Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadalo to, jakoby Istenség nechápal, jak moc malá služba to byla. Byla ale nadšený - a brzy Renbli oblízl čumáček, což vlčici zarazilo a ona tak rychle zamrkala a pak trochu stydlivě sklopila oči. Musela se však usmát. Zaskočil ji, to ano. Ale neměla moc velké protesty k tomu, že by snad nechtěla jeho přítomnost v blízkosti jejího čenichu, nebo že by ji znepokojovalo takové gesto.
Jen se po něm mlčky podívala, když zmínil, že je skutečně šikovná vlčice a že se to zlepší. Nebyla si tím úplně jistá. Problém byl, že už zažila všechna roční období a nyní jí dokonce táhlo na druhou zimu - a pořád byla malé vlče, co si skoro ničím neprošlo. Byla z toho mírně rozesmutnělá, aby přiznala pravdu. Nakonec však jen přikývla. ,,Dobře. Když to říkáš ty, musí to být pravda," mrkla na něj. Ovšem, pak mírně naklonila hlavu a konečně se odhodlala ho zeptat na jistou věc. ,,Hele, nemohla jsem si nevšimnout, že tě zdejší vlci berou skoro jako nějakou smetánku a tak. Vysvětlíš mi to?" Nedořekla žádné konečně ani nic podobného, ač byla docela netrpělivá, co se toho týkalo. Jeho Jasnost Istenség by se měl konečně pořádně představit, udělalo by jí to docela radost, konečně vědět zcela, co se to tu vlastně děje.

Renbli se zhluboka nadechla, když ji vyzval, aby ho osušila. Slyšel její slova o tom, že zatím moc dobře magii používat neumí? Nejspíš ne. Ale to bylo asi jedno. ,,No dobře. Pokusím se to nějak udělat," slíbila mu. S tím přivřela oči a peříčko za jejím ouškem se zavlnilo, jak mírný vánek pocuchal její srst. Brzy se i pustil do Istenséga. Byl vážně jemný, její magie větru nebyla silná. Ale rozhodně ho cítil. Měla však pocit, že je to všechno ovlivněno i tím, že je unavená, protože dnešek byl vážně vyčerpávající. Ovšem, alespoň něco ze sebe vyplodit dokázala a teď alespoň ukázala, že je z části užitečná. ,,Asi to moc nepomohlo," přiznala. ,,No, ale tak či tak aspoň vidíš, že dělám svým očím skutečně čest. Jsou stejně slabý odvar modré," zakřenila se. Nikdy se nepovažovala za moc silného vlka a nevypadalo to, že se v blízké době tento fakt nějak změní. Nikdy jí nepřišlo, že by měla snad mít nějaké výjimečné nadání k čemukoliv. Když nad tím tak uvažovala, byla vůbec k něčemu dobrá? Ano, Renbli si právě nejspíš spustila existenciální krizi. Ne že by od toho nebyl celý tento příběh. Jenže tohle bylo trochu osobnější. Vždyť skoro nic neuměla. Ulovila možná tak brouka, když měla štěstí - a když ne, tak byla v háji a zanechána s prázdným žaludkem. Tiše si nad těmi nepříjemnými myšlenkami povzdechla.

Jenom kývla. Určitě jí to ráno řekne - a zmíní, že je ale vděčná, že ji nechala se tu trochu projít po okolí. Rozhodně byl čas přejít na nějaké vraž... tedy, akčnější části než bylo povídání si s vlky. Přeci jen, mohl jí někdo z nich ukázat, jak mít deprese lépe, než charakteristickým utrpením a hrdinským momentem, který bude plně zpackán? Nebo ideálně, nezpackán, hrdinskou obětí, aby byla Renbli zachráněna.
,,Ano, je to v pořádku," zavrtěla chvostíkem. ,,Nemusíš se ničeho bát," dodala pak a mírně se oklepala, až zase trocha oněch třpytek vzlétla do vzduchu. A ono přistoupení k jejímu čumáčku, následný dotek a pročísnutí vzduchu větříkem bylo, ne překvapivě, příjemné a vlčice zmateně zamrkala. Rychle se rozhlédla po své srsti, která se hezky třpytila. Rychle si udělala otočku na místě, jak se snažila najít lepší úhel pro pohled, ale ne zrovna překvapivě se nedařilo. Proto se i podívala do vody a prohlížela si aspoň tvář z různých úhlů. ,,Paráda!" oznámila konečně. ,,Díky!" A co se týkalo vody, jen pohodila hlavou. Ano, když sem přišla, myslela, že zemře a žízeň skutečně začínala mít - ale doteď to tak nějak zvládla se slinami. Teď jen sklonila hlavu a zčeřila odraz, aby se napila. To mu asi jako odpověď z části stačilo. Ještě že ty plody předtím byly tak šťavnaté. Vypadalo jí, že moc neřeší, že jezírko je na koupání, aspoň na těch pár hltů. S tím se pomalu vydala k onomu pramenu, ke kterému předtím pokynul. Istenség se tu opět usadil a Renbli se zase pustila do pití. Když si svlažila hrdlo, konečně zareagovala na poslední slova. ,,Vyfoukala bych ti ho, ale moje magie není moc silná," přiznala mu jednoduše a pousmála se. ,,Ale! Můžu to zkusit, jestli chceš."

Když dorazila za Istenségem, jakoby se celá nálada jednoduše změnila. Byl to příjemný pocit, ale pořád se nezbavila pocitu že něco není v pořádku. A ono vlastně i nebylo. Tihle vlci prošli doslova genocidou a Ren to poměrně svíralo žaludek. Nakonec se však zhluboka nadechla a s ne kompletně upřímným úsměvem se zastavila a konečně odpověděla. ,,Jo? Měla i tak dát vědět." Ale to už teď bylo jedno, jelikož Aleysha už nejspíš vykonala onu činnost. ,,Je to tu pěkné! A všichni na mě byli hodní. I když Scinthe zněl, že by raději byl na světelné kilometry daleko a mě měl doma. Ale... to dává smysl," přiznala. Teď to rozhodně smysl dávalo. I předtím měla jisté podezření, že se smečkou stalo něco vážně špatného, ale že takhle většina zemřela přes jednu noc a ještě k tomu pro nic... to bylo ještě horší. ,,Díky! Přišlo mi, že modrá na mě nevypadá tak pěkně, tak jsem poprosila o zlatou. Leotie i říkala, že ji můžeš roztřpytit," dodala už poněkud veseleji, protože mohla směřovat myšlenky jiným směrem. ,,Využiju ho, díky," zazubila se a pak jen zvedla tlapku a potlapkala jeho rameno. ,,Co ty, užil sis rozchnění se ve vodě?" Matně si vzpomínala na své první seznámení s kalužemi. Docela se jí stýskalo po mámě. Chtěla jí toho tolik říct...

Vlčice jednoduše přijala, co jí říká, ačkoliv s tím nebyla nijak spokojená a nelíbilo se jí, jak je jednoduše odvrhnul. Jako malé dítě. Což... vlastně on i nejspíš byl. Všichni tu byli docela mladí, takže dávalo smysl, že se dost možná budou i chovat na svůj věk. Když se však začal vyjadřovat k Istenségovi, konečně promluvila a vyjádřila se k jeho velmi pozitivnímu přístupu. ,,Istenség mě do toho všeho nezatáhl dobrovolně. Prostě se to stalo. Některé věci neovlivníš." Řekla to možná rázněji než chtěla, ale pak prostě trhla hlavou a podívala se jinam, než aby dodávala něco dalšího. Tedy... aspoň chvíli. ,,Ale díky za tvou starost." Mít ji však nemusel. Ona jí měla za je za oba... tudíž mít strach byl skutečně pouze přežitek. A stres pro někoho dalšího. To už však Scinthe spustil o tom, co se stalo. Znělo to... děsivě. Mohlo se tohle stát i její smečce? Jen tak? Protože... nechtěla, aby zlatá zmizela kvůli tomu, že se objeví něco létajícího a celou ji to pohltí. Otřásla se. ,,Scinthe-... dobrou noc." Co měla dělat? Politovat ho? Asi by ji odpálkoval. To tak nějak sedělo. Místo toho se jen zahleděla nad sebe, na hvězdy, přímo do hvězdné oblohy. Zhluboka se nadechla a pronesla pár neslyšných přání k zářivým tečkám na tmavé obloze, než se postavila a otočila, aby se vydala směrem dolů z toho pride rocku, který se v jejich jeskyni nacházel. Byl čas zajít ještě za Istenségem a pak? Pak se konečně trochu prospat. Tohle byl docela náročný den. I proto se pomalu rozkráčela směrem k jezírku a vlku se zlatými třpytkami.

,,Když jsou všude stejné, tak dává smysl se o nich učit," nesouhlasila s ním. ,,Můžeš pomáhat ostatním hledat směr, orientovat se... věřím, že doma ti možná hvězdy přišly zářivější, ale i tak se to může hodit," pronesla opatrně. Pak si však povzdechla, protože stejně měla pocit, že tady nemá cenu to vymlouvat. Ovšem, když zmínil, že o změně něco ví, a že nevypadá jako někdo, koho život moc nepoznamenal, musela se zasmát. Ovšem, vypadala spíš posmutněle - její oči se rozhodně neusmívaly. ,,Když jsem byla malá, pokusili se mě odnést cizí vlci - a nakonec jsem skončila daleko od rodiny, než mě našel můj starší bratr. A než mě Istenség našel, chvilku předtím..." nadechla se, ale pak jen zavrtěla hlavou. Ne, to nemělo smysl vysvětlovat. Tak nějak ji přepadl pocit, že by ani jednoho z nich neměla zatěžovat tím, co se honí její hlavou. Každý z nich o někoho přišel, tak co by měla dělat? Být celá rozhořčená z toho, že se jí taky něco stalo? Cítila se z toho všeho tak nějak zvláštně... a rozhodně ne dobře. ,,Honí vás ty velké příšery? Ti červové? To... velké, lítavé? To se stalo dalším členům smečky?" optala se ho opatrně. Možná že jí konečně odpoví.

Postovaná 45

,,A nechtěl by ses naučit o všech hvězdách, které kdy uvidíš?" pronesla vlčice tiše a mávla ocáskem, mírně nervózně, zatímco pomrkávala jeho směrem. ,,Všechny hvězdy jsou krásné - a o všech se dá něco naučit." Co se však týkalo přemisťování jeskyně, to ji zjevně poměrně zaujalo. Střihla ouškem a upřela na něj zvídavý pohled. Otázku však zatím nepoložila. Ovšem, to horko a živo... to tu nebylo. Neznali sníh, neznali led, spousta věcí jim zůstávala cizí a Renbli... jich skrz to bylo líto. Hodně líto. Jen odvrátila pohled a v tlamě cítila mírnou pachuť toho, k čemu se to zase dostala. ,,Změna je... bolestivá," souhlasila vlčice konečně a sama se divila, že je schopná něco takového vůbec vyplodit. Nehodlala mu však říkat, že občas je třeba. Bylo dost jasné, že oni si změnu nepřáli a že jim ničí životy. ,,Kam půjdete, až opustíte ostrovy?" optala se konečně. Možná že před něčím vážně utíkají - a budou před tím utíkat věčně. Ale k čemu to je, pořád jen utíkat? K ničemu. Zhluboka se nadechla a vypustila dech ven čumáčkem. ,,Možná že jednou najdeš stejné hvězdy, jako byly u vás doma," pokusila se nadhodit něco maličko optimistického, aby vlka ve své společnosti trochu... zahřála slovy. Měla však pocit, že to nepomůže a byla z toho trochu nesvá. Netušila, co se těm vlkům tady stalo - a možná to ani vědět nechtěla.

44 postovaná

Oceňovala, že se alespoň snaží, upřímně. Bylo to mnohem milejší, než kdyby neříkal a nedělal vůbec nic. Byl to nakonec slušný a milý vlk, i když z těch prvních pohledů a toho, jak na ni působil, jí tak nepřipadal. A ani nevypadal, že by skutečně byl otráven z její samotné přítomnosti. To ji vlastně podivně těšilo, tak jako vnitřně. ,,Proč vlastně nezkoumáš ty venkovní hvězdy?" optala se zvědavě, protože jí to dávalo větší smysl. ,,Ale ty vaše jsou vážně krásné," přiznala k němu a prohlížela si jak oblázky, tak opeřené hady. Vážně uvažovala, jestli by tu něco takového mohlo být. Třeba v té džungli, když už byla docela podobná na jejich domovinu! Zavrtěla zlehka ocáskem a pak mírně naklonila hlavu na stranu. ,,Jaké to bylo u vás doma? Jestli ti nevadí, že se ptám," dodala zase rychle. Moc se vlků na jejich domov vlastně ještě neptala. Vlastně ji to prvně ani nenapadlo, když Ség tvrdil, že pořád jen putují. Jenže teď po tom všem jí přišlo, jakoby to nebyla úplná pravda. No, alespoň tedy měla ten pocit, že putují... maximálně chvíli. zdejší vlci měli něco, čemu říkali domov a tady to nebylo.

Postovaná 43

Zdálo se, že tihle dva si budou notovat v depresivních návalech. Což... možná nebyla zas tak špatná věc, když se nad tím jeden zamyslel. Ale, co už. Tak či tak to nevypadalo, že by měl Scinthe nějaký problém s tím jí ukázat, co od něj chtěla - pokývl na hvězdy a jal se vysvětlování. I když byla tedy otázka, zda se daná slova dala brát jako vysvětlování. Rozhodně se ale dala brát jako začátek zajímavého rozhovoru. ,,A jak je hledat?" optala se. Jaké hvězdy brát za orientační body? Nebyla si moc jistá... ,,Ty největší? Nejzářivější? Nebo třeba ty, co jsou nejblíž u sebe?" zkusila to. Scinthe jí dál asi moc nepomůže, ale mohla to alespoň zkusit. Třeba by ji mohl někdy jindy i vzít ven mezi ostatní a ukázat jí hvězdy na pravé noční obloze. Tedy, za předpokladu, že tahle noční obloha nebyla pravá.
Jistě, byla to díra ve stropu, ale byly tu jiné hvězdy, jiná souhvězdí, všechno to bylo jiné. A možná i proto tak nějak zvažovala vůbec tu možnost, že tato obloha vůbec být pravá nemusí. Tiše cosi zabručela a pak jen mávla ocáskem, uvažujíc vedle všeho i nad těmito věcmi.

Postovaná 42

Renbli po příchodu na onu skálu tiše zastavila a po pozdravu se i posadila. Chvíli bylo ticho, než onen tmavý vlk začal hovořit. Zaujalo ji, že se rovnou rozpovídal. Sice o zvláštním tématu, ale hvězdy byly docela romantická věc na řešení a... no, musela se pousmát. Vypadal, že o tomhle skutečně rád mluví. Nedivila se, o něčem takovém by taky určitě mluvila s láskou, jakou vkládal do slov i on sám. Tedy, kdyby byla on, samozřejmě. ,,Zní to jako paralela k reálnému životu," přiznala konečně na jeho slova o mrtvých hvězdách. Skutečně to tak znělo... někteří lidé, které jsme hledali, byli dávno pryč. Ren stáhla uši a poslouchala o tom, že svět by byl zmrzlá skála. ,,A nebo by možná byla jiná hvězda. Nebo by jsme všichni byli pryč. Ale naše slunce je fajn." Svrběla ji na jazyku otázka, jestli měli doma taky slunce a nebo ne. ,,Umíš se podle hvězd orientovat?" optala se konečně. ,,Vím, že to jde, ale nikdy jsem neměla to štěstí se to naučit. Nebo vlastně cokoliv o hvězdách."

Postovaná 41

Pozorovala, jak Leotie po tom všem uklízí. Skoro by už ani nevěřila, že tu před chvílí míchala barvy, jak rychle po sobě uklidila a zahladila stopy. Renbli jako taková začínala už být maličko unavená, ale pořád ještě nepřekonala denní dávku socializace. Ještě pořád mohla komunikovat s ostatními! Alespoň tedy trochu! Vesele mávla ocáskem. ,,Nevadilo," odsouhlasila mladá vlčice poměrně pobaveně, protože ono to jisté nadšení od Leotie bylo nakažlivé. Nakonec se však už byla připravena rozloučit. ,,Určitě se ještě ukážu, Leotie!" oznámila vlčici a pak se tak jako rozloudala zase pryč s mírným kývnutím, co naznačovalo, že se pro dnešek tedy loučí.
S tím se rozcupitala za mrzutým vlčkem, co si sám pro sebe uzmul celou oblohu. Prvně šla poměrně rychle ale asi v půlce konečně zpomalila a cítila se už maličko unavenějc. Mírně přivřela oči, když se konečně dostala na doslech a pokusila se onoho tmavého vlka konečně oslovit. ,,Ahoj," zkusila opatrně. Díky jí samotné to slovo znělo tak měkce, jak snad jen mohlo. Dokonce se na něj i zkusila usmát, jakoby to snad mělo odstrašit ty jeho zlověstné pohledy.

Postovaná 40

Byla neskutečně zapálená do toho, co ji bavilo a Renbli to těšilo. Jak jinak? Bývala občas úplně stejná. Ne, ne vždycky. Vážně to bylo jen občas. Tady mluvila hodně, protože byla nervózní - a to teď v tento moment nebyla. Cítila jistou útěchu v tom, jak se vlci kolem ní chovali. Přátelsky a klidně. Jakoby byla doma. jediné, co ji zneklidňovalo, byl jistý strach, že by to mohlo být kvůli Ségovi. Možná byl iracionální. Doufala, že je iracionální. Leotie se však zdála být jednoduše otevřená a nadšená nezávisle na tom, co se dělo okolo. Bylo to trochu uklidňující. ,,Hmoždíř," zopakovala flekatá vlčice zaujatě a dívala se, co jí Leotie ukazuje. To vypadalo zajímavě! Proč něco takového neměli doma? Možná že se to sem ještě nedostalo a když to donese, tak to doma ocení! Ta myšlenka ji donutila zavrtět ocáskem.
,,Je fajn, že o něm mluvíš takhle. Trochu víc jako o kamarádovi, než o někom... no, jiném," přiznala. Měla pocit, že si od něj možná zdejší vlci drželi jistý odstup, protože si jej považovali. ,,Já kmotra nemám," podotkla. ,,Ani neznám moc členů své smečky," přiznala a trochu se nad tím zastyděla. Měla by to změnit. A to co nejrychleji... tohle bylo docela ostudné. Zvlášť, když viděla, jak tu mezi sebou všichni komunikují. Ale pokud se brali jako rodina... no, svoji rodinu přeci znala tolik. A nebylo jich tu tolik jako ve zlaté smečce. Bylo lehčí se v nich tak vyznat?
,,Tak jo! To zní fajn," zavrtěla ocáskem v reakci na hada. Na hada, co ji mohl docela jednoduše zabít. Na to však Renbli nemyslela. Její mysl byla plná nejzajímavějších setkání a fantastických bytostí, které měly peří místo hřívy. Spokojeně se zatočila na místě, když Leotie zmínila její barvy a zazubila se. Peříčko jí lítalo kolem hlavy a vlčice skutečně vypadala potěšeně. ,,Takže pak mám prostě jen přijít pro obnovu?" zazubila se na Leotie. ,,To zní fajn. Mít u toho dobrou společnost je ale ještě lepší." Byla docela spokojená s tím, jak se to všechno vyvedlo.

Postovaná 39

Vlčice před ní se náhle rozmluvila. Sotva ji Renbli pobídla, začala se z ní valit slova, jakoby nemluvila snad století. Ren se zatvářila překvapeně, ale překvapení se pak změnilo na pobavený úšklebek a ona se rozhodla vstřebat veškeré informace, které jí Leotie hodlala předat. Prvně přišel monolog o barvě. Jak dlouho vydrží, koho by mohla obtěžovat s pěstováním, kdo by mohl udělat její život ohledně míchání barviček lehčí a třpytivější. Ren se nemohla přestat divit. Tahle vlčice sice vypadala neskutečně stydlivě a když s ní byla Renbli o samotě a vyzvala ji, ať mluví, pustila se do toho s plnou grácií a nadšením mladého mazáka. Trochu v tom viděla sebe.
Co se týkalo jejího strýčka, Renbli jen něžně zvedla packu a krátce se dotkla její zrzavé srsti, aby jí ukázala, že tu není sama. Vlčice však nevypadala, že by zas tak moc truchlila - nebo nedávala najevo, jak moc je ze všeho strhaná. Ale ty skleněné koule ji docela zajímaly, aby byla zcela upřímná. Jen škoda, že to bylo okamžitě smeteno s tím, že to Renbli ukázat nemůže. Ren by sice nějaké učednictví zajímalo, ale pořád tu byla ta věc s tím, že s těmito vlky nehodlala trávit zbytek života - a měla pocit, že to přesně by to znamenalo, kdyby se stala učedníkem nějakého z nich. Ale o jejich historii by se ráda dozvěděla mnohem víc! Co se týkalo bylinkáře, toho identifikovala jako to, o čem se předchozí vlčice nechtěla bavit, ačkoliv to nakousla a nyní jí to už dávalo úplný smysl. Všichni přišli o rodinu, někdo o rodiče, někdo o sourozence... o to víc Renbli chyběl Ingrid. Zajímalo ji, co asi tak teď její bratr dělá? A začínala mít strach o všechny vlky tady.
,,Jak drtíš tyhle věci?" podivila se nad práškem ze stříbra a zlata, protože ona se nikdy nepokoušela kameny drtit. A sice netušila, jak přesně to vypadá, ale představovala si to jako nějakou podivnou mlhu. Jaký vlk konec konců viděl stříbrný nebo zlatý ingot v akci? Ale na tom moc nezáleželo, protože brzy se přesunuly na jiné téma. Jeden by řekl, že z toho už Renbli půjde hlava kolem, ale... ona se zatím překvapivě poměrně držela! A to bylo co říct. Překvapeně však zamrkala, když byl Ség označen za jejího kmotra. ,,Tvůj kmotr? Vážně? Jak je starý?" zněla překvapeně. Měla tak nějak ponětí, co to je - zase - ale vždycky měla pocit, že by takový vlk měl být mnohem, mnohem starší. I proto se teď tvářila, jak kdyby spadla ze švestky. No, nemohla vědět všechno - a tihle vlci jí kolem a kolem dávali spíše polovičaté odpovědi. ,,Ale toho opeřeného hada bych někdy chtěla vidět. Jsou velcí?" optala se a podívala se po peříčku, jelikož... no, tahle peříčka nebyla přesně malá. Nakonec se však Leotie rozhodla, že je spokojená s barvou a nanesla ji na Renbli, která se zhodnotila v odraze a usmála se. ,,Tohle vypadá moc pěkně." A měla v plánu později Séga požádat, aby jí to všechno trochu rozsvítil. ,,Díky, že jsi se o tohle všechno podělila, Leotie," zazubila se nakonec a zlehka se jí otřela o tvář čumáčkem. ,,Myslím, že by ses neměla držet zpátky a myslet si, že vlky okolo tebe nezajímá, co jim chceš říct. Protože zajímá. A moc!" zvesela zavrtěla ocáskem.

Postovaná 38

,,Vážně? To zní skvěle. Mohla bys mi ukázat, které znáš a ty, co ne, můžeme zkoumat spolu!" zavrtěla nadšeně Renbli ocáskem v reakci na to, co Leotie právě pronesla. Jednomu se to nezdálo důležité, ale pro Renbli bylo - a moc. ,,Samozřejmě že ne. Čím víc toho vím o okolním světě, tím líp!" pronesla k vlčici zvesela. Leotie vypadala jako někdo, kdo se cítil, že ostatní kolem sebe věčně otravuje. No, ten pocit občas měla taky, takže bylo dobré ji podpořit. Těžko říct, zda ji bude zajímat všechno, co zrzavá vlčice řekne, ale určitě jí aspoň drobnosti uváznou v hlavě.
,,Ah... tak dobře, nenechám se tedy odradit a budu maličko dotěrná," zazubila se v reakci na to, že tmavý vlk vypadá otráveně pořád. Ano, bude obtěžován a Renbli si to velmi, velmi užije! Teda, alespoň doufala. Když bude až moc otrávený, nakonec se asi přeci jen stáhne.
,,Tvůj strýček byl určitě hodně vzdělaný vlk!" podotkla, aby Leotie poznala, že jí rozumí i přes štětec. Klidně stála a držela, jen zavřela oči, když se štětec právě k nim přiblížil. Zůstala tak docela dlouho - čímž překvapila i sama sebe - a když Leotie zmizela, jen naklonila hlavu na stranu. ,,Ach, děkuji!" zareagovala na vodu a zhodnotila svůj vzhled. ,,,Hmmm," nebylo to zlé, ale něco tomu chybělo. ,,Já nevím, jestli mi modrá sluší," přiznala tiše a stáhla ouška, jakoby se cítila špatně, že takhle odsuzuje Leotiinu práci. ,,Šlo by něco jako ty... Ségovi třpytky? Ty vypadaly pěkně!" zkusila navrhnout a docela zaujatě hrábla po pírku. ,,Co jedno znamená?" optala se.

Postovaná 37

Znělo to pěkně, mít vlka, co se soustředí na tradice a jejich zachování. Zabubnovala ocáskem na travnatou zem a mírně se usmála směrem na druhou vlčici. ,,Co jsem pochopila, tak moc zdejších rostlinek neznáte, co?" optala se jednoduše. Stejně jako led a sníh. Byli to zvláštní vlci. Ona však pro změnu neznala jejich džungle a písčiny. Šlo to jaksi mimo ni. ,,Ne, samozřejmě, že mě to zajímá!" vypískla vlčice a vyhrabala se z boku do lehu a pak do sedu. ,,Všichni mě zajímáte. I ty mě zajímáš," zazubila se zvesela. Klidně si o vlčici poslechne víc. Tak se trochu posunula blíž, aby nakoukla, co a jak míchá. ,,Hm... kdybych se pak chtěla jít podívat na hvězdy, myslíš, že budu... Scintheho obtěžovat?" zkusila se konečně zeptat a trochu podmračeně se podívala směrem ke skalce. ,,Nevypadal ze mě moc nadšeně." Na slova Leotie nakonec jen kývla a nechala ji, aby se pustila do jejího kožíšku, ač byla trochu skeptická nad tou modrou. Nemyslela si, že na ní bude modrá vypadat kdo ví jak hezky - ale Leotie byla přeci zdejší mistr, že ano? ,,Dělala jsi malby na všech zdejších kožíšcích? Je to vždycky jen podle barvy očí? Co má za barvu Ség? Něco speciálního? Musí být těžké barvu udržet, když mění kožich," rozmluvila se a sdílela své úvahy k zrzavé vlčici v poněkud nefiltrovaném stavu.