Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Temný les >>>

(22)
Byla nesmírně ráda, když nechala temný les za sebou. Ten les se ji nelíbil a tak se před ní objevilo pohoří, což tedy považovala za mnohem lepší destinaci, než temný les plný neklidného ticha. Takového zlověstného, jako by každou chvilkou mělo na Riccu něco zaútočit. Otřepala se a dál naslouchala křupání sněhu. Bylo to příjemné, ale zároveň ji trochu znepokojovalo, že skrze křupání možná přeslechne nějaké jiné slabé zvuky.
To se však nestalo. Když po nějakém čase vystoupala do hor, kroky jiného tvora zaslechla i skrze vlastní chůzi ve sněhu. Zbystřila a zavětřila. Snažila se najít tvora, který kročeje vytvářel. Nakonec ho pohledem našla. Vydala se vstříc neznámé, později dospěla k závěru, že vlčici.
"Zdravím Vás," pronesla přátelsky a snažila se odhadnout, kdo to asi je. Neměla ani ponětí, jakého stáří vlčice je. Ona sama vypadala jako velmi mladá dospělá, ale cítila se jako vlče.

Most >>>

(21)
Cesta po mostu byla skutečn náročná a připadala Ricce, jako by snad nikdy neměla skončit. Ricca musela být pozorná a opatrná, aby nešlápla někam, kde zrovna chybělo prkno a že takových míst bylo na celičkém mostě opravdu dost. Ani to nepočítala. Ale kdyby ano, určitě by ji na to nestačily ani všechny tlapky. Zkrátka byla to trýzeň, ale nakonec se na druhou stranu mostu dostala, za což byla nesmírně ráda.
Když stanula na pevné zemi, cítila, jak se chvěje. Nebylo to zimou i když i ta byla poměrně velká. Měla vážně štěstí, že most zdolávala v době, kdy ani vítr nefoukal, protože kdyby ano, asi by ta cesta byla mnohonásobně horší. Ocitla se v lese, kde to bylo poměrně temnější. Ne jako v tom lese za mostem, ale úplný opak toho lesa. Tenhle byl temný, tmavý, jako by něco skrýval. Ricce se zde vůbec nelíbilo a tak nebylo divu, že se vydala co nejrychleji dokázala, pryč.

>>> Hraniční pohoří

Les u Mostu >>>

(20)
Místo, kde se rozešli s Anserem nechala Ricca za sebou a pustila se dál lesem. Les to byl světlý a i v noci tak viděla poměrně dobře, protože stromy nebyly husté. Co ji však zarazilo, byla zvláštní konstrukce v místě, kde její rodný ostrov končil útesy a mořem. Ricca se zastavila, aby si prohlédla okolí. Vlny pod ní se občas zatřpytily, díky pohybu moře nebylo zamrzlé. Alespoň ne v této oblasti. Ricca nikdy u moře nebyla a tak si prohléžela tohle místo fascinovaně. Stejně jako se dívala do moře z Vyhlídky. Jenomže i tam bylo moře hluboko vzdáleno od břehu. Prostě se na ně mohla jenom dívat z výšky.
Pohlédla na most a nakonec se odvážila na něj vstoupit. Byl to risk, ale pokud chtěla zjistit, co je na druhé straně, byla to jediná možná cesta. Pomalými krůčky se pustila do překonání téhle spojnice mezi ostrovy.

>>> Temný les

Luka >>>

(19)
Dál naslouchala křupání sněhu pod svými tlapkami, jak se přesouvala skrze Luka a čím dál víc se přibližovala k lesu. Nikdo její procházku nerušil. Všude vládl klid a mír, dalo by se s klidem říci. Nenarazila ani na stopy jiného vlka. Tedy u jezera ano, ale takhle daleko skoro u lesa ne. Za to však narazila na stopy něčeho jiného. Mohl to být zajíc? Možná. Ricca se rozhodla, že chvíli času věnuje trénování lovu. Bylo ji jasné, že to, co se rozhodla stopovat, neuloví, ale i tak to mohlo pomoci jejímu umění. Trénovat musí a tohle byla příležitost. I když byla tma, sníh byl dostatečně dobrý na to, aby stopy odhalil a tak se Ricca pustila po stopě, která ji překřížila cestu. Dobře a důkladně si stopy očichala, aby do nosu dostala pachy otlačené ve sněhu. Stopy byly u sebe blízko, takže muselo jít skutečně o zajíce. Rozhodně v pachu, který ze stop vycházel rozpoznala býložravce. Pousmála se a dala se do sledování otisků pacek. Stopa ji vedla k lesu, ale ne přímou cestou. Ricca se stopy držela a následovala ji, snažíc se pořád s nosem u země, aby dosáhla cviku. Sledovat stopu pouze očima by bylo bezúčelné, ale takhle se učila držet se pachové stopy ne jen obrázků ve sněhu.
Když už usoudila, že toho bylo dost, ocitla se v lese, vydala se na místo, kde se s Anserem rozdělili. Zjistila, že jeho stopy zde nejsou, takže tady zřejmě nebyl. Ricca se tedy rozhodla, že čekat tady dál nebude. Cítila, že je lepší být v pohybu.

>>> Most

Nerovy vodopády (přes Křišťálové jezero) >>>

(18)
Z počátku se mohlo zdát, že Ricca jde ve stopách Ellie, ale nebylo tomu tak. Ricca pochopila velice rychle, že hnědá vlčice od ní pomoc nepotřebuje, stejně jako ji nepotřeboval Nero. Trochu ji to bodlo u srdíčka, tak celkově, ale to bylo asi tak všechno. Nemohla se přece vnucovat ani vlku ani Bohu. Sice zamířila stejným směrem, ale u jezera to stočila na opačnou stranu než Ellie. Mířila totiž do Lesa u Mostu, aby zjistila, zda tam Anser na ni nečeká. Prostě si to chtěla ověřit, než půjde kamkoliv jinam.
Zamířila tedy k lesu. Byla nádherná noc. Klidná, bez průtrže sněhu a bez nepříjemného větru, takže Ricca mohla poslouchat křupání zmrzlého sněhu, když se brodila Luky.

>>> Les u Mostu

(17)
Chápavě přikývla. I když se nedozvěděla, jak tuhle nemoc vymýtit, jak pomoci vlkům i bohům, patrně byla stejně k ničemu, jak si o sobě díky událostem myslela, a upřímně ji to nedodalo nic dobrého, ale alespoň se dozvěděla, že na tom někdo pracuje a odkud jsou duhové květiny. I to byly cenné informace i když nejspíš ničemu neprospějí. Co už. Zvedla se, když se Ellie začala omlouvat a odcházet. Ricca ji chtěla pomoci, ale hnědá zmizela tak rychle, jak se objevila. Zůstal tu jen šedý a ten patrně také brzy zmizí. Ricca vůbec netušila, co si počít dál. Měla bych najít Ansera! Co když mě taky hledá? I když mohla mít zcela zdravé pochybnosti, když opustila úkryt, aby ho našla a ztratila stopu, možná už i on ji považoval za ztracenou.
Možná byla hloupá, ale ne tak hloupá, aby nepochopila, že je Nero vlastně solidně vyhazuje. Sklopila uši a tak jako Ellie opustila Nerův příbytek se slovy: "Je mi líto, že jsem Vás vyrušila, takže se ještě jednou omlouvám, příště si dám větší pozor. A přeji Vám, aby jste uspěl ve svém úsilí. Na shledanou."

>>> Luka (přes Křišťálové jezero)

(16)
Zatímco hnědá zmínila cosi o nějakých cizincích, což bylo mimo Riccy paměť. Neznala je, nepoznala, a nejspíš ji o tom ani nikdo z dospělých neřekl. Nebo ano? Nepamatovala si to. Zřejmě to byla sice důležitá událost, leč patrně ne natolik, aby to Ricce kdosi řekl. Možná se na to někdy zeptá, až se zase dostane domů. Minulost byla minulostí, budoucnost ležela v tlapách bohů, kteří se buď báli nebo skutečně nemohli, svěřit ji do tlap obyčejných vlků.
"Chápu, že je možná težké, pomyslet na na to, že svěříte část práce do tlap běžných vlků, ale... skutečně to nejde, nebo by něco udělat přeci jenom šlo? Jsme ochotni Vám pomoci." Nechtěla uvěřit, že by se nenašlo vůbec nic, co by udělat mohli. Soudit Boha však nechtěla. Bylo to jeho uvážení, jeho volba. Ale nyní měl nabídku. Měl možnost.
Nechtěla opakovat. Nemusela. On to jistě moc dobře věděl. A tak také věděl, že uvnitř ní koluje ohnivé odhodlání i když její element to není. Třeba ve skutečnosti chyběl jen malý ždíbek, aby jim byl oheň a ne voda. Co ona mohla vědět.
Měla by se ona vzdát vody? Vždyť magii doposud moc nevyužívala. Jak by mohla narušit její tok nebo o co vlastně šlo. "Duhové rostliny? Mají s tím něco společného?" Ricca žádnou neviděla. Netušila o jaké rostlině to Ellie mluví. "A není to něco, co by jste, Nero, mohl potřebovat? Duhovou rostlinu?"

× Vykonejte cestu k bohům se svými otázkami (pouze osud) S Ellie a Seginem - Nerovy vodopády

(15)
Jestli snad měla potuchy, že se nacházejí v něčím domově? Ne, netušila to. Kdyby to věděla, určitě by si dávala větší pozor. Ale musela přeci pomoci vlčici, která se snažila dostat z ledové vody jezera u vodopádů. Pocítila záhy prudký vítr, který se ji opřel do těla. Kupodivu nebyl ledový, jak by klidně mohla čekat, takže je brzy všechny vysušil. No, alespoň něco. To ji trochu umoudřilo. "Děkuji." Ovšem je-li tento 'Přízrak' přízrakem z mlhy se nedozvěděla. Po té, co silný vítr ustal, se ze stínů ničeho začaly objevovat části těla. Už od prvního pohledu bylo zřejmé, že tvor je velký.
Když k ní sklonil hlavu, Ricca se posadila a stáhla ouška k hlavě. Představil se jako Nero, Bůh Mois Grisu. Tedy jeden z Bohů. "Omlouvme se, jestli jsme Vás vyrušili. Nebylo to našim záměrem." Takže on o nemoci věděl. "Jestli je něco, co bychom zvládli udělat a čím bychom Vám mohli pomoci, já se nebudu bránit. Sama jsem si tou nemocí prošla a pokud se to, jak Ellie říká, šíří všude, musíme to nějak zastavit." Třeba, kdyby jim dal šanci, možná by se dalo udělat víc. "Já vím, že toho moc nevím a neznám, ale nebojím se poznávat nové věci." I Ellie chtěla pomoci a takhle určitě něco vymyslí. "Víc tlapek, víc možností."

Jméno vlka: Ricca
Počet příspěvků: 7
Postavení: Omega
Povýšení: xxx
Funkce: xxx
Aktivita pro smečku: xxx
Krátké shrnutí (i rychlohry): Vydala se na cestu, aby se postavila na vlastní tlapy, protože je přesvědčena, že v současnosti není pro smečku přínosem, neumí nic. Chce to změnit a proto se učí, jak přežít. Potkala Ansera, který ji učil, jak lovit. Onemocněla magickou nákazou. Když šel Anser hledat někoho, kdo by ji pomohl, vydala se po odpočinku za ním, ale sníh přikryl jeho stopy a ona ho ztratila. Momentálně získává informace o nákaze a je u Boha Nera.
Questy smečky: xxx

(14)
Ellie řekla, že Anser je někdo, nebo mohl by to být někdo, příbuzný Seginovi. To v Ricce vyvolalo úsměv a jakousi jiskru naděje. Ale zároveň si uvědomila, jaký vztah se svými bratry a sestrou má ona. To ale neznamená, že takový vztah mají přece všichni. Určitě ne každý si to tak hezky pokoní, že ano? I když, bráška to také nemusel hned brát zle. Tiše si mladá vlčice povzdychla, doufajíc, že si toho nikdo nevšiml. "Ano. Právě jsme se rozdělili. Tedy, on šel najít nějakou pomoc pro mě. Já mu šla naproti, protože se mi udělalo lépe, ale jak napadl ten sníh, ztratila jsem stopu." Byla netrénovaná, nebylo divu, že stopu ztratila. Kdyby ji zanechal ve sněhu, asi by ho dokázala najít, ale on odešel pro pomoc a po té napadl sníh a to se stopa pak hledá špatně!
Příprava lektvaru byl asi dobrý nápad. Ricca se na Ellie usmála. "Horké prameny? Poušť? To vše tady někde na ostrovech je?" Ne, nevěděla to. Neznala téměř nic. Proto taky byla zde.
Šedý vlk, Segin, netvářil se zrovna přátelsky. Spíš, jako by byl naštvaný. Hodil po Ricce otrávený pohled, jako by snad ta mohla za všechnu nepřízeň, která jej potkala. Střihla ušima a potom je stáhla k hlavě. Udělala něco špatně? V tom se v ní rozohnil ten tajný plamínek ohně, který v sobě nosila přes to, že měla jako živel vodu. Nebo to byl snad příval? Uši opět narovnala a postavila se hrdě. Jste nezdvořilý, pane Segine! Styďte se za své chování! Už chtěla něco říci, když se ozvala Ellie a ptala se ho na lektvary. Ricca tedy neřekla nic, ale v očích ji plál vztek malého rozzlobeného dítěte.
Ten však spláchl proud vody z vodopádu! Co to bylo? Viděli to taky? Podivný tvar. Jakási hrouda. Smích. "Jsi snad ten přízrak z mlhy?!" Vyslovila otázku k neforemné entitě. Segina a zlobu k jeho nevychování v tuto chvíli hodila za hlavu. Vystřídalo jej však pohoršení nad sprchou, kterou někdo s tajemnou podstatou zasáhl Ellie. "I ty jsi nezdvořilý! Cožpak nevidíš, že tahle vlčice je nemocná a je ji zima?! Proč na ni stříkáš vodu?" To bylo podlé a také nevychované. Riccu to zkrátka dopálilo.

(13)
Přikývla na informaci, že by měl Segin brzy dorazit. "MOžná ano. Možná dokonce na Asnera." Pousmála se. Bude ji hledat? Jen jestli jo dokáže najít. Ona přeci jeho stopu ztratila už na louce. Dokázal by ji šedý vlk najít? Určitě byl na tom se stopováním lépe, než mlaďounká vlčka, ale sníh to jistě kazil. Vše bylo závislé na tom, za jak dlouho se bude vracet s pomocí či úlovkem.
"Děkuji, jen se snažím. Ale moc toho neznám." Byla upřímná. Možná byla ochotná pomáhat, ale znalosti neměla. Sama se musela tolik co učit. Těšilo ji, že ji někdo pochválil. Ovšem necítila, že by si zasloužila takovou chválu. No, i snaha se cení, což se ukázalo jako důkazem teď.
"Nebojte, možná mám to samé, co Vy, Ellie, ale už se cítím lépe." Ne, lektvary neznala. Zavrtěla hlavou: "Bohužel. Ale ráda bych se něco naučila, to ano."
V tom se objevil šedý vlk a Ricca k němu obrátila hlavu: "Amsere..." avšak nebyl to šedý Anser. Byl to někdo jiný. Musel to být zmíněný Segin. Teď, když byl vlk blíže, odlišnosti viděla, ale na první moment, prostě čekala, že se její kamarád objeví.
Vlk na Riccu nereagoval, jako by zde ani nebyla. Přesto, ona jej pozdravila. Vychování měla: "Přeji dobrý den, pane, Segine." Musel to být on.

(12)
Dle toho, co hnědá vlčice řekla, Ricca usoudila, že tak jako ona měla někde Ansera, tak i tato někde měla kamaráda jménem Segin. Ztratila ho snad podobně, jako Ricca? Možná. Možná ne. "A Váš přítel, Segin, je v pořádku?" Optala se, protože když zde ještě nebyl, mohl jít pomaleji. Nebo se možná rozdělili a každý šel jinou cestou ve snaze něco najít? I to by dávalo smysl.
"Vím, že nemusím, ale, přeci nebudu taková, abych Vám nezkusila pomoci? Nene." To by prostě nešlo. Nebo možná šlo. Kdo ví. Kdyby na ni byla snad hubatá, možná by ten oheň uvnitř Riccy dokázal způsobit i to, že by hnědou nechala napospas jí samotné. Ovšem hnědá byla milá, nebyl důvod, proč by na ni Ricca měla být hubatá.
"Tak počkám s Vámi." To mohla. Už ji bylo lépe, zase o něco víc. Dokonce už nepociťovala dušení na plicích. Každé slovo už ji nečinilo potíže, takže mohla hlídat hnědou bez obav, že by sama upadla třeba do spánku.
"Velice ráda Vás poznávám, já se jmenuji Ricca." představila se. "Jen si odpočiňte." Kdyby ovládala oheň, zahřála by Ellie, ale takhle, nezmohla skoro nic. "Vy nějaké ty lektvary znáte?" Zaujalo ji.

(11)
Ricca naslouchala bedlivě. Díky kašli, který hnědou trápil silně, musela své soustředění zdvojnásobit, aby pobrala všechna ta slova a informace z nich plynoucí správně. Chápala, že zvířata tedy byla na mnohem větším území. Možná, že dokonce úplně všude. Po celých ostrovech, nejspíš, se válela mrtvá těla těch, které zahubilo něco, co pouhým okem nebylo vidět. Tak se nabízela právě nemoc, jako příčina.
Ricca dokonce popošla ještě blíž a nakonec se posadila vedle vlčice. "Nějaký lék určitě existuje. Musí. Nebojte." Věřila, že něco bude. "Nebojte, i já jsem se cítila hůř. Myslím, že je mi už trochu lépe a Vy se také uzdravíte." Snažila se vlčici povzbudit. Žel, lektvary Ricca neuměla. Zavrtěla hlavou. "Já nejsem léčitelka, ale ráda bych Vám nějak pomohla." Jenomže jak? Jediné, co měla, byla magie vody a navíc ani ji necvičila. Byla jako novorozeně.
"Já se tady narodila, ale neznám ostrovy. Vlastně jsem teď poprvé dál, než na území smečky." Zamrkala. Bylo to tady zase? Vysvětlovat, proč nic nezná a neumí? Jak byla hloupá, že se nesnažila postavit na tlapky už dříve? Snad ne.

(10)
Ricca si odkašlala. Možná se necítila nejlépe, ale nebyla na tom zase až tak špatně, jak se zdálo, že na tom je hnědá vlčice. Zvedla se na všechny čtyři, aby došla k okraji jezera a podívala se do vody, jestli tam také uvidí to, co ji vlčice právě popsala. Dívala se do vody, ale kromě ryb, neviděla nic jiného. Neznamenalo to nutně, že by to, co vlčice viděla, neexistovalo. Třeba se to jen ukrylo v hlubinách. "Kromě ryb nic nevidím." Zareagovala Ricca. Po té se zase vrátila k vlčici.
"Já, nevím, co se to děje. Cestou jsem našla pár mrtvých zvířat. Jedno z nich jsem snědla. Ale jestli jsem se nakazila od toho zvířete nebo jsem jen nastydla při přecházení hor, to netuším." Opět musela zakašlat, protože když mluvila, škrábalo ji v hrdle.
"A jak se cítíte Vy?" Nebyla léčitelkou, ale třeba na něco přijdou.
Podle jejích slov Ricce přišlo, že na tom nebude hnědá nejlépe. Nasadila trochu přívětivější výraz, jako by se hnědou snažila uklidnit. Ona, to vlče prakticky. "Ano, ta zvířata, takže jsou všude," poznamenala spíš k sobě. "To bude dobré, uvidíte! Mám tady někde kamaráda, šel hledat pomoc, určitě nám pomůže." Snažila se ji uklidnit.
"Já ještě umřít nechci a vy, hádám, že také ne." Povzbudivě se na vlčici usmála.
Něco ji ale přišlo zvláštní. "Magie? Myslíte, že to má něco společného s magií? A o jakých květinách to mluvíte?" Měla právo se ptát?