Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlče zůstávalo u Ásleif a vlastně i brzy usnulo. Nevšimlo si tak, že velká vlčice odešla. Jednoduše chrupkalo, protože to potřebovalo. Alespoň po tom všem, co se dnes stalo. Renbli byla pořád takový malý uzlíček chlupů, co se probudil k cizímu, velkému vlku. Ten hnědý byl mnohem větší než máma, nebo ten modrý vlk, co k nim chodil na návštěvy. A rozhodně větší, než Ásleif.
Prtě se neumělo bránit a nevědělo, jak reagovat na dospělého, co se jen tak odnikud ukázal a najednou... Tu stál před ní a pozoroval každý její pohyb. Oblízla si čenich a trochu na něj kulila oči, než se odhodlala položit smrtelně důležitou otázku. ,,Áfef?" zeptala se hnědého vlka, stále skrčená v podrostu a zmateně zírajíc na velkého, hnědého vlka. Jak ji mohla její společná tulačka opustit? Renbli byla smutná, i když ji ta počáteční nejistota a strach trochu přecházely, když se na ni hnědý nesnažil nijak chmatat. A vlastně, ač by moc ráda odpověděla, nevěděla co říct. Co tu dělala nevěděla. Kudy domů to taky nevěděla. Byla teď prakticky úplně a totálně ztracená. ,,Meška?" zkusila přihodit a doufala, že to ten velký hnědý aspoň nějak pochopí, když nic jiného.

>> Rokle

Ne všechno šlo podle plánu. Vlče začalo už po cestě pčikat. Byla možná moc dlouho a jak teď fučelo, jemný kožíšek lehce profukoval. Špinavá, hladová, prochladlá a zase začínala být unavená. Možná že i proto, že když hnědá zavelela odpočinek, Renbli prvně jen zvedla hlavičku a zavětřila. Prvně jen jaksi zvedala čumáček. ,,Meška," oznámila. Cítila toho velkého hnědého vlka. Byl tu někde blízko. Takže tu byla určitě i maminka. A to bylo dobře. Prvně čumáčkem začala šmejdit hnědé po břiše. Čekala, že najde mléko, ale nebylo tam nic. Nespokojeně zafrkala a prostě si lehla. Ano, na mléko se už spolehnout nemohla. Už musela jíst brouky... Až do konce života. Myslela, že kde je smečka, tam je mléko. Ale vypadalo to, že ne. Opřela se tak aspoň o bok a zavřela oči. Byl moment odpočívat. Byla tu smečka a bylo tu bezpečí.

Hnědá vlčice začala brouka chroupat, jen Renbli trochu zmateně stáhla uši k hlavě. Tohle nevonělo ani nevypadalo jako jídlo! Vážně to měla sníst? Kňukla a pak skutečně ne brouka vzala do tlamičky. Byl to vážně divný pocit, jak cítila nožičky na jazyku a jak to křuplo, když prorazila drobnými zoubky krunýř. Trochu naklonila hlavu a sežvýkala ho v pravé škrani, aby polkla. Měla sice pořád hlad, ale naučila se teď důležitou lekci - brouci jsou jedlí. Pokud vidíš brouka, sněz ho.
Hnědá ji však vyzvala, ať jde s ní a Renbli nijak neprotestovala. Jen pokračovala za hnědou vlčicí, zatímco se rozhlížela a snažila se nějak zorientovat v tom, kde vůbec je. Tiše nakonec i kňukla a zavrtěla ocáskem, aby se rychle rozběhla za hnědou. Doteď neznaly navzájem svá jména - Renbli ho říct nemohla a Ásleif se nějak neobtěžovala jej prozradit. Takže jen tiše tlapkala za jediným známým dospělým do lesa, který se zdál být na první pohled jako ideální místo na úkryt a spánek.

>> Les alf

>> Červená louka

Nebyla schopna v obličeji hnědé vlčice rozeznat zoufalství, ale rozhodně viděla, že je něco špatně. Právě i proto zapráskala ocáskem do země a jen zírala na Ásleifin výraz. Tentokrát jí ani nevadilo, když byla chycena za kůži a snesena dolů z hory. Jen jí teda trochu vadilo, že vypadá tak nesamostatně! To vytlapkala, tap to taky ztlapká! Nebo snad ne?! Když byla odložena a velká hnědá začala dělat... Cosi... Renbli zmateně kníkla. Ještě jí nikdo neukázal jak lovit, neuměla to. Tak či tak, alespoň měla nějaké instinkty, takže takže se pokusila pózu velké hnědé napodobit, překvapivě snadno. Zavrtěla ocáskem ve vzduchu a koukala trochu zaujatě na hnědou místo brouka. Na naznačení moc nereagovala, dokud se brouk nehnul. Renbli na něj upřela oči. Netušila, co to je. Je to jídlo? Je to hračka? Tak či tak, nějaké plížení zrovna nevyšlo a vlče udělalo několik skoků vpřed, aby brouka přitláplo a ten poněkud vyděšeně bzučel. Jenže než si Renbli chytila brouka pořádně chytit, prudce se stáhla do trávy. Nemusela vidět cizí vlky aby je cítila. Proto teď zůstala s tlapkou na brouku zakopaná ve vysoké trávě.

Velká vlčice zavelela k odchodu a Renbli skrz její tón a pohyb pochopila, že by nejspíše měla jít za ni. Proto se rozťapkala, zatímco si dávala pozor aspoň na na Ásleifin ocas, ale nakonec i z něj ztratila pozornost. Její čumáček se totiž do čehosi zamotal, jelikož do toho plně narazila obličejíkem. Byla to pavučina! Začala hlavičkou škubat a házet, nakonec i zvedla tlapičky, aby tu divnou věc dostala z obličeje. Nevěděla, co má dělat. Proto sebou nakonec i třískla a zadními nožkami se snažila dostat tu věc pryč.
A právě proto, když se konečně odhodlala Ásleif doběhnout, už nebyla špinavá jen na břiše, ale i na zádech. Celá byla hrozně umolousaná a na bílé srsti to pěkně svítilo. I když zrovna to slovo pěkně bylo zavádějící. I toto nakonec patřilo k životu vlčice s mládětem - starání se i kožíšek vlčete, jelikož ono samotné to neudělá.

>> Rokle

Vlče na ni dál zíralo, snad doufalo, že to nějak vymyslí. A ona... Jo! Z části. Zaplácala ocáskem, ale pořád vypadala docela ztraceně. A v žaludku zvířátku zakručelo. Nijak na to však nereagovalo, jen tiše sledovalo hnědou bez další reakce. Možná proto, že samo netušilo, co dál. Bylo bezradné a potřebovalo, aby jej někdo vedl a ukazoval mu cestu.
Renbli nebyla schopná nějak komplexně uvažovat. Tento svůj životní arch si možná za pár let nebude ani pamatovat. A nebo naopak bude příliš detailní. Záleželo na tom, jak se bude nyní hnědá rozhodovat. Zda bude malou Renbli něco učit, zda se o ní postará a nakonec najde její rodinu. Když tedy prohlásila, že půjdou její rodinu najít... Vlče ji tiše sledovalo a jen udělalo krok blíž. Kam jinam mělo jít? Teď jen muselo čekat, co udělá nová, adoptivní maminka.

>> Bull meadow

Pro jednou byla znovu odnesena do neznámého světa. Násilím. Bez její chuti jít. Byla vzita a vyhozena, stejně jako když byla vlče a přišla na chladný svět. Teď však nenaříkala. Teď byla jen tiše a zírala na hnědou šmouhu, co do ní šťouchla čumákem. Vyčítavě a zvláštně dospěle s tím zmatkem a strachem, co teď cítila. A tohle bylo poprvé. Poprvé byla odtržena od rodiny, třeba že to mohlo být jen na chvíli. Stáhla uši k hlavě. Nakonec se roztřeseně postavila na tlapky a rozhlédla se. Kolem byly jen seschlé, kdysi nádherné, rudé květy. Začínaly hnít a ona to cítila. Ten pach se jí líbil a možná proto i couvla vzad. Nevěděla, co má teď dělat. Rozhlédla se, ale moc toho neviděla. Jen vysokou horu a portál za svými zády. Nechápa, co se dělo a proč se to dělo. Byla maličká a chtěla jen někam utéct. Schovat se.
Chtěla za mámou. ,,Meška?" píplo vlče konečně.

Renbli se snažila odplazit co nejdál. Jenže se to moc nedařilo. I když šla domů, pořád ji někdo chytal! A tak se znovu rozbrečela, když ji někdo zvedl do zubů a nesl pryč. Bylo jedno, kdo to je a kam ji nese. Pískavě bulela několik minut, bez byla až moc vyčerpaná na to, aby otvírala tlamičku a jednoduše se přestala hýbat a jen hluboce oddechovala. Těžko říct, jak dlouho bude spát, ale byla mrňavá. Určitě bude za chvíli chtít i něco k jídlu a těžko si to uloví. Navíc, kde měla rodiče? Žili vůbec její rodiče? Možná je nějaký cizák potkal a zbavil se jich. Proto tu teď byla chudinka sama.

>> Červená louka

Vlče bylo poměrně vyděšené, když bylo chyceno za kůži na krku a najednou neseno kamsi pryč. Renbli naříkala už během toho, ale když najednou její únosce zakopl a roztřískal se, vlče se odkutálelo pryč a začalo pištět tak, jak by to jen siréna dokázala. Nebyla si ani jistá, jestli ji něco bolí, ale křičet prostě musela. Bylo v ní cosi, co věřilo, že když bude křičet dost hlasitě, ukáže se máma a zachrání ji. Vlče netušilo, že v tom ohledu nyní nemá šanci. Že jeho maminka je daleko a ani netuší, že je v nebezpečí. Přesto brečela a naříkala o záchranu, která nepřišla. Brzy se k ní totiž znovu někdo vydal, aby ji chytil. Vlčice, která se vyrvala z kořenů, jež vytvořila Ásleif. ,,Neci!" volala a máchala tlamičkou a tlapičkami. ,,Svýlko! Svýlko!" volala o záchranu světýlka okolo. Jenže stále nic. Byla ztracená a poprvé v životě ucítila beznaděj.

Renbli vypadala možná trochu zmateně a nechápavě, když došlo na ty dva cizí vlky, kteří se s ní snažili vést rozhovor. Jen zvedla oči k cizí, hnědé hroudě chlupů a kníkla. Neměla cizí ráda, ale taky zatím neměla důvod se jich nějak obávat. Oblízla si čumáček a koukala na ty cizí vlky, kteří o ní mluvili jako o něm. Ale proč? Moc jí to nedávalo smysl. Jen si táhle zívla a opřela se o nohu hnědé vlčice. Nijak ji nezajímala závažnost toho rozhovoru. Její větší části zrovna moc nerozuměla. Proto si cosi žvatlala, než nastražila ouška a zahleděla se kamsi před sebe. Nadšeně nastražila ouška.
,,Svýlko!" kníkla a udělala pár rychlých skoků za světýlkem, které se válelo po zemi. No někdo jej chytit musel, nebo ne snad? A ona... Ona byla odhodlána, že ten někdo bude ona!

Renbli spokojeně zavrtěla ocáskem, zatímco koukala na svou novou, žmoulací hračku. Ta ocáskem cukla a Renbli tak nastražila ouška a zkusila to napodobit, tiše bručíc. Párkrát zatahala a pak, zjevně hrdá na to, co udělala, škubla na pohledy a pustila. Začala místo toho plivat chlupy. Oklepala se a zívla si. Jenže to už se k nim přiblížili dva vlci. Dva cizí vlci. Renbli nastražila ouška, ale jak už to tak znala, schovala se do trávy. Přikrčila se a zůstala schovaná, i když ti dva mluvili. A to přímo na ni. Praktikovala stejnou metodu jako předtím, když viděla Ásleif, co se bavila s tím vším divný okolo. A byla smutná. A tak. Prostě když se tvářila tak moc podivně a divně skákala po cizích věcech. Jednoduché vysvětlení!

Vlčice na ni kdo ví jak nereagovala, ale to Renbli moc nevadilo. Tahle vlčice jí přišla zvláštní a tak se jen posadila na zadnici a práskala ocáskem jako malé velrybátko ve vodě. Pak tiše kníkla, když si zívla a zase upřela pohled na tu zvláštní, hnědou vlčicici. Prostě s ní bylo něco špatně a ona si to uvědomovala. I když jste vlče tak poznáte, když je někdo prostě divný. Jenže bylo fuk, co si teď myslí. Protože přišla tvrdá realita. A to... Hlad. Vlče zapištělo takovým tím svým vysokým, vážně neskutečně hlasitým hláskem, co mělo. ,,Ňňňaaa-eee," stáhla ouška a zafrkala. Možná by mohla zkusit ulovit ten ocas, co visel z té divné vlčice. Když už jí nevěnovala pozornost, tak co! Její ocas nyní!
Vlče se tak náhle vymrštělo a brzy už dost možná viselo na ocase hnědé, zatímco se snažilo ťapičkami nějak ten ocas i dostat dolů. Neměla zrovna sílu, ale... Držela se. Jen zatím neuměla nic jiného, ani cukat tlamičkou a tělem, jen držela. Však ten ocas se vzdá!

Ta podivná vlčice Renbli neodpověděla a ta jen tak stáhla ouška a sledovala ji. Co to dělá? Je to nějaká zajímavá hra? Tiše kňukla a dívala, jak volá kamsi do prázdna. Co to s ní bylo? Renbli ještě neznala nějaký pojem jako "udeřil se do hlavy" a nebo "je prostě mimo", takže se to snažila vyluštit vlastním způsobem. Ta vlčice se prostě kamarádila s něčím tak malinkým, že to nemohla vidět! To muselo být ono, maličký kamarád! A proto na něj křičela, ať vyleze, protože se jí ztratil v trávě!
Najednou všechno dávalo smysl. Vesmír Renbli expandoval, vykulila oči a zírala na místo, na které hnědá křičela. Nadechla se a z plných plic zakřičela: ,,Vyez!!!" Ne že by to mělo nějaký účinek. Sedla si tak na zadek a zkusila to znovu. ,,Vyez!" Nic se nedělo a tak se smutně dívala na prázdné místečko v trávě, daleko od sebe. ,,Vyez?" podívala se na hnědou vlčici, jejíž slovo momentálně opakovala jako kolovrátek. Líbilo se jí. ,,Vyez..."

Vlče se tiše krčilo ve vysoké trávě, když se to stalo. Ten někdo, kdo tu byl s ní, se rozešel. Jenže na špatnou stranu! Opatrně zvedla hlavičku z míst, kde byla a pozorovala, jak vlčice skáče na křoví a jak se absolutně rozsekává, protože tam nic nebylo. Tiše a zmateně kníkla, dodávajíc si opatrně odvahy, že snad všechno nebude tak zlé. Ta vlčice musela být taky ze smečky, když byla tak blízko, ne? Možná i proto se rozešla trávou, která ji chuděru skoro celou zakrývala a vytvářela tak dojem něčeho velkého, co se blíží - aspoň tak by to vypadalo v poli slunečnic. Tady to byla jen hrnoucí se tráva.
Vlče nakonec zastavilo několik stop za hnědou vlčicí a se staženými osušky po ní pokukovalo. Proč tak divně křičela na křoví? A proč do něj skákala? Možná si s ním jen hrála. Možná by ti Renbli měla zkusit taky! Teď se však potřebovala ujistit o fakt zásadní věci, kterou musela hnědé předložit. ,,Mnnmm... Meška?" pronesla opatrně směrem na její ocas.

>> Zlatá smečka

,,Hmmm!" vrčelo vlče na brouky, co se mu pletli do cesty. Dokonce se jednou pokusila nějakého velkého chytit, jenže on odskočil a zmizel. Renbli po něm ne zrovna nadšeně štěkla. Kam jako zdrhnul, srab jeden? Si to chtěla rozdat jeden na jednoho! Však mu ukázala, zač je toho loket! Tiše na něj vrčela a snažila se jej pronásledovat. Jenže všichni brouci prostě byli rychlejší než ona a tak zklamaně zastavila a posadila se s kňukotem. ,,Svýlkooo!" zhoupl se jí hlásek, když zakřičela na slunce, které nepříjemně svítilo a jí začínalo být vedro. Nespokojeně se oklepala a zase tiše zafrkala. Teprve teď si začínala uvědomovat, že je vlastně... Ztracená. Kde to byla? Co se dělo? Olízla si čumáček a kňourla. To už však zahlédla vlka. Cizího vlka. Meška!
Jenže i přesto její instinkt radil, ať se schová. Proto se připlácla hrudníčkem na zem ve vysoké seschlé trávy. Snažila se působit co nejvíc nenápadně, což bylo asi hloupé vzhledem k tomu, že před chvílí křičela.