Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Boj o život je v něčem opravdu kouzelný – třeba v tom, že v sobě najednou Sachi nalezla sílu, o které až do té chvíle neměla ani ponětí. Tlapky jí pracovaly v nevídaném tempu, jak se snažila otvor dostatečně rozšířit, aby se jím procpali všichni. Přece jen, ona byla ze skupiny téměř nejmenší, a proto musela vytvořit prostor, do kterého by se vlezla klidně dvakrát.
To, co se dělo pod nimi, moc nevnímala. Věřila, že to Ořešák s Vittani zvládnou, a soustředila se pouze na to, aby mohli co nejrychleji utéct. Občas zastříhala ušima, když se zespod ozvalo nějaké kvílení nebo podobné znepokojující zvuky, ale přesto nespouštěla oči ze stále se zvětšující díry. Až, konečně, prorvala poslední větší část hliněné zdi a otvor se zvětšil natolik, že by jím měli proskočit všichni.
"Hej! Tudy!" křikla na ostatní a otočila se, jen aby zjistila, že Wissfeoha drží za ocas jeden z přízraků a zbytek se pomalu stahuje kolem Vittani a Ořešáka. Vytřeštila oči a několikrát cukla pohledem mezi černým vlkem a dvojicí ohnivých dole. Mysli, Sachi, mysli! Jako první zformovala menší hliněnou kouli a tu mrskla po bytosti, která brzdila Wissfeoha. Její útoky nebyly moc silné, ale věřila, že to bude stačit. "Pojď!" popohnala ho a pokynula směrem k otvoru, jelikož doufala, že mu tímto úderem získala potřebný čas k tomu, aby se mohl stínu vytrhnout a utéct.
Následně se zaměřila na Ořešáka a Vittani dole, načež začala přemýšlet, co by mohla udělat pro to, aby jim pomohla z obklíčení. Samozřejmě, že si mohli vystačit se svými ohnivými útoky, ale i oni už byli unavení. Všichni byli. Ale nebyl čas na to myslet. S tichou omluvou ulomila jeden z kořenů, který vytvarovala do lehkého šípu a vyslala ho směrem k největšímu stínu, který se blížil k Ořešákovi. Poté se soustředila na svou magii o něco urputněji a mezi vlky a bytostmi se začala tvořit hliněná zídka prorostlá kořeny. "Honem!" zavolala na ně mezitím, doufajíc, že jim tím dá prostor k útěku. Schůdky nahoru byly stabilní, stačilo po nich jen vyběhnout a vyskočit otvorem ven. Nevěděli, kam se dostanou, ale jakékoliv místo se jevilo bezpečněji než to, ve kterém se aktuálně nacházeli.

//PS: Pracuji už s úrovní magie, kterou by měla Sachi mít po zapsání odměn z Hrobu.

Převod z účtu jednoho hráče
Chtěla bych ze Sachi převést 5 mincí na Noru.
Poplatek: 5 mincí = 200 kšm (5x40); 5 % z 200 = 10 kšm
Sachi tedy odečíst 5 mincí a 10 kšm (tím pádem jí zůstane 6 mincí a 37 kšm), Noře přičíst 5 mincí (bude mít 8).

Děkuji, snad je všechno v pořádku! ^^

Převedeno

Vypadalo to, že na stínové bytosti platil opravdu jen oheň. Byla tedy k ničemu, ačkoliv jeden z přízraků zasáhla. Její magie však neměla příliš velký účinek, a proto střídavě hleděla pod sebe a střídavě se snažila rozšířit otvor, kterým se mohli dostat ven. Při pohledech na bojující dvojici si najednou na něco vzpomněla. "Kde je Heřmánek s Tymiánem?" křikla směrem k Vittani a Wissfeohovi a začala se po zmíněných dvou vlčích přízracích rozhlížet. Jistě někde byli, jen je zrovna neviděla.
Ořešák mezitím seběhl po schůdcích dolů, rozhodnutý dvojici pomoct v boji. Sledovala, jak si vyměnil místo s Wissfeohem, který sice vládl silnější magií země než Sachi, ale ani jeho dřevěná loutka nebo šlahouny nebyly proti bytostem tolik účinné. Když se černý vlk zjevil vedle ní, jali se společně rozšiřovat otvor mezi kořeny. Sachi se klepaly tlapky, cítila se slabší než kdy dřív, ale adrenalin pulzující v jejích žilách jí nedovoloval polevit. Znovu se soustředila na svou magii a nechala z jednoho z kořenů vyrůst silnější výhonek, na který následně skočila, aby se k otvoru dostala blíž. "Společně," kývla Wissfeohovi a začala hrabat tlapkami před sebou ve snaze odstranit přebytečnou hlínu. Snad se snažila používat i svou magii a rozšiřovat otvor pomocí různých kořínků a šlahounů, ale hlavní práci obstarávaly její tlapky, které poháněl jediný cíl – dostat se pryč.

Moc děkuju Vlkžíškovi (aka adminům), u Sachi poprosím 10 % do schopnosti lovu a zbylých 15 % rozdělit po pěti do síly, vytrvalosti a obratnosti. Děkuju a taky přeju krásný vstup do nového roku! ^^

Zapsáno

Nom, nápadů a plánu je hodně, takže... "přihoď to na hromadu".

Bílo. Nečinné ticho, které rezonovalo nejbližším okolím. Vlezlý chlad, vkrádající se vlkům pod hustou zimní srst. Hromádka sněhu. Pohyb!
Zvednou hlavu bylo odporně těžké. Bílá přikrývka, která ji celou zasypala, ji neustála táhla k zemi. Přesto se jí nakonec podařilo zvednout hlavu a rozhlédnout se. Kolem nebylo nic než oslepující bílo, které ji donutilo přivřít její dvoubarevná očka. A tak, s hlavou lehce pozvednutou, jen koukala kamsi před sebe. Prázdný pohled nedával najevo žádné emoce. Necítila své tlapky, jak byly zmrzlé a pochroumané. A bylo jí to tak nějak jedno. Takhle nejspíš měla skončit. A nebo to byl jen sen...?

Zatímco se snažila větřit, všimla si, že se jim Wissfeoh rozhodl pomoct. Vytvořil schody, po kterých se rázem šplhalo mnohem lépe. Ořešák zamířil na jednu stranu, zatímco Sachi se vydala prozkoumávat opačný konec. Její mysl v tu chvíli pracovala spíše automaticky, jelikož si nedovolovala příliš přemýšlet nad věcmi, které v ní vyvolávaly úzkostlivé pocity. Nezbavila se jich, to ani náhodou, ale situace si žádala, aby je alespoň na chvíli vší silou zatlačila do pozadí.
Tak jo, hledáš východ, soustřeď se, připomněla si a znovu pozvedla hlavu. A najednou to ucítila! Letmý závan na čumáku. Prudce se otočila směrem, odkud vánek přicházel, a spatřila malé okénko. Nebylo vidět, co je na druhé straně, ale dalo by se k němu poměrně jednoduše dostat. Problémem bylo, že bylo na poměry vlků, kteří se v jeskyni nacházeli, příliš malé. Autopilot jejího uvažování zařadil druhý rychlostní stupeň, když se Sachi soustředila na svou magii. Pokusila se vyvolat svazek kořenů, který hodlala vyslat směrem k otvoru a pokusit se ho rozšířit. (hod 4)
Zda se jí to povedlo, nebo ne, to už nezkoumala, jelikož shlédla dolů na bojující dvojici vlků. "Je tu otvor!" křikla dostatečně hlasitě, aby ji Vittani s Wissfeohem slyšeli. "Ořešáku!" zavolala následně i na svého smečkového kolegu, který však vypadal, že také něco objevil. Sachi se však znovu podívala pod sebe – přízraky, které měly předtím podobu členů její smečky, byly nyní jen obyčejnými temnými bytostmi, které vtrhly dovnitř jeskyně. Oheň na ně platil, to bylo patrné, jelikož první z bytostí s hlasitým křikem shořela při proskočení ohnivou stěnou, až Sachi napadlo, jak je to možné. Neměly by ty přízraky být mrtvé? Proč teda křičí bolestí?
Nebyl čas nad tím přemýšlet. Znovu se pokusila soustředit na svou magii, a na to, jak by mohla dvojici dole pomoci. Všude kolem byla hlína, a jeden z přízraků zrovna v tu chvíli vytvořil puklinu v zemi, načež se vrhl na Vittani. Sachi se musela hodně soustředit, aby se hlína obalující kořeny kolem ní začala pomalu zvedat a formovat do větší koule. Tu Sachi následně vyslala směrem k bytostem, které se draly dovnitř. (hod 3) Nevěděla, jak moc účinné to bude (a jestli vůbec), ale konečně už nedokázala jen stát na místě a nic nedělat.

Nechtěla si to přiznat, ale byli v pasti. Od vlků zazněly různé názory, ale ani jeden se jí nepozdával. Nechtěla na přízraky čekat na místě, ani jim vycházet v ústrety. Neměla sílu bojovat. Proti bytostem temnot toho ani předtím moc nezmohla. A navíc, čumák a tváře ji stále pálily, stejně tak rána na pleci. Obvázanou tlapku už téměř nevnímala. Žádná z jejích fyzických bolístek totiž nedokázala přebít bolest psychickou, která ji sžírala zevnitř. Její útroby stále svírala nevídaná úzkost, která sice přicházela a odcházela v nepravidelných intervalech, ale přesto Sachi neměla pocit, že by se jí v nejbližších okamžicích dokázala zbavit úplně.
Vittani vyrazila vstříc zabarikádovanému vstupu, patrně chtěla s temnotou bojovat a zbavit se jí už nadobro. Byl to nejspíš dobrý plán, ale jen pomyšlení na to, že by se Sachi měla temným přízrakům znovu postavit, v ní vyvolala nekontrolovaný třas. A jen co se za barikádou ozvaly podivné zvuky a kořeny začaly za úporného funění bytostí povolovat, Sachi zamrzla uprostřed pohybu, hledíc vytřeštěnýma očima před sebe. Ořešák mluvil, tentokrát už ale dokázala skutečně vnímat to, co říká. Mluvil o tom, že by se někde nahoře v kořenech mohl nacházet nějaký otvor, kterým by se mohli dostat ven. Východ. Sachi zatřepala hlavou. Na chvíli se soustředila jen na svůj dech a několikrát se zhluboka nadechla. Už jednou ses v podobné situaci nacházela, ozval se tichý hlásek v její hlavě. A zvládla jsi to. Tak vstávej. Její vzpomínky byly zastřené, ale přesto si zřetelně vybavovala okamžik, kdy se cítila velmi podobně. Ironické, že to bylo krátce po tom, kdy byla vyhoštěna ze smečky. Kdy se choulila za deště pod malým převisem, třásla se a tiše plakala. Tehdy to nevzdala. A nesměla to vzdát ani tentokrát.
Odfrkla si, jako by se tím chtěla probrat. Pomohlo to? Možná. Lhala by, kdyby tvrdila, že byla najednou zcela v pořádku, ale byla minimálně při smyslech, a to prozatím stačilo. Zatímco se Ořešák domlouval s Vittani a Wissfeohem na dalším postupu, Sachi zůstala na místě, s pohledem stále upřeným k praskajícím kořenům.
O chvíli později se její smečkový kolega objevil vedle ní, s provizorní pochodní v tlamě. Vzhlédla k němu, když ji vybízel, aby ho následovala. Pomalu a trochu neohrabaně se vyškrábala na tlapky a následovala ho nahoru do útrob kořenového komplexu, kde se měli pokusit najít druhý východ. Zatímco vlk před ní mířil po kořenech hbitě vpřed, Sachi se na jednom z nich zastavila a zadívala se nahoru. Zelené krystalky osvětlovaly její nejbližší okolí a ona zavětřila. Snažila se zachytit nějaký pach, vánek, zkrátka cokoliv, co by mohlo značit cestu ven. Museli se odsud dostat pryč... jakkoliv. Znovu se jala šplhat po kořenech nahoru, ačkoliv ji tlapky bolely jako čert. Zatřepala hlavou a vyskočila na jeden z mohutnějších kořenů. Nehodlala se vzdát. Pokud existoval způsob, jak se z jeskyně dostat a nemuset přitom čelit temným přízrakům, museli ho najít za každou cenu.

Byla mimo, a ani se nepokoušela tuto skutečnost nějak skrývat. Pevně zavřela oči a s čumákem stále vraženým v srsti ocasu se snažila uklidnit. Nádech, výdech... Nádech- Ne. Nešlo to. Znovu rozevřela oči dokořán a rozhodla se, že bude raději civět do prázdna. Kdykoliv totiž oči zavřela, viděla před sebou Enzouovu naštvanou tvář sekundy před tím, než se na ni vrhl.
Jakkoliv se chtěla před celým světem uzavřít, stejně alespoň částečně vnímala, o čem si její společníci povídají. Pochopila tak, že Vittani s Ořešákem je spolu s Wissfeohem odtáhli do útrob stromu, když u jeho kořenů upadli do... Co to vlastně bylo? Bezvědomí? Sen? Spíš noční můra... Měla být vděčná, ale vlastně ani neměla sílu vlkům poděkovat. Možná by bylo lepší, kdyby mě tam nechali, prolétlo jí hlavou, načež periferně zaregistrovala Ořešáka, který se k ní vydal. Znovu pevně sevřela oční víčka v očekávání nějakého pohlavku, ať se jako sebere, ale místo toho ucítila letmý dotek na hřbetu. On ji... hladil? Byla natolik překvapená, že konečně vyprostila čenich z objetí teplé srsti a vzhlédla uplakanýma očima k vlkovi, který ji konejšivě přejížděl tlapkou po srsti a klidným hlasem ji ujišťoval, že všechno bude v pořádku. Že se brzy vrátí domů. Domů... Z očí jí steklo několik dalších slz, které cestou kličkovaly mezi svítícími krystaly, jimiž byla posetá. Věnovala Ořešákovi alespoň pokývnutí, jelikož prozatím nebyla schopná slova.
Když už se zase dívala na svět kolem sebe, všimla si, že je vchod do jeskyně zarostlý. Wissfeoh. Pohledem zabloudila k černému vlkovi a následně i ohnivé vlčici, která vypadala stále velmi napruženě. Všichni tři rozebírali nejlepší strategie, ale jí už se nechtělo ani vstávat. Nechtělo se jí utíkat, bojovat, zkrátka nic. Znovu si položila hlavu na přední tlapky a dlouze vydechla. Ořešákova zmínka o početní převaze ji znovu přivedla ke vzpomínce na moment, kdy viděla temný přízrak naposledy. Alfa se členy její rodné smečky. Opět tiše zakňučela. Úzkostlivé sevření v jejím nitru sílilo. Měla pocit, že nemá kam utéct. Znovu usnout nemohla, jelikož by ji noční můra provázela snad do konce jejích dní. A i kdyby se nakrásně dokázala zvednout, venku na ni čekala bytost z temnoty, zhmotněná do další noční můry.
"Jít... dál. Dál..." opakovala po Vittani jako v transu, ignorujíc její naštvaný pohled. Byla vlčice naštvaná na ni? Možná. Bylo jí to jedno? Stoprocentně. I Wissfeoh mluvil, zachytila slova jako neutečeme, počkat nebo naproti, ale ani jedna z variant se jí nezamlouvala. "Jít dál..." zopakovala, aby alespoň něco řekla, ale vypadalo to, že s ní rozumná řeč v nejbližších okamžicích nebude.

Snažila se tvářit sebejistě, ale přesto se celá třásla. Jednak pajdala po třech, protože zkroucenou přední tlapku stále držela ve vzduchu, a jednak byla neskutečně unavená a zlomená. Tolik... tolik zkázy. A proč vlastně? Netušila, co se stalo, proč je Ricca mrtvá a proč z toho Enzou podezřívá ji. Necítila v tlamě pachuť krve, necítila... vlastně nic kromě neskutečné bolesti na hrudi, která se s každým dalším okamžikem stupňovala.
Žíhaný vlk naproti ní nedbal na její slova ani otázky. Hleděl na ni, mračil se a vrtěl hlavou. Moje Sachi je pryč. Jsi monstrum! Ta slova ji zasáhla o něco později než Enzouova tlapa, kterou se po ní vzápětí ohnal. Vyjekla, když jí mohutné drápy sjely po tváři a čenichu, a vzápětí ucítila palčivou bolest a pálení. Enzou neváhal ani chvíli a šel jí po krku. "Prosím, dost!" vyla zoufale, když uhýbala dalšímu z jeho útoků. Nechtěla s ním bojovat, opravdu ne. Ale... pokud chtěla přežít, musela se bránit. Zelené světlo za zády žíhaného vlka holt muselo počkat, ačkoliv ji stále vábilo k sobě. Ucouvla stranou, ale jelikož ji tlapky neposlouchaly a sama byla oproti vlkovi naproti ní drobounká, Enzou ji velmi rychle povalil na zem. Ve tmě se zableskly jeho tesáky a Sachi věděla, že je po všem. Že zemře přičiněním někoho, za koho by ona sama položila život. Možná je to tak správně, pomyslela si. Možná-

"Ne!" vyjekla hlasitě a s mohutným škubnutím se probudila. Z očí jí tekly slzy a levou přední tlapku si instinktivně přitáhla k sobě, ačkoliv už nebyla pokřivená ani zraněná. Rezignace z její noční můry byla ta tam, nyní Sachi přerývaně dýchala a vykulenýma očima hleděla kamsi před sebe. Tváře i čenich ji stále pálily, ačkoliv periferně viděla nějaké zelené světlo, které z těch míst vycházelo. Pokusila se zvednout hlavu a rozhlédnout se kolem, ale zarazila ji tupá bolest ve spáncích, která ji znovu uzemnila. Ještě chvíli ležela bez hnutí, načež to zkusila znovu. Pomalu, opravdu pomalu zvedla hlavu a zamrkala. Zrak jí padl na Vittani, která k ní stála nejblíže, a také na Ořešáka, Wissfeoha, malého Heřmánka a Tymiána. Byli tady všichni. Ale... kde vlastně bylo to tady?
Nacházeli se v jakési jeskyni. Spatřila mohutné kořeny a měkký měch, který je obrůstal, viděla také luminy, díky kterým měla alespoň nějaký přehled o tom, co se kolem ní nachází. A ačkoliv se ocitla v místě, kde na ni znovu dýchla ona klidná mateřská aura, necítila se klidně ani trochu. Hruď se jí úzkostlivě svírala při vzpomínce na to, čím si ve své noční můře prošla. Bylo to tak... živé. Chvílemi nevěděla, jestli nebyla místo noční můry svědkem nějaké vidiny. Jestli Daénská smečka nyní skutečně nevypadá zrovna tak zuboženě. Jestli... jestli není Ricca doopravdy mrtvá.
Wissfeoh na ni promluvil, až sebou nepřirozeně cukla. Sklopila uši a stočila se do klubíčka, jako by si myslela, že se tak dokáže schovat před zraky ostatních. Na otázku černého vlka neodpověděla, ale z řeči jejího těla bylo asi všem jasné, že v pohodě rozhodně nebyla.
To, co říkal Wissfeoh, poslouchala jen na půl ucha. Tlapkami si přejela po tváři, jak se snažila zbavit nepříjemného pálení v místech, odkud stále vycházelo zelenkavé světlo. Marně. Tiše kníkla a zabořila čumák do svého ocasu. Nezajímalo ji, co se kolem ní děje. Bylo jí fuk, kde se nachází a proč se tam nachází. Přála si jen zmizet. Utéct někam hodně daleko, schoulit se do klubíčka a vyplakat si oči. Enzou... ach, Enzou...

Přepadl ji divný pocit, jako by měla být někde jinde, než ve skutečnosti byla. Bohužel ale nedostala moc prostoru nad tím přemýšlet. Ze tmy se totiž vynořil Enzou. Vypadal tak zuboženě, že z toho Sachi nepříjemně píchlo u srdce. "Ach Enzou, u všech bohů, co se ti-" Vykročila pajdavým krokem směrem k němu, ale když od ní žíhaný vlk ustoupil a stáhl uši k hlavě, zastavila se v pohybu a trochu nechápavě se na něj podívala. "Enzou, co se stalo?" zeptala se s jasně slyšitelnými obavami v hlase. Nechápala, proč se jí její dlouhodobý společník tak straní. Myslela si, že když se po potopách a tom všem zase shledají, bude to spíše dojemné setkání. Momentálně to však mělo spíše charakter nepříjemné konverzace, což ji viditelně mrzelo. Enzouova další slova ji donutila překvapeně vykulit oči a znovu shlédnout na vlčici pod jejími tlapami. Opravdu... byla to Ricca. Natolik znetvořená Ricca, že ji Sachi na první dobrou nepoznala. Polekaně ucouvla.
"C-co se stalo?" zopakovala stejnou otázku, ale se zcela jiným významem. "Ty... ty si myslíš, že jsem to udělala já?" Nemohla věřit svým uším. Podezříval z toho ji?
Stále nevycházejíc z údivu se rozhlédla kolem sebe. Už začínala poznávat své okolí. Daén... Smečka, ke které se přidala teprve nedávno, naprosto zničená a zmáčená krví. Udělalo se jí mdlo, a to nejen z dalšího pohledu na mrtvé tělo vlčice ležící na zemi. Její nový začátek byl v troskách. Fňukla, ale jen tak tiše, pro sebe, jelikož žíhaný vlk naproti ní ji stále pozoroval vykulenýma očima a držel si od ní odstup.
Ale... co to? Něco se za Enzouem zalesklo, spatřila zelený záblesk, který ji vábil k sobě. Udělala krok kupředu, než si uvědomila, že to právě mohutný vlk se žlutýma očima jí stojí v cestě. "Enzou..." oslovila ho jemně. "Já... nemám s tím nic společného, slyšíš? Pusť mě, prosím. Musím... já musím jít dál." Rvalo jí srdce ho tam nechat? Bezpochyby. Cítila však i přesto, že se musí dostat k tomu zelenému čemusi, co ji lákalo? Ano... to bohužel taky.
Další pajdavý krok vpřed. Ustup, Enzou, prosím...

//Za mě asi v pohodě, kromě toho 24. si najdu čas asi vždycky.

Snažila se zůstat vzhůru, opravdu bojovala sama se sebou, co jí síly stačily. Viděla vlky kolem sebe, zpod klížících se víček zaznamenala Wissfeoha, který padl na místě, jen co jeho tlapky došláply na měkký mech, a spatřila dokonce i malého Heřmánka, který zakopl, svalil se a usnul. Slyšela ostatní, věděla, že musí jít dál, protože mají za tlapkami něco, před čím nebylo radno ukázat slabost. "Ne... vs-vstáv..." Její mumlání bylo bohužel k ničemu. I Sachi totiž nakonec přemohla její vlastní únava a ona se poroučela k měkké zemi.

Když znovu otevřela dvoubarevná očka, chvíli jí trvalo, než se rozkoukala. Všude kolem ní byla tma, okolní vzduch páchl železem a jaké bylo její zděšení, když shlédla na svou přední tlapku – i kdyby chtěla, nemohla by vstát a někam utéct, měla ji celou zkroucenou v nepřirozených úhlech a když se jí dotkla čumákem, sykla bolestí. Přesto se však nakonec nějak vydrápala na tlapky, ačkoliv tu levou přední musela držet ve vzduchu.
Pajdavým krokem vyrazila vpřed, přičemž se rozhlížela kolem sebe. Viděla... těla. Mrtvá těla? Zděšením pootevřela oči, když si prohlížela mrtvolný pohled vlčice před ní. Nepoznávala ji, alespoň o tom nevěděla, ale hlas, který se vzápětí ozval za jejími zády, by poznala snad kdykoliv.
"Enzou!" vykřikla a rychle se otočila, hledajíc pohledem žíhaného vlka. Tolik jí chyběl! "Ano, jsem tady, Enzou! Nic mi není. Kde jsi, kde jsi, Enzou?" volala s prudkou naléhavostí, a otáčela se kolem vlastní osy, co jí jen zraněná tlapka dovolovala. Kde je Enzou? Je v pořádku? Snad neskončil jako ta vlčice ležící na zemi...!

Prvním a téměř jediným instinktem bylo utíkat. Ačkoliv byla unavená, vyrazila směrem ke stromu překvapivě rychle. Rána na pleci ji bolela, a Sachi sykla pokaždé, když do krvácejícího šrámu vrazil náhrdelník, který se jí houpal na krku. Ignorovala bolest v tlapkách, jediné, po čem toužila, bylo utéct od onoho monstra co možná nejdále. A tím utéct také od své minulosti, která se po ní nebezpečně natahovala.
Všichni se nakonec ocitli u stromu. Sachi se vyčerpaně zastavila u jeho kořenů, a musela se opravdu přemáhat, aby se jí nepodlomily tlapky. Už toho měla plné zuby. Měkký mech ji však vítal s otevřenou náručí, měla pocit, jako by stanula na obláčku. Polilo ji příjemné teplo, což bylo vítanou změnou oproti všudypřítomné zimě, která je po celou dobu obklopovala. Sklonila hlavu a zabořila čumák do mechu, načež se zhluboka se nadechla. Zemitá vůně ji uklidňovala, a stejný účinek na ni měla i tentokrát. Teď už to nebyla vidina, spíše vnitřní pocit, který ji ujišťoval, že je v bezpečí. V mysli jí vytanul obraz její matky a Sachi jako by se znovu stala malým vlčetem. Měla pocit, že se choulí matce u boku, a cítila veškerou její starost, něhu a bezpodmínečnou lásku. Oči se jí během pár chvil zalily slzami. Nebyla doma tak dlouho, že na tento pocit téměř zapomněla. Jaké to bylo, když se mohla schovat v matčině srsti a alespoň na chvíli mít pocit, že okolní svět neexistuje.
Udělala ještě pár kroků vpřed, ale cítila, že ji zmáhá únava. Od chvíle, co opustila území Daénské smečky, ani na chvíli nevydechla. Spánek byl něco, co potřebovala, tím si byla jistá, ale zároveň ji cosi hnalo kupředu. Nějaký divný pocit, který jí říkal, že má pokračovat. "Musíme... musíme jít dál," zamumlala vyčerpaně směrem k ostatním a snažila se pokračovat hlouběji pod kořeny, kam ji něco nesmírně vábilo. Ale jak měla překonat tu únavu, která začínala být neúnosná? (hod 1 + bonus 3)

Vypadalo to, že její a Ořešákova slova Vittani příliš nepomohla. Sachi nevěděla, co dalšího říct, a proto raději mlčela. Bylo jí jasné, že si vlčice prochází něčím, o čem neměla nejmenší tušení, a proto vyznívala i ta nejlépe mířená rada do prázdna. Jaké to asi bylo, být vězněm nezvladatelného vzteku? Nevěděla, a proto nemohla Vittani nic vyčítat. Bylo toho na ni moc, to celé s její matkou a vším ostatním... nemohla se divit, že má ohnivá vlčice potřebu své emoce nějakým způsobem ventilovat.
Heřmánek vypadal potěšený skutečností, že Sachi jejich otce zná. Vittani sice meziřečí pronesla něco k tomu, že Shine, matka vlčích přízraků, už z Alateyské smečky odešla, ale k tomu se bratři nevyjadřovali. Sachi máchla ocasem: "Pozdravy ráda vyřídím... až se se všemi pořádně seznámím," odvětila a trochu potupně sklopila hlavu. "Jsem ve smečce teprve krátce. Ale slibuji, že Meduňku najdu a vaše pozdravy jí vyřídím." Přidala letmý úsměv, snad si říkala, že je hezké, že může být takovou spojkou mezi světem živých a mrtvých, a zprostředkovat živým vlkům to, co jim mrtví sdělit nemůžou. Inu, funkci posla prozatím zastávala více než důstojně, to si mohla nesobecky přiznat.
Když Heřmánek znovu promluvil, zaposlouchala se do jeho slov. Bylo zajímavé dozvídat se o tom, proč se zbloudilé duše stávají stinnými monstry, které kolem sebe nešíří nic než strach a zhoubu. Už o něco méně zajímavé bylo však takové bytosti čelit, což už si všichni jednou vyzkoušeli. A nyní se k nim monstrum hnalo znovu, přičemž nabíralo novou podobu, ze které ji mrazilo v zádech. Slyšela Wissfeoha a Ořešáka, dokonce i svůj vnitřní hlas, který na ni naléhal: Pohni se, no tak, pohni se! Přesto jako v transu zírala na formující se mohutnou postavu Alfy Carranské smečky. Její rodné smečky. A vedle něj? Byli to snad...
Jak postupně poznávala tváře své bývalé rodiny, dech se jí zadrhával hluboko v hrdle. Neuvědomovala si, že stojí na místě a že by možná nebylo odvěci se pohnout. Až naléhání černého vlka, druhého Daéňana a Heřmánka ji nakonec probralo. Trhla hlavou směrem ke stromu, který byl od nich ještě stále poměrně vzdálený. A který i nyní vyzařoval stejnou auru bezpečí, jako v momentě, kdy ho uviděla poprvé. Konečně byla vzhůru, a až v tu chvíli zaznamenala netrpělivé výrazy ve tvářích svých společníků. "Utíkejte!" zavyla se zděšením, které se ani nesnažila skrývat. Alfa se k nim řítil nebezpečnou rychlostí a každé jeho zvolání Sachiina jména v ní probouzelo vzpomínky, které se snažila pohřbít hodně hluboko. Snad i proto se otočila na patě a vyrazila tryskem směrem ke stromu, který momentálně opravdu působil jako bod poslední záchrany.

I ostatní položili dvojici duchů zajímavé otázky, tedy kromě Vittani, kolem jejíž tlapky stále levitoval červený krystal. Heřmánek zmínil, že jejich otec je léčitel Zinek, a Sachi spokojeně máchla ocasem. "Zinka jsem nedávno poznala," kývla hlavou a pousmála se, "ošetřoval mi zranění." Na důkaz svých slov poukázala na obvaz na zadní tlapce, který stále spolehlivě držel. Trochu se ušklíbla při vzpomínce na Zinkova slova, ale... mohla být ráda, že se o její tlapku postaral. S krvácející ránou by asi daleko nedošla.
"Ale vaši matku bohužel neznám," zavrtěla hlavou a otočila se na ostatní. Možná oni jistou Shine znali? Sachi pochopila, že Alatey bude pravděpodobně další smečka, o které ještě neměla nejmenší tušení. Nevěděla toho o ostrovech ještě tolik... a nemohla se dočkat, až prozkoumá každý kout, objeví vše, co se objevit dá, a bude obeznámena se vším, co ji může potkat.
Heřmánek jim následně představil svého bratra – Tymiána – a sdělil jim, co se mu přihodilo. "Mrzí mě, jaký osud vás oba potkal," pronesla a smutně sklopila uši. Černé vlče se následně rozpovídalo o krystalech, jelikož Indri a patrně ani Tylooa dvojice neznala. Krystaly, které po sobě zanechávají silné duše? Zamyslela se nad významem oné věty, ale moc tomu nerozuměla. Heřmánek následně zmínil také vlčici Solfataru a její krystal, ale Sachi bohužel neměla tušení, o kom mluví. Byla to jen náhodná vlčice, a nebo se o ni měli zajímat podrobněji? Nedomyslela, jelikož její pozornost upoutala vrčící vlčice s ohnivýma očima. Její reakce na Wissfeoha Sachi překvapila. Vittani na něj z ničeho nic zavrčela a ustoupila stranou, uši stažené dozadu. Sachi nechápala, co to do ní vjelo, ale to už do situace zasáhl šedý pokašlávající vlček, který se postavil mezi vzteklou vlčici a Wissfeoha.
Černý následně vysvětlil, že je vztek obsažený v onom krystalu, který má Vittani u sebe, a působí na ni. "Jen klid," pokusila se na vlčici promluvit, ačkoliv si udržovala bezpečný odstup. "Pokud máme spolupracovat, nemůžeme spolu bojovat," zatřepala hlavou. "Neumím si ani představit, co teď prožíváš, Vittani, ale... nevzdávej se. Zvládneš to. Nenech ten vztek zvítězit." Sama nevěděla, kde se v ní vzala tahle slova, zkrátka jí vypadla z tlamy. To už si ale všimla posunků, kterými se Tymián snažil vysvětlit Ořešákovi něco ohledně stromu, kterého si Sachi všimla už dříve.
"Ten strom je opravdu pozoruhodný," zašeptala si spíše pro sebe a sledovala dlouhý kmen a rozložitou korunu, která snad podepírala samotné nebe. Následně zaznamenala, že šedý přízrak přesunul své posunky směrem k ní. Moc mu nerozuměla, ale Heřmánek se naštěstí ujal překladu. Následně se propletl kolem ní a otřel se o její bok. Ucítila vlhkost a chlad, a když se sklonila, viděla na svém boku krvavou skvrnu.
"Půjdeme," odvětila vlčeti po chvíli, jelikož ji strom opravdu lákal. Byl jako teplé objetí, do kterého každý touží zaplout a už nikdy ho neopustit. "A budeme opatrní," dodala, jelikož byla více než přesvědčená o tom, že veškerému nebezpečí ještě neunikli.
Jako by ji snad touto myšlenkou přivolala. Z míst, odkud přiběhli, se ozvalo kvílení – temná bytost byla zpět. Sachi prudce otočila hlavu a sledovala závoje temnoty, které k nim mířily. "SACHI!" úpěl chór hlasů, což ji paralyzovalo na místě. Ten hlas... Byl tak povědomý, ale nehladil ji po duši jako ten, který vycházel od stromu. Naopak. Zježily se jí chloupky za krkem, tělo automaticky zaujalo obrannou pozici. Kdo ji to volá? A proč je onen hlas podivně lepkavý a nepříjemně familiární?