Příspěvky uživatele

< návrat zpět

úkryt (přes Daén) >>>

Vzpomínky na zimu / Jednoduché / 2) Chyť do tlamy vločku
Najít alfu nebo betu, nebude asi tak jednoduché, jak si Ricca myslela. Tedy ona si nemyslela. Jednoduše nevěděla, kde se mohou tito vlci nacházet a tak bylo nejjednodušší procházet územím a sledovat čerstvé vlčí stopy. Vlastně ani moc nevěděla, kdo vůdčí vlci jsou. Příliš si toho nepamatovala. Znala pouze Nica. Ale, kde tomu je konec? Snad na mě nezapomněl. Co když potkal nějakou jinou vlčici a teď sní tráví čas? Neubránila se takovým myšlenkám. Nebylo divu, byl to vlastně skoro rok, co se potkali a poznali a jako by se znali léta, jenomže pak se rozdělili a najednou tu byla další zima.
Zavrtěla hlavou, zastříhala oušky a pokusila se chytit alespoň vločku poletující kolem její hlavy. Nejspíš se jí to povedlo, neboť ucítila drobný štípanec zimy na jazyku. A tak chytila ještě několik dalších a představovala si, jak je chytá s Nicem.
Nakonec toho ale nechala, neboť zaslechla nějaký zvuk a ucítila čerstvý pach vlka. Vydala se po stopě, až uviděla odrostlé vlče. "Ahoj," zavolala na mladíka.

(72)

Vzpomínky na zimu / Jednoduché / 9) Ohřej se v libovolném úkrytu
Venku byla zima a jako, že fakt zima. Ricca byla ráda, že se může ohřát v úkrytu smečky, kde si může zároveň i odpočinout, protože to, upřímně, dost potřebovala. Ale úkryt byl dost prázdný, což bylo divné, protože byl prázdný také po té, co se probudila a cítila se odpočatá. Rozhlédla se, ale od chvíle, kdy se sem vnořila, nikdo nedorazil. Musela by si toho všimnout. Jenomže ne.
Doufala, že brzy narazí na alfu nebo betu, aby se ohlásila a srovnala si pořádně svůj status. Vůbec netušila, jak na tom je a jen doufala, že je členem smečky. Byla to taková doba, co opustila tohle doupě. No, a jelikož nikdo nepřicházel, rozhodla se, že se po vůdcích smečky poohlédne po lese. Zvedla se z pelíšku, který kdysi dávno býval místem jejího zrodu a vyrazila ven.

>>> Les Alf (přes Daén)

(71)
Daenská smečka >>>

Úkryt našla dobře. Pamatovala si, kde ho hledat, neboť to bylo místo, kde se narodila. Nyní ale působil úkryt jinak. Zdál se ji takový prázdný. Cítila v něm sice dost pachů, ale i tak ji přišlo, že je to úplně jiné místo. Nebyla tady maminka a ani už nikdy do tohoto úkrytu nevstoupí. Vlastně nikde její tlapky nezanechají už žádné stopy. Nebyl tady ani táta a ani její setra a bráchové. Všechno bylo jinak. Jiné a takové zvláštní to bylo. Ale chtěla začít žít a musela se na tohle místo dívat jinýma očima. Už nikdy to nebude takové, jako dřív. Ale bylo dříve o co stát? O něco ano, jistě. A o něco zase ani ne.
Na nějakou dobu se rozhodla, že si odpočine. Vyhledala místo, kde se učila chodit a kde se pošťuchovala se svými sourozenci a na něm ulehla. Bylo prázdné a studené. Nikdo tu již dlouho neležel. Hluboce se nadechla a vydechla dlouze, když si položila hlavu na tlapy a odpočívala.

Ostříží zrak (přes Les Alf) >>>

Bylo to tak dávno, co procházela těmito místy. Skoro by si je ani nedokázala vybavit. Stromy porostly. Určitě ano. Možná se změnily i pěšinky. I to, bylo možné. A co věděla, věděla, že její matka a otec zde nebudou. Kde vlastně byl její táta? A chtěla by ho vůbec potkat? Poslední setkání ji přineslo zranění na předních tlapkách. Bolestivé a otec vypadal jako šílený. Tehdy ji to vyděsilo. Nebýt matky, zřejmě by se ještě teď někde krčila.
Ale i to bylo tak strašně dávno, že si sotva vybavovala, kde se to stalo. Nebylo to nyní vůbec důležité. Najít úkryt smečky bylo trochu těžší, než najít území. Vždyť naposledy v něm byla jako vlče. A také se trochu bála toho, jak na ni vlastně budou reagovat. Poznají ji vůbec? Nebude pro ně vetřelcem? No, už se rozhodla, že nemůže déle odkládat své rozhodnutí. Musí se stát dospělou. Už neměla matku, aby za ní stála.

>>> úkryt

Čas plynul a Ricca ani nevěděla, co se vlastně stalo. Jako by se svět kolem zastavil. Nebo spíše jako by se zastavili vlci v tomhle prostoru? To by nebylo nic divného. Už se to párkrát stalo a jak Ricca sama mohla poznat, zdejší božstvo bylo zvláštního smyslu pro humor. Ještě teď, když si vzpomněla na Nera, musela se zamračit. Zavrtěla hlavou a otřepala se. Byla ji zima. No, aby ne. Od tlamy ji šla pára a měla pocit, že nos ji v tom mrazu vyschne.
Bylo na čase, konečně se vrátit do míst, kde se narodila. Zjistit jak na tom je a jestli tam třeba Nico nedorazil už také. Olízla si suchý nos a vyrazila vytrvalým krokem k lesu. Chtěla být co nejdříve v zákrytu stromů, protože ačkoliv bylo na nebi slunce, jeho dlaně ji nedokázaly zahřát.
Když se ocitla mezi stromy, pocítila trochu víc uvolnění. Vlastně se necítila ve své kůži. Události předešlých týdnů byly nic moc a ona je měla v mlze. Jediné, co věděla bylo, že její matka je mrtvá a bráška a strýc? Byl to strýc? Kdo vlastně byl ten vlk, byly stejně zasaženi jako ona.
Když ucítila pach Daénu, zamířila rovnou do nitra lesa.

>>> Daénská smečka (přes Les Alf)

Snad měl její bráška pravdu a někdy se to skutečně zlepší. Pravdou bylo, že s maminkou strávila Ricca mnohem více času, než s tátou. Znala ji lépe, ale na druhou stranu, neznala ji tak dobře, aby o ni mohla soudit, kde a co měla jejich máma ráda. "Myslím, že by se ji líbilo někde u jezera," promluvila Ricca, ale nebyla si vůbec jistá, jestli by to tak skutečně chtěla. "Nebo možná... někde jinde." Přemýšlela o tom. Ale bylo to tak, jak to bylo. Ještě se jednou potkaly, s mámou, dokonce to bylo moc fajn, ale potom? Potom všechny ztratila, když se ztratila v horách.
Přikývla, když mluvil o sourozencích. "Já také tak." Sklopila uši, neboť na tom, jak se zdálo, byli skutečně stejně. Olízla si nos a potom se zvědavě optala: "A táta... je v pořádku?" Zeptala se brášky. Ano, když se viděli naposledy s otcem, měla na něj památku v podobě liánami prodřené tlapky. Občas se ji o tom zdávalo a měla strach, aby se otec nedostával do toho stavu, kdy ji takto ublížil. Matka se ji to snažila vysvětlit. Chápala, že je otec nemocný, ale od té doby ho neviděla a tak nevěděla, jak na tom po téhle stránce je.
Mimoděk se rozhlédla, jako by se každou chvíli měl objevit a ona by nechtěla, aby se ji zjevil za zády nečekaně. Chtěla o jeho příchodu vědět.

Samozřejmě, že byl pro ni důležitý. Byl důležitý stejně jako každý člen její rodiny. Možná se na některé z nich hněvala, ale byla ta zloba stále ještě aktuální? Bylo to už tak dlouho. I když se prakticky neznali, copak může jedno hloupé dětské rozhodnutí změnit celý zbytek života? Ano, může, ale v tomhle případě měli ještě šanci to napravit. Udělat za minulostí tlustou propast a začít od nuly.
Cítila jeho hlavu na svém krku a chtěla tak setrvat ještě dlouho. Bylo to příjemnější, než vnímat veškerou tu bolest ze ztráty matky. Ještě, že se stačily usmířit. To ji ale přinášelo další myšlenky. Co otec? Kde je? Měla by se usmířit i s ním!
Konečně mu pohlédla do očí. "Bude... to dobré?" Nebyla si jistá, ale říkalo se to. Nakonec přeci nemohli přestat jen tak fungovat a existovat. Byla jejich matkou, zplodila je, dala jim život, ale ten už se ubíral za pomocí vlastní hnací síly. Polkla a nadechla se. "Máš pravdu," měli by ji pohřbít. Ale kde? "Máš, máš nějaký... plán?" Sama nad tím ještě nemohla přemýšlet. Netušila, jak dlouho je tady on. Možná také plán neměl, ale možná, že už nějaký ano.
Říci to ostatním? Ale kde jsou? Neměla tušení. "Nevím, kde jsou ostatní..."

Jakkoliv by si přála opak, nebylo to možné. Před očima ji leželo mrtvé tělo jejich milované maminky. Vypadalo to, jako by jenom spala, ale pach, který naplňoval okolí mluvil jasně. Musela být mrtvá už déle. Ricca tomu nechtěla uvěřit, ale jakkoliv se snažila tuto skutečnost obejít, uvnitř sebe cítila, že nikudy cesta nevede. Musela otevřít vnitřní oči a uvěřit. Ale odmítala. Odmítala přijmout obraz, který měla před očima.
"Ne! Nemůže být..." Ani to už nemohla vyslovit. Ne teď. Polkla težce a odtrhla pohled od omatky a upnula jej k bratrovi. Něco se ji snažil říci. Jako by však k jejím uším doléhal jenom šum moře. Viděla svého bratra, který byl tak velký. Oproti tomu, jak si ho pamatovala. Viděla, jak má mokrou srst pod očima i na hrudi. Omlouval se, ale za co? Copak za to může on? Napadlo ji v blesku myšlenek. Možná byl u ní, ale nedokázal ji pomoci. Další myšlenka. Ale jak se zdálo, bratr nemohl nic kloudného říci.
Chvíli jen tak stáli naproti sobě a zírali na sebe, než Ricca udělal roztřesený krok k bratrovi. Nakonec se otřela o jeho hruď, chtěla tím snad vyjádřit, že je pro ni stejně důležitý, jako byla matka? Nebo ho chtěla utěšit? Ale dokázala by vůbec utěšit někoho, když sama cítila, jak nemůže dýchat?
"Co... co budeme dělat?" Vyhrkla ze sebe. Najednou neměla ani tušení, co by měli udělat.

Noc byla zpočátku v pohodě. Hvězdy nezářily, jen mraky střídavě zahalovaly měsíc, aby ten jen občasně vykoukl ven a na krátko osvítil scenérii, než ji znovu ukryl pod mraky. Nyní, když už se Ricca ocitla na louce a silueta se zvětšovala, jak se k ní blížila, začalo se ji na té noci zdát něco nepěkného. Něco viselo ve vzduchu. A nejspíš se nemýlila. Nejdříve neviděla, že něco leží v trávě. Však ještě pořád byla noc a do rána něco přeci jen zbývalo. Ale čím byla blíž, tím byly pachy silnější a jasnější a silueta se pohnula.
Do oušek se ji dostal hlas, který poznávala, ale byl trochu mužnější, než tak jak si ho pamatovala. Naposledy jej slyšela, když utíkal z úkrytu do hor a to byl tenkrát ještě malý, stejně jako ona. "Bráško?" Střihla oušky a zadívala se na něj. Ale... co to říkal? Máma? Přinutilo ji to, aby těch několik kroků, které je ještě dělili, vzala hopem. "Co je s mámou?" Stačilo jen to, aby její bratr vyslovil a tón hlasu, jakým to jediné slovo pronášel, ji rozbušilo srdce úlekem.
A potom si toho všimla. Na zemi za ním něco leželo. Vlčí tělo! "Mami!" Přiskočila k mámě. Ona tam jenom tak ležela a něco na ni bylo hodně špatně. Ricca stáhla ouška k hlavě. "M-mami?!" Kladla si otázky jako její bratr. "Proč se nehýbe?" Proč je z ní cítit to, co z těch mrtvých zvířat, které jsem potkávala na podzim a v zimě?! Zmateně se podívala na Arrowa. Viděla, jak se mu z očí řinou slzy. To nebylo dobré znamení! Nikdy neviděla bratra plakat. "Arrowe?" Zašeptala. Nikdy si neuměla představit, že by kdy viděla své bratry brečet, ale nyní se to dělo. Sama cítila tlak v krku, jako by se ji tam vzpříčila kost a ona měla co dělat, aby se ji neudělalo mdlo ze situace, kdy zde ležela jejich nehybná matka. Byla mrtvá?! Samozřejmě, že byla, ale jak by si to milující děti mohli jen tak v klidu připustit? Stejně jako Arrow, ani Ricca nechtěla uznat, že tohle je skutečně smrt. Smrt jejich matky!
"Že to... není... pravda?! Řekni, že není mrtvá! Zajíkla se, protože hlas se ji v krku zasekl, nejspíš o tu imaginární kost.

Luka (přes Severní hory) >>>

Zpomalila ve skutečnosti až tehdy, když se ocitla v horách. Uvědomovala si každý okamžik, který se stal před tím, než se dostali do džungle a uvědomovala si, že s každým svým dalším krokem se nejspíš vzdaluje od své lásky. Byla z toho smutná. Cítila strach a zklamání sama ze sebe, že se situace opakovala. Nechtěla to. Dělo se právě to, čeho se bála. Nevěděla, co by měla dělat, ale kdyby zůstala v té džungli déle, nejspíš by ji pohltilo šílenství z toho strachu. Neznámo, děsivé zvuky. Nerozuměla tomu, ale prostě ji džungle v noci tak moc děsila. Mohlo to být ještě horší než to bylo? Ano, mohlo! Ale to ona v tuto chvíli ještě netušila.
Když se konečně dostala z hor dolů do míst, které ji alespoň zdánlivě připomínaly to, co by snad mohla nazývat domovem, ucítila povědomé pachy. Byly ale zvláštní. Zavětřila a snažila se vyčíst, co ji ty pachy říkají. Z nějakého neznámého důvodu ji nepřišly až tak dobré. Nevěděla proč. Něco bylo špatně. Hodně špatně, ale co to bylo, to si neuměla vysvětlit. Netušila, proč má divný pocit. Dokonce ani neuměla popsat, co za pocit to cítí. Bylo to něco, co se snažilo pohltit její mysl a ona nevěděla, jestli se toho má bát nebo co.
Celá zmatená vykročila po pachu. Brzy spatřila v dálce siluetu. Zamířila k ní. Tedy přesněji k němu. Cítila totiž rodinu. Už dlouho rodinu necítila, ale tímhle, že to je pach její rodiny, si byla docela jistá. Nemohla přeci zapomenout, jak rodina voní.

Mlžná džungle (přes Les u Mostu) >>>

Hnala se opět džunglí a aby pravdu řekla, občas dostala liánou do hlavy. Někdy se ji dokonce zamotala kolem krku a to se Ricce vážně nelíbilo. Noční džungle - jeden by řekl, že bude pustá, ale ono ne. Zvuky, které se jí nesly byly snad děsivější než ty ve dne! Ricca se docela vyděsila, když uslyšela řev jakési velké šelmy a dokonce se i přerazila o kořen stromu a udělala solidní přemet.
Zvedla se opět na tlapky a na nic nečekaje prchala dál, dokud se neprohnala i lesem na louku. Když se dostala ze spárů stromů, které bohové Mois Grisu ví, jakého důvodu ji připadaly tak strašidelné, uklidnila se na na krátko se zastavila, aby popadla dech. Jen co ho nabrala, zamířila k horám.

>>> Ostříží zrak (přes Severní hory)

Probudila se po delším spánku. Nebo byl kratší? Těžko říci. Nějak to nedokázala posoudit. Nevěděla, jestli spala jen několik minut, hodin nebo snad dní? Cítila se odpočatá, ale tělo měla trošku ještě pomačkané. Tedy jako ne doopravdy pomačkané, že by snad na něm byly nějaké záhyby, ale tak se prostě cítila. Ihned po procitnutí se rozhlížela, větřila a poslouchala, jestli neobjeví milovaného Nica. "Nico? Nicooo!" Znovu se pokoušela přivolat vlčka k sobě.
Možná ji nepřál vítr, možná jen byla tak vyplašená, že ho ztratí, že vyskočila na tlapky a rozběhla se prvním směrem, který se ji naskytl. Nica totiž cítila a necítila. Bylo to zvláštní, jako by tady byl, ale nedokázala určit přesnou polohu. Byla tma. Měsíc se skrze koruny stromů objevoval jen na krátké momenty, jak se přes něh hnaly mraky. Hvězdy vidět prostě nebylo.

>>> Luka (přes Les u Mostu)

Svatyně >>>

Když opustila tuhle zvláštní stavbu, Svatyni, ocitla se opět v té mlžné džungli, kde bylo spíše nevlídno, než vlídno. Jako první se rozhlédla, jestli nezahlédne někde v mlze bílý kožíšek milovaného Nica. Doufala, že ho neztratila. Z toho, že Nica někde ztratí měla opravdu strach. Stávalo se jí to. Kdyby se to přihodilo jen jednou, nedělala by si z toho nic, ale ono se jí to stávalo, tak nějak pořád. Byla na to zkrátka nešikovná.
"Nico?" Promluvila do mlhy. "Nico!" zvolala jeho jméno hlasitěji. "Nicooo, kde jsi?!" To už měla vážně nepříjemný pocit, že svou lásku ztratila.
Byla tak moc unavená a Nico se ji zatím neozval. Snad je v pořádku? Přeci byl hned za mnou! Nebo ne!? Posadila se ku stromu, který byl nejblíže Svatyni a stříhala oušky na všechny strany.
Kde jenom může být? Snad se mi neztratil! Snad jsem ho neztratila já?! Cítila se poněkud nesvá, protože očekávala, že každičkou vteřinou zaslechne Nicův sladký hlas. A ono - nic?
Zívla si. Cítila se tak unavená. Co kdybych počkala, než se objeví? Nemůže být daleko! Ještě jednou se pokusila zavýt, aby ji vlček lépe našel. Potom však usnula.

Mlžná džungle >>>

NÁKUP
Mám 7 mincí = 56 %
A využuji Slevu 30 % = +17 %
------------------------------
73 %

Síla .......................... +10 %
Vytrvalost ................ +10 %
Rychlost ................... +23 %
Obratnost ................. +15 %
Schopnost lovu .......... +15 %


Hustý les byl celý prolezlý mlhou a když se před Riccou náhle zjevila z oné mlhy podivná stavba, skoro ji to až vzalo dech. Nečekala, že na něco takového s Nicem narazí a bylo to tady. Chvíli si tu stavbu prohlížela z venčí, ale jako by ji něco táhlo dovnitř.
Vstoupila do té podivné jeskyně pravidelných tvarů. Nic podobného dříve neviděla a i Nerova jeskyně vypadala přirozeněji, než tahle. Musela přiznat, že ji tato podivná stavba uchvátila a Ricca nemohla spustit oči z vnitřních prostorů. Upoutaly ji zejména podivné sloupy a také výzdoba stěn.
Jen co se pokochala krásou výzdoby nezvyklých tvarů a nasála celkový dojem, její tlapky ji zavedly do další místnosti, kde si všimla staršího vlka. "Och, dobrý den Vám přeji," trochu ji vylekal, jak nečekaně se zjevil. Jako by ho přivolalo kouzlo. Nebo tam snad byl pořád a ona si ho jen všimla tak náhle? Kdo ví. Vlk však nepromluvil, jenom se uklonil. Ricca přes to, že vlk mlčel, jako by věděla, co by měla dělat. Bylo to tak tak zvláštní a tak následovala Mistra.
Jako první se objevili v lese u potůčku, kde to zurčelo a vonělo příjemným lesním vzduchem naplněným jarem. Ricca pochopila, že bude lovit. Mistr neřekl ani slůvko, ale ji se v hlavě vyjevil obrázek myšky, ryby a něčeho dalšího. Jako první se dala do hledání myší. Myši musely být všude, ne? Taková myš je schopná sníst cokoliv a žít kdekoliv a tak si vzpomněla na to, co ji říkal Anser a začala stopovat. Nos hezky u země, než narzila na stopu myši. Pustila se po ní a když došla k jednomu stromu pod nímž byla výduť, ucítila, silný pach myšiny. Zastavila se a vyčkávala. Naslouchala, jestli uslyší pohyby a když se po nějaké době objevil myší čumák v dutině, počkala ještě chvilku, než vyleze ven a udělá pár kroků od bezpečí úkrytu. Teprve potom se dala do pohybu a po myši skočila. Rozhodně byla úspěšnější než když lovila myši poprvé.
Potom přišly na řadu ryby. Přišla k potoku a zadívala se do vody. Čím déle se do vody dívala, tím víc rybek viděla mihat se pod hladinou. Pokusila se po některé chňapnout. Musela udělat mnoho pokusů, než se ji podařilo se ryby alespoň dotknout jazykem. Rybu se ji nepodařilo chytit, ale získala mnoho zkušeností ze svých marných pokusů a naučila se, jak postupovat lépe a jak naopak nepostupovat.
Scéna se rozpustila a ona byla náhle v džungli. Mistr ji pokynul a vybídl, aby se dala do běhu. Ricca tak učinila běžela džunglí. Musela se vyhýbat mnoha větvím a liánám a přeskakovat kořeny. Občas ji tlapka uklouzla v blátě, jinde se sotva vyhnula hadovi.
Závod v džungli se změnil na závod s Mistrem. Ani nevěděla, jak se to událo, náhle po jejím boku běžel a byl mnohem rychlejší než ona i než by čekala. Jak se však ukázalo, Mistr běžel jen tak rychle, jak Ricca stačila vyvinout maximální rychlost. Když teď neběžela v džungli, ale po louce, běželo se snadněji. Nic méně i tak cítila, jak se unavená.
Doběhli k hoře a Ricca byla ráda, že už nemusí běžet. No, čekal ji šplh na příkrý sráz, takže nic moc po tom běhu. Mohla sotva popadnout dech, ale raději to chtěla mít odbyté dřív, než na ni dolehne vyčerpání. Škrábala se nahoru po pěšině a tlapky ji podkluzovaly. Svah byl dost prudký a občas také sklouzla o několik metrů níž. Naštěstí se ji ale nestalo nic vážného, než že si pořádně obrousila drápky.
Nahoře už na ni čekal Mistr. Kde se tam vzal? Teleportoval se snad? Neměla čas nad tím přemýšlet. Pochopila, že nyní musí bojovat s Mistrem. Vycenila zuby a uskočila před útokem staršího vlka. Pořád ji překvapovalo, kolik energie tenhle starouš má. Musela hlavně uhýbat. Mistr ji nedával šanci, aby zaútočila ona. A když se ta příležitost konečně vyskytla, nevěděla, jak by to měla udělat. No, zahanbit se nechtěla nechat a tak prostě zaútočila a snažila se o to Mistra chytit zuby kdekoliv. Boj netrval dlouho, ale Ricce to tak připadalo. Cítila, že se ji před očima dělají mžitky. Mistr to ukončil a Ricca vytušila, že mu musí zaplatit mincemi a tak mu je dala. Rozloučila se a opustila Svatyni.

>>> Mlžná Džungle

Schváleno, zapsáno

(Březen)
Jméno vlka: Ricca
Počet příspěvků: 2
Postavení: Omega
Povýšení: xxx
Funkce: xxx / Chtěla by do začátku být Průzkumník nebo Posel
Aktivita pro smečku: xxx
Krátké shrnutí (i rychlohry): Míří domů do Daénu.
Questy smečky: xxx