Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rokle >>>

Z Rokle se obě vlčice dostaly na louku s názvem ostříží zrak. Skutečně nebyla přítomnost Arrowa znát. Jako by odtud odešel před delším časem. Mohl být poblíž, ale v blízkosti vlčit jeho pach nebyl. Ricca se rozhlédla, co však mohla spatřit v krásnou letní noc? Jistě, hvězdy dávaly dostatek světla, aby viděly dobře dost na to, aby se mohly skvěle pohybovat, ale kam jejich oči dohlédly, známky po přítomnosti bratra nebyly.
Ricca naslouchala sestře a souhlasila s jejími slovy, která doplnila svými: "To já jsem se na ten druhý ostrov podívala jenom krátce. Ale nedávno se mi podařilo prozkoumat téměř celý tenhle menší ostrov, je pravda, že některá místa ještě prozkoumané nemám." Vlastně už jej měla projitý téměř celý, jen si to potřebovala srovnat a protřídit, aby se mohla lépe orientovat při pochůzkách.
"Tak to by bylo jistě skvělé. Představ si, slyšet třeba od tříletého vlka, tak tohle mě naučila Solari, moudrá a zkušená vlčice Daénské smečky. Když něco nevíš, jdi za ní." Jo, to byla hezká představa. Ricca ji sestře přála. Radostně zašvihala ocasem. když zamířily k lesu. "Dobré jméno je dobré jméno. Pravda. Určitě to mnoho věcí usnadní." Nebo zkomplikuje, to už záleží na druhu v čem je onen vlk známý, že? Ale dobré jméno je dobré jméno. Jen to může zavazovat k tomu, že by jeden neměl dělat chyby.
přikývla. "Ó ano, to by jistě mohla." Však, když byly dobré kamarádky, měly by se tak nějak znát. "Možná bychom ji mohly potom zkusit vyhledat."
Potom se Ricca zazubila a zastříhala oušky. Kdo ví, jestli tam Eren nebo Nico budou.

>>> Les Alf

Nejvyšší hora >>>

Ano, bylo to tak. "Uvidí se, jak říkáš. Uběhlo hodně času, třeba se všechno změnilo." Možná k lepšímu, možná k horšímu, ale to nemohly vědět s jistotou dříve, než-li se s nimi znovu setkají. Vyrostli a každžý z nich se změnil.
"Asi ano. Myslím, že ostrovy nebudou tak velké, aby jsme se neustále míjeli. A zřejmě nebude bratr daleko." Leda, že by chtěl přímo co nejdál od místa, kde ztratili matku. Ricca se na sestru usmála: "To ano. A jsem, vážně, moc ráda, že jsme v pořádku." Vyhlídky na budoucnost byly hned o něco světlejší. Sestra bude ve stejné smečce a to Riccu těšilo. Sice smečku moc neznala, ale byl čas to nějak změnit. A se sestrou po boku to určitě bude snažší.
"Možná ano. Opravdu ráda běhám, a až budu znát každé místo na ostrovech, myslím, že by to mohlo být skvělé poslání pro využití rychlosti pohybu." A když se ještě zdokonalí v tom zvláštním plachtění, bude to ještě lepší! Třeba příště nikoho téměř neporazí, při přistání.
"Ale to zní taky skvěle. Třeba pro to máš vlohy a ani to ještě nevíš. Ale jestli by tě bavilo učit, třeba vlčata, tak do toho jdi. Myslím si, že se stejně vlk pořád učí něco nového." Vždy bylo něco, co se mohl jeden naučit.
Zachichotala se. Kdyby neměla srst na tvářích, asi by byla červená. "Je to hodný vlk. Ale kdo ví. Zatím je jen kamarád. Jako Nico. Jenomže nevím, kde se Nico ztratil. On je také člen Daénu a vlastně je to syn kamarádky naší mámy. Možná ho znáš?" Možná ho kdysi viděla, když byla malá, ale také je možné, že se nesetkali. Ricca se pousmála: "Samozřejmě, že tě s ním ráda seznámím." Snad se neztratí, jako Nico.

>>> Ostříží

Červená louka >>>

Přikývla. Třeba měla v tomhle její setra pravdu a o nic vážného nešlo. Možná tehdy emoce prořívala Ricca mnohem silněji, než teď. Ale bylo jí to líto a proto se tak cítila. Inu, lepší zítřky byly v dohledu. Snad. "Asi ano." Souhlasila se setrou.
"Možná ano, nebo alespoň vyčteme ze stop, kam asi tak mířil." Záleželo na tom, jestli odešel a kdy. Ale to se stejně nedozví dříve, než-li Ostřížem budou procházet.
"To nevím. Jestli ano, pak zřejmě před tím, ale když jsem dorazila k Arrowovi, už neříkal nic." Kdo ví, kdo to byl a možná, "Možná tam ani nebyl, třeba se mi to jenom zdálo. To nevadí." Zamračila se nad tou úvahou. Ale kdo to mohl vědět? Ricca měla tehdy jen oči pro bratra a mámu. Tedy to, co z ní zbylo. Pokud to byl někdo skutečný, je možnost, že ho ještě potkají.
"Nevím, snad je v pořádku. Kdo ví, co přesně to bylo." Tak a nebo tak, pokud otce najdou nebo potkají, možná zjistí víc. Třeba šlo také jenom o nějaké dočasné selhání.
Inu, ano, nejspíš to tak bylo. Ricca zavrtěla ocasem. "A je dobře, že se tak stalo. Jsem moc ráda, že jsem tě mohla potkat." Byla vážně ráda.
"Ve smečce zatím funkci nemám, ale uvažovala jsem, že bych mohla být Průzkumník nebo posel. Alespoň do začátku. Myslím, že jsem docela rychlá, nebo mám rychlost ráda." Snažila se zlepšovat. Pak se podívala na sestru: "A ty máš představu, co bys chtěla dělat za funkci ve smečce?" Docela jí to zajímalo.
Zazubila se na sestru a zazněl její lehký smích. "Och, ano, líbí se mi. Jmenuje se Eren a je hodně fajn."

>>> Rokle

Teď měly sebe a to byl dobrý začátek. Lepší, než nemít vůbec nikoho z rodiny. Ricca se na sestru usmála se slovy: "Ano. A promiň, že jsem byla taková, no soutěživá." Vůbec k ničemu to nevedlo. Nakonec byla pořád sama. Oni všichni byli sami. Možná, že ani dokonce Akross nebyl s Arrowem. Ale jak si Ricca usmyslila. Za minulostí bylo nutné se přestat otáčet. Teď byl čas na to stmelit rodinu dohromady. Možná neměly nejlepší začátek, ale mohly to změnit. A důležité bylo, že chtěly.
"Věřím tomu, že ano. Arrow byl naposledy na Ostříži, možná, že tam pořád někde bloudí." A nebo také ne, kdo to mohl vědět? "Zajímalo by mě, kdo byl ten šedý vlk, co mámu znal." Nemohla si vybavit jeho jméno. Možná se nepředstavil? Nebo ano? Nevěděla. Všechno to bylo tak plné smutku a emocí, že se jí to slévalo v jednu velikou černou skvrnu.
"Nebyl při smyslech, alespoň to máma říkala. Asi bych mu měla dát šanci." Dokázala pochopit, že neviděl vlastní dceru ale bůh ví koho. Jen netušila, kde hledat. "Ale to ho nejdříve budeme muset najít, protože ve smečce není." Možná ani nevěděl, že máma není. Netušila jestli to věděl, ale nebyl tam, takže kdo ví.
"děkuji sestřičko, avšak, nebýt druhých laskavých vlků, nebyla bych zde. Jeden mě zachránil když jsem byla ještě vlče a druhý mi pomohl, když jsem onemocněla a naučil mě lovit. To díky nim žiji." Ano, nebýt jich, určitě by nemohla stát na svých tlapkách. "A co ty? Kdo pomohl tobě?" Zajímala se. "A kdepak jsi všude byla? Jsou ostrovy tak rozmanité jako to, co jsem zatím mohla spatřit?" Ona toho tolik neprošla, ale někam se přeci jenom dostala.
Ricca nadšeně vyskočila na tlapky. "Ó, jasně, pojďme, sestřičko. Budu moc ráda, když tě přijme. Určitě ano." Škoda, že ji vlastně Ricca neznala. Neměla na ni štěstí a tak. "Její syn je skvělý vlček." Když je on tak skvělý, jeho máma by měla být též, ne?

>>> Nejvyšší hora

Jak se ukázalo, ani její sestra s rodiči nestrávila mnoho času. Vlastně asi toliko, jako ostatní. Takhle to bylo ať už to chtěly nebo ne. Ricca chápavě pokývala hlavou a zastříhala ušima. Jako by tak říkala, že tomu rozumí. Takže neměla co závidět. Nebylo co. Ovšem v očích vlčete tomu tak bylo. Ricca však nebyla už vlče. Ani její sourozenci nebyli již vlčaty. Mohla prostě za minulostí udělat čáru v hlíně a neohlížet se. A to také chtěla. První krok již učinila. Zbývalo v tom jen pokračovat.
"Nezmínili se. Patrně když se dělo to s otcem, nedostali se k tomu, zřejmě..." Přemýšlela Ricca nahlas. I Ona strávila spousty času sama. Nebo s cizími vlky. Některým byla vděčná za svůj život.
"Děkuji. Myslíš? Já nevím, pamatuji si jen útržky. Ze všeho nejvíce času jsem byla sama." Tedy nepočítala-li čas strávený s Nicem nebo Erenem, ale to nebyl čas s rodinou. "Je to už minulost. Nepříjemná pro všechny z nás." Uzavřela to. Nemělo smysl probírat čas strávený s rodiči, když tím očividně trpěla všechna vlčata. A víc času nedostanou. Alespoň ne s matkou.
Opatrně se usmála na sestru a posadila se vedle ní. "I já tě chci poznal lépe. Arrowa, Akrosse, a možná, možná i otce." Ovšem, kdo ji ochrání, jestli se otec opět rozhodně na ni zaútočit? Nyní je ale velká. Už se musí o sebe postarat sama. Měla by vystoupit hrdě a prostě si s otcem promluvit.
"Ano to je. Nečekala jsem to. Já, já také byla nemocná, ale přežila jsem. A ty, sestřičko? I tebe nemoc zasáhla?" Zeptala se své sestry. "Moc ráda tě poznám a konečně tě budu moci přijmout jako sestru. Chci minulost nechat za sebou. Chci stát pevně na svých tlapkách a cítit život." Při těch slovech se prostě postavila, aby dodala svým slovům ten správný náboj. Potom se otočila na sestru a objala ji. "Máma je pryč, ale my ne. Musíme stát při sobě, sestřičko."

Lehce se usmála. Vlastně Ricca ani nevěděla, co by od sestry mohla očekávat, protože to bylo tak dávno a v době, kdy se naučili chodit. Neznala ji. Prakticky vzato byly pro sebe jenom vzpomínkami na minulost. Ricca vůbec netušila, jaká Solari je a stejně tak ani Solari nemohla znát Riccu. "Já ale neseděla na zadku ve smečce. Víš, tenkrát, když se na nás tři rodiče obořili a Arrow pak utekl z doupěte v závěsu za ním Akross a já, ty jsi byla s nějakou kamarádkou, ale my tři jsme se ztratili. Nevím, kde byli bratři, nehledala jsem je, protože jsem se na ně zlobila. Oni byli asi spolu, někde v horách, ale na úplně jiném místě než já. Celou zimu jsem strávila v horách, skoro jsem tam umřela, protože jako malé vlče jsem se neuměla vrátit, ale ani matka ani otec mě nepřišli hledat!" Jak mohli? Jak rodiče mohli vykašlat se na děti. Jo, byli nazlobení, to jsem dokázala pochopit, pořád jsme se s bratry hádali a požďuchovali. Ale nechat nás tam přes zimu? "Nebýt toho vlka, asi bych tu už nebyla. Ale to je jedno." Ricca to nechtěla vyčítat sestře, že se neznaly lépe. Ne, tady tohle neměla na vině Solari. "Záviděla jsem ti, sestřičko, že jsi s Arrowem byla s otcem a já ne." Ano, záviděla, ale to byla minulost. "Jenže pak jsem našla konečně matku i otce a otec byl divný. Nebyl to ten vlk, ke kterému jsem vzhlížela a milovala ho. Byl jako by někdo cizí. Viděl bludy a při té příležitosti mi ublížil na tlapkách. Nebýt mámy, kdo ví jak by to dopadlo. Od té doby jsem se znovu na další půlrok, rok, já už nevím, do Daénu nevrátila. Bála jsem se ho znovu potkat. Bála jsem se vlastního otce." Zadívala se na sestru. Nečekala lítost, jediné, co by jí potěšilo, bylo snad porozumění? "Celou tu dobu jsem si říkala, kde jsi? A kde jsou oni všichni? A když jsem se odhodlala vrátit, našla jsem Arrowa s nějakým šedým vlkem, co naší mámu znal, jak oplakávají umírající vlčici... naší mámu." Nahrnuly se jí slzy do očí. "Máma se už nevrátí. Nikdy. Dostala ji ta nemoc. Nemoc, co po ostrovech běhala a lovila vlky. A kde je Akross a otec nevím. Ale v Daénu nejsou. jejich pachy vyčpěly, stejně jako i můj vztek na ně."

Jako malá byla skutečně hnědá abéžová, ale nyní? Nakonec Ricce Solari vysvětlila, že si tenhle kožíšek nechala udělat u Wua. "Už tehdy jsi byla hezká, ale teď ti to sluší víc," ANo, její sestra byla pěkná, jen to bylo něco, na co Ricca nebyla zvyklá, protože se vážně dlouho neviděly.
"Ano, zůstala jsem v Daénu." potvrdila sestře. Ale pořád z toho byla taková zmatená. Podle všeho tam zůstala sama.
Zavrtěla hlavou v nesouhlasu, přičemž řekla: "Nesedí. Nejsou tam. Všichni odešli" Ricca se zadívala na Solari. Věděla její setra vůbec, že jejich máma už tady není? Nadechla se: "Víš o mámě?" zeptala se a čekala, co jí na to sestra poví.

Vlčice se zdála docela nafučená, jak se Ricce nepodařilo elegantně přistát. Inu, učený z nebe nespadl a tady právě bylo krásně vidět, jaká to je pravda! Ricca jen zavrtěla hlavou a usmála se pod fousky.
Vidina křídel ale byla zajímavá i pro šedou vlčici. Stejně tak pro Riccu. "Jojo, bylo by to nádherné. Jak jsi řekla, tak svobodné." Zasnila se. Asi by se jí líbilo, kdyby mohla s křídly onoho mýtýlího pláště létat, jako skutečný motýl. To však nebylo možné. "Tenhle motýlí plášť nemá takové dovednosti, dá se s ním jenom plachtit, ale i tak je to úžasné." Nechtěla se opakovat, že to byl její první let. Nebo spíše plachtění. Byla ráda, že si to mohla vyzkoušet a musela uznat, že to byla praktická věcička.
Potom co se představila, vlčice se na ni podívala tak užasle. Proč na mně tak zírá? Co je? Nejsem vůbec žádná celebrita ani dcera alfy, heh? Dala mírně hlavu na stranu, dokud vlčice nesklapla čelisti k sobě. Ten zvuk byl nečekaný. Pak promluvila a... a teď chvíli zírala zase Ricca. Nespletla si mě s někým? "Sestro? Copak ty... ne to přece nemůže... Solari? Ale vždyť jsi byla hnědá?"

Rozhodně neměla Ricca v plánu někoho lekat. Proto stáhla ouška a o krok ustoupila. "Já, vážně se omlouvám." Doufala však, že se někdy v budoucnu nestane to, co tady šedá vlčice nastíňovala. Opravdu nerada by někomu skočila na záda. Ale hádala, že zase až takhle neovladatelné to plachtění nebude. Přeci jenom trochu řídit šlo, leč vítr si umí někdy postavit hlavu a nezkušený plachtící pilot pak má co dělat. "Také doufám. Byl to první skok. Není to jako křídla, i když co já mohu povídat o křídlech, že ano? Žádné nemám a nikdy jsem neměla." Plášť byl, prostě nový.
I Ricca si vlčici prohlížela. Něco jí na ní bylo povědomé, ale přesně neuměla říci co. Byl to někdo z potomků máminých přátel? Možná. Jak se ukázalo i Ricca přišla vlčici povědomá. Ale kdo to byl?
"Já jsem Ricca a ty?" představila se.

Severní hory s "Motýlím pláštěm" >>>

Bylo to úžasné. Ricca plachtila nad Ostřížím zrakem, nemohla sice nijak výrazně ovládat tenhle zvláštní let, nebo spíše jen prosté plachtění. Mohla se nechat unášet, ale za to mohla sledovat zem pod sebou a tak viděla rozkvetlou louku, viděla též rokli. No, Luno, ani jsem netušila, že se tady ukrývá taková dlouhá a velká rokle. A potom proletěla, tedy, proplachtila kolem obrovské hory. Ach! Tady chtěla být máma pohřbena! Ani netušila, jak to vlastně dopadlo. Odpočívala tady? Zůstala na Ostříži? A potom se zem blížila víc a víc, když se Ricca dostala nad louku posetou rudými květy. Tak tak se vyhnula šedé vlčici, když už byla nucena přistát.
Dopadla na všechny čtyři a rozpačitě těkala pohledem po šedé. "Och, omlouvám se. Já, tohle bylo poprvé a musím se přiznat, že to nejde moc dobře ovládat." Věnovala vlčici omluvný pohled.

Irisin ráj >>>

Bylo moc pěkné místo a jí by se tady líbilo, kdyby byla s někým. Třeba s Erenem nebo Nicem. Nebo vlastně s kýmkoliv s kým se cítila dobře. Nyní byla opět sama. Nebylo to něco, co by měla ráda. Mnohem raději byla ve společnosti, kdy si mohla s někým povídat. Myslela i na rodinu. Kde je asi táta? Ví vůbec, co se stalo mámě? Naposledy se viděla s Arrowem. A Akrosse také neviděla už roky. A co teprve sestru. Vlastně si ji pamatovala jen jako malou hnědobéžovou kuličku. Na rozdíl od bratrů, měla jejich sestra nějakou kamarádku. Tehdy.
Ricca se z Irisina ráje vydala do Severních hor jejichž výšlap skoro nevnímala, jak ji doprovázely myšlenky na rodinu. Když byla nahoře, natočila hlavu dozadu na svá nehmotná motýlí křídla. Samo o sobě s křídly nešlo mávat, ale jakmile se odrazila a skočila ze štítu hor nad Ostříží zrak, křídla nabrala vítr a Ricca plachtila vzduchem.

>>> Červená louka s "Motýlím pláštěm"

Jižní hory >>>

Sledovala ono místo z hůry, než sestoupila dolů na pláž. Zlatý písek jí protékal mezi prsty. Avšak nebyl zde pouze písek nebo vyprahlá pustina. Právě naopak. Rostly zde palmy pod nimiž byla svěží zelená tráva. Byl to neobvyklý pohled, ale pro Riccu bylo mnoho nového. Stále toho z ostrovů nepoznala tolik, kolik by již znát měla, kdyby byla více zcestovalejší.
Prohlížela si okolí, pláž. Naslouchala zpěvu ptáků a sledovala bílé racky, jak nalétávají na pláž ve snaze najít něco k jídlu. Ricca cítila v kožíšku mořský vítr a sůl ji lechtala v nose. Slaný vzduch byl zajímavý. Měl chuť snad i na jazyku, tedy pokud se soustředila. Na krátko zavřela oči a pohrála si s mořskou vodou. Pokusila se ji tvarovat ve větší vlnky, což se jí nakonec i podařilo. Zavrtěla nadšeně ocasem.

>>> Severní hory

Ovocný lesík >>>

Vydala se tedy přímo k horám, které byly o mnoho nižšší, než protejší pohoří. Už když stoupala, cítila rozdíl v klimatu. Věděla, že tyhle hory budou o něco příjemnější, než Severní hory. Vlastně tamty hory ani neměla tolik ráda. Strávila v nich nepěknou zimu a byla ráda, že to přežila. Jen díky vlku Cerumovi. Ale kde tomu byl konec? Vzpomněla si na ty, které potkala. Některé by ráda potkala znovu.
To je nádhera, pomyslela si. Hory byly plné rozkvetlých svahů. Nepochybně byly na jaře velmi krásné a plné svěží zeleni. Vlastně se jí tady líbilo. Pozorovala krásu a malebnost údolí, až spatřila pláž na níž její kroky směřovaly. Ó, měla bych se tam podívat. Zdá se to jako malý ráj. Místo, které viděla z výšky jí připadalo podobné jako na Tajných ostrovech, ale přesto bylo úplně jiné.

>>> Irisin ráj

Mlžná džungle >>>

Běžela džunglí a mlha se jí motala pod tlapkami. Vlastně byla všude kolem, ale to nebylo nic divného, protože mlha tady byla i před rokem. Bylo docela možné, že to byl zcela běžný a typický jev zdejšího lesa. Musela si dávat pozor a i tak občas zakopla o nějaký kořen. Naštěstí se z džungle dostala poměrně nepotlučená, za což byla ráda. Zastavila se až v nějakém jiném lese. Všechno tady kvetlo a vonělo tak sladce. Stromy nabízely své ovoce a Ricca z toho běhu dostala chuť na něco osvěžujícího. Netrvalo dlouho a našla ovoce k jídlu. Této příležitosti využila a moc ráda si pochutnala na sladkém ovoci.
Když se namlsala ovoce, Ricca se rozhlédla a mohla spatřit hory. Severními už šla, ale tyhle, které byly blíž, ty ještě prozkoumané neměla a proto se rozhodla, že se do nich podívá.

>>> Jižní hory

Seděla na jednom místě už pěkně dlouho. Vyčkávala, kdy se Eren objeví u ní. Nemohla se ho dočkat a tak jí to čekání přišlo dlouhé. Jeho přítomnost jí byla příjemná a cítila se s ním stejně volně, jako s Nicem. Vlastně ho již začala brát jako kamaráda. Dlouho se nic nedělo, což v ní vyvolávalo otázky, stalo se mu ve Svatyni snad něco? Dívala se do džungle a naslouchala všem těm zvukům, které doléhaly k jejím uším, avšak její pohled často bloudil zpátky ke vstupu do Svatyně v očekávání, že se z ní vynoří právě Eren.
Př tom všem čekání, cítila jak na ni doléhá únava a tak se jí poddala a ulehla na místě, kde po celou dobu seděla, takže místo na zemi bylo vyhřáté jejím tělem a tak netrvalo dlouho a Ricca usnula.

Spala dlouho, nejspíš. Nevěděla jak dlouho spala, ale podle světla okolí jí to připadalo, že už nastal nový den. Protáhla se a posadila, aby se rozhlédla kolem sebe: "Erene? Jsi tady?" Čekala na odpověď, ale nic neslyšela. Možná ještě nevyšel, možná prošel kolem ní a nevšiml si jí, nebo kdo ví. Ricca se zvedla na čtyři a snažila se zachytit stopu. Bez úspěchu. V tom se poblíž ní ozvalo syčení a ona uviděla velkého hada. Stáhla uši, ale had si to mířil přímo k ní a tak se dala na útěk.

>>> Ovocný lesík