu lehké úlevy. Ale ještě to nebylo úplně ono. Potřeboval ještě chvíli klidu. Možná pak by se zmohl na to, aby něco vůbec řekl. Proč se mi omlouvala - však za to ani pořádně nemůže. Vlastně jsem si to zapříčinil sám. Třeba se jen mnou vyděsila. myslel si v duchu. Aspoň nad něčím zvládal přemýšlet.
Jak nabral trochu sil, tak aspoň promluvil. ,,Jo... dobrý, v klidu." řekl přes zaťaté zuby.
,,Asi to není... nic vážného." překulil se pomalu ze zad na bok. Ve výrazu ho prozřela další muka.
Když však řekla, to co řekla, tak se nad tím zarazil. Ba ne jen to, on se urazil. Všechny své původní myšlenky vyhodil z okna. Zakabonil se a samou zlostí po ní začal štěkat. ,,Jsem zraněný právě kvůli vám... a vy - vy řešíte nějaký výzor srsti?!" asi to nebylo úplně v klidu.
,,Kdyby jste jen měla nejmenší ponětí o tom, jak moc to bolí, tak by jste si odmyslila něco tak nesmysluplného říkat!" zavrčel po ní. Upřímně, byl docela nakrknutý. Ale hle, nakonec se mu ta síla a chuť do života okamžitě vrátila po jejích slovech. Že by to byl nějaký zázrak?
No, ale stále tam teda ležel. Nikdo by ho nedonutil jen tak vstát po svých. Aspoň prozatím ne.

Bolestí musil zavrčet. Vycenil zuby. Avšak nechopil se oné vlčice. Neměl k tomu žádný důvod, aby jí zahryzl. Až teda na to její válení se po něm. Stejně by si to ani netroufl udělat. Na to byl až moc velký dobrák. A jak tak mluvila, tak si jen říkal ať už to skončí, ať už jde ze mě dolů! Opravdu nebyla nikterak lehká a bolest, co se jím ošívala mu stoupala až do hlavy. Možná to bylo také tím, že nemohl dýchat, tak se to zdálo o dost těžší než by mělo být. Zvedl by i tlapu, aby jí oddálil od sebe, ale nu, byla na něm tak rozpoložená, že ani to byl nedokázal. Cítil se tam jak blbec. Ač by se snažil zvednout jak jen moc chtěl, tak to bylo marné, což ho dokonce překvapovalo. Avšak v nemilém světle.
,,Prosím vás, slezla... by jste... ze mě...?" vydrkotal ze sebe. Zadýchával se při každém slově, ale přesto jí zvládl požádat o to nejmenší, co by mohla dokázat. Vlčice však vedla jakýsi monolog omluv. Asi ani ona moc nevnímala, že by něco ze sebe Ořešák vysypal. Avšak poté získal trochu naděje, když se vlčice začínala zvedat na vlastní tlapky. Už-už by se mu ulevilo, když tu najednou...
KŘUP!
Vyjekl v bolesti. Nic takového nikdy nezažil a vůbec to nebyl některak úžasný pocit. Ba naopak, úplně ho to začalo bolet na oném místě, až mu vyhrkly slzy z oček. Asi toto bylo to nejhorší, co kdy zažil. Zatnul zuby. Jal se svých posledních sil, aby se zvedl a tím ji aspoň odstrčil ze sebe. Pak už tam jen bezvládě ležel a vydýchával tuto příhodu. Očividně ona přeháňka nebyla zase tak špatná, jako tohle nadělení.

Vypadá, jakoby to tu možná znala. Že by byla místní? Možná přece jen tu s Odeliah nejsme tak úplně sami. Určitě jediní nebudeme. Možná se zde ta vlčice narodila? Dumal, byl úplně pohlcen svou vlastní myslí. Kupodivu si však všiml čehosi, co vyletělo ze srsti oné vlčice. Zarazilo ho to, ale přesto zůstal na svém místě. Byl tam tak skrčený. Nehybný jako mrtvý brouk. Koukal, úplně zíral co by tak mohla provést. Jak je možné, že je tu tak sama? Třeba se tu má s někým potkat, to by bylo v tom lepším případě. Pak by nebylo tak divné se jich zeptat na cestu. V horším případě tu má doprovod, který už o mně dávno ví a hodlá mi vyprášit kožich. Co teď mám ale dělat?! měl jisté obavy. Sice to byl vlk, co měl rozum, ale v takovéto situaci neměl ani nejmenší ponětí jak se zachovat. Nechtěl se pouštět do žádné bitky. Však si s někým povídá, ale kde ten vlk vůbec je? ostražitě se rozkoukal. Co kdyby ho někdo přepadl?! Musím o sobě dát vědět. Takto by to nešlo. zavrtěl hlavou.
Musil se hnout. Jinak by to opravdu nešlo. Jen by z toho vznikly další problémy. Vykročil z úkrytu a tu tam jí viděl. Viděl, jak mu jde přímo naproti. Vlastně ne, ona běžela mu naproti! V samotném překvapení rozevřel oči dokořán. Otevřel tlamu, jen aby stačil říct: ,,stů-!" Ještě než dořekl oné slovíčko, tak se zdálo, že bude srážka těchto dvou naprosto nevyhnutelná.
A taky, že byla. Jejich těla se povalila na zemi. To její leželo na jeho. On ležel bezbranně na zádech. Teď už opravdu vypadal jako ten mrtvý brouk.
Urgh, je docela... těžká. pomyslil si.

<<< Ovocný lesík

Už začínala nastupovat tma a on stále kráčel dál. V oné černotě prosvítaly jen ty jeho dvě šibalská očka. Zářivě ohnivá, co se koukala všudy možně. Vypadala však zmateně, nikoli hrozivě. Ořešák ani v nejmenším netušil kde se to ocitl, ale byl rád, že už nepršelo. Prohnal se lehkou přeháňkou při této cestě a nebylo to nic pro něj příjemného. Měl radši to dusno a teplo léta, než spršku, co ho chytila z ničeho nic za pačesy. Ještě stále se z ní tak nějak zotavoval.
Jak tak čučel do té temnoty, tak si všiml jakýsi skal. Měly však zvláštní tvary, ač se mu zdálo, jakoby koukal na lebky. Ne však vlků, ale ještěrů. Nebo něco, co vypadalo jako ty šupinaté potvůrky. Takovéto útvary se táhly až do dáli. Když vzhlédl vzhůru tak pohled mu spočinul jen na mnohé další skály. Byly nekonečné. Jakýsi lom nebo možná průsmyk. usmyslil si. Snad najdu cestu na konci. Nevypadá to tady zrovna bezpečně. Musím být ostražitý. řekl si v hlavě. Zrovna tady bych zemřít nechtěl. po šíji mu projela husí kůže při této nepřívětivé myšlence.
Pak kdosi opodál zvolal jakýsi zvuk, ne - slova! Nezdálo se, že by ten kdosi, tedy vlk, byl nějak daleko. To už by možná slyšel ozvěnu. Vydal se za tímto hláskem. Třeba se s ním poradím. Možná se i něco dozvím. Aspoň tak nějak si třeba pomůžu. kývl si pro sebe jen jako ujištění. Optimistické myšlení sice měl, ale nechtěl se na něj úplně upínat. Právě takové chování by ho mohlo přinést do problémů. Proto šel opatrnějším krokem, ale ne nijak pomalým. Ouška špicoval tak, aby mu nic neuteklo, a to ani jediný krůček. Nešel však přímo střemhlav. Byl co nejblíže u oné stěny, aby nebyl jen tak zahlédnut. Možná i zbarvení kamenů mu propůjčovalo maskování. Drolící se kamínky ho však lehce prozradily.
A tu se ozval znovu ten hlásek. Rychle svou hlavu sklonil a uši přitiskl k zátylku. Zaběhl za balvan, aby byl ukrytý. Pak lehce vykoukl. Co to - vždyť je to vlčice! udiveně koukal. Co tu dělá tak sama? divil se. Musel se nad tím zamračit. Šly mu však vidět jen prosvítající očička a zmatený výraz na jeho ksichtíku. Ke komu to jen tak mluví? A co vlastně tím myslí? Nehybně tam stál a neslušně zíral, možná právě proto, že nad tím tak moc přemýšlel.

Měla pravdu. I když by radši řekl, že nemá, tak jí měla. Jen se musel chytit za pačesy a něco dělat. A postávat tu sice bylo taky dobré, ale nemělo to nikterak hlubší význam, než jen prosté povídání si o životě. Sice ho to z části bavilo a nadchlo, ale nešlo to tak napořád. Čas byl v pohybu a stejně tak by měl být i on. Udělal pár kroků dál od ní. Nic neříkal, jen se díval, jak šla pryč. Pak na ní však zvolal: ,,nejsi zase tak stará, ale STARŠÍ určitě."
Sám se nad tím zasmál. Asi by mu nakopala zadek, kdyby jí to řekl přímo do očí v té nebezpečné blízkosti. Teď však už byla příliš daleko na to, aby se vracela. Ocas se mu pohupoval ze strany na stranu strany samou radostí. Z toho setkání měl dobré pocity. Vkročil do nového života s jistějším krokem právě díky ní. Určitě by jen tak nezapomněl na tuto prazvláštní situaci o jeho náhlém příchodu a setkání s vlčicí Odeliah.
Byl čas odejít. A tak se stočil do strany a vyrazil kamsi do pryč. On nešel, přímo letem běžel, aby ze sebe vybil cokoli, co v něm tkvělo - tím byla na mysli ta negativní energie, která si ho chtěla podmanit. Ale teď už ne, už ho nic nedrželo.

Musel se zamračit. Celou chutí by chtěl odejít. Ale přesto to neudělal. Seděl tam jak přikovaný. Však kam by odešel? Ne moc daleko. Však sám by ani neměla tucha, kam jít. Chodit za nosem by mu nevydrželo. Vždy měl nějaký cíl. A ten musel být přesný a jistý. A tak prostě jen tam vydechl. Nechal vztek takový jakým byl. Přece vlčice byla takové nátury. Radši by rezignoval, než aby vysvětlovat. Neměl na to tu energii. A vůbec, ještě se zas tak dobře neznali. I když mu vlčice přišla docela fajn. Aspoň na takovou rýpavou bábetku.
,,Nejspíš." polevil svaly. Trochu se shrbil. Chtěl dát svému tělu chvíli relax. Neměl důvod se pořád tak tahat o výšky. Odeliah už měl na povrchu tak nějak přečtenou a počítal s tím, že žádný útok od ní nepřijde. Nemusel se tedy něčeho velkolepého obávat. ,,Snad tomu tak bude." odfrkl si. ,,Přijde mi, že nic moc dobré mi do cesty nepřišlo a když už ano, tak mi to bylo ihned odebráno. Život je na mě nějaký zasedlý." musel si postěžovat.
Zatnul tipec, když Odeliah opět naň mluvila. Tak opět našpicoval ušiska a pozorně poslouchal.
Docela se ho to i dotklo, ta slova. Bylo to od ní pěkné. Chtě nechtě se musil usmát. Nebyl to nějaký zubatý úškleb, ale byl upřímný, od srdce ho to nadchlo. Zněla jako jeho přítel. Možná jsou stejně staří. Nebo spíše... možná byl stejně starý, co ona.
,,Asi... asi máte pravdu." kývl. ,,Já jen, že je to docela těžké to tak vidět teď, když jsem teprve na začátku kdo ví jaké cesty. Už teď bych si přál tolik věcí, ale ani jedna z nich se mi nemůže splnit už jen z několika důvodů." potřásl hlavou. ,,Ale třeba... třeba právě teď je na čase, abych ta přání začal opravdu plnit na vlastní tlapu." vstal.
,,Tudíž se asi rozloučíme," koukl na ní, ,,paní Odeliah." Dal jí lehký úklon hlavou, aby jí vzdal respekt. Díval se do země, když toto gesto prováděl. ,,Těšilo mě." narovnal se. ,,Doufám, že naše cesty se opět někdy zkříží."