Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Jižní hory

Pomalu ťapkala za Enzouem a rozhlížela se všude okolo, aby si dobře zapamatovala terén, kterým procházeli. Ačkoliv se v podstatě vraceli na místo, kde se poprvé potkali, rozhodně nyní putovali jinou cestou a proto jí její okolí nebylo ani trochu povědomé. Vlastně bylo až pozoruhodné, kolik různorodých oblastí už stihla za svůj pobyt na ostrově projít a poznat. Nepřišlo jí, že od jejího příchodu uplynulo tolik času, ale pravdou bylo, že ji moře vyplavilo už před několika týdny. Sama musela zavrtět hlavou nad tím, jak jí její pobyt na ostrovech utekl.
S Enzouem se během chůze začali bavit o jeho smečce. Daénské smečce, pokud si správně pamatovala. Zajímalo ji, co jsou vlci v ní zač, ale věděla, že sám Enzou jí říkal, že mnoho vlků nezná, a proto se ho na něco podobného ani neptala. Místo toho probírali přijímání do smečky a všechny ostatní náležitosti. Ještě nikdy přijímání do smečky nezažila. V Carranské smečce vyrostla a od té doby neměla potřebu ani čas se k nějaké jiné smečce přidávat. Inu, možná až teď na to přišel ten pravý čas.
Jen pokývala hlavou, když jí Enozou celý rituál přijetí převyprávěl. "No, uvidíme, ještě nikdy jsem nic podobného nezažila," přiznala mu, což mu muselo být jasné. Přece jen o ní už věděl... vlastně skoro všechno. Ono uvědomění ji překvapilo. Nikdy se takhle někomu nesvěřovala a byl to zvláštní pocit, vědět, že o ní jiný vlk ví skoro to samé, co ona sama o sobě.
Došli k místu, které sice neznala, ale minimálně Enzou vypadal, že se vrací do míst, která jsou mu povědomá. Uklidňovalo ji to, alespoň měla jistotu, že se někde neztratí. Přesto jí neuniklo jeho zavrtění hlavou a tichý povzdech. "Děje se něco?" zeptala se opatrně a několika skoky se dostala na Enzouovu úroveň.

>>> Němé údolí

<<< Ovocný lesík

Kráčela za Enzouem směrem k horám, které se před nimi tyčily. Teplá noc je vedla po poměrně příjemné cestě a ačkoliv nahlas nic neřekla, byla za to opravdu vděčná. Živě si vybavovala, jakými terény už společně prošli a že to mnohdy nebylo zrovna příjemné. Takováto změna v podobě dobře schůdné cesty byla tudíž velmi vítaná.
Nějakou dobu postupovali mlčky, Enzou se na ni jen čas od času ohlédl a jinak je provázel jen klid a na noční poměry poněkud světlé nebe. Občas vzhlédla vzhůru a kochala se oblohou, která se nad nimi rozprostírala. Pomáhalo jí to si utřídit myšlenky. Na jednu stranu byla ráda, že se rozhodla s Enzouem jít, na tu druhou z toho byla více než nervózní. Ne z Enzoua, ale z jeho domova. Zvykla si na jeho společnost a přemýšlela o tom, zda by pro ni přece jen nebylo nejlepší v jeho smečce zůstat. Tedy, pokud by ji samozřejmě přijala.
Zavrtěla hlavou, aby podobné úvahy vyhnala z hlavy. Na to všechno měla ještě spoustu času a nemusela se rozhodnout hned. Místo toho se Enzoua zeptala na jeho domov. Zajímalo ji to, a bylo příjemné vést pro změnu normální hovor. Cítila, že se situace mezi nimi uklidňuje a to bylo jen dobře. Oplatila Enzouovi letmý úsměv, když jí řekl, že by se jí u nich mohlo líbit.
"Jsem na to zvědavá," přiznala popravdě, "ale, nedá mi to a musím se zeptat... jak probíhá, ehm, přijímání do smečky?" Nechtěla vyznít, jakože se snaží vetřít do Enzouovy přízně, ale přece jen jí to nedalo a zeptat se zkrátka musela. "A za provedení budu ráda..." pousmála se. "Ať už se potom rozhodnu jakkoliv," dodala vzápětí tiše, jelikož na sto procent stále ještě rozhodnutá nebyla.

>>> Irisin ráj

Ahoj a děkuji za super akci, poprosila bych u Sachi 2 % do síly a 3 % do obratnosti, pokud se to dá takto rozdělit, a kšm poprosím zapsat. Děkuji!

Hodně často se jí stávalo, že dřív mluvila než myslela. A ne vždy se to úplně vyplácelo. Třeba když Enzouovi řekla, že se bojí, že by od něj už nedokázala odejít. Kdyby mohla, asi by se packou plácla do čela. Některé věci bych si měla nechávat pro sebe... jinak od sebe všechny odeženu. Povzdechla si a přešlápla. Neodcházej... Jednoduché slovo, ale když ho hnědý vlk vyslovil, nabylo pro ni úplně jinou hodnotu. Neodejdu, rozhodla se v duchu a znovu dlouze vydechla. Museli se toho zbavit. Nemohli kolem sebe do konce života chodit po špičkách a dávat si pozor na každé slovo, které vypustí z tlamy. Doufala, že by jim společná cesta mohla pomoci tuto atmosféru překonat a vrátit se k tomu, jak to bylo předtím. S menšími obměnami, samozřejmě, ale i to se počítá.
Enzou zamířil k horám a ona ho po chvíli následovala. Noc byla teplá a mnohem méně temná, než by očekávala. Nevadilo jí to. Alespoň existovala o něco menší pravděpodobnost, že se cestou o něco přerazí. Chvíli postupovali v tichu, které sice nebylo nijak nepříjemné, ale přesto cítila potřebu zapříst rozhovor.
"Jaký je tvůj domov, Enzou?" zeptala se proto tiše. "Viděla jsem jen část lesa, ale vlastně nemám nejmenší představu o tom, jaká tvá smečka je." Ano, rozhodla se přivést rozhovor na trochu obyčejnější téma než jejich vzájemné okouzlení. To by jim snad mohlo pomoci.

>>> Jižní hory

Nějak nevěděla, co si o tom všem myslet. Cítila se zmateně kvůli tomu, jak se všechno kolem ní rychle měnilo. Prožili s Enzouem krásné chvíle, potom přišla tvrdá rána od reality a teď to zase vypadalo hezky. Možná až moc hezky. Snad se jí ani nechtělo věřit tomu, že by to opravdu mohlo být tak krásné. Neustále počítala s něčím, co ji co nevidět pošle k zemi a seznámí ji s krutou pravdou. Ale nic takového nepřicházelo. Že by se jí všechno jen zdálo? Vždyť... to všechno kolem ní bylo až příliš krásné na to, aby to byla pravda...
Dlouze vydechla. Enzou ji žádal, aby s ním pokračovala k jeho domovu. Chtěl to, opravdu to chtěl. Tak proč se držela zpátky? "Mám strach," uvědomila si a nejprve jí ani nedošlo, že to vyslovila nahlas, "že když s tebou strávím ještě více času, už od tebe nedokážu odejít..." Sice mu už slíbila, že od něj neodejde, ale mohlo se stát cokoliv. Mohli se pohádat, jejich osudy se mohly rozpojit... Možností bylo nespočet. Zatímco přemýšlela, k jejímu mozku postupně doputoval fakt, že větu, kterou si původně chtěla jen pomyslet, vyslovila nahlas. Vyděšeně pohlédla Enzouovi do očí a máchla ocasem. "J-já... promiň, to... nepřemýšlela jsem, když jsem to řekla, já–" Asi měla na srdci ještě něco, ale raději zmlkla dříve, než by ze sebe vypustila další hloupost. Povzdechla si. Nechtěla, aby se Enzou cítil nějak nepříjemně kvůli tomu, co řekla.
"Půjdu s tebou ráda," rozhodla se svá slova trochu přeformulovat a uvést na pravou míru, "půjdeme k tvému domovu a potom... uvidíme." Nechtěla dále přemýšlet nad tím, co nastane, až přijdou k Enzouově smečce, ta ji vykáže a ona se bude muset se svým společníkem rozloučit. Zavrtěla hlavou a pokusila se na Enzoua alespoň letmo usmát. "Tak... půjdeme?"

Cítila, že je Enzou v jakési křeči, jako kdyby se nemohl uvolnit. Nechtěla na něho tlačit a vlastně ho i chápala, ale svým způsobem ji to i mrzelo. Hlavně tedy to, že nevěděla, jak mu pomoci. V povzdechem zabořila čumák do jeho srsti, když ji objal, a na chvíli tak utišila všechny myšlenky, které jí běhaly hlavou. Soustředila se jen na svůj dech, na Enzoův dech, který s tím jejím hezky ladil, na jeho vůni a teplo jeho těla. Zavřela oči a dlouze vydechla.
Tento poklidný stav jí však vydržel jen chvíli, jelikož se jí vzápětí hlava zaplnila novými myšlenkami. Přemýšlela nad tím, co bude dál. Kam se vydá, kam naopak poputuje Enzou a jestli se ještě vůbec někdy potkají.
Stáli v objetí dlouho, ale to jí vůbec nevadilo. Bylo mezi nimi ticho, každý patrně přemýšlel nad svými věcmi. Potěšilo ji, když Enzou souhlasil s jejím návrhem. Opravdu si přála, aby mezi nimi tato událost nezanechala nějaké nevyřešené věci. O to víc ji překvapilo, když jí Enzou nabídl, aby pokračovali v cestě směrem k jeho smečce.
"Ty chceš, abych šla s tebou?" zeptala se možná trochu hloupě, ale opravdu ji to udivilo. Na jednu stranu si sice řekli jisté věci, ale vlastně ji ani nenapadlo, že by ji hnědý vlk mohl pozvat do jeho domova. "Já jen... myslíš to vážně? Chceš, abych se s tebou vrátila do tvého domova?" Nebylo to myšleno nijak zle, její úžasem rozšířená očka také naznačovala, že to zle nemyslí, ale musela si být jistá, jak to Enzou cítí a na čem vlastně je. Nehodlala se do něčeho podobného pouštět bez toho, aby si byla stoprocentně jistá, že ví, co čeho jde. Protože byla odhodlaná s Enzouem odejít.

Bylo jí mizerně. Nejryzejší instinkt jí radil, aby se otočila na tlapce a utekla, ale to udělat nemohla. Sice by se vyhnula té nepříjemné situaci, ve které se nacházela, ale zároveň taky Enzouovi slíbila, že ho neopustí, a tímto gestem by si dost protiřečila. Proto se zmohla jen na dlouhý povzdech a další nervózní přešlápnutí. Pořád chtěla něco říkat, nějak se obhajovat, ale slova jí nepřicházela na jazyk. Všechno splývalo v jedno podivné cosi, co nedokázala dále identifikovat. Přišlo jí, že jak ona, tak i Enzou mají hlavy plné vlastních myšlenek a oba trochu zápasí s tím, jak se s celou situací vypořádat. Ono, nebylo se čemu divit, v takové situaci se vlk nenacházel každý den a bylo tudíž pochopitelné, že to oba vykolejilo. Ale ona nechtěla, aby to tak bylo.
Enzou neutekl, byl pořád s ní, a to ji uklidňovalo. Potřebovala zkrátka nějaký stabilní bod, na který se v tu chvíli mohla spolehnout. A tím stabilním bodem byl právě tmavě hnědý vlk. Blížil se k ní, což ji vlastně těšilo. Neměla potřebu uskočit nebo se odtáhnout. Ne, když věděla, jak se věci mají. Nechala se od Enzoua obejmout a jakmile ji do čenichu udeřila jeho vůně, vyvolalo to v ní jen další vzpomínky na předešlý den. Přivřela oči. "Pokud se tedy shodneme na tom, že jsme včera řekli věci, které jsme sice říct neplánovali, ale vlastně bychom je nechtěli vzít zpátky, můžeme celou tuhle záležitost přejít a posunout se dál, co říkáš?" špitla tiše, aby nenarušila poklidnou atmosféru jejich objetí, které ji hřálo po těle i na duši. Bylo to vlastně moc příjemné.

Celá jejich konverzace začínala být zvláštní a ona nevěděla, jestli jí připadala spíš příjemně zvláštní, nebo naopak nepříjemně podivná. Zatřepala hlavou a nakonec znovu vstala. Nedokázala zůstat ležet na jednom místě. Potřebovala pohybem trochu ukočírovat svoje myšlenky, proto se protáhla a udělala pár kroků stranou, načež se vrátila zpět na svoje místo a máchla ocasem. Potom už jen přešlapovala z tlapky na tlapku a těkala pohledem všude možně. Byla nervózní a doufala, že to na ní Enzou nepozná.
Dlouze vydechla. Celé to okouzlení mezi nimi zanechalo podivné dusno. Tak moc si přála, aby zmizelo stejně rychle, jako se objevilo! Chtěla zase bezstarostně pobíhat po ostrově, smát se s Enzouem a neřešit, co si řekli nebo neřekli. A koneckonců, pokud to ani jeden z nich nechtěl vzít zpět... jak to mezi sebou vůbec měli?
Vyslechla ho, když znovu připomněl příběh jeho rodiny a vlků, kteří pro něj mnoho znamenali a o které během let přišel. Povzdechla si. Bylo jí ho opravdu líto. Udělal krok směrem k ní, když zopakoval, že by o ni nerad přišel. Neucukla. "Nepřijdeš o mě," špitla a pohlédla mu do očí, "ani teď, ani jindy. Já o tebe taky nechci přijít. A ať už je mezi námi teď... cokoliv, neznamená to, že bych s tebou nechtěla trávit čas. Nikam nejdu, Enzou. Nepřijdeš o mě, slibuji." Nepřijdeš o mě, slibuji. Její vlastní slova jí rezonovala v hlavě. Možná mu slibovala něco, co nemohla tak úplně splnit, ale vědomě od něj rozhodně odejít nechtěla. Sice nevěděla, co pro ni osud chystá, ale nechtěla, aby byl Enzou smutný. A pokud by nebyl smutný, kdyby zůstala v jeho životě i nadále, hodlala to udělat. Přece jen... sama chtěla zůstat po jeho boku.

Cítila se zvláštně. V hlavě se jí bily myšlenky a ona nevěděla, které z nich dát přednost. Na jedné straně to byly vzpomínky z předešlého dne, na té druhé racionální stránka věci, která jí říkala, že to, co Enzouovi včera navykládala, přece nebyla pravda. Nebo snad ano? Možná mi to kouzlo nebo co to bylo jen pomohlo se vyjádřit...? Zatřepala hlavou. Bylo zvláštní o tom takhle přemýšlet. Jistě, na Enzouovi jí záleželo, ale asi nebylo moudré na něj po prvním dni, co se poznali, vybalit, že ho miluje. Za to ale koneckonců nemohla... vypadlo to z ní, když byla pod vlivem... ach, bohové ví, čeho vlastně.
S povzdechem ulehla na zem, když se Enzou rozpovídal, tentokrát však trochu dál od něj. Poslouchala jeho slova a občas pokývala hlavou, jakože ho vnímá a rozumí. Překvapilo ji, když řekl, že by svá slova zpátky nezval. A překvapení musel Enzou vidět i na její tváři, jelikož k němu překvapeně vzhlédla a zamrkala na něj. Mátlo ji to. A ještě víc nechápala fakt, že se Enzou bál, že o ni přijde. "Nemusíme nic uspěchat," zavrtěla hlavou, "pokud je vůbec s čím spěchat. Ale... proč bys o mě měl přijít?" Poslední slova skoro zašeptala, aby se Enzoua nějak nedotkla.

Klidná noc byla nahrazena rušným ránem. Ani nevěděla, co ji donutilo od Enzoua tak odskočit. Možná v ní jeho náhlá blízkost vzbuzovala pocity, kterým nerozuměla, možná se jen lekla. Tak či onak to udělala, což ji vzápětí mrzelo. "Promiň," zatřepala hlavou a ještě jednou se omluvila, "ach, jo... spala jsem dobře, díky." Atmosféra mezi nimi byla podivná. Dusná a příjemná zároveň. Znělo to praštěně, ale neuměla to jinak vysvětlit. Sklopila pohled k zemi, když Enzou začal mluvit. Podle všeho si tedy své vzpomínky nevymyslela a hnědý vlk o nich věděl taky. I když se jí do toho moc nechtělo, začala přemýšlet nad tím, co se předešlého dne stalo. Co ji zarazilo byla jedna část Enzouova kratšího monologu. Nerad bych, aby sis to celé nějak špatně vyložila... To, co říkal potom, skoro nevnímala. Tahle slova se jí zacyklila v hlavě a ona zamyšleně máchla ocasem, jak se jim snažila přijít na kloub. Nedařilo se jí to, proto se nakonec rozhodla zeptat přímo Enzoua. Možná ještě mluvil, když na něj vypálila svou otázku: "A jak si to mám teda správně vyložit?" Bylo to trochu přímočaré, ale pro svůj vlastní klid potřebovala vědět, na čem stojí. Enzou pro ni byl průvodcem po ostrovech, a věci, které si řekli, byly sice zavádějící, ale nechtěla, aby o něj kvůli tomu přišla. Nechtěla, aby se lekl věcí, které mu navykládala. A už vůbec nechtěla, aby bylo mezi nimi to dusno, které teď cítila. Chtěla si s ním zase normálně povídat, ne pečlivě zvažovat každé slovo, které chtěla vypustit z tlamy. "Nebo si to nemám vykládat nijak? Chceš se tvářit, jako že se to nikdy nestalo? Já... nevím, co na to říct, Enzou. Sice jsme asi nebyli sami sebou, ale... já nevím." Na chvíli se odmlčela a rozpačitě přešlápla z tlapky na tlapku. Bránila se, jak chtěla, ale nakonec přece jen promluvila: "Možná jsem ti neříkala úplné hlouposti..." Snad se pod hustou srstí i červenala, když to řekla, to naštěstí ona ani Enzou nemohli vědět.

Od chvíle, co usnula, se toho hodně změnilo. Ve spánku to sice necítila, jelikož poklidně dřímala a nechávala si zdát hezké sny o tmavě hnědém vlkovi, ale jakmile se probudila, byla víc než zmatená. Když otevřela očka a začala se rozhlížet kolem sebe, chvíli nechápala, co se děje. Bylo jí příjemně teplo, to musela uznat, ale jinak vlastně nevěděla, co se stalo. Ležela na zemi a připadalo jí, jako by měla v hlavně úplně prázdno. Najednou se jí však začaly vracet všechny vzpomínky z předešlého dne, což ji zanechalo naprosto šokovanou. A její šok se ještě prohloubil, když pootočila hlavu a spatřila Enzoua, ke kterému se tiskla.
"U sta vlků!" vyjekla a prudce se zvedla. Vykulenýma očima hleděla hnědému vlkovi do očí a s lehkou hrůzou vzpomínala, co mu předešlého dne navykládala. A co on řekl jí. Co to s nimi bylo? Pamatovala si všechno, ale i přesto jí přišlo, jako by ani neříkala ona. Byla snad okouzlená? Na ostrovech by se něčemu takovému neměla divit, ale přesto ji to překvapilo. Snad by ještě chvíli uvažovala, co se stalo, ale došlo jí, že na Enzoua zírá jako na přízrak, proto se otřepala a trochu rozpačitě máchla ocasem.
"Omlouvám se," vydechla, aby osvětlila, proč od něj tak odskočila. Mohlo to být totiž pochopeno několika způsoby. Zároveň jí došlo, že nemá nejmenší ponětí, jak je na tom Enzou. Pamatuje si něco? Přešlápla z tlapky na tlapku a nervózně se rozhlédla se kolem sebe. "Ehm... jak jsi spal?" rozhodla se zkusit navázat nezávaznou konverzaci a pokusit se zjistit, na čem jsou.

Valentýn 12

Všechno bylo správně. Všechny dílky zapadly na místo. A ona v tu chvíli dýchala jen pro něj. Pro Enzoua. Pro lásku jejího života. Byla slepá, když si jeho kvalit nevšimla dřív. Byl jich... plný. Připadal jí dokonalý. A věděla, že je připravená stát po jeho boku až do skonání světa. Nepřála si nic jiného, než navždy cítit blízkost jeho těla, vnímat jeho pomalý dech a krásnou vůni. Nepotřebovala nic a nikoho jiného. Jen jeho.
Společně sledovali hvězdy a užívali si vzájemné přítomnosti. Stačilo jí to, někdy nebyla potřeba prázdná slova, když za ně mluvily jejich šťastné úsměvy a blažené výrazy. A ačkoliv byla v sedmém nebi z toho, že má Enzoua nade vše ráda, přece jen ji o něco víc těšil fakt, že on to má stejně. Že jsou jejich pocity vzájemné a proto jim nic nebrání v tom je objevovat i nadále.
Když se setmělo, schoulila se po Enzouově boku a přitiskla se k jeho teplému tělu. "Spi sladce, můj milý," špitla mu v odpověď, načež Enzou usnul jako vlče. Chvíli se na něj ještě spokojeně usmívala, ale nakonec si taky položila hlavu na tlapky a usnula.

// Souhlas.

Valentýn 11

Přišlo jí, že čas, který s Enzouem strávila, byl tou nejkrásnější chvílí v jejím ne zas tak dlouhém životě. Milovala ho. Celým svým srdcem. Protože se před ním nebála být sama sebou, protože se cítila, jako by k němu patřila odjakživa, protože jí poskytoval pocit bezpečí, který už dlouho necítila. Byla v tu chvíli opravdu tou nejšťastnější vlčicí na celém světě, jak mu už několikrát opakovala. Občas jí přišlo, že breptá, plete slova a žvatlá jedno přes druhé. Bylo jí to jedno. V hlavě jí tancovaly růžové obláčky se třpytkami a to poslední, na co chtěla myslet, bylo to, jestli její slova dávají smysl. Možná nedávala. A co? Enzou jí rozuměl, a jí nezáleželo na ničem jiném, než na tom, aby jí rozuměl. Neměla potřebu se zavděčovat někomu jinému, ten pravý pro ni totiž stál po jejím boku. a ona si nemohla přát nikoho lepšího.
Zatímco si povídali, setmělo se. Překvapilo jí to, čas asi opravdu utíká rychleji, když se vlčice baví. Spokojeně postávala vedle hnědého vlka, který jí najednou nabídl, jestli si společně nepůjdou lehnout. Natěšeně švihla ocasem. "To bych moc ráda, Enzou," vydechla s úsměvem a poté následovala jeho pohled k nebi, na kterém se třpytily tisíce hvězd. Překvapeně pootevřela tlamu. "Ty jsou překrásné!" zakňučela a vykulenýma očima pozorovala tu nádheru nad sebou. Hvězdy ji vždycky fascinovaly. Doprovázely ji na její pouti světem a ona se tak nikdy nemusela cítit sama. Milovala je, skoro stejně tak, jako Enzoua, který jí láskyplně olízl tvář.

Valentýn 10

Blaženě se na hnědého vlčka usmála a přikývla. "Jsi úžasný!" pověděla mu, když jí nabídl, že jí květiny do jejich nového domova doručí. Byl tak pozorný! Květiny milovala odjakživa a byl to jeden z důvodů, proč v horách trávila tak málo času. Tam totiž žádné květiny nerostly, a pokud ano, byly to jen nějaké horské byliny, které jí příliš radosti neposkytovaly. Proto raději trávila čas v lese, kde bylo zeleně požehnaně a kde jí bylo opravdu nejlépe. No a taky se ráda toulala všude možně, protože v druhé části hor pár stromů či květin rostlo. Kromě toho tam však číhalo i nebezpečí, o kterém už Enzouovi vyprávěla a dál se mu ve vzpomínkách věnovat nechtěla.
Když si vzájemně řekli svá slůvka lásky, byla jako v sedmém nebi. Všechny dílky do sebe zapadly, všechno v ten moment bylo přesně tak, jak mělo být. A zatímco si vzájemně sdělovali nějaká fakta o sobě, docházelo jí, že pro sebe opravdu byli stvořeni. A nic na světě jí nemohlo vzít ten pocit, který po Enzouově boku cítila a kterého se nechtěla vzdát za žádnou cenu. Pocit, že někam patří. Že je chtěná. Že má po boku někoho, kdo jí rozumí. Bylo to nepopsatelné.
Povídali si nějakou dobu, Enzou jí vyprávěl o sobě a ona jemu naopak o sobě. Každý měl něco, za co se možná styděl nebo o čem mu nebylo příjemné mluvit, ale těšilo ji, že se nesoudí a respektují se takoví, jací jsou. To ji znovu utvrzovalo v tom, že je pro ni Enzou ten pravý. Když jí olízl čenich, spokojeně zakňučela. "To ty jsi skvělý, Enzou," odvětila s blaženým výrazem a letmé olíznutí čenichu mu opětovala.

Valentýn 9

Vesele se zasmála a zastříhala ušima. "Enzou, lásko, to je přece úplně jedno!" pronesla se širokým úsměvem. "Dokud budeme spolu, je mi úplně jedno, jak bude náš nový domov vypadat! Ačkoliv musím uznat, že ty květiny okolo zní dobře." Spokojeně máchla ocasem a nasála Enzouovu vůni, která ji úplně pohlcovala. Když se její milý rozpovídal, zaujatě ho poslouchala. Vzápětí z něj však vypadlo, že ji miluje. Překvapeně pootevřela očka a začala máchat ocasem sem a tam. "Enzou, ach Enzou!" kňučela dojatě. "Já tě taky miluju!" zahlásila, jako by to byla ta nejjasnější věc pod sluncem. Ano, milovala ho, více než cokoliv na světě. A ten pocit, že to cítí stejně... byl nepopsatelný.
Potom však Enzou pokračoval a ona mu se zájmem naslouchala, snažíc si zapamatovat každičký malý detail. Když pohlédl vzhůru, následovala jeho zrak až k těžkým sněhovým mrakům, které se nad nimi tyčily. Vzápětí přišla řeč na Enzouovu rodinu, což ji donutilo opět tiše zakňučet a letmo mu olíznout čenich. Mluvil o otci a sestře, kteří už pobíhají po nebeských loukách, a taky o matce a svých dvou dětech. Zmiňoval jí je už dříve, ale nyní se dozvěděla i něco navíc. Třeba to, že je měl díky (či snad kvůli?) magii a že to nechtěl. Bylo jí to jedno. Milovala ho celého, přesně takového, jaký byl. A to nemohlo nic na světě změnit. Když do ní žduchl čumáčkem a zažádal, aby mu o sobě taky něco pověděla, zapřemýšlela, co by mu tak mohla říct.
"Vyrůstala jsem ve smečce v horách, ale to už víš," začala tedy s úsměvem, "mám tři sourozence, dvě sestry a bratra. Tedy... alespoň jsem je měla, nevím, kde je jim teď konec. Viděla jsem je naposledy před rokem, stejně jako rodiče. Ti ze mě chtěli mít bojovnici, ale, no, uznej sám, nemám pro to předpoklady." Krátce se zasmála, potom pokračovala. "Nejraději zkoumám cokoliv nového a miluju běh. Když mi vítr čechrá kožich, cítím se svobodnější než kdykoliv jindy. Nemám ráda agresivitu, bezdůvodnou nenávist nebo svazující pravidla." Znovu chvíli zmlkla a přemýšlela, co by mohla dodat. "A je mi dobře kdekoliv, kde je dost rostlin a zeleně celkově. Teď v zimě je to trochu složitější, ale i tak se občas něco najde," vesele se zazubila, "a momentálně je mi asi nejlíp kdekoliv, kde jsi se mnou ty, můj milý Enzou."