Příspěvky uživatele

< návrat zpět

× Napiš v horách jeden post alespoň po dobu čtyř dní (4b) 3/4

Neměla úplně ambice se pouštět do bližšího průzkumu, ačkoliv ji vidina suchého úkrytu lákala. Prvně se tedy otočila na Riccu. "Jasně, rozumím tomu, že se s magií musí pravidelně pracovat, aby se v ní vlk zdokonalil," přikývla, "ale nějak začít musím. Snad mi odvar od Wua pomůže se zlepšit o něco rychleji." Rozhodně nepočítala s tím, že by hned ovládala všechno nové, co bylo spojené s její přírodní magií. Vyžadovalo to trénink, ale jelikož se o těchto svých schopnostech dozvěděla až nedávno, nezbývalo jí než se tento proces pokusit alespoň trochu urychlit.
Trochu ji vyděsilo, když Solari zmínila, že levharta potkala. "Jo, to byl asi on... napadl nás s Riccou a s pomocí tady Bryce jsme ho nakonec zahnaly. Jak říkáš, do hor se stahují šelmy i jiní predátoři, musíme se mít na pozoru." V souvislosti se svými slovy znovu pohlédla na puklinu ve skále, kterou se všechny jaly prozkoumat. Podle vlčic vypadala slibně, a když jí Bryce ozářila ohnivou koulí, zjistily, že je i prázdná. Všechny se postupně namáčkly dovnitř a uvelebily se v ne zrovna obrovském, ale ani nijak malém prostoru. Bryce a Solari je společnými silami usušily a zažehly oheň, díky čemuž jeskyňku naplnilo světlo a příjemné teplo. Protáhla si tlapky, jak jen to bylo možné, a podívala se prvně na své společnice, poté na sysla. "Máte hlad?" zazubila se na ně a přisunula úlovek blíž k nim. "Můžeme se podělit."

SACHI
• roček a dvouroček (registrace 5.11.2022)
• pisálek (100 postů)
• smečka – přidání se ke smečce (Daénská smečka)

Zapsáno.

"Nebylo by odvěci potkat někoho jiného ze smečky," přiznala, převážně proto, že by ráda viděla, že jsou i ostatní vlci z Daénu v pořádku. Takhle neměly o nikom žádné zprávy a nezbývalo, než počkat, až voda opadne a smečka se bude moci zase sejít.
Obchodníka Wua nakonec navštívily i Ricca a Solari, ačkoliv obě vypadaly, že staršího šedého vlka už znají. "Vlastně ho vidím poprvé," přiznala kropenaté vlčici, když se jí zeptala, jaké to pro ni u Wua bylo. "Doteď jsem ho neznala, ale máš pravdu, že nabízí spoustu zajímavých věcí... Snad se díky jeho odvaru trochu zlepším v magii, proti tomu levhartovi jsem vám moc platná nebyla." Cítila se trapně, když tuto pravdu vyslovila nahlas, ale trocha upřímnosti ještě nikdy nikomu neublížila. A že byla pro jednou upřímná i sama k sobě? To byl posun, ze kterého musela mít chtě nechtě radost.
Když Bryce navrhla, že by bylo dobré najít úkryt, který nebude vidět z pěšinky, musela souhlasit. Postupovaly výše, až se dostaly mezi menší skalky, mezi kterými by snad mohly něco objevit. Nesla si svého sysla a zkoumala skalní stěnu, hledajíc nějakou průrvu nebo puklinu. Stmívalo se, musely si pospíšit. "Myflím, že něcfo fidím!" prohlásila, huhlajíc opět i se syslem v tlamě, a kývla hlavou kamsi před sebe. Vypadalo to jako malý otvor ve skále, ale nebyla si jistá. Popošla blíže, položila svou kořist a sklonila hlavu, zkoumajíc něco, co opravdu vypadalo jako malá puklina, která mohla ústit v jeskyni, ale dovnitř bylo bohužel špatně vidět. "Co myslíte?" zeptala se raději prvně svých společnic, přece jen nechtěla o jejich společném noclehu rozhodovat sama.

× Vydej se hledat bezpečné místo (3b) 5/5
× Napiš v horách jeden post alespoň po dobu čtyř dní (4b) 2/4
× Zlepši své dovednosti (1b)

Měla opravdu radost, že se Solari nic nestalo. Byla pryč tak dlouho, že se skutečně začínala bát o její zdraví. "O nicf jfi nepfišla," zahuhlala se syslem v tlamě směrem k vlčici, když jim vyprávěla o tom, že na louku ani nedošla a místo toho zůstala zaseknutá v rokli. Aby mohla normálně mluvit, znovu sysla pohodila do bláta pod sebou. "Jsem ráda, že jsi v pořádku," pokývala hlavou se vší upřímností. "Mě musela z vody lovit Ricca, protože jsem úplně neodhadla hloubku jedné kaluže, jezírka nebo co to bylo. Vlk už teď opravdu neví, kde voda končí a kde začíná, když už je doslova všude," zamručela nespokojeně a švihla ocasem. Ačkoliv byla ráda, že jsou s Riccou a Solari zase pohromadě, nemohla se ubránit pocitu, že stále nejsou z nejhoršího venku. Naštěstí měly stále jedna druhou, a jelikož se k nim přidala i Bryce, mohly všechny spolupracovat a přečkat tento nečas společně.
Otázka Solari ji zaskočila, ačkoliv ji překvapilo, že nad ní nepřemýšlela už dříve. Co pak? Možná někde přečkají noc, možná najdou úkryt. Ale co si počnou pak? Nikdo nevěděl, jak dlouho bude ještě pršet a jak dlouho budou muset v horách přežít. Otřepala se, jen když na to pomyslela. Jejich vyhlídky nebyly zrovna zářivé, ale... jak si stále v duchu opakovala, alespoň na to byly čtyři.
Zatímco se rozhlížela po místě, kde by mohly složit hlavy, čas od času pohlédla i dolů do údolí, aby zkontrolovala, jak rychle hladina vody stoupá. Znervózňovalo ji, že na mnoha místech už pevnina není téměř vůbec vidět. Znovu se ošila, když vtom ve svém zorném poli spatřila šedý stín. Prvně se zděsila, že se jedná o dalšího predátora, ale záhy zjistila, že je to vlk. Starší, šedý vlk, který se sunul po cestičce kus pod nimi. "Hned se vrátím," kývla na své společnice a vydala se dolů za cizincem.
Doběhla ho poměrně brzy, a proto se s ním dala do řeči. Neznámý se jí představil jako Wu a prozradil jí, že je obchodník. Prý se teď pohybuje hlavně v horách, protože nikde jinde zkrátka putovat nemůže. Chápavě pokývala hlavou a se zájmem naslouchala Wuovu povídání o všech věcech, které ve svém obchůdku měl. Jelikož jí vyprávěl i o svých magických dovednostech, rozhodla se, že by nebylo odvěci zapracovat na své magii a pokusit se v ní zlepšovat. Proto Wuovi zaplatila a s úžasem sledovala, jak bere dvě malé tlapky a vaří z nich jakýsi odvar, který jí dal vzápětí vypít. Chutnalo to všelijak, ale účinek poznala téměř okamžitě. Cítila, že její magie posílila, ačkoliv si byla jistá, že bude muset ještě hodně trénovat, aby se v ní zdokonalila. Následně šedému vlkovi poděkovala a tak rychle, jak jí to kluzké podloží umožňovalo, se vrátila nahoru za vlčicemi, které na ni čekaly.
"Je to jen obchodník," vysvětlila jim, aby náhodou nepojaly podezření, že je někdo pronásleduje. "Můžeme?" ujistila se pro jistotu a kývla na ně, věnujíc poslední delší pohled Solari. "Nevím, co si počneme pak, ale nad tím teď nemůžeme přemýšlet. Musíme se schovat, nejlépe se usušit a třeba i něco sníst. A potom... bohové ví, co s námi bude..." S tím znovu vzala svého sysla do tlamy a vydala se dál směrem k vrcholku hory, kde by snad mohly objevit místo dost prostorné na to, aby se do něj všechny pohodlně vešly.


NÁKUP
1. Aktuální stav účtu = 127 KŠM, 6 rubínů, 6 mincí, 1 mušle
2. Převod = x
3. Nákup = 2. a 3. level do magie země (50 KŠM + 60 KŠM)
4. Celková cena nákupu = 110 KŠM
5. Stav účtu po nákupu = 17 KŠM, 6 rubínů, 6 mincí, 1 mušle

Schváleno

× Vydej se hledat bezpečné místo (3b) 4/5
× Napiš v horách jeden post alespoň po dobu čtyř dní (4b) 1/4

Jelikož už se predátora zbavily, mohly si všechny alespoň na chvilku oddechnout. Počítala s tím, že opravdového klidu si asi ještě nějakou dobu neužijí, ale bylo příjemné u toho alespoň nebojovat o holý život. Usmála se na tmavou vlčici. "Těší mě, Bryce, a ještě jednou děkujeme," kývla na ni. "Myslím si, že teď se bude hodit každá tlapka... budeme silnější, když zůstaneme pohromadě." Nechtěla nahlas přiznávat, že skupinka vyhovovala hlavní jí. Jelikož v horách, kde mohl na každém rohu číhat další levhart nebo něco horšího, by byla sama poměrně bezradná.
Na otázku Bryce ohledně staršího šedého vlka jen zavrtěla hlavou. "Bohužel, nikoho takového neznám," pronesla posmutněle, že vlčici nemůže pomoct. Uměla si představit, jak se cítí. Sama byla celá nervózní z toho, že neví, kde je Enzou. Nebo Cyra a zbytek smečky. Doufala, že jsou v pořádku a že se po potopách zase všichni setkají.
"Asi bychom se měly přesunou výš," přitakala, když Ricca zmínila, že se začíná stmívat. Měla pravdu. Hledat si úkryt po tmě by nebylo úplně moudré, proto uznala, že měly něco objevit co možná nejrychleji. V momentální situaci by byla vděčná za cokoliv. Převis, jeskyni, snad i nějakou průrvu, ve které by se mohly schovat. Mokrý kožich ji tížil a zábl, počasí se opravdu zbláznilo.
Protáhla si tlapky, když vtom zaslechla volání svého jména. Trhla hlavou tím směrem a záhy spatřila šedý kožíšek vlčice, kterou viděla neskutečně ráda. "Solari!" vykřikla úlevně a máchala přitom promočeným ocasem ze strany na stranu. "Bály jsme se o tebe!" vytkla jí s hravým podtónem, ale nezlobila se. Hlavní bylo, že se zase všechny sešly a mohly dále postupovat společně. Když se Solari seznámila s Bryce, čapla do tlamy svého, již opravdu nevábně vypadajícího, sysla, a kývla hlavou nahoru. "Pfůjdeme?" zamumlala a opatrně vykročila po cestičce výše, rozhlížejíc se po jeskyni, ve které by se mohly schovat před deštěm a kde by nejlépe mohly celé tohle šílenství přečkat.

× Vydej se hledat bezpečné místo (3b) 3/5
× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem (3b) 3/3

Sama moc nevěděla, co dělat. Její liány, kterými šelmě svazovala tlapy, levhart poměrně snadno přetrhal, přesto se nevzdávala a snažila se vytvářet stále další a další. Velmi brzy pochopila, že byla mezi vlčicemi nejslabší, ale neklesala na mysli. Být to jen na ní, patrně by hned při kontaktu s predátorem vzala do zaječích, jelikož svým tlapkám věřila a byla si téměř jistá, že by levhartovi utekla. Ale když už došlo ke konfrontaci, neměla na výběr. Sice se po šelmě sápala drápy, ale neměla pocit, že by narušiteli jakkoliv ubližovala. O to se starala spíše Ricca s druhou vlčicí, proto je nechala se soustředit a snažila se levharta alespoň rozptýlit. Až po chvíli tmavá vlčice přimáčkla šelmu k zemi. Levhart kvílel a vztekal se, ale z jeho nářku bylo slyšet i jisté zoufalství. Na pokyn neznámé spolubojovnice nakonec odskočila stranou a sledovala, jak se šelma poroučí k zemi. Jedním pohybem levhart zpřetrhal i poslední liánu, která mu obepínala tlapy, a vyrazil bleskurychle pryč. Dívala se za ním a ještě chvíli zkoumala, jestli se náhodou neotočí a nevrátí se, ale patrně už se mu do souboje s trojicí vlčic nechtělo. Konečně si dovolila povolit napnuté svaly a trochu zavrávorala, když tak učinila. Nebyla zvyklá používat magii, a najednou jí bylo tolik, až se jí z toho zatočila hlava. Otočila se na Riccu a druhou neznámou vlčici, vděčně kývajíc hlavou.
"Dobrá práce," promluvila po chvíli. "A děkuju. Bez vás by ze mě dnes byla levhartí večeře," dodala vzápětí, jelikož si byla celkem jistá, že sama by si s predátorem rozhodně neporadila. Potom se otočila na tmavou vlčku se světlým pruhem na boku. "My se asi ještě neznáme. Jsem Sachi," představila se. "Děkujeme za pomoc, ten prevít nás zastihl nepřipravené. Vypadá to, že se do hor uchyluje kde co... musíme se mít na pozoru." Pohledem zkontrolovala dvojici syslů a vzhlédla výše. "Měly bychom si najít nějaký úkryt... snad se k nám brzy připojí Solari. Přidáš se?" Otázka byla mířená opět na vlčici, jejíž jméno ještě neznala. Pochopila totiž, že v čím větší skupince se nyní budou pohybovat, tím lépe. Přece jen, nebezpečí teď číhalo na každém rohu...

V písku se probouzím,
svět kolem se točí,
v něm pohled Tvých očí.
Kdo jsi?

Neznámý cizinec,
přistoupil ke mně.
Třese se země,
máš mě ve své moci.

Ztělesnění bezpečí,
Tvá přítomnost mě vyléčí,
jsi synonymem světla.

Tak prosím, zůstaň se mnou,
můj nejmilejší Enzou,
nenech mě se utopit.

× Vydej se hledat bezpečné místo (3b) 2/5
× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem (3b) 2/3

Konverzace o magii ji opravdu zaujala. Nikdy ji totiž nenapadlo, že za jejím vztahem k přírodě bude stát něco tak... nadpřirozeného, jakkoliv uhozeně to znělo. "Myslím, že tam, odkud pocházím, magie na denním pořádku nebyla... nebo jsem o tom alespoň nikdy nevěděla," přiznala Ricce, vzpomínajíc na svou rodnou smečku. Možná jen dříve nevnímala, že vlci, které znala, vládnou různými elementy. A nebo byla opravdu něčím... jiná? Alespoň oproti svým sourozencům?
Zatřepala hlavou, na povídání bylo dost času později. Nyní musely společně ubránit svou malou kořist před evidentně hladovým levhartem. Znovu se přikrčila a snažila se pomocí magie opět svázat šelmě tlapy. Její výhonky byly slabé a kočka je pokaždé poměrně snadno přetrhla, ale sloužilo to alespoň jako malé, krátkodobé zpomalení. Ricca mu pomocí magie vody zakrývala výhled a druhá vlčice, která jim přispěchala na pomoc, vládla patrně magií ohně, jelikož jej šlehala ohnivými biči, které vydávaly zvuk podobný sykotu pokaždé, když se dotkly hřbetu kočkovité šelmy. Jelikož její magie byla víceméně k ničemu, snažila se alespoň o fyzické útoky. Když měl levhart zakrytý výhled, ohnala se po něm tlapou. Drápla sem, drápla tam, a vrčela u toho, odhodlaná se bít, dokud bude moct.

× Vydej se hledat bezpečné místo (3b) 1/5
× Setkej se tváří tvář s predátorem (1b)
× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem (3b) 1/3

Neměla úplně představu, kam míří, ale kamkoliv daleko od vody bylo to správné místo. Když stoupaly na horu, každých pár kroků se otáčela za sebe a kontrolovala stav louky, ze které vyrazily. Přišlo jí, že je na ní stále více vody, místy bylo obtížné rozpoznat, kde končí pevnina a kde začíná moře. Snažila se neztrácet klid, ale cítila, že se jí pomalu a jistě zmocňuje panika. A aby toho nebylo málo, Solari se stále neukázala. Začínalo jít do tuhého.
Byl to až hlas Riccy, který ji probral ze zamyšlení. Shlížela dolů do údolí a když se postavila vedle ní, s hrůzou zjistila, že pod sebou nevidí skoro nic než zdánlivě nekončící vodní plochu. "Rokle je pod vodou!" vykřikla téměř jednohlasně s kropenatou vlčicí a nervózně přešlápla. I ona doufala, že se Solari dostala do bezpečí a že se k nim co nevidět přidá. Sice si vzájemně moc nepomůžou, ale vždycky bylo jednodušší sdílet podobné útrapy ve větší skupince. Obzvláště, když šlo o život. Mimoděk si vzpomněla na své vlastní putování, a jak by tehdy ocenila, kdyby na to všechno nebyla sama. I proto byla nyní vděčná tomu, že jí Ricca dělá společnost.
Zastavily se na menší plošině, kde se konečně rozhodla vlčky zeptat na to, co se jí přihodilo při lovu. "Magie?" zopakovala překvapeně a následně přikývla, když se jí Ricca zeptala, jestli ji použila poprvé. "Je to tady na ostrovech normální?" zeptala se pro jistotu, aby nevzbudila nějaký nechtěný povyk. Přece jen, v její rodné smečce nebylo zvykem, že se vlčata rodila s nějakou... magií. "Páni... no, upřímně, vždycky jsem měla pocit, že přírodě rozumím, ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude způsobeno tímto," přiznala vzápětí. "A abych pravdu řekla, přijde mi, že ke mně příroda pořádně promluvila až teď, během potop. Já... mám pocit, že ji slyším. Že slyším její nářek... že i ona si přeje, aby bylo co nejdříve po všem," dodala tiše a zatřepala hlavou. Začínalo jí být z toho všeho smutno. Kropenatá vlčka však naštěstí souhlasila s tím, že si najdou úkryt někde na hoře. Přece jen, Rokle pod nimi byla plná vody a zpět na louku se vrátit taky nemohly, jelikož i ona postupně mizela pod vytrvalým deštěm. "Máš pravdu," přitakala. "Přečkáme to někde tady v bezpečí a ve výpravě budeme pokračovat, až voda opadne... snad."
Znovu vzala sysla do tlamy a začala spolu s Riccou šplhat výše. Přece jen, čím dál od vody se dostanou, tím lépe. Ani ne po pár krocích však zaslechly vrčení. Až tehdy jí to došlo. Nebyly nejspíš jediné, kdo se na horu uchýlil před potopou. Ačkoliv ji Ricca varovala, predátor ji zastihl nepřipravenou. Sysla upustila téměř okamžitě a jen tak tak uskočila stranou před tím, než šelmu zasáhla vodní koule. Pochopila, že tu měla na svědomí Ricca, jelikož se jí zmínila o tom, že vládne elementem vody. Než stihla udělat cokoliv dalšího, kočka se poroučela k zemi podruhé, tentokrát však odněkud přilétla koule ohnivá. Trhla pohledem tím směrem a spatřila tmavou vlčici se světlým pruhem na boku a pronikavýma očima. Uvědomovala si, že ji patrně zahlédla na louce, ale jelikož se bavila hlavně s Riccou, vlastně ani nevěděla, jak se jmenuje.
Zatímco se šelma sbírala ze země, rozhodla se k protiútoku. Soustředila se na svou magii a vzápětí pozorovala, jak se kolem velkých tlap predátora omotala liána, která ho mohla alespoň na malý moment zdržet. Zavrčela na něj a ohnala se, nejprve cvakly zuby a následně po něm hrábla i tlapkou. Nepatřila k největším, ba co víc, byla spíše podprůměrné velikosti, ale nehodlala se vzdát. Kdyby tu tak byl Enzou!

<<< Červená louka

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí (1b)

Nesla si v tlamě svůj úlovek a mířila za Riccou zpět k hoře, přičemž se rozhlížela po šedém kožíšku Solari. Už byla pryč dlouho. A jak tak mířily k úpatí hory, přemýšlela nad tím, že mohly ulovit něco i pro ni. "Doufám, že fi Folari nafla něco k jídlu," promluvila na kropenatou vlčici a přehodila si sysla z pravé strany tlamy na levou. Představa, že by se ve třech měly dělit o dva sysly, se jí moc nepozdávala, protože jí bylo jasné, že by se ani jedna pořádně nenajedla. A hlad by jim v tomto počasí také příliš nepomáhal.
Nedokázala odhadnout, jak dlouho na hoře budou muset zůstat, ale ani kdyby ulovily celou syslí rodinu, patrně by jim to nestačilo. Nevěděla, kam se sestry chtěly vydat, ale vzhledem k neustále stoupající vodě nebylo úplně zřejmé, jestli se ještě někam dál dostanou. Jakmile došly na menší plošinu, na chvíli odložila sysla na zem a protáhla se. "Ricco? Můžu se tě na něco zeptat?" promluvila po chvíli, jelikož si znovu vzpomněla na svůj počin při lovu. "Když jsme lovily ty sysly, zažila jsem něco zvláštního," pokračovala vzápětí, "ten sysel mi utíkal a já přemýšlela nad tím, jak ho zpomalit... a najednou se mu okolo nohou omotal nějaký výhonek, kvůli kterému spadl a já ho tak mohla chytit. A v tu chvíli jsem měla pocit, že... že jsem to udělala já. Že ten výhonek vyrostl proto, že jsem to chtěla. Nejsem blázen?" Trochu se uchechtla, aby mohla celou záležitost případně obrátit ve vtip, pokud by si Ricca myslela, že už jí ta voda zatekla do mozku. Ale... ve skrytu duše doufala, že ji pochopí. Při myšlence na vodu cukla hlavou nahoru a zašklebila se na provazce dešťových kapek, které jí máčely už tak promočený kožich. "Myslíš, že to někdy skončí?" špitla po chvíli a znovu se obrátila na kropenatou vlčku. "Že ten déšť někdy ustane? Já nevím, přijde mi, že už prší celou věčnost, a nevypadá to, že by mělo v nejbližší době přestat." S neskrývanými obavami se zahleděla Ricce do očí. "Voda stoupá a kdoví, jak dlouho tu vydržíme... musíme najít nějaký úkryt a modlit se k bohům, aby nás ochránili..."

SACHI (7 bodů)
1 bod
× Zamiř do bezpečí
× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody
× Pokus se plavat

2 body
× Top se a nech zachránit
× Ulov si na horší časy

× Pokus se plavat (1b)
× Top se a nech zachránit (2b)
× Zamiř do bezpečí (1b)

Její radost z úlovku vystřídal šok. Pokusila se dostat nad hladinu, ale náhlé objetí vody ji natolik vyvedlo z míry, že nebyla schopná téměř ničeho. Nevěděla, kde je nahoře a kde dole, a hlavně nechápala, jak může být kaluž tak hluboká. Že by snad našla místo kaluže malé jezírko?
Nebyl čas nad tím přemýšlet, proto se kolem sebe snažila jen kopat nohama a nějakým způsobem se z vodního vězení dostat. Rázem ucítila, jak ji něco pevně uchopilo za zátylek, a po chvíli snažení konečně dostala hlavu nad hladinu. Ricca ji táhla z vody a jen co pod tlapkami ucítila alespoň trochu stabilní podloží, zabrala taky a společně se nakonec vydrápaly do bezpečí. Nejprve sebou jen plácla do bahna a chvíli hlasitě funěla, jak se snažila vzpamatovat. Následně trochu vrávoravě vstala a pořádně se otřepala. Až poté upřela vděčný pohled na kropenatou vlčici, která si ji starostlivě prohlížela. "Jsem v pořádku," odpověděla jí prvně a zhluboka vydechla. "Děkuju," dodala vzápětí a tiše zakňučela na znamení upřímného vděku, "nevím, jak bych dopadla, kdybys tu nebyla."
Když se rozhlédla kolem, pohled jí padl na sysla ležícího v blátě opodál. Trochu kysele se na něj pousmála a znovu pohlédla na Riccu, jejíž úlovek spatřila vzápětí. "No, tohle bylo sice neplánované, ale koukám, že jsme si alespoň obstaraly něco k snědku... a to se počítá," promluvila po chvíli a znovu se otřepala. Začínala jí být zima. "Teď už bych opravdu navrhla, abychom se někam schovaly," připomněla svůj dřívější nápad a párkrát tlapkou popostrčila ležícího sysla. Chtěla se Riccy zeptat na to, co se jí podařilo během lovu, ale nějak nevěděla, jak začít. Vlčka stojící vedle ní následně navrhla návrat směrem k hoře, který nezněl vůbec zle. "Dobře, pojďme. Snad ji co nevidět najdeme a budeme moci pokračovat dál," pokývala hlavou, chňapla sysla do tlamy a vyrazila za Riccou vstříc hoře.

>>> Nejvyšší hora

× Ulov si na horší časy (2b)
× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody (1b)

"Informace z cest... máš pravdu, dá se to tak brát," zazubila se na Riccu a poté už se soustředila na lov. Kropenatá vlčka měla pravdu v tom, že myši by patrně rozpoznaly na první dobrou. "Se zajíci taky nemám moc zkušeností, respektive si myslím, že jsem je vždycky jen cítila, ale nikdy nelovila," přitakala vzápětí, a když i Ricca sklonila hlavu k zemi a potvrdila směr, kterým by se měly vydat, vyrazily pomalu vpřed. Otisk tlapky, který její společnice našla, zajíci rozhodně nepatřil, a proto byla zvědavá, co vlastně objeví. Nakonec se potvrdil odhad Riccy – spatřily rodinku syslů. Ti se téměř okamžitě rozběhli pryč, ale ony vyrazily za nimi. Nebyla potřeba domlouvat si nějakou taktiku, obě zkrátka zamířily za utíkající potravou a vybraly si svou oběť.
Vyrazila tak rychle, jak jen dokázala, a poháněná hladem se zaměřila na jednoho malého kvílejícího savce před sebou. Jak tak poslouchala dusot tlapek a hlasité údery vlastního srdce, pocítila něco zvláštního. Vždycky jí přišlo, že přírodu kolem sebe vnímá silněji, než většina vlků, které znala, ale nevěnovala tomu příliš velkou pozornost. Teď během toho neustálého deště však měla chvílemi pocit, jako by slyšela její hlas, volání o pomoc nebo tak něco. Myslela si, že pomalu a jistě přichází o rozum, ale... Co když ne?
S pohledem stále upřeným na kořist před sebou zauvažovala, jak si lov usnadnit. Sysel se přece jen pohyboval trochu obratněji než ona a chvílemi jí mizel z dohledu. Kdyby mu tak mohla na chvíli zabránit v běhu! Jen co k ní tato myšlenka doputovala, okolo syslích nožek se obmotala uzounká liána, jejíž přičiněním se savec rozplácl v promáčené hlíně a následně skončil v jejích zubech, když po něm dravě skočila. Byla tou liánkou natolik uchvácena, že se se syslem v tlamě otočila na Riccu, aby se jí pochlubila. Kropenatou vlčku našla pohledem jen kousek od ní a proto za ní zamířila, pyšně si nesouc svůj úlovek. V cestě jí však stála (nebo spíše ležela) jakási kaluž, do které se rozhodla rozverně skočit a nechat vodu cáknout všude okolo. Ohodila tedy mrtvého sysla stranou a s rozběhem hupsla do vody. Jaké však bylo její překvapení, když zjistila, že hloubku očekávané "kaluže" ani trochu neodhadla a zahučela po hlavě do vody.

Pokývala hlavou a lehce švihla ocasem. "Máš pravdu, vlk nikdy neví, kdy se mu taková informace bude hodit. Sice mi Lissandra přidělila roli posla, ale není na škodu poznat nějaké byliny a vědět, k čemu slouží," dodala ještě a znovu pohlédla směrem k hoře. Solari se ještě neukázala, což ji znervózňovalo. Přece jen to byla její první výprava ve smečce a nechtěla, aby se něco pokazilo. Nebo aby nedejbože někoho ztratily. V tomto však věřila Ricce a jejímu úsudku – ona přece jen znala svou sestru nejlépe a pravděpodobně věděla, jestli se o sebe dokáže postarat nebo ne.
Pach, který patrně obě ucítily krátce poté, byl slabý, ale přesto rozpoznatelný. Znovu zavětřila. "Tipuju zajíce nebo myši... ale ten pach je jiný, než si pamatuju," odpověděla Ricce a sklonila čenich blíže k zemi ve snaze lépe identifikovat, kudy by se měly vydat. Následně vyrazila pomalu kupředu. "Je možné, že ty deště vyplavily nějakou noru, to by se nám teď hodilo," prohodila ještě ke kropenaté vlčici za sebou a zvedla hlavou. "Myslím, že bychom měly jít tudy. Zkusme to."

Toho rána se mi z pelechu vůbec nechtělo. Věděla jsem, že mě čeká výcvik spolu s bojovníky, a tomu jsem se snažila vyhnout za každou cenu. Proto jsem se v nestřeženém okamžiku vyplížila z úkrytu a vyběhla do hor. Nemířila jsem nikam konkrétně, zkrátka jsem jen potřebovala vypadnout. Nakonec jsem objevila puklinu ve skalní stěně, která se ukázala být temnou jeskyní. Zavětřila jsem a po ujištění se, že se uvnitř nenachází žádné nebezpečí, jsem opatrně vstoupila dovnitř.
„Zakládáš si na pořádný průšvih, víš o tom?“ Lekla bych se, kdybych už nějakou dobu nevěděla o tom, že mě sestra stopuje. Vyrazila za mnou v momentě, kdy jsem se vzdálila z úkrytu. Možná i proto Tenra trénovala, aby se v budoucnu stala bojovnicí. Tichá chůze jí nikdy příliš nešla. Otočila jsem se na tmavě hnědou vlčici a vycenila na ni zuby v přátelském šklebu.
„Vím. A je mi to jedno. Vždyť je to tu tak vzrušující!“
„Já nevím, Sachi, měly bychom se vrátit,“ pronesla Tenra zdrženlivě a rozhlédla se po tmavé jeskyni, do které se jí podle všeho moc nechtělo. Zato já? Prozkoumávala jsem každý kout, doufajíc, že se dostanu někam dál, že najdu novou skulinku, tajný průchod, cokoliv. Hory, ve kterých naše smečka sídlila, byly podobných jeskyněk plné, a ačkoliv do nich na rozkaz Alfy nesměl žádný vlk vkročit ani špičkou tlapky, já jsem na podobné zákazy nikdy příliš nedbala. A proto se mnou Tenra, která mě měla většinou na starost, slízla už nejeden výprask za neuposlechnutí příkazu nebo naopak porušení zákazu.
Doteď jsem nechápala, proč musím mít chůvu. Vzápětí jsem ale v hlavě uslyšela slova naší mámy: ‚Je taková nedorostlá, Perone, nemůžeme ji nechat pobíhat po horách samotnou.‘ Odfrkla jsem si a zatřepala nad touto vzpomínkou hlavou. Prý nedorostlá, ha! Ještě jim všem ukážu.
„Sachi, pojďme zpátky.“ Protočila jsem očima, když se Tenra ozvala podruhé. Sice se měla brzy stát oficiální členkou smečkových bojovníků, ale někdy mi přišla jako ještě větší strašpytel než Hanay. A to už bylo co říct. Nedivila jsem se, že se moje druhá sestřička dala raději na léčitelství. Kytky pro ni evidentně nebyly tak děsivé jako okolní svět.
„Sachi!“ Tentokrát už jsem zvedla hlavu, protože se místo nejistého hlasu mojí sestry ozvalo hlasité vyštěknutí mého jména. Trhla jsem pohledem směrem ke vchodu do jeskyně, kde se kromě Tenřiny hlavy krčila ještě jedna silueta, taky podivně povědomá.
„Na co vejráš, Pampeliško? Na cvičišti je po tobě sháňka. Prý jsi zase utekla,“ promluvila silueta podruhé a to už mi bylo jasné, o koho jde. Když si moje oči přivykly na rozdíl kontrastu, viděla jsem, že se na mě Lurros vesele culí a máchá ocasem, evidentně pobavený tím, že mě napálil a mohl znovu použít přezdívku, kterou mi přisoudil, když jsme byli ještě vlčata. Tehdy jsem vdechla květ pampelišky a všichni se mohli potrhat smíchy. Zlaté časy.
„Už zníš jako táta,“ zavrčela jsem na něj pobaveně, ale přece jen jsem ho poslechla a vyklusala z jeskyně, ignorujíc Tenřin skeptický pohled, který jasně říkal ‚A najednou to jde.‘. Jde, no, protože, povězme si upřímně, ke svému jedinému bratrovi jsem přece jen chovala o něco větší respekt než k oběma sestrám. Vždyť už byl součástí lovecké výpravy, která nám každý den obstarávala potravu! Nemohla jsem na něj být pyšnější.
Když jsem se zrovna netoulala po horách nebo přilehlém lese, učil mě lovit. Vlastně… všichni mí sourozenci mi postupem času předávali část svých znalostí. Jen já jsem neuměla nic. Jen se toulat a být trnem v oku našeho Alfy. Jo, to mi šlo bezvadně.
„Já se jí snažila domluvit, ale víš, jaká je, nikdy neposlouchá.“ Až po chvíli přemýšlení jsem si uvědomila, že se samovolně pohybuji po boku Lurrose a absolutně nevnímám jeho rozhovor s Tenrou. Evidentně se bavili o mně, ale bylo mi to jedno. Jen myšlenka na to, kam mě teď oba vedli, mi svírala žaludek. Cvičiště jsem nenáviděla. To neustálé hraní si na něco, co ze mě nikdy nebude. Bojovnice? Já? Ta, kterou máma označila za nedochůdče a nedorostlé vlče? Nikdy jsem v tom neviděla logiku a předpokládám, že ji ani nikdy neuvidím. Chtěla jsem objevovat, toulat se po horách a lesích, být svobodná. Pravidla smečky, která mě k něčemu neustále předurčovala, mě odjakživa spíše svazovala. Natolik, že jsem chvílemi nemohla popadnout dech.
Zato v noci? Až všichni usnuli a já mohla konečně vyrazit na průzkum? Tehdy mi bylo nejlépe. Tehdy jsem mohla být konečně sama sebou a objevovat místa, která jsem si za bílého dne pouze představovala. Teprve pod rouškou tmy jsem se cítila opravdu svobodná.
„Tak co myslíš, nad čím přemýšlí teď? Nad tím, jak se vymluví rodičům, kteří už jí stejně nevěří ani čumák mezi očima, nebo nad tím, jak ještě víc vytočit Alfu?“ Věnovala jsem Tenře další protočení očí (protože to první v jeskyni patrně neviděla) a ohnala se po ní.
„Ha! Já věděla, že posloucháš,“ pronesla tmavá vlčka vítězně, jako by dosáhla kdovíjakého úspěchu. Což dosáhla, podařilo se jí mě zas a znovu vytočit.
„Nech si to,“ odsekla jsem jí a popoběhla stranou. Lurros nad námi jen vrtěl hlavou a Tenra se snažila zabránit katastrofě, tedy mému vypěnění.
„No tak, já to tak nemyslela,“ domlouvala mi chlácholivě, ale to už jsme byli na hranicích úkrytu, kde nebyl na podobné hrátky prostor. V mém zorném poli se totiž objevily další tři siluety, jako by toho dnes už nebylo dost.
„Už zase?“ zněla neustále se opakující otázka mámy, která nade mnou zklamaně kroutila hlavou. Vedle ní stál táta, který si mě měřil přísným pohledem, a Hanay, která mě pravděpodobně práskla. Typické. Bylo zbytečné si vymýšlet nějaké výmluvy, proto jsem se o to ani nepokoušela. Zatřepala jsem hlavou a nespokojeně máchla ocasem.
„Já nechci být bojovnice, mami,“ zamumlala jsem, ale bylo to jako mluvit do kůry stoletého dubu. S tím taky nic nepohnulo.
„Mazej zpátky na cvičiště,“ promluvila máma podruhé a potom už se ozvalo jen cvaknutí zubů, kterým se mě snažila popohnat k rychlejšímu pohybu, když už jsem se poraženecky vydala na místo určení.
„Netvař se tak,“ drcnul do mě Lurros a povzbudivě se na mě usmál. Pravděpodobně musel brzy vyrazit s ostatními lovci do terénu, ale přece jen se mnou došel až ke cvičišti, kde stále probíhal výcvik malých bojovníků. Povzdechla jsem si a nechala si od bratra uštědřit ještě jedno přátelské drcnutí, než mě nechal o samotě. Ale ne na dlouho. Tenra se brzy zjevila vedle mě a dostrkala mě až k Lyře, která výcvik bojovníků vedla.
„Omlouvám se, že jsem utekla, už to nikdy neudělám,“ odříkala jsem nacvičenou frázi, které stejně nikdo nevěřil, a s otráveným výrazem jsem se odebrala stranou, načež jsem na sebe nechala štěkat všemožné pokyny a snažila se nenechat Tenru, která byla mojí soupeřkou, aby mi prokousla krční tepnu. Dopoledne přesně podle mého gusta.
***
„Tos na ni nemohla dát pozor!?“
„Měla jsem útočit a ona se měla bránit! Jak jsem měla vědět, že se bránit nebude!?“
„Měla… mělas to tušit! Je to Sachi! No tak, Tenro, copak ji neznáš!?“
Bavili se o mně, jako bych neležela jen pár metrů od nich, skrytá před zraky ostatních v našem rodinném pelechu. Nebudu lhát, sestra mi dala docela zabrat. Možná si na mě vybíjela frustraci, že se kvůli mně už zase dostala do problému. Nevím. Ale přece jen to mělo jednu obrovskou výhodu. Nikdo neočekával, že do konce dne vylezu ven a budu se čehokoliv účastnit. Což mi hrálo do karet.
Do pelechu nakoukla Hanay, tváříc se více než provinile. „Nejsem na tebe naštvaná,“ řekla jsem jí rovnou, abych předešla dotazům, které by jistě následovaly. Bylo mi jedno, že běhala za rodiči a hlásila jim každou moji absenci. Chtěli to po ní. A ačkoliv mi tím moc neulehčovala život, vlastně jsem ji nemohla vinit. Dělala co měla. Na rozdíl ode mě.
„Nesu ti bylinky na obklad,“ pípla a začala mi šrám pod uchem ošetřovat. Překvapivě jsem se po tom, co skončila, cítila lépe. Rozdíl byl minimální, ale byl tam.
„Děkuju, jsi šikovná,“ pochválila jsem ji a zívla.
„Je tam i rozžvýkaný dobromysl, dobře se po něm spí,“ dodala a začala couvat ven z pelechu. „Odpočiň si.“ A byla pryč. Tuto její schopnost zmizet jsem jí záviděla už odmala. Ale… měla pravdu. Vůně dobromyslu, která mi po chvíli naplnila čenich, měla podle všeho opravdu uklidňující účinky, jelikož jsem stihla jen položit hlavu na přední tlapky a odporoučela se do říše snů. Tak dnešní noční průzkum budu muset uskutečnit pouze ve své fantazii…