Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nejlepší zážitek pro Sachi... to muselo být Valentýnské pobláznění, které prožila s Enzouem. To roztomilé vrkání dvou zakoukaných vlků, kteří ještě nebyli úplně schopni pojmenovat své pocity, a kteří ze sebe sypali jedno něžné slůvko za druhým, jen aby se navzájem ohromili. Bylo to krásné... Všechny ostatní trable a vzpomínky jako by najednou zmizely, a zůstal jen onen krásný pocit lásky a štěstí, který je obklopoval. Neřekli si nic, čeho by litovali, snad by jen s podobnými přiznáními ještě nějaký čas počkali. Přece jen se neznali tak dlouho! Ale což. Slova byla vyřčena a oba se s tím museli nějakým způsobem popasovat. Možná až časem si oba začali uvědomovat, že se mají rádi, snad mnohem víc, než tušili! Někdy ale vlk potřebuje o někoho přijít nebo se od něj na chvíli odpoutat, aby pochopil, co opravdu cítí. Sachi pak prožila další dobrodružství, která ji přiměla, aby si uvědomila své city, ale bylo to právě ono poblouznění, které to všechno spustilo.

Děkuji za akci, bylo to moc fajn :>

U Sachi poprosím 40% bonus a element vody, ke kterému bych poprosila i ty dvě tlapky. Děkuji!<3

<<< Poušť přes Kvetoucí louku

Osaměla, teď už doopravdy. Našlapovala pomalu a vnímala jen občasný šum okolo sebe. Byla pohroužená ve vlastních myšlenkách a vlastně moc nevěděla, kam jde. Poušť se změnila v pevnější půdu pod tlapkami, což kvitovala s povděkem, a vzápětí jí dvoubarevný zrak padl na jezírko v dáli. K němu také zamířila, jelikož potřebovala nějaký opěrný bod, zkrátka cokoliv, co by jí poskytlo alespoň částečný pocit bezpečí. Cítila, že za sebou vleče tlapky, a stupňující se vyčerpání dosáhlo již téměř neúnosné míry. Potřebovala se pořádně prospat, a věděla, že nezvládne dojít zpět domů. Holt si musela odpočinout už před cestou.
Jezero bylo z jedné části ohraničeno lesem, což bylo pro Sachi ideální. Stromy milovala, stejně jako hory, ale usoudila, že motat se někde v horách by teď nebylo bezpečné. Proto zamířila právě k menšímu lesíku u jezera a vybrala si jeden ze stabilně vypadajících stromů, u kterého se rozhodla složit tlapky. Udělala dvě kolečka a ulehla ke kmeni, načež se schoulila do klubíčka a zabořila čumák do srsti ocasu. Dlouze vydechla a téměř okamžitě zavřela oči. Ještě chvíli jí v hlavě vířily všemožné myšlenky, ale nakonec skutečně usnula. A vypadalo to, že se jen tak brzy neprobudí.

S mírným úsměvem seděla poslušně vedle dvojice vlků a poslouchala jejich rozhovor. Měla radost z toho, že se seznámila z vlky z jiných smeček. Samozřejmě, i Vittani nebo Wissfeoh rozhodně patřili do nějakého vlčího společenství, to ostatně poznala už podle pachu, ale teď měla tu čest poznat hned dva vlky z nové smečky, o které neměla do té doby sebemenší ponětí. Její zvědavá stránka, která se i přes viditelnou únavu hlásila o slovo, plesala. Ráda objevovala novinky, ráda zjišťovala, co všechno se o světě kolem sebe může dozvědět. A rozšiřovat si znalosti musela pořád, aby se na ostrovech neztratila.
Pokývala hlavou, když na ni Ushari znovu promluvila. "Jsme tedy domluveny. Pokusím se Alfě předat zprávu co nejdříve a brzy budeme očekávat posla z vaší smečky. Jistě se nevrátí s prázdnou," přitakala rozhodně a informace, které jí vlčice poskytla, si uložila do paměti, aby na nic nezapomněla. "Bylo mi ctí, s vámi oběma," kývla na Ushari i Delphina, stále s letmým, unaveným úsměvem. "Pokud mě teď omluvíte, opravdu už půjdu. Musím se vrátit domů a nabrat ztracené síly. Věřím ale tomu, že se nevidíme naposledy." Zvedla se z písku a oklepala se, načež spokojeně máchla ocasem. "Opatrujte se. Sbohem, Ushari, Alfo Namareyské smečky. Sbohem, Delphine," rozloučila se s oběma, pozvedla koutky trochu víc než předtím a otočila se k odchodu. Jelikož si nebyla moc jistá, kde je a kudy se vrátit domů, vydala se zkrátka tam, kam ji vedl čenich a doufala, že brzy objeví místa, která začne poznávat.

>>> Kvílivec přes Kvetoucí louku

Sachi se na Delphina mírně usmála. "Je dobře, že se tě ujaly. Tady na ostrovech se nevyplatí být sám, obzvláště v poušti, která umí být velmi zrádná," pokývala hlavou a následně jen máchla ocasem, když se Delphin vyjádřil k jejímu povídání o povodních. "Příroda se umí vzpamatovat opravdu rychle," přitakala, "a možná nakonec povstane silnější než kdy dřív. Popravdě, já povodním vlastně vděčím za to, kým jsem dnes. Díky nim jsem objevila svou magii, poznala spoustu nových vlčích tváří a taky samu sebe. Víš, jak se to říká, všechno zlé je k něčemu dobré." Nechtěla být přehnaně poučující nebo ze sebe dělat chytrou, ale opravdu to tak vnímala. Koneckonců, velká voda jí toho paradoxně hodně dala. Doufala jen, že jí nic nevzala, a že se zase brzy setká s tím, jehož celou dobu nosí ve svém srdci.
To už se však ocitli v poušti a bylo na čase řešit jiné záležitosti. Zaměřila se na zrzavou vlčici a zastříhala ušima, aby jí neuniklo ani jediné slovíčko. Už formální uvedení Sachi usvědčilo v tom, že Ushari bude v Namareyské smečce vysoce postavenou vlčicí. Což se jí následně potvrdilo, když se zrzavá představila jako Alfa Namareyské smečky. A zároveň léčitelka. Sachi samovolně sklonila hlavu na znamení úcty. "Ráda tě poznávám i jako Alfu Namareyské smečky, Ushari," doplnila své gesto i slovy a pousmála se. Následně si vyslechla, jak se vlčice k této funkci dostala. "Věřím tomu, že pod tvým vedením bude smečka prospívat," pokývala hlavou. "Ačkoliv toho o Namareyské smečce nevím víc než to, co jsem se dozvěděla od tebe a Delphina, už teď dokážu usoudit, že jsi mezi členy vážená a zajímáš se o dobro vlků ve svém okolí. To jsou hodnoty Alfy, které však nejsou samozřejmostí." Přes tvář se jí mihl letmý stín, když její hlavu na chvíli umlčela vzpomínka na její rodnou smečku. Hned vzápětí však pokračovala. "Jsem ráda, a mohu myslím mluvit za celou svou smečku, že se vám daří dobře. Povodně zasáhly nás všechny, ale dokud vlci drží pospolu, překonají ledasco." Mírný úsměv vystřídal výraz soustředění, když Ushari zmínila její funkci. Sachi vesele zamávala ocasem. Dostala úkol! "Ráda tvou nabídku k setkání Lissandře vyřídím," pokývala hlavou a znovu se usmála. "Věřím, že tvou pozvánku přijme. Přece jen, zachování dobrých vztahů mezi smečkami je velmi důležité, obzvláště vzhledem k možným situacím, kdy budeme potřebovat spojit síly." Zatímco v duchu oslavovala fakt, že konečně dosáhne svého využití a bude moci vyřídit zprávu Alfě, Ushari se obrátila na Delphina. Proto Sachi zmlkla a poslouchala, co si navzájem sdělí členové pouštní smečky.

Lehká úprava textů – povaha přepsána do čitelnější podoby se zaznamenaným vývojem charakteru, minulost doplněna o začátek pobytu na ostrovech, v zajímavostech doplněny informace spojené s akcí V rukou zemřelých. Děkuji! :>

Povaha: Sachi vypadá na první pohled vcelku mírumilovně. Jako první vás jistě zaujmou její dvoubarevné oči a světlé flíčky kolem nich, díky nimž vlčice budí dojem nevinné vlčí duše. Ale nenechte se zmýlit. Sachi totiž nikdy nepatřila mezi zrovna reprezentativní složky své smečky. A ačkoliv s věkem přichází moudrost a dnes už tak roztěkaná není, za svých vlčecích let ráda porušovala pravidla smečky, jelikož se jimi zkrátka cítila svázaná. Možná proto tehdy dopadla tak, jak dopadla.
Z vlčecích let jí zůstala také zvědavost, spojená možná trochu paradoxně s nedůvěrou ke všemu novému. Sice už se naučila změny přijímat a snaží se nebýt vůči novinkám tak skeptická, ale přesto si zachovává jistou ostražitost, a pokud má jen drobný pocit, že něco není v pořádku, umí hodně rychle vyhodnotit situaci a zvolit, co je pro ni nejvýhodnější – většinou útěk, v krajních případech však umí i zaútočit.
Ráda objevuje nová zákoutí, a první léta svého života strávila bezúčelným pobíháním a zkoumáním nových rostlinek, ke kterým má díky své později objevené magii země vřelý vztah. Její porušování pravidel a vybíhání za hranice smečky z ní udělalo nočního tvora, protože právě pod rouškou tmy bylo nejjednodušší se vyplížit z úkrytu a nechat tlapky běžet neznámo kam. Vzhledem k událostem, které ji potkaly později, má však nyní z noci a tmy panickou hrůzu, kterou se snaží si kompenzovat nově nabytou magií světla.
Za svůj život už Sachi potkala mnoho vlků a s nikým neměla vyložený problém. Snaží se být vstřícná a potlačit své předsudky a nedůvěru do pozadí, což se jí prozatím vyplácelo. Většinou jí stačila chvilka, aby poznala, zda jí od nové známosti něco hrozí nebo ne. Pokud cítí alespoň relativní bezpečí, uklidní se a hned je s ní lepší řeč. Někdy jí to ale trvá, a čas od času si holt důvěru buduje o něco složitěji. To ostatně záleží na tom, koho zrovna potká.
V jejím životě se střídala společnost ostatních vlků s naprostou samotou. Sama asi nedokáže určit, co jí vyhovovalo víc, ale vzhledem k tomu, kolik úžasných vlčích duší poznala, snad by si nakonec přece jen vybrala společnost. Nebylo špatné vyzkoušet si, jaké to je, být odkázaná jen sama na sebe, ale ještě o něco krásnější je mít kolem sebe vlky, na které se může spolehnout. A kteří se zase můžou spolehnout na ni. Protože by pro ně šla klidně až na konec světa. Nebo do říše mrtvých. Je jí to jedno.
Z minulosti i přítomnosti si s sebou nese šrámy jak na duši, tak na těle. Má dlouhou jizvu na pravé zadní tlapce, něco jako dárek na rozloučenou od vůdce Carranské smečky. Kromě toho však utržila několik dalších jizev, mnohem zřetelnějších a viditelnějších. Nejvýraznější šrám se jí táhne přes tvář, kromě toho jsou zde také jasně viditelné zelené krystalky, vrostlé do srsti. Všechno bere jako připomínku minulosti. Nebo jen událostí nedávných. Jakkoliv by mohla všechno, čím si prošla, vnímat jako rány osudu, snaží se ve všem hledat nějaký smysl. A vidět v těchto věcech spíše ponaučení. To, co za svůj život prozatím zažila, z ní udělalo vlčici, kterou je dnes. Ještě rozhodně nezažila všechno, co svět nabízí, a proto se její charakter může ještě dále vyvíjet. Ale to, co je její podstatou, už jí nikdo nevezme. Magie země, její nejbližší, starost, laskavost, vstřícnost. To všechno a ještě mnohem víc, to je Sachi.

Minulost:
Sachi mezi ostatními vlčaty nikdy příliš nevynikala. Však také neměla čím vynikat, byla drobnější než její sourozenci, síly po svém otci také příliš nezdědila a jediné, čím se mohla pyšnit, byla její schopnost vytrvalého běhu. To však jejím rodičům nestačilo. Chtěli, aby byla bojovnice, ale geny jim udělaly tlustou čáru přes rozpočet. Tělesná stavba jí budoucnost mezi bojovníky nezajišťovala a ani její zanedbávání tréninku k přílišnému zlepšení nevedlo.
Až do jisté chvíle si myslela, že na tom nezáleželo. Vyrůstala s rodiči, sourozenci a smečkou v horách, což ji na jednu stranu zocelilo, na tu druhou však částečně rozmazlilo. Během svého dětství se nikdy nemusela starat o to, aby se naučila shánět potravu, tuto činnost obstarávali ostatní členové smečky. Své volné chvíle tedy místo lovu (a bojových tréninků) trávila převážně pobíháním po okolí, nutno podotknout k nevoli Alfy i jejích rodičů. Svazující pravidla smečky Sachi už od vlčete ráda porušovala a nezdráhala se opustit vyhraněné území, které smečce patřilo. Až po téměř dvou letech svého života konečně poznala, k čemu tato pravidla byla.
Jedné noci byla na své obvyklé průzkumní misi po okolí, když vtom ji do čenichu udeřil pach, který neznala. Zatoulala se příliš daleko za hranice a narazila na nepřátelskou smečku, která sídlila v druhé části hor. Sachi nebyla bojovnicí, proti smečce rozzuřených vlků neměla nejmenší šanci. Proto se za zvuku zděšeného vytí obrátila a spěchala zpět ke své smečce. Jen díky hlídce, která čekala na hranicích, tehdy nedovedla nepřítele do úkrytu Carranské smečky. O zbytek se za pomoci všech zbylých vlků postarali bojovníci, kteří zahnali cizí vlky na útěk.
Alfa byl lítý vzteky. Sachi té noci porušila snad všechna myslitelná pravidla smečky, včetně toho nejzávaznějšího, a proto byl hned dalšího dne svolán smečkový sraz, aby se rozhodlo, co s neposednou vlčicí provedou. Alfa vynesl návrh rozsudku, totiž to, že hnědou vlčici vyhostí ze smečky. Ostatní členové poté hlasovali a o osudu tehdy téměř dvouleté Sachi rozhodli až její rodiče, kteří se nakonec postavili na stranu Alfy, aby neutrpělo jejich postavení v hierarchii. Sachi byla tedy nucena smečku opustit a začít se starat sama o sebe.
Od té doby se téměř rok potloukala po lesích a hledala nové útočiště. Musela se naučit lovit zvěř a postarat se sama o sebe, což ve smečce nikdy nepovažovala za důležité. Život tulačky ji však vychoval a donutil ji k bdělosti a ostražitosti. A i když Sachi po čase zjistila, že být vlčicí samotářkou někdy není od věci, přece jen jí chybělo teplo smečkového pelechu a pocit bezpečí, který ji v úkrytu své rodné smečky obklopoval. Chtěla být opět součástí vlčího společenství. A co se jí splnilo v momentě, kdy narazila na Enzoua.
Ocitla se na ostrovech, a s žíhaným vlkem strávila spoustu času, načež ji přivedl domů. A tak se Sachi stala právoplatnou členku Daénské smečky. Má před sebou ještě dlouhou cestu, ale odhodlání jí nechybí. Chce být smečce přínosem, starat se o své blízké a pokračovat ve svém osobnostním růstu. Pořád je kam se posouvat. A Sachi věří, že má před sebou ještě spoustu dalších dobrodružství.

Zajímavosti:
- je vytrvalá běžkyně a když chce, umí utíkat opravdu rychle a poměrně dlouho
- má heterochromii očí – to pravé je světlounce hnědé, snad až oranžové, levé naopak sytě zelené, připomínající její magii země
- na pravé zadní tlapce má táhlou jizvu, která však přes hustou srst téměř není vidět (kromě toho utržila také šrámy na pleci a na tváři)
- pod očima a kolem čumáku má v srsti vrostlé zelené krystaly, které jí připomínají její dobrodružství ve světě mrtvých
- má panickou hrůzu ze tmy a ve spánku ji provází noční můry

<<< Začarovaný les přes Kvetoucí louku

Bylo zvláštní najednou nebýt v přítomnosti ostatních. Ale věděla, že musí jít dál. Alespoň Delphin jí dělal společnost, jinak by se pravděpodobně užírala vlastními myšlenkami. Vlastně mu mohla být vděčná – věděla totiž, že jakmile zůstane sama, začnou se jí vracet vzpomínky z výpravy.
Zatím na to však nemyslela, protože měla plné tlapky práce s tím, aby hnědému vlkovi vysvětlila, co se vlastně stalo. Nebo se o to přinejmenším pokusila. Ještě předtím však zvědavě zastříhala ušima, když se Delphin zmínil, že ho Ushari přijala do smečky teprve nedávno. Ona ho přijala? "Takže Ushari je tvá Alfa?" zamumlala podiveně. Proč se mi tak nepředstavila? Nakonec nad tím jen zavrtěla hlavou. Možná jí byla opravdu nepříjemná přítomnost ostatních vlků a nechtěla to před nimi rozhlašovat. Kdoví...
"A co bych ti tak řekla," vydechla následně s pohledem upřeným před sebe, zatímco kráčeli směrem k poušti. "O tvé smečce toho moc nevím, vlastně vůbec nic. Dozvěděla jsem se o ní teprve teď. A o své smečce ti toho taky moc nepovím, protože jsem v ní opravdu krátce a vlastně jsem stihla jen jeden smečkový sraz před tím, než přišla velká voda," začala o něco obecněji a máchla ocasem. "Ale pokud bys někdy hledal Daénskou smečku, musel bys přejít most na druhý ostrov a pokračovat přes louky a hory až do hustého lesa, kde smečka sídlí. Naší Alfou je Lissandra, moudrá a vážená vlčice, která má plné tlapky práce s tím, aby smečku udržela v chodu. Jsem vděčná za to, že můžu být součástí takového uskupení. A jsem vděčná Enzouovi, který mě přivedl. Jo... ehm... to je vlk, kterého jsem tady na ostrovech potkala jako prvního." Nebýt husté srsti a krystalů, snad by Delphin mohl vidět, jak se Sachi začervenala. Jen myšlenka na žíhaného vlka v ní vyvolala mírně zachvění. Doufala, že je v pořádku. Teď však jen zatřepala hlavou, aby se soustředila. "Promiň, k té velké vodě... Popravdě to tehdy bylo opravdu zvláštní. Z ničeho nic začalo pršet a déšť několik dní neustával. Řeky se rozbouřily, jezera se zvedla, a než se vlk nadál, všude byla voda. Ze smečkového srazu jsem tehdy putovala se dvěma vlčicemi, měly jsme zjistit, jak jsou na tom ostatní. Jenže nás velká voda zahnala do hor, kde jsme musely přečkat a bránit se před predátory a ostatními vlivy. V horách jsme se potom rozdělily a od té doby jsem je neviděla. Pokračovala jsem dál, ale zapletla jsem se spolu s Vittani, Wissfeohem a Ořešákem do... no, do jistého dobrodružství, a když jsme se konečně dostali zpět, ocitli jsme se v lese, ze kterého jsme teď odešli." Následoval dlouhý povzdech. "Vůbec nevím, co se stalo s těmi vlčicemi, se kterými jsem putovala. Jestli jsou ještě vůbec naživu nebo ne. Musím je najít, jen co splním svou povinnost posla." Rozhodnost v jejím hlase byla jasně slyšitelná. Potřebovala vědět, že jsou v pořádku. Hlavně Ricca. A stejně nutně potřebovala vidět taky Enzoua. Bylo to už tak dlouho...
Její myšlenky přerušila až silueta, které si Sachi všimla v dáli. Ushari. Přidala do kroku, aby byla u zrzavé vlčice co nejdříve. "Ushari, děkuji, že jsi počkala," pokývla hlavou a pousmála se. "Omlouvám se, že jsem tě vyzvídala před tolika cizími vlky. Rozumím, že jsou jisté informace, které nepotřebují vědět všichni," dodala s omluvou a posadila se do písku naproti vlčici. "Prosím, sděl mi jen to, co je ti komfortní. Daénská smečka se zajímá o ostatní a věřím, že má Alfa bude jistě ráda za jakoukoliv zprávu či ujištění, že se vám po potopách vede dobře." Nemohla mluvit Lissandřiným jménem a asi se o to ani neměla pokoušet, ale uznala, že s fiktivním požehnáním Alfy by mohla být Ushari sdílnější. Raději už nic dalšího neříkala a čekala, co nového se dozví.

Zapomněla, že Delphin není ostrovů tak znalý, a pokud se zde objevil teprve nedávno, potopy pravděpodobně nezažil. Bylo zvláštní na to pomyslet, jelikož žila v domění, že se týkaly naprosto všech. A že bylo víceméně nemožné se jim vyhnout. Museli být tedy na výpravě déle, než si původně myslela, když už byl na ostrovech někdo, kdo potopy nezažil. "Ano, není tomu tak dávno, co přišly velké záplavy a postihly celé ostrovy," přikývla a obrátila se na Delphina. Nechtěla být poslem špatných zpráv, ale říkala si, že bude lepší, když to zjistí co nejdříve. Přece jen, vlci byli po potopách mnohem ostražitější, a někdo, kdo nesdílel stejnou zkušenost, by nemusel jejich chování zcela pochopit.
Další pohled věnovala Ushari. "Děkuji, brzy se uvidíme," pokývala hlavou jako slib, že ji v poušti jistě navštíví. Nechtěla se domů vracet s prázdnou. Sledovala vzdalující se siluetu zrzavé vlčice a dlouze vydechla. Než stihla cokoliv dodat, vlk pod stromem se rozmluvil o podivných tvorečcích, kteří byli stále poblíž, ale vlci je pravděpodobně moc nezajímali. Představil se jako Atreas, a Sachi si toto jméno zapsala do paměti, aby pro příště věděla. Tušila totiž, že by na něj v budoucnu mohla znovu narazit. Vzápětí se pomalu zvedla a protáhla si tlapky. Krátce střelila pohledem k Ořešákovi a Wissfeohovi, kolem kterého se začala motat dvě vlčata a vlčice. Neznala je a nechtěla je rušit, proto jako první vyrazila k Vittani. Byl totiž čas se rozloučit.
"Vittani," oslovila vlčici a mírně se na ni pousmála. "Možná jsme nezačaly zrovna nejlépe, ale situace se nakonec vyvinula tak, jak asi nikdo nečekal. Jsem ráda, že jsem tě mohla poznat, a kdybys cokoliv potřebovala, víš kde mě najdeš. Děkuji ti za všechno, nepochybuju, že jsi mi několikrát zachránila krk. Bylo mi ctí bojovat po tvém boku a absolvovat tuhle výpravu, jakkoliv nešťastnými osudy se pro nás nakonec stala. Budu se těšit zase někdy na viděnou." Proslov nebyl nutný, ale nemohla si ho odpustit. Krátce natáhla krk a dotkla se čenichem Vittanina krku, načež pokývla hlavou a nechala ji za sebou. Její další zastávkou byl černý vlk s pláštěm.
"Vidím, že máš společnost, nezdržím tě dlouho," uvedla na začátek a i Wissfeohovi věnovala letmý úsměv. "Snad ti ty šišky nic neudělají," dodala ještě ve snaze odlehčit situaci, jelikož už pomalu cítila, jak se jí do očí derou slzy. Zvykla si na společnost svých tří nových přátel, a najednou se měli rozdělit. Byl to divný pocit. A ano, Sachi už se rozhodla – z jejího pohledu byli všichni tři její přátelé, kteří se na ni mohou spolehnout. A ona zase na ně. "Jen ti chci poděkovat za všechno, co jsi pro výpravu udělal. A pro mě taky, tam v jeskyni jsi mi určitě zachránil život. Už jsem to říkala Vittani, ale zopakuju to klidně znovu – bylo mi ctí tuhle výpravu absolvovat s tebou i ostatními, ačkoliv jsme si každý sáhli na dno. Ráda jsem tě poznala, neboj se prosím navštívit Daénskou smečku, kdykoliv bys něco potřeboval. Sbohem, jistě se ještě někdy potkáme." I Wissfeoha se letmo dotkla čenichem, ale hned zase odcouvla, aby nenarušovala jeho osobní prostor příliš dlouho. Následovalo další pokývnutí hlavy, a to už se otočila na Ořešáka, kterého si nechávala na konec.
"Kolego Daéňane," začala formálně s tichým smíchem, kterým se snažila zamaskovat skelné oči a slzy, které jí máčely srst a proplétaly se mezi krystaly. "Děkuji ti. Za podporu a starost. Těší mě, že sdílím smečku s někým jako jsi ty. Vážím si toho, co jsi pro mě udělal. Určitě se zase brzy uvidíme, jen co vyřídím povinnosti směrem ke smečce, můžeme se domů vydat společně. Ráda bych tě poznala lépe i mimo ohrožení života," zazubila se a i Ořešákovi věnovala letmý dotek čumáku, možná trochu delší, než u ostatních. "Neloučím se s tebou, protože věřím tomu, že se co nevidět uvidíme. Do té doby na sebe dávej pozor," kladla mu na srdce, načež odstoupila stranou a věnovala ještě jeden pohled všem přihlížejícím. Respektive třem vlkům, na které se zaměřit chtěla. "Mějte se a buďte opatrní. Sbohem." Úsměv a slzy. To pravděpodobně patřilo ke každému rozloučení, u něhož se doufalo v brzké znovushledání.
Sachi se vrátila k Delphinovi, cestou ještě kývla na Zinka, který se věnoval někomu jinému a jehož v konverzaci opravdu rušit nechtěla. Stanula před hnědým vlkem a mávla ocasem. "Půjdeme? Nejspíš už se taky chceš vrátit domů, a já si bych se ráda dozvěděla, co se stalo s Namareyskou smečkou během potop. Klidně ti o nich řeknu víc, pokud chceš," nabídla s letmým úsměvem, naposledy se otočila k ostatním vlkům a vesele zamávala ocasem, načež zastříhala ušima a po pachu vyšla směrem, kterým tehdy zmizela Ushari. Bylo na čase plnit své smečkové povinnosti.

>>> Poušť přes Kvetoucí louku

Zdravím, tak já taky zkusím štěstí se žádostí o nový charakter.
Myslím si, že s aktivitou poslední dobou problém nemám a hodlám tento trend držet i nadále, s čímž se pojí i zájem o v pořadí třetí postavu. U prvního charakteru mám limit postů splněný, druhý jsem přebírala v listopadu minulého roku a do limitu mi chybí cca 10 postů, které si myslím, že v nejbližší době nasbírám na Alatey hře. Případnou novou postavu mám již vymyšlenou a sepsanou, jednalo by se pravděpodobně o sourozence postavy, která už zde funguje.

Požadavky na 3. charakter:
• +- rok na MG – letos v listopadu to budou tři roky
• na prvním charakteru alespoň cca 150 postů – Sachi má 160
• na druhém charakteru mít alespoň cca 65 postů – Nora má 55

Předem moc děkuji za zvážení<3

Schváleno

Jméno vlka: Sachi
Počet příspěvků: 15
Postavení: sigma
Povýšení: -
Funkce: posel
Aktivita pro smečku: Šířila povědomí o Daénské smečce při rozhovoru s dvěma vlky z Namarey.
Krátké shrnutí (i rychlohry): Závěr akce V rukou zemřelých, Sachi spolu s ostatními nakonec dopomohli k setkání matky se synem, ačkoliv se nejednalo o šťastné shledání. Z této výpravy si Sachi odnáší šrámy na těle i na duši, kromě toho má tvář posetou zelenými krystaly. Po akci zamířila skupinka do lesa, kde se objevily podivné stromy, které se vlci rozhodli prozkoumat. Sachi potkala Zinka, seznámila se se dvěma vlky z Namareyské smečky a začala vyzvídat, jak se jim daří po potopách.
Questy smečky: Věrný

Sachi – 3, 5, 7, 10, 12
Nora – 2, 4, 13, 15, 17

Zdravím a moc děkuji za akci! Jelikož na to v průběhu nebyl úplně prostor, dovolím si jen krátký feedback ^^ Systémově a příběhově se mi akce moc líbila a jsem opravdu ráda, že jsem ji spolu s ostatními mohla absolvovat a dál tím formovat Sachiinu osobnost. Bavilo mě poznávat vlky ze záhrobí, přemýšlet nad tím, kam naši skupinku tlapky zavedou a co vlastně bude na úplném konci. Malou kaňku asi vidím v tom, že jedna pasáž příběhu se v určitém okamžiku už dost protáhla, protože jsme tak nějak nevěděli, co se sebou a kterým směrem se vydat. Rozumím, že je od hráčů požadována nějaká iniciativa, ale v některých okamžicích by se možná hodilo trochu názornější vedení a naznačení, kudy kam. Kolem a kolem jsem si ale akci moc užila, Sachi poznala vlky, na které se může spolehnout a její charakter se vyvinul, za což jsem moc ráda. Takže, ještě jednou děkuji a snad se uvidíme někdy příště na další z akcí!

Co se odměn týče, moc si vážím možnosti nechat si krystaly zakreslit, se vším se tedy ozvu Barnatt c: Kromě toho bych poprosila tři tlapky Sachi do země (bude mít plno) a k tomu magii světla, kam přistanou zbývající dvě tlapky. Co se procent týče, poprosím 6 % do schopnosti lovu a 6 % do vytrvalosti. Děkuji!

Vittani nebyla příliš nadšená jejím způsobem, jak vyřídit Zinkovi pozdravy od dvou vlčecích přízraků. Sachi na ni pohlédla trochu ublíženě, když ji ohnivá odstrčila a hnala se k černé vlčici se zlatými znaky, kterou nejspíše znala. Následně začala vysvětlovat, co se jim vlastně přihodilo, o čemž Sachi moc začínat nechtěla, ale... budiž. Nechala Vittani mluvit a znovu se trochu vzdálila.
Tvorečkové, kteří se ocitli mezi stromy, byli opravdu pozoruhodní. Sachi je sledovala tiše, opravdu je nechtěla vyděsit, jak zmiňoval vlk čekající pod stromem. Když viděla, že jedno z mláďat těch bytostí párkrát kouslo do šišky a najednou se mu objevila křídla, těkla vykulenýma očima směrem k Wissfeohovi, sledujíc, jestli se mu na hřbetu také netvoří pár černých křídel. Když však seznala, že nic nevidí, něco si pro sebe zamručela a vydechla. K Delphinovi mezitím přešla zrzavá vlčice. Sachi měla za to, že je to pravděpodobně ta, která ho přivedla ke smečce, proto na její pozdrav jen pokývala hlavou a pousmála se. "Těší mě, Ushari. Mé jméno je Sachi, jsem posel Daénské smečky," představila se, načež si vzpomněla na svůj úkol a pohlédla střídavě na vlčici i Delphina. "Povězte, jak vypadá situace v Namareyské smečce? Alfa mě požádala, abych zjistila, jak si vedou ostatní smečky po potopách, které nás patrně zasáhly všechny. Nevím, kolik času už od nich uplynulo, byla jsem teď nějakou dobu... mimo, ale ráda Lissandře vyřídím cokoliv, co jste ochotni sdělit." Nechtěla vyzvídat, ale přece jen, potřebovala plnit své smečkové povinnosti. Dívala se na oba vlky s mírným úsměvem, aby jim dala najevo, že ať už jí řeknou cokoliv, rozhodně nemá v plánu jimi poskytnuté informace zneužít.

Ačkoliv byla angažovaná v rozhovoru s Delphinem, neunikl jí pohyb mezi stromy. Z pološera vyšla známá postava, a z pohledu na ni měla Sachi poněkud smíšené pocity. Zinek. Potkala ho jen jednou, když jí ošetřil tlapku, ale příliš interakcí s ním prozatím neměla. Z toho mála, co si stihli říct, jí však bylo jasné, že je vrchnímu léčiteli Daénské smečky spíše na obtíž a že by se mu v nejlepším případě měla vyhýbat obloukem. Snad i proto ji překvapilo, když k ní šedý vlk přistoupil. To, co mu následně vypadlo z tlamy, už tak překvapivé nebylo.
"Jaké milé překvapení, mám se dobře, děkuji za optání," odpověděla mu s letmým poloúsměvem, u kterého nebylo úplně zřejmé, zda je ironický či nikoliv. "A abych odpověděla – ne, nebezpečí opravdu nevyhledávám, ale tomuhle jsem se holt vyhnout nedokázala," dodala trochu ublíženě. Jako by snad mohla za to, jaký osud je potkal! Hleděla na Zinka vytrvale, ale nijak zle. Neměla odvahu mu vzdorovat, přece jen byl ve smečce výše postavený. Potom si však vzpomněla na slib, který nedávno dala. "A abych nezapomněla, mám vyřídit pozdravy od Heřmánka a Tymiána," řekla ještě, než Zinek stačil poodejít z doslechu.
To už je však utišil vlk sedící pod stromem, a jen co všichni zmlkli, stalo se něco neuvěřitelné. Mezi stromy se zjevila podivná zvířata, s peřím a zajímavou stavbou těla. Sachi nikdy nic podobného neviděla. V němém úžasu zůstala ležet, hledíc na to nevídané zjevení.

Když se Delphin přiblížil a znovu promluvil, pokývala hlavou. Ve většině s ním souhlasila, ale přece jen si neodpustila jednu poznámku: "Ano, pomáhat si musíme, ale ne všichni vlci jsou takoví, Delphine," zamumlala tiše a pohlédla na něj smutnýma očima. Vzpomínky na jámu plnou mrtvých vlčat byly stále až příliš čerstvé. "Někteří vlci jsou prostě zlí, a možná ani nepochopíš proč. Páchají hrozné činy a šíří kolem sebe jen bolest a utrpení. S takovými většinou normální řeč není, a pomoci se od nich taky nedočkáš," dodala ještě posmutněle a povzdechla si. Alespoň Delphinova přezdívka jí trochu zvedla povadlé koutky tlamy. "Tak dobře... Delphi?" Byla to spíš otázka, neuměla říct, jestli byli kamarádi, ale přece jen jí tato zkrácená verze jména šla o něco lépe přes jazyk.
Tmavě hnědý vlk byl zvědavý a nad jeho otázkou se musela chvíli zamyslet. "Viděla jsem na ostrovech už poměrně hodně věcí, ale barevné stromy zatím ne. Moc nevím, co si o nich myslet. Kdysi létal nad ostrovy takový podivný růžový obláček, ze kterého se sypaly třpytky a... omamovaly mysl vlků, kteří stáli pod ním. Ale takové podivné stromy s modrými šiškami? Ne, to jsem ještě neviděla," zavrtěla hlavou a přitáhla si k sobě jednu ze šišek, která ležela opodál, načež si ji položila mezi tlapky a jala se na ni ustavičně zírat.