Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Valentýn 7

Podle Enzouových slov odtušila, že měl pravděpodobně s podobnými pocity o něco více zkušeností, než ona sama. Ale to bylo to poslední, na co myslela. Protože byli spolu, bok po boku. Na ničem jiném nezáleželo. Mít ho tak blízko a slyšet jeho hlas... ach, jak milovala, když vydechl její jméno! Vždy ji při tom příjemně zašimralo v břiše. Příliš těmto reakcím na Enzouovu blízkost a jeho slova nerozuměla, ale to jí bylo jedno. Bylo to krásné. A hodlala udělat všechno pro to, aby to stejně krásné taky zůstalo.
"Enzou..." zakňučela mu tiše v odpověď a trochu se od něj odtáhla, když jí řekl, že ji má asi víc rád, než rád. Srdíčko se jí rozbušilo jako splašené a podivné šimrání v břiše bylo mnohem intenzivnější, než před chvílí. Chvíli na něj hleděla rozevřenýma očima jako trdlo, naprosto okouzlena tím, co vypustil z tlamičky. Potom párkrát hloupě zamrkala, aby se trochu vzpamatovala, načež k Enzouovi znovu přistoupila a s dalším tichým zakňučením mu letmo olízla čenich. "A-asi vím, jak to myslíš," přiznala mu trochu váhavě, ale svá další slova už pronesla o něco odhodlaněji: "A chci ti říct, že to cítím stejně. Taky tě mám ráda... jinak. Víc. Mnohem víc, Enzou." Znovu se přivinula k jeho boku, jelikož jí jeho blízkost začala chybět. "A půjdu s tebou třeba na konec světa. A nebo nemusíme chodit nikam. Už nepotřebuju objevovat jiné kouty ostrovů. To jediné, co k životu potřebuju, totiž někde v dálkách nenajdu, protože už to mám. Mám tebe, můj milý Enzou. Už napořád."

Valentýn 6

Spokojeně přivřela oči. Už dlouho nikoho neobjala, ani neměla možnost se k někomu přivinout. Až nyní. Všechny dílky do sebe rázem zapadly. Co se stalo, stalo se, to už ji netrápilo. Rozhodla se žít tady a teď, u Enzoua, šťastná jako ještě nikdy dřív. "Ach, Enzou," povzdechla si dojatě a olízla si čumáček. Měla takovou radost, že to cítí stejně, jako ona. Že si taky myslí, že je dohromady svedl osud.
Ani nevěděla, kam celou tu dobu, co spolu putovali po ostrovech, koukala. Jako by měla zastřený zrak, který se až teď rozjasnil a usvědčil ji v tom, že je tam, kde má být. Po jeho boku. "Kdybych si tak uvědomila dřív, že jsi pro mě ten pravý," vydechla možná trochu smutně, jelikož kdyby jí bývalo bylo došlo, co k Enzouovi cítí, mohla celá jejich pohádka začít mnohem dříve. "Ale na tom nesejde!" vyhrkla a zatřepala hlavičkou. "Důležité je, že jsme teď tady. Spolu." Jakmile to dořekla, přitiskla se k jeho tělu o něco blíže a znovu nechala jeho hustou srst, aby ji šimrala na čumáčku. Líbilo se jí, jak voněl. Jak mohla náhle vnímat jeho dech a jednotlivé údery srdce. Cítila, že je mu blíž, než kdy dřív. A v tu chvíli jí to přišlo jako ta jediná správná věc.
"A já mám ráda tebe," šeptla nazpět a tiše zakňučela, "strašně moc." Znovu se k němu přivinula a vdechla jeho vůni. Kéž bychom mohli takhle opravdu zůstat už navěky... "Co s námi teď bude, Enzou?" zeptala se tiše, aby nenarušila kouzlo probíhající chvíle. "Kam povedou naše další společné kroky?"

Valentýn 5

Pro jednou měla opravdu znovu pocit, že má její život smysl. Že už není vyvrhel nebo nechtěná vlčice vyhozená ze smečky. Mohla být konečně jeho. Tak, jak to mělo vždycky být. Na tom se ostatně shodli. Hleděla na Enzoua jako na svatý obrázek a široce se usmívala, když přitakal jejím slovům. "Ano, jsme pro sebe stvoření! Jsme si souzeni, Enzou. A tak už to zůstane." Vesele zastříhala ušima a několikrát přešlápla na místě. Byla tak... šťastná!
Ten pocit se jí hromadil v těle a najednou jí přišlo, že ho nemá jak ventilovat. Snažila se proto své nadšení a náklonnost vložit do slov, která jí tak nějak sama vypadávala z tlamičky.
"A já jsem zase ta nejšťastnější vlčice! V celém vesmíru! A jenom tvoje!" juchala vesele a spokojeně vrtěla ocasem. Tak krásně se to poslouchalo, když k ní Enzou promlouval! Čím dál více ji omamoval jeho hluboký hlas. A když se jejich čumáčky dotkly, její štěstí se ještě znásobilo. Schoulila se do jeho objetí a už nikdy nechtěla přijít o ten pocit, který ji v tu chvíli pohltil. Pocit bezpečí a upřímné vzájemné náklonnosti.
Přemýšlela, jak mohla celá ta léta žít o samotě. Bez něj... Najednou už si to nemohla představit. A ani nechtěla. Už nikdy nechtěla být sama. Chtěla už navěky zůstat v bezpečné blízkosti Enzouovy husté srsti, která ji příjemně hřála nejen na těle, ale i na duši. V tu chvíli jí nic nechybělo.

Valentýn 4

Byly to nepopsatelné chvíle. S Enzouem si sice rozuměla téměř od chvíle, co se potkali, ale teď to bylo jiné. Ryzejší. Krásnější. Jako on. "Navždycky, Enzou!" přikyvovala hlavičkou a byla opravdu rozhodnutá strávit zbytek života po jeho boku. Už nechtěla objevovat další části ostrova. Nechtěla se toulat. Všechno, co ji v budoucnu čekalo, byla připravená zahodit, jen aby s Enzouem mohla zůstat. A když už by se měla někam vydat či snad něco objevovat, tak jedině s ním.
Způsob, jakým ji oslovoval, ji příjemně hřál u srdíčka, které jí bušilo jako splašené. "Určitě to byl osud!" dala hnědému vlčkovi za pravdu a znovu se k němu posunula blíže. "To všechno, co se stalo... vedlo to k tomuhle okamžiku! Kdyby mě Alfa nevyhodil ze smečky, nikdy bych tě bývala nepotkala! A to by bylo... hrozné! Ach, jsem tak ráda, že to udělal!" Najednou necítila nic jiného než vděk. Vděk za svou zvědavost, která ji zavedla mimo území smečky. Vděk za nepřátelskou smečku za horskou říčkou. Vděk za to, že ji cizí vlci pronásledovali a vděk za to, že ji Alfa potrestal. Protože jen díky tomu mohla teď stát po Enzouově boku. On si však pravděpodobně také prošel nehezkými věcmi, soudě podle toho, co jí říkal. Tiše zakňučela, jak jí ho bylo líto.
"Neboj se, můj milý, já nikam nezmizím," snažila se ho utěšit a jelikož už byla dostatečně blízko, letmo se ho dotkla čumáčkem, "neopustím tě, už o nikoho nepřijdeš. Já s tebou zůstanu, budu s tebou navždycky, přesně jak jsi říkal! Už nikdy nebudeš muset prožívat tu bolest, slibuju." Byla to silná slova, ale tak nějak tušila, že je Enzou v tu chvíli potřeboval slyšet. A byla odhodlaná udělat všechno pro to, aby se její sliby staly skutečností.

Valentýn 3

Najednou už ji nezajímaly vzrostlé stromy okolo, záhadný růžový obláček na obloze nebo sníh pod jejími packami. Rázem byl středem jejího zájmu Enzou. Neuměla si to vysvětlit a ani přesně pojmenovat, co tu chvíli cítila, ale byla si téměř jistá, že ji to nezajímá. Bylo jí vlastně fuk, proč se tak cítila. Pro jednou neměla potřebu přijít celé záležitosti na kloub a rozhodla se zkrátka podlehnout. Tak, jako čím dál více podléhala Enzouovi a jeho zářivému úsměvu.
"Ano, zůstaneme spolu!" vyhrkla s pohledem stále upřeným do světlých očí jejího společníka. Když se rozpovídal o tom, jak se s ní cítí, nemohla se jeho slov nabažit. Melodie jeho hlasu a obsah toho, co říkal, spolu tvořily dokonalou harmonii, kterou by mohla poslouchat celé věky. "Ano, ano, Enzou!" přikyvovala horlivě hlavou. "I já se cítím, jako bych konečně zase žila!"
Byl to krásný pocit opojení, který cloumal jejím nitrem. Cosi hřejivého se jí rozlézalo po celém těle a ačkoliv si na ten pocit chvíli zvykala, vzápětí zjistila, že jí je opravdu příjemný a blaženě se pousmála. Vtom však Enzou trochu zvážněl a ona s ním.
"Proč bys mě měl ztratit, hlupáčku? Vždyť já nikam nejdu!" ujišťovala jej jemně. Nechce ztratit nikoho dalšího... čím si asi musel projít, chudáček, napadlo ji, kvůli čemuž na chvíli posmutněla. Hned vzápětí se však znovu rozzářila, když jí Enzou řekl, že by byl rád, kdyby s ním zůstala. Ach, Enzou, kdybys tak věděl...
"Nic jiného bych si nepřála!" vydechla zasněně a udělala drobný krůček směrem k hnědému vlkovi. Spokojeně máchla ocasem a poté opět promluvila, co nejjemněji mohla: "Zůstanu s tebou moc ráda, Enzou."

Valentýn 2

"To zní skvěle, ráda bych něco zkusila," odvětila Enzouovi na otázku ohledně ovoce a tím byli domluveni. Upřímně se těšila, až se sem vrátí v létě, všechno bude hezky zelené a plné chutných plodů, které by mohla ochutnat. Její zvědavost totiž nezahrnovala jen neustálou touhu prozkoumávat nová místa, ale také zkoušet nové věci. A k tomu neodmyslitelně patřilo i jídlo. V duchu se musela uchechtnout nad vzpomínkou, kdy takhle ze zvědavosti ochutnala jednu z keřových bobulí v jehličnatém lese na území její rodné smečky. Za tu ukrutnou bolest břicha, která následovala, to rozhodně nestálo.
Už se však nechtěla dále babrat minulosti. Jen co opět popadla dech po tom, co se náhle rozkašlala, bylo jí najednou krásně. U srdce ji hřál příjemný pocit, který se mnohonásobně zesílil, když upřela svá dvoubarevná kukadla na Enzoua. A když jí řekl, že je s ní rád, cítila, jakoby se s ní zatočil celý svět. "Ani já se nechci loučit," přiznala mu možná trochu prudce, ale v tu chvíli to neřešila, "a-a chtěla jsem ti to říct už tak dlouho! U všech bohů, ano, chtěla! Je mi s tebou... báječně! Díky tobě se cítím, jako kdybych sem patřila odjakživa. Necítím se cizí. A-a chtěla bych s tebou zůstat, jak nejdéle to půjde. P-protože se s tebou cítím v bezpečí a tak, jak jsem se ještě nikdy necítila!" Mlela páté přes deváté a slova jí chvílemi splývala na jazyku, ale přesto doufala, že Enzou pochopí alespoň polovinu z toho, co se mu snažila sdělit. Že si nemohla přát lepšího průvodce. Že jí na něm záleží, i když se znají krátce. Že se jí z jeho společnosti vůbec nechce. A že ho má asi... ráda.

Valentýn 1

Její tlapky měkce našlapovaly po bílém sněhu, přičemž se rozhlížela všude možně. Studovala zasněžené keříky i vysoké koruny stromů, které se jí tyčily nad hlavou. Až ji udivovalo, kolik už toho stihla poznat a prožít, ačkoliv byla na ostrovech jen krátce. A podle všeho ji toho čekalo ještě mnohonásobně více. Nad tou představou se natěšeně ošila. Zajímalo jí, co dalšího se jí podaří objevit.
Enzou se jí zeptal, jestli má ráda ovoce. Nad odpovědí nemusela přemýšlet dlouho. "Já upřímně ani nevím, jestli jsem někdy nějaké jedla," přiznala trochu potupně, "u nás rostly hlavně jehličnaté lesy a maximálně byly tu a tam k vidění na keřích nějaké bobule, ale ty byly většinou nejedlé."
Rázem trochu zalitovala, že jsou stromy a keře holé. Snad by i něco ochutnala, kdyby měla možnost. Holt si bude muset počkat, až se trochu oteplí. Jak tak zkoumala neolistěné koruny stromů, padl jí zrak na růžový obláček, který se vznášel nad nimi. Zamračila se na něj ve snaze zjistit, o co se jedná, ale jaksi na to nemohla přijít. Nakonec nad tím jen mávla ocasem, předpokládajíc, že je to jen jedna z dalších anomálií na ostrovech.
Potom přišla řeč na loučení. Myšlenka toho strávit s Enzouem ještě chvíli ji lákala, proto s úsměvem pokývala hlavou. "Dobře, doprovodím tě." Jen co to dořekla jí však cosi vlétlo do čumáku a ona se rozkašlala. Chvíli kašlala, chvíli kýchala, ale nebylo to vůbec nic příjemného. Když však kašel po chvíli ustal a ona zavrtěla hlavou, aby se toho nepříjemného pocitu zbavila, uvědomila si, že je jí jaksi zvláštně. Tak nějak... lehko. Jako by se snad mohla vznášet, kdyby chtěla. Pohled jí padl na Enzoua, který si ji se zájmem prohlížel. Jeho velké tělo se nad ní tyčilo a když k němu vzhlédla a zpříma pohlédla do jeho světlých očí, na chvíli se jí zatajil dech. Párkrát na něj zamrkala a pousmála se.

<<< Mlžná džungle

Tajemný vlk v onom stavení, které Enzou objevil v džungli, ji zajímal čím dál víc. Ačkoliv džungle samotná na ni nepůsobila kdovíjak dobře, usmyslila, že se tam určitě někdy znovu podívá.
"Snad ano," pokývala hlavou, když jí hnědý vlk vyprávěl o tom, že spousta míst na ostrovech má podobně zvláštní energii, kterou cítila i v džungli. Kdovíjakou radost z toho neměla, ale musela si na to, jak říkal Enzou, zvyknout. Přece jen se dalo něco takového čekat, s tím vším, na co na ostrovech mohla narazit. Od bohů, o kterých jí Enzou vyprávěl, až po podivné stavby... a navrch ty proměny podnebí.
Uklidnilo ji, že by ji Enzou v džungli nenechal. Neznala ho zase tak dobře, ale přece jen měla pocit, že mu může věřit. A rozhodla se tedy jeho absenci v džungli už dál neřešit a jen se na něj na oplátku vesele zazubila.
Vyšli z džungle zpět do zimy. Její oči si musely chvíli přivykat na náhlé světlo, jelikož v džungli bylo spíše temno a bílý sníh naopak nevídaně zářil. Poznala, že se nachází v nějakém lesíku, ale netroufala si tvrdit, co je zač. Stromy vypadaly jako listnaté, ale pochopitelně na nich nic nerostlo.
"Už ano, díky," pousmála se na Enzoua, když se jí zeptal, jestli je jí teplo. Byla pravda, že pokud měla džungle něco do sebe, tak to bylo její teplé a vlhké podnebí. Zatímco se snažila najít Enzoua, kožíšek jí uschl a proto už jí bylo mnohem lépe, když ho znovu vystavila chladnějšímu větru.
"Tak... co teď?" zeptala se trochu váhavě. "Už se rozloučíme?" Nechtělo se jí, ale věděla, že to Enzou zmiňoval a nechtěla ho zdržovat od jeho povinností. Už tak toho pro ni udělal až až.

Bylo jí úzko. Džungle se jí zdála čím dál temnější a ani její opětovné volání jí moc klidu nedodávalo. V jednu chvíli už byla téměř připravená to vzdát, když vtom najednou zaslechla odpověď. Zpozorněla a zastříhala ušima. Tedy, nebyla si úplně jistá, jestli se jí to jen nezdálo, ale po chvíli se zpoza stromu přece jen vynořil Enzoův hnědý kožich a světlé oči. Ulevilo se jí. Začínala se totiž už opravdu bát, že ji v džungli nechal napospas liánám a všem živočichům, kteří tu mohli žít. Už už měla na jazyku otázku, kde u všech vlků byl, ale rozpovídal se sám od sebe. Vyprávěl jí o podivné stavbě a starém vlkovi, který ho cvičil a trénoval. Jelikož z ní spadly všechny obavy, poslouchala Enzoua se zájmem a čas od času jen překvapeně otevřela tlamu. Vypadalo to, že to byl nevídaný zážitek.
"No páni, tam bych se taky někdy chtěla podívat... ale asi ne dnes," pokývala hlavou a ohlédla se, aby si případně zapamatovala směr, odkud Enzou přišel. Všechny stromy a kořeny jí ale připadaly stejné, a proto po chvíli vzdala svou snahu zorientovat se v prostoru a raději se znovu soustředila na to, kam šlápnout, aby nespadla.
"Souhlasím, pojďme," přitakala a otřepala se, "tohle místo má zvláštní energii." Nad Enzouovou otázkou se zamyslela. "Vlastně ani nevím, jak dlouho to bylo. Ale dost dlouho na to, abych se začala bát, žes mě tu nechal," pronesla a vesele se zazubila. Ačkoliv už o tom teď vtipkovala, v tu chvíli měla opravdu strach.

>>> Ovocný lesík

<<< Tajné ostrovy

Jakmile z ní opadaly poslední kapky vody, zůstal jen navlhký kožich a široký úsměv. Zamířili s Enzouem do lesa, spíše do takové džungle, která na ni působila zvláštním dojmem. Byla temná, ale zato v ní bylo alespoň o poznání tepleji. Enzouovi se její jizva nelíbila a neunikl jí jeho zamračený pohled. Nedivila se mu. Byl vlastně první, komu ji kdy ukázala, kromě vlků ve smečce, kteří Alfovu aktu přihlíželi. Nechtěla ospravedlňovat jeho jednání, ale snad si v hloubi duše myslela, že si něco takového zasloužila. A ta jizva jí alespoň připomínala, že pravidla se musí dodržovat.
Zavrtěla hlavou a raději se soustředila na to, kam šlape. Terén v džungli nebyl kdovíjak přívětivý, kořeny stromů se klikatily nad zemí a aby toho nebylo málo, z korun visely zelené lijány. Jen co ji Enzou upozornil, aby si nerozbila čumák, zakopla o jeden vyčnívající kořen a plácla sebou na vlhkou zem. Ačkoliv, byla o poznání sušší, než očekávala. To ji Enzou vzápětí potvrdil, když se rozpovídal o tom, jak to na ostrovech funguje. Chvíli se vlk babrá v ledové vodě a hned nato prochází teplou a vlhkou džunglí. Prostředí je tu opravdu rozmanité, to se musí nechat...
Zatímco se sbírala ze země, dávala si dobrý pozor na lijány visící ze stromů, jelikož si uměla živě představit jejich zrádnost. A to poslední, co potřebovala, bylo se do jedné z nich zamotat. Hnědého vlka ztratila z dohledu, ale byla si téměř jistá, že šlape jen pár kroků před ní. Zrovna podlezla jeden mohutný kořen a konečně se rozhlédla, načež zděšeně zjistila, že hnědou srst nikde nevidí.
"Enzou!?" zavolala a chvíli poslouchala ozvěnu svého hlasu, odpovědi se však nedočkala. "Enzou, kde jsi!? Tohle není vtipný!" Jestli se schovává za nějakým stromem a směje se mi, tak ať si mě nepřeje, pomyslela si trpce a nepřestávala se rozhlížet. Dokonce vyskočila na jednu vyšší větev, aby měla lepší rozhled, ale ani přesto Enzoua neviděla. Rázem posmutněla. Nechal mě tu...?

Skotačili s Enzouem ve vodě a cákali na sebe, tlamy roztáhnuté do veselých úsměvů. Bylo jí dobře. Zima, ale dobře. A když do ní Enzou žduchl tlapou, zazubila se na něj a taky do něj letmo strčila, hravě, jako malé vlče.
Byla to hezká chvíle. Pamatovala si, jak takhle dováděla se svými sourozenci v malém potůčku kousek od úkrytu jejich smečky. Všichni její sourozenci byli o něco lépe tělesně vybaveni, proto vždycky skončila nejvíc zmáčená. Nad tou vzpomínkou se pobaveně usmála. S Enzouem to bylo podobné. Díky tomu, že byl mnohem větší, než ona, ji jedním cáknutím zmáčel víc, než ona jeho třemi. Nevadilo jí to. Z kožichu jí odkapávala voda a stékala dolů, sem tam přitom slaná kapka přejela i přes její jizvu. Ačkoliv se snažila být nenápadná, Enzou si jí stejně všiml.
"Ale ne, nic se neděje," uklidnila ho a chvíli ustala v hopkání, načež přešla k hnědému vlkovi blíž a pozvedla pravou zadní packu. Jizva byla sice již téměř dokonale skrytá, ale díky větru, který si pohrával s jejím hnědým kožichem, byla tu a tam k vidění, jako narůžovělá táhlá čára na kůži. "Jen dárek na rozloučenou," vysvětlila Enzouovi, "od Alfy." Nedělala si z toho velkou hlavu. Brala to už jako svou součást. "Když se Alfa dozvěděl o tom, co jsem provedla, byl vzteky bez sebe. Tak se po mně ohnal." A já se nebránila...
Neměla k tomu co jiného říct, proto se na Enzoua znovu jen vesele zazubila a vrátila se k vodním radovánkám. Přitom jen pokývala hlavou, když jí její společník oznámil, že se vrátí ke smečce. Počítala s tím, ale přece se zeptala. Když se konečně vydováděli, bylo na čase vydat se dál. Dvěma rychlými skoky se dostala z vody zpět na pláž a pořádně se otřepala. Hned potom kývla směrem k Enzouovi a vydala se za ním někam do závětří, kde mohli oschnout a snad se chůzí i trochu zahřát.

>>> Mlžná džungle

Chvíli se cákala ve vodě sama, ale vzápětí si všimla Enzoua, který se rozběhl jejím směre a dopadl do vody vedle ní, přičemž se slané kapky opět rozstříkly na všechny strany. Pobaveně se zasmála a hravě zavrčela, načež mrskla ocasem a cákla na hnědého vlka trochu slané vody. Následně se sama otřepala, jelikož ji mrazivé osvěžení na jednu stranu více probralo a na tu druhou skoro zmrazilo na místě. Byla zima a mrzlo, ale věřila tomu, že ji kožich před promrznutím ochrání.
"Nikdo tě nenutil skákat za mnou," ušklíbla se na Enzoua, který její počínání komentoval se širokým úsměvem. Bylo jí to jedno, jestli působila nedospěle nebo lehkovážně. Pořád v sobě měla zdravou chuť do života a podobné vylomeniny k ní zkrátka patřily odjakživa. Už od vlčete byla jako z divokých vajec a skotačila, kde se dalo, a to jí pravděpodobně zůstalo, jelikož se malým vlčetem cítila být i teď.
Vlastně ji zahřálo u srdce, když Enzou prohlásil, že mu bude moci povyprávět, co na druhém ostrově objeví. Až se zase setkají. Vesele zastříhala ušima a šplíchla na hnědého vlka další várku slané vody. Počítá s tím, že se ještě potkáme... Tak to možná přece jen nebude sbohem navždy.
Zatímco skotačila ve vodě, převalovala se a různě poskakovala, padl jí v jedné chvíli pohled na místo, které sice vypadalo úplně normálně, ale ona věděla, že zase tak normální nebylo. Táhlá jizva pod hustou srstí sice nebyla vidět, ale přesto ji svým způsobem cítila. Na chvíli se zastavila na místě a zvedla pravou zadní packu, ale hned poté ji s cáknutím znovu položila do vody a otřepala se.
"Kam vyrazíš ty, až se rozloučíme?" zeptala se hnědého vlka zvědavě. "Vrátíš se rovnou ke smečce nebo máš na programu ještě něco jiného?"

<<< Les u Mostu

Pohlédla směrem, kterým ukazoval Enzou, a v dálce mezi stromy opravdu spatřila něco, co po chvíli snažení skutečně vypadalo jako most. "Druhý ostrov, jo? Hm... tak možná tam povedou moje další kroky," zasmála se vesele, jelikož se jí tak nějak líbil fakt, že může stále objevovat něco nového. Byla od přírody zvědavá a tuhle její zvědavost neminimalizoval ani fakt, že už téměř rok nesetrvala na jednom místě a potloukala se po světě, přičemž skoro každý den narazila na něco nového. Nestačilo jí to. Chtěla vidět víc.
Oplatila Enzouovi úsměv a spokojeně máchla ocasem. Buď se uměl opravdu dobře přetvařovat, a nebo mu vážně nevadilo s ní trajdat po ostrově a ukazovat jí různá místa, která znal. Přišlo jí to opravdu hezké, že věnoval svůj čas právě jí a tomu, aby jí ukázal, jak to na ostrovech chodí. Vážně si neuměla představit, že by se jen tak ocitla na ostrovech a musela se tu potloukat sama, bez toho, aby viděla všechna ta nádherná místa, které jí Enzou ukázal.
Přišla řeč na smečky a její společník se rozpovídal o jedné, o které dříve nepadlo ani slovo. "Zlatá smečka... zní to honosně, vážně," pokývala uznale hlavou, "a celoročně zlatý les musí být taky parádní!" Nové informace jako by jí vlily novou energii do žil. Těšila se, až tlapkami vkročí na druhý ostrov, pozná něco nového nebo třeba narazí na jinou smečku, jak avizoval Enzou. Trochu překvapeně zamrkala, když hnědý vlk prohlásil, že mají v jeho smečce místo. Udělalo jí to radost. Možná to brala jako zadní vrátka, kdyby neměla kam jinam jít, ale možná by to byla první možnost, kdyby se rozhodovala mezi vícero smečkami. Rozhodovat se mezi smečkami... Nikdy bych nevěřila, že se něčeho takového dožiju.
V příjemném hovoru došli až k malým ostrovům. Byly poměrně stranou od všeho a kdyby nedávala pozor, patrně by si jich ani nevšimla. I Enzou tu byl poprvé, což jí z nějakého důvodu udělalo radost. Konečně poznávali společně a byli na místě, které neznal ani její průvodce.
"I tak jsou krásné," přiznala spokojeně a skoro i zalitovala, že opravdu není léto, jelikož pocítila náhlou chuť skočit do vody a vydovádět se. Věděla však, že mrazivá voda by jí asi neudělala zrovna dobře. Praly se v ní tak dva hlasy – jeden, který říkal Skoč tam! a druhý, který zase úzkostlivě kňučel Nechoď tam!. Nemusela dlouho přemýšlet nad tím, který hlas nakonec zvítězí, jelikož po chvíli odolávání věnovala Enzouovi šibalský úsměv a rozběhla se k mělké vodě. Když do ní skočila, kapky se rozstříkly všude kolem a packy jí zastuděly, ale bylo jí to jedno. Cákala kolem sebe a vypadala vlastně naprosto spokojeně. Což taky byla.

<<< Luka

Stromy je chránily před větrem a jelikož byly poměrně daleko od sebe, dalo se mezi nimi bez problému projít. Převládaly jehličnany, ale tu a tam zahlédla i nějaký listnatý strom. Napadlo ji, že jehličnany budou asi na ostrovech častější, jelikož ještě nenarazila na čistě listnatý les.
"Děkuju, vážím si toho, opravdu," pousmála se na Enzoua, který se (možná ne úplně dobrovolně) pasoval do role jejího průvodce a ji na chvíli napadlo, že nikoho lepšího si ani nemohla přát. Pravda, že na ostrovech zatím jiného vlka nepotkala, ale Enzouova společnost jí vyhovovala. Byla ráda, že po tak dlouhé době narazila na někoho, jako je on, a ne na nějakého bručouna, který by ji odbyl po prvním slově.
I když mlčeli, nevadilo jí to. Kochala se okolím, přemýšlela nad vším možným a dávala prostor Enzouovi, aby mohl dělat totéž. Byl to však nakonec on, kdo prolomil ticho mezi nimi. Smečka... To slovo pro ni pořád mělo zvláštní pachuť, ale když se nad tím zamyslela, po svém roce toulání měla samoty až až. A pokud smečky na ostrovech fungovaly jako ta Enzouova, kdy si vlci mohli chodit, kam se jim zachtělo... Inu, proč ne?
"Vlastně ano," přiznala Enzouovi, "ale nevím, jestli najdu nějakou, která by mě přijala. Zatím vím jen o té tvé a tom... Chaosu, o kterém jsi mluvil. A tam se zrovna dvakrát nepohrnu." Ušklíbla se, ale měla na paměti Enzouova slova o válce mezi Chaosem a jeho smečkou. Možná měli vlci ve smečkách na ostrovech více volnosti, ale nebezpečí pravděpodobně číhalo i tady. Ale s tím musela počítat.
"Náhodou nenabíráte nové členy, co?" zavtipkovala a švihla ocasem.

>>> Tajné ostrovy

<<< Křišťálové jezero

Kráčela vedle Enzoua a vdechovala sice mrazivý, ale čerstvý vzduch. Její čenich zaznamenával pachy okolí, ale ty ji nevyváděly z míry. Nacházeli se na rozlehlém prostranství, patrně na nějaké louce, ale tím si nebyla jistá kvůli všudypřítomnému sněhu. Všechno, co se nacházelo v jejím zorném poli, si ukládala do paměti, aby tato místa poznala, kdyby se sem někdy vrátila. No, kdyby... plánovala se vrátit. Někdy určitě. Minimálně až roztaje sníh. Zajímalo ji, jak bude jezero vypadat na jaře nebo v létě. A uměla si představit, že i louka pod jejíma tlapkama bude v teplejších měsících skýtat dostatek potravy.
Enzou se na louce zastavil a začal se rozhlížet, patrně přemýšleje, kam se vydají dál. Využila této příležitosti, aby si protáhla tlapky a podrbala se za uchem, načež švihla ocasem a když Enzou vybral směr, vydala se za ním.
"Plány?" zopakovala po něm zvědavě a pohlédla na vysoké stromy, ke kterým mířili. Patrně se jednalo o les. "Jaké máme plány?"

>>> Les u Mostu