Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Červená louka

V srdéčku jí pořádně hrklo, jen co se její kamarádka ozvala o špatnosti lhaní. Uměla Mokoš číst myšlenky (a pokud ano, jaké hrůzy viděla v její hlavě?), dokázala vydedukovat, kdy k ní Sedna nebyla upřímná a kdy se jí doopravdy otevírala? Ale- Ale teď už jí přece nelžu! Teď už jsme kamarádky, teď už jí můžu říct úplně o všem, co si umanu! Dokonce se na zimu chtěly přidat do stejné smečky - to určitě smývalo hříchy, kterých se předtím dopustila!
Zarachotilo jí takřka až v mozku, co do ní vlčice drcla - možná dokonce trochu zavrávorala, ale brzičko se z toho oklepala a po pyscích se jí rozjel zubatý úsměv. Tak-tak! „Jasňačka, parťačko! Kdoví, co po nás třeba ta smečka bude pro přijetí chtít, žejo. Třeba spolu budem muset skolit medvěda! Nebo- nebo líp, budeme muset vyjít na tu vobrovskou horu, co jsme potkaly!“ ale to už by definitivně přeháněla... Že tohle smečky nepotřebují? Medvěd - na co, proboha?!
„Jó, asi jsou hezké...“ Povšimla si zájmu její kamarádky v obrovské, osamělé hoře, a tak se jala Mokoš občas navigovat, když se zdálo, že by mohla zakopnout. Naneštěstí se jim ztratila v patách a ony pelášily kupředu, do dalších, neznámých krajů a údolíček - a Sednu vůbec nenapadlo, že tím může nadobro ztratit Verenu. Když byl jeden s kamarády, hned se mu dobře zapomínalo na všechny okolnosti!
Srdce jí plesalo radostí. „A říkala jsem ti někdy, že jsem přesně tyhle kdysi dělala taky? Uměla jsem je vyvolávat hlava-nehlava. To pak bylo cestování bájo! Jednou to zase zkusím, a třeba se podívám do té tvojí Doliny, a-“ nadchla se, jen co procházely portálem, a - a s hrůzou vykulila oči nad spouští, ve které se ocitli. „MARJAPANO!“ vypískla vyděšeně, „my- my- my tu umřem! My jsme si poštvaly BOHY!“ Přikovaná na místo strachem (což samo o sobě bylo šíleně diskutabilní, protože si s ní poryvy větru vysoko v horách dělaly prakticky všechno, co chtěly), oslepena sněhem, který kolem nich vířil, Sedna znenadání nevěděla, co dělat. Fakt takhle skončím? TAKHLE?!

<< Nejvyšší hora

Jak se ale místní smečky chovají k nováčkům - a to myslela těm úplným nováčkům v tomhle prostředí -, kteří jim asi nebudou prvních pár dní úplně k pomoci? Nebo zrovinka najdou nějakou takovou smečku, co je naučí všechno o jejich novém žití? Kdyby se jim tak taková věc podařila, jak lehké by to pak všechno bylo!
„Ale vždyť to si vždycky můžeš vymyslet,“ vyhrkla hned nato, co návrh Mokoš padl, „a když o tom, že lžeš, prostě nikomu neřekneš, pak o tom vůbec nebudou vědět!“ ale jak to viděla ona a její sestry? V očích Sedny taková malá, nevinná lež nikomu ještě neublížila. Né snad? „No a navíc to není žádné podvádění, žejo - protože bys to vlastně dělala pro vlky. Aby měli nějakej vzor.“ A to tu lež (maličnou, byť mastnou) určitě světilo! Co nad tím však více dumala, do hlavy se jí probojovávalo jakési světlo nového nápadu, chtivé, až přímo lačnící po místu v její představivosti. Nebo... Nebo- „anebo!“ vyštěkla, ocásek celý rozdováděný. Div jí nezaskočila slina! „Ta socha budeš ty, až se vrátíš. Za to, co tu všechno zažiješ!“
Povídání její kamarádky o jakési milé babičce hřálo její srdéčko. Musil to být zajímavý život, tam v Dolině - tak šíleně jiný od toho jejího! Kdyby se tam tak někdy mohla s Mokoš podívat, alespoň na minutku nahlédnout, jak to všechno vypadalo...! A také třeba dostat něco pod zub od té pověstné bábi! Ó, co by za to byla dala.
Koutkem oka pohlédla za ně, na hrdou horu a její nekonečný vrcholek. „Možná, že je synek právě tam,“ zahmkala, než se jí po pyscích rozjel zubatý úsměv a ona už-už hleděla na svou kamarádku, kývaje hlavou ke špičce hory, „no, co říkáš, zvládla bys to? Příště to musíme zkusit. Ale teďka, nó - bude zima, musíme spěchat!“
Cesta přes rudě žhnoucí louku byla prapodivná. Sedna se necítila příliš komfortně, co pluly mezi absurdním počtem kvítků a všech jejich kývajících se hlavičkách ve větru - jakoby je byly pozorovaly, následovaly svými pohyby všemi směry... A to vlkům jako nevadí? Jak tu u všech svatých může někdo vůbec chodit - dobrovolně?! Zhýčkaná místy, jimiž procházeli doteď, takřka se zatetelila radostí, když spatřila jejich únik. „Mokoš! Mokoš! Dívej, tam vepředu, to musí být portál!“ vypískla nadšeně jako děcko a hned nato se začala probojovávat masou kvítí kupředu, „vsaď se, že vede za dalším dobrodružstvím!“

>> Sněžné tesáky (portál)

<< Rokle

„Moc ráda bych tě tam viděla, Mokoš. Bez tebe by to nebylo vončo! A navíc by sis tam mohla udělat tolik kamarádů, ani nevíš!“ ocásek se jí samovolně rozkýval, jen co to vlčice zmínila. Tak-tak, mít ve smečce nejlepší kamarádku - to jeden jen tak neviděl! Ale co by na to řekla její sestra? Nedomluvily se přece na tom, že se prvé podívají po všech smečkách, a až pak zvolí tu pravou? Ale vona by mi určitě vodpustila, kdybych si to náhodou rozmyslela, dumala nad svou sestrou, vona by se nečertila tak, jak si myslím! Ale kdoví, že? Verena se jí občas zdála býti nepředvídatelnou skříní, která se po každém otevření uměla proměnit v něco dočista jiného. „Ten nejlepší. Vytřeš jim zrak,“ souhlasila krátce, nemaje více slov, co by jí k tomu řekla.
Zubatý úsměv působil jako kralující emocí, co se Sedně běžně táhla po tváři. Snad to byl nějaký podmíněný reflex - stačilo zacítit přítomnost vlčice, a už-už se měla proč usmívat! „Bábi měla fakt pravdu,“ pokývla, „musíte být velkolepé vlčice. No a co - třeba jednou v Dolině uděláte něco... Něco fakt vobrovskýho, až na vás nikdo nezapomene! To je jasné jako facka!“ Kdyby tak mohla ty její sestry potkat! Jsou všecky tak nohaté? A ušaté? A mají taky takové dvojbarevné oči? A jsou všechny tak usměvavé? A- Třeba čas ukáže! „No, a jaké to vůbec je, mít babču?“
Kéž by tak sama věděla, jaká Verena vlastně je. Po různých epidemiích a velmi nemilých životních úskalích se... No, vlastně odloučily a jedna druhé ztratily v pudech přežití. Proto své kamarádce jen neurčitě pokrčila rameny, jakoby si sama nebyla jistá, a namísto toho se chytla konverzace o svém synkovi: „Je, ale von je to kluk móc šikovný. Nejšikovnější na světě,“ kývala zvesela ocáskem, cítíce radost v každičkém údu své bytosti, „však on si mě v tom velkým světě jednou najde. A pak by se mohl přidat do stejné smečky, a ty bys byla tetka!“ vyhrkla, plna optimismu. Maje tak tolika elánu i k jiným věcem, dozajista by neměla tak velké problémy se svou ségrou!
Malovala si to všechno moc krásné - ale realita bývá krutá a chladná. Ale kdoví, jak to všechno jednou bude vypadat; vždyť ona už tu plánuje dožít!
Procházeje se kolem jakési vysoké hory, Sedna se nedůvěřivě podívala k nebesům. Zdálo se, že podzim už jim visí na bedrech a popohání je kupředu - ale kam kupředu? Povede se jim najít nějakou pořádnou smečku, kde se jim bude líbit?

>> Červená louka

<< Ostříží zrak

Koutky pysků se jí samovolně zvedaly do úsměvu, od kterého si nemohla pomoct. Mokoš se jí zdála všecičko brát tak seriózně! Jak to, že je ta cérka ještě naživu? Vždyť s takovým přístupem by odkejvala nějakému pobudovi kdoví-co a už by byla jasná! Vono na tom něco musí být - vona je magicky chráněná. Žádného amuletu si na vlčici nevšimla, a tak usuzovala, že se muselo jednat o nějakou rituální ochranu. Ale jak dlouho jí vydrží? „Ále, Mokoš! Sis to všecko moc zdramatizovala, přebarvila,“ zakroutila zvesela očima - typická ženská, jen co je pravda!, „však by nás nikdo do kůže nedřel. Nebo bys to snad chtěla? Takovej přístup?“ proti gustu žádný dišputát, jen co je pravda! Ale na takové věci ji tedy vůbec netipovala, byť ne nadarmo se říká, že tichá voda břehy mele. „Ale co - chce se ti do té smečky? Spolu?“ vyzvídala po krátké odmlce, zvědavě hledíce do její tváře. Schválí to, zalíbil se jí snad takový návrh? Anebo uteče před hranicemi a nechá ji tam o samotě postávat? O takových věcech pochybovala, byť-... Někomu věřit, že by s ní chtěl dobrovolně strávit kus bytí...
Znala svoje.
„Si piš, že ne,“ ještě aby taky jo, když dělala tak honosnou práci - na to tam měli jiné adepty! Ale o takových bude Mokoš lepší neříkat, nebo by ji nakonec měla za nějakého zlého diktátora.
Thyra? Povídání o sestrách Sedně pořádně zatahalo za nitky na srdéčku. Takový cit, který vůči nim musela její kamarádka očividně míti - to se jen tak nevidělo! Mimoděk si u toho vzpomněla na svého synka a hned jí nabylo ouzko z toho, že ho tu nemá někde pod tlapkami. Ách, její drahý Toulouse - kde se toulá, kde je mu konec? „Jste pořádná banda. Každá úplně jiná, ale vsadím se, že jste všecky takové... Takové, no, své, Mokoš. Takové trefené- ale to myslím hezky trefené!“ zazmatkovala, jen co to zkusila dostat přes pysky: „Zkrátka- no, zkrátka- zkrátka páni. A-A tak,“ cítíce všude po svých tvářích horko, vlčice se jala tuhle konverzaci kvapně ukončit. Řekla, co mohla - ale také to, co se nehodilo.
„Hahá, Verena!“ zahlásila jako maličký vojáček odpovídající svému nadřízenému, byť v tom zazněla kapka humoru, „to je mi panečku ségra jak nic. Vona je Verena taková... Maková...“ poetismus jí nikdy nešel. A tak se nakonec nadechla a s neurčitostí pokrčila rameny, cítíce na srdéčku tíhu předchozí myšlenky: „Ale mám syny. Téda - syna. Jmenuje se Toulouse a je, no-, si ho druhej rodič vzal. A tak,“

>> Nejvyšší hora
//Pardon za chaotičnost a chyby a... no, všechno - Sedna mi teď moc nejde, ale-! :DD//

<< Irisin ráj přes Severní hory

Přímo za čumákem, do neznáma a ještě dál. Tak tak nějak dosud vypadala každičká cesta, co spolu s Mokoš podnikly - ať už se jednalo o dobrodružství, velké, či dílčí a maličké, při nichž narážely právě na kdejaké mimozemské formy života a jejich odnože. Vodkud se tu na ostrovech vůbec berou? Je tohle místo nějak citlivější na magii a plive do moře nepovedené experimenty, mutanty, se kterými neví, jak naložit? Zajímavá úvaha - jistě ji musí prozkoumat s Verenou, až se za sestrou o samotě vydá!
„Tak smečky makaj, řekla bych,“ krčila nad přiznáním své kamarádky rameny, neboť si až do této chvíle myslila, že rodiny smečku netvoří. Jak by taky mohla - její rodiče byli pod kytičkama dřív, než se vůbec pořádně naučila jejich jméno. „Asik je to jedna velká rodina! Ale co já vlastně vím? Žila jsem celý život v té stejné, a pak- pak jsem tam už nežila,“ hmkala, „však jsem taky tady. Ale teď bych zase ráda do nějaké patřila, protože je to... No, kdoví, jaké tu budou zimy, že?“ Co když ji sežerou zaživa? Amputují všechny končetiny, protože je spálí mráz? Byly to katastrofální představy, ale občas v nich jeden našel jakousi... notu, díky níž mohl pokračovat kupředu. Nezastavovat se. Nikdy se neotáčet. „Kolik máš ty vůbec sester, Mokoš? Já tě vo nich asi ještě ani neslyšela pořádně mluvit!“

>> Rokle

Zvláštní to mimozemšťan - kéž jim tací nevlezou do cesty pokaždé, co se spolu objeví na nějaké pláži! Ale kdoví, kam je obě vítr odvane, a zda jim bude přát jít stejným směrem. Sednu polil zvláštní, nevítaný pocit loučení. „Měl sílu za tři vlky. Ale jak to proboha dělal, když byl takový maličký? Vždyť by se nám levou-zadní vlezl do tlamy!“ bizár! Jak někoho mohlo napadnout, že je tohle ideální evoluční forma? Pokud existuje peklo, tak jim tam tenhle druh emzáků musí šéfovat. Nakonec své bělavé kamarádce jenom s rozzářeným úsměvem pokývla na souhlas, „no právě! Jestli ho ještě někdy uvidím, ať si mě nepřeje. Zmetek!“
Na její otázku jenom pokrčila rameny - ať už to mělo znamenat, že ví, nebo že je ryba a informace jsou sucho, které nezná hranic. Jako (odjakživa!) vlk smečkový nebyla tak úplně přesvědčená o tom, že to ví - jak by jeden vlk mohl spolknout moudrost celého světa, že? -, ale bylo to něco těžkého? Prostě půjde po pachu, přímo za čumákem! Snad ten Mokoš bude dobře fungovat, protože pokud budou dvě-! Ouška se jí špicovala, co ze sebe vlčice chrlila pět slov za sekundu a naoko vážně jí přikyvovala (neměla pochybení, že by si chtěli vlci právě její kamarádku nechat: její osobitá nátura rozveselí kdejakého pobudu a bručouna): „No, doufám, že to nebude tvoje poslední cesta, Jiskřičko,“ zakřenila se, „kdoví, co na té cestě najdem. Ale ty emzáky s ostrýma končetinama už snad né, těch bylo až moc. Ale vždyť- já jsem tu taky nově, pamatuješ? Co já vím, co a kdo tu vlastně žije! Nebýt ségry, tebe a takové jedné fifleny, neznám tu vůbec nikoho!“
Trochu jí přestalo být polibosti vedoucím jejich výpraviček - noták, ať si Mokoš taky občas zkusí jít jen tak, kam jí tlapky zrovinka zavedou! - ale nakonec s rozhodností vykročila... někam. „Přesně tímhle směrem,“ řka u toho se sebevědomím až do nemes, „tadyma vurčitě nějaká smečka bude. Dám na to vlastní vocas.“ ...Kéž nebude jako ještěrky; jen její se jí docela líbil! „No a tys vůbec někdy v nějaké byla, Mokoš?“

>> Ostříží zrak přes Severní hory

Ve výslunní slov své kamarádky se Sedna div neroztekla na místě. Jak krásně jí hladila ego, ách, jak moc jí to dělalo dobře! Jak by také ne? Vždyť to navrch všechno bylo pracně vydřené! Hlas však brzičko pln starostí, vlčice se po té druhé podívala v němém, upřímném šoku: „Myslíš, že by se nepustil?“ Dosud si myslela, že si ho tam její kamarádka tak-trochu přidržovala - zjištění, že tomu tak nebylo, donutilo její tlapky přešlápnout přes tu druhou. Snad na nás teď nepošlou celou armádu, nýmandi. Bojovat proti emzákům, to nezvládne jen tak někdo - a ona a Mokoš mezi galaktické bojovníky rozhodně nepatří! „Nějak bys to zvládla. Máš za ušima,“ opětovala po krátké odmlce, zkoušejíc ty nové slova chvály vůči cizím a né sobě na jazýčku, „tvoje metoda by je všecky rychle setřásla. Von se jen lekl toho klacku, jak mě viděl, proto se nepustil dřív!“
Ouška se jí narovnala a zraky v hraném šoku padly na Mokoš, „tobě a docházet energie? Nevěřím, nevěřím!“ Ale byly v jednom kole, jen co je pravda - Sedna by si hodila tlapky nahoru a šlofíka pod nějakým hezkým stromečkem, ba dokonce palmou, kdyby tahle pláž nebyla tak... Divná. Jenže: „Já se musím vydat hledat smečku,“ jakoukoliv, zmínila zadumaně své kamarádce - kdoví, zda by s ní chtěla na tenhle vandr? Ostrovy byly zjevně rozsáhlé a byl nejvyšší čas, aby splnila díl své úmluvy se sestrou. Kéž jí Verena nezabije, až se znovu potkají! Na kdy vůbec máme naplánovaný sraz?! „Kdyby ses chtěla, Jiskřičko, přidat, tak budu hrozně šťastná. Ale nutit tě nebudu, to fakt né,“ pousmála se tím svým zubatým křenem, jak už to měla ve zvyku - cítila, že jí z těch všech grimas začíná tak trochu bolet. Huh?

Vlčice se dostaly do krapet komplikované situace, ze které zdánlivě nebylo cesty úniku. Mohlo by se stát, že Mokoš umře? A co když ten mimozemšťan obsahuje nějaký jed, kterým se právě zasloužil o smrt její dobré kamarádky? Nesmysl - ona o jedech věděla úplně všechno. Hlava nehlava vrtíc klackem tak, až z něj div neodlétaly třísky (třísky to nebyly - byly to zrovinka kusy, jak bylo dřevo tlející), Sedna se urputně snažila o záchranu své kamarádky, nehledě na to, že ji párkrát pořádně trefila všude možně po obličeji. Pokud chce ale přežít-! Trocha plastické operace za celičký život, to ještě nikoho nezabilo!
Prvé oslavu Mokoš přeslechla, a tak se jí vlčici podařilo ještě jednou majznout, než větévku (tedy spíš to, co zní zbylo) dočista zahodila kdoví-kam a už-už se hrnula strkat čumák ke tvářím její kamarádky, chtěje zjistit následky toho monstra z hlubin písčitých. „To byl ale prevít!“ zavýskla hned, nešťastně vrtící hlavou, „určitě tě chtěl celičkou sežrat!“ Nó, nějak si to ego musela pohladit, když se vlčice tak hezky nabízela-! „Co myslíš, že to vůbec bylo? Vochechule jedna vostrá, fakt že jo.“
„Krev?“ ozvala se takřka ihned nato, starostlivě těkající očima po jejím obličeji - a ono opravdu, krev! Bílá na červené - teda, naopak, červená na bílé! „Jéminkote, ten tě ale zřídil,“ a už-už jí ňufákem ďobla do ramene, jen aby jí tam brzičko nato položila svou tlapku, „vedla sis fakt vodvážně, o tom žádná! Že si na tebe vůbec troufl!“ Ráda by Mokoš nechala posedět, ale cítila, že na téhle pláži nechce být už ani minutu. Snad to byl nějaký trest Iris, která se rozhodla tuhle hlasitou chásku z tak poklidné pláže vyhnat - vždyť absolutně ruinovaly celou atmosféru, kterou tohle místo mělo mít.

V absolutním blahu z nových informací (a také řádně, ale opravdu pořádně zmatená) vrtěla hlavou a snažila se oddat se těm věcem reálným, které zněly jako fabrikovaná lež. Takových témat už ale mezi těmito dvěma vlčicemi padl-! Vždyť většina z nich také přišly od Sedny. „Upadl ocas?! Tak to musela být chuděra nějaká nemocná. To kdyby se stalo mě, tak si radši umyju celou tlamu něčím pořádným,“ hvízdla s neskrývaným obdivem. Jen co Mokoš zmínila, že by se to mohlo dít i vlkům - potěš koštětem, to by bylo šílené! Jak by to pak léčitelé řešili, když by to nešlo? Vždyť-!! Ale kdyby to bylo přirozené, asi by to vypadalo úplně jinak. Pro jistotu se nenápadně natáhla, aby viděla, jestli její kamarádce její vlastní ocásek neplánoval spadnout a odhopsat kdoví-kam.
Zdálo se, že se jim jejich lov daří - dokonce se už-už natahovaly k neznámému tvoru. Ježišmarjá, další mimozemšťan. Kolik jich tu na ostrovech ještě bude? Mnohé chtěla říct, udělat si srandu na účet tohoto prapodivného tvora, jenže - „AAA?“ opětovala dvakrát tak zmatená, byť se stejným zápalem. Bleskurychle od Mokoš uskočila (ne dost rychle na to, aby jí jedna z mušlí z tlamy vlčice netrefila přímo do oka - au!) a celá se u toho ježila, až z ní byla taková dost divná koule chlupů, „co-cože? Co jE? CO SE DĚJE?!“ Vyštěkla v nevědomí po své nejlepší kamarádce, když v tu ránu - AHHH! „Co to máš s vobličejem?! Počkej, já- uh- já-!“ zakoktala se a hned se vytočila na patě, že něco sežene. Jakým způsobem z ní dostat toho parazita? Co když to bylo nakažlivé?!
Štítící se byť jen dotknout toho, co z Mokoš rostly, Sedna pospíchala po pláži najít jakoukoliv větévku, co tu mohlo zanést moře. Možná to byla práce samotné Iris, že se jí jedna taková, ztrouchnivělá podařila najít - hlava nehlava ji nabrala do tlamy a už-už s ní začala šermovat nad čumákem vlčice, snažíc se tu prapodivnou bytost vyšťourat pryč. A jaký bojový pokřik k tomu měla!
Kdokoliv se na ně díval si musel pomyslit, že se ji Sedna snaží brutálně zabít mokrým klacíkem, z nějž s každým máchnutím odlétaly nové a nové kousky - zda to však bylo tím, že se tvor chytil, či nikoliv, toho už si takhle vlčice žel nevšímala. „HrKN!“ huhlala přes odporně chutnající dřevo, jak moc je jí to líto.

Ihned po položené otázce zavrtěla hlavou, jak nejsvědomitěji dovedla. Kéž si o ní Mokoš nepomyslí, že je naprostým mimozemšťanem! O takových Sedna sama slýchávala samé špatnosti - kdyby ji její kamarádka viděla jako vlka z jiného světa, ba dokonce celičkého vesmíru, nebyla si jista, zda by to přežila. „Jenom vyviklaný zub,“ zmínila, jakoby doteď nebyla vyčuhující špička dostatečně velkou nápovědou, „ale fuj, to se zdravým vlkům snad ani neděje - teda, doufám. Vono by to bylo děsně ujetý.“
To si mohly obě oddechnout, že se té druhé nic v nejbližší době neplánovalo dít! Vždyť by to taky jedna bez druhé dost možná nevydržely, takhle při měsíčku na poušti - nejméně jí se nechtělo být o samotě, sebevíc sobecky to znělo. Jen co pomyslela na tu zamilovanou dvojičku, kterou před chvílí míjeli...! Kdoví, třeba to mohli být kanibalové! Nebo sis až moc zvykla na cestování s Verenou, ty jedna-! Takhle se od ní plánuješ odpoutat? Najít si náhradu? Pche, to jsi teda ale pořádný bra- sestra!
Sedna div nestrčila celou tlamu do písku, aby se dopídila, zda-li v této oblasti pláže nenajde nějakou úžasně zbarvenou mušličku, kterou by mohla její kamarádka ukázat doma. „Ale kdyby umřeli, tak by tam zůstali, né?“ podivila se nad nově zjištěnou informací. Na každém šprochu pravdy trochu! „Já si nemyslím, že jsme vykradači hrobů,“ to by tu totiž musela být ségra, „my jsme spíš- no... Třeba se prostě jenom přestěhovali do lepšího domečku! Nebo v klidu dožili svých uznalých... desítek let,“ krčila rameny. Cokoliv, aby si to myšlení trochu ulehčily - vždyť u toho Sedna také zarputile hrabala v písku prvé tu, pak zase tam. Musela najít tu nejlepší, musela-! „To by z nás pak dělalo objevitele starých věcí. Staro-kopače a ták!“ vysvětlovala za práce.
Když se jí však dostalo rady Mokoš, ocásek se jí celý rozvrtěl a ona hrr na věc! Už-už k tomu strčila čumák a jemně jím do věci v písku drcla, když v tom-

Tak-tak, ještě, že vyvázly živé a ani jedna nepřišla o cokoliv, co by jim mohlo chybět! Sedna s těžkostí oddychovala, čímž žel nemohla své kamarádce dobrých pět minut nastínit, v jaké hrůzné situaci se to vlastně ocitla. I kdyby chtěla, bylo jí stydno z toho, jak zareagovala - pokud tedy takové emoce uměla cítit. „Byl tam, nó, byl tam racek,“ zasípala, jen co jí to síly dovolily, dávaje převeliký důraz na pojmenování toho satanského zmetka, „byl tam racek a jsem na smrt přesvědčená o tom, že mě chtěl okrást vo všechno, co na mě pevně nedrží,“ zkusila Mokoš nastínit. Kéž to její kamarádka pochopí a nebude ji mít za většího blázna, než jakým už v jejích očích musí být!
Byla by se rozvášnila o tom, jak šíleně je nesnáší - už-už však kulila oči k boku vlčice, jakoby tam mohla najít nějaký viditelný zdroj, kterého bylo třeba se zbavit. „Bodá? Ale to neznamená, že by se ti chtělo umřít, že né?“ Ale co když jo? Vono to může přijít odnikad! „Vždyť si ještě tak mladá, to by bylo tak nefér-!!“ Něco to sebou ale přece jenom přineslo! Namísto boku své společnice začala Sedna brzičko zkoumat místo, nad nímž se tak přesvědčeně skláněla. Co tam viděla? Nevykašlává krev, né? Já tu nemám nic, s čím bych jí mohla asistovat! A že by natrhala nějakou jedovatou rostlinku, aby to Mokoš ulehčila - potěš koštětem, na to by neměla koule!
Pohřeb se dnes však naštěstí konat nebude - jen co poukázala na schránku, Sedně poskočil hlas čirou radostí o příčku výš: „Mušle? Vopravdicky?!“ Jaké to měly štěstí, že je právě zde ten pitomý racek zavedl! „Moc pěkňučká, fakt že jo. Dobrá práce, Mokoš!“ Ocas jí div neupadl, jak se pohupoval. „Možná jich tu bude víc, možná najdem ještě nějaký!“ zahlásila ihned, načež čumák takřka zabořila do písku a jala se v něm hledat dál. Jedna, ta jim vůbec nebude stačit na žádné suvenýrky!

Situace se uměla změnit mrknutím oka - a takové pravidlo platilo snad stonásobně, když se jeden jal dobrovolně pohybovat v přítomnosti Sedny! Na pláži bylo mnohé k vidění a o to více k pojmenování, markantní počet z toho její kamarádce jistě neznámý. Kéž by jí teď mohla o všem povědět, jak ráda by na všechno ukazovala tlapkou a zmiňovala se o příbězích a bájných legendách, co se o nich traduje! Ale co naplat. Radši by s úprkem zbabělého rytíře zmizela z místa činu, než aby se potýkala s-! „RACEK!“ vyjekla, „něco MNOHEM horšího!“ znala Mokoš tyhle zmetky, kteří by vlky rádi okradli o ocásky, uši, zoubky a oči? Nebo jich byla v životě uštědřena?
Utíkajíc na druhou stranu místní pláže, vlčice si povšimla dvou velmi nešťastných duší, které se procházely směrem té bytosti stvořené samotným ďáblem. Tak to ne, to v žádným případě! „Oi, vy dva!“ štěkla po Visserovi a Althyře, co zjevně vedli romantickou procházečku, „hlavně se vyhněne hentomu pekelníkovi! Jinak vám vyklove vočiska a všechno, co na vás nemusí držet!!“ a po boku své nejlepší kamarádky pádila dál, písek za ní odlétávajích do všech stran.
Její stamina nemohla však vydržet její brutální tempo věčně - a jak rychle vystartovala, tak rychle i zpomalila. Celá udýchaná s jazýčkem visícím z její tlamy se pootočila po společnici, zda-li ji omylem nenechala ve vřavě situace, „nedostal tě ten zmetek? Máš všecky končetiny? Sakra, tak hezká mušle tam byla, ale von-!!“

Prazvláštní to otázka, když medvědi určitě nebyli tak obrovská hrozba, jak se o nich malovalo! Kdejaký potulný bard či básník zveličovali jistě čiré detaily, které na tomto zvířeti byly. Větší než vlk - tak určitě. A ještě s drápama ostrýma jako slunce svit, žé? Jaká to směšná dětská povídka! „Tak takového bys určitě zvládla nějak vyhostit. Možná bys mu hodila nějakého zajdu do křoví a on by to vzal jako plnohodnotný vyhazov.“ Medvěda snad za celičký svůj (krátký) (krátký a velmi, velmi chudý) život doposud nepotkala, a tak pro Sednu nepředstavoval pranic velkou výzvu. A možná, i kdyby, její ego umělo růst do takových výšin, až se jednomu motala hlava.
„No jasná věc!“ zubila se svým křivým úsměvem, zahřátá na srdéčku, duši i celičké hrudi, „budeš vo tom vědět jako první, to ti slibuju na svůj vlastní život,“ a jak slíbila, tak i udělá. Ať si mě třeba všecičký bohové bleskem podají, jestli tomu tak nebude! Ojéje, vyzývat bohy - s tím by možná měla trochu zaváhat, zpomalit-!!
Jejich hledání se brzičko zastavilo u tvora, kterého Sedna nedokázala za nic na světě identifikovat. Byla to potvůrka ale věru úsměvná - tak maličká, ale hezká! Co je malé je nakonec i roztomilé, tak to odpovídalo všema deseti. „Nojó, ale vidíš ty... packy? Drápy?“ a už-už se jala svou tlapku, s níž před chvílí před tvorem šermovala, položit na plece Mokoš, jakoby ji tím snad mohla odehnat o kousek dál. Co by dělala, kdyby jí to ublížilo? No, omdlela nad krví- „Vono by se to možná mohlo ještě ohnat. Osud by se neměl pokoušet!“ vrtěla hlavou. Rozhlížela se, zda by nenašly něco hezčího a méně obydleného, ale- „jó, jakoby jo, ale tahle už se zdá být obsazená,“ konstatovala očividné. Jak jí to bylo líto - a že se jí to i v očích odrazilo! Byla tak hezká a lesklá, ale jen nerada by Mokoš omylem zabila tím, že by se o ní vehementně hlásila a chtěla ji prohlásit za svou trofej.
Ťapkajíc si to dál, Sedna s čumákem zabořeným v místy vlhkém písku zkoumala, kde jinde by mohla nalézt něco pěkného a slušivého. Své společnici se nakonec vzdálila mnohem více, než si původně přála - stála takřka na konci pláže, když konečně zmerčila nějakou pěknou, nerozbitou mušličku. Nadechovala se, že houkne po Mokoš, když v tom- „uuUUÁA!“ RACEK?! Jak ohavně vysoko zapištěla, jak rychle pádila zpátky za svou kamarádkou!! „ZACHRAŇ SE KDO MŮŽEŠ!“

Třpytivé jeskyně znenadání zněly jako úžasné místečko, kde by možná zvážila se zabydlet. Už za život potkala mnoho hezky barvených kamenů, balvanů i štěrku, co se v úsměvu sluníčka uměly krásně lesknout - mít jich tak celou jeskyni... „Nó, není vo co stát,“ přiznala nakonec, jakoby jí upřímnost najednou byla svatá, „jeskyně, myslím. Když se něco stane, není kam utéct. A občas se můžeš někde seknout a už tě nikdy ni- ALE, to se stává vopravdicky jenom pár nešťastníkům!“ hrkavě dodala, jakoby nevěděla, co dřív. Vždyť taky nevěděla! Ušetřit Mokoš hororů, které se lehko mohly stát vlkům jejich velikosti skutečností, nebo jim malovat hezký obrázek? Byla to její kamarádka - jedna z nejlepších -, a tak bylo samozřejmé, že je od takových hrůz bude chránit! „Třeba by ti právě taková jeskyňka mohla poskytnout místo, kde si budeš moct udělat hromádku všech zajímavých věcí, co tu potkáš.“
Byť s povzdechem, Sedně se na tváři vykouzlil zubatý úsměv. Bylo moc, moc dobře, že veškerá mořská havěť zůstávala hezky u sebe doma a nehrabala jim do jejich vlčího písečku - nedovedla si představit, že by některé tvory někdy k večeru potkala na krátké procházce! „Hej, pravda. Ale možná se někdy dostanem do podvodního světa, to bych ti je pak ukázala.“ Magie je tu koneckonců nekonečná, né snad? Všecko je určitě možné!
Už-už se však vrhla do toho spolu s Jiskřičkou po zemi hledat kdejakou hezkou mušli, ze které by se s troškou šikovnosti možná dal udělat i menší náhrdelník. Ona by na to určitě neměla - ale Mokoš se zdála být dosti zručná, když si onehdá tak šikovně poradila s lovem! „Najdem je jak nic,“ usmívala se a sama se vší možnou radostí, co v sobě nakupila, očima (a čumákem!) zkoumala místní pláž. Podaří se jim najít i něco trošku exotičtějšího? Moc si toho od místní pláže neslibovala, ale jeden nikdy neví!
O chvíli později však už bystřila nad nálezem její společnice, boříc tlapky do písku, jak k ní došla. Ocásek se jí mimoděk rozhoupal, „koukej na něj! Takový malinkatý,“ zubila se, „krásnej tvor, fakt že jo.“ Co to bylo, tím už si tak jistá nebyla - zrovinka tuhle věc jí dosud nikdo neřekl, a tak jej automaticky klasifikovala jako mimozemšťana. Maje nutkání se ho zkusit dotknout, natáhla k němu experimentálně tlapku, „myslíš, že je to jedovatý?“

Hřejivý písek, nejlepší kamarádka po boku a moře táhnouc se na míle daleko, dodávajíc celé téhle situaci tu správnou atmosféru nekonečna a neporazitelna. Co víc si jeden mohl od života přát, co víc vůbec chtěl? Pokud Sedna ještě donedávna litovala nad tím, kam se její portál dostal, teď už neměla pochyb - tyhle ostrovy jsou setsakramentským rájem, pro který celičký svůj život tak urputně pracovala.
Tak přece se jí to všechno vrátilo, ba dokonce i s úrokami!
Mimoděk se zazubila nad dobrosrdečností Mokoš, a už-už přitakávala. „Se vsadím, že ani nebude dost času na to ho všecek prozkoumat. Vždycky na naší cestě najdeme nějakou malou, vopravdu maličkou skulinku, a z ní se vyklube třeba jeskyně plná krystalů!“ zasnila se, ačkoliv podzemí jí odjakživa nahánělo hrůzu. Dozajista si ostrovy malovala až příliš hezkými barvami, ale kdo by ji chtěl v tuhle chvíli zastavit? Trochu snílkovství, trocha představivosti - tu v sobě musel opečovávat každý, kdo se nechtěl z reality věcí dočista pomátnout!
Až ji bolelo, jak moc se nad vyprávěním vlčice usmívala. Takhle to mělo být! „Hlavně suvenýrky, věru, věru!“ kývla, „ještě by si mysleli, že se ti to všecko zdálo. A když ses sem dostala nějakou náhodou... Tak tě taková možná dostane i ven!“ ale na to byl čas, příliš mnoho času! Kéž by tak mohla celičký ten velký svět objevovat s Mokoš, když už ne jejíma očima - sestře žel slíbila, že bude pilně sbírat informace, a tak se zjevně bude se svou kamarádkou dřív či později rozloučit. Jejich domluvená schůze se kvapně blížila, a ona věděla... No, nevěděla.
„Ale jasný, samozřejmé,“ posmívala se jí v přátelském tónu, vrtící hlavou. Byla by jiná, kdyby ho viděla prvé? ...Ne, to fakt ne. „Sou na to zvyklé. Když se někam narodíš, bereš to jako normálku,“ zadumala, ačkoliv jí její otázka očividně zarazila, „třeba jsou to... nějací mutanti z jiné planety- no fakt že jo! Vždyť některé taky vypadají extrémně dlouze, nebo obrovitánsky. A občas mají z těla spuštěné takové liány a vlastně vůbec nevypadají jako ryby, ale nadnášející se šutry,“ snažila se jí co nejlíp vylíčit popis jednoho tvora, který kdysi objevila na pobřeží - mrtvého, ale... nebyl to jen trik oka? „Ale těm bych se dneska vyhnula. Co takhle se jít mrknout po těch mušlích? Určitě tu nějakou najdeme!“ Kéž by měla nějakou hezkou taštičku, do které by si mohla tyhle věci strkat!