Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Mlžné pláně přes Začarovaný les

Sedna jakoby úplně zapomněla na to, že je chudera její společnice zraněná - hlava-nehlava si to ťapkala kupředu, kde měla matnou představu o úkrytu na zimu, kéž celý život. Malovala si to tak optimisticky, tak zarytě růžové a v jejich prospěch! Není dobré občas trochu snít? Vždyť my s Móšou umíme krást, pokud ne lovit - a já navrch umím přivolávat bohy! Takové smečce, co je ve skutečnosti zlatá, se to musí hodit! Jaká magie v tom vlastně byla zapletená? „Asi ne,“ zadumala spolu se svou kamarádkou, „víly nejsou jako vlci, a vlci je zanechávaj. Tak by dávalo smysl, kdyby ony ne,“ argumentovala argumentem, který neměl absolutně žádnou hodnotu. Taková už ale vlčice holt byla - přesně jako absurdní drama! „Myslíš, že je ta mlha třeba taky léčivá, jak ona?“ a kdyby to náhodou byla pravda, už-už jí plnými doušky dýchala, div se jí nemotala hlava. Nějakou výhodu to ale mělo - do čumáku se jí dostal cizí pach, nenápadně podobný té, který nesla Renbli ze Zlatého lesa. „Podívej, támhle někdo je!“
„Brej večír vinčuju!“ houkla ve své radosti ve vlčici a už-už na ní zamávala, zoubek čouhající v jejím charakteristickém úškrnu, „nevidělaste tudy, prosím, projít ňákou polobohyni Renbli?“ a hned se jala jí popsat, jak taková polobožkyně měla v prvé řadě vůbec vypadat. Byli místní seznámeni s entitami, co se jim pohybovaly po ostrovech? A pohybují se po ostrovech vůbec nějaké? Možná, že měly s Mokoš jenom obrovské štěstí!

<< Vlčí jezero

Nejednomu by se zdálo, že mezi sebou střídavě nesly jednu mozkovou buňku - a o to víc vlků by jistě s výsměchem v pyscích uznalo také skutečnost její občasné ztráty. Kdyby se tak za tou polobohyní vydaly ihned, co její ocásek zmizel v husté mlze, dozajista by v tuhle chvíli nebyly ponechány napospas milosti osudu!
Až jí zoubek zabolel, jak široce se po své kamarádce nad jejím vtipem zakřenila. Ten bodl, a to teda pořádně! „Kéžby. To bychom pak v rámci přijetí mohly třeba místo lovu na medvěda shánět ňáký poklad!“ až se jí v očích proběhla divošská jiskra, co značila neplechu. Mohl se nacházet nějaký právě tady v té husté mlze, až se dala krájet? Určitě ano! „Ale vono i kdyby nebyli bohatí, tak to bude smečka. A to už je co říct - my jsme to fakt zvládly!“
Sedna vedle naprosté radosti ale začala pociťovat také jakési ouzko pevně smotané do klubíčka s žárlivostí - smečka totiž znamenala, že se o svou kamarádku bude muset začít dělit s (nepochybně) mnoha vlky. Co když na mě zapomene, co když už nebudu její nejlepší kamarádka? S tak dobrou společností by se loučila jen těžko - většinu svého života byla sama, se sestrou, a teď aby se tenhle cyklus možná opakoval? „Jsem přesvědčená vo tom, že šla tudy,“ vyhrkla, aby se zbavila svých obav, a už-už je směrovala první cestičkou, která ji napadla, „myslíš, že je všecka ta mlha vod ní, abychom ji jako nemohly vypátrat? Ona fakt musela být pořádná magičanka!“ Tak taková Zlatá smečka musela bez pochyb být - nechutně bohatá a nacucaná magií!

>> Modrák přes Začarovaný les

Bělavý polobůh, a ještě se z ní, jak se ukázalo, vyvinula pořádná léčitelka s bylinkami, které jaktěživ neviděla. Magičanka!! Byla snad ona jejich tvůrcem - a stalo se, že po cestě nějaké vytratila? Až znovu potká Verenu, musí jí o všem říci - všecičkém!
„Cože?!“ Do tváře se jí nicméně brzičko vehnal naprostý úžas a pokud Sedna už před chvílí nevypadala, že se dívá na svatý obrázek, v tento moment tak dozajista působila. Smečka? Vopravdická smečka, a ještě navrch ze zlata? Oněměla, jak se to ještě nikdy nestalo - a tak Mokoš jen svorně pokyvovala hlavou, možná až moc, a hledala správných slov, co by pořádně dokázaly dát její myšlenky do srozumitelných vět. V hlavě jí to bzučelo jedna báseň!
Dívajíc se po svých tlapkách, jsem skutečně ňáký prorok? Tohle přece nemohla být tak vobrovská náhodička, nuh-uh!, vlčice ani nestihla Renbli zamávat na rozloučenou - pozdě zvedla hlavu a už jen pozorovala, jak její prapodivný ocásek mizí kdesi uprostřed nicotné mlhy. Jako bůh, rozplynula se v mlhu! No jistě!
„Smečka, fakt že jo, Móšo!! Vona tam teď určitě míří hledat ty flekatce,“ horlivě přikyvovala na její slova, zatímco dle nakázaného žvýkala mezi zoubky první pořádné jídlo za... Jak dlouho už to bylo? Teď už se o to strachovat nicméně nebude muset, neb pokud najdou tu záhadnou Zlatou smečku (hahá, doslova zlatá - pro nás!), v životě už dozajista nebude strádat. Určitě. Jak jí v tlapkách svrbělo, jak rychle chtěla vystřelit kupředu a následovat tu prazvláštní, éterickou bytost, co se jim snesla z nebes! „Nechtěli? Voni se na tebe jen podívej a voči jim vypadnou z důlku, jaký to maj štěstí!“ ušknula se po své kamarádce a už-už vyrazila kupředu, „tož pojďme, třeba- třeba jak šla ona! Určitě míří někam k sobě domů!“ Nebylo to trochu nemorální, pronásledovat svou budoucí spolučlenku? „Teda, brzo-k-nám domů! Zlatá smečka, no chápeš to? Zlatá?“

>> Mlžné pláně

Z nebes se zničehonic na obě dvě vlčice usmálo štěstí (nebo by jeden řekl osudovou náhodu? Ale náhody, ty se dějí jen dobrým vlkům - a Sedna pochybovala, že se mezi takové mohla pasovat). Kdesi daleko za horizontem vysvitla duha a prchavě se tak odrazila v náhle vyléčeném jezeře: a k jejich tlapkám se při této příležitosti snesl samotný anděl. „No tak tohle je čistej zázrak,“ vydechla vlčice v omámení, jen co si jejich léčitelské záchrany povšimla a už-už se podívala na vlastní tlapky, jestli to bylo jejím dočiněním. Je... Je ze mě... prorok? Přivolala jsem ji pouhými slovy? Takovou magii u nich doma viděla: jenomže jako obyčejný tvůrce portálů neměla převelikého šajna, jak tuhle magii ovládnout a kolika run a sigilií k nim bylo potřeba. Že by mi ty ostrovy něco nakonec daly? Jen tak?
„No-no-no!“ drmocala ze sebe, hledíce na jejich rychlou záchranu jako na svatý obrázek - a že jím taky byla! Prvé jejím dotykům ucukla až tak, že se jí zježil hřbet: když si však uvědomila, že Mokoš prošla tím stejným, jako hodný pacient povolila. „Co to máš? Co to je? Není to ňákej jed, že ne?“ Ne, ten by Sedna vycítila na míle daleko - stejně jako cítila mnoho jiných pachů právě z jejich novodobé kolegyňky. „Tys nás musela slyšet už v těch horách, že je to tak!“ Byla v horách smečka? Měly se tam akutně vrátit?
Pohledem těkla po Mokoš, co na jejich boží zjevení ona. Sedna, cítíce se zavázána za pomoc, kterou cizí projevila vůči její nejlepší kamarádce, podstrčila (s tím nejhlasitějším zakručením v břiše) zbytek sviště k Renbli - úplatkem za službu. Vona je snad bůh, nebo něco.

Jakoby i nebesa sama oslavovala, nad vlčicemi se brzičko s ustávajícím deštěm jala objevit duha. Měl to být snad nějaký náznak toho, že je po všem a oni si zase můžou za trampského prozpěvování, výskání a skákání po lesích, kde by se jinak udržoval mrtvolný klid? Nebo se jim někdo vysoko nad nimi vysmíval za to, jaká nevyvedená sebranka dohromady byly? Ále, co na tom záleží, dokud tu pro nás je a hezky u toho vypadá. To se hned jednomu takhle časně z rána chce vstávat vo to líp! Co vstávat - obě by se teď měly pořádně najíst a prospat, co probděly při bojích o holý živůtek! Vytřepala si ze srsti kdejaký kus mazlavého bahna, co jí tam díky Mokoš přistál a se starostí časovala všechno, co z ní zbylo. „No to si piš, že chtěla! Co vutrhnout, vona by si z něho určitě ráda udělala vlastní vobídek - však tam ten svůj taky nechala, jen co tě viděla!“ drala ze sebe střídavě v naprostém šoku a hlasitém, nervózním smíchu, protože ho měla její kamarádka věru jedovatě nakažlivý.
Zřejmě sama nabitá nechtěnou energií, Sedna se namísto logického zastavení Mokoš prala s jejím točením po vlastním - totižto snažila se točit kolem ní tak, aby po její rozedrané zádi hodila okem. Být tohle jiná, méně ztěžklá situace, asi by řekla několik přihlouple puberťáckých a rozjívených vtípků, jenomže teď: „Já, uh-oh, nó,“ hrkala ze sebe neurčitě - kloudnou odpověď pro ni neměla. A když se začala potácet, to teprve dostala strach! „Nojó, to bude nejlepší, když si sedneš, ano, ó jistě!“ podporovala vlčici a už-už se jí razila z cesty, nechtěje skončit jako podzimní list ve stavu naprostého rozkřupání.
A jak to udělala, hned před ní dovalila sviště a byť by ho celého na místě sežrala, aniž by nechala jedinou kůstku, hmkla: „Dej si pořádně do nosu, Móšo, abys nabrala sil.“ S takovou se vydala znovu, tentokrát již úspěšněji, obhlížet její rány. Z tlamy jí chtě-nechtě vycházely pazvuky jako „jajks“, „auvajs“ a „ejmen!“, až se nakonec neurčitě vrátila posadit před svou kamarádku, přednést ji její neodvratnou, byť smutnou, diagnózu. „No, si tam ňáká voškubaná, ale- ale vono to vůbec nevypadá zle, přísahám! Do svatby zahojený raz-dva! A, nó, vona by se ti na to fakticky měla podívat vodborná pomoc, Mokoš,“ řka, což nepřímo znamenalo, že jejich shánění smečky náhle nabylo urgentnějších obrátek.

<< Sněžné tesáky

Jako neřízen střela - snad by jí jeden přirovnal k padající hvězdě - Sedna pelášila z hřebenatých hor a kterak se u toho nezabývala tím, že u toho občas kvůli pořádně nacucané půdě sjela a uštědřila si malé odřeninky. V tlamě držela jejich první jídlo za pořádně dlouhou dobu, a to přece bylo to nejpodstatnější!
Svišť jí vypadl z tlamy, jak prudké bylo její brždění. Jenom doufala, aby do ní nevrazila bělavá vlčice - však taky byla jako korba a s tím, jak blízko stála vodě, by určitě skončila ještě víc promočená, než už z toho všeho deště byla! „Všichni jsou na nás krátký!“ zahulákala vítězoslavně, div kdesi hluboko v horách svým hučením nestrhnula nějakou nepěknou lavinu, „my jsme třída, pořádnej tým lapků, a-!“ hrkala si dál. Ale žádná radost není věčná, kdejaký adrenalin prchal tak rychle, jak se objevil - a Sedna se konečně od svého veselého, oslavného tanečku podívala po Mokoš, aby ji hned vzala do kola a pořádně se s ní zatočila.
A v tom ji do čumáku konečně udeřil pach krve. Pozorovala, jak si líně stéká po jejím těle a v hrůze vytřeštila oči nad tím, jak hluboce rány vypadaly. Vždyť byla hnedkans za mnou, natotata! Jak to, že je-?! Nabylo jí zle, jen co rudavé fleky po jejích jindy bělavých tvarech viděla. „Andělíčku-můj-strážníčku,“ vyhrkla jedním dechem, očividně zaskočená na tři doby. Co si s tím počnou?! „Si celá celá? Nevyrval ti ten zmetek ňáký kus?!“ drmolila si dál. „Já- já klidně zařvu vo pomoc, voni sou všichni určitě v horách- já bych tam mohla dojít, a najít pomoc, a-“ nebo to nebylo tak vážné, jak to viděla?

Až nešťastně jí přitakala, ráda, že spolu mohou tyhle vzdechy a steny sdílet bez kdejakých větších či menších předsudků. „A určitě by se smilovali nad dvěma trhankama z údolíčka nikdenic a postaraly se o jejich prázdné žaludky a mokré kožíšky...“ zafňukala si, naslouchajíc, jak se její vlastní břicho přidalo k symfonii toho Mokoš. Kéž by se tak v okolí nacházela nějaká alfa, co měla ouzko o členy a brala by takové vandráky a pobudy, za jaké je na kost promoklé musel mít kdokoliv, kdo je byť jen z dálky zaznamenal! „Ježišmarjá, ještě slovo o smečkách a asi se složím, fakt že jo,“ frkla nakonec se zavrtěním hlavy. Nesmí klesat na mysli - vždyť si vopravdicky tu smečku do zimy najdou, natotata!
Huba jí div nespadla až k zemi, s jakým úžasem pozorovala svou společnici maršem dojít takřka na chlub blízko té velké, namakané kočky s ostrými zoubky a o to ostřejšími drápky... Tohle nebyl tak dobrý nápad, jak si ho původně malovala v hlavě! Pokud tohle přežijem, tak doufám, že budem aspoň svatořečený, pomyslela si v krátké chvíli, co jí zbyla na reakci - hned nato se vydala kupředu, aby v tom chuděru Mokoš nenechala samotnou. Ta umí jednoho brát za slovo, fíha! Kde se její společnice velmi šikovně promenádovala, tam Sedna ani nepáchla - zvolila si klikatější, ale o cosi méně nápadnou cestu zpoza zmatené, možná trochu naštvané pumy, co jí v tom všem dešti nemohla pořádně zaregistrovat.
Vlčice na chviličku zaváhala, jak svou loupež provést: jen co se puma však zdála už-už vykračovat k Mokoš - chramst! - a mrvolku si přisunula tlapkou k sobě a hnedka jí nabrala mezi zuby. Tiskla ji v adrenalinu možná až moc, ale kdo by tak na jejím místě neučinil?! Očima zkusila vyhledat za tu sekundičku oči Mokoš, aby zřela jejich úspěch a - frrrr pryč, daleko za hory a doly! ...K VODĚ?!

>> Vlčí jezero

# Setkej se tváří v tvář s predátorem
<< Zubří pláň

Kéž by tu někde v horách byla nějaká miloučká tlupa, co by pod svá křidélka s úsměvem na pyscích vzala tyhle dva tulácké bídníky a dala jim pořádně najíst, ba je dokonce i vysušila. Vždyť ani neměly blechy - no nebyl to pro každou smečku úplný sen?! „Musí tu být. Vidíš všecky ty stopy? Tady určitě ještě před chvilkou protančilo noc hódně vlků, móc vlků. A to určitě znamená, že ňákou smečku potkáme klidně hned teď!“ Kéžby!!
Zhluboka vzdychající nad svou hanebnou situací, div nevyletěla z kůže nad tím, jak si Mokoš poskočila. Je tu snad ňákej pavouk?! Panebože, ještě to by nám tak scházelo!! Jen co se kamarádce povedlo uklidnit, vlčice už-už vykukovala zpoza jejího boku a s až otevřenou tlamou se zahleděla na ten nejnádhernější pohled, co se jí za posledních pár dní naskytl: pořádný kus masa. Sedně se takřka okamžitě začaly sbíhat sliny (až se v nich nezačala topit tak, jak v té vodě všude naokolo) a skoro jí vyhrkly slzičky, jak viděla kočku s téměř labužnicky zkrouceným výrazem. Dělala jim to naschvál, tak šíleně si užívat flákotu beztak tuhého masa, co se lehko zaseklo mezi zuby? „Vidíš, jak je vysmátá?“ zahmkala, paralyzována hladem, co brzičko hlasitě zabrnkal na její žaludek, „vona nás snad slyšela, a chtěla, abychom ji takhle...!“ Všimla by si, kdybysme jí ten kousíček uždibly? Jenom malinký, malilinkatý? Určitě né - vždyť se nacpávala, až by za chvíli praskla!
A jak Sedně zakručelo v břiše podruhé a z tlapky se jí vydral chtivý vzdech, puma opravdu zvedla zraky od své svačinky - přímo na ně. „Mokoš, zkoušela sis někdy zahrát na zlodějíčka?“

Vděčnost bylo jen malé slůvko proti všem těm kolosálním, dusivým pocitům, co ji v tuhle chvíli vázaly k flekaté kamarádce. Kéž by tak existoval nějaký způsob, jak všechnu tu masu verbálně a srozumitelně vyjádřit! „Kdyby to mělo pomoct,“ pokrčila rameny, jak se jí do tváře tlačil charakteristicky zubatý úsměv, „všecko pro záchranu vostrovů, víš co.“ Ještě tak znát nějakého rodáka, a třeba by k tomu měla konečně i pořádný důvod! Proteď si však musela vystačit s představou, jak tyhle kopce a údolíčka vypadají bez vší té vody, co polykala do svých úst vše, co jí přišlo pod tlapku. Nenasytná nestyda!
Zastříhala ušima, vděčná, že se Mokoš znovu vrhla do vůdčí role - Sedna totiž připadalo, že je dosud tahala jenom do pořádných problémů. Ta jeskyňka byla dobrá, tomu nemohla oponovat, ale ten pekelně bolestný způsob, jak se tam dostaly-! Ještě teď si mohla nahmatat bouli, co jí nechal na hlavě. „Jednou tu smečku fakticky musíme najít. To není možný, abychom tohlensto samy nějak dovedly-,“ ale utnula se ve své řeči, nechtěla své kamarádce přidávat tíhu na ramena. Už teď vypadala, že ze sebe mohla vydat byť jen frustrovaný povzdech a chudák kamarádka by vyletěla z kůže až na Mars! „Jéje, no jen to ne!“ zavrtěla jí nakonec odmítavě hlavou, byť se culila, „co myslíš, existujou vlci, co dýchaj pod vodou? A mají místo vocasů ploutvičky?“ Hlavně neklesat na mysli!

>> Sněžné tesáky

„Já ti dám, co je a není zdravý, ty mokrá vokurko!“ prskla v adrenalinu, co se jejím tělem valil tak, jako jejich dvojička před chvílí z hor. Marnost, tou byla jejich snaha očividně přetékající - stačilo se rozhlédnout a jednomu rázem došlo, že budou muset pospíchat zase zpátky a nějaký ten rituál asi opravdu podniknout, jinak se tahle klaustrofobicky vyhlížející masa vody neměla šanci byť o píď pohnout.
Však to měla hned po svých slovech příležitost vyzkoušet na vlastní kožíšek, jakoby Sednu někdo vyslyšel a řekl si, že tyhle kecy už dál nechce poslouchat. Nebylo divu - jedině její kamarádka totiž zjevně vydržela všechno, se vším tahle malá, poťouchlá vlčice přišla a vyplivla do větru.
Nelogický, čiře pudový strach, který vlčici popadl pořádně za pačesy a zatřásl s ní až takovým způsobem, kdy se kdesi hluboko v ní ozvalo řachtání kostí, tak jako voda Sedně zamezil pořádného dýchání suchozemských tvorů. Umřu tady a teď, v té vší vodě? No tak tos trefil, vosude! To ti nedaruju! Slyšíš? Nedaruju, zmetku!! Stejného názoru zjevně zastávala její nejlepší, nejlepšinkatější kamarádka, protože jen co na takovou myšlenku vlčice přišla, už-už cítila býti tahána zpátky do bezpečí půdy. Miluju tě, bože, země, miluju tě!
Ráda by Mokoš pomohla, ale nechtěla jí činit ještě větší přítěž. Jen co se dostala na (v rámci možností) nezatopenou mělčinu a ihned poté, co si určitě vykašlala plíce, chraplavě zasténala: „Já tu vodu klidně začnu chlastat, aby jí ubylo!“ Kňouráním se ale jeden věru nikam nedostal. Sedna se snažila popadnout kdejaký vítr do plachet, co jí mohl zbýt, ale pravdu říct, s posledními zbytky vyprchané fyzické síly ubyla i ta mentální. Pořádně se však zmohla jen na jediné, maličké: „...Děkuju,“ a dloubla u toho do Mokoš čumákem, aby jí alespoň trochu naznačila, že si toho fakticky váží. „No,“ to by totiž nebyla ona, kdyby ihned nepřeskočila na nové, méně tíživé téma, „no, myslím, že budem muset zas táhnout do hor, Móšo,“ odkašlala si, „tak, no- připravena?“

<< Krápníková jeskyně přes Sněžné tesáky

Vžívat se do medvědí kůže s příchodem do místního údolíčka asi mělo něco do sebe - vězelo v tom nějaká tajemná, temná předzvěst jejich legendárního vstupu do jedné z místních smeček? S tím, jak moc to zmiňovaly, už nezbývalo příliš místa na kteraké pochybování! „No a nemaj zamrzat, nebo tak nějak?“ zapřemýšlela, „jakože jo, usínaj v zimě, a proto - no, proto nemaj rádi teplo.“ Už mlela z toho mokra a chladu úplné nesmysly, div se jí jazyk nezamotal sám do sebe!
Mokoš takřka přeslechla vlastním úžasem nad tím, jak se do tak maličkého území vleze tolik vody. Bylo tohle pro místní normální počasí na každičký podzim, nebo se měly začít bát biblické potopy, na kterou ostrovy dosud vypadaly? Co budeme dělat? Dá se s tím vůbec nějak hnout? Ježišmarjá, ježišmarjá! „Až bude klid, navučím tě je, si piš.“ Takhle na pahorcích bylo ještě dobře - ale že se měly trmácet až dolů?! „Na tuhlenstu zkázu budem ale, holka, potřebovat víc, než jenom tanec.“ A to se říkalo, že tanec vyléčí všechno - tak to určitě!
Sec uši špicovala ke své kamarádce, zraky vytřeštěně pozorovaly všudypřítomnou spoušť. Kam se asi vydat teď - kupředu, do lesů? Na kopeček, jít se pomodlit za jejich dušičky a doufat, že si je andílci vyvolí mezi svou armádu? Nedávaje pozor, Sedna zmateně vyhrkla: „Cos to říkala? Ten konec mi nějak vušel--“ a rázem si uvědomila, že se jí to šídlo absolutně vytratilo z dohledu. „PANEBOŽE!!“ vyštěkla, proťata smrtelnou dávnou adrenalinu, a už-už v čiré panice hledala, kam se Mokoš povedlo schovat tu svou nepřehlédnutelnou mohutnost.
Jen co si povšimla její hlavy, hned byla na místě a chtěla jí všemožně pomoct - jenom proto, aby sama skoro skončila ve studivé vodě a pořádně se u toho nalokala. Ale když by tam byla s touhle slunečnicí, nezdálo se to být tak katastrofické! „Mokoš, já z tebe dostala infarkt. INFARKT!“ zanaříkala, „co bych bez tebe dělala, kdyby ses už nevynořila?“ Tak si zvykla na její přítomnost, až by život bez její přítomnosti byť jen v nejzažší skulince Sedniných dnů vypadal divně.
„Jak ses tam vůbec dostala? Dostaneš se zpátky? Potřebuješ pomoc? Já ti ráda--“ vychrlila na ni v jistém ouzku, přešlapující na místě. Srdéčko se jí až do gatí propadlo a bilo jako na poplach - špatně jí z toho bylo, moc špatně! A jak si tak přešlapovalo, ejhle - po hlavě skončila smáčená ve vodě.
A plavat? Jó, tak zrovna tuhle životní lekci možná omylem zaspala.
„EUGH- UH-“ zachraptila, máchaje tlapkami jak mokrá slepice, co neví, co dřív.

- Zahuč do vody
- Top se (a snad si nech pomoct)

„Bychom právě tadyhlens mohly zajít, až po nás ta smečka bude chtít ulovit medvěda,“ zapřemýšlela dopředu, ačkoliv se stále vroucně modlila ku kdejakým bohům, že právě tenhle úkol jim žádná z možných smeček nezadá. „Vono je tu sucho, žejo, trochu zima. Medvědí ráj. Ti maj rádi sucho a zimu, ne?“ Ačkoliv byl její plán a přidat se do první, na kterou narazí (a která je, nutno dodat, nevynese v zubech jako prašivé psy), teď aby začala přemýšlet nad alternativami - v tomhle počasí by jeden těžko ulovil cokoliv. Bóže, já mám hlad, až bych sežrala samotného koně.
„Rituály na deště nikdá nebyly moje partie, ale s tím, na jakej ustavičnej déšť to vypadá...“ za zkoušku jeden nic nedá! Očima loupla po Mokoš, jestli v tomhle ohledu nebyla třeba o něco moudřejší a už-už následovala její ocásek, doufaje, že ji ten mokrý smeták náhodou netrefí jako facka leklou rybou. Kam v takovém nečase zabloudit - a bylo vůbec moudré se vydávat ven? Očividně se stejně buďto utopí, nebo umřou pod tlapkou medvěda.
V Sedně hlodala nemalá úzkost, a tak když se vydrápaly z nemilého prostředí, držela se Mokoš tařka na chlup blízko. Co kdyby ji v tomhle nečase ztratila uklouznutím?! Takhle alespoň poletí obě dvě naráz! „Myslíš, že to někdá přestane? Že... Že to... přežijem?“ Jak na tom byla Verena?

>> Zubří pláň přes Sněžné tesáky

V hrdle jí zabublal lehký smích, lechtána dechem Mokoš, která o ni chudák měla starost. Ó, jakou to měla předraze milou společnici, že se o ni tak pěkně starala! Takových vlků na světě bylo žalostně málo - té si musila vážit stůj co stůj. „No, v díře určitě, tak je možná jedno, kadejc vlastně jsme,“ řka s drobounkým úsměvem, ač jí brzičko zmizel z pysků. Další otázka vlčice totiž byla velmi chytrá - ztratila něco? Zahýbala všemi tlapkami; pak následovaly obě uši a oči; a v neposlední dobře zakmitala oháňkou, prodírajíc se kousek po kousku po celém svém těle a jeho funkcích, aby Mokoš protentokrát opravdu nelhala: „Všecko funguje, kápo!“ povytočila se, aby v tom šeru vůbec na vlčici viděla, „a co ty? Neklopí se ti nějak vouško?“ A nebylo tak vždycky? Jéjda, kdyby si tak líp těchto věcí všímala!
Nepoloží? Ona se cítila dost položená na téhle studené podlaze! „No jó, ale 'dyž bude furt takhle pršet...“ zahuhlala dost napruženým tónem, až jí nebylo skoro rozumět. Nechtěla se smiřovat se scénářem, že budou muset zase ven - ale jednoho krásného dne by je to tu mohlo vytopit a všechno to vlhko jim oběma jistě odrovná zbytky zdraví, co mají. A onemocnět, to je smrt!! Ještě se z té myšlenky otřásla, než už cosi smířlivěji zapřemýšlela: „Myslíš, že nás vodtud nikdo nevyžene? Von se tu může objevit ňáký rys, třeba tu má domov-“ a toho by definitivně nepřepraly. „Nebude vono lepší se zkusit podívat jinam?“ A jestli tohle všechno dělala ze sobeckého strachu z těch špičatých krápníků - no, to Mokoš mohlo zůstat zamlčené.

<< Sněžné tesáky

Neměla absolutní tušení, kam se to propadla - pamatovala si jenom tolika, že si na své cestě do útrob jeskyňky pořádně nabila čumák, až ji v něm zašimralo pár kapiček krve. Div nezačala jančit nad tím, jak velkou modřinu brzičko bude mít, ba dokonce pořádnou hrč! U všech svatejch, tohle mi byl fakticky čert dlužnej. Že já se z těch portálů vždycky vykodrcám na tak imbecilní místo! A co víc, ještě do toho zatáhla nebožku Mokoš - její nejlepší kamarádku, kterou ještě před chvílí chtěla tak ochraňovat před celičkým světem! Myslíce na ni, Sedna si protřela bolavou hlavu a celá potlučená se rozhlédla, kde ji chuděru má: „Mokoš! Si tu v jednom kuse? Nevodpad ti vocas, nebo ták?“ No, to se snad dělo jenom těm ještěrkám! „Já- já žiju. Jenom jsem- uf, nó, možná si tu chvilenku poležím,“ jak se jí motala hlava, božínku! A to si ani nepotřebovala dát žádné veselé houbičky - jaký to levný obchůdek!
Celá zlámaná, Sedna s chvilkovým funěním ležela pořádně rozvalená na studivé zemi a naslouchala pravidelnému kapkání a nárazům větru, co se zvenčí ozývaly. Vypadalo to na brzké jitro, ale jeden si těmi všemi mraky nemohl být jist. „Tak teď fakticky nikdy neuschnem, ježišmarjá! To si to počasí nemohlo vybrat lepší čas, kdy nás dostat takhle na mušku? Vždyť by se ani z těch hor nedostanem, a to máme hledat smečku. Ah!“ bědovala jako stará babka na tržnici, nevěřícně u toho rozhazujíce tlapkami. Hned nato se podívala po své drahé kamarádce a několikrát po ní zamrkala v očekávání, že se k ní přidá a nenechá ji v tom všem nadávání ve štychu. Ještě, aby se tady a teď pohádaly - v tomhle nečase! To už by se Sedna nedožila dalšího dne, o tom nebylo kterakých pochyb.

Úkol: Zamiř do bezpečí (?)

Byla vhodná chvíle se Mokoš přiznat, že na lov byla úplně marná? Samozřejmě, že to dosud nic neznamenalo - vždyť ona taky lovila, jenom přes pasti -, ale být své kamarádce křivá (v další! Kolik lží ještě vyřkne, před kolika se nebude stydět?)... Zřejmě na tom bylo něco špatného. Asi. A tak teď už fakt přísahám, že to dělat nebudu! Sama sobě, nebo všem, kdo mě poslouchá! Mokoš si stejně zaslouží něco moc, moc lepšího.
„A tobě by bylo?“ optala se s čirým zmatením, „vždyť je to zvíře, né?“ No, její morální kompas nebyl pranic dobrý, ať už šlo o zvířata, nebo vlky samotné, takže- „já ti nevím, Jiskřičko. Já jsem nad tím tahle nikdy nepřemýšlela. Vono na tom ale asik něco bude... No, když to tak povídáš, tak... Tak jo, tak to bude asi docela špatný,“ přitakala jí. Myšlenkovým pochodem se však daleko nedostala - aby pravdu řekla, nechtělo se jí kamarádku urazit v jejím zajímavém pohledu na svět. A tolika k tomu, jak dlouho jí vydrželo mluvit k vlčici s čistou pravdou, a jenom tou.
Cokoliv, co Mokoš zmínila o portálech, Sedně proběhlo jedním uchem tam a druhým zase honem ven - no a pak už se ocitli v takové spoušti (kéž spíš poušti), že nestálo za to se jí snažit jakkoliv odpovědět. Jak byla ráda za velkou postavu její kamarádky, ó, jak dobré bylo, že si dělala kamarády na tak vysokých místech! Zoubky jí i přesto drcaly v prazvláštní, takřka úsměvné melodii a vlčice s tenkým kožíškem brzičko prochladla. No super, ještě nastydnu a s mou smečkovskou kariérou je ámen! To přece Mokoš nemůžu udělat! „Tam? Kde tam?“ štěkla do větru, aby ji mohla vlčice vůbec slyšet - možná byla její slova ale navždycky pohřbena do sněhu, neboť se dvojice bez okolků rozešla kupředu. Kam? Kde? To Sedna nevěděla - v téhle chvíli jí nezbývalo nic jiného, než věřit své kolegyňce v tomhle rozmarném počasí a doufat, že se ji nesnaží zahubit zaživa.
„Neztratily jsme to? Vždyť měla být přímOÓÓÁAA-!“ A po hlavě zahučela... Někam.

>> Krápníková jeskyně