Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Překvapovalo ji, jak je Ricca klidná. Vypadalo to, že ji absence sestry nijak nerozhodila, ačkoliv si všimla, že vzhlíží směrem k hoře. Solari už by se měla objevit. "Dáme jí ještě chvíli a potom se po ní půjdeme podívat," přitakala, "přece jen, na horách teď bude asi nejbezpečněji." Ačkoliv stále vytrvale pršelo, letmo se na Riccu usmála, když zmínila rudou květinu, která rostla po celé ploše louky. "Upřímně jsem toho moc neslyšela, takže si to teď ráda poslechnu od tebe," pokývala hlavou a bedlivě naslouchala. "Takže Rumněnka vlčí, říkáš?" zopakovala s dalším přikývnutím. "To je pěkné jméno. A z toho, co říkáš, je pěkně vzácná. Pokud roste jen tady a dá se sbírat jen v tomto období, není divu, že tu bylo tak živo." Když se rozhlédla, už skoro žádné červené květy neviděla. Patrně je vlci vysbírali. Třeba se mi poštěstí za rok... pokud tuhle spoušť přežijeme. "Děkuju za informace, Ricco, myslím, že se můžou do budoucna hodit," máchla spokojeně ocasem a znovu se letmo usmála. Po krátké prosbě vyslané k bohům se k ní kropenatá vlčice znovu připojila s otázkou, jestli se nepokusí něco ulovit. Přikývla. "Pojďme," pobídla svou společnici a následně zavětřila. "Myslím, že něco cítím. Co ty?" Chtěla znát i její názor. A navíc, s všudypřítomnou vůní vody si nebyla tolik jistá, jestli si všechny ostatní pachy jen nevymýšlí.

Znepokojovalo ji, že je Solari tak dlouho pryč. Navrhla by, aby se ji vydaly hledat, ale v takovém počasí by bylo jakékoliv stopování náročnější než obvykle. A navíc, mohla se zatoulat kamkoliv. Neměla v úmyslu ji tu někde nechat, přece jen se podmínky i nadále zhoršovaly a déšť dával všem vlkům jasně najevo, že není radno ho brát na lehkou váhu. Pršelo ustavičně už tak dlouho, že zjišťovala, že pomalu zapomíná, jak vypadá modrá obloha.
Poodešla pár kroků zpět směrem k místu, odkud s Riccou přišly, načež se na chvíli zastavila a zhluboka se nadechla. Následně zavřela oči a zvedla hlavu, zrovna jako před chvílí. Opět na sebe nechala dopadat těžké dešťové kapky, přičemž se jí v hlavě začaly formovat nejrůznější myšlenky. Tedy... spíše slova. Aniž by nad tím příliš přemýšlela, z tlamy se jí začal linout prosebný šepot: "Ostrovští bohové... vím, že existujete a že nad námi většinu času držíte ochrannou tlapku. Prosím, vyslyšte mé přání. Pomozte nám. Zastavte tuhle zkázu. Dejte na nás pozor a zachraňte vlky, kteří jsou v nebezpečí. Prosím, postarejte se o to, aby se všichni dostali v pořádku domů. Prosím..." Nikdy se k bohům nemodlila, jelikož to nikdy předtím neměla zapotřebí. Ale situace se změnila. A nyní potřebovali obyvatelé ostrovů každou pomoc, kterou mohli dostat. Požádat o ochranu ty nejpovolanější bytosti bylo to nejmenší, co mohla udělat.

Po chvíli přemýšlení opět vstala a otřepala se, vyhledávajíc pohledem kropenatou vlčici. Jen co si jí Ricca všimla, vyrazila za ní. Na její otázku pouze pokývala hlavou a otočila se někam za sebe. "Vypadá to tak," přitakala, "a pokud našla něco k snědku, měly bychom ji najít. Nebo se pokusit něco ulovit tady na louce, ale je tu docela živo," zamumlala, když se jí v zorném poli objevila další vlčice, tentokrát celá šedá. "A jak už jsem říkala, dříve nebo později bychom se měly někam schovat. Alespoň na chvíli. Nevypadá to, že by déšť hodlal v nejbližších dnech ustat, a takhle promočené se stejně nezvládneme pohybovat moc rychle," dodala a otřepala se. Vytrvalý déšť už jí opravdu začínal lézt na nervy. "Voda stoupá," odtušila vzápětí tiše a s neskrývanými obavami nervózně přešlápla. "Musíme vymyslet plán."

<<< Rokle přes Nejvyšší horu

S lovem se jim prozatím nedařilo, ale nedělala si z toho těžkou hlavu. Před nimi se totiž rozprostřela louka, na které ještě nikdy předtím nebyla. Vypadala slibně, obzvláště díky tomu, že by se zde mohlo najít i něco k snědku. Místo kořisti si však prvně všimly vlka, který na louce trhal červené květiny. Ricca se za ním vydala a dala se s ním do řeči, což ji vlastně ani nepřekvapovalo. Za celý den měla nových tváří tak akorát, a když už se začínala cítit alespoň trochu komfortně v přítomnosti svých dvou společnic, tušila, že seznámení se s dalšími cizinci by jejímu rozpoložení příliš neprospělo. Proto se raději držela stranou, kecla si na zadek a zadívala se nahoru. Přivírajíc oči na sebe nechala dopadat těžké dešťové kapky a její mysl se mezitím toulala daleko, daleko od všeho, co ji teď obklopovalo. Solari se patrně někde zdržela, proto chtěla této chvíle využít k tomu, aby mohla být alespoň chvíli sama. A přemýšlela. Nad svou rodnou smečkou, na kterou si zase vzpomněla, nad Enzouem, nad velkou vodou, která jim stále znepříjemňovala život... Užijeme si někdy vůbec chvíli klidu?

>>> Furijské hory přes Ostříží zrak

Čím více si s kropenatou vlčicí povídaly, tím rychleji cítila, že se uvolňuje. Nebyla zrovna důvěřivý typ, k novým vlkům chovala spíše ostražitý chlad než vstřícný přístup, ale... snažila se. Přece jen teď byly součástí jedné smečky. A smečka... ta tu podle všeho znamenala skoro to samé, co rodina.
Protáhla se a pokývala hlavou. "Strávit rok sama v horách... to muselo být náročné," pronesla uznale a zastříhala ušima. "Je dobře, že se tě někdo ujal. Hory bývají zrádné, věř mi, vím, o čem mluvím," dodala vzápětí, a ačkoliv se jí Ricca svěřovala poměrně snadno, měla problém se také otevřít a říct jí něco ze svého života. Možná časem... Z dalšího uvažování ji vyrušila až zmínka o nějaké nemoci, které prý podlehla i matka Riccy a Solari. Svěsila uši i ocas a tiše zakňučela. "To mě moc mrzí..." pronesla soucitně a chvíli nevěděla, co dalšího říct. Tento problém za ni naštěstí vyřešila opět kropenatá vlčice, která zareagovala na slova své sestry. Lov opravdu nezněl špatně.
"Taky nepatřím mezi loveckou extratřídu, ale nějaká malá zvířata ulovit zvládnu," přispěla svým podílem do debaty. "A navíc, myslím si, že ve třech určitě něco chytíme," dodala ve snaze o povzbuzení morálky a znovu se soucitně zadívala na Riccu, která vysvětlovala, proč se vlastně ve smečce moc nezdržovala. "Určitě jsi smečce platná i jinak než lovem, a rodičům bys ostudu neudělala. Rodiče totiž svá vlčata milují bezpodmínečně, ať už ve smečce zastávají jakoukoliv roli," pronesla a přidala letmý úsměv, ačkoliv se kdesi v hloubi duše musela nad svými slovy zašklebit. Od tebe to sedí... bezpodmínečná láska rodičů... hah, to tak. "Jsem ráda, že to tak bereš," odvětila, když se Ricca zmínila o tom, že je to zkrátka minulost, načež se znovu alespoň letmo usmála. "A naše setkání ani dříve proběhnout nemohlo, ke smečce jsem se přidala teprve před pár dny... do té doby jsme se s Enzouem toulali po ostrovech. Ach jo... doufám, že na sebe dá pozor." Myšlenky jí odběhly za žíhaným vlkem, který se vydal na lov zásob pro smečku, a pohlédla kamsi do dáli, jako by snad doufala, že někde zahlédne jeho kožich. Marně. Voda jim stále nepříjemně bušila do již tak promáčených srstí a ztěžovala tak i obyčejnou chůzi.
"Možná bychom se mohly někam schovat," navrhla po chvíli. "Jsme promočené a tím pádem i pomalé. Kdyby se nám podařilo někde alespoň trochu oschnout, mohly bychom mít při lovu větší šanci," dovysvětlila a otřepala se, snažíc se se alespoň trochu zbavit všudypřítomných dešťových kapek. "Pokud tedy nenajdeme nějaké již mrtvé zvíře někde po cestě... tím by se vyřešilo hned několik problémů," zamumlala vzápětí a s tichým zafuněním pokračovala po boku Riccy a Solari dál, do míst, která už tolik neznala.

>>> Červená louka přes Nejvyšší horu

<<< Ostříží zrak

Měla pravdu, v horách opravdu nebylo zrovna bezpečno a bylo potřeba dbát na každý krok. Mírně se za chůze protáhla, zatímco postupovala s vlčicemi dál. Ztracená ve vlastních myšlenkách si chvíli ani neuvědomila, že se jí Ricca na něco ptala. "Na ostrovech? Víš, že už mi to přijde jako věčnost?" odvětila trochu otázkou a na chvíli se zamyslela. "Voda mě vyplavila před nějakou dobou, shodou náhod na území Daénské smečky," začala, "tam mě našel Enzou a spolu jsme putovali po ostrově. Došli jsme až k mostu, který prý vede dál, ale za něj už jsem se nedostala. Větší část tohoto ostrova jsme ale prošli." Až v tu chvíli si uvědomila, že společně s žíhaným vlkem patrně obešli poměrně velké území, ačkoliv se jí to tehdy vůbec nezdálo.
Oplatila Ricce letmý úsměv. "Myslím si, že Daénská smečka je pěkné místo k životu. Nepoznala jsem sice ty ostatní, které tu asi jsou, ale... líbí se mi tu," dodala zcela upřímně a pohlédla na druhou vlčici, Solari. "Hezky se doplňujete," pronesla mile a zapsala si za uši, že jsou její dvě společnice sestry. Nevěděla, jak jí tato informace předtím utekla. Následně pokývala hlavou, když Solari mluvila o svém toulání. "Vím, co myslíš... vlk někdy potřebuje být chvíli sám se sebou, aby se dozvěděl, kým vlastně je." Na další povídání nebyl čas, jelikož všechny tři spatřily vlčici, která v onom prudkém lijáku trhala květiny. Zvědavě popošly blíž, načež se jí Ricca představila. "Sachi," sdělila své jméno, když na ni vlčice upřela pohled a také se jim představila. Azuma... zajímavé jméno. Následně jim vysvětlila, co sbírá, a že se jedná o jedovatou rostlinu jménem Paloučnatka. "Děkujeme za informace, Azumo," kývla směrem k vlčici, když se rozloučily a vyrazily společně dál.
Ricca je vedla mezi skálami zpět dolů, jen na druhou stranu. A když Solari zmínila, že by si mohly něco ulovit, jako na povel jí zakručelo v břiše. "Jsem pro," dodala, jako by to z reakce jejího těla už nebylo jasné. "Než se vrátíme zpět ke smečce, může to trvat několik dní, možná týdnů. Sejdeme dolů a pokusíme se něco najít," navrhla a následovala záda kropenaté vlčice a její červenooké sestry.

>>> Rokle přes Ostříží zrak

<<< Daénská smečka přes Les Alf

Bez dalších slov zamířila za kropenatou vlčicí a rozhodla se, že nebude mluvit, pokud k tomu nebude vyloženě vyzvána nebo donucena, třeba položenou otázkou. V stále vydatném dešti postupovaly patrně pomaleji, než by to zvládly za sucha, ale přece jen bylo podstatnější se někde nepřizabít.
Nasávala okolní pachy, ale cítila převážně jen všudypřítomnou vodu, která jí celý proces orientace poněkud ztěžovala. Zatřepala hlavou, aby vytřásla z kožichu těžké kapky vody, a následovala pohled Riccy, která se zadívala směrem k horám. Tam už s Enzouem byli, pamatovala si to, ačkoliv se jí hory teď, v pozadí s temnými mraky, jevily o něco děsivější, než si je pamatovala.
Nápad s tím, aby hory využily k lepšímu rozhledu, se jí líbil. "Souhlasím, mohlo by být lepší podívat se na celou situaci trochu z výšky," přitakala a zadívala se na skály, stále halené v deštivém závoji. "Jen musíme být opatrné... ty mokré kameny budou klouzat," připomněla, když se za Riccou vydala směrem k masivu. Dobře si pamatovala, jak vypadalo území její rodné smečky za deště. Vlčata téměř nevycházela z úkrytu, jelikož se kluzké skály staly osudnými nejednomu členu vlčího uskupení. Znovu potřásla hlavou, tentokrát však vytřásala z hlavy nepodstatné myšlenky. Ricca zrychlila, proto ji hbitě následovala.

>>> Furijské hory

Kolem ní se dělo tolik věcí, že měla problém vnímat, kdo mluví, co zrovna potřebuje a o co vlastně jde. Postřehla však docela jasně, že ji Lissandra vyzvala, aby společně s dalšími dvěma vlčicemi prozkoumala široké okolí a podala zprávu o tom, jaká je situace v jiných smečkách. Solari už "znala", jelikož byla také novou členkou Daénské smečky, ale Riccy si všimla poprvé, až když na ni Alfa kývla. Následně věnovala Lissandře rázné přikývnutí, jakože rozumí, a trpělivě počkala, až smečkový sraz rozpustí. V momentě, kdy Alfa skončila, se spustil hotový mumraj, vlci se proplétali mezi sebou a každý mířil vstříc úkolu, který mu byl svěřen. V rychlosti vyhledala pohledem Enzoua, který byl vyslán shánět zásoby. Jemně do něj šťouchla čumákem. "Dávej na sebe pozor, uvidíme se později," řekla mu ve spěchu, než se jí žíhaný vlk ztratil z očí. Sama potom vyhledala své dvě společnice, se kterými měla vyrazit na výzvědy. Chápala, že Lissandra nechtěla, aby někdo putoval sám, ale přesto byla ze společnosti cizích vlčic poněkud nesvá. V davu ještě zahlédla černý kožich Cyry, ale jinak neznala opravdu nikoho.
Zhluboka se nadechla a vykročila ke kropenaté vlčici, vedle níž už stála zajímavě zbarvená vlčka s rudýma očima. Ricca i Solari už na ni podle všeho čekaly, ačkoliv viděla, že předtím mluvily i s Enzouem a ještě jedním vlkem, jehož jméno neznala. Proto k nim doklusala a na obě kývla, dívajíc se jim zpříma do očí. "Ahoj, jsem Sachi." Snaha o to nevyznít pitomě hned po příchodu byla touto jedinou větou zmařena, ale rozhodla se si s tím nedělat těžkou hlavu. Ricca navrhla, aby vyrazily do míst, které neznala, přesto však na její návrh kývla. "Veď nás," vybídla kropenatou vlčici a vyrazila za ní, doufajíc, že si s oběma vlčicemi na pravděpodobně ne zrovna krátkém putování vyhoví.

>>> Ostříží zrak

Vzhledem k vydatnému dešti se všichni postupně seskupili pod přístřeškem, pod nímž ležel i zraněný šedý vlk. Zaslechla Lissandru říkat, že pravděpodobně došlo k potyčce, proto jen pokývala hlavou a soustředila se na to, aby neztratila z dohledu Enzoua. Po jeho boku se přece jen mezi davem cizích vlků cítila o něco komfortněji.
Jen co se Alfa ujistila, že je raněný v dobrých tlapkách, obrátila se k ostatním. Její hlas se rozlehl ztichlým prostranstvím, když zahájila smečkový sraz, a počastovala každého z přítomných pohledem svých světlých očí. A potom to přišlo. Vítání nových tváří.
Přešlápla z tlapky na tlapku, když Lissandra zmínila její jméno, načež se pohledy všech okolo stočily jejím směrem. Úloha posla... Pyšně vypnula hruď, když se Alfa o její funkci ve smečce zmínila. Věřila, že pro ni zvolila ten nejpřínosnější úkol, a sama cítila, že se jedná o něco, čím by smečce opravdu mohla být prospěšná. Tak či onak toužila prozkoumat ostrovy skrz na skrz, a s titulem posla měla otevřenou cestu vstříc dalším dobrodružstvím, které ji lákaly. Vděčně sklopila hlavu a podívala se Lissandře zpříma do očí. "Děkuji, Lissandro," pronesla a krátce počastovala pohledem i všechny ostatní. "Zdravím, ráda vás všechny poznávám," pokývala hlavou, a ačkoliv pronesla poměrně otřepanou frázi, myslela ji vážně. Samozřejmě ještě téměř nikoho neznala, ale už v tu chvíli si v mysli ukládala obrazy jednotlivých členů, črty jejich tváří, jejich pachy, všechno. Chtěla mít přehled, kdo je teď její novou rodinou.
Nebyla však jediná, kdo byl ve smečce nováčkem. Spolu s ostatními sledovala pohledem Astru, Solari a Ořešáka, které Lissandra taktéž představila jako nové členy. Astra jí byla povědomá, načež si uvědomila, že ji spolu s Enzouem a Cyrou potkali v lese. Kráčela tehdy s tím šedým vlkem, která ještě stále ležel pod přístřeškem. Kývla hlavou jejím směrem a zaměřila se na další ze zmíněných nováčků – rudé oči tmavé vlčky ji trochu vyděsily, ale vzápětí si vzpomněla, jak měla prvně respekt i z Cyry, a opět se uvolnila. Dalším kývnutím hlavy pozdravila i Solari a konečně padla pohledem i na zajímavě zbarveného vlka, kterého Lissandra uvedla jako Ořešáka. Snažila se zapamatovat si alespoň tato tři jména, ačkoliv tušila, že dříve nebo později zapomene kdo je kdo a všechno se jí pomíchá. S povzdechem si vyměnila letmý úsměv s Enzouem. Bude jí ještě trvat, než se do toho dostane...
Když Lissandra znovu promluvila, utišila své myšlenky a věnovala Alfě svou plnou pozornost. Neodvažovala se ani ceknout nebo snad vyjádřit jakýkoliv výraz neúcty. Opravdu se snažila, aby zanechala dobrý dojem, ačkoliv jí z toho množství neznámých pachů vstávala srst na hřbetě.

<<< Úkryt

V doprovodu Enzoua a Cyry vyšla z úkrytu vstříc ostatním členům smečky. Oba vlci, kteří jí dělali společnost, vypadali, že ví, kudy kam, proto se nechala vést a jen nasávala okolní pachy. Jak jí svého času přišlo, že kromě Enzoua snad na ostrovech nepotká živou duši, nyní cítila spoustu pachů, které jí plnily čenich a mezi kterými rozeznávala matně alespoň Lissandru. I pár dalších jí bylo trochu povědomých, ale nedokázala je k nikomu zařadit.
Jak už měla ve zvyku, zatímco žíhaný vlk a černá vlčka kráčeli poklidně, ona pobíhala mezi okolními stromy, čenichala kolem a užívala si svobodu a podivně smíchaný klid s nejistotou, který neuměla úplně přesně popsat. Věděla, že má nový domov a byla za něj vděčná, zároveň se jí však žaludek svíral obavami, když si představila celou smečku shromážděnou na jednom místě. Naposledy to pro ni totiž moc slavně nedopadlo...
Z dalšího uvažování ji vyrušila Enzouova otázka, a mohla být hnědému vlkovi vlastně vděčná. Babrat se v tom, co bylo, teď rozhodně nechtěla. "Krátce, ale dobře," pokývala hlavou a na znamení svých slov se protáhla. "Přiznám se, že jsem toho moc nespala. Ačkoliv bych i ráda, celý ten povyk kolem srazu mi nedovolil zamhouřit oči na víc než pár hodin," pronesla s trochu kyselým úšklebkem a máchla ocasem. "Ale věřím, že na odpočinek bude dost času později," zazubila se po chvíli a přeskočila vyvýšený kořen, který se jí postavil do cesty. "Co ty, vyspaný do krásy?" popíchla svého společníka s hravým úsměvem a lehce do něj strčila čumákem.
Po jeho další otázce se musela chvíli zamyslet. "Ano i ne," přiznala nakonec. "Nechci znít nevděčně, jsem za tuhle příležitost samozřejmě ráda, ale mám z celé smečky docela obavy," pokračovala, načež téměř neslyšně dodala: "Nevím, jestli mě přijmou."
Na další polemické úvahy nebyl čas, jelikož se ocitli u jezera. Všude kolem byla spousta vlků, které neznala, proto krátce hodila očkem po Cyře a raději se držela u Enzoua, který zamířil k přístřešku opodál. Zůstala po jeho boku, i když přišli blíže, a trochu pootevřela oči zděšením, když na zemi pod přístřeškem spatřila zraněného vlka. Nebyl to snad ten, kterého potkali před několika hodinami v lese? "Zdravím," pronesla, aby tam jen tak nestála, a těkla očima směrem k Alfě, kterou mezi spoustou neznámých tváří poznávala. Po Enzouových dalších slovech jen přikývla a udělala odvážný krok kupředu. Chtěla pomáhat. I když zatím ještě moc nevěděla jak.

<<< Daénská smečka

Enzou s Cyrou ji postupně zavedli až do prostorné jeskyně, která jí už na první pohled vyrazila dech. Strom tyčící se uprostřed ji fascinoval, stejně jako nedaleké šumění vody, které slyšela. Zastříhala ušima a podívala se směrem, kterým naznačoval žíhaný vlk stojící vedle ní. Ťapkala za ním a pozorně poslouchala, co se kde nachází, aby si vše zapamatovala. Zdroj dobré vody se hodil vždy, to jí v hlavě utkvělo téměř okamžitě. Dále místo pro bety a gammy, jasně. Uznala, že její místo bude asi na mechu s ostatními členy smečky, což bylo něco, s čím samozřejmě počítala a čeho si vážila. Ve své staré smečce spala už od vlčete na tvrdé skále v malém ďolíku, kterému se někdo opovážil říkat pelech.
"Vypadá to tu krásně," pronesla téměř zasněně, zatímco pomalu zpracovávala fakt, že toto je její nový domov. Následovala Enzoua a Cyru hlouběji do jeskyně a prohlížela si její stěny i pukliny v ní. Chlad jí pomalu zalézal pod kožich, proto se jen otřepala a shlédla na své tlapky, když pod nimi ucítila měkký povrch mechu. Hnědý vlk se do mechu uložil se slovy, že si chvíli zdřímne. Této myšlence se vůbec nebránila, ba naopak. Chtěla si před smečkovým srazem trochu odpočinout a zpracovat všechno, co se dozvěděla. "Souhlasím, odpočiňme si," zívla a uvelebila se v mechu vedle Enzoua, něžně se tisknouc k jeho boku. Netrvalo dlouho a jen co ucítila, že vlk vedle ní oddechuje, usnula také.

TIME SKIP

Nevěděla, jak dlouho spala, ale po probuzení se cítila odpočatě a připraveně postavit se znovu Lissandře i zbytku smečky. Zajímalo jí, jak různorodá smečka ve skutečnosti je. Pomalu vstala, aby Enzoua nevzbudila, a protáhla se. Zamžourala do útrob jeskyně a udělala pár kroků směrem od spící dvojice, načež za sebou zaslechla pohyb a otočila se, aby zjistila, že už jsou Enzou s Cyrou vzhůru. Žíhaný vlk připomněl, že by se měli pomalu vydat směrem k místu, kde se měl konat sraz. "Máš pravdu, pojďme, ať nepřijdeme pozdě," pokývala hlavou. Tušila, že by neudělala nejlepší dojem, kdyby se hned na první sraz dostavila se zpožděním. Opět ve trojici tedy vykročili z jeskyni, načež se nechala vést směrem k jezeru, vstříc ke smečkovému srazu.

>>> Daénská smečka

Ačkoliv se jí Cyra na první pohled možná jevila jako trochu děsivá, když s ní teď chvíli mluvila, vlastně jí připadala moc milá. Když se k trojici na malý okamžik připojili dva cizí vlci, které neznala, jen se trochu schoulila za Enzouovým mohutným tělem a nechala raději mluvit jeho, přece jen se v novém prostředí ještě necítila tak sebejistě. To jí však nezabránilo si oba nově příchozí pořádně prohlédnout a nasát jejich pachy. V hlavě se snažila si jejich vzhled i pach uložit, přece jen se s největší pravděpodobností jednalo o členy smečky a tak bylo více než zřejmé, že by s nimi mohla dříve nebo později přijít do kontaktu. Připomínka smečkového srazu ji donutila se znovu zaposlouchat do slov jejích společníků. Hm, úkryt smečky... Tělem jí projelo snad až nepříjemné mravenčení, jako kdyby měla pod kožichem několik kostek ledu. Otřásla se.
"Budu moc ráda," pokývala hlavou a párkrát švihla ocasem ve snaze skrýt svůj letmý třas. Ne že by se smečkového úkrytu nějak bála, jen jí všechno se smečkou spojené připomínalo její starý domov. A důvod, proč už nebyla jeho součástí. Všechno bylo tak nové a známé zároveň. Smečkové srazy, úkryt, hierarchie a pravidla smečky. Znala to, a přesto si připadala naprosto ztracená.
S prudkým výdechem zatřepala hlavou, aby podobné myšlenky vyhnala z hlavy. Ne. Nemohla se teď zabývat minulostí. Díky Enzouovi měla šanci začít znovu. A byla odhodlaná ji využít na sto procent. "Tak mě veďte," pousmála se na Enzoua i černou vlčku vedle něj, načež společně všichni vyrazili směrem k úkrytu, kde se měla co nevidět setkat i se všemi ostatními členy její nové smečky.

>>> Úkryt

Bylo příjemné užít si chvíli klidu a prostě si jen povídat. S Enzouem prošli nemalou část ostrovů, z jeho vyprávění jí však bylo jasné, že to rozhodně nebyla ani polovina celkového území.
Krátce se protáhla a zamrkala na černou vlčici před sebou. S Enzouem se podle všeho znala už nějakou dobu, ale nevypadalo to, že by si byli nějak blízcí. Ono, s tím, jak se členové smečky potulovali různě po ostrovech, bylo nejspíš těžké si s nějakým vlkem vybudovat bližší vztah. Pokud dotyční tedy necestovali spolu, jako ona a Enzou. Věnovala žíhanému vlkovi letmý úsměv, když se Cyra zeptala, kdy se poznali. "Enzou mě našel, když mě moře vyplavilo tady na ostrovech," vysvětlila vlčici. "A od té doby putujeme spolu. Stal se tu takovým mým průvodcem," dodala a zazubila se, když si uvědomila, kolik toho už spolu s Enzouem prožili. Nezdálo se to, ale na ostrovech už chvíli byla.
Než stačila dodat cokoliv dalšího, mezi stromy se objevila dvojice šedých vlků, které neznala. Jeden, zjizvený a kráčející vepředu se jim představil jako Excelsior a připomněl jim smečkový sraz na začátku zimy, druhá vlčka jen kývla hlavou. Kývnutí jim oplatila a sledovala jejich vzdalující se siluety, které mířily hlouběji do území smečky. Měla z nich zvláštní pocit, ale rozhodla se ho raději nevnímat a místo toho obrátila pohled zpět na Enzoua a Cyru. "Tak... co je v plánu?" zeptala se s letmým úsměvem a máchal ocasem. Cítila, že ji svrbí tlapky a nejraději by vyrazila někam do neznáma.

S mírným úsměvem pokývla hlavou. "Děkuji, Lissandro," odvětila vlčici a mírně se protáhla. Svrběly ji tlapky, ráda by zase vyběhla mezi stromy a zkoumala, ale věděla, že s tím teď bude muset počkat. Nechtěla nic pokazit, a proto se rozhodla raději držet při zemi a nejlépe po Enzouově boku.
Když se jí Lissandra zeptala na lov, pohodila hlavou a zastříhala ušima. "Lovit umím," pronesla a snažila se znít spíše pokorně než autoritativně. "Ale rozhodně nepatřím mezi nejlepší lovce, které znám. Jsem dobrá stopařka, dokážu kořist stopovat klidně několik dní, pokud je to nutné. Ale samotný lov? Ráda se přiučím, jak lovit lépe," pokusila se svou odpověď ještě rozvést, aby si s Alfou nepovídala jen tak na půl tlamy. Následná zmínka o smečkovém srazu ji zaujala. Byla to příležitost, jak poznat další vlky, a možná jak se skutečně cítit jako součástí společenství.
Mezitím se vrátil i Enzou, což ji trochu uklidnilo. Věnovala mu milý úsměv a znovu obrátila pozornost na Lissandru. Pokývala hlavou, když je Alfa požádala, aby o plánovaném smečkovém srazu na začátku zimy případně informovali i další členy. V tomto spoléhala spíše na Enzoua, přece jen ona sama moc jiných členů neznala a vlastně ani nevěděla, kdo k Daénské smečce patří. Přesto přikývla a sledovala vzdalující se Lissandřinu siluetu, která následně zmizela mezi stromy, prý za dalšími vlky, kteří se pravděpodobně chtěli přidat do smečky. "Měj se, Lissandro," rozloučila se hlasitým štěknutím, "a děkuju!"
Když se Alfa vzdálila, na chvíli s Enzouem osaměli, dokud se k nim nepřidala černá vlčka se sytě rudýma očima. Na první pohled vypadala poněkud děsivě, ale jen co pozdravila Enzoua, z jejího hlasu bylo hned patrné, že to žádná krvelačná bestie není. Nebo... alespoň v to doufala.
"Ahoj, jsem Sachi," představila se vlčici a mírně kývla hlavou. "Jsem tu nová." Nechtěla znít jako pitomec, ale připadala si tak. 'Jsem tu nová'... no tak ne asi, ty chytrá, když tě tu Cyra vidí poprvé v životě!
"Cyra, že?" oslovila raději znovu černou vlčku před nimi a švihla ocasem. "Lissandra o tobě mluvila... ale musela jít, prý jsou tu nějací cizí vlci," dodala vzápětí, snad aby si Cyra nemyslela, že je nějaký vševěd a automaticky zná každého, s kým se baví. "Znáte se s Enzouem dlouho?" položila další otázku a mile se usmála ve snaze zapříst rozhovor.

Lissandřin vytrvalý pohled sice přetrvával, ale už jí to přestávalo být nepříjemné. Přišlo jí, že se o ni alfa opravdu zajímá, a to ji svým způsobem těšilo. Bedlivě naslouchala, když se vlčice rozpovídala o pravidlech smečky. Přikyvovala a každé jedno slovíčko si pomyslně zapisovala za uši, aby na nic nezapomněla. Toto byla pravidla, kterými se měla řídit. A hodlala dělat přesně to.
"Rozumím a slibuji, že udělám všechno proto, abych jednala v souladu s těmito pravidly," přitakala, aby dala Lissandře najevo i verbální projev toho, že ji poslouchá a vnímá. "A co se ostatních vlků týče... ráda se se všemi seznámím. A jak už jsem ti říkala, nemám problém se naučit nebo se zdokonalit v čemkoliv, co by smečce mohlo být ku prospěchu," dodala vzápětí a spokojeně švihla ocasem. Na to, jaký měla z celého tohoto přijímacího rituálu strach, se zatím všechno vyvíjelo v poklidu. Nechtěla to zakřiknout, ale doufala, že to tak zůstane.
Když pak alfě pověděla o své minulosti, nad jejími dalšími slovy se musela znovu pousmát. "Ještě jednou ti za tuhle příležitost moc děkuju... vážím si jí a věřím, že po dlouhé době zde konečně zase najdu místo, kam budu moct patřit," pronesla a snažila se, aby byla vděčnost, o které mluvila, jasně slyšitelná v jejím hlase. Opravdu ji cítila, v každé buňce svého těla, od uší až ke špičce ocasu. Docházelo jí, že Lissandra nemůže do smečky přijmout kdekoho, a tušila, že fakt, že přišla s Enzouem, jí poskytl značnou výhodu. Jeden vděčný úsměv tak věnovala i svému společníkovi, bez kterého by tu pravděpodobně nestála.
Ačkoliv se soustředila hlavně na to, co alfě vykládá, neušlo jí, jak si Lissandra ji a Enzoua prohlíží. Chvíli zkoumala, o čem asi alfa přemýšlí, načež jí došlo, že si možná myslí, že s hnědým vlkem patří k sobě. Za tuto myšlenku ji nevinila, vlastně se při té představě snad i začervenala. Pamatovala si, jak byli s Enzouem okouzlení, i to, jak se shodli na tom, že všechny věci, které si řekli, by zpět nevzali. Krátce na svého společníka mrkla, ale dál se těmito myšlenkami nezabývala, protože jí Lissandra představila dvě vlčice, které k nim mířily – svou dceru Joseline a vedle ní kráčející Cyru. Přikývla, jakože rozumí, a oběma věnovala milý pohled.
Vtom se ozval Enzou, prý ucítil někoho na hranicích. Znovu pokývala hlavou, když jim oznámil, že to půjde zkontrolovat, a usmála se při zjištění, že jeho další slova, o tom, že bude hned zpět, věnoval přímo jí. Když následně odběhl, obě s Lissandrou osaměly. Joseline se mezitím někam vytratila a na dohled zůstala pouze černá vlčice Cyra. Zhluboka se nadechla. Čas vystoupit z komfortní zóny...
"Ahoj!" štěkla dost hlasitě, aby ji vlčice slyšela, a pokynutím hlavy ji přizvala, aby se k ní a Lissandře přidala. Seznamování mohlo započít.