Příspěvky uživatele

Tím, jak lapal po dechu, tak se mu srdce celé rozbušilo. Pískání v uších bylo ve stejnou dobu okamžitě na místě. Asi trošku panikařil. Možná trošku více. Srdéčko bilo jak v ohni, což se mu říká, když v něm ten živel koluje. Kousl se do špičky jazyku. Musel být klidný. Začal s nádechy a výdechy. Dělal to pomalu a rytmicky, jen aby zklidnil to bušení. Zavřel oči, jen aby se mohl na to soustředit.
Než se ale stačil rozkoukat, tak ho do nozder praštila nevídaná vůně. Přeslazená, avšak přívětivá líbezná pachuť. Uvítal jí a byl za ní rád. Pach ovoce ho přivedl k tomu, aby se olízl na nose. Začínal mít na to sladké docela chuť. Chvíli si i myslel, že mu přistálo na jazyku. Byť to byla jen aróma.
Znovu otevřel oči. Žádná změna, svět byl stejný. Ale nebyl si jistý, že tu někdy byl. Vlastně nikdy tu nebyl. Ani kdysi dávno, a ani teď. Neměl vůči tomuto místu žádné spjaté vzpomínky.
Že by to byl jen další sen? myslil si.
Pak však spatřil na opačné straně kohosi. Jakousi vlčici, co tam jen tak ležela. Srst na zátylku se mu naježila a uši pevně k němu přitiskl. Netušil, kdo by to tak mohl být. Nepřipadala mu nikterak povědomá. Pak si však Ořešák umanul jedné zaškatulkované myšlenky.
Co když to byla právě ona, kdo mě následoval? nehnul ani brvou, jen čekal a koukal, co by mohla ta daná provést. V hlavě už si dělal plán o několika krocích. Aneb co by třeba udělal, kdyby se po něm ta daná vlčka vrhla a chtěla mu vyprášit kožich. Možná se jen tvářila jako vlčice, ale třeba to mohla být nějaká krvelačná příšera.
Jako vážně? Opravdu věřím zrovna JÁ na příšery?

//Minulost
Kdysi tam stál na té krásné pláni vlčích máků. Slunce svítilo mu do zad, v tlamě něžným dotekem svíral křehounký rumělkový kvítek. V těsné blízkosti jeho předních zašpiněných tlap byla vykopána jáma. V ní leželo tělo bez života. Kdysi to býval vlk. Měl své zájmy, ambice a syna. Jeho, Ořešáka. I když si nebyli krví, ani tváří podobní, tak přesto to byl otec a syn. Alespoň Ořešák to kdysi dávno tak bral. Avšak po bílém nezbylo nic. Jen prázdná schránka bez duše. A taky tu byla ta díra, ve které by bílý spal už navěky věků.
Díval se dolů tam na něj. Tvář bílého byla klidná, bez náznaku utrpení. Za to jediné mohl Ořešák být vděčný. Ale přesto se cítil naštvaný. Sám na sebe a na to, jak mohl mu ještě spousty říct. Nebo jak se toho mohl ještě tolik naučit. A hlavně cítil v sobě to, že mohl něco udělat. Cokoli, jen aby tu ještě bílý chvíli s ním byl.
Zadíval se tam dolů. Z toho pohledu se mu sevřel žaludek. Rychle odvrátil zrak, zavřel oči své, jen aby vydechl zhluboka. Horká slza se mu skutálela po líci. Nemohl si pomoci. Na toto nebyl připravený. Na loučení, které měl hluboko vryté do paměti.
,,Sbohem příteli," vyřkl a upustil květ do hrobu, ,,nechť ti je zem lehká."
Pak jej zakopal a odešel pryč.

Byl sám. Na vše zůstal už jen on. Nebylo rodiny, a ani přátel, kteří by za ním stáli. Kráčel tmou tak strašně dlouho. Neměl ani chtíč, natož chuť k životu. Kráčel v kruzích, bloudil. Ale tu náhle cítil, jakoby na něj cosi upíralo zrak. Ohlédl se. Avšak nic tam nebylo. Začal klusat. Pak se dal do běhu. Dýchal, ač se to nezdálo, tak dýchal. Běžel, jako kdyby byl hnán.
Před ním tma a za ním též tma. Ať už se díval kam chtěl, tak nebylo mu útěku.
Pak však spatřil světlo. Šel za ním, rychle - rychle!

Probudil se. Rozevřel oči a lapal po dechu.
,,Co se to," otočil hlavu na stranu ,,kde jen to?" Nebyl ani schopen dokončit věty. Byl zmatený.
Ležel pod rozrostlým ořešákem, co mu propůjčoval ideální útočiště proti sužujícímu slunci, nádherně stínil a jeho listí šustilo ve vánku. Ale přesto vzduch byl dusný, skoro až nedýchatelný.