Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stále se nepohnula z místa. Asi bylo neslušné naslouchat cizímu rozhovoru, ale zatím si nemohla pomoct. Tlapky se jí sice pomalu nořily do všudypřítomného bahna, ale neodvažovala se pohnout, aby na sebe neupoutala nevyžádanou pozornost. Nechtěla zůstat v lese už napořád, ale zároveň opravdu netoužila po tom se s vlky potkat a zjistit, že třeba nepatří do zrovna přátelského spektra.
Zhluboka se nadechla a zase vydechla, zvažujíc své možnosti. Mohla se prostě otočit a vytratit se zpět směrem, odkud přišla, ale to jí nepřipadalo moudré. Ne, nemohla se přece zastavit před prvním problémem! S takovou by nikam nedošla. A rozhodně se nechtěla vracet do Daénské smečky s prázdnou. Neustále si opakovala, že nesmí Lissandru zklamat.
Další hluboký nádech a výdech. Odhodlávala se k tomu vykročit ze stínu a čelit neznámým vlkům. A zrovna ve chvíli, kdy se konečně rozhodla udělat první krok, se vedle jejího ucha ozval hlas. "U všech chlupů!" vyjekla, čímž téměř jistě upoutala pozornost nejen dvou vlků opodál, ale patrně také celého lesa. Byla tak zabraná do pozorování cizinců, že si ani nevšimla, že se k ní někdo přiblížil. No, spíše připlížil, jelikož o dotyčném opravdu nevěděla.
Pohlédla na zajímavě zbarveného vlka, načež si uvědomila, že už ho někdy viděla. Ach ano, na srazu u jezera! Lissandra o něm mluvila jako o dalším novém členu smečky. Za normálních okolností by ho snad i s úsměvem pozdravila, ale momentálně na něj hleděla jako na svaté zjevení. A než ze sebe stihla vyloudit něco kloudného, celý les potemněl.
Ačkoliv ještě před chvílí prosvítalo mezi stromy sluneční světlo, náhle se všichni ponořili do nejtemnější noci. Do kožíšku se jí opřel silný vítr, což ji donutilo přivřít oči a zapřít se tak, aby s ní poryv nesmýkal. Pod tlapkami se jí následně vyrojila mlha, která zhatila i poslední naděje na to se v prostoru nějak zorientovat. Ježila se jí srst, jak si najednou nebyla jistá, co se děje. A když v dáli zahoukala sova, jen vyděšeně cukla hlavou tím směrem.
A pak... uviděla ve tmě malá světélka. Poletovala kolem a vypadala neškodně, dokud se jich neobjevil celý roj. Světlušky! Na moment ji zasáhlo oslepující světlo, načež cítila, jak se broučci motají mezi ní a druhým vlkem z Daénské smečky. A najednou do ní něco narazilo. A ona zase do něčeho dalšího. Došlo jí, že se ona i ostatní vlci ocitli v jakémsi chumlu, a začala sebou polekaně házet, dokud se nedostala zpět na pevnou zem. Ani v tu chvíli však její zmatení a zděšení nekončilo. Měla totiž pocit, jako by ji někdo pozoroval. Opatrně otočila hlavu a zamrzla na místě. Přímo před ní totiž levitovala vlčice, průhledná jako nejčistší studánka. A z jejího hlasu... inu, řekněme, že se jí zježil i ten zbytek chloupků, které ještě nebyly v pozoru. Ona vlčice mluvila tiše, ale přesto zněl její hlas v mrtvolně tichém lese nepřirozeně hlasitě.
Jen co uklidnila svůj dech, rozhodla se naslouchat tomu, co po nich zjevení chce. Představila se jim jako Indri, a naléhala na ně, že hledá svého syna a oni jsou jediní, kdo jí mohou pomoct. A také jediní, kdo ji vidí. "Zdravím, Indri," rozhodla se promluvit, jelikož se k tomu nikdo jiný z vlků neměl. Stále se lehce třásla, ale snažila se vypadat statečně. "Jak je to možné? Proč tě vidíme jen my? A vůbec... kdo jsme my?" Zmateně se rozhlédla kolem sebe. Připadalo jí to jako náhodné setkání čtyř zcela cizích vlků. Dobře, onoho Daéňana, který se k ní před chvíli přiblížil, alespoň od vidění znala, ale jinak neměla nejmenší tušení, s kým se to vlastně v lese potkala.

<<< Jižní hory přes Luka

Konečně dorazila do lesa. Pokud si dobře vzpomínala, bylo to prozatím nejzazší místo, které na ostrově navštívila. Dál už se nacházel pouze most, tedy vstupenka na pro ni dosud nepoznanou část pevniny. Ale k mostu jí čekal ještě kus cesty. Prozatím byla opět konfrontována s tím, co po sobě potopa zanechala. Mezi korunami stromů již sice prosvítalo slunce a obrovské masy vody, které zmizely nevídanou rychlostí, byly ty tam, přesto byl však okolní vzduch stále cítit vodou, a také lesní půda byla značně podmáčená. Pokoušela se našlapovat na vystouplé kořeny, ale když jí už počtvrté sklouzla noha, rozhodla se, že bude možná bezpečnější se trochu umazat a nezlámat si všechny končetiny.
Byla ráda, že se najedla už na úpatí hor, jelikož v lese nebylo ani živáčka. Sice jí nad hlavou občas proletěl pták, který vesele zacvrlikal, ale toho by jen stěží ulovila. A navíc, stále si netroufala zatěžovat obvázanou pravou zadní tlapku víc než obyčejnou chůzí.
Putovala už nějakou dobu, a proto ji napadlo, že si chvíli odpočine. A jak tak šmejdila mezi stromy, za jedním kmenem na ni vykoukly dvě vlčí postavy. Zarazila se uprostřed pohybu a prvně nevěděla, jestli si jí vlci všimli či nikoliv. Jeden byl celý černý a zahalený v plášti, a i u vlčice naproti němu dominovala na kožíšku černá barva, ačkoliv u ní se projevovaly také odstíny hnědé. Stále zamrznutá na místě naslouchala dialogu dvojice, částečně skrytá za jedním vyvráceným stromem. Mohla by je obejít a doufat, že si jí nevšimnou, ale prozatím to nechtěla riskovat. Možná oba brzy odejdou a uvolní jí tak průchod k mostu. Ráda by totiž pokračovala v cestě, ale momentálně rozhodně nedisponovala potřebnými silami k tomu, aby se ustála konfrontaci s cizími vlky.

<<< Severní hory přes Dračí průsmyk

× Odhal následky potop (2b)

Bylo zvláštní být zase sama. Už nějakou dobu totiž vždy putovala alespoň ve dvojici, a tak si na samotu poněkud odvykla. A jakkoliv jí mohlo být smutno, třeba po Enzouovi nebo vlčicích ze smečky, vlastně si náhlý klid na jednu stranu i užívala. Mohla jít, kam sama chtěla. Mohla nechat letmý větřík, aby jí lehce cuchal srst, která začínala pomalu schnout. Mohla se kochat krásně zbarvenou oblohou a zírat na ni třeba několik hodin, kdyby chtěla. Cítila se... volná.
Ale jakkoliv vzletně tohle všechno znělo, realita se jí brzy připomněla, a to ve své zcela nezkreslené, surové podobě. Poničené stromy, povalující se větve a mrtvá zvířata. To je jen krátký výčet toho, na čem spočinula svýma dvoubarevnýma očkama. Jelikož se opět blížila k horám, nepociťovala následky potop až tak drasticky, ale při pohledu dále do údolí viděla, že velká voda vcelku výrazným způsobem zacloumala celou přírodou. A až při pohledu na mrtvého zajíce, který ležel u úpatí hor, si uvědomila, že svého uloveného sysla nechala v jeskyni u Riccy a Solari. A že má vlastně ukrutný hlad.
Zakousla se do již vychladlého masa, a ačkoliv bylo o něco tužší, nestěžovala si. Se svou obvázanou tlapkou si ještě lovit netroufala, a navíc... jen blázen by nevyužil příležitosti, když měla před sebou hotový bufet. Zajíc do ní vklouznul celkem rychle, až se nad tím sama podivila. A ačkoliv měla plný žaludek a byla tím pádem víceméně spokojená, stejně jí připadal pohled na její okolí poněkud smutný. Povzdechla si a ve snaze se vyhnout blátivým místům vyšplhala na první vrstvu kamenného podkladu, který byl sice stále mokrý a kluzký, ale zato poskytoval alespoň částečně pevnou půdu pod tlapkami. Postupovala dál a vzpomínala, jak těmito místy procházeli s žíhaným vlkem. Ano, už zase na něj myslela a doufala, že co nejdříve splní to, o co ji Alfa požádala, aby se mohla vrátit ke smečce a Enzouovi. A byla to právě myšlenka na něj, která ji neustále poháněla kupředu.

>>> Les u Mostu přes Luka

Pojem 'Taylorčata' neznala, ale Zinek evidentně věděl, o koho jde, a tak jen přikývla a rozhodla se to dále nerozebírat. Nevypadal kdovíjak nadšeně, ale... když nad tím tak přemýšlela, vlastně si ani neuměla představit, jak by vypadal, kdyby byl nadšený. To jí ostatně potvrdil svými dalšími slovy, její výraz v obličeji měl podle všeho titulky a dával tak vlkovi před ní dost dobře najevo, že jí v jeho přítomnosti není kdovíjak dobře.
Alespoň Lissandřina dcera působila mile, a proto věnovala Joseline letmý úsměv, když se jí prve představila a následně se ji snažila nějak "bránit". Což o to, na Zinka to příliš neplatilo, ale ocenila alespoň její snahu. Před dalšími úvahami ji zachránil až obvaz, který jí šedivý vlk obmotal kolem tlapky. K jeho instrukcím přidala jen další přikývnutí, jakože rozumí, a to už sledovala velkou kouli vody, která vlevitovala do úkrytu. Chvíli si myslela, že jí Zinek tu kouli pleskne na hlavu, aby ještě podtrhl svou nelibost vůči ní, ale nakonec s překvapením pozorovala, že voda ve vzduchu začíná vařit.
Hlavní léčitel Daénské smečky se obrátil na zbylé vlky a proto mlčela, aby si od něj nevysloužila další pokárání. Přeci jen, byl výše postavený než ona a nebylo by úplně moudré si ho hned znepřátelit. Ačkoliv... to už se možná i stalo. Až později jí došlo, že Zinek připravil jakýsi odvar, jehož teplo ji lákalo. Nechtěla být nějaká nedočkavá, ale přesto se trochu napila, jelikož usoudila, že každé povzbuzení se může hodit. Tedy, pokud se jí Zinek jen nechtěl snadno zbavit, to záleželo.
Její pohled následně zabloudil ke vchodu do jeskyně. Déšť sice ustával, vlastně už téměř nepršelo, ale přesto se jí ven nechtělo. Věděla však, že musí pokračovat ve své misi. Nechtěla Lissandru zklamat, koneckonců pokud se Ricca a Solari zdržely s otcem, dost možná dokončí jejich společný úkol dříve, než sestry vůbec opustí jeskyni v hoře. "Měla bych jít," zamumlala a s tichým heknutím se zvedla. Zinkův obvaz držel pěkně, dokonce s tlapkou párkrát zatřepala, aby se ujistila, že ho někde po cestě neztratí. Následně svá dvoubarevná očka zabodla do Bryce. Nebylo by správné po ní chtít, aby opustila Thega (jehož jméno postřehla mezi řečí) a pokračovala s ní dál. Ne... na druhý ostrov musela zamířit sama. Letmo se na vlčici se světlým pruhem na boku usmála a mírným kývnutím hlavy jí naznačila, že je všechno v pořádku. Poté se zhluboka nadechla a všem v úkrytu věnovala krátký pohled. "Ráda jsem vás poznala, určitě se ještě uvidíme," pokynula převážně k členům Daénské smečky, načež spočinula pohledem na šedivém vlkovi před ní. "Děkuji za pomoc," pronesla poté upřímně a věnovala Zinkovi uctivé pokynutí hlavou. Sice se z nich možná nestanou nejlepší přátelé, ale přesto jí přišlo správně mu projevit patřičný respekt.
"Sbohem." Krátké rozloučení, pro někoho možná příliš strohé. Neznala je dlouho, snad i proto jí loučení s Joseline nebo ostatními srdéčko kdovíjak nelámalo. A ačkoliv měla nemalé obavy z toho, co ji v jejím dalším putování čeká, věděla, že musí jít. Proto bez toho, aby se otáčela, pomalu vystoupila z úkrytu a oddala tvář slunečním paprskům.
Byla to vítaná změna po těch několika dnech putování v dešti. Zamířila proto dál, do míst, která si matně pamatovala ze společného putování s Enzouem. Na tlapku došlapovala opatrně, ale postupně zjišťovala, že už jí chůze nedělá takové problémy, a proto si začala vykračovat o něco sebevědoměji. A ačkoliv mířila na území, které už s žíhaným vlkem prošli, měla pocit, že se kolem ní všechno změnilo. A nebyla daleko od pravdy – shlížela z hor do údolí a sledovala, jakou spoušť po sobě velká voda zanechala. Ani pohled na vyvrácené stromy a vyplavené balvany ji však neodradil. Byla přece poslem Daénské smečky, a teď ležel osud celé výpravy na jejích bedrech. A záleželo pouze na tom, jak se se svým údělem popere.

>>> Jižní hory přes Dračí průsmyk

Zinek rozhodně nepatřil k těm nejmilejším vlkům, které na ostrovech potkala. A když ji zpražil dosti nevlídným pohledem a pokáral ji, neubránila se tichému zamručení, které se jí vydralo z tlamy. Nahlas ale nic neříkala, alespoň do chvíle, než jí šedivý vlk položil otázku. "Já sama asi o ničem nevím," přiznala polohlasně, "ten proud se mnou docela zmítal, ale kromě té skalky jsem asi do ničeho jiného nenarazila." Nevěděla, proč jí přišlo tak potupné o svém zranění mluvit. Možná proto, že před ní nestál Enzou nebo Ricca, Solari či Bryce, ale hlavní léčitel Daénské smečky, který si patrně (kromě její tlapky) spolehlivě léčil také vlastní komplexy, což soudila převážně z jeho pohledu a chování. Nebo mu zkrátka něčím vadila, těžko říct. Krátce si odfrkla, ale to už následovala druhá otázka. Připadala si jako u výslechu.
"Putovala jsem s Riccou a Solari, o nikom jiném zprávy nemám," odvětila co možná nejstručněji, aby náhodou zase nepronesla něco, co šedivý vlk nechtěl slyšet. Nebyla si jistá, jestli z něho má spíše respekt, hrůzu, nebo osypky. Tak či onak se v jeho společnosti necítila zrovna komfortně, obzvláště, když jejich rozhovoru přihlíželo několik dalších vlků. S dalším zamručením tedy raději sklopila hlavu a jala se prozkoumávat své přední tlapky, které byly najednou mnohem zajímavější, než cokoliv, co se dělo kolem ní.

× Nech si ošetřit vážné zranění související s potopami (3b)

Stále si trochu skeptickým pohledem prohlížela skvadru, která se krčila v úkrytu. I v dalších tvářích poznávala vlky ze smečkového srazu, ale s nemalou mírou trapnosti zjišťovala, že si jejich jména zkrátka nepamatuje. Jen co společně s Bryce, která ji podpírala, vstoupily dovnitř, zpoza šedého vlka vykoukla právě Lissandřina dcera, kterou si jako jedinou alespoň trochu pamatovala z lesa. Jak jen to Lissandra říkala... Jessica? Jasmine? Jos... "Joseline, že?" zkusila své štěstí, jelikož si vybavovala, že nějak tak jí Alfa svou dceru představovala. S pomocí Bryce se uvelebila u vchodu do úkrytu a kecla sebou na zem, protože noha ji stále pobolívala. "Děkuju," kývla na svou společnici a následně přikývla. "Jo, je to malá řezná rána," přitakala, "jen je v místě, které už pamatuje jedno větší zranění, tak proto tolik povyku." Vlastně ani nevěděla, proč to vlčce vykládá, snad se chtěla jen ospravedlnit, proč před chvílí zavyla bolestí. Nechtěla působit jako slaboch, ačkoliv... když se tak na sebe podívala, jak ležela rozplácnutá na zemi, pravděpodobně slabochem opravdu byla. Zatímco se Bryce obrátila na dalšího šedého vlka, který úkryt obýval, otočila se zpět na Joseline. "Jsem Sachi," rozhodla se konečně taky představit, aby tu na sebe nepovykovali ve stylu 'hej' nebo 'počkej'. Tato slova patřila nejen dceři Alfy, ale i ostatním přítomným. Přece jen totiž usoudila, že by nebylo odvěci se s ostatními vlky z Daénské smečky seznámit. Na srazu bylo tolik tlapek a čenichů, že to zkrátka nedokázala dobře zpracovat.
Trochu se poposunula na zemi a vzhlédla k hnědě zbarvené vlčici. "Máš pravdu, prší až moc dlouho," souhlasila záhy, ačkoliv nevěděla, jestli ji Joseliina energie spíše fascinuje nebo vytáčí. Tobě evidentně potopa světa velké vrásky nedělá... "Ale déšť už ustává... podívejte." Ne že by se starala o to, jestli to někoho zajímá či nikoliv, ale přesto kývla hlavou směrem k vchodu do úkrytu. I z něj bylo krásně vidět trhající se nebe, které hrálo všemi barvami, až vypadalo skoro jako-
"Duha!" zvolala vzápětí, jen co se v jejích dvoubarevných očkách odrazila ta barevná nádhera. Nikdy nic podobného neviděla a byla tím pohledem naprosto fascinována. Měla pocit, že už někdy slyšela pořekadlo, že po každém dešti přijde duha, ale asi tomu nikdy příliš nevěřila.
Pohled na barevné divadlo na obloze ji donutil se zamyslet. Nebylo to tak dávno, co stála s ostatními vlky na smečkovém srazu, a kolik se toho od té doby stalo! V prvé řadě poznala Riccu a Solari. Zadoufala, že jsou obě sestry v pořádku, jelikož si na jejich přítomnost poměrně zvykla a po tom všem, čím si prošly, by jim přála trochu klidu.
Pak tu byla Bryce. Pohlédla na vlčku se světlým pruhem na boku, která se stále věnovala šedému vlkovi. Až v tu chvíli jí došlo, že se patrně jedná o toho vlka, kterého předtím hledala. Shledání... jak krásné. Snad se taky brzy shledáme, Enzou...
I žíhaný vlk v tu chvíli zabloudil do jejích myšlenek, až si blaženě povzdechla. V duchu vyslala tichou modlitbu, doufajíc, že její milý přečkal potopy v bezpečí a že se zase brzy bude moct přitisknout k jeho boku.
Vzpomněla si také na své lekce plavání, a nepříjemně se ošila. Věřila, že se Enzou podobnému osudu vyhnul, a snad zamířil někam do hor, kde na něj voda nemohla.
Voda... Tak krásná a přitom tak nebezpečná. Bylo jí jasné, že po sobě zanechá obrovskou spoušť. Nebylo jednoduché pomyslet na to, co spatří, až voda opadne a všem se naskytne pohled na promáčenou pevninu. Znovu se ošila, ale vzápětí se hrdě napřímila. Ne! Zvládnou to, musí. Ať už pod všemi těmi hektolitry vody čeká cokoliv, vypořádají se s tím, a budou zkrátka pokračovat ve svých životech. Co jiného jim také zbývá...
Než mohla ve svých úvahách dále pokračovat, už se jí začal věnovat šedivý vlk s černou tlapou, který ji předtím volal do úkrytu. Ať se snažila jakkoliv, jeho jméno si nevybavovala, a proto jen mrskla ocasem a udělala to, co po ní chtěl. Díval se na její ranku a něco si mumlal pod nos. Až po chvíli pochopila, že mluví o nějakých přísadách, a jen co k sobě svolal i mladší vlky v jeskyni, došlo jí, o co jde. O hlavním léčiteli přece Lissandra na srazu taky mluvila! A snad zmiňovala i jeho jméno. Jak jen to...
"Zinek!" Rádoby klid v jeskyni protrhlo až hlasité zvolání jména šedivého vlka, když si na něj konečně rozvzpomněla. Vzápětí trochu potupně sklopila uši i zrak, jelikož tím přerušila Zinkův monolog. "Pardon," omluvila se rychle a raději mlčela, dokud šedivý vlk neskončil. Pleskl jí na tlapku nějakou směs, kterou míchal v listu (ne, že by tomu nějak rozuměla) a zaúkoloval jí, aby mu dala vědět, jak to drželo. Raději jen pokývala hlavou a trochu si oddechla, když stočil svou pozornost na Bryce. Ona se mezitím otočila na mladé vlky, kteří Zinkovi nakukovali přes rameno. "Léčitelé v zácviku?" tipla si a věnovala jim krátké pokývnutí hlavy. "Až tohle všechno skončí, bude se hodit každá tlapka," dodala a snad se i letmo usmála, ale to byl natolik rychlé mimické gesto, že si ho nikdo patrně ani nevšiml.

Nevěřila tomu, že se někdy zase dočká chvíle, kdy spatří sluneční paprsky. Ale stalo se. Pomalu se začínalo rozednívat, prudký liják postupně slábl, až se nakonec spokojil jen s jemným mrholením. Pohlédla nad sebe na nebe. Mraky se postupně začínaly trhat a mezi nimi vykukovala krásně zbarvená obloha. Ale k tomu, aby se mohla plně projevit, zbýval ještě nějaký čas. Přece jen, ráno ještě tak úplně nepřišlo.
Netajila se tím, že ji ranka na pravé zadní noze štvala. Ba co víc, úplně ji vytáčela. Věděla totiž, že musí pokračovat dál, nejlépe až na další ostrov, ale v momentálním stavu by se nejraději vyplácla někam do sucha a pár dní se prospala. Byla unavená, promočená a mrzutá. Snad i proto se nezatvářila zrovna nadšeně, když ji někdo oslovil jako 'ta divná Daénská'. Ten někdo byl šedý vlk, kterého si matně vybavovala ze smečkového srazu. Přesto si nepamatovala, že by se kdy představili, dobré však bylo, že si dotyčný alespoň pamatoval, že patří do stejné smečky. S tichým heknutím se zvedla, spolkla všechny poznámky, které měla na jazyku, a s letmým ohlédnutím po Bryce nakonec trochu pajdavým krokem zamířila za vlkem. Jakkoliv nepříjemné jí totiž ono oslovení bylo, vidina místa, kde se může schovat, se jí zamlouvala. Až když přišla blíže k úkrytu, zjistila, že v něm šedý vlk není sám. "Ahoj ve spolek," kývla všem na pozdrav, aniž by ji napadlo se představit. Zůstala hned u vchodu a všechny přítomné si prohlížela. Poznávala alespoň dceru Lissandry, kterou viděla v lese, ale jinak vlastně příliš netušila, v čí společnosti se to ocitla.

× Nech se strhnout proudem alespoň na 3 posty (3b) 4/3
× Prokonzultuj s jiným vlkem povodňová zranění (1b)

Nevěděla ani jak, ale brzy cítila, jako by jí nějaká nadpřirozená síla nadzvedla a popohnala blíže k horám. Vzápětí spatřila ve vodě i tmavý kožich Bryce, která měla patrně onu vlnu na starosti, a měla z jejího znovuobjevení takovou radost, že vesele přehlédla i poměrně nápadný ostrý kus skály, který se zjevil před ní. Snažila se mu vyhnout, ale marně – ostrá hrana se jí svezla po pravé zadní tlapě a vzduch protrhlo bolestivé zavytí.
To už však byla téměř u pevniny, a znovu jí z vody musel někdo pomáhat – s vděčností v očích pohlédla na Bryce, která ji po kluzkých kamenech vytáhla až do bezpečné vzdálenosti od vody, jelikož na pravou zadní lehce kulhala. Snad i proto sebou vzápětí plácla na zem a chvíli jen nečinně ležela na břiše.
"Děkuju," rozhodla se konečně odpovědět vlčici, jen co popadla dech. "A jo, jsem v pořádku, až... na tohle." Pomalu se schoulila do klubíčka a olízla si ranku na tlapce, načež se jí v tlamě rozlezla kovová pachuť krve. "Nějak jsem tu skálu přehlédla..." zamumlala, viditelně naštvaná sama na sebe. Co to s ní je? Proč ji pořád musí někdo tahat z malérů? Cožpak je sama tak neschopná? Vztekle švihla ocasem, ale prozatím se nezvedala. Těžký mokrý kožich ji držel při zemi a ani krvácející ranka na noze jí moc motivace k pohybu nepřidávala. A do toho jí začínala být pořádná zima. No super... když mě nezabije silný proud, tak podchlazení. Život ještě nikdy nebyl krásnější.

<<< Ostříží zrak

× Nech se strhnout proudem alespoň na 3 posty (3b) 3/3

Když přestala s proudem bojovat, zjišťovala, že se jí přece jen daří se alespoň víceméně držet nad hladinou. Přesto by se ale z vody ráda co nejrychleji dostala. Rozhlížela se po čemkoliv, o co by se mohla zachytit, a kromě toho se snažila mezi vlnkami a různým chrastím spatřit tmavý kožíšek Bryce. Ztratila ji z dohledu krátce po tom, co obě zahučely do vody, a od té doby ji neviděla. Kam se poděla? A co vůbec Ricca a Solari?
Byla asi ráda, že sestry zůstaly v jeskyni. Kdyby sebou teď ve vodě plácaly všechny, nikomu by to nepomohlo. Doufala, že budou v pořádku, a podaří se jim pokračovat ve výpravě, na kterou je Lissandra vyslala. A přitom se snad znovu setkají a budou moci tento úkol dokončit společně.
Proud v těchto místech slábl, dokonce spatřila hory a místo, kde se možná mohla vyhrabat zpět na břeh. Sebrala zbytky sil a zamířila k mělčině, mohutně kopajíc tlapami. Přesto cítila, že ji proud táhne dál, ale nevzdávala se. Už jen kousíček, no tak! Její zesláblé tělo neposlouchalo. Byl tohle její úděl? Utopit se?

<<< Rokle

× Nech se strhnout proudem alespoň na 3 posty (3b) 2/3

Měla pocit, jako by jí už tak promočený kožíšek stále nasakoval novými a novými kapkami vody. Chtěla volat o pomoc, ale kdykoliv se dostala nad hladinu, aby se nadechla, do tlamy jí šplouchla zakalená voda a ona tak mohla jen kašlat, kopat nohama a modlit se, aby se z vodní pasti co nejdříve dostala.
Bylo by patrně poetické říci, že se právě ve chvíli jako byla tato rozhodla přemýšlet o životě a jeho smyslu, ale pravdou bylo, že to jediné, na co dokázala myslet, bylo to, jak si život zachovat. Cítila se naprosto bezmocná. Voda s ní cloumala tam a zpět, každý vykašlaný doušek vody co nevidět nahradil další. Kdyby tak ovládala magii vody! S ní by bylo v této situaci všechno jednodušší. Ale ne... ona vládla slabou magií země, která jí z této šlamastyky zkrátka vytáhnout nedokázala.
Pud sebezáchovy v ní pracoval na plné obrátky. Snažila se dostat blíže ke břehu (nebo alespoň něčemu, co připomínalo pevnější půdu pod tlapkami), ale každý pokus končil jen marným máchnutím do prázdna. Zoufalost ji svazovala, ale nechtěla se podvolit. Ještě ne. A tak alespoň na chvíli přestala se silným proudem bojovat a zcela se oddala jeho záměrům, ačkoliv si nebyla jistá, co to pro ni ve výsledku bude znamenat.

>>> Severní hory

<<< Nejvyšší hora

× Projdi se po zatopeném území (1b)
× Nech se strhnout proudem alespoň na 3 posty (3b) 1/3

S letmým pokýváním hlavy následovala Bryce blíže ke stále vysoké vodě. "Pokud přestane pršet, bude to jako dar z nebes... ačkoliv máš asi pravdu v tom, že taková kalamita bude mít své následky." Nechtěla ani přemýšlet nad tím, jak bude okolní krajina poničená. Snad to mělo co dělat s jejím sepjetím s přírodou, když se jí při pouhém pomyšlení na všechny vyvrácené stromy, poničené biomy a mrtvá zvířata sevřely útroby. Nebyla připravená to všechno vidět a muset se s tím nějak vypořádat.
Když se Bryce rozpovídala o magii, pozorně naslouchala. "Páni... vlk může vládnout i vícero elementy?" podivila se. To ji zaujalo. Představa, že by kromě země mohla ovládnout i jinou magii, v ní probudila nadšené chvění. Měla misi. Zdokonalit se ve svém elementu a případně se pokusit objevit i další, které by se jí mohly do budoucna hodit.
Jak se blížily k úpatí hory, začala se jí zmocňovat úzkost. Masy vody pod ní v ní příliš velkou důvěru nevzbuzovaly, a přistihla se, že přemýšlí nad tím, že by tam rozhodně nechtěla zahučet. Jenže přesně v tom okamžiku Bryce vedle ní podklouzly tlapky a ona se poroučela čumákem napřed rovnou do vody. "Bryce!" křikla zděšeně a pokusila se zapřít, ale marně. Tlapky se jí svezly po podmáčené půdě a za chvíli se ozvalo jen hlasité ŽBLUŇK, když zahučela do vodní masy.
Vynořila se o kus dál a snažila se kopat nohama, aby se alespoň na chvíli udržela nad hladinou. "Bryce!" zavolala znovu, jelikož vlčku nikde neviděla. V té chvíli si však lokla vody a za chvíli znovu zmizela pod hladinou. Proud jí přitom unášel dál a neptal se na to, zda si to přeje či nikoliv.

>>> Ostříží zrak

Nevěděla, jestli se jí to zdá nebo ne, ale měla pocit, jako by se vzduch okolí ní oteplil, když se posadila vedle Bryce. Každý zdroj tepla ocenila, ačkoliv už jen to, že byly hezky v suchu, bylo dostačující.
Mezitím po očku sledovala rozhovor sester s otcem. Nechtěla se do jejich konverzace míchat, a najednou měla pocit, že je jeskyně nějaká malá. Začala pohledem těkat po jejích stěnách, z čehož ji nakonec vyrušila až vlčice se světlým pruhem na boku, která navrhla, že by se mohly jít projít, než si Solari s Riccou vyřeší své rodinné záležitosti. A ačkoliv se jí ven moc nechtělo, usoudila, že by bylo lepší dopřát vlčkám a jejich otci soukromí.
S tichým zabručením tedy přikývla a následovala Bryce ven z jeskyně, do stále neutichajícího deště. Ačkoliv... "Máš pravdu," přitakala zadumaně, když se její společnice zmínila o tom, že déšť začíná slábnout. Byla to pravda. Do kožíšku jí sice stále bubnovaly těžké dešťové kapky, ale přece jen cítila, že už nejsou tak prudké, jako předchozí den. Otřepala se a vyrazila za Bryce po cestičce směrem dolů. Přitom věnovala pohled predátorovi, který byl prozatím stále uvězněný v kořenové pasti. Jak se tak na silné výhony dívala, napadlo ji, že by mohla začít trénovat, aby někdy také dokázala něco tak působivého. Proto, zatímco kráčela vedle Bryce, zaměřovala svou pozornost na různé malé kamínky, které se silou vůle snažila zvedat. Ne, že by jí to zrovna šlo, ale její zarputilost a tvrdohlavost jí velely nepolevovat a zkrátka to zkoušet, dokud se jí to nepodaří.
"Jak jsi na tom s magií, Bryce?" zeptala se vlčky po jejím boku, zatímco pohledem hypnotizovala kamínek, který se záhy lehce pohnul. "Věděla jsi o ní odjakživa nebo jsi to zjistila... později?" Možná od ní chtěla uklidnění, že v tom není sama, možná doufala, že je Bryce v magii zběhlejší a třeba jí poradí, jak se rychleji zlepšit, ačkoliv vládla zcela opačným elementem, než ona – totiž ohněm.

>>> Rokle

SACHI (16 bodů)
1 bod
× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí
× Setkej se tváří tvář s predátorem
× Zlepši své dovednosti

3 body
× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem
× Vydej se hledat bezpečné místo
× Pokus se ubránit své bezpečné místo/hranice před nájezdníkem

4 body
× Napiš v horách jeden post alespoň po dobu čtyř dní

Zaparkovala se vedle Bryce a dlouze vydechla, jako by měla opravdu radost, že konečně může spočinout na jednom místě. Vlastně to byla pravda. Smečku sice opustily teprve nedávno, ale putovat ve vytrvalém dešti ji vysilovalo. Kdy už to skončí? Tu otázku si pokládala již poněkolikáté a stále na ni neznala odpověď. S poněkud kyselým výrazem zatřásla hlavou a raději zaměřila pozornost na vlčí sestry a vlka, který byl podle všeho opravdu jejich otcem. Nechtěla být nějak přehnaně nedůvěřivá, ale jistá míra ostražitosti se hodila vždy. Přece jen, neznala ho. A podle toho, co Ricce a Solari říkal, nebyl nejlepším vlkem v jejich životě. Ačkoliv si ho odmítla soudit, nedalo jí to. Vypadalo to, že mezi sebou mají jisté nevyřešené záležitosti, do kterých jí ale nic nebylo.
Neubránila se myšlence na to, jak by se zachovala ona, kdyby se teď v jeskynním otvoru zjevil její táta. A ať už přemýšlela jak chtěla, nedokázala přijít na to, co by mu řekla. Když Bryce vedle ní zmínila slovo rodina, trochu ji píchlo u srdce. "Jo, musí to být fajn," odpověděla poměrně suše a raději odvrátila pohled jinam, aby vlčka neviděla její zachmuřený výraz. Pravdou bylo, že to nedokázala posoudit. Rodiče už dlouho neviděla a sourozence jakbysmet. V koutku duše ji možná zajímalo, jak se mají, jestli jsou v horách v bezpečí. Ale... oni se o ni taky nezajímali. Proč by měla mít starost?

× Napiš v horách jeden post alespoň po dobu čtyř dní (4b) 4/4
× Pokus se ubránit své bezpečné místo před nájezdníkem (3b)

Bylo příjemné se zase po dlouhé době netřepat zimou. Mokré kožíšky jim záhy uschly, proto s díky pohlédla na Bryce a Solari, které jim pomohly. "Děkujeme, hned je to tu o něco snesitelnější," kývla na ně a vděčně se usmála. Jak už usoudila dříve, v jeskyni sice nebylo tolik prostoru, ale přesto se v něm všechny dokázaly docela pohodlně uvelebit. Ricca se znovu rozpovídala o magii.
"Máš pravdu," přitakala, "ten záběr je opravdu široký... jsem zvědavá, co všechno se ještě naučím." Zkoumání vlastní magie v ní probouzelo dlouho zapomenutou vášeň a odhodlání. Těšila se na to, až se zdokonalí. Jen bohužel musela počat, až opadne voda, aby si mohla své schopnosti jaksepatří vyzkoušet.
Když už si myslela, že mají chvíli pokoj, a navrhla společnou hostinu, do jeskyňky strčil čumák nezvaný host. U vchodu se zjevil pár svítících očí a až výkřik Riccy ji donutil se vzpamatovat. "Šakal!" křikla a okamžitě se vyšvihla na nohy, načež začala hlasitě vrčet. Pokoušela se mu alespoň omotat tlapky výhonkem, jelikož si na nic jiného zatím netroufala, ale příliš to nepomáhalo. Zasáhla až kropenatá vlčice, která vytvořila něco jako vodní kouli a nechala ji spadnout na šakala. Narušitel se chvíli plácal ve vodě, dokud se kolem něj nevytvořila past z kořenů. Překvapeně zamrkala, jako by si snad myslela, že to byla její práce, když vtom do jeskyně nakoukl cizinec. Byl to modrobílý vlk, kterého neznala, ale nevypadalo to, že by jí věnoval kdovíjakou pozornost. Nejprve na něj také zavrčela, ale když oslovil Riccu a Solari a vzápětí se označil jako jejich otec, zmlkla a trochu váhavě mu kývnutí na pozdrav oplatila. Necítila se povolaná se zapojovat do konverzace, proto ucouvla dozadu za Bryce a nechala kropenatou a šedou vlčku, aby si své rodinné záležitosti vyřešily samy.