Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přikývlka jsem a pak zaváhala. "No, pokud se ti trénovat nechce, tak můžeš najít obchodníka s vozíčkem... Ale ten lekvary a tak dává za úplatek, tak budeš první muset sehnat něco, čím mu zaplatíš. Jinak by se to praxí mělo časem zlepšit samo." Zamyslela jsem se. Při vyučování něčeho, co mi osobně přijde snadné až přirozené, je běžné opomenout říct důležité informace, o kterých začátečník s největší pravděpodobností neví. "Jinak ten proces ovládání magie je hlavně o soustředění. Musíš vyprázdnit mysl od ostatních myšlenek a přenést pozornost tam, kde chceš působit. Třeba přímo na zem nebo na ty rostliny. A pak je to o vizualizaci, musíš si to umět představit, co chceš dělat. A jakoby... Cítit, jak do toho dáváš tu energii, aby se to uskutečnilo. Nevím, jak to popsat líp."
Při jeho dalších slovech jsem musela potlačit smích. Jo, to zní jako zajímavý talent. Chyběla jsem těm, které jsem opustila? Byla Iona ráda, že jsem pryč? Pobavení se změnilo ve smutný úsměv. Nevěděla jsem, co na to říct, jako by mě slova opustila.

"Hm... Vzhledem k tomu, že jsi sotva zjistil, že něco, jako ovládání elementů existuje, tak tomu neočekávej moc. Tak akorát povyrůst nějaké rostliny nebo s nimi pohybovat myslí. Možná, když se budeš fakt hodně snažit, tak se ti podaří něco nechat vyrůst od klíčku, ale to bude vyčerpávající. Jak se budeš postupně zlepšovat, tak to budou velké zásahy, jako třeba ovládat celé stromy nebo dokonce půdu."
Povzdechla jsem si. "To ano. Je pravda, že mi společnost občas chybí." Vzpomněla jsem si na Ionu, jaké to bylo trávit čas s ní. Přirostla mi k srdci, ale Iona potřebovala smečku. Nechala jsem ji ve Zlaté a odešla. Jako by ten čas s ní strávený nic neznamenal. A pak je tu moje sestra. Škoda mluvit. Ona vždycky chtěla být s jinými vlky a měla ke mne pouto. Jsme dvojčata, koneckonců. A já... Vždy odešla. Zavrtím hlavou. "Ale neumím si sociální vazby udržet. Nejsem typ vlka, co se k někomu upne a nehne se od něj." Skončilo by to tak znovu, i kdyby se tenhle mlaďoučký vlček rozhodl, že se mnou bude putovat přes ostrovy, nebylo by to napořád. Znám se až příliš dobře na to věřit v něco tak naivního.

Sledovala jsem Jessovu reakci, tedy zejména jeho výrazy, s drobným úsměškem. Spokojeně jsem švihla ocasem z jedné strany na druhou. Teď, když už si hezky rozumíme, a ví, že mu nepovídám pohádky. To, co pak řekl jsem však tak úplně neočekávala. Nakloním lehce hlavu na stranu. "Hm? Ale proč ne. Kde chceš začít?" Učit... Na stará kolena je to vlastně celkem něco, co se ode mně asi očekává. Starší musí předávat svoje dovednosti a zkušenosti ostatním. Pohrávala jsem si tak s tou myšlenkou, ale kdo mě zná ví, že bych neodmítla, i kdybych byla mladší. Za hřejivý pocit bych se nechala uvěznit na doživotí někde pod povrchem pouště, jen aby zbytek ostrovů mohl poklidně dál žít... Zní to neuvěřitelně? A to není ani z daleka všechno. Těžko by mi dneska někdo uvěřil, říct mu ten příběh celý.
"Bydlím tam, kde si ustelu. Já na jednom místě moc dlouho nevydržím... Nepatřím k žádné smečce. Oh, těch by tu mělo být myslím pět, pokud se nepletu a pokud tedy žádná nová recentně nevznikla nebo nějaká z těch starých nezanikla."

"Čarodějnice?" To mě rozesmálo. Zavrtěla jsem hlavou. "Ale kdepak. A pokud ano, tak nějaká velmi mocná. Nevím, jestli čarodějnice mají obvykle pod svou tlapkou nějaká větší území a tamější obyvatele." Asi záleželo, odkud pochází a co u nich tohle slovo znamenalo. "Rozumím, že mi nevěříš. Mám slova, nikoli hmatatelné důkazy. Hned napravím." Zaměřila jsem svůj pohled někam na zem a bez viditelné námahy nechala na tom místě vyrůst několik rostlin. Nějaký vřes, nějaké rdesno. Nic impozantního, ale jako důkaz dostačující. "Všichni vlci na ostrovech umí ovládat nějakou magii, běžně i víc. Přijít na ostrovy bez schopnosti ovládat jeden z elementů je rarita. I když vlk na ostrovy přichází bez magických schopností, tady je prostě... Nabyde. Odemknou se mu." Odmlčela jsem se, pohled mi utkvěl chvíli na jeho očích a pak sjel zase kamsi k zemi. "I ty je máš. A soudě dle tvých očí, ovládáš Zemi, stejně jako já." I když, vzhledem k tomu, že v magie nevěřil a na ostrovy právě dorazil, tak slovo "ovládat" asi bylo hyperbolou. Bude to chvíli trvat, než se to naučí.
"Děkuji," odpověděla jsem na jeho kompliment. K jeho dalším slovům jsem však nic nepřidala - tohle opravdu nebyla nejšťastnější chvíle. Ale což, už jsem si na to "vítání" nových vlků stačila zvyknout. Nikdy to nebyla zrovna radostná událost, i když to někteří nesli líp.

Přikývla jsem. Cesta tu byla, i když dost pofidérní... Řekněme, že to je otázka štěstí, jestli se to podaří a nebo ne. Jestli to někdo dělá úmyslně, to je jen otázka toho, kdo rozhoduje, že sem přijde. Jestli Iris s Nerem, nebo někdo jiný, nebo ostrovy samy - jako magická anomálie stojící někde na hranicích reality. Poté, co jsem je viděla se kompletně přeskládat, bych se ani nedivila, kdyby měly vlastní vědomí. "Pokud potkáš Iris, můžeš ji poprosit, jestli tě nepošle domů... Ale bohy není snadné jenom tak najít. Můžeš zkusit Irisin ráj, popřípadě Oblouky bohů v Mlžné pláni. Třeba se ti podaří upoutat pozornost některého z nich. Nedokážu ti však slíbit, že si tě vůbec všimnou, nebo že ti odpoví." Sledovala jsem ho, jak chodí tam a zpět. Možná ho moje prohlášení víc rozhodilo, než uklidnilo. "Já jsem Rain, těší mě. Jen škoda, že se nesetkáváme za šťastnějších okolností."

Zarazila jsem se. Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Je mi to líto..." Vidět vlka, jak tam nešťastně seděl, jako by se mu právě zhroutil svět před očima, ve mne vyvolalo lítost. Asi jsem toho přece jen řekla až příliš. Ale nemělo smysl mu dávat falešnou naději. Dozvěděl by se to dříve či později sám. Zvedla jsem se a posadila se hned vedle něj. "Můžu?" zeptala jsem se než jsem jej objala jedním křídlem. Chvíli jsem byla zticha, aby měl čas se s tím vyrovnat. "Klidně nadávej." Tohle byla situace hodna sprostých slov. Být uvězněn někde na konci světa na podivných ostrovech, oddělen od svého předešlého života, domova, smečky, rodiny... Chápala jsem, že pro většinu vlků tohle je něco nepředstavitelně obtížného, i když já sama byla ten typ, co se nikdy nikde moc dlouho nezdržel, nedokázal udržovat sociální vazby a dodržovat závazky.
Po nějaké té chvíli odmlky jsem se rozhodla jej přece jen nějak povzbudit. Pokud tady jde o rodinu, ostrovy měly vždy tendenci brát vlky ze stejných rodin. Jako Attila a Cinterion. Nebo já a Dail. Aetas a jeho sourozenci. Mnozí přišli na Mois gris nezávisle na sobě, jako by ostrovům bylo líto trhat rodiny. "Uhm... Nevím, koho jsi tam venku nechal... Ale je šance, že tady skončí taky. Stalo se to už mnohokrát."

"Vodrázuju vodsud", přehrála jsem si znovu v duchu slova vlka přede mnou. Mimoděk jsem jemně pokývla hlavou, na obličeji jemný úšklebek. "No, o tomhle..." Nechtěla jsem ubohého vlka vyvést z míry ještě víc, než už byl. "Jo no, víš, odsud už asi neodejdeš" není to, co vy v tento okamžik potřeboval slyšel, ale lhát mu taky nemělo smysl, bez ohledu na jeho současnou rozhozenost. "Jak jsem řekla, tohle jsou ostrovy. Okolo není nic než moře. A tyto portály," natočila jsem čumák ke zlatému světlu na okraji louky, "ty vedou jen mezi ostrovy. Tenhle zrovna vede do hor na severu, a ten v horách tedy vede sem, to není jiný svět ani nic takového... Dá se odsud odejít, teoreticky. Ale je to spíš otázka, jestli se pro to bohové rozhodnou nebo ne. Vlci občas... Zmizí. A mě se odsud taky podařilo odejít, dvakrát. Ale pokud mám tvrdit, že to bylo čistě mým vlastním přičiněním nebo z mojí vůle, lhala bych."
Bylo to dostatečně jemné? No, uvidíme.
"Poprvé mne to sem hodilo, když mi byly asi dva roky, už si nevzpomenu přesně... Měla jsem tedy dost času se aklimatizovat. Odkud pocházím jsme taky měli magii a tak, i když v daleko menším měřítku, než tady. Nikdy se neděly věci, jako se dějí zde, téměř na denním pořádku."

Zvedla jsem na vlkovu odpověď jedno obočí a překvapeně na něj zírala, zatímco z něj vycházela slova, o kterých jsem si nemyslela, že je někdy uslyším... A vše to zakončil tím, že to byl vtip. "Hmf," byl to zvuk někde mezi uraženým odfrknutím a potlačeným smíchem. "Hádám, že tohle pro tebe musí být velmi neobvyklá situace tedy. Oba mý rodiče byli vlci, pokud tě to uklidní." Posadila jsem se. Tak první den, huh? To bude chvilku trvat... "Nuže, vítej na ostrovech Mois grisu. Zapomeň na vše, co si myslíš, že je nebo není možné. Pokud něco nevypadá skutečně, pravděpodobně to skutečné je. Dějí se tu velmi zvláštní věci, daleko zvláštnější než jen okřídlení vlci... Ale zvykneš si." Ne, že bys měl na výběr... Z ostrovů se jen tak dostat nedá. Nebo, dá, ale je to otázka náhody.

Při vlkově reakci se můj přátelský úsměv rychle změnil v mírné zmatení. Podívala jsem se za sebe, jestli tam náhodou nestojí nějaká magická bytost nebo přízrak, a teprve když tam nic nebylo, mi došlo, že ten "přízrak" budu nejspíš já. "Omlouvám se, nechtěla jsem vás vylekat," řekla jsem, můj hlas hebký a vlídný, na tváři opět jemný úsměv. To tu nebude moc dlouho, pokud ho něco jako vlk s křídly takhle vykolejí... Možná bude lepší křídla schovat- a nebo raději ne, ještě ho to vyděsí ještě víc. No, bude si muset na magii zvyknout, chlapec. "Jste tu nový, že?" nakloním hlavu mírně na stranu. Prohlédla jsem si ho, jeho flekatý kožich, zelené oči... Element Země, stejně jako já. Nepůsobil nijak neobvykle, ani nebezpečně... Možná trochu ztraceně, ale toliko se dá očekávat u těch, které recentně ostrovy pojmuly za své děti.

<< Palmová pláž
S několika mávnutí křídel jsem se vznesla nad moře. Cítit vítr v srsti a slyšet jeho svištění v uších v doprovodu s šumění vln bylo uklidňující. Svět se s výškou zdál tak malý, a na moment, na prchavý okamžik, i moje problémy se zdály být vzdálené a malicherné. Změna perspektivy mi připomněla filosofii, která mne vyvedla kdysi z těch nejtemnějších temnot... Těžko říct, jestli mi v tento moment dávala smysl a nedokázala jsem si zformovat do slov. Byl to jen pocit kdesi vzadu v mysli, tušila jsem tam tu myšlenku a relevantní vzpomínky, ale byla to změť informací, nic konkrétního, co by se dalo poskládat ve větu. I tak mne na chvíli naplnil pocit lehkosti a klidu.
Ten však rychle pominul v okamžiku, kdy jsem shlédla pod sebe - a tam byla Červená louka. A na ní... Vlk. Nevypadal vůbec povědomě. Cítila jsem z něj však, že potřebuje pomoc. Nevěděla jsem, kde jsem tuhle informaci vzala, byla to intuice... A nebo snad magie aury. Nebo prostá domýšlivost, kdoví. Každopádně to bylo dost na to, aby mě to vytrhlo z transu a vrátilo do reality.
Snesla jsem se po krouživé trajektorii z nebe na zem, jen pár metrů od nového vlka. Přitiskla jsem si křídla k tělu a věnovala vlku úsměv. "Zdravím, nepotřebujete pomoct?"

<< Kvetoucí louka (přes Poušť)
Protáhla jsem svoje staré kosti a vydala se klidným krokem napříč loukou, posetou žlutými stébly trav mezi kterými se krčily ocúny, ohlašující příchod podzimu. Nespěchala jsem. I když jsem chtěla z louky pryč a byla jsem si vědoma toho, že se dříve či později musím do Zlatého lesa vrátit, část mě se chtěla prostě jenom tak loudat krajinou... Toulat se, otočit se všemu zády. Předstírat, že žádná pouta neexistují... A tak se stalo, že mé kroky nevedly ke Zlatému lesu, ke zúženině mezi ním a pouští, kde se dá dostat přes průliv na druhý břeh. Naopak. Pokračovaly si pouští dál, jižněji a jižněji, stále dolů, nekonečným pískem... Dokud i on začal v nedohlednu mizet, žluté závěje narušeny palmami a za jejich siluetami písek nahrazen vodou. Kolébavou, mírně malátnou chůzí jsem procházela mezi těmito stromy, sotva vnímajíc okolí. Vypadá to tady trochu jako Irisin ráj... prosvištěla mi hlavou vzpomínka. Tam mne kdysi vyplivlo moře. To už taky bude pár let, co jsem se znovu vrátila na ostrovy. Přála jsem si to. Chtěla jsem dožít tady, na Mois grisu. Chtěla jsem zažívat zdejší neobvyklá dobrodružství a chtěla jsem znovu vidět staré přátele. I sestru... Tak proč teď, když to mám, se před tím snažím opět utéct?
Vyčarovala jsem si křídla, protáhla je. Alis Libertas, "křídla svobody". Osvobodí mě však od pout mojí vlastní mysli?
>> Červená louka

Těžko říct jak dlouho uplynulo od toho, co jsem se zde rozloučila s Hádem, posledním vlkem, se kterým jsem mluvila. Vím, že jsem měla někam jít, někam se vrátit. Zlatý les, Dail... Ale potom, co jsem ji opustila, znovu, a moje absence byla delší než jen slíbené "budu hned zpátky". Měla jsem strach se tam vrátit. Bála jsem se, že tam nikoho nenajdu a nebo ještě hůř - že tam na mě sestra opravdu pořád čeká a s ní i její zklamání. Nové výčitky, další porušený slib, další zklamaná důvěra. Proč to pořád dělám?
Není se čemu divit, že jsem zůstala zaseklá na louce. Byl tu klid, jídlo, voda... A spousta klidu na utřiďování myšlenek a reflexi.
Když tráva začala zrát a rána chladnout, věděla jsem, že jsem se tu sekla na příliš dlouho. Celé jaro a celé léto... Bylo na čase se zvednout z místa a čelit svým chybám. A nebo se aspoň projít, protože mi už Kvetoucí louka, nebudu lhát, začala lézt krkem.
>> Palmová pláž (přes Poušť)

Přikývla jsem na souhlas. A ano, ten název už sám o sobě o něčem vypovídal. Jen to znělo... Trošičku dětinsky. Znělo to, jako by si banda vlčat chtěla strašně moc hrát na děsné drsňáky, ale ve skutečnosti pak byli drsní asi jako krabice s koťátkama. Jako by chtěli znít děsně zle a ubližovat ostatním pro kompenzaci vlastních komplexů, ale když jde do tuhého, tak stáhnout ocas a jsou se schovat mámě pod sukni. A kdo tam byl? Nějaký lamač srdcí, co si zmizel, moje naivní sestra, co mu na to skočila a drobná krystalková vlčice. Kdo dál? "Hmm, asi mě už nic dalšího nenapadá... O Svatyni jsem se už zmiňovala? Je v džungli. Žije v ní mistr, je ochotný cvičit vlky ve fyzických dovednostech. A to bude asi už opravdu vše... Není za co, ráda poradím." Věnovala jsem Hádovi milý úsměv. Neuniklo mi, že se naše shledání končí ke konci. "Mějte se, třeba se ještě někdy potkáme."

"Není za co," pronesla jsem s lehkostí v hlase, jako by opravdu o nic nešlo a tlumeně se zasmála, na tváři upřímný úsměv. Vlkovi přede mnou muselo být touto dobou zcela jasné, že nejsem zlý vlk. Vlastně mě docela těšilo provázet nováčky. Dávalo mi to jistý smysl existence, cítila jsem se být užitečná. A představa, že se tu Hádes aspoň líp po traumatickém přenosu na ostrovy zorientuje a nebude muset projít stejnými potížemi jako moje dvouleté já mě docela uspokojovalo. Bylo to takové zadostiučinění, že ať už si s náhodnými vlky bohové dělají, co chtějí, my jsme stále dobří vlci a jsme schopni si navzájem v takovéhle krizové situaci pomoct. "Zajisté," přikývnu, když se vlk zeptal na smečky. "Je tu Zlatá smečka, jejíž alfou je můj starý přítel Aetas. Je přátelská a uvítá kohokoli, kdo je schopný vycházet s ostatními. Pak je tu Daénská smečka, kterou založil Cinterion. Kdopak ji vede momentálně... To si nepamatuju. Měla by být u jezera na druhém ostrově, pokud mi paměť slouží dobře. Pak jsou zde dvě relativně nové smečky. Jedna horská, jsme vcelku nedaleko od ní a druhá a poušti. Jak to v nich vypadá, však nevím. A pak je tu Společenstvo Chaosu, že kterého pochází třeba Azzip. Je to zvláštní smečka. Nemá pořádně hierarchii, ani území. Moje sestra je jejich součástí také. Slyšela jsem o nich nehezké věci, ale sestra věří, že tamější vlci jsou vůči svým vlastním hodní a Azzip zněla taky docela fajn... No, raději buď s němi opatrný."

"Magii jste tam někde mít mohli. Odkud já pocházím, jsme taky měli magie. Ale zdejší magie je... Jiná. No, uvidíte." Nemusela jsem chudáka zahrnout zdlouhavým vyprávěním o svém životě, jen abych podpořila svůj argument. "Hmm... Místo..." Zamyslela jsem se. "Zkuste to u vodopádů na druhém ostrově, nebo zhruba někde na severu Mlžných plání. Najdete tam obelisky postavené v kruhu. Ale jaký budete mít úspěch vám garantovat nemůžu... Ano, jsou nevyzpytatelní." Když jsem se já naposled dovolávala bohů, zachránila mě nakonec Iona. To ticho našich božstev mě začínalo čím dál víc znepokojovat. K tomu teď co se stalo s Iriestou, chrám pod pouští... Co to všechno znamenalo? Ještě jsem neměla čas nad tím řádně porozjímat. Chtěl vědět, proč to dělají. Kdysi jsem měla úplně stejnou otázku. Měla jsem svůj názor, vše to však byly jen hypotézy. "Snaží se obnovit populaci ostrovů," pokrčím rameny, "kdysi tu vlci byli, víte. Jenže se pak něco stalo. Já ostrovy opustila portálem v horách. Když jsem se asi po půl roce vrátila stejnou cestou jako vy zpět, ostrovy byly prázdné. Nikdo tu z minulých vlků nezůstal. Snad jen kromě Sisi, ale je možné, že ta také odešla a byla přenesena zpět, stejně jako já. Netuším, co se tu stalo, ale... Asi to nebylo nic hezkého. Aetas, Near, Cinterion, Attila, Tessa, všichni vlci od počátku až po vás nepochází odsud, všichni se prostě postupně zjeví a stěžující si na moře nebo na náhlý přesun. Tohle nedělám poprvé, nemyslete si. Jedinou výjimkou jsou samozřejmě nové generace, které už zde narozené jsou, ale jejich rodiče nebo prarodiče ne." Zhluboka se nadechnu a vydechnu. "No... Pravděpodobně budete z přenosu sem vysílený. Tak to chodí. Nebuďte na sebe zlý, když vám nepůjde lov. Zlepší se to. Kdybyste potřeboval nenásilně zlepšit magické schopnosti, musíte najít šedého vlka s obchůdkem, putuje po ostrovech. Kdysi jsme měli jeskyni s bludičkama, kde se jednomu zdál velmi živý sen... Nevím, jestli ještě pořád vůbec existuje, ale je to nepříjemný způsob získávání magických schopností. U Wua jenom vypijete... Cosi. A obere vás o kamínky. To taky nevím, jak funguje. Je lepší nesnažit se to pochopit."