Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Střihla oušky a přitáhla si ocásek víc k tělu. Připadala si jako malé vlče, ale nebyla už malá. Naopak. Kdokoliv by ji mohl považovat za dostatečně velkou až dospělou a bylo by to právem, navzdory tomu, jak se sama cítila. V očích druhých byla velká v těch jejích byla pořád malé vlče.
Když však šedý vlk promluvil, neznělo to, že by se odhodlával ji nějak zahnat nebo na ni zaútočit. Zavrtěla ocasem, aby dala najevo přátelské úmysly a dokonce při tom i dala hlavu pod úroveň hřbetu v projevu jakési úcty, tak jak to činí všechny psovité šelmy, když se před nimi dostaví někdo, kdo je postavením výš nebo starší.
"Snažím se postavit se na vlastní tlapky," odpověděla Ricca. "Ale moc mi to nejde.

Na Vyhlídce >>>

Pomalými kroky jsem opouštěla vyhlídku. Bylo to zvláštní místo a tak nějak jsem si usmyslela, že se sem ještě někdy podívám. Ideálně ve dne, až bude lepší výhled i do dálky. Sice potemnělá krajina vypadala i tak hezky, ale přeci jenom. Přešla jsem plynule do lesa s na řídko vzrostlými stromy, takže tu bylo celkem dobře vidět i v noci. Občas někde zahoukala sova. Zbystřila jsem, když to houkání bylo blízko. Vlastně to byl první tvor, kterého jsem po delší době slyšela jasně. Zřejmě měla tahle sova štěstí, že ji nepostihla ta divná nemoc nebo co to bylo, která skolila tolik zvířat, jenž jsem je potkávala cestou.
Ucítila jsem pach vlka a skoro bych si ho ani nevšimla, kdyby se nějak nepohnul. Byl šedý jako kámen. Takhle daleko od smečky jsem mohla hádat, že o člena Daénu se nejedná. Ale možná, že ostatní členové toho měli nachozeno mnohem víc než já, která se zdržovala celý svůj mlaďounký život jen v okolí Lesa Alf.
Zastavila jsem se a bedlivě jej pozorovala. Nebyla jsem tak blízko, ale ani tak daleko, aby si mé přítomnosti nevšiml. Zatím jsem neřekla nic, protože jsem netušila, co za vlka to je. V komunikaci s cizími jsem moc praxe neměla. Mluvila jsem všeho všudy se dvěma dospělými a dvěma vlčaty. To není zrovna moc kontaktu.

Severní hory >>>

Původně přes ty hory jít nechtěla, však jak vystoupala na hřeben, pohled na obě strany ji fascinoval. Také se pěkně zahřála stoupáním i když okolní vzduch byl chladný. Pohyb ji dopomohl k tomu, aby ji zima nebylo. A když už tedy byla nahoře, rozhodla se změnit názor a pokračovala horami po hřebenech.
Dívala se dolů. Na jedné straně viděla moře. To bylo asi poprvé, kdy viděla tolik vody. Přitahovalo ji. Na straně druhé byl průsmyk a další hory.
Nakonec sestoupila z hor, ale ocitla se na zvláštním místě. Moře bylo hluboko pod vysokým srázem, na němž se Ricca ocitla. Byly jenom dvě možnosti kam jít. Buď zpátky do hor nebo kupředu. Ricca se na chvíli zastavila sledovala moře pod srázem. Bylo působivé a ona si přála, aby si ho mohla prohlédnout blíže. Jenomže odtud to nebylo kožné.
Když si odpočinula, pomalu se vydala vpřed, protože vracet se nechtěla. Ne teď.

>>> Les u Mostu

Němé údolí >>>

Severní hory, tak tady nikdy nebyla. Vykročila od jezera a poprvé její tlapky vstoupily na území neprobádané. Zvládla to úplně sama! Musela se před horami zastavit, aby se podívala, jak jsou vysoké. No, v této části, v níž se momentálně nacházela, byly asi podobně vysoké, jako Furijské. Oproti nim však byl pás hor delší a dál také i vyšší. Tam však Ricca neměla v plánu lézt. Rozhodně ne teď, když byla ráda za to, že vůbec žije. No, ráda, jak se to vlastně vezme. Byla ráda, ale zároveň byla ztrápená.
Nadechla se a potom se dala do pohybu, aby vystoupala na první z kopečků. Cítila se tak slabá. Jediné plus bylo, že našla hřib a mršinu, takže něco přeci jen do žaludku dostala. Něco z čeho mohlo její tělo čerpat. Momentálně moc tukových zásob neměla a vypadala nejspíš jako chrt. Co už. Nikdo ji pořádně nenaučil lovit. Vlastně od chvíle, kdy se probudila jen šmejdila po něčem k snědku.

>>> Na Vyhlídce

Les Alf (přes Furijské hory) >>>

Přes Furijské hory se dostala až k jezeru v Němém údolí. Tady to poznávala. Byla zde s Akrosem a maminkou. Tentokrát zde stála sama. Chvíli se dívala na hladinu nočního jezera. Zdálo se být tak klidné a odrážely se v něm hvězdy, které se na obloze začaly objevovat už s večerem. Bylo poměrně chladno. "Brzy bude zima," povzdychla si. Zimy se obávala, neboť se cítila slabá a ze všeho nejméně měla chuť se vracet do smečky, pro niž nemohla nic vykonávat, kvůli své naprosté neschopnosti. Cítila se tak zbytečná. Zároveň se však nechtěla vzdát života. Co by se stalo, kdyby to ukončila? Nejspíš nic. Možná by nikomu ani nechyběla. Přesto, nechtěla udělat ten krok a zbavit se života.
Sedla si na břehu jezera a dívala se na ty hvězdičky v odraze. Zdálo se ji, že se mihotají. Možná, že dokonce zahlédla i třpytivé barvičky.

Příležitost dne:
Co však to mělo znamenat? Netušila. Až nyní si uvědomila, že něco na té krásné a klidné noci tak úplně nesedí. Ale co? Rozhlédla se a po chvilce pátrání si toho všimla. Něco leželo nedaleko ni. Zaostřila pohled a zjistila, že to je zvíře. Proč neuteče? Přirozeně ji napadlo. Zvedla se a popošla blíž. Zvíře však dál leželo nehybně. Když k němu došla úplně, pochopila, že je mrtvé. Byl to zajíc. Co se mu stalo? Chvíli si ho prohlížela a dokonce se i zaposlouchala do ticha, jestli neuslyší kroky lovce, který tohle zvíře usmrtil. Ticho vládlo okolí. Rozmýšlela se. Hlad byl však natolik silný, že se do mrtvoly zajíce pustila. Maso ještě nebylo tuhé, ale musela se k němu propracovat přes kůži a protože v tom neměla vůbec žádnou praxi, nejspíš ji to trvalo poměrně dlouho. Co však na tom záleželo, když měla hlad. Bylo jedno, jak dlouho mršinu bude cupovat na kousky, hlavně, že tím ukojí hlad.

>>> Severní hory

Tolik času opět uběhlo a ona jen mlčky setrvávala na kameni, jako socha. Podzim s sebou přinesl chladné dny a Ricca cítila, že by měla se sebou samotnou něco udělat. Otevřela oči, aby zjistila, že je sama. Zase! Opět byla sama a ztracená v lese, který měl být jejím domovem. Však ona z něj znala jen malý píď, moc se nesnažila a přitom měla tolik elánu a energie pro to, aby tenhle ostrov měla projitý skrz na skrz. Kde byl ten hezký a pohledný zrzek? Jasně, nemohla přece čekat, že tady zůstane, po tom, co ho nechávala bez odpovědí na jeho otázky. Zamyslila se natolik, že prostě muselo dojít k nevyhnutelnému. Odešel! Ona hloupá a naivní si toho ani nevšimla.
Byl to další ždibík k tomu, aby si vyčítala, jaká je a že ji nikdo nemá rád, protože se sama chová jako... ani neuměla popsat co vlastně. Možná bylo opravdu na čase, aby se postavila na vlastní tlapy. Nebyla už malinká. Měla velikost dospělé vlčice, ale byla stále taková šlachovitá mladá dáma, na které je vidět, že sotva odrostla z mláděcího chmýří. Vlastně mohla už vypadat i lépe, kdyby se o sebe starala.
Usmíření s maminkou ji pomohlo a byla ráda, že ji maminka řekla, že ji miluje stejně jako její sourozence a že po té hádce v úkrytu se na ni už nezlobí. Ovšem to, co udělala tady, ji moc nepřispělo. Nebo ano? Byl to snad impuls, který ji měl konečně nakopnout? Rafnout ji do tlapy, tak jak to ona s láskou dělala svému bratříčkovi Akrosovi? Možná.
Protáhla se a zjistila, že má strašný hlad. Kdo by neměl, po tak dlouhé době. Měla ho tak velký, že se neostýchala seskočit z kamene a vrhnout se na první houbu, kterou našla. Ano, snědla ji, aniž by věděla o jaký hřib se to jedná. Tak ukrutný měla hlad. Musela doufat, že si nevybrala špatně.
Po té se vydala zpátky k horám. Odkud přišla s Cerumem. Z nějakého důvodu nechtěla být blízko místu, kde ji otec ublížil, tím, že ji svázal tak silně, až z toho měla opálené či odřené tlapky. Ještě nyní na nich byly vidět stopy po utáhnutých liánách. Rány se již zcelily, ale srst na nich ještě nestačila dorůst.

>>> Němé údolí (přes Furijské hory)

Aaale len tak rozmýšľam, čo s ním mám spraviť. Ako sa mám všetko sama doučiť, čo sa zanedbalo v detstve. Odpovie mu s povzdychnutím v hlase. Chce sa všetko naučiť a zaradiť sa medzi prospešné vlčice ich svorky, no dobre vedela, že ju čaká dlhá práca. /Kde je Cerum? Tan by ma mohol dosť toho naučiť./ Povie si sama pre seba. /Alebo aj tento krásavec. Vyzerá celkom schopne./ Pozrie znovu na Dalliusa, ako sa vlk predstavil. Odkiaľ pochádzaš Dallius? Ešte som ťa tu nevidela, tak predpokladám že nepochádzaš z Daénu. Opýta sa ho stále milým a pokojným hlasom, aj keď sa pritom musí dosť pretvarovať. Inak by na neho už skočila a skúsila ako sa dokáže brániť, tak ako to od malička robila so svojimi bratmi a sestrou. /Och, kde vlastne sú? Chýbajú mi./ Rozhliadne sa okolo seba, či náhodou niekde neuvidí niekoho zo svojej rodiny.

Keď ju vyrušil nejaký hlas, zastrihala ušami pričom otvorila oči. Ahoj. Pozdraví vlka, ktorého uvidí pred sebou. Hoci ho ešte nepoznala, mala náladu na spoznávanie nových priateľov, a kto vie možno aj nových partnerov či učiteľov. Dá sa to aj tak nazvať. Oddychujem a premýšľam nad životom. Zasmeje sa. Po chvíli sa postaví na laby, aby sa mohla narovnať a trochu predviesť svoje telo. A ty si? Nakloní do strany hlavu, aby si premerala vlka stojaceho pred ňou. /Celkom sympatický vlk, možno by som si dala povedať./ Povie si sama pre seba. Napokon si sadne znovu na skalu, kde predtým ležala. Ja som Ricca. Predstaví sa ako prvá, hoci by to podľa nej mal urobiť samec, no teraz jej to bolo jedno. Chcela to mať z krku.

Dlhú dobu trávila so svojou matkou, no všetko pekné raz skončí, a tak sa obe vydali znovu svojou cestou. Bežala naprieč územím svorky, až sa napokon dostala do Lesu Álf, kde si našla nejakú skalu, na ktorú si ľahla. Po chvíli zívla, pričom odhalila biele dosť silné tesáky. /Čo budem robiť keď sa všetko musím naučiť sama? Rodičia mi toho veľa nedali, a ja už nie som malé vĺča, aby som sa spoliehala na ostatných. Nie! To rozhodne nie, musím sa postaviť na vlastné laby./ Povie si sama pre seba, pričom udrie labou do skaly. Po chvíli privrie oči, chce sa jej spať, no musí dávať pozor, aby ju nikto nenapadol, nevedela ešte dobre, komu môže veriť a komu by sa naopak mala vyhýbať.

Takže sa dokážem ešte všetko naučiť a potom sa zaradiť medzi ostatných vlkov v svorke? Zastrihá ušami, no stále leží na tráve, laby ju stále dosť bolia. Po chvíli sa však pokúsi vstať, čo sa jej aj podarí a pricupká k mame, o ktorú sa obtrie. Ja ťa veľmi ľúbim mami. Pre mňa si a vždy budeš dokonalá, aj keď si urobila chyby. Robí ich ale každý jeden z nás. Si ale stále moja mama. Oblíže jej ňufák, pričom sa znovu obtrie o jej hlavu. Po chvíli sa jej pozrie do očí, keď počuje jej ďalšie slová. Č-čo? Otec je chorý? T-to by vysvetľovalo jeho správanie, j-je čudný. A-až sa ho bojím. Zakňučí. T-takže musím k vode, aby sa to o-opláchlo? J-ja ešte neviem vyvolať prúd vody, ktorým by som si ich umyla. Potrasie hlavičkou, radšej si sadne laby ju začínajú zase bolieť. J-ja chcem byť s tebou mami. Už len s tebou, o-otca po tom, čo mi spôsobil už nechcem vidieť. Bojím sa ho. Pozrie mame do očí, dúfajúc, že to pochopí.

N-nie je to pravda? T-takže som to cítila iba ja tak? Opýta sa matky, keď počuje jej slová. Bola pravda, že všetko si brala až priveľmi k srdcu, čo nebolo dobré, no bála sa, že svojich rodičov svojou prítomnosťou otravuje. Stále ležala na zemi, so sklonenou hlavou, bola smutná z toho všetkého. Už máme rok, mali by sme byť samostatní, ale ja sa tak teda necítim. Cítim, že som pre svorku len príťažou, keď nič nedokážem. Potrasie hlavou. Keď ale počuje svoju mamu, že ešte nie je neskoro, nadvihne hlavu, aby ju videla. Nie? Opýta sa trochu smutne, no potom vyskočí na laby, aj keď ju bolia a podíde k mame. Veď aj ja ťa mám veľmi rada mami, ale cítila som sa tak nechcená, ale už to bude dobre, všakže? Už všetko bude len dobre. Pozrie mame do očí, pričom sa o ňu obtrie hlavou. Po chvíli na ňu hravo vyskočí prednými labami, no snaží sa ju nezhodiť. Laby jej omotá okolo krku, aby ju mohla objať. Č-čo sa to ale deje s otcom? J-ja som sa normálne bála, keď ma zviazal a nechcel pustiť. Zakňučala, keď zoskočila opäť na všetky 4 laby.

Podarilo sa jej postaviť na laby, aj keď ju stále boleli od tých lian, ktorými ju zviazal vlastný otec. Vydala sa pomaly za mamou, pričom občas cestou zasyčala. Keď sa ale vzdialili od otca a jeho preludov, pozrela na mamu. Stále som bývala sama, cítim sa tak veľmi nesamostatná a nechcená. Keď niečo vyviedol Akros, či Arrow, zlízla som si to ja, keď sme sa hádali, vždy som bola na vine len ja. Sklonila hlavu, chcela to s mamou všetko vyriešiť. Prečo si potom bola so Solari a ostatnými a mňa nechala napospas osudu? Našiel ma Cerum, zranenú a vychudnutú. Zakňučala, chcela to všetko zo seba dostať. J-ja len som chcela byť s tebou a naučiť sa všetko, čo ako mladá vlčica potrebujem. Mierne nadvihla hlavu, pričom sa pozrela priamo mame do očí. Potom však hlavu odvrátila, nechcela aby matka videla ten smútok v očiach jej milovanej dcéry, ako to tvrdila. Túlala som sa sama, po tom, čo sa stalo v Úkryte, tam som sa cítila, že ma nechcete, že máte radšej Arrowa a Akrosa. Vysvetlí rýchlo. Bežala som preč, dúfajúc, že sa dokážem vrátiť, ale stratila som sa, nepoznala som vôbec územie svorky do ktorej patrím, ani nič. Bála som sa byť sama, aj som ťa volala, ale nepočula si môj nárek. Skloní hlavu, potom si ľahne do trávy, laby ju stále dosť boleli, a tak si chcela aspoň trošku oddýchnuť.

Stála stále na jednom mieste, no najradšej by uriekla a skryla sa niekde hlboko v lese, kde by ostala sama ďaleko od všetkých. Jej oči boli plné strachu a zmätku, ničomu nerozumela, a to ju trápilo. Keď uvidela v diaľke svoju matku, rozbehla sa k nej, no tesne pred ňou spadla na zem, nakoľko ju laby, ktoré mala zviazané lianami vytvorenými jej otcom dosť zranili a oslabili. Mami, mami, čo sa to deje? Prečo sa otec správa tak ako sa správa? Zakňučí, pričom sa snaží dostať ku mame, aby ju mohla objať. Bojim sa, mami, j-ja nechcem tu byť, bojím sa otca keď je v takomto stave. Skloní hlavu. Prečo si nebola so mnou keď som ťa najviac potrebovala? Hľadala som ťa, no nenašla som ťa. Som predsa tvoja dcéra, ktorá ťa potrebuje mať pri sebe najmä v tomto období. Mierne nadvihne hlavu, má toľko otázok a chce vysvetlenie. Alebo ma nemáš rada, že si so mnou nebola? Tíško zavrčí, nevie čo to má znamenať, že mama s ňou nebola keď ju potrebovala a vláčila sa so Solari či iným jej vĺčaťom. Áno, mala súrodencov, o ktorých sa tiež mali rodičia starať, no stále tam bola aj ona, ktorá mala pocit, že je v rodine nechcená a nenávidená.

Netušila, čo sa to deje, no nepáčilo sa jej to. Keby bola bližšie k vode, dokázala by možno niečo so svojou mágiou. V tom k nej však prišiel Cerum a niečo jej pošepkal, na čo mu len pokývala súhlasne hlavou. Nebola tak hlúpa ako možno vyzerala. Keď počula svojho otca, pozrela sa na neho. B-babi, j-ja prepáč, nechcela tom ťa nahnevať. Vidím ťa babi. Povie trochu roztraseným hlasom, nepáči sa jej to, no kvôli svojmu otcovi to urobí. Babi, prosím povedz mu, ž-že ma to bolí, prosím. Pokúša sa hrať tú hru. Po chvíli však sila tých lián povolila, a tak sa snažila pohnúť labami. Keď sa však na nich pozrela mala ich celé krvavé. Bolí to Cerum, veľmi to bolí. Pozrie na neho, snaží sa postaviť, no nejde jej to, a tak radšej ostane ležať. Na jeho otázky čo ti bolí a krváca len pokýva súhlasne hlavou. Potom sa však otočila na svojho otca. Ako sa máš babi? Opýta sa po chvíli vlčice, ktorá "stála" vedľa jej otca.

Keď počula Ceruma, otočila sa. Bola od neho dosť ďaleko, no aj tak ho počula. O mojom otcovi neviem zatiaľ takmer nič, iba to, že ho mám veľmi rada a nechcem o neho prísť. Ale zraňuje ma, keď nie som s ním. Zakňučala, eľmi jej chýbal otec. Chcela byť znovu s rodičmi a súrodencami, chcela na všetko zabudnúť a žiť normálny život, no nešlo to. Nedokázala to všetko hodiť len tak za seba. Ako im to nemám vyčítať, keď oni to vyčítajú mne? Nepočúvajú ma, všetko veria iba Akrosovi a Arrowovi. Oni si začali, no ja som bola tá zlá, ale nikto mi neveril. Už to nedokážem viac znášať. Stále kňučala, bola nahnevaná ale i smutná zároveň. Potom sa už rozbehla k horám, no v tom spadla na zem v sprievode hlasného zakňučania. Č-čo sa to deje? Prečo sa nemôžem ani pohnúť? Pýta sa sama seba, keď v tom si všimne, že má laby zviazané lianami. Zase Akros alebo Arrow?! Tak už mám toho dosť. Zavrčala, no v tom si všimla svojho otca. Tati č-čo sa to deje? Prečo sa nemôžem pohnúť? Zakňučala, no potom sa započúvala do jeho slov. O čom to hovoríš tati? Nikto tam predsa nie je. Tati, čo sa deje? J-ja chcem byť s tebou. Snažila sa postaviť na laby, no nešlo to. Auu, to bolí, tati, to bolí. Pozerala na neho. Prosím tati, to bolí. Do očí sa jej nahrnuli slzy, snažila sa dostať z tých lián preč, no pri každom pohybe cítila, že ju to ešte viac bolí, a tak radšej ostala ležať v tráve. Mamiiiiiii!!! Zavyla žalostným hlasom, dúfajúc, že teraz ju už bude mama počuť.