Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sedna vlčici odmítavě zavrtěla hlavou, „nenajdeš ho. Né dycky, s tím se smiř.“ Nezažiješ nic z takovýchle hořkostí, holka jedna, a prostě nevíš. Zrovna takovouto záležitost by však jen stěží přála na své nepřátele (a že jich určitě nebylo málo! Stačilo se ohlédnout za rameno a občas dodnes ucítila nepříjemný pocit, jakoby tam mělo být přes sto bedlivě zkoumavých očí, třebaže už byla na úplně nových ostrovech), a o to méně na kamarády.
„Do toho by ses plést fakticky neměla,“ ohradila se trochu hruběji, protože Vesna začínala mířit směrem, který se jí ale panečku nelíbil. Ještě jí začne hledět mezi nohy a zkoumat, co tam nakonec má - to tak! Mohla si za to sama, ale neměla by vlčice kus sympatií, když ne rozum v hlavě, tak alespoň v srdci? Zůstat, nezůstat, jako bych tehdá měla na výběr. Jakoby mě byla nechala odejít,, pomyslela si ještě, než na pysky vnutila zubatý úsměv, „ale Toulouse, ten se mi jednou vrátí, fakticky. Von si mě najde, kluk šikovná, klidně na konci celýho světa. Třeba i v tomhle zapadákově!“ No, díra to sice byla pořádná, ale na to, čemu v dětství uvykla, to byla ještě hodně pěkná díra! A taky se přidá do Zlaté, na to vem jed. A až jednou vyroste, bude z něj pořádnej klacek, a hlavně - bude mi dělat radost. Už jenom tím, že tu s ní bude a ona bude vědět, že je v pořádku, z ní udělá tu nejšťastnější vlčici z celých ostrovů.
„Nebo bys ho mohla ukrást takovejm, co se vo ně nejstaraj,“ doplnila laškovně její teorii, ale to už div nevyskočila z vlastní kůže, když zaslechla hlas svého kápa. O né, a já nemám ty její houbičky! No, srandy konec! „Dobrej, kápo!“ usmála se tak zubatě, jak to jedině uměla, a ocásek se jí u toho zvesela zhoupnul, „hezký, fakt hezký. Zrovinka jsem šla na ty vaše hřiby a koukejte, koho nepotkám. Móšina ségra!“ Vesno, vem si pódium!

Slova, které se její kamarádce dostaly z úst, přinutily vlčici zastavit uprostřed jejich cesty směrem ke zlaté. Sedna by byla přísahala, že už za kopečkem vidí přes sněhovou nadílku zlatavý lesk jejich lesů - ale ty musely počkat!„Vyříkaj?“ ozvala se s takovým zaskočením, jakoby to byl koncept, o kterém v životě neslyšela. Rázem se však uchechtla a po pyscích jí přejel kyselý křen: „Vyříkaj, tak to určitě! Vlci se s tebou vobčas budou do konce života bít o naprosto nepředstavitelný věci. Tak si vem,“ a nedala jí příležitost odmítnout její příklad, protože jí Toulouse už před chvílí začal svrbět na jazyku a ona o něm nemohla nemluvit při každé příležitosti, „měla jsem synka, co mě fakticky miloval. Druhej rodič, to byla úplná megera, fakticky pořádnej zloun! No a pak si tahle megera řekla, že už se mnou vlastně nechce bejt. Nechtěla si nechat říct nic o tom, že synek zůstane u mě, a tak s tím šla k soudu,“ a ti ještě megerovějští soudci rozhodli, že zůstane vu ní! A takhle zkažený byl celý soudní systém, a proto bylo vlastně jenom dobře, že se s takovou věcí v Dolině nepotýkali. Okolnosti záhadných otrav, které nehrály v její prospěch, do svého příběhu ale nezakomponovala - tím by si Vesnu na svou stranu nezískala.
Ocásek se jí zamával a v hlavě se už snad začal rodit ještě nějaký plán, jak by byla podle Sokrata prohlášena za těhotnou myšlenkami - mohly by to zjistit tak, že Vesnu celou ponoří do vody. Teďka v zimě by chuděra ještě chytla pneumonii, ale až na to bude vhodná teplota, tak šup s ní do jezírka! V okolí Zlaté smečky se určitě bude nacházet nějaká větší kaluž, ve které to budou moci otestovat! Ale mně se čekat nechce!
„No, některý stromy včelky nepotřebujou, ale to je asi jinej druh květin,“ dřevnatých, pořádně zabalených v kůrce. V hubě se jí znenadání ozvaly sliny - kdyby tu tak někde byl březový háj! Jejich kůra, šmankote, mana ze samotných nebes! „Milovat někoho ale můžeš aj bez toho, abys s ním chtěl děcka. A kdybys s ním ty děcka jó moc chtěl, tak si prostě pomůžeš s nějakým kámošem, co květina není, né?“ Jasné, jako facka!

<< Zubří pláň

Překvapeně se po Vesně podívala. Nemaj soud? Ale voni vypadaj všichni tak nevinně, že by asi ani jehně nezabili, no jó no. Nebylo se čemu divit, Dolina musela být tím nejmírumilovnějším místem po celém vesmíru! V tu ránu si Sedna vzpomněla na svou potemnělou domovinu, vlhko a špínu, a pysky jí klesly ze zubatého úsměvu cosi níž. „Když někdo něco udělá, tak za svoje činy musí pykat. No a vo tom, jestli je vinej, nebo ne, rozhoduje soud,“ nespravedlivý, zkorumpovaný soud, který hájí především právo své, nikoliv vlčí. Ale svět se točit nikdá nepřestane, holt takový je život! Však - rázem se jí zastesklo po synkovi, a srdéčko stáhl žal. Kdyby tak tehdá Maugree nechala Toulouse v její péči, všechno mohlo vypadat jinak! „Se děláš, jak kdybys vážila míň, než peříčka, Vesno. Ale vsaď se, že pod tím kožichem si nevedeš zas tak špatně!“ ách, byl tohle nějaký ženský móres? Spokojeně jí však drcnutí oplatila - ale dbala jejích slov a šla na to trochu jemněji, aby se chudák nesložila. Byla malá, musela vážit míň - a přestože byla Sedna slabá jako moucha, nechtěla Mokoš omylem zmasakrovat sestru.
„No a některý jo,“ pokrčila banálně rameny. Normálka, né snad? „Hlavně mi neříkej, že ti ještě musím dát ňákou poučku o včelách a květinách a kde se berou vlčata,“ a zase se culila, už-už jí zoubek pozlobil, a zadrhl se jí o pysk. Samozřejmě, že to myslela s vtipem - kdyby se ale Vesna zeptala, v hlavě se jí už začal tvořit přímo ďábelský plán.

<< Tichá zátoka

No ne, Vesna byla hlavička! Já a dávat si pár dní potom, co jsem se přihlásila do služby? No prosim, to bych si udělala ale hezkou pověst! Leda by mi kápo nabídla, abych to udělala s ní - to by pak byla jiná! Ale tak blízko si fakticky nejsme. Ale třeba jednou budem, třeba jednou... Neradno si, avšak, držet alfy smečky takhle blízko k tělu! Kdyby jí ruplo v bedně, byla by zachráněná - ale co taková Mokoš, Renbli, nebo ta voprsklá kmotřička Angee? Nezačaly nejlíp, ale kdo měl rád děcka, toho Sedna nesla automaticky až skoro v nebesích. „Já ti ani nevím, Vesno,“ pokrčila nakonec rameny, protože jí tahle otázka ještě vůbec nenapadla - jen co ten úkol dostala, už si z něj začala dělat srandu. Takhle nad ním dumat...! „Vona to po mě prostě chtěla, tak jsem to šla udělat. Mokoš totižto byla s nějakou jinou vlčicí, a mě se moc za někým jiným nechtělo,“ no, tolik k tomu, že spolu procestovaly věru dlouhé měsíce a nekonečné cesty!
Se zubatým úškrnem po ní mrkla očkem, „ale vem si ten kontext! Hledáš svoji ségru a najdeš vlčici, co ví, kde je. Kdybys tohle povídala někde u soudu, tak to vyhodnotí tak, že máš všeckery důvody unést ty mě, né já tebe!“ A zase se chechtala, div jí nešimralo v břichu. Óch, jaké to bylo všechno snadné, když měla po boku tuhle prazvláštní kopu! Byla trochu rychlejší a rozdováděnější, než její nejlepší kamarádka, ale to vůbec nevadilo.
Zadumaně pohlédla na Vesnu: „Jaký Segin?“, ale dřív, než jí stihla odpovědět, už-už zase čepýřila a máchala trochu popuzeně ocáskem. „Šmankote, Vesno! Si normální?!“ vyjela po ní jako po malém vlčátku, co potřebuje trochu srovnat do latě, „jasný, že nebyla sexy u toho pohřbu, ale před ním!“ Kdo by taky byl? Vzpomněla si na Mokoš, chuděrku, jak se jí z očí kutálely stříbrnkavé kaménky, a srdéčko se jí stáhlo čistým citem - až z toho úplně zapomněla odpovědět na její další otázku.

>> Bašta

Na její otázku o zbytku sestrách jí jenom zavrtěla hlavou. Bylo možné, že o nich něco maličkého zaslechla právě od Mokoš, ale žádné další strakatice na svých toulkách bohužel nepotkala. Ale bylo by to děsně hezký, kdyby se zas mohly všecky potkat. I když by pak možná shořelo kde-co.
Zadumaně natáhla krk, aby viděla za Vesnu - les jim byl však poměrně vzdálený, a tak nevěděla, kam svou pointou míří. Znala snad nějaké dobré místo, kde by takové hříbky mohly vyrůstat? To by se teďkons hodilo, víc, než dost! „No, myslím, že ne,“ vysoukala ze sebe. Není možná, aby tahle vlčice někdy nezkusila nějaké psychotropní látky! „ale speciální jako... Jako víš co, eh...“ poškrabkala se za uchem. Jak tohle vysvětlit, aniž by té dušičce nezkazila pohled na celičký svět? „No, prostě jsou to takový houby, až z nich máš houby. Víš? Jako takové, co zatemňujou mysl, a ty se pak necítíš tak jako...“ pokrčila rameny. Až je jednou najdou, tak jí dá ochutnat a hned pozná, co má na mysli!
To už se však pořádně zamyslela nad slovy, jež ze sebe Vesna sypala jedno po druhé. Byla pravda, že by se sestry zase měly potkat - vždyť ona sama už dávno porušila slib, který si stanovily s Verenou, a teď se třeba už nikdy nepotkají. Ale bylo moudré vést do smečky dalšího tuláka, když je sotva sigma? Přidala se tak nedávno...! Ale tady jde o vyšší princip, o princip rodinný! Což bych mohla rozvracet cizí rodiny? To by mi ještě chybělo! „Není co naplat, půjdeš se mnou, Vesno,“ pokývla jí nakonec rozhodně, „musíte se s Mokoš zase potkat!“ A s tím sebevědomě vykročila ke smečce, „říkaj jí Zlatá. To protože má takový zlatý listy, víš? Však já ti to ukážu. A náš kápo, úplná borka a děsně sexy! Jmenuje se Alyanna, jenom teď je chudák taková smutná, protože kohosi pohřbívali.“ Nebo si směr alespoň snažila vybavit.

>> Zubří pláň

Achich, ani jedna zjevně nebyla pranic horká hlava, ale vzdát se bez boje a přestat jedna na druhou žárlit - to ne. (Ale měly vůbec důvod? Vždyť se ani nebylo o co dělit, protože Mokoš byla v prvé řadě živoucí bytost, a ty se vlastnit nemohly). „"Malé?" Pamatuješ si ty vůbec na to, jak Móša vypadá?“ K neuvěření! A mě tady bude povídat, že ňáké věci ví úplně všichni, jakoby sama něco v tý svý hlavince měla! „Vždyť je větší, dvakrát tolik, co ty!“ Nebo si to špatně pamatovala? Nemožné - takhle to bylo odjakživa, o tom nepochybovala. Mokoš sice mohla po příchodu na ostrovy vyrůst, ale...
Odmítavě zavrtěla hlavou. Takhle ošklivě ji nařknout, nestyda! „Je v suchu v úkrytu naší smečky. A i kdyby nebyla, tak se u sebe umí moc dobře postarat!“ Obhajovala tu nakonec čest svou, nebo čest své nejlepší kamarádky? Jeden by se v tom začal trochu motat! Otázka, která však následovala první, donutila Sednu k dalšímu zubatému úsměvu. „Co tě nemá. Některý houby rostou i v zimě, ale to spíš ty jedlý. No, ale já hledám speciální houby,“ a spiklenecky k ní zamrkala. Ta si toho taky chuděra musela někdy dát, a už se z toho nevzbudila! Nenapadlo ji, že povídat o svém poněkud bizarním úkolu od alfy může na smečku vrhnout špatné světlo.
Přítomnost Vesny na ní očividně měla špatný vliv - ale ne a ne se z něho vymotat. Sedna se přistihla, že se chechtá tak moc, až jí z toho občas nějaká slina zaskočí a ona se zakucká. Takovouto zábavu už chvíli nezažila! „Kapišto, Vesno,“ pokývala hlavou, jen co se trochu uklidnila. Že by jí to ale smetlo úsměv z tváří, to vůbec! „No ale pověz mi, holka, co ty tu děláš? Nemáš být v té vaší Dolině? Kdyby Mokoš věděla, že tu jsi, bylo by jí to líto, protože až se vrátí, tak tam nebudeš!“

Podezíravě se na strakatku zamračila. Ale co naplat? Pouto sesterské bylo i Sedně svaté, jediná jistota v celičkém vesmíru, a tak tohle byla kupodivu jedna jediná věc, kterou nemohla mít Vesně za zlé. Ale všechno ostatní - za to už se fakticky stydět nemusím! „No to sice může bejt,“ zavrtěla hlavou, „ale kdy naposleds ji viděla? Já totiž ještě dneska, takže kdo tu má navrch? Aha? Aha?!“ a to už vypjala hruď, jakoby tam měla nějaký metál ( snad placku s obličejem Móši), a zakřenila se tím svým zubatým úsměvem, co kroutil její pysky tak, že se tam vyčnívající zoubek vždycky na chvilenku zasekl.
Nevypadalo to povýšenecky, protože ona sama vypadala dost pateticky - byla hubená na kost, svaly se začaly cukat zimou a krátká srst, mokrá, tomu všemu dodávala pohled jako na čerstvě narozeného kolouška. Šmankote, už abych byla zase v úkrytu, jinak tu umrzu. Jako ty houby, co po mě kápo chce!
Obrat Sedna pobrala rychle - její vlastní ocas se pořádně zavířil ve vzduchu, protože měla příležitost se vytahovat. Lhát, ale vytahovat! „Si piš. No a teď tu plním moc důležitou misi, víš? Jdu totiž na houby pro samotnýho kápa naší smečky,“ naší samozřejmě myšleno jí a Mokoš, ale pochopí to chudák vlčice? Těžko by nad tím mohla uvažovat, neboť se jí obličej zase zkroutil do kdovíjakých tvarů: „Vesna? O čem to, holka nešťastná, kvákáš? Žádná "oves", žádná "ze sna", já jsem Sedna se S!“ zacvrlikala a div se taky jako nějaký ptáček nezčepýřila - měla holt dlouhé vedení, a dalo jí zabrat, než si uvědomila skutečnost. „ÓOH! Jakože ty si - Vesna, a já jsem - Sedna.“ A to už se zase začala zubatě křenit, jak jí to přišlo ohromně vtipné.
Vám snad ne?

Ještě, že Vesna měla alespoň nějakou mozkovou buňku, protože jí samotné očividně při cestě na houby všecičky vypadly a rozmlátily se na tisícero střípků, zrnek písku, co se jí nepříjemně lepil mezi polštářky. „Ježišmarjá, ženská jedna potrhlá-, KDO?“ stihla ještě zapískat, než se k ní vlčice stihla jako velká voda přihnat. Úplně zapomněla na to, že ještě před chvílí lamentovala nad vlastní sestrou - a tohle téma zjevně už navěky-věků zůstane pohřbeno, protože Sedně svitlo v očích nad něčím poněkud odlišným. Tak ona zná moji Mokoš?! A proč by jako chtěla vědět, kde je?
Bylo překvapující, že vlčice, která se naproti ní zjevila, nebyla pranic vysoká - s takovým mohutným hlasem možná očekávala nějakou pořádnou dominu, co by nad ní tyčila hlavu a ona si musela div vykroutit krk. „Móša, to je moje nejlepší kámoška,“ hlavně s důrazem na slovo moje, ještě, aby si na ni tahlensta dělala ňáké nároky a chtěla ji někam vodnést, když jsme se tak pracně hledaly po celým světě! To tak! „ale ušiska máte skoro stejný! No a neříkej mi, že ten tvůj pach není vyvalenej přímo z Doliny.“ Sedna, jak se zdálo, byla totižto samozvaným expertem na všechno, co se týkalo právě tohoto líbezného údolíčka. Už si ho párkrát přestavovala, a dodnes nad ním (tajně!) slintala - Mokoš tedy určitě nebude vadit, že si ho pro účely svého vyprávění na chvíli půjčí.
Rychle skákající na vlnu, kterou byla Vesna zmítána v životě, už-už jejich čela opravdu přitiskla jedno na druhé tak, že si viděly přímo z očí do očí. Je tohle snad nějaká výzva? Tak teda přijato! „To teda vůbec, ty jedna ženštino! Já jí totiž pomohla vod utopení, vod vumření hlady!“ ...Tak takhle ten příběh opravdu nevypadal: šel totiž úplně naopak. Ale co naplat? „A nejsem žádný ty, ale Sedna!“

Proč ji nenapadlo první přemýšlet, a až pak něco dělat, jak to měla ve zvyku určitě spousta jiných vlků? Div si nevykroutila krk, jak nevěřícně nad sebou pohazovala hlavou. Není možná, není možná! Takhlens přece umřu dřív, než stihnu v životě cokoliv dělat. Jasňačka, když nebudu od Vereny nic zřát, tak to bude fajnovka - stejnak by mě zvládla zabít jenom otravou. „I když,“ přerušila tok svých vlastních myšlenek a očima komicky pomalu sjela ke svému pohublému tělu, na jehož viditelných žebrech si mohla zahrát nějakou pěknou westernovou píseň. Jó, kdyby jí byly ostrovy neukradly tělo-!!
„Mojeno!“ zahoukala napodruhé, skákajíc do vzduchu strachy, zježená jak kotě, co vytáhli z komína, „tak tebe sem si fakticky nevšimla.“ Jenomže se naskytl nový problém - vlčice byla daleko a Sedna, která slyšela jen zvuky moře a především zběsilý tlukot vlastního srdce, nevěděla, co povídá. „CÓO?“ zahulákala nazpátek, a s takovou se vydala kupředu, aby vyšla neznámé naproti. Co když pro ni měla nějakou důležitou informaci? A vůbec, teď byly na pláži a to přirozeně znamenalo, že ji sama musela varovat před racky a divnými plackami, jež hryzaly vlky do čumáků.
Čím blíž jí však byla, tím víc rostlo její zmatení. Strakatice zrovinka jako ta její, přepadlé ouško a pach, který přirovnávala k Dolině. Ale vždyť-? „Mokoš??“

>> Zlatý les

Ustavičně pracovat jako nějaký mraveneček, nebo pavouček, co musí spřádat tkaninu, na to by jí asi nebylo. Priority měla v životě nastavené velmi odlišné, barevnější, a nabírat kariérního růstu znělo jako hodně povinností. A cesta ze špičky hor je přece jenom jedna - přímo dolů do nějakých propastí a katakomb, bacha na to! Aby se drápala na vrchol a nechala se opít mocí - nebo třeba si dát hrstku houbiček, jak to měla očividně v plánu kápo -, to teda ne! Muselo to být stresující, ale především to byla korupční záležitost.
Žít s vymletým mozkem a škrábat se jenom za jedním životním cílem, tak to ji radši na místě otravte tisem! Když měl vlk moc, nikdy to nemohlo dopadnout dobře - a držet si její monopol, to znamenalo aplikovat tohle pravidlo dvakrát tak. Jó, smečky sou holt komplikovaná věc. Právě proto jsme s Verenou chtěly, aby- „Ježišmarjá!“ zavřeštěla na celé klidné údolí a rozlomila tak idylku místní krajiny vejpůl, „my si vo tom vlastně první chtěly promluvit! Bože, ona mě zakope pod zem, vona mě vypreparuje!!“ Za to může Móša, čarodějnice jedna, takhle mě okouzlit a naverbovat do smečky, aniž jsem o tom pokecala se ségrou! ...Ale musela uznat, že to byla děsně milá čarodějnice a kdyby se měla nechat okouzlit ještě jednou, tak to určitě udělá.

<< Zlatá smečka

Přemýšlet nad Mokoš (a všechny způsoby, jakými by Zlatá smečka mohla dojít ke své zkáze, samozřejmě) bylo tak jednoduché, ale ona musela v hlavě držet především svou svatou misi najít svému kápovi nějaký pořádný materiál, za který by se nemusel nikdo stydět. Takhle v zimě aby rostly houby, co by jí udělaly dobře, no nevím, nevím - to by asi chtělo přičinění magie, ale cokoliv, co vyroste z magie, nemůže být stoprocentně poživatelné. Ne na dlouho, nejmíň. Achich, kéž by tak mohla na ostrovech panovat věčná horka a léta!
Jen co na to pomyslila, už-už se trochu otřásla zimou. Chybělo jí teplo úkrytu, co ve Zlaté smečce měli - ráda by se vrátila zpátky mezi vlky, i když paty vytáhla sotva na hodinku. Tolik k tomu, jak moc měla Sedna ráda samotu, že?
S drobným zamračením, zubatým výrazem, se vlčice na své obchůzce pohnula trošku svižněji. Nebylo možné, aby umrzla předtím, než splní misi! Ale tohlensto by mě asi nebavilo, kdybych to měla dělat furt. Takovou roli já teda fakticky nechci! Ale co jiného, co? Aby mě kápo nevyhodila na mráz, aby mě u sebe nechala ještě chvilenku? Kdyby bylo na ní, nepracovala by vůbec!

>> Tichá zátoka

S obchůzkou hranic (naštěstí!) nenarazila na žádného predátora, který by si z ní chtěl udělat oběd. Já a někomu pod zub - to by dostal pořádně přes držku! A že by to bylo úplně naopak a celičká smečka by měla takhle nárazově ještě jeden pohřeb, to samozřejmě nepřicházelo v úvahu. Vyhraju každej boj, vždyť i ten, jak jsme onehdá ukradly s Móšou té oprsklé kočce jednohubku-! A staly se z nich snad jednohubky, jak u toho byly? Né, a právě to znamenalo, že Sedna klidně mohla pokořit celý svět, kdyby si to zrovinka umanula.
Proto byla jen otázka času, kdy se střetne z očí do očí s Rhaaxinem, místním (dalším!) polobohem, a porovná s tím velikost svého ega. Být tak možná v jiném těle, dozajista by právě tohle poměřování různorodých aspektů vypadalo trošku jinak.
Ale je tu panáček cítit na celej les. Asi je z něho ňáký hraničář, když tak rád voznačuje - a to je dobře. Když teď jeden vlk umřel, všecko živé by mělo vědět, že tu nemaj co pohledávat. No né, začínala myslet jako smečkový vlk? Zdálo se, že tohle myšlení k ní přicházelo naprosto přirozeně - a to jenom proto, že nebyla vidět všechna ta námaha, kterou do toho musela svědomitě vkládat. Když teď patřila do smečky, pro přežití bylo klíčové začít uvažovat trochu jako jedno tělo, jedna duše. Ale kdybyste se jí zeptali, takovou svátost by nejraději prováděla jenom s Mokoš.

>> Zlatý les

<< Úkryt Zlaté

Bylo zvláštní být po takové době úplně o samotě, ale určitě to nebylo nic, s čím se nevypořádá. Že? Jenom si takhle na sluníčku protáhnu tlapy a hnedka mi bude hej. Slunce léčí, vlci, nedržte se jak krtci v úkrytu! Tak přesně tak by mohl znít první slogan její začínající propagandy u zlaťáků! Proč v prvé řadě vůbec propagandu chtěla a jaký měla vůbec cíl, to už se určitě domyslí na své procházce.
Nojó, ale proč vůbec chtěla kápo ňáké houby? Já mám sortiment fakt velkej, ale teď v zimě - šílí? Nebo má chudák absťák? Na to ale měla myslet předtím, než si vyžrala zásoby! Teď to za ni bude muset žehlit ona a než se nadá, třeba ji Alyanna vyhodí za smečky, protože jí rupne v bedně. Jenomže to taky nebyla tak úplná pravda - Sedna neměla úplný čas při svém příchodu zpracovat fakt, že bude muset pracovat pod autoritou, která kdykoliv bude moci rozhodnout nad jejím vlastním životem. Vůdcové a samo-prohlášené čela davů a skupin byli nebezpeční jedinci, u nichž jeden musel bedlivě pozorovat každičký krok. Nebylo třeba chodit po skořápkách, to ne - po skořápkách totiž měly chodit samy autority, aby členy svého uskupení řádně zaopatřovali a zbytečně si nevyskakovali.
Jinak bylo nevyhnutelné uspořádat revoltu.
Se zubatým úškrnem se Sedna vydala až tam, kde cítila nejvíc pachů, a s čumákem zabořeným ve sněhu i vzduchu následovala pachovou stopu své nové smečky. Bude dobré znát své hranice a skuliny, přes které by se v časech nejkrutějších dalo utéct.

Mákli si fakt hodně, jen co byla pravda! Pozorovala a občas přidala tlapku k dílu, když to bylo potřeba, právě Wolthio - nevěděla, s kým jiným by se tu dala do řeči a strakatice vypadala poněkud zaneprázdněná s tou mrňavou hnědavou, co vypadala trochu jako dubová víla. Co je s těma zlaťákama, že tu maj samé vílky a polobožkyně? A kápo je taky ženská! Asi sou požehnaný nějakou babkou, což jí nehrálo do karet, protože roli mesiáše tu měla mít především ona.
S němým (nevídané, někdo si to někam zapište - pokud to řeknete někomu jinému, nebude vám věřit!) pohledem na svou nejlepší kamarádku Mokoš se její hlava naladila na prazvláštní, poklidnou vlnu, která ji pomalu unášela do hezkých končin. Možná do Doliny, chtěla se zasmát, ale těžko by se to slušelo, když tu pobíhala ta kmotřička a už tak na ní asi měla nějaký pech. Nojó, ale co by na tom bylo špatnýho? Vždyť to musí bejt tak hezký místo, jak vo tom kecala, tak setsakarmentsky živý. Přesně jako ona! Bóže, připadala si trochu jako hlupák, jak nad stračenou tak přemýšlela. Musela na vzduch, musela ven!
Mokoš
S takovou myšlenkou se zvedla a už-už byla ven z úkrytu, než se u jeho pat zastavila a přihopsala si to přímo za Mokoš, jakoby ji hnal vítr, „kápo mi řek, že mám jít na houby. Takže kdybys pak neměla co dělat, budu v ňákým lese poblíž,“ nemohla přece odejít, aniž by jí o tom nic neřekla! Ocásek se jí zavrtěl, jak u ní tak postávala a zubatě (to je třeba přesvědčí, ať se k ní chovaj dobře!) se usmála na kohokoliv, kdo u Mokoš právě byl. S takovou se už s klidem na duši vydala mimo úkryt.

>> Zlatá smečka

Ocásek se jí při celé ceremoniální cestičce opatrně houpal ze strany na stranu, aby chudákovi Auréliovi (nebo jak se vlastně ten malý týpek jmenuje, jéjda, to abych mu začala už od malička říkat přezdívkou, abych ho chudáka neurážela na každým kroku - bylo běžné, že dávali místní svým děckám takhle krkolomné jména?) nijak neublížila a ve tváři ji kdejaký z přítomných mohl vyčíst upřímnou radost z úkolu, kterého se zhostila. Vlčata, to nebyla pražádná smutná, trpká záležitost, a tak bylo třeba se na každém kroku radovat!
Občas očima mrkla po strakaté kamarádce, co měla sama tlapky plné práce.
Alyanna, Wolthio
Houby, co zatemňují mysl? No ne, je náš kápo drogový král?! Div se její tvář nestáhla do záškodnického, zubatého úškrnu, jen co to z tlamy jejího kápa vylezlo - tahle vlčice se očividně ničeho nebála, a Sedna ji v tom mínila naprosto podporovat! Jenomže proč zrovna houby, když jí můžu dát něco, co znám líp? Možná má fakticky vytříbenej vkus, ale tak - to by si asi šla natrhat sama, né? Téhle záhadě ještě přijde na kloub!
V tuhle chvíli se však s malým Aureliusem vydala k místu, jež jí bylo ukázáno a s precizností zkušeného rodiče položila chudáka na místo. „Díkec, holka,“ kývla ještě k Wolthio a musela se zastavit předtím, než ji přátelsky drcla tak, jako drcala do Móši, „už začínal být trochu těžkej.“ Jenomže co teď? Zraky rychle v prostoru vyhledala svou kamarádku, co zrovinka okupovala cizí přítomnost a na pysky se jí nevědomky protáhl drobný úsměv. Šikovná. A to se ještě bála, že ji nevezmou, ji ze všech vlků na světě, jéžišmarjá!
Altair
Jít hledat houby a zatáhnout do toho Mokoš, nebo se ještě vydat na pomoc s úkrytem - no, odpověď jí naštěstí přistála sama do klína. Vlčata tu ještě neměly matku, ale někdo je musel zaměstnat a kmotřička Angee chudák musela zápasit s neposedným Altairem. „Doma si,“ odpověděla mu a už-už si sedla a sklonila se (ale, tlapku na srdce, tak vysoká zas nebyla, aby z toho chytla bolest zad), aby s chudákem vedla konverzaci, co byla alespoň trochu z očí do očí, „ve Zlatý smečce. Maj tu fakt- né, to bych ti kecala. Máme tu fakticky zlatavý stromy, které se ve tmě třpytí,“ fabulace pravdy už od malého věku? Mnohem pravděpodobnější, než si myslíte!