Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Nerovy vodopády

Chápavě pokývala hlavou. "No, mně samotné se zdá, že na každém kousku, který jsi mi zatím ukázal, bylo k vidění něco jiného. Vypadá to, že jsou ostrovy opravdu rozmanité," prohlásila spokojeně, jelikož ji tento fakt těšil. I když nechtěla, stále v hlavě porovnávala všechno, co viděla, s tím, co znala ze své smečky. A rozmanitost prostředí pro ni byla rozhodně vítanou změnou. Sledovala, jak si Enzou nabral sníh a párkrát naprázdno otevřela tlamu, když si uvědomila, že by si také ráda zvlažila krk. Střelila pohledem k jezeru, u kterého se nacházeli, ale to bylo pokryté ledem a asi nebylo v jejích silách led prolomit a napít se. Rozhodla se tedy následovat Enzouova příkladu a zabořila čumák do sněhu, nabrala si menší množství do tlamy a zvedla hlavu, přičemž jí na čumáku zůstal malý kopeček sněhu. Nechala sníh v tlamě rozpustit a spolkla ho, načež zatřepala hlavou, aby z čumáku setřásla zbytky bílého poprašku.
Nemohla si nevšimnout, že se Enzou ošil, když do něj přátelsky žduchla. Došlo jí, že patrně překročila hranici, přece jen se znali teprve krátce a ona se nechala unést svou rozdováděnou náladou. Usmyslila si, že už nic podobného raději zkoušet nebude.
"Kdoví," pokývala hlavou trochu zamyšleně a měla chuť stejné slovo zopakovat podruhé, když se jí Enzou zeptal, co bude dělat, až se budou muset rozloučit. "Nevím," přiznala upřímně a pohodila hlavou, "asi budu pokračovat dál... někam. Uvidím, kam mě tlapky zavedou." Letmo se usmála, ačkoliv jí do smíchu moc nebylo. Nechtělo se jí se znovu toulat světem bez nějakého cíle, ale asi neměla na vybranou. Musela se alespoň pokusit poznat svůj nový domov, totiž ostrovy, a zorientovat se na nich. A možná najít i smečku, ke které bych se mohla přidat...

>>> Luka

Jelikož se Enzou začal zvedat, taky se po chvíli postavila zpět na tlapky a otřepala se, aby ze sebe setřásla přebytečný sníh. Tlapky ji pořád zábly, ale už si začala snad i zvykat. Zastříhala ušima, když hnědý vlk navrhl, aby pokračovali dál.
"Budu jen ráda," přitakala s úsměvem, ačkoliv ji trochu zamrzela druhá část jeho věty, totiž to, když jí došlo, že se Enzou bude muset vrátit ke smečce a ona bude zase odkázaná sama na sebe. Přišlo jí to zvláštní, cestovala o samotě téměř rok a najednou se jí vůbec nechtělo opouštět společnosti jiného vlka. Utěšovala se alespoň faktem, že může časem narazit na někoho jiného, kdo by s ní mohl putovat. Nad tím ale nechtěla přemýšlet.
Protáhla se a několik rychlými kroky dohnala Enzoua a zařadila se po jeho boku, načež do něj přátelsky žduchla. "To víš, umím udělat dojem," zasmála se, "a i když ty vodopády jsou vážně krásné... možná máš pravdu, že ten pád do sněhu byl zatím na tomhle putování to nejlepší."
Zamířili pryč od vodopádů, proto ještě jednou otočila hlavu a pokochala se jimi, načež už se znovu rozhodla dívat před sebe, aby sebou znovu nešvihla do sněhu.

>>> Křišťálové jezero

Sníh ji zastudil po celém těle a náhlý pocit zimy jí na chvíli vzal náladu, ale Enzoův smích byl nakažlivý a proto se co nevidět smála s ním. Vypadal nastalou situací nadmíru pobaven a i jí samotné to přišlo vlastně neskutečně vtipné. Na chvíli se zase cítila jako malé vlče, které si může hrát, smát se a jen si užívat života.
"No, to bych řekla," odvětila hnědému vlkovi pobaveně, jen co se dosmáli, "buď jsme šikovní, nebo je tu terén zrádnější, než se zdá. Ještě když je pod sněhem."
Trochu zvedla hlavu a otřepala se, načež pohlédla na Enzoua, který se k ní otočil.
"Jsou krásné, vážně," pověděla zcela upřímně a zadívala se na masy vody, které se valily dolů, "za tu cestu sem to stálo. I za ten pád do sněhu." Napůl vtipkovala, ale na druhou stranu mluvila pravdu. I ten puch v katakombách se dal přežít, když na jejich konci čekalo něco tak krásného.

<<< Katakomby

Tak katakomby? Trochu se ošila při pomyšlení na všechno, co se mohlo ve stínech skrývat. Ale uklidňovalo jí, že Enzou pokračoval pořád dál a ujišťoval ji v tom, že se blíží ke konci. To taky sama poznala, když se chodba začala prosvětlovat a ona mohla vidět Enzouovu siluetu, která kráčela pár kroků před ní.
Doléhalo k ní hučení vody, až zamyšleně nakrčila čumák. "Co je to tam?" ptala se zvědavě, ale zvuk vody byl natolik hlučný, že ji hnědý vlk pravděpodobně neslyšel. Vylezla proto z katakomb za ním a spatřila zadní stranu vodopádu. Kromě nové vůně k ní konečně doputoval i čerstvý vzduch, takže se mohla po delší době zhluboka nadechnout. Tlapky měla mokré od všudypřítomné vody, ale to příliš nevnímala.
Ačkoliv Enzou tvrdil, že vodopád z této strany není tak hezky, připadal jí pěkný. Ten vodopád, ne Enzou. Ačkoliv... Zatřásla hlavou a následovala svého společníka po pravé straně vodopádu, až se konečně dostali ven z malé jeskyňky. Venku byla zima a ona až tehdy pocítila, jak jí mrznou promočené tlapky. Otřásla se a pozorovala krajinu kolem, načež uslyšela žuchnutí, jak se Enzou svalil do sněhu.
"Co to tam u všech vlků provádíš, Enz–" Svou otázku nestihla dopovědět, jelikož sama vyšlápla méně stabilní místo a poroučela se čumákem napřed do sněhu vedle Enzoua. Když vyhrabala hlavu z bílého prašanu, mohutně si odfrkla, aby z čumáku vystrnadila sníh, který se jí tam dostal.

<<< Rokle

Ačkoliv by ještě před chvílí tvrdila, že nemá důvod Enzouovi nevěřit, její názor měl skoro tendenci se změnit, když vešli do další jeskyňky a ji do čumáku uhodil nepříjemný puch.
"Napadá mě hodně míst, která jsou určitě hezčí než tohle," zamumlala s lehkou dávkou ironie v hlase, ale nezastavovala se. Pod tlapkami jí čvachtala voda, všudypřítomný pach hniloby jí křivil čumák a jediné, na co se rozhodla soustředit, byly její smysly a Enzou, který kráčel někde před ní. Nebylo vidět ani na krok a proto jí nezbývalo nic jiného, než věřit, že jí hnědý vlk neuteče a nenechá ji tady napospas... čemukoliv, co tu mohlo žít.
"Konec? U sta vlků, už aby to bylo," mumlala směrem k Enzouově hlasu, který se ozval... někde před ní, pravděpodobně. Vody, čvachtající pod jejími tlapkami, začalo přibývat, až se skoro bála, aby se na nich z černočerné tmy nevyvalilo kvantum vody, ze kterého by nebylo úniku. A i když se mohla začít bát, chtěla věřit tomu, že Enzou ví, co dělá.

>>> Nerovy vodopády

<<< Nejvyšší hora

Když začali sestupovat níže, terén se začal dynamicky proměňovat. Musela se soustředit na každý další krok, aby nešlápla někam, kam neměla. I sám Enzou ji na to upozornil, a ona zatím neměla důvod mu nevěřit. Nevěděla sice, o jakém vchodu mluví, ale pokud neměl hnědý vlk v plánu ji v následujících okamžicích svrhnout dolů do propasti, vlastně jí trocha těžšího terénu ani nevadila. Ač to nerada přiznávala, připomínalo jí to domov.
Když se na ni Enzou ohlédl, jako by ji kontroloval, věnovala mu milý pohled a pokývnutí hlavy, jakože je v pořádku a nic se neděje. Sám hnědý vlk však patrně nevěděl úplně přesně, kam měl namířeno, jelikož o chvíli později zabloudili do slepé skulinky a museli se otočit.
"Co je to za hezké místo, které hledáme?" zajímala se, když se obrátili na tlapce a začali se vracet. Byla zvědavá a ostrovy ji nepřestávaly překvapovat. "Mohla bych ti pomoct hledat, kdybych věděla, co to vlastně hledáme."

>>> Katakomby

<<< Ostříží zrak

Spořádaně kráčela vedle Enzoua a zatímco si povídali, kochala se krajinou. Přišlo jí, že se ostrov každou chvíli mění v něco úplně jiného a že se na všechno kolem sebe nemůže vynadívat. Hory bývaly vždycky jednotvárné a přišlo jí, že svět začala doopravdy poznávat až ve chvíli, kdy se od své smečky odpojila.
Enzou pravidlo o zákazu opouštění území smečky nechápal. Nedivila se mu. Podle všeho ve smečce totiž byl a mohl si chodit, kam chtěl. Pro ni to byla novinka, pro něho něco naprosto všedního. Uvědomovala si, v jak rozdílném prostředí vlastně vyrůstala. To snad všechny smečky fungují jako ta Enzouova? Nebo je jen výjimkou?
Polichotilo jí, že ji Enzou nesoudil za to, že byla vyloučela ze smečky. Vlastně se mu to podle jeho slov dokonce líbilo. Sama pro sebe se usmála a pohlédla na obrovskou horu, která se najednou objevila před nimi. Ač se snažila sebevíc, nedokázala ani dohlédnout na její vrch. Enzou se nezastavoval a vedl ji dál, proto se raději na nic neptala následovala ho.
"Děkuju," vyslovila nakonec, aniž by věděla přesně proč. Jen najednou pocítila... vděk, a potřebovala ho nějakým způsobem vyjádřit.

>>> Rokle

Zatímco společně hodovali na mrtvé srně, Enzou se rozpovídal o válce s Chaosem. Překvapilo ji to. Hlavně ta část s obrazy. Znělo jí to až magicky. A pro hnědého vlka to byl určitě... silný zážitek.
Vlastně ji i těšilo, jak se jejich konverzace přesunula od jak jsi se sem dostala k vážnějším tématům ve stylu kdo vlastně jsi. A měla radost, že se jí svěřil i Enzou, ačkoliv ho do toho nijak nenutila.
"Carranská smečka měla přísná pravidla," odfrkla si, "všichni je respektovali bez otázek, ale... mně zkrátka zajímalo, co se tam za hranicemi nacházelo. Zjistila jsem to, ale ne zrovna příjemným způsobem. Ale poučila jsem se. Pravidla smečky mají své opodstatnění a měla by se respektovat. A to i kdyby mi nebyla kdovíjak po chuti."
Zmínka o rodičích jí na náladě moc nepřidala. Hlavně když věděla, proč hlasovali pro její vyhoštění. "Kdoví," reagovala proto poněkud nepřítomně, protože si vlastně nebyla jistá, jaké postavení vůči ní její rodiče zastávali.
Zatímco si povídali, nasytili žaludky a mohli se vydat dál. To ostatně naznačil i Enzou svou otázkou. Přikývla a následovala ho, viditelně posilněná dobrým jídlem.

>>> Nejvyšší hora

Měli štěstí. Pach, který Enzou objevil, ji uhodil do nosu hned poté, proto mohutně zavětřila a pokusila se odhadnout, odkud jej cítí. Poté přikývla směrem k Enzouovi a vydala se za ním, načež v čerstvě napadaném sněhu objevili srnu.
"Dobrou chuť," odpověděla trochu ostýchavě a ačkoliv měla hlad, do jídla se dvakrát nehrnula. Nevěděla, jestli to není nevhodné, ale pud nakonec zvítězil a ona se zakousla do sice vychladlého, ale stejně lahodného masa.
"Válka s Chaosem? To muselo být... hrozné," promluvila po chvíli, co jen mlčky žvýkala.
Docela ji těšilo, že Enzou její příběh vyslechl bez toho, aby ji nějak přerušil nebo se tvářil kdovíjak kriticky. Vlastně onen neutrální pohled byla jedna z věcí, které na něm za tu krátkou dobu dokázala ocenit.
"V pravidlech bylo, že je zakázáno opustit území smečky," dovysvětlila hnědému vlkovi, "a bylo tím nejzávažnější ze všech. Ale vlk jako já, kterému nestačí říct 'nechoď tam', se o věcech, které číhaly za hranicemi smečky, musel přesvědčit sám. A řekněme, že jsem ani předtím nebyla kdovíjak vzornou členkou smečky, takže... myslím, že si ten vyhazov Alfa i užil. A mí rodiče možná taky, kdoví."
Poslední větu už dodávat nemusela, protože jí sama nevěřila, ale přesto ji s úšklebkem vyslovila. Věděla, že Alfa ji rád nikdy neměl. A rodiče zklamala, když se nenarodila s tělesnými předpoklady pro to, aby se stala válečnicí. Takže možná bylo dobře, že se věci seběhly tak, jak měly. Dost možná na mě už za tu dobu zapomněli.

Cítila, že se jí začínají sbíhat sliny. Když cestovala, naučila se jíst méně, než byla zvyklá ve smečce. Jednak se musela naučit sama lépe lovit a jednak raději běžela, dokud mohla, aby se od svého domova dostala co nejdál. Byla to ostatně jedna z podmínek jejího vyloučení - otočit se zády a běžet, dokud nepadne únavou, aby byla od území smečky co nejdál.
"Tak jo, to zní dobře," pokývala hlavou a začala čenichat, přičemž s Enzouem udržovala tichý rozhovor.
"Ano, v horách žily dvě smečky," přitakala následně, "a neměly se rády." O tom jsem se ostatně přesvědčila na vlastní kůži...
"Dříve jsem ani nevěděla o tom, že nějaká jiná smečka existuje. Obě měly pevně stanovené hranice a držely se od sebe jak jen to šlo," pokračovala potom, ačkoliv jí Enzouovo vydechnutí moc odvahy nedodávalo. Styděla se. A najednou pocítila strach, že... vlastně ani nevěděla, čeho se bála. Že ji Enzou zavrhne? Že v jeho očích klesla? Vždyť už je to jedno...
"Už jsem ti říkala, že jsem vždycky raději zkoumala okolí, než abych se držela na stanovém území smečky," rozhodla se pokračovat, když už s tím tématem začala, "jednou jsem se omylem zatoulala na území té... jiné smečky. A nedopadlo to kdovíjak slavně." Dala prostor hnědému vlkovi, aby si následky jejích činů domyslel.
"Alfa byl vzteky bez sebe," povzdechla si, "a až na tom smečkovém srazu, o kterém jsem mluvila, jsem se dozvěděla, jak to vlastně všechno bylo." Na chvíli se odmlčela, potom pokračovala. "Ty dvě smečky bývaly dříve spojené v jednu, ale jednoho dne se vlci nepohodli a smečka se rozpadla. Vytvořily se dvě skupiny, každá odděleně, a přísné hranice existovaly proto, aby se nerozpoutávaly staré spory. To jsem ale nevěděla. A jelikož jsem porušila pravidla, hlasovalo se o mém vyloučení ze smečky. Nakonec... všichni hlasovali pro."

<<< Les Alf

Pousmála se. "Máš pravdu," dala hnědému vlkovi za pravdu, "lesy a louky jsou rozhodně rozmanitější. A taky zajímavější."
Zatímco kráčela po Enzouově boku, všímala si, jak porost řídne, až se nakonec ocitli na pláni. Zdála se jí obrovská, že snad ani nedohlédla na její konec. A jen co Enzou zmínil možnost lovu, došlo jí, že už nejedla ani nepamatovala. Jestli mám hlad...?
"Strašný," přiznala svému společníkovi a na důkaz jejích slov jí následně zakručelo v břiše. Sklonila se a zavětřila.
"Moc prostoru tam nebylo, to je pravda, ještě když jsme se o hory museli dělit-... s jinou smečkou." Znovu to z ní vypadlo tak nějak bez přípravy. Povzdechla si, jelikož Enzouova další otázka téměř perfektně navazovala na to, co právě řekla. Tolik k tomu, že mu tady nebudu vykládat na potkání, jak mě vyloučili...
"Opustila možná není tak úplně to správné slovo," ztišila hlas, "vlastně mě ze smečky vyloučili. Alfa svolal smečkový sraz, na kterém se hlasovalo." A pro můj odchod hlasovali úplně všichni... kromě vlčat.

"Není na tom nic obdivuhodného, vážně," pousmála se a poté trochu ztišila hlas, "ačkoliv se musím přiznat, že mě stejně vždycky lákalo všechno ostatní, jenom ne těch pár skalisek na území smečky."
Povídat si s Enzouem a vlastně nepřemýšlet nad tím, co s ní bude dál, jí v tu chvíli vyhovovalo. Mohla na chvíli vypnout a prostě si jen... povídat. Už dlouho něco takového nezažila.
"Velká smečka? Ani bych neřekla," zavrtěla hlavou po další otázce hnědého vlka. "Tak tucet vlků maximálně. Ale začala se rozrůstat, když jsem... když mě... no, když jsem tam byla naposledy." Poslední slova ze sebe vyblekotala tak nešikovně, že se měla chuť praštit přes čumák. Nevěděla, jestli Enzouovi hned na potkání vyprávět, jak ji Alfa vyhodil. Bylo jí kvůli tomu trapně. Starosti však hodila za hlavu, když jí Enzou potvrdil, že se mohou chvíli projít. Všimla si, že vycházejí z lesa, což ji sice trochu překvapilo, ale na druhou stranu jí to vůbec nevadilo. Těšila se, že pozná i další části ostrovů.
"Nevadí mi to, klidně se ptej," zasmála se, když se Enzou trochu zarazil. Sice si všimla, že měl dotazů plnou tlamu, ale vlastně jí to bylo i příjemné. Že se o ni někdo zajímal.
"Ze smečky jsem pryč skoro rok," odpověděla vzápětí, "od té doby jsem se tak různě potulovala, pak se pode mnou ulomil sráz a já spadla do oceánu, který mě vyplavil tady. A zbytek příběhu už znáš."

>>> Ostříží zrak

Nevypadalo to, že by se Enzou chtěl o Chaosu dále bavit, a to jí vlastně vyhovovalo. Vše, co potřebovala vědět, se dozvěděla - totiž to, že by se tomuto uskupení vlků měla raději vyhýbat obloukem.
Rozhovor o smečkách ji nutil přemýšlet a vzpomínat nad tím, jaké to vlastně bylo, patřit do smečky. Toulala se světem už více než rok a uvědomovala si, že už ani nevěděla, jaké to bylo, žít s několika vlky pohromadě. Enzou byl koneckonců první vlk, kterého po té době potkala. A vlastně si nemůžu stěžovat.
"V horách to bylo čas od času docela drsné," přiznala po jeho otázce, "počasí si občas dělalo, co chtělo, ale kolem a kolem to nebylo tak hrozné. Vlk si zvykne, když nemá na výběr. Ale nežili jsme vysloveně jen v horách. Lovci chodili shánět potravu do lesa pod horami, takže o hladu jsme nebyli." Bylo zvláštní o smečce mluvit, jako by to bylo něco hezkého. Za poslední rok o ní tak rozhodně nesmýšlela. Zatřepala hlavou a vyhlédla z jeskyňky, kde už bylo podstatně více světla.
Opatrně vstala a vyšla na denní světlo, načež se řádně protáhla a podrbala za uchem. Potom se otočila na Enzoua a zastříhala ušima.
"Ale proč ne?" pousmála se. "Pokud teda nemáš nic lepšího na práci nebo nějaké povinnosti... ve smečce." Poslední dvě slova dodala trochu váhavě, opět hlavně proto, že v podobných intencích už dlouho neuvažovala. Ohlížet se na smečku a její pravidla, potřeby... jaké to vlastně bylo?

Při tom, jak Enzou popisoval Chaos, se trochu otřepala. Neznělo to jako skupina vlků, se kterými by chtěla mít něco společného.
"Tak tam své štěstí asi hledat nepůjdu," pronesla a trochu se zašklebila. Cvok snad nejsem... a blázen taky ne.
Měla vlastně z hnědého vlka radost. Tedy, alespoň z toho, že patřil do smečky, která ho přijímala. Nebo se tak alespoň tvářil. Po jeho další otázce si povzdechla. Tolik k tomu, že se nebudu babrat v minulosti...
"Ano," odpověděla po chvíli a zadívala se ven z jeskyňky, asi aby nemusela Enzouovi koukat do očí, "narodila jsem se ve smečce, která sídlila v horách, a skoro dva roky v ní žila."
Vlastně nevěděla, jestli se chtěla pouštět do sáhodlouhého vyprávění o svém provinění, na druhou stranu jí však došlo, že to ještě nikdy nikomu neřekla. Ono taky neměla komu, když se po většinu času toulala o samotě. Přemýšlela, jestli ještě něco dodat, ale nakonec sklapla tlamu a trochu se protáhla, ačkoliv to v jeskyňce moc nešlo.

Trochu nakrčila nos a znovu zvedla hlavu z tlapek. "Chaosu?" zopakovala po hnědém vlkovi trochu zmateně, ale dál poslouchala jeho vyprávění. Když začal povídat o své smečce, všimla si, že už pomalu svítalo. Překvapilo ji to, jelikož patrně ztratila pojem o čase a nedošlo jí, že si s Enzouem celou noc povídali.
"Aha... hm..." mručela tiše, aby dávala hnědému vlkovi najevo, že ho poslouchá, zatímco si ukládala do paměti všechna ta různá jména, která jí však nedávala žádný hlubší smysl. Jediné, co stihla pochytit, bylo to, že Enzouova smečka byla Daénská. A taky že měl sestru.
"No, když jsi na začátku říkal, že je to dlouhé a složité, nelhal jsi," přiznala potom, co její společník domluvil, "vážně to zní jako docela... zamotaná směsice informací. Ale dokud máš svou smečku rád a oni mají rádi tebe, tak asi na ničem jiném nezáleží." Posmutněla, což ji samotnou následně rozhněvalo, až si naštvaně odfrkla. Dokud máš svou smečku rád a oni mají rádi tebe, je to fajn, ale jen co uděláš nějakou blbost, je s tebou zle. O tom bych mohla vyprávět...
Následně věnovala Enzouovi omluvný úsměv, to když se na chvíli ztratila ve svých vzpomínkách.