Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Postovaná 6

>> Zlatý les

Když vlk zastavil, bylo to pro ni jako požehnání. Moment na to, aby nahnala dech a podívala se, co že je to vlastně honí. Otočila hlavu a dech se jí ještě zrychlil. Dobře, tohle byl problém. VELKÝ PROBLÉM. ,,Jak tohle máme předběhnout?!" vyjekla zadýchaně na vlka po svém boku a vyděšeně vykulila oči. Jenže to se k ní už stříbřitý skláněl a projel jí čenichem srst. Renbli se zarazila a kdyby neměla srst, možná by bylo vidět i mírné začervenání, které způsobilo jak překvapení tak to, že... inu, ať si kdo říkal co chtěl, tohle byl docela intimní dotek! Jenže než ji onen vlk nechal položit nějakou otázku na to, co to právě udělal a podobně, už ji popohnal, aby zase běžela. Renbli se ještě podívala přes rameno.
Brzy se vrátím, mami.
S tím napjala svaly a znovu se odrazila do běhu, aby mohla po boku stříbrného běžet s plnou energií, kterou jí propůjčil. Nebýt toho, že za nimi běžel obrovský červ, který ji děsil už i jen při pohledu na něj, asi by to brala za fajn výlet. Tedy... skoro. Dala alespoň nějakou tu sílu do sprintu, aby zvládala rychlost stříbřitého, kterému se na ni zrovna ne dobře čekalo. Což... chápala. Teď, když věděla, co je nahání, tak by se jí taky nechtělo čekat, na nikoho. Tedy, na Ingrida by možná počkala, ale... Žádné přemýšlení, utíkání!

>> Mlžné pláně

Postovaná 5

>> Zlatá smečka

Renbli hořel krk, hořely jí plíce a ještě se soustředit na to, co po ní onen skvělý vlk chtěl, bylo nad její síly. Snažila se nadechnout, ale jen ji o to víc bolel hrudník. ,,Ne!" vydala ze sebe v reakci na to, zda by běžela po zpátku rychleji. Ani se nedivila nad tím, co to je za divnou otázku, jelikož poměrně jednoduše nestíhala pořádně ani dýchat, natož aby skutečně přemýšlela nad tím, co že jí to ten stříbrňák říká a tvrdí. ,,Ne!!" dodala s větším důrazem, když se ptal, jestli je v pořádku. Za normálních okolností by už dávno zastavila, ale teď ji nakopával adrenalin a posílal ji do nových výšin. Hlavně nezakopni, hlavně nezakopni, hlavně nezakopni, opakovala si v hlavě úpěnlivě, protože ať už za nimi běželo cokoliv, tak vážně nechtěla, aby ji to sežralo. A když se ten řev ozval blíž... ,,AaAAAAaaaaa!" dostala ze sebe Renbli sotva a pokusila se přidat, což se jí moc nedařilo. Měla pocit, že brzy zemře - a to ani netušila, proč že to vlastně. Mluvit ale vážně moc nemohla a utíkat taky ne - docházely jí síly a pokud se brzy něco nestane, tak tempo už neudrží. A to bude... to bude její konec! Ještě nechci umřít, na to jsem až moc mladý krab! naříkala alespoň v duchu.
,,,Hmmfff!" byla jediná reakce na to, že má vést. Renbli směr věděla. Ten les znala jen díky tomu, že mezi ním a zlatým lesem se rozprostírala jen hladina vody a přes tu nebylo těžké se podívat. Bylo to docela daleko, ale na to teď nemyslela - a taky jí to dost možná nedocházelo, protože všechen ten kyslík byl absolutně pryč a vlčice pelášila z posledních sil. Nemohla u toho mluvit, přemýšlet, dýchat... no, pokud se brzy nestane nějaký zázrak, tak vážně bude sežrána.

>> Zubří pláň

Postovaná 4

,,Ach ano, zdejší komunita krabů vyspěla do fáze, kdy již nadále nezůstáváme pod hladinou a zcela se věnuje masožravému pobytu na slunci," zavrtěla zvesela ocáskem. Tenhle vlk je vážně zvláštní... nebo je to krab? Těžko říct. Když jsem krab já, tak on by taky měl. ,,Nejsem uražená, ale nečekej, že pro tebe budu chodit po zpátku." Tahle nová hra ji bavila a hodlala se jí držet.
Pokud tedy od krabích poznámek prostřihneme k lovu, kde se Renbli snažila přežít, jakkoliv přežít, zatímco ten druhý vlk vypadal, že by si dal tak kolečko navíc, za poněkud sípavého chrčení zavrtěla hlavou. ,,Néé... jsou tu... heh... eh... eh... možná tak... hrrrr..." už vážně nezvládala dýchat a mluvit naráz. ,,O ničem nevím! Ale máme tu... heh... divnej les... hhh... hufff... fialovej." A po cestě by se dalo schovat v tom mlžným za plání! ,,A nejdřív se můžem... hehh... hfff..." Vážně nezvládala mluvit a sprintovat. Měla sice dlouhé nohy, ale plíce nepobíraly jak rychlost, tak mluvení, co bylo vyžadováno. Obávala se, že vlkovi své myšlenky nesdělí. Tedy pardon - krabovi. Byl to přeci jen krab! Nebo ne?

>> Zlatý les

Postovaná 3

Zmateně na něj vejrala, jako sova probuzená odpoledne. ,,Já? Vlk? Ne, já jsem zcela jistě a plně krabího původu. Jsi si jistý, že se nacházíš ve správném rozpoložení?" optala se s tak vážným výrazem, jak jen mohla. Měla totiž pocit, že si teď jeden z druhého navzájem utahují a nehodlala tuhle novou hru kompletně zničit.
Vejrání z vlka na vlka začínalo být poměrně nepříjemné a když na někoho zmateně civíte a on zmateně civí na vás, většinou vás to zmate ještě víc. To byl i tenhle případ. Následný útěk byl skutečně vrahem Renbliiných plic a taky všeho, co k běhu potřebovala. Vážně, tohle byl bolestivý proces dospívání. Aspoň tak si to tedy vlčice vysvětlovala. Brzy nejspíše vykašle plíce z hrudníku a ani se nebude divit. Ideálně je spolkne zpátky, až se trochu zchladí. I když... v tomhle horku se asi zchladí horko těžko. ,,Egh... eeee... err..." snažila se odpovědět, ale šlo to těžko, když se nemohla ani nadechnout. ,,Co je to... co je to svatyně?" zaúpěla, aspoň polkla, aby si trochu svlažila hrdlo a zase se rozběhla za vlkem, jehož nezadýchání jí v tenhle moment nepřišlo ani trochu podezřelé, jelikož měla co dělat, aby přežila toto náhodné setkání.

Postovaná 2

Celý tenhle vlk byl poměrně zvláštní, což vzbuzovalo Renbliinu pozornost. Co musel být zač, že takhle mluvil? A choval se? A... všechno? Jenže to už přešlo na otázku doprovodu a pomoci při hledání, co se vlkovi zjevně moc nelíbila. ,,Proč?" optala se zmateně malá poštolka. Sotva si přála roztáhnout křidélka a vyletět z hnízda ze své vlastní vůle, byla hned odrazována. Moc se jí to nelíbilo, ale co mohla dělat, že?
A sotva ctila jistou nelibost z kožíšku druhého vlka, najednou se omlouval a jeho barvy se... změnily? Tvářila se zmateně a možná i trochu vystrašeně. Netušila, co si myslet. Pořád tu byla jistá zvědavost, ale začínal se ozývat pud sebezáchovy. Zastříhala ušima. Co to... co to je?! Ten hlasitý zvuk se ozval poměrně z čista jasna a Renbli se celá naježila jako kočka před pádem do jezera. Nemusela být pobízena dvakrát. Když na ni vlk houkl, prudce se otočila na podpatku a vyrazila za ním. Ať to, co vydávalo ten hlasitý zvuk, bylo cokoliv, rozhodně tu nehodlala čekat, aby přišla na to, o co přesně by mělo jít. Celá naježená proto okamžitě tryskala za cizím, dříve hnědým, stříbrným vlkem, který ji vedl kdo ví kam. ,,P-počkej!" vykřikla za ním brzy, protože ať si tvrdila co chtěla, fyzičku kdo ví jakou neměla.

Postovaná 1

Vlče - teda, už ne tak úplně vlče - zaujatě na cizího vlka koukalo, jen sem tam mávlo ocáskem a nakonec se vesele usmálo. ,,Už ano! Ale máš vážně zvláštní hlas! Jak jsi tak rychle přišel na jinou řeč a... ne, nemyslím," zakončila to a střihla oušky. Zamyšleně si cizího vlka prohlížela. Tělem jí projela nepříjemná bolest, když si vzpomněla díky hnědému kožichu na Ingrida. S tím vším následovaly i vzpomínky na otce a těch se teď nechtěla držet. Nespokojeně dupla tlapkou a postavila se. Říkalo se jí to těžko, ale rozhodla se. ,,Pomůžu ti je najít!" oznámila nervóznímu vlkovi před sebou a kývla si hlavou, jakoby sama sebe zkoušela podpořit v tom, že je to seriózně dobrý nápad.
Snažila se tvářit statečně, ale uvnitř stále cítila téměř až bodavou bolest a bála se, že už nikdy nezmizí. Zhluboka se nadechla, nabrala vzduch do škraní a chvíli vypadala jako vzduchem napuštěná koule. Zatlačila slzičky a vypjala hrudník. ,,Tak jo, fajn! Kudy? Máš vůbec nějaký nápad, kde by ty třpytivé věcičky mohly být, nebo jsi úplně ztracený? Můžeme se zeptat někoho po cestě, ale když budeš vědět, kam jít, tak to bude lepší," oznámila vlkovi a zamrskala ocáskem, zjevně očekávajíc, jak že se to přesně rozhodne.

Vlčice se držela sama. Vlastně i když věděla, že na území někdo je, moc na to nereagovala a za nikým ani jít nehodlala. Občas bylo dobré být prostě sám, se svými myšlenkami a s vlastním smutkem. Když však zaslechla šustění, otočila se... a její pohled padl na již formujícího se vlka. Nevyděsilo ji to. Naopak, nastražila uši a váhavě udělala krok vpřed. Vlk mluvil podivným jazykem a vlče na něj chvíli ostražitě zíralo, než se pokusilo usmát, aspoň trošičku. ,,Ale já ti nerozumím," vysvětlila vlkovi trochu roztřeseným hlasem, který se s ní pokoušel o něčem mluvit. Posadila se na zadek, nohy rozhozené, ocas jak štětka taky jen pohozený a aspoň přední nožičky nechávala v jisté... no, slušné pozici. Zmateně naklonila hlavičku a odhodlávala se věnovat tomuto cizímu vlkovi, který možná chtěl... pomoct? Možná že by se na něm mohla trochu odreagovat. ,,Ale chtěla bych ti rozumět. Umíš mluvit i normálně?" pokoušela se na něj dál hovořit svou klasickou řečí. A i když byla pořád smutná, alespoň se teď soustředila na toho podivného cizáka, co stál přímo před ní.

Chvíli se nedívala a najednou... její společnice byla pryč. Renbli moc dlouho neváhala, než se ji vydala hledat. No co, však ona nebude daleko. Něco ji však brzy přerušila a Ren se vydala za zvukem vytí, který docela slušně dokázala identifikovat.

Rychlohra
Vyjící vlk byl Aetas a Renbli se brzy připojila ke smečkovému setkání. Nikde tu nebyla máma, ani táta, ani Ingrid, ale to ji momentálně moc neznepokojovalo. Vždyť kdo jí mohl vyčítat, že se dostavila na smečkovou sešlost? Brzy se začalo ozývat hodně dalších vlků, jedna vlčice spustila o nějakých věcech kdo ví odkud, Ren ji moc neposlouchala. Její pozornost si získal až Atrox, který vyjevil před celou smečkou něco... špatného. Vlče tehdy zmateně stáhlo ouška. Navin... její otec... už není? Mírně ji to vyděsilo. A zaskočilo. Jak se mohlo něco takového stát? Brzy se pokusila utéct, ale Atrox v novém kožichu ji zarazil. Dvojice se posléze vydala zastavit Rhaaxe, který se teda podle jejího pohledu na věc, nezdál být nadšený, že za ním šli. Tak či tak, Atrox jí slíbil, že tu pro ně bude. A to... jí uvázlo v hlavičce.

Konec

Jakmile se ti tři rozešli, Renbli byla trochu jak opařená. Chtěla ale být chvíli sama. Popravdě, měla potřebu někam... běžet. Někam pryč. Daleko. Nevěděla, co si o tom všem myslet. Byla hrozně smutná, nějak ji tížilo na hrudi a vlče se nakonec posadilo na zadek dál od místa, kde se smečka sešla. Chvíli zírala na paprsky slunce, které tančily po zemi, a vypadala mírně... mimo. Nevěděla, jak dobře vnímat smrt. Jak ji pojmenovat, uchopit. Ale i tak přesně věděla, že otce už nikdy neuvidí. A i za tu krátkou dobu, co s ním trávila... to byl pořád její táta. Vlčice se po chvíli usilovného popotahování rozeštkala.

Sillarei vypadala, že ji nová hra, kterou Renbli začala, baví. Vlčici to potěšilo a nadšeně začala vrtět ocáskem, když pozorovala, jak bílá kulička vyskakuje. Vážně se zdálo, že Renbli vymyslela zajímavou hru! Tedy, ne že by ji vymyslela, bylo to prostě něco, co tak nějak vyplívalo z její přirozenosti vytáhlé, ale stále štěněcí slečny. Nadšeně nastražila ouška a pozorovala, jak se Sillarei odhodlává k dalšímu skoku, skáče a! A plnou silou naráží do Renbli, které podjely tlapky a svalila se jak dlouhá, ta široká do sněhu, který se rozprskl všude do okolí. I ona samotná se začala smát, ačkoliv jí v první moment vyrazil Sillarei dech, takže to znělo trochu jako pískání vyfouklé gumy, než ho pobrala. ,,Musíš dávat pozor!" poučila bílou slečnu a šťouchla do ní čumáčkem. Voněla! Jako... jako něco vážně příjemného. Renbli si nebyla jistá, jak reagovat na celou nastalou situaci a tak jen oblízla Sillareino ouško, zatímco vnitřně panikařila. ,,Takhle můžeš někomu ublížit... víš?" dodala rychle, aby zamaskovala možná až přílišné rozpaky. Pořád se vracel ten podivný pocit a cítila, jak se jí žaludek plní podivným pocitem. Asi... asi měla hlad. Určitě měla hlad! ,,Chceš si najít něco k jídlu? Mohlo by to být fajn!" nadhodila vesele k Sill. Ren moc lovit neuměla. Tedy, uměla, ale brouci nebyli něco, co v zimě jen tak najde, tudíž se bude nejspíš muset snažit to vyřešit jiným způsobem. Přece... je chytrá! To dá.

Vlče vypadalo nadšeně a Renbli z nějakého důvodu jeho nadšení prostě těšilo. Bílá kulička však nevypadala, že chce moc komunikovat. Nebo si tedy alespoň povídat. Naopak mlčela a jen položila tlapičku do sněhu. Renbli si to měřila a došla k názoru, že zatím asi není moc upovídaná. ,,Neboj se, to nevadí," rozhodla se bílou vlčici podpořit. ,,Já taky dlouho neuměla moc dobře mluvit," usmála se a zastříhala ušima. Pak se však rozhlédla. Začínalo víc sněžit. Něco ji napadlo. ,,Jak moc máš ráda sníh?" optala se a okamžitě se zvedla, aby se rozhlédla kolem. Dneska... měla potřebu Sillarei udělat radost. Ani nevěděla, co ji k tomu táhlo, ale jednoduše se v ní mísila ona potřeba. V jeden moment se však vlčice odrazila a jednoduše chytila na vyplazený jazyk sněhovou vločku, aby zase dopadla na čtyři. Pravá zadní jí podklouzla, ale udržela se a otočila se na Sillarei. ,,Zkus to! Jak vysoko zvládneš doskočit?" ptala se horlivě, ale pak stáhla uši k hlavě v uvědomění, že jí Sill asi nic nepoví. To nevadilo, však Renbli ji to... no... motivuje! Určitě něco takového. A udělá jí to radost. A když ji nebude bavit chytat vločky, co by mohly dělat? Renbli si byla jistá, že vymyslí něco geniálního! Vždyť jí byl svěřen takový malý poklad. Něco z toho vykřeše. Určitě!

Sillarei - to bylo jméno vlčete, které se Renbli zalíbilo a brzy se ji jalo pronásledovat. Prve si toho nevšímala, ale když najednou ucítila, jak ji něco chňaplo za ocas, zastavila se a sklonila hlavu, aby se podívala mezi předníma nohama dozadu na vlče, které se jí drželo. Zahýbala ocasem, ale nejspíš se stejně moc nehýbal, protože jej Sillarei držela. ,,Budeš takhle za mnou běhat?" optala se jí zvesela, když konečně zvedla hlavu. Pak začala přidávat do kroku a nakonec i klusat. Pokud se vlče nepustilo, Renbli začala dělat mezi stromy vlnovky a nakonec to skončilo až u toho, že se pokoušela Sill obmotat kolem jednoho z kmenů a chytit ji za ocásek taky, aby chodily pěkně v kruhu. Jenže to už se cosi stalo. Bylo to mírné štípnutí a Renbli se celá oklepala a zmateně zamrkala. Najednou se jí vlčí srdíčko rozbušilo podivným, neznámým citem. Najednou celá znervóznila, nožky se jí oklepaly a ona se otočila po bílém klubku, aby jej opatrně setřásla z ocasu a konečně se k němu otočila čelem. ,,Já se ti vlastně ještě nepředstavila, že?" optala se vlčete a nechápala, proč se vlastně najednou tak stydí za to, že neřekla mladšímu vlčkovi, jak se jmenuje. Nervózně střihla ušima. ,,Jsem Renbli. A jsem dcera zdejších bet, Navina a Barnatt!" vysvětlila jí. Pak k ní natáhla čumáček. ,,Kdo jsou vlastně tvoji rodiče?" Jasně, toho hnědého znala, ale to bylo dlouho, co jej potkala poprvé! Nejspíš to byl Sillarein táta, ale i tak Renbli čekala, až jí to bílé klubko poví. Zatím odolávala chuti čumáčkem šťouchnout do jejího. Prostě měla potřebu to vyzkoušet! Ani nevěděla, odkud se ta chuť brala.

Jakmile uviděla po dlouhé době mámu, začala vrtět ocáskem jako šílená. Poznala ji - poznala by ji všude. Vlče tak začalo kňučet místo nějakých slov a hrnulo se k mámě, která nadšeně volala jeho jméno. Neodpovídala, kde byla - vlastně ani netušila, jak by to řekla? Barnatt se to však dřív nebo později dozvěděla. Jakmile se vlče vrátilo víc mezi vlky a začalo se pořádně učit mluvit, vysvětlilo, kde bylo a co všechno se za tu dobu stalo. Že ji vzala nějaká cizí vlčice, že ji zachránila Áflef s hnědým kožíškem a i to, že potkala Atroxe, který ji nakonec bezpečně dovedl domů. Dokonce i Barnatt ukázala, jak skvěle umí lovit! Společná zima ve zlaté smečce byla pomalá a trojice vlků se od sebe moc nevzdalovala. Renbli přečkala ve smečce po boku matky a bratra špatné i dobré chvíle. Ovšem, alespoň byl klid. Klid, co měl brzy skončit. Když se Ingrid válel, jen ho zaujatě sledoval. Začínala z ní být elegantní slečna, měla dlouhé nohy a poměrně krátkou srst. Uši však byly doslova plácačky. Její slechy byly dlouhé a oproti hlavě byly až vtipně velké. I ocas měla proti nohám kratší, ale huňatější. ,,Hledáte tátu?" optala se a nadšeně vrtěla ocáskem. ,,Tak jo! Já se po něm podívám... tam!" zahlásila a rozhlédla se. Nebyla si ani zdaleka jistá, kde to 'tam' bylo. Co však věděla bylo to, že odtamtud cítila pachy. Bylo jedno, že ani jeden z nich nebyl otcův. Přerostlé, osmiměsíční vlče se rozcupitalo tam, odkud je cítila a čenichala. Brzy už jí pohled padl na trojici vlků, které... skoro neznala. Poznala toho velkého hnědého. Tomu tehdy lovila ocas! Tohle malé byly jeho výhonky? Super! Renbli neviděla malá vlčata už... dlouho. Naposledy tehdy v té cizí smečce, ale i ty byly větší než ona. Proto se i rozhodla pořádně prozkoumat, co jsou tyhle malé zač. Skrz to i vtrhla do rozjeté konverzace se zájmem očichat tu vlčici, která jí byla podobná. Aspoň barevně. Vždyť byla taky flekatá! ,,Hej! Vás neznám!" prohodila k vlčatům a pak zvedla nadšený pohled k Aetasovi. ,,Ty jsou tvoje? Můžu si jednu půjčit? Musím najít tátu," osvětlila mu situaci, zatímco natěšeně mlátila ocasem ze strany na stranu. Ta flekatá sice cosi povídala, ale Ren se zastavila u bílého klubka a posadila se u něj, aby k němu sklopila hlavu. Sed hodný dámy to rozhodně nebyl. Nohy měla rozčapené a rozhodně ne pěkně pod sebou, jak by při sedu mělo být. Přičichla si k bílému klubku, co bylo asi poloviční velikosti jako ona a oblízla jej, protože se usmívalo a Renbli... se z nějakého důvodu prostě líbilo. ,,Jak se jmenuješ?" optala se bílé, ale to už zase zvedla oči k Aetasovi. ,,Jak se jmenuje? A jak se jmenuje ta druhá? Jak se jmenuješ?" ptala se vlků natěšeně. Nové kamarádky! Bylo to tak skvělé. To už však zvedla hlavu. Ne, ona přece hledá tátu. ,,Už musím jít, musím hledat!" oznámila Aetovi a zakřenila se. Byla neskutečně roztěkaná, v jeden moment dělala tohle, pak dělala tamto a pak zas to. Usmála se i na bílé klubko a nedala moc prostorů na reakci, než se zase rozklusala někam dál do lesa.

Renbli spokojeně vrtěla ocasem a spokojeně se ňuchala s Ingridem, zatímco drobný vlček na ni spokojeně mluvil. ,,Sestlička Indiiig!" zavelela nadšeně a spokojeně se tulila k hnědé, krásné slečně, která byla zvaná její sestrou. Nakonec ji však odtáhl otec. Vlče bylo mírně napjaté, mělo stažené uši, ale nakonec se víc uvolnilo a tiše popotáhlo, celé zmatené z toho, jak se vůbec cítit. To už jí však otec vysvětloval, že se o ni báli a ona zavrtěla ocáskem. Když se však zase začaly řešit důležité věci, zvedla hlavu a zahleděla se na Atroxe. Správně, Rhaaxin byl zraněný... Tiše kníkla a vyfoukla, zatímco se řešila důležitější věc než její návrat. Tedy, ona o sobě nesmýšlela tak, že by byla důležitější nebo méně důležitá. Prostě... Prostě to brala tak, že Rhaaxin je teď zraněný a to je špatné. Proto ho to bolelo. Kňourla k Ingridovi a podívala se po dvojici vlků, než se vysmýkla a oklepala se. ,,On... Umže?" zeptalo se vlče, zjevně znepokojené tím vším, co se děje a dělo.

>> Zlatý les

Zpátky doma. Vlče to tu znalo, nebylo to zrovna divné. Prostě... To nějak přijala. Tady jsou doma. Tady je to v pořádku. Tady už se nemusí bát. Přesto se však držela u Atroxova boku a vidění se jí mazalo. Pak však konečně i se žlutým vlkem našli toho, kdo na ně čekal. Modrý a hnědý vlk. Táta a Ingrid. Bylo to zvláštní si to takhle spojit. Jelikož Navina prakticky neznala... Nevěděla, jak se zachovat. Jak na něj reagovat. Skrz to i poněkud nervózně postávala po boku Atroxe, s ušima sklopenýma a zrakem upřeným na Ingrid, kterou poznávala naopak až moc dobře. Ocásek přecházel z mírného kmitu do nadzvukově rychlého a Ren se nakonec přeci jen přiblížila, aby si "sestru" očichala. Byly to pomalé krůčky, plné nejistoty, ale konečne byla zase zpátky. Tohle byla etiťka. Ne... Ne Atrox to říkal jinak. Tohle byla... Sestřička. Jo. Sestřička, Renbli si to pamatovala, ale nedokázala to vyslovit správně.

Nikdo nestihl pořádně zareagovat díky Atroxově rychlé reakci. Vlče se sotva stihlo ohřát u Rhaaxina, než k němu došel druhý bratr, který jej prakticky chňapl bez možnosti výběru nebo protestu. Zakňourala i když měla na jazyku docela reprezentativní "nech mě", nevyslovila to. Jednoduše nechala Atroxe, aby jí odtáhl a klopýtavě se pokusila postavit na vlastní nohy, což díky pohybu bratra nebylo úplně jednoduché. Naštěstí to však nebylo dlouho, takže získala stabilitu a se staženým ocasem a nově objevenou vodou - která tekla z očí - se prostě vydala s Atroxem dál, na území smečky, které... Které Renbli opustila před hrozně dlouhou dobou. Před tak dlouhou dobou, že se to dalo považovat snad za věčnost. Domov, projelo hlavou vlčete slovo, které mělo zrovna tak symbolizovat tohle místo jako to, co cítila, když se sem vracela. Stáhla uši k hlavě a vlastně se asi i trochu bála. Proto se více opřela o Atroxův bok.

>> Území