Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"No, budu v to doufat," pokývala hlavou a podrbala se za uchem, "nestojím o potíže. Ani s ostatními vlky, ani s nikým a ničím jiným." Když Enzou začal opět vypravovat o bozích, schoulila se a zvědavě naslouchala. Nezdálo se, že by k nim měl kdovíjak přívětivý vztah. Vlastně se jí zdálo, že je opravdu nemá rád, což jí následně potvrdil i slovy.
"Jestli budou hodnější, to nevím, ale asi by bylo moudré se jim neplést do cesty, dokud to půjde," prohodila napůl k sobě, napůl směrem k hnědému vlkovi. Byla už hluboká noc, lesem se občas ozvalo nějaké zašustění, ale to ji z nějakého důvodu nevadilo. Příjemný tichý rozhovor s Enzouem ji zaměstnával natolik, že neměla čas přemýšlet o tom, co se mohlo skrývat za nejbližším stromem.
"To doufám," broukla tiše, snad se i mírně pousmála, a znovu si položila hlavu na tlapky a vydechla. Bylo chladno, což ji donutilo znovu přemýšlet o tom, zda se přece jen nepokusit trochu uskromnit a poskytnout hnědému vlkovi alespoň nějaké přístřeší. Zatím nevypadal, že by mu chlad vadil, proto nic neříkala, ale i přes to se touto myšlenkou v hlavě zaobírala.
"Jaká je tvá smečka?" vypálila najednou otázku, kterou si dopředu ani nestihla promyslet. Možná jen nechtěla, aby se Enzou zvedl a odešel, možná se chtěla vyhnout tichu, které by ji nutilo přemýšlet a vzpomínat.

"No, momentálně stejně nemám místo, kam bych mohla jít, takže dokud mi vyloženě nic nehrozí, asi nemám potřebu odsud utíkat," sdělila mu s pokrčením ramen. Když Enzou pokračoval ve vyprávění, vlastně ji to potěšilo. Ostrovy podle všeho nebyly jednotvárné a i když se jí listnatý les zamlouval, vlastně by se nebránila průzkumu ani ostatních částí ostrova.
"Bohové? Že hází klacky pod tlapky?" naklonila hlavu na stanu poté, co to hnědý vlk zmínil. Nějak ještě neměla prostor se s nějakými bohy setkat, a podle všeho ji to ani nemuselo mrzet. I tak ji však celkem zajímalo, jaké to mohlo být. Podle Enzouova vyprávění pravděpodobně nic moc, ale přesto se vždy spoléhala spíše na vlastní zkušenost.
"Zatím to tu vypadá... hezky," pousmála se do tmy na Enzoua, který ležel před jeskyňkou, "myslím, že se mi tu bude líbit." Chtěla mu nabídnout, aby se skryl vevnitř, ale prostor byl pro oba dva příliš malý. Proto raději nic neříkala a když se uvelebil venku, nechala ho být.

Položila si hlavu na tlapky a se zájmem naslouchala Enzouovu vyprávění. Měl hluboký hlas, který se dobře poslouchal. Zatímco mluvil, představovala si v hlavě, jak asi zbytek ostrovů vypadá a kolik toho vlastně ještě neví. Jistě, možná by bylo zajímavější a dobrodružnější prozkoumávat okolí po vlastních tlapkách, což by znamenalo občas tvrdě narazit. Tento bezpečný průzkum skrze vyprávění hnědého vlka se jí však momentálně zamlouval mnohem víc.
"Páni, to zní zajímavě," pokývala hlavou a na chvíli se zamyslela, "vypadají všechny části ostrovů jako takhle? Jehličnatý les, měkká půda a tak?" Pokud by to byla pravda, asi by si na svůj nový "domov", mohla-li to tak nazývat, rychle zvykla. Nelákalo ji vrátit se do hor, ačkoliv by pro ni bylo asi jednodušší se v obtížnějším terénu pohybovat, když na to byla dříve zvyklá.
"Myslím, že jsi o nic nepřišel," ušklíbla se po zmínce vyplavení mořem, "možná ti trochu závidím, že ses tu narodil. Vypadá to tu jako dobré prostředí pro život."

Zavrtěla hlavou ze strany na stranu a tiše, že to Enzou venku snad ani nemohl slyšet, zakňučela. "Nerušíš," oponovala mu pohotově. Musela sice sama uznat, že se cítila trochu slabě, ale všechno přičítala tomu, že ji vyplavilo moře. Voda ji vždycky dokázala unavit, a to i když si hrála s ostatními vlčaty v horském potoce na území své rodné smečky.
Zatřásla sebou, aby z hlavy vyhnala podobné myšlenky. Není čas myslet na minulost. U tlapek mi leží budoucnost, která s mým starým životem nemá nic společného.
Po Enzouově poznámce také zavětřila, aby si jeho slova následně sama potvrdila. Všude byl klid, pachy byly slabé a vlastně jí asi opravdu nic nehrozilo.
"Ještě jednou moc děkuju, za všechno," kývla na hnědého vlka, který opravdu vypadal, že se chystal na odchod. Přemlouvala sama sebe, aby nahlas vyslovila to, co jí leželo na jazyku, a odhodlala se k tomu až poté, co Enzou položil svou poslední otázku.
"Počkej...!" hlesla jeho směrem trochu váhavě a vyhledala pohledem jeho světlé oči, které v noci zářily jako světlušky. "Pokud nespěcháš... nemohl bys mi popovídat něco o ostrovech? Znáš to tu určitě lépe než já a... vlastně bych ocenila nějakou společnost." Cítila se trochu trapně, když to vyslovila nahlas, ale nakonec byla ráda, že to udělala. Opravdu by se o místě, kam ji moře vyplavilo, ráda dozvěděla něco víc. A povídat si s Enzouem ji vlastně svým způsobem uklidňovalo.

Zatímco se pomalu uvelebovala ve svém provizorním příbytku, poslouchala Enzoua, který mluvil o situaci na ostrovech. Je prakticky nemožné se z ostrovů dostat pryč... Znělo jí to skoro jako zákon, který jí připomínal její starou smečku. Nad tím si však zakázala přemýšlet.
Po chvíli, co jeskyňku řádně prohlédla, se posadila (vlastně spíše ulehla), načež jí hnědý vlk, který zůstal stát venku, připadal ještě mnohonásobně mohutnější, než když naproti němu stála.
"Vracíš se ke smečce?" vypadla z ní náhlá otázka, když už se Enzou chystal k odchodu. Zajímalo ji to, to ano, na druhou stranu však někde ve skrytu své vlčí duše chtěla pozdržet okamžik, kdy se budou muset rozloučit. Už dlouho si s vlkem nepovídala. Alespoň ne takhle. Byla to příjemná změna, které se ale nechtěla hned vzdát. Byla sobecká, obírala Enzoua o možnost ležet v teplém pelechu u své smečky, ale... zkrátka si začala jeho přítomnost užívat.

Měkce našlapovala na zemi pokrytou suchým jehličím a větřila. Tu a tam v lese něco zašramotilo, což ji donutilo trhnout hlavou směrem, odkud zvuk přišel. Zatím se však ze stínů nevynořilo nic, co by je mohlo jakkoli ohrozit. Enzou okolní prostředí patrně dobře znal, přišlo jí totiž, že kráčí docela jistě.
"Jak říkáš, lepší vědět..." pokývala hlavou, ale nic dalšího neřekla. Trochu, možná jen opravdu malinko ji vlkovo sdělení rozhodilo, ale na druhou stranu si říkala, že s tím měla počítat. Koneckonců není nikde úplně bezpečno. Ani v horách, ani tady na ostrovech, jak říkal Enzou. Je jich tu tedy asi víc?...
"Vlastně jsem viděla jen kus lesa a mělký břeh u něj," přitakala, "na prozkoumávání snad budu mít dost času později." Víc toho dodat nestihla, jelikož dorazili k malé jeskyňce, která zela prázdnotou.
Sklonila hlavu k zemi a začenichala. Nezdálo se jí, že by na ni ze stínů mohlo vyskočit něco nebezpečného, proto se obrátila na Enzoua a vděčně se na něj usmála.
"Mockrát děkuju, vážím si toho," pronesla upřímně a podrbala se za uchem. Následně pomalu vešla dovnitř a začala očichávat stěny jeskyňky.

Pomalu vstala a zadívala se na vlka svýma dvoubarevnýma očima. Čím déle se v jeho přítomnosti nacházela, tím více jí začalo docházet, jak osamělá po uplynulý rok byla. Inu, více než rok. Ze smečky ji přece vyhostili o něco dříve, než dosáhla druhého roku svého života.
Po vlkově nepřímo vyřčené otázce jen zavrtěla hlavou. "Ne, nejde. Alespoň zatím." Druhou větu pronesla trochu pobaveně, snad ve snaze působit k situaci lhostejně, ale ve skutečnosti byla ráda, že byla prozatím v bezpečí. Od chvíle, kdy se stala tulačkou a byla odkázána sama na sebe, si totiž moc klidu neužila.
Následně se spolu s vlkem vypravili směrem, kterým naznačil, načež se jí hnědý cizinec na oplátku představil. "Ráda tě poznávám, Enzou," odpověděla poměrně vstřícně a pokývla hlavou. Slyšela v jeho hlase úsměv, ale do tváře se mu zadívala jen krátce, jelikož měla plné tlapky práce s rozhlížením se po okolí a hledáním úkrytu na noc.
"Jen krátce," reagovala následně na jeho otázku ohledně jejího pobytu na ostrovech, "vyplavilo mě moře před pár hodinami."

Chápavě pokývala hlavou, jelikož jí bylo víceméně jasné, že si nemůže jen tak nakráčet na území cizí smečky. Na druhou stranu bylo dobré vědět, že se měla kam uchýlit, kdyby jí o život opravdu šlo. K tomu jí mohl dopomoci fakt, že by podle pachu a vzhledu poznala právě velkého hnědého vlka stojícího naproti ní, jehož jméno vlastně stále neznala. Podle jeho mluvy jí však už bylo jasné, jak je to s jeho vztahem vůči oné smečce, o níž hovořil. Patří do ní, udělala si sama pro sebe v duchu poznámku a podrbala se za uchem.
Už se snad i chtěla vydat mlhou dále do lesa, když vtom ji zarazila vlkova poslední věta. Zůstala stát na místě a znovu se na něj otočila, ve tváři už o něco mírnější výraz, než když jej uviděla poprvé.
"Vážně?" zeptala se, jako by se jí ani nechtělo věřit tomu, že se cizinci chce trajdat lesem v její přítomnosti a pomáhat jí s hledáním útočiště.
"To... bych byla ráda," dodala vzápětí, čímž patrně překvapila i sama sebe. Byla už tak dlouho sama, že se vlastně ani se vzrostlým cizincem nechtěla rozloučit, když už alespoň z větší části tušila, že jí nechce ublížit.
"Mimochodem, jsem Sachi," rozhodla se nakonec vlkovi sdělit i své jméno, když už se nabídl, že se s ní bude trmácet mlhou a hledat mezi jehličím místo vhodné k přenocování. Mohla jsem se představit už dřív, ale... chtěla jsem mít jistotu, že je to dobrý nápad.

Pokývala hlavou a rozhlédla se po ztemnělém lese. Cizinec nevypadal, že by z ní byl kdovíjak nadšený, zároveň nepůsobil ani jako hrozba, proto se Sachi rozhodla zůstat na místě a neutíkat před ním, jak jí radil pud sebezáchovy. Místo toho se po chvíli dokonce posadila a věnovala hnědému vlkovi před sebou další dlouhý pohled.
Nějak si o něm stále nemohla udělat řádný obrázek. Uklidňoval ji alespoň fakt, že pokud by pro ni představoval nějaké výrazné nebezpečí, patrně už by na svém místě nestála (tedy neseděla). Zmínil, že smečka nebyla jeho. Má na mysli to, že do ní nepatří, nebo že není jejím Alfou? Ale co by zde jinak dělal?, zamyslela se, ale nahlas se neotázala.
"Takže," prolomila po chvíli ticho, které se mezi nimi rozhostilo, "předpokládám, že mi nemáš v plánu ukázat nějaké bezpečné zákoutí, kde bych mohla přečkat noc." Opět volila poměrně přímý tón, jelikož vždy říkala věci tak, jak byly. A nezdálo se jí, že by se ji cizinec chystal provést po okolí nebo jí dokonce ukázat, kde by mohla přenocovat.
"Stmívá se, měla bych jít," dodala po chvíli a znovu se rozhlédla kolem sebe. Všudypřítomná mlha zrovna nepodporovala dobrou viditelnost, proto Sachi nemohla tušit, co se dále v lese skrývalo. Zavětřila, ale žádné další neznámé pachy nezaznamenala. Vítr si pohrával s jejím kožichem a to ji donutilo přemýšlet o tom, že by bylo nejvhodnější najít si k přenocování nějaké místo v závětří, nejlépe opuštěnou noru nebo skalní převis.

Hleděla na obrovského vlka před sebou a každou chvíli potlačovala nutkání naježit se nebo utéct. Začalo se však pomalu stmívat a ona neměla zrovna moc možností, kudy se vydat. Les se zdál na další postup nejpřijatelnější, a to i přes mlhu, která začala prostupovat mezi stromy.
Zmínka o smečce ji zaujala, jelikož znovu zastříhala ušima a změřila si tmavě hnědého vlka svým bystrým pohledem. Musí být součástí té smečky, o které mluví, napadlo ji v duchu, načež usoudila, že cizinec patrně čeká na odpověď, proto se znovu napřímila a vzhlédla k němu, aby mu mohla pohlédnout do očí.
"Hledám místo, kde bych mohla přenocovat," odpověděla. Nebyla to lež, ale ani celá pravda. Jistě že potřebovala někde přespat, ale vidina smečky, teplého pelechu a bezpečí se jí na druhou stranu také zamlouvala. Už nějaký čas totiž přemýšlela, že by se k nějaké přidala.
"Nejsem tu pro to, abych ohrozila smečku," pokračovala ledově klidným tónem, "tvou smečku, předpokládám?" Byla drzá? Možná, ale ráda měla ve věcech jasno. Pokud by totiž vlk stojící před ní skutečně patřil k oné smečce, mohl by při sebemenším pochybení ze Sachiny strany zaútočit. Což by pro hnědou vlčici rozhodně nedopadlo dobře.

Pomalými krůčky našlapovala mezi mechem a spadeným jehličím, nasávajíc pachy všeho neznámého, co ji v tu chvíli obklopovalo. Kráčela podél stromů, aby byla o něco méně nápadná, díky její drobné tělesné konstrukci to však nebyl zrovna ten nejpalčivější problém, který ji v tu chvíli trápil.
Ten se vyskytl vzápětí, když ji do čenichu udeřil silný pach jiného vlka. Neznala ho, což bylo pochopitelné. Nenacházela se na území, ve kterém vyrůstala, a jiné vlky po dobu svého putování ani nepotkala. Zavětřila, načež zjistila, že se pach přibližuje a sílí. Skrčila se u jednoho z jehličnanů a opatrně jej obešla, stále pilně čenichajíc.
V tu chvíli se jí naskytl pohled na tmavě hnědého vlka, který se vynořil zpoza stromu kousek od ní. Věděl o ní, jeho světlé oči jí hleděly snad až do hloubi duše. Byl obrovský. Trochu se nakrčila a na chvíli vycenila zuby, cizinec se však zastavil v dostatečné vzdálenosti od ní a místo toho, aby na ni zaútočil, ji pouhopouze pozdravil. Zastříhala ušima, povolila křečovité držení těla a naklonila hlavu na stranu.
"Zdravím... cizinče," opětovala mu trochu drze podobný pozdrav a také zůstala stát, měříc si ho podezíravým pohledem a zkoumajíc, zda má v plánu jí v nejbližších sekundách ublížit či nikoliv.

// příchod

Jako první ucítila mírný vánek, který si pohrával s jejím kožichem. Do čenichu ji udeřila slaná vůně a ona pomalu otevřela oči. Po chvíli zvedla hlavu a rozhlédla se kolem, zjišťujíc, že se nachází na mělkém břehu poblíž jehličnatého lesa. Ještě pár okamžiků se rozkoukávala, načež pomalu vstala a otřepala se, ve snaze ze sebe setřepat nečistoty, které se jí uchytily na kožichu.
Kam jsem se to dostala?, otázala se sama sebe v duchu a znovu obrátila zrak směrem k lesu. Její dvoubarevná očka bedlivě pozorovala vysoké stromy a hledala na neznámém území cokoliv, co by jim mohlo připadat neobvyklé nebo nebezpečné. Nic takového však na první pohled neviděla, proto udělala pár kroků vpřed a sklonila čenich k zemi, pozorně nasávajíc přítomné pachy. Cítila jich hned několik, a chvíli jí trvalo je od sebe řádně oddělit. Pach slané vody byl prozatím nejsilnější, kromě něj však rozeznávala i pachy kořisti a snad i něčeho dalšího, co prozatím neuměla pojmenovat.
O chvíli později se znovu narovnala a obezřetným krokem zamířila blíže k lesu, doufajíc, že jí poskytne o něco lepší úkryt před případným nebezpečím. Její tlapky zlehka našlapovaly na měkkou lesní půdu a o pár kroků později ji pohltil příjemný stín jehličnanů. Její hnědý kožich ztmavl o několik odstínů, oči jí však zářily stále stejně. Vzhlížela ke korunám stromů, zatímco však zároveň dávala dobrý pozor, kam šlape. Netroufala si jen tak vběhnout do lesa, bez toho, aby znala, co se v něm nachází. Proto volila opatrnější variantu pomalého postupu, která jí v její situaci připadala smysluplnější.

Jméno: Sachi

Datum narození: 13. 5. 2019

Pohlaví: samice

Element: země

Otec/matka: Peron/Cantha

Sourozenci: Lurros, Hanay, Tenra

Povaha: Sachi vypadá na první pohled vcelku mírumilovně. Heterochromie jejích očí a světlé flíčky okolo nich budí dojem nevinné vlčí duše, ale nenechte se zmýlit. Sachi nikdy nepatřila mezi, řekněme, reprezentativní složky své smečky. Umí sice respektovat Alfu, ale přísná pravidla její rodné smečky ji vždy poněkud svazovala. Možná proto koneckonců dopadla tak, jak dopadla.
Je zvídavá, díky magii země ráda poznává nové rostlinstvo a ze všeho nejraději tráví čas bezúčelným pobíháním a objevováním nových, skrytých zákoutí. I díku tomu se z ní stal spíše noční tvor, jelikož se pod rouškou tmy mohla každou noc nenápadně a poměrně snadno vyplížit z pelechu a zamířit za hranice území smečky. Už od vlčete jí to lákalo a nikdy nemohla pochopit, proč se hranice nesměly překračovat. To jí došlo až o několik měsíců později.
Za svůj život potkala Sachi už spousty vlků, a až na výjimky neměla s žádným z nich problém. Při prvním seznámení ale bývá ostražitá, jelikož ji k tomu donutil život tulačky a obecná nedůvěra ke všemu neznámému. Pokud však po čase pozná, že jí ze strany druhého vlka či vlčice nehrozí žádné nebezpečí, umí být velmi přátelská a rozhodně s ní můžete počítat, pokud se chystáte vyvést nějakou nekalost.
Až do svých dvou let měla společnost ostatních vlků ráda, poté však byla nucena opustit smečku a být odkázána sama na sebe. S tím souviselo také to, že si musela zvyknout na samotu. Netrvalo jí dlouho a na svou starou smečku téměř zapomněla, v hloubi duše však i téměř po roce samoty podvědomě touží po společnosti. A po tom, aby zase mohla někam patřit.
Ačkoliv od svých dvou let žije samotářským životem a tváří se, jako by nikdy do žádné smečky nepatřila, přece jen si s sebou Sachi nese něco, co jí její rodiště připomíná. Táhlý šrám na pravé zadní tlapce, něco jako dárek na rozloučenou od vůdce Carranské smečky. Inu, dnes už je téměř nemožné onu jizvu najít, jelikož je skryta pod vrstvou světle hnědé srsti. Přesto o ní Sachi ví, a i když ji noha nebolí a funguje naprosto spolehlivě, stále jí ono vystouplejší místo připomíná, že ať už ji její další putování zavede kamkoliv, řád smečky se musí ctít za každou cenu.

Minulost: Sachi mezi ostatními vlčaty nikdy příliš nevynikala. Však také neměla čím vynikat, byla drobnější, než její sourozenci, síly po svém otci také příliš nezdědila a jediné, čím se mohla pyšnit, byla její schopnost vytrvalého běhu. To však jejím rodičům nestačilo. Chtěli, aby byla bojovnice, ale geny jim udělaly tlustou čáru přes rozpočet. Tělesná stavba jí budoucnost mezi bojovníky nezajišťovala a ani její zanedbávání tréninku k přílišnému zlepšení nevedlo.
Až do jisté chvíle si myslela, že na tom nezáleželo. Vyrůstala s rodiči, sourozenci a smečkou v horách, což ji na jednu stranu zocelilo, na tu druhou však částečně rozmazlilo. Během svého dětství se nikdy nemusela starat o to, aby se naučila shánět potravu, tuto činnost obstarávali ostatní členové smečky. Své volné chvíle tedy místo lovu (a bojových tréninků) trávila převážně pobíháním po okolí, nutno podotknout k nevoli Alfy i jejích rodičů. Svazující pravidla smečky Sachi už od vlčete ráda porušovala a nezdráhala se opustit vyhraněné území, které smečce patřilo. Až téměř dvou letech svého života konečně poznala, k čemu tato pravidla byla.
Jedné noci byla na své obvyklé průzkumní misi po okolí, když vtom ji do čenichu udeřil pach, který neznala. Zatoulala se příliš daleko za hranice a narazila na nepřátelskou smečku, která sídlila v druhé části hor. Sachi nebyla bojovnicí, proti smečce rozzuřených vlků neměla nejmenší šanci. Proto se za zvuku zděšeného vytí obrátila a spěchala zpět ke své smečce. Jen díky hlídce, která čekala na hranicích, tehdy nedovedla nepřítele do úkrytu Carranské smečky. O zbytek se za pomoci všech zbylých vlků postarali bojovníci, kteří zahnali cizí vlky na útěk.
Alfa byl lítý vzteky. Sachi té noci porušila snad všechna myslitelná pravidla smečky, včetně toho nejzávaznějšího, a proto byl hned dalšího dne svolán smečkový sraz, aby se rozhodlo, co s neposednou vlčicí provedou. Alfa vynesl návrh rozsudku, totiž to, že hnědou vlčici vyhostí ze smečky. Ostatní členové poté hlasovali a o osudu tehdy téměř dvouleté Sachi rozhodli až její rodiče, kteří se nakonec postavili na stranu Alfy, aby neutrpělo jejich postavení v hierarchii. Sachi byla tedy nucena smečku opustit a začít se starat sama o sebe.
Od té doby už se téměř rok potlouká po lesích a hledá nové útočiště. Musela se naučit lovit zvěř a postarat se sama o sebe, což ve smečce nikdy nepovažovala za důležité. Život tulačky ji však vychoval a donutil ji k bdělosti a ostražitosti. A i když Sachi po čase zjistila, že být vlčicí samotářkou někdy není od věci, přece jen jí chybí teplo smečkového pelechu a pocit bezpečí, který ji v úkrytu své rodné smečky obklopoval.
Chtěla by být opět součástí vlčího společenství. A kdoví, kam ji její tlapky zavedou…

Zajímavosti:
- je vytrvalá běžkyně a když chce, umí utíkat opravdu rychle a poměrně dlouho
- má heterochromii očí – to pravé je světlounce hnědé, snad až oranžové, levé naopak sytě zelené, připomínající její magii země
- na pravé zadní tlapce má táhlou jizvu, která však přes hustou srst téměř není vidět

Vzhled: výška cca 75 cm, vzhled číslo 9. (autor Arrow), pokud by bylo možné přidat nenápadnou táhlou jizvu na pravou zadní tlapku, bylo by to super:), http://mois-gris.tode.cz/pictures/galleries/93/62346bfd286ad.png

Vlastnosti: středně silný vlk (součet 300 %) = Většinu svého života sice Sachi strávila ve smečce, ale poté, co byla nucena ji opustit, se musela začít starat sama o sebe. Naučila se o něco lépe lovit a také trochu zesílila. Vytrvalost (jako jedna z jejích jediných předností) jí zůstala i po odchodu ze smečky, jelikož často urazila za den extrémně dlouhé vzdálenosti ve snaze najít bezpečný úkryt, ve kterém by mohla přečkat noc.

- Síla = 2 % / 50 %
- Vytrvalost = 5 % / 70 %
- Rychlost = 3 % / 70 %
- Obratnost = 2 % / 40 %
- Schopnost lovu = 3 % / 70 %

Dodatek: Za objevení vlčího t-rpg vděčím té, jejíž jméno nesmíme vyslovit (je to Kháně, aka Khan-fani, ale pšt).

Budoucí smečka: Ačkoliv si na samotářský život docela zvykla, Sachi by se ráda přidala do Zlaté smečky. Mohlo by se jí pozdávat bezpečné prostředí (bez nepřátelských smeček číhajících za rohem) a příznivé podmínky pro dlouhodobý pobyt. Ráda by sama sobě a i ostatním vlkům dokázala, že se ze svého pochybení z rodné smečky poučila a je připravena zastávat jakoukoliv funkci v novém vlčím společenství, do kterého zavítá.